Barchov

Barchov je obec, která leží 20 km od Hradce Králové a 8 km od Nového Bydžova v nadmořské výšce 248 m. n. m. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1355. V roce 1412 zde sídlil Mikuláš z Barchova.

Po jeho smrti získal majetek Jiří z Barchova. V roce 1452 jsou držiteli zboží a tvrze Petr z Barchova a jeho sestra Hedvika. Od nich panství koupil Václav z Nestajova a Žehušic. Ten panství spolu s tvrzí v roce 1491 prodal Vilémovi z Pernštejna. Vilém zboží prodal Bohuňkovi Dobřenskému z Dobřenic.

Po Bohuňkově smrti v roce 1517 se stal majitelem statku Mareš Dobřenský z Dobřenic. V roce 1550 se ujímá správy majetku Marešův syn Jiří Dobřenský z Dobřenic. Po vyplacení svých bratrů se stává jediným majitelem panství. V roce 1562 věnoval barchovskou tvrz, dvůr a ves s vesničkou Barchůvek své manželce Zdeně Chvalkovské z Hustiřan.

V roce 1595 převzal Barchov Jiřího syn Mareš II. V roce 1596 vyměnil Mareš II. Barchov se svým bratrem Janem ml. V roce 1607 koupil statek Jan Šlibovský ze Skřivan. Ten je v roce 1608 prodal Janovi, zvanému Burian, Šlibovskému ze Skřivan a ten zase v roce 1611 prodal Barchov Albrechtu Bzenskému z Prorubě.

V roce 1614 vlastnil panství Jetřich Myška ze Žlunic, po něm Markvart Stranovský ze Sovojovic a v roce 1618 Smil Vostromiřský z Rokytníka. Od Smila koupil statek za necelých 16 900 kop míšeňských grošů Kašpar z Belvic a z Nostic, který však cenu nezaplatil a stal se tak v roce 1623 pouhým manem. V roce 1628 byl z manství propuštěn a správkyní statku se stala manželka Smila Ostromiřského z Rokytníka Eva.

V roce 1645 prodala Eva majetek Vilému Jindřichovi Odkolkovi z Oujezdce, který jej prodal v roce 1675 za 17 000 zlatých Janu Ferdinandovi Rašínovi z Rýzmburka. Ten jej prodal v roce 1702 za 37 000 zlatých Marii Alžbětě Schaffgotchové, rozené Valdštejnové, která Barchov prodala v roce 1707 za 40 000 zlatých Marii Magdaléně Rörichové z Kleinberka a Puteany. Ta jej přenechala svému synovi Petru Antonínu Rörichovi z Kleinberka.

Po jeho smrti zdědila majetek jeho manželka Anna Barbora Malovcová, která se podruhé provdala a Barchov prodala v roce 1727 za 36 000 zlatých svému druhému muži Kryštofu Norbertu Voračickému z Paběnic, který jej držel ještě v roce 1737. V roce 1738 došlo pro dluhy Kryštofa Norberta k uvalení nucené správy na barchovský statek.

Na majetek se nenašel žádný kupec, proto přešel do vlastnictví největší věřitelky Anny Josefy Libštejnské z Kolovrat, která jej prodala za 38 000 zlatých rytíři Josefu Pertoldovi Sosnovci z Vlkanova. Do zemských desek byl této prodej zapsán 17. září 1748. Po jeho smrti zdědil majetky jeho syn Jan Josef Sosnovec z Vlkanova.

Jan Josef byl však špatný hospodář. V roce 1774 padl Barchov na úhradu jeho dluhů. V roce 1778 se zadlužené statky včetně zámku staly majetkem c. k. Invalidovny. V roce 1781 se majitelem zámku stal František Ignác Carmina, který byl zároveň ustanoven velkobarchovským úředním správcem. Po něm převzal úřad správce Andreas Schick, za jehož působení byl v roce 1823 velkobarchovský úřad zrušen a jeho vedení přešlo na c. k. invalidní fond, respektive velkostatku v Hořicích.

