Batouchovice

Batouchovice – odkaz na mapy
Batouchovice
jsou místní částí obce Bochovice, od které jsou vzdáleny necelý kilometr. Leží na samém konci třebíčského okresu, v podhůří Žďárských vrchů. Malá vesnička je obklopena kopcovitou krajinou s jehličnatými lesy, loukami a pastvinami. Své jméno získala podle obyvatel Batúchovici, které bylo odvozeno od jména Batúch.

Batouchovice – kaple – ilustrační obrázek -Autor: Jiří Sedláček – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1381, kdy Přibík Ostruh z Černčína, který koupil ves od Jana z Meziříčí, prodává část vsi Tomáši Hrbkovi ze Rže. Mezi lety 1381 – 1393 prodal Přibík část vsi Pavlíkovi z Újezda a v roce 1393 předal část klášteru v Třebíči. V roce 1406 je majitelkou Dorota, vdova po Pavlíkovi z Újezda, která vzala na spolek svého syna Mikuláše. V roce 1428 Mikuláš svou matku vyplatil a stal se jediným vlastníkem této části obce. Další část patřila Janu z Batouchovic.
Po zrušení kláštera byly Batouchovice jako součást kláštera v zástavě v roce 1556 postoupeny Vratislavu II. z Pernštejna. V roce 1558 Vratislav z Pernštejna prodal Batouchovice Burianu Osovskému z Doubravice. Po něm je v roce 1563 zdědil jeho syn Smil Osovský, který je v roce 1570 předal Januz Žerotína, a tím se staly Batouchovice součástí náměšťského panství. Po jeho smrti v roce 1583 zdědil panství jeho syn Karel st. z Žerotína, který je v roce 1629 prodal Albrechtu z Valdštejna, který při koupi pravděpodobně vystupoval jako prostředník a kupoval panství pro Jana Křtitele z Verdenberga.
Po smrti Jana Křtitele zdědil panství jeho syn Jan Ferdinand z Verdenberka. Jan Ferdinand vytvořil ze svých majetků majorátní fideikomis, který získal jeho bratranec Alexandr z Verdenberka. V roce 1672 získal panství Alexandrův syn Jan Filip z Verdenberka. Jan byl posledním mužským členem rodu. Po jeho smrti v roce 1733 zdědil panství Václav z Enkenfurtu, který v roce 1738 zemřel jako poslední člen rodu. Jednou z dědiček byla Marie Josefa Rottalová.
V roce 1752 koupil panství Bedřich Vilém Haugvic. V roce 1765 Bedřich zemřel a panství odkázal Marii Josefě z Frankenberku, neteři své druhé manželky, která se provdala za Karla Viléma I.Haugwice, na kterého panství přešlo. Ten v roce 1794 předal správu svému synovi Jindřichu Vilémovi III. Haugvici.
V roce 1834 převzal panství jeho syn Karel Josef Vilém Haugvic. Po smrti Karla Josefa v roce 1784 se majetku ujal jeho starší syn Jindřich Vilém IV., který 27. října 1881 statek Batouchovice prodal.
Jedna polovina statku přešla na Ludvíka a Jindřicha Hellery a druhá pak na Adolfa Lieblicha. Po smrti Ludvíka Hellera zdědila jeho díl jeho manželka Františka a syn Ludvík. Ludvík Heller pak v roce 1893 přikoupil ještě část Adolfa Lieblicha. V roce 1894 zdědil díl Jindřicha Hellera a v roce 1897, po smrti své matky i její díl. Díky tomu se opět statek zcelil.
Batouchovice byly panský dvůr s několika selskými staveními. Po první světové válce byl z části tohoto dvora vystavěn družstevní lihovar, který je v současné době opuštěný a chátrá. Batouchovice patřívaly pod správu Rudníkova. V šedesátých letech 20. století se staly místní částí Bochovice.

Tvrz

Historický vzhled Batouchovic s panským dvorem a lihovarem u obecního rybníka.
Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě
Tvrz v Batouchovicích byla vybudována nejpozději v první polovině 14. století. První písemná zmínka o ní pochází z roku 1381, kdy prodal vladyka Přibík Ostruh z Černčína půl dvora s tvrzí Tomáši Hrbkovi ze Rže. Po roce 1385 se už tvrz v písemných pramenech nepřipomíná. Do dnešních dnů se po ní nezachovaly žádné pozůstatky, proto se neví, kde stávala, ani jak vypadala.