Zámek vlastnil v roce 1810 úředník hraběcích šlikovských panství Ferdinand Laufberger, který zanedbaný majetek uvedl do dobrého stavu. Po jeho smrti zdědila majetek jeho manželka Magdalena, která jej prodala v roce 1838 hraběnce Teresii Kinské. Po smrti Teresie Kinské v roce 1865 zdědil majetek její syn Jan Kinský.

Kinští vlastnili panství do roku 1872. 10. září 1872 koupil zámek s pozemky hrabě Josef Černín, který vše 7. dubna 1879 prodal řediteli cukrovaru v Syrovátce Václavu Teuchertovi. V letech 1908 – 1911 se stal vlastníkem jeho syn Max Teuchert. 2. června 1911 koupila barchovský velkostatek se zámkem Pozemková banka v Praze. Ta jej v roce 1911 prodala Boženě a Aloisi Řehákovi.

Ti zase 7. května 1919 Františku Čápovi, který jej obratem prodal Kateřině, Ing. Rudolfovi a MUDr. Bedřichovi Pickovým. V roce 1931 byla do obce přivedena elektřina. V roce 1948 přešel zámek i se statkem do vlastnictví Státních statků. Z řad uchazečů o půdu zanikajícího velkostatku se 27. ledna 1948 ustanovila komise, která učinila s jeho majitelem Ing. Rudolfem Pickou dohodu, že po skončení sklizně roku 1948 bude každému přiděleno tolik půdy, kolik žádá. Dokdy rodina zůstala bydlet na statku, se neví.

Tvrze

V Barchově stávaly dvě středověké tvrze. Jedna stála na místě dnešního stavení čp. 41. Dosud se zde říká Na valech. První zmínka o ní pochází z roku 1409, kdy zde sídlil Mikuláš z Barchova. Druhá stála nedaleko dnešního zámku. V roce 1675 je tvrz popisována jako skromné dřevěné stavení, kryté šindelem, kde byly čtyři pokoje, sedm komor, dvě světnice a kuchyň. Po vystavění zámku sloužila sešlá dřevěná tvrz jako byt pro panského důstojníka.

Zámek

Pohled na zámek Barchov s opravenou fasádou v roce 2019

Autor: Petr1888 – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

Zámek je jednopatrová budova se středním dvoupatrovým rizalitem, který vrcholí trojúhelníkovým štítem. Hlavní průčelí je obráceno do zahrady. V ose před severním průčelím je krátké schodiště s putti. Nachází se zde zámecká kaple svatého Jana Nepomuckého, která zabírá na výšku obě patra východního křídla. Skládá se z lodí, od které je triumfálním obloukem oddělen příčný presbytář.

Prostor téměř čtvercové lodi i presbytáře je nesen pilastry, které jsou uprostřed vyplněny umělým mramorem, navrchu se štukovými hlavicemi zakončenými výrazně profilovanými barokními římsami a na spodní části obloženými patkami z pískovců. Fresky na klenbách, zobrazující výjevy ze života a smrti svatého Jana Nepomuckého, vymaloval v roce 1761 Ferdinand Brendel.

Oltářní obraz sv. Jana Nepomuckého almužníka je dílem Petra Brandla. Stejně tak namaloval i dva protějškové obrazy Ukřižovaného a Matky Bolestné a pravděpodobně i menší obrazy svatého Jeronýma a svaté Maří Magdalény.

Zámek se nachází v severovýchodní části Barchova. 19. 8. 1963 byl zámek prohlášen kulturní památkou a je urbanistickou i architektonickou dominantou obce. Vrcholně barokní zámek nechal vystavět v letech 17217 – 1733 Kryštof Norbert Voračický z Paběnic. Na jeho výzdobě se podílel mimo jiné malíř Petr Brandl.

V roce 1919 získala zámek rodina Pickových, která nechala zámek zrestaurovat a moderně jej zařídila. Po znárodnění v roce 1948 vlastnil zámek Státní statek v Chlumci nad Cidlinou. V roce 1972 se stal majitelem Okresní národní výbor v Hradci Králové. Ten zde umístil depozitář okresního archivu.

V této době zámek velmi zchátral. V roce 1992 získali zámek potomci posledního majitele pana Picky, Helena Myslivečková, Marie Hauserová a Karel Klíma, kteří jej nechali zchátrat úplně, dokonce rozprodali i některé vzácné artefakty do zahraničí. V roce 2003 prodali restituenti zámek s velkostatkem a zbývajícími pozemky, které nestačili rozprodat, pražské firmě Barchov reality s. r. o. italských majitelů.

Tato firma provedla na zámku pouze kosmetické úpravy, zámek však chátral dál. Když jim ze strany stavebního odbor Městského úřadu v Novém Bydžově začaly hrozit sankce, nabídla firma zámek s polorozpadlými vykradenými budovami velkostatku k dalšímu prodeji. V únoru 2009 koupil zámek a vše, co k němu patří Jaroslav Souček z Hradce Králové-Kuklen. Ten zámek společně se svou manželkou opravuje, a plánuje jeho otevření pro veřejnost.

Držitelé

Páni z Barchova

Páni z Barchova jsou staročeský vladycký rod, pocházející ze společného původu s Cidlinskými ze Sluh, Králi z Dobré Vody a Strakami z Nedbalic. Rod pochází z vesnice Barchov u Chlumce nad Cidlinou. Na počátku 15. století, kdy Mikuláš z Barchov koupil Dašice, si začali říkat Dašičtí z Barchova.

Zdroj erbu

Mikuláš z Barchova

Mikuláš z Barchova byl synem Mikuláše z Barchova, zakladatele Dašických z Barchova. Mikuláš založil na Pražském hradě kapli sv. Máří Magdaleny. V roce 1421 byl na čáslavském sněmu zvolen mezi dvacet šlechticů, kteří měli spravovat království, pokud zde nebyl panovník. Podepsal stížný list proti upálení mistra Jana Husa. Měl syna Jiřího.

Zdroj erbu

Jiří z Barchova byl synem Mikuláše z Barchova. Byl věrný husitskému učení a člen vojska Jiřího z Poděbrad.

Petr z Barchova byl bratrem Hedviky z Barchova.

Hedvika z Barchova byla sestrou Petra z Barchova.

Zdroj erbu

Žehušičtí z Nestajova

Žehušičtí z Nestajova patří ke staročeskému vladyckému rodu, který pocházel z Plzeňska ze zaniklé obce Nestev. V první polovině 15. století se rod rozdělil na dvě větve: Chuchelští z Nestajova a Žehušičtí z Nestajova.

Žehušičtí z Nestajova erb

Václav z Nestajova a Žehušic

Václav z Nestajova a Žehušic zemřel někdy v letech 1497 – 1500. Byl synem Hertvíka Žehušického z Nestajova a jeho manželky Kláry ze Solopisk. V roce 1466 obdržel spolu se svou matkou zápis na sionské zboží, které mu v roce 1482 potvrdil král Vladislav II. Měl tři syny Hertvíka, který zemřel mladý, Jana a Diviše.

Žehušičtí z Nestajova erb

páni z Pernštejna

Pernštejnové byli známý šlechtický rod pocházející z jihozápadní Moravy. Původně se nazývali páni z Medlova. První písemná zmínka o rodu pochází z roku 1208. Jejich prapředkem byl syn Gotharda z Medlova Štěpán, purkrabí hradu Děvičky na jižní Moravě a správce hradu Veveří, který se poprvé psal po hradě Pernštejně. Užití predikátu „z Pernštejna“ je poprvé doloženo v roce 1285 a poté v roce 1292. Konec 13. století se proto považuje za dobu přesídlení rodu do rodového sídla. Rodovým heslem Pernštejnů bylo „Kdo vytrvá, vítězí“. Největšího rozmachu dosáhli v 16. století, kdy patřili k nejmocnějším rodům České koruny. Svým citlivým hospodařením a rozšiřováním pozemkových majetků se nakonec rod stal jedním ze tří nejbohatších v českých zemích. Náležela mu rozsáhlá panství jak na Moravě, tak i v Čechách. Ve východních Čechách významně ovlivnil tamní hospodářství i utváření krajiny, když zde založil soustavy rybníků a zavodňovacích struh. Pernštejnové se vyznačovali dlouhověkostí. Průměrně se dožívali sedmdesáti let. I přesto v roce 1631 vymřeli po meči a v roce 1646 po přeslici.