Držitelé
Jan Meziříčský z Lomnice

Jan Meziříčský z Lomnice zemřel v roce 1399. Pocházel ze starého moravského rodu pánů z Lomnice z meziříčské větve. Byl posledním členem této větve. Jako stoupenec markraběte Jošta, dostával od něj roční plat za vojenské služby. Jako voják působil také v Itálii, kde v roce 1399 zemřel. Byl ženatý s Annou ze Šternberka, se kterou měl dceru Anežku, která se stala manželkou Lacka z Kravař.
Autor: Nostrifikator – vlastní tvorba založená na znaku používaném městem, Volné dílo,
Přibík Ostruh z Černčína
Tomáš Hrb ze Rže
Pavlík z Újezda měl ženu Dorotu a syna Mikuláše. Zemřel okolo roku 1406.
Dorota z Újezda byla manželkou Pavlíka z Újezda, se kterým měla syna Mikuláše.
Mikuláš z Újezda později z Batouchovic byl synem Pavlíka z Újezda a jeho manželky Doroty. Za manželku měl Elišku.
Jan z Batouchovic měl za manželku Markétu, se kterou měl syna Ondřeje.
Klášter v Třebíči

Klášter v Třebíči Opatství bylo založeno na počátku 12. století údělnými knížaty Oldřichem Brněnským a Litoldem Znojemským. Samotný klášter vznikl „uprostřed třebečského lesa“. Postupně získal od svých zakladatelů, a později jejich potomků, rozsáhlé statky v okolí Brna, Ivančic, Náměště a území na jih od Třebíče. Klášter sloužil jako pohřebiště brněnsko-znojemské linie rodu Přemyslovců. Významným počinem kláštera bylo v 70. letech 13. století založení města Třebíče. Klášter působil od začátku jako centrum vzdělanosti. V roce 1424 byl klášter obsazen husity. Ty opět vystřídali katolíci. Dobývání kláštera se opakovalo po celou dobu husitských válek a i za vlády Jiřího z Poděbrad a Matyáše Korvína, což vedlo k hlubokému úpadku kláštera, který vyvrcholil, když Matyáš Korvín dal klášter s veškerým jeho majetkem do zástavy Zdeňku ze Šternberka. V roce 1528 se klášter dostal do zástavy Pernštejnů, kteří mnichy z kláštera definitivně vypudili. Někdejší klášter byl postupně přestavěn na zámek. V současnosti se v zámku nachází Muzeum Vysočiny Třebíč. Zámek byl zařazen na seznam památek UNESCO.
klášter Benediktýnů s kostelem Nanebevzetí Panny Marie (sv. Prokopa)
Pernštejnové

Pernštejnové byli známý šlechtický rod, který pocházel z jihozápadní Moravy. Původně se nazývali páni z Medlova. První písemná zmínka o rodu pochází z roku 1208. Jejich prapředkem byl syn Gotharda z Medlova Štěpán, purkrabí hradu Děvičky na jižní Moravě a správce hradu Veveří, který se poprvé psal po hradu Pernštejně. Užití predikátu „z Pernštejna“ je poprvé doloženo v roce 1285 a poté v roce 1292. Konec 13. století se proto považuje za dobu přesídlení rodu do rodového sídla. Rodovým heslem Pernštejnů bylo „Kdo vytrvá, vítězí“. Největšího rozmachu dosáhli v 16. století, kdy patřili k nejmocnějším rodům České koruny. Svým citlivým hospodařením a rozšiřováním pozemkových majetků se nakonec rod stal jedním ze tří nejbohatších v českých zemích. Náležela mu rozsáhlá panství jak na Moravě, tak i v Čechách. Ve východních Čechách významně ovlivnil tamní hospodářství i utváření krajiny, když zde založil soustavy rybníků a zavodňovacích struh. Pernštejnové se vyznačovali dlouhověkostí. Průměrně se dožívali sedmdesáti let. I přesto v roce 1631 vymřeli po meči a v roce 1646 po přeslici.
Malovaný obal čtrnácté knihy brněnské řady moravských zemských desk, kniha Jana z Pernštejna z roku 1466
Vratislav II. z Pernštejna

Vratislav II. z Pernštejna řečený Nádherný se narodil v roce 1530 a zemřel roku 1582. Byl synem Jana IV. z Pernštejna a jeho manželky Hedviky ze Šelmberku. Od třinácti let byl vychováván ve Vídni, kde se stal společníkem budoucího císaře Maxmiliána II., se kterým se velice spřátelil, což mu pomáhalo v další kariéře. Jako Maxmiliánův doprovod navštívil Brusel, zúčastnil se Šmalkaldské války, doprovázel ho Španělska. Maxmilián často pověřoval Vratislava diplomatickými úkoly. V roce 1554 zastupoval v Anglii panovníka na svatbě španělského krále Filipa II. s Marií Tudorovnou. V roce 1572 byl spolu s Vilémem z Rožmberka vůdcem slavnostního poselstva, které mělo za úkol přesvědčit polský volební sněm o výhodách habsburské kandidatury. Vratislav II. se stal jako první český šlechtic držitelem řádu Zlatého rouna. Byl také velkým podporovatelem umění a vědy. Nakupoval knihy, obrazy, stavěl a renovoval zámky na svých panstvích, což způsobilo jeho finanční krizi. Musel proto postupně své majetky rozprodávat. Z finanční krize mu pomohlo dědictví po jeho bratru Vojtěchu II., po němž v roce 1561 získal Prostějov, Plumlov a díky finanční příjmům z moravských panstvích mohl znovu začít rozvíjet své další aktivity. Vratislav II. však nebyl dobrým hospodářem, proto se v roce 1576 opět dostal do finančních problémů. Kolovaly o něm fámy, že zneužívá postavení nejvyššího kancléře ve svůj prospěch. 14. září 1555 se oženil se španělskou šlechtičnou Marií Manrique de Lara y Mendoza, dvorní dámou budoucí císařovny Marie Španělské. Z manželství se narodilo 21 dětí, z nichž však některé brzy zemřely. Dospělosti se dožili synové Jan V., Vilém, Václav, Vratislav, Vojtěch, Maxmilián a František a dcery Johana, Alžběta Isabela, Hedvika Hypolita, Anna Marie, Anna, Františka, Polyxena, Elvíra, Beata, Luisa, Eleonora a Bibiana Margaretha. Vratislav zemřel náhle na lodi při plavbě po řece Dunaji u Lince. Byl pohřben v rodinné hrobce v Doubravníku. Po roce bylo tělo převezeno do nově zbudované hrobky Pernštejnů v katedrále sv. Víta v Praze.
Malovaný obal čtrnácté knihy brněnské řady moravských zemských desk, kniha Jana z Pernštejna z roku 1466
Páni z Doubravice

Páni z Doubravice patřili ke starobylému moravskému rodu, který pocházel z rozrodu Benešoviců. Jako první je zmiňován Zbyněk z Doubravice, který se účastnil výpravy Jana Lucemburského do Rakous a v roce 1331 padl v bitvě u Treffenu. Jeho potomci obdrželi od krále za tyto služby Doubravici.
Erb Benešovců – Autor: unkrown – http://www.hrad-orlik.cz/historie/, Volné dílo,
Osovští z Doubravice

Osovští z Doubravice zakladatelem této větve se stal Zbyněk Doubravka, který v roce 1415 koupil Osové. Protože však z manželství s Eliškou z Cimburka se narodily jen dvě dcery, zdědil po jeho smrti majetek jeho bratr Smil z Doubravice na Osové.
Erb Benešovců – Autor: unkrown – http://www.hrad-orlik.cz/historie/, Volné dílo,
Burian Osovský z Doubravice

Burian Osovský z Doubravice se narodil na začátku 16. století a zemřel v roce 1563. Byl synem Smila II. Osovského a jeho manželky Elišky Bítovské z Lichtenburka. V roce 1529 se účastnil tažení proti Turkůmu Vídně. V roce 1547, po smrti svého otce, zdědil Valeč, kterou však v roce 1558 prodal, protože v roce 1556 koupil od Vratislava II. z Pernštejna třebíčské panství. Touto koupí se však velmi zadlužil, proto byl nucen prodávat i svůj další majetek. Podporoval Jednotu bratrskou. Byl ženatý s Eliškou Osovskou, se kterou měl syna Smila.
Erb Benešovců – Autor: unkrown – http://www.hrad-orlik.cz/historie/, Volné dílo,
Smil Osovský z Doubravice

Smil Osovský z Doubravice se narodil v roce 1548 a zemřel roku 1613. Byl synem Buriana Osovského z Doubravice a jeho manželky Elišky Osovské. Studoval na univerzitách v Basileji a ve Štrasburku. Od roku 1575 působil u zemského soudu. V letech 1591,1594 a 1595 zastával úřad místodržícího nejvyššího komornictví. 1. září 1601 byl jmenován nejvyšším sudím moravského markrabství, v roce 1603 se stal císařským radou Rudolfa II. Smil byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se v roce 1572 stala Bohunka ze Žerotína, která v roce 1588 zemřela. V roce 1589 se oženil podruhé s Kateřinou z Valdštejna. Obě manželství zůstala bezdětná.
Erb Benešovců – Autor: unkrown – http://www.hrad-orlik.cz/historie/, Volné dílo,
Žerotínové