Malovaný obal čtrnácté knihy brněnské řady moravských zemských desk, kniha Jana z Pernštejna z roku 1466

Vilém II. z Pernštejna

Vilém II. z Pernštejna se narodil kolem roku 1435 a zemřel 8. dubna 1521. Byl synem Jana II. z Pernštejna a jeho manželky Bohunky z Lomnice. Byl vynikajícím hospodářem, který přivedl rod na vrchol. Patřil k nejvýznamnějším českým magnátům a politikům konce 15. století a začátku 16. století. V letech 1475 – 1484 zastával úřad komorníka moravského zemského soud, v letech 1483 – 1490 nejvyššího českého maršálka a letech 1490 – 1514 nejvyššího královského hofmistra. Byl stoupencem Jiřího z Poděbrad a později podporoval ve sporu o český trůn proti uherskému králi také Vladislava Jagellonského. V roce 1472 byl však nucen v zájmu propuštění svého bratra Zikmunda z vězení přestoupit na stranu Matyáše Korvína. Později se stal i jeho vojevůdcem. Po uklidnění vztahů mezi Vladislavem II. Jagellonským a Matyášem Korvínem poskytoval českému králi značnou finanční podporu a vytvořil si tak příznivé majetkové aktivity. Nepochybně byl zakladatelem moci a slávy rodu. Vytvořil na svou dobu obrovské dominium v Čechách a na Moravě. Hodnota jeho panství šla do milionů zlatých, roční výnos činil desetitisíce zlatých. Pernštejnské panství tvořilo v podstatě knížecí enklávu v Českém království. Vilém byl geniálním finančníkem, ale také vynikajícím hospodářem. Na svých panstvích podporoval řemesla, živnosti a obchod, rozvíjel zemědělství a hornictví. Zakládal zvláště výnosné soustavy rybníků a zavodňovacích struh. Jen na pardubickém panství nechal vybudovat přes dvě stě rybníků. Byl ženatý s Johankou z Liblic, se kterou měl syny Jana IV., Vojtěcha a dceru Bohunku. Zemřel v osmdesáti pěti letech a byl pohřben v rodinné hrobce v Doubravníku.

Malovaný obal čtrnácté knihy brněnské řady moravských zemských desk, kniha Jana z Pernštejna z roku 1466

Dobřenští z Dobřenic

Dobřenští z Dobřenic jsou starý český vladycký rod, který pocházel z Dobřenic ležících jihozápadně od Hradce Králové, odkud také odvozuje svůj přídomek. Tento rod žije v několika liniích dodnes. Prvními písemně doloženými předky jsou Zdeněk a Bohuněk z Dobřenic, kteří jsou připomínáni v roce 1339. Na konci 14. století se rod dělí na linii Petrovu a Zdislavou. V 15. století se rod rozčlenil na několik větví, chvalovickou, kratonožskou, valsko-orelskou, vinařskou, březnickou a barchovskou. Barchovská linie se rozdělila na dodnes žijící dvě větve – potštejnskou a chotěbořskou. Řada příslušníků rodu si vybrala vojenskou kariéru nebo pracovala ve státních službách. V 17. století povýšil rod do panského stavu a v roce 1906 do stavu hraběcího. Dobřenští dosud žijí. Podle pověsti získali svůj erb s čápem poté, co se jeden z jejich předků dostal do tureckého zajetí a čáp, který v létě zalétal do jeho domova, mu pomohl k návratu zpět. Po povýšení do panského stavu přibyl v erbu čáp v modrém poli.

Autor: Neznámý

Bohuněk Dobřenský z Dobřenic

Bohuněk Dobřenský z Dobřenic zemřel v roce 1517. Byl synem Zdislava Dobřenského z Dobřenic. Byl ženatý s Žofkou z Onšova, se kterou měl syny Zdislava, Mareše a Adama.

Autor: Neznámý

Mareš I. Dobřenský z Dobřenic

Mareš I. Dobřenský z Dobřenic zemřel v roce 1558. Byl synem Bohuňka Dobřenského z Dobřenic a jeho manželky Žofky z Onšova. Oženil se s Kateřinou Želenskou ze Sebuzína, se kterou měl syny Jiříka, Bohuslava III., Bernarta II. a Adama a dcery Dorotu, Annu, Magdalenu a Evu.