Žerotínové původně byli stará moravská vladycká rodina. V roce 1478 byl rod povýšen do panského stavu a v roce 1706 ho císař Josef I. povýšil do říšského hraběcího stavu a v roce 1712 pak i pro země Koruny české. Prvním známým členem rodu je Blud, který je v roce 1213 zmiňován jako markraběcí kastelán v Přerově. Na sklonku 13. století získal rod ves Žerotín u Šternberka, podle níž začal používat svůj predikát „ze Žerotína“. Jako první se tak v roce 1329 psal Viktor. Zakladatelem majetkového a společenského vzestupu rodu byl Jan starší ze Žerotína. Největšího rozsahu dosáhl majetek Žerotínů počátkem 17. století. Po bitvě na Bílé hoře byla část majetku Žerotínům zkonfiskována. Rod byl rozdělen do několika větví Meziříčskou, Falkenberskou a Lotrinsko-vízmberskou a další.
Autor: VitVit – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,
Jan ze Žerotína a Náměště

Jan ze Žerotína a Náměště se narodil okolo roku 1560 a zemřel v roce 1583. Byl synem Bedřicha ze Žerotína a jeho manželky Libuše, rozené z Lomnice. Studoval školu v Prostějově, kde byl žákem Jana Blahoslava. Velkoryse podporoval Jednotu bratrskou. Zasloužil se o přesun tiskárny Jednoty z Ivančic do Kralic nad Oslavou, kde byla na jeho náklady vytištěna Bible kralická. Jan byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se stala Mariana Černohorská z Boskovic, se kterou měl syna Karla. Podruhé se oženil s Magdalenou Slavatovou z Chlumu a Košumberka. Z tohoto manželství se narodil syn Jan Diviš.
Autor: VitVit – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,
Karel starší ze Žerotína

Karel starší ze Žerotína se narodil v roce 1564 a zemřel roku 1636. Byl synem Jana ze Žerotína a jeho první manželky Mariany Černohorské z Boskovic. Nejprve se mu dostalo důkladného domácího vzdělání, na kterém se podíleli význačné osobnosti. Poté navštěvoval bratrskou akademii v Ivančicích. Po ukončení studia absolvoval desetiletou kavalírskou cestu, na které studoval v roce 1578 gymnázium ve Štrasburku, v roce 1579 univerzitu v Basileji, v letech 1582 – 1584 reformovanou školu v Ženevě a v roce 1585 univerzitu v Orléans. Zároveň pobýval na panovnických dvorech a poznával život v evropských zemích. Na přelomu let 1580 – 1581 cestoval po Itálii, poté Francii, Nizozemí a Anglii, kde navazoval kontakty svýznamnými osobnostmi a předními politiky. Výborně komunikoval latinsky, italsky, francouzsky a německy. Na svých panstvích Karel podporoval bratrské sbory a jejich správce. Podporoval studenty, budoucí duchovní. Stal se předním ochráncem Jednoty bratrské na Moravě. Důsledně však dodržoval zásadu, že k prosazování náboženských záležitostí nemají sloužit světské prostředky. Proto také v roce 1918 odmítl účast Moravy na českém stavovském povstání. V roce 1591 se zúčastnil na straně hugenotů a krále Jindřicha IV. Navarského bojů ve Francii. V roce 1594 se stal členem moravského zemského soudu. Byl také direktorem moravských zemských peněz. Ve válce proti Turkům velel moravské jízdě. V roce 1599 byl jako vůdce stavovské opozice obviněn zemským podkomořím Zikmundem z Dietrichštejna ze zlehčování císařského majestátu a velezrádného spojení s Francií a falckým kurfiřtem. Obvinění se však neprokázalo. Karel po tomto procesu odešel na několik let do ústraní. V roce1607 se však do politiky vrátil a ve sporu Rudolfa II. s Matyášem habsburským se postavil na stranu Matyáše. Podílel se na vzniku rakousko-uhersko-moravské konfederace, která podporovala Matyáše. Na Moravě se na základě tzv. libeňské mírové smlouvy v roce 1608 ujal vlády Matyáš a díky Karlovi potvrdil Moravě 24. srpna 1608 na bartolomějském sněmu v Brně svobody a privilegia vypovídání války a uzavírání míru. Morava se tak stala de facto svrchovaným a samostatným subjektem mezinárodního práva. V roce 1608 se Karel stal moravským zemským hejtmanem. V roce 1615 na vlastní žádost z tohoto úřadu odešel. V roce 1618 se opět aktivně zapojil do politiky, kdy podporoval Matyáše a usiloval o mírové vyřešení situace. 25. června 1618 významně napomohl prosazení usnesení, které odmítalo připojení Moravy k Českému stavovskému povstání. 13. prosince 1618 přesvědčil většinu moravských stavů, aby zůstala neutrální a vyjednávala. Na konci června 1619 se pokusil vyjednávat s Ferdinandem II. o míru. Jednání skončilo neúspěchem. V únoru 1620 se odmítl účastnit holdu novému markraběti Fridrichu Falckému. Po bitvě na Bílé hoře mu bylo jako jednomu z mála nekatolíků nabídnuto, že smí zůstat na svém panství. V této době se snažil pomáhat obětem rekatolizace Moravy a Čech. Podporoval také Jednotu bratrskou, kdy jejím členům zajišťoval exil v Uhersku a zejména v Polsku. Díky Karlově podpoře se podařilo přesunout tiskárnu Jednoty bratrské z jeho tvrze v Kralicích nad Oslavou do polského Lešna. V roce 1629 dobrovolně odešel do exilu. Od roku 1633 žil v Přerově, kde také 9. října 1636 zemřel. Jméno Karla ze Žerotína bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze mezi dalšími významnými osobnostmi moravské historie. Karel byl čtyřikrát ženatý. Jeho první manželkou se stala Barbora Krajířová z Krajku, druhou Eliška Krajířová z Krajku. Potřetí se oženil s Kateřinou Annou z Valdštejna. Čtvrtou manželkou byla Kateřina z Valdštejna. Ze čtyř manželství se narodila pouze dcera Bohunka.
Autor: VitVit – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,
Albrecht z Valdštejna

Albrecht z Valdštejna se narodil v roce 1583 a zemřel roku 1634. Byl synem Viléma IV. z Valdštejna na Hostinném a Markéty Smiřické ze Smiřic. V roce 1609 se oženil s Annou Lukrecií Nekšovnou z Landeka na Vsetíně, Lukově a Rymicích. Manželství zůstalo bezdětné. Podruhé se oženil 9. června 1623 a jeho manželkou byla Isabela Kateřina hraběnka z Harrachu-Rohrau. Z manželství se narodila dcera Alžběta. 7. června 1623 byl povýšen do stavu říšského knížete, 29. srpna 1623 se stal frýdlantským knížetem, 13. června 1625 vévodou frýdlantským, 16. února 1628 vévodou zaháňským a hlohovským a 15. července 1630 vévodou meklenburským. Svou vojenskou kariéru zahájil po studijních cestách po cizině v Uhrách. Před rokem 1609 konvertoval ke katolictví. Byl Matyášovým přívržencem, ale ve službách stavů. Tuto dvojí hru praktikoval celý svůj život. Před bitvou na Bílé hoře přešel na stranu Ferdinanda II. Císařem byl často zbavován velení, ale vždy byl opět povoláván zpět jako nepostradatelný vojevůdce. Obdržel titul generalissima. Nakonec však byl v Chebu 25. února 1634 úkladně zavražděn. Byl velmi ctižádostivý a velmi schopný šlechtic s obchodním duchem. Byl nepochybně jedním z nejúspěšnějších kariéristů v našich dějinách. Pro splnění svých záměrů dokázal být i velmi bezohledný. Obohacoval se z žoldu, daní a různých finančních operací. Ne zcela po právu získal obrovské dědictví po pánech Smiřických a skoupil mnoho zkonfiskovaných majetků. Byl však také velmi pověrčivý a pevně věřil v horoskopy, které si dával pravidelně vypracovávat. Některé pro něj vytvořil i slavný astronom Johannes Kepler. Společně s Karlem z Lichtenštejna a židovským finančníkem Baševim se podílel na padělání mincí. Koncem 20. let 17. století vytvořil na území Čech prakticky samostatný stát – vévodství frýdlantské.
Erb Albrechta z Valdštejna, vévody z Frýdlantu (kresba Jiří Louda)
Verdenberkové