Autor: Neznámý

Jiří Dobřenský z Dobřenic

Jiří Dobřenský z Dobřenic zemřel mezi lety 1590 – 1595. Byl synem Mareše I. Dobřenského z Dobřenic a jeho manželky Kateřiny Želenské ze Sebuzína. Byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se stala Zdena Chvalkovská z Hustířan, se kterou měl syny Jana a Mareše II. a dcery Zdenu a Johanku. Podruhé se oženil s Ludmilou Strakovou z Nedabylic, se kterou měl dceru Markétu.

Autor: Neznámý

Zdena Chvalkovská z Hustířan

Zdena Chvalkovská z Hustířan zemřela v roce 1575. Byla první manželkou Jiřího Dobřenského z Dobřenic. Měla s ním syny Jana a Mareše II. a dcery Zdenu a Johanku.

Jan Dobřenský z Dobřenic

Jan Dobřenský z Dobřenic zemřel v roce 1623. Byl synem Jiřího Dobřenského z Dobřenic a jeho první manželky Zdeny Chvalkovské z Hustířan. Jan byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se stala Lidmila z Gerštorfu. Po její smrti v roce 1595 se oženil s Johankou Kapounkou ze Svojkova. Měl syna Jiříka.

Autor: Neznámý

Mareš Dobřenský z Dobřenic

Mareš Dobřenský z Dobřenic zemřel po roce 1612. Byl synem Jiřího Dobřenského z Dobřenic a jeho první manželky Zdeny Chvalkovské z Hustířan. Za manželku měl Annu Chuchelskou z Nestajova, se kterou měl dcery Kateřinu a Annu.

Autor: Neznámý

Jan Šlibovský ze Skřivan

Jan Burian Šlibovský ze Skřivan

Jan Burian Šlibovský ze Skřivan se účastnil povstání českých stavů. V roce 1620 byl relatorem na generálním sněmu. I přesto, že v lednu 1621 vykonal přísahu věrnosti králi Ferdinandovi, byl odsouzen 26. října 1621 ke ztrátě jedné třetiny svého jmění. Byl ženatý s Johankou Strupinkou, poprvé provdanou ze Šaratic. Po její smrti v roce 1617 se v květnu 1619 znovu oženil. Jeho druhou manželkou se stala dcera Jana Jiřího Vachtle z Panlenova na Smrkovicích.

Bzenští z Prorubě

Bzenští z Prorubě je jméno vladycké rodiny, do Čech z Moravy snad v polovině 15. století. V modrém štítu erbu měli bílé pštrosí pero a po každé straně jednu udici postavenou špicí na horu. V klenotu bylo rovněž pštrosí pero.

Albrecht Bzenský z Prorubě

Černobílý erb vladyckého rodu Bzenštích z Prorub. Předloha Jan Halada. Autor erbové ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Myškové ze Žlunic

Myškové ze Žlunic je starý český vladycký rod, který pochází ze vsi Žlunice, kde vlastnil tvrz. Předkové rodu sídlili na Starém Stránově.

Jetřich Myška ze Žlunic zemřel v roce 1620.

Erb rodu Myškových ze Žlunic. Černobílý erb vladyckého rodu Bzenštích z Prorub. Předloha Jan Halada. Autor erbové ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Stránovští ze Sovojovic

Stránovští ze Sovojovic byl český vladycký rod, který pocházel ze Sovojovic u Brandýsa nad Labem. První zmínka o něm pochází z 15. století, kdy Jaroš získal hrad Stránov u Mladé Boleslavi. Odtud také přídomek rodu Stránovští. Rod vymřel v roce 1617, ale nepřímá linie s přídomkem Sojovský žije dodnes.

Erb rodu Stránovských ze Sovojovic. Předloha Jan Halada. Autor erbové ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Markvart Stránovský ze Sovojovic

Markvart Stránovský ze Sovojovic zemřel v roce 1617. Byl posledním členem rodu Stránovkých ze Sovojovic.