Verdenberkové byli šlechtický rod, který původně pocházel z Itálie. Pravděpodobně se jednalo o italskou měšťanskou rodinu z oblasti Milána. Za zakladatele rodu je považován Jan Křtitel, který se v 17. století usadil v Gorici. Jeho potomkům více než sto let patřilo několik panství na Moravě. Rod vymřel v roce 1733 a jeho jméno a erb převzal knížata Lichnovská, která s ním byla spřízněna.
Vyobrazení vychází z předloženého heraldického popisu. Přesné uspořádání jednotlivých polí, tinktury i podoba klenotů vyžadují další ověření podle historických pramenů. Ilustraci proto nelze zatím považovat za definitivní rekonstrukci historického erbu.
Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě
Jan Křtitel z Verdenberka

Jan Křtitel z Verdenberka se narodil v roce 1582 a zemřel roku 1648. Byl synem Jakuba Verda a jeho druhé manželky Renáty Cronenschall. Studoval filozofii a práva ve Štýrském Hradci a později v Itálii. Po studiu se usadil v Gorici. Jako právník se uplatnil u dvora arcivévody Ferdinanda Štýrského, kde si postupně budoval vlivné postavení. Stal se správcem financí nejen na Ferdinandově dvoře, ale i provincie Gorice. V roce 1611 povýšil na štýrského komorního prokurátora. V roce 1619 se stal členem císařské tajené rady. V letech 1620 -1637 zastával úřad rakouského dvorského kancléře a císařského komořího.Za vlády Ferdinanda II. patřil k důležitým osobnostem vlády. Po nástupu Ferdinanda III. v roce 1637 byl z mocenských pozic odstaven. Nadále však zůstával členem tajné rady. V roce 1622 byl povýšen do šlechtického stavu, v roce 1623 získal titul svobodných pánů a v roce 1630 byl povýšen na hraběte. V roce 1625 získal dědičnou hodnost vrchního ceremoniáře v hrabství Gorizia. Byl mecenášem jezuitského řádu. Se svou manželkou Marií Kateřinou Coronini z Cronbergu měl čtyři děti, dcery Annu Camillu, Annu Cecílii, Lucii Petronillu a syna Jana Ferdinanda.
Vyobrazení vychází z předloženého heraldického popisu. Přesné uspořádání jednotlivých polí, tinktury i podoba klenotů vyžadují další ověření podle historických pramenů. Ilustraci proto nelze zatím považovat za definitivní rekonstrukci historického erbu.
Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě
Jan Ferdinand z Verdenberka

Jan Ferdinand z Verdenberka se narodil v roce 1616 a zemřel roku 1666. Byl synem Jana Křtitele z Verdenberka a jeho manželky Marie Kateřiny Coronini z Cronbergu. Zastával úřad přísedícího moravského zemského soudu. Byl dvakrát ženatý. Z manželství se však narodily pouze dcery. Jan Ferdinand proto vytvořil ze svých statků majorátní fideikomis pro svého bratrance Alexandra.
Vyobrazení vychází z předloženého heraldického popisu. Přesné uspořádání jednotlivých polí, tinktury i podoba klenotů vyžadují další ověření podle historických pramenů. Ilustraci proto nelze zatím považovat za definitivní rekonstrukci historického erbu.
Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě
Alexandr z Verdenberka

Alexandr z Verdenberka se narodil v roce 1620 a zemřel roku 1672. Získal majetek po svém bratranci Janu Ferdinandovi, ale Janovi dcery se nechtěly majetku vzdát, proto s ním vedly soudní spory, která Alexandra finančně velmi vyčerpávaly. Alexandr měl syna Jana Filipa, který po něm zdědil nejen majetek, ale také soudní spory.
Vyobrazení vychází z předloženého heraldického popisu. Přesné uspořádání jednotlivých polí, tinktury i podoba klenotů vyžadují další ověření podle historických pramenů. Ilustraci proto nelze zatím považovat za definitivní rekonstrukci historického erbu.
Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě
Jan Filip z Verdenberka

Jan Filip z Verdenberka se narodil v roce 1653 a zemřel roku 1733. Vynikal jako mecenáš umění. Zemřel v roce 1733 bez potomků. Byl posledním mužským potomkem rodu z Verdenberka.
Vyobrazení vychází z předloženého heraldického popisu. Přesné uspořádání jednotlivých polí, tinktury i podoba klenotů vyžadují další ověření podle historických pramenů. Ilustraci proto nelze zatím považovat za definitivní rekonstrukci historického erbu.
Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě
Václav Adrian z Enkenfurtu

Václav Adrian z Enkenfurtu zemřel v roce 1738. Byl synem Jana Ferdinanda Františka z Enkenfurtu. Byl posledním členem rodu z Enkenfurtu.
Autor: unbekannter Heraldiker – http://www.rambow.de/familie-von-enckevort.html#!prettyPhoto, Volné dílo,
Marie Josefa Rottalová

Marie Josefa Rottalová se narodila v roce 1712 a zemřela roku 1769. Po matce pocházela z rodu Enkenfurtů. Provdala se za hraběte Antonína Josefa Breunera.
Autor: unbekannter Heraldiker – http://www.rambow.de/familie-von-enckevort.html#!prettyPhoto, Volné dílo,
Haugvicové

Haugvicové jsou starobylý šlechtický rod, jehož kořeny sahají do přelomu 8. a 9. století. Podle rodinných legend pocházejí z franské šlechty z doby karolínské. Souvislý rodokmen začíná rokem 1225. Své jméno získal rod podle vesnice Haubitz, která je poprvé zmiňována v roce 1350 jako Haugewicz. Prvním doloženým Haugvicem byl Leopold ab Huguwitz, který byl zakladatelem rodové linie, která nese označení „Linie von Haugwitz“. Potomci zakládající linie přišli ve druhé polovině 13. století z Lužice do Slezska, kde se rod začal postupně rozšiřovat a rozvětvovat do Saska. Mezi nejznámější linie, které působily v českých zemích a habsburské monarchii patří Haugvicové z Biskupic a Haugvicové z Malé Obiše. Hlavní rodová větev zůstala v Sasku, kde o ní zprávy mizí v 17. století.
Autor: Adolf Matthias Hildebrandt – Alfred Freiherr von Krane, Wappen- und Handbuch des in Schlesien (einschliesslich der Oberlausitz) landgesessenen Adels. Goerlitz 1901 – 1904 – Digitalisat, Volné dílo,
Bedřich Vilém Haugvic

Bedřich Vilém Haugvic se narodil v roce 1702 a zemřel roku 1765. Byl synem Jiřího Karla Haugvice. Pocházel z protestantské rodiny, v roce 1725 však konvertoval ke katolictví a jako státní úředník ve slezské zemské správě vstoupil do služeb rakouského císaře Karla VI. Byl hlavním strůjcem první etapy tereziánských reforem. V letech 1742 – 1746 byl 1. prezidentem Královského úřadu v Opavě. V letech 1749 – 1753 zastával funkci 1. prezidenta Directoria in publicis et cameralibus, v letech 1753 – 1761 Nejvyššího českého a rakouského kancléře a v letech 1760 – 1761 pak úřad státního ministra vnitrostátního obchodu. Bedřich Vilém byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se stala Eleonora, hraběnka z Nostic, druhou pak Hedvika, hraběnka z Frankenbergu. Obě manželství zůstala bezdětná.
Autor: Adolf Matthias Hildebrandt – Alfred Freiherr von Krane, Wappen- und Handbuch des in Schlesien (einschliesslich der Oberlausitz) landgesessenen Adels. Goerlitz 1901 – 1904 – Digitalisat, Volné dílo,
Marie Josefa Jana Nepomucká, hraběnka z Frankenbergu a Ludwigsdorfu
Marie Josefa Jana Nepomucká, hraběnka z Frankenbergu a Ludwigsdorfu se narodila v roce 1744 a zemřela roku 1821. Byla manželkou Karla Viléma Hugvice, se kterým měla syny Jindřicha Viléma a Evžena Viléma a dcery Karolínu a Marii Josefu.
Karel Vilém I. Haugvic

Karel Vilém I. Haugvic se narodil v roce 1736 a zemřel roku 1819. Byl synem Jindřicha Viléma Haugvice a jeho manželky Justýny Barbary, hraběnky ze Seydlitz. Působil jako voják, dosáhl hodnosti generálmajora. Byl členem zednářské lóže. V roce 1779 byl povýšen do hraběcího stavu. V roce 1766 se oženil s Marií Josefou Janou Nepomuckou, hraběnkou z Frankenberku a Ludwigsdorfu, se kterou měl syny Jindřicha Viléma a Evžena Viléma a dcery Karolínu a Marii Josefu.
Autor: Adolf Matthias Hildebrandt – Alfred Freiherr von Krane, Wappen- und Handbuch des in Schlesien (einschliesslich der Oberlausitz) landgesessenen Adels. Goerlitz 1901 – 1904 – Digitalisat, Volné dílo,
Jindřich Vilém III. Haugvic

Jindřich Vilém III. Haugvic se narodil v roce 1170 a zemřel roku 1842. Byl synem Karla Viléma I Haugvice a jeho manželky Marie Josefy z Frankenberku. V letech 1784 – 1788 studoval ve Vídni, kde získal mimo jiné hudební průpravu u houslisty Františka Kreibicha. V roce 1791 převzal správu majetku po svém otci. V roce1795 založil v bývalém kapucínském klášteře v Náměšti nad Oslavou továrnu na sukno. V roce 1880 založil na zámku v Náměšti nad Oslavou orchestr. Byl ženatý se Sofií z Friestu, se kterou měl syna Karla Josefa Viléma a dceru Žofii.
Autor: Adolf Matthias Hildebrandt – Alfred Freiherr von Krane, Wappen- und Handbuch des in Schlesien (einschliesslich der Oberlausitz) landgesessenen Adels. Goerlitz 1901 – 1904 – Digitalisat, Volné dílo,
Karel Josef Vilém Haugvic

Karel Josef Vilém Haugvic se narodil v roce 1797 a zemřel roku 1874. Byl synem Jindřicha Viléma III. Haugvice a jeho manželky Sofie z Friestu. Byl hudební skladatel. Svá díla podepisoval jako „Guillaume“. Výborně ovládal hru na harfu a kytaru, učil se hrát na klavír. Měl syny Jindřicha Viléma IV. a Karla
Jindřich Vilém IV. Haugvic byl synem Karla Josefa Haugvice.
Autor: Adolf Matthias Hildebrandt – Alfred Freiherr von Krane, Wappen- und Handbuch des in Schlesien (einschliesslich der Oberlausitz) landgesessenen Adels. Goerlitz 1901 – 1904 – Digitalisat, Volné dílo,
Ludvík Heller zemřel v roce 1884. S manželkou Františkou měl syna Ludvíka.
Jindřich Heller zemřel v roce 1894.
Františka Hellerová zemřela v roce 1897. Byla manželkou Ludvíka Hellera, se kterým měla syna Ludvíka.
Ludvík Heller ml. byl synem Ludvíka Hellera a jeho manželky Františky.
Adolf Lieblich
Adolf Lieblich se narodil v roce 1835 a zemřel roku 1922. Byl synem Salomona Lieblicha a jeho ženy Anny. Žil v Jihlavě. V roce 1871 se stal členem obecního výboru. V letech 1872 – 1875 zastával úřad předsedy dozorčí rady spořitelny. V roce 1874 byl členem okresní školské rady. V letech 1873 – 1914 byl předsedou židovské náboženské obce. V roce 1905 získal titul císařského rady. Byl ženatý s Josefínou Lieblich, se kterou měl syny Gustava a Ernsta a dcery Friedrichu a Emilii.

Odkazy
https://cs.wikipedia.org/wiki/Batouchovice
http://www.bochovice.cz/historie-obci/ms-1008/p1=57
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDerot%C3%ADnov%C3%A9
https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1m%C4%9B%C5%A1%C5%A5_nad_Oslavou
https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_star%C5%A1%C3%AD_ze_%C5%BDerot%C3%ADna
https://cs.wikipedia.org/wiki/Verdenberkov%C3%A9
https://cs.wikipedia.org/wiki/Haugvicov%C3%A9
https://cs.wikipedia.org/wiki/Fridrich_Vil%C3%A9m_Haugwitz
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jind%C5%99ich_Vil%C3%A9m_III._Haugwitz
https://www.klasterni-stezky.cz/klaster-benediktinu-trebic/100-historie-trebic
https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C3%A1ni_z_%C3%9Ajezda
https://cs.wikipedia.org/wiki/Burian_Osovsk%C3%BD_z_Doubravice
https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C3%A1ni_z_Doubravice
https://cs.wikipedia.org/wiki/Smil_Osovsk%C3%BD_z_Doubravice
https://cs.wikipedia.org/wiki/Adrian_z_Enkenfurtu
https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Vil%C3%A9m_Haugwitz
https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Vil%C3%A9m_Haugwitz
https://www.jihlava.cz/lieblich-adolf/d-498742

Použitá literatura
Daniel Haugwitz; Fridrich Wilhelm Haugwitz a reforma veřejné správy v habsburské monarchii v letech 1740 – 1765


Děkujeme, že jste si udělali čas na historii.
Pokud se chcete podívat, co dalšího pro vás tvoříme,
můžete navštívit Dubového skřítka.