Erb rodu Stránovských ze Sovojovic. Předloha Jan Halada. Autor erbové ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Ostromířští z Rokytníka

Ostromířští z Rokytníka jsou starou vladyckou rodinou, která pocházela z východních Čech. Mezi předky předky je uváděn jakýsi Hašek, žijící v druhé polovině 15. století. Někteří členové rodu se vyskytovali v trčkovských službách. Spříznění byli s Mitrovskými z Nemyšle, Materny z Květnice, Vrchotickými z Loukotova a dalšími českými i cizími rody. August Sedláček uvádí, že když se Jan se synem Mikulášem vystěhoval do Saska – v roce 1688 – tak mu shořely všechny svršky, kromě bible, psa a kohouta, který za ním vyletěl.

Erb rodu Ostromířských z Rokytníka. Předloha Jan Halada. Autor erbové ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Smil Ostromiřský z Rokytníka byl ženatý s Evou Ostromiřskou z Rokytníka. V roce 1626 byl hejtmanem v Byšicích.

Eva Kateřina Ostromiřská z Rokytníka, rozená Vrchotická z Loutkova,byla manželkou Smila Ostromiřského z Rokytníka. Po smrti Smila se znovu provdala za jistého Majera.

Erb rodu Ostromířských z Rokytníka. Předloha Jan Halada. Autor erbové ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Kašpar z Belvic a z Nostic

Kašpar z Belvic a z Nostic byl synem Jiříka Belvice z Nostic a jeho manželky Anny ze Štampachu. Pro svou víru odešel po Bílé hoře do exilu. Byl ženatý s Annou Marií Robmhapovnou ze Suché.

Odkolkové z Újezdce

Odkolkové z Újezdce se psali také jako z Oujezdce nebo z Újezda. Byl to český vladycký rod, který je doložený již ve 14. století., Svůj přídomek převzali po vesnici Újezdec u Mladé Boleslavi. Prvním písemně doloženým členem byl Mikuláš, který je zmiňován v roce 1398 jako držitel Nasedlnice. V 16. století byli někteří členové rodu doloženi jako drobní vlastníci statků v severních a středních Čechách, jsou zmiňováni také na Moravě a Slezsku. V roce 1680 byl rod povýšen stavu svobodných pánů a byl jim polepšen erb. V 17. století se rod rozdělil na dvě větve českou, jejímž zakladatelem byl Vilém Jindřich Odkolek a rakouskou, kterou založil jeho bratr Jan Burian. Česká větev vymřela na začátku 19. století, rakouská žila ještě v druhé polovině 19. století.

Autor: Neznámý – Tyroff: Wappenbuch des österreichischen Monarchie, 1831–1868. Scan von Google / Bayerische Staatsbibliothek, Volné dílo,

Vilém Jindřich Odkolek z Újezdce

Vilém Jindřich Odkolek z Újezdce se narodil okolo roku 1610 a zemřel v roce 1681. Byl synem Vladislava Odkolka z Újezdce a jeho manželky Salomeny Odkolkové ze Mnétic. Po své babičce pocházel z rodu Vartenberků. V roce 1636 zastával úřad smiřického hejtmana, v roce 1644 lichtenštejnského regenta, poté královského rady, soudce komorního soudu a vrchního ředitele nad královskými statky. V roce 1659 se stal hejtmanem Královehradeckého kraje. V roce 1680 byl povýšen do panského stavu a byl mu polepšen erb o uprázdněný znak Vartenberků. Za manželku si vzal Alžbětu Polyxenu, roz. Hornatecká z Dobročovic, se kterou měl syny Karla Františka, Albrechta Ladislava, Rudolfa Jindřicha, Viléma Františka, Jaroslava Šťastného, Ferdinanda Maxmiliána a Leopolda Arnolta.

Autor: Neznámý – Tyroff: Wappenbuch des österreichischen Monarchie, 1831–1868. Scan von Google / Bayerische Staatsbibliothek, Volné dílo,

Rašínové z Rýzmburka

Rašínové z Rýzmburka byli starý český vladycký rod, který byl povýšen do panského stavu. Svůj přídomek odvozoval od hradu Rýzmburk na Náchodsku. První zmínka o rodu pochází ze 14. století, kdy se členové spojili s králem v boji proti panské jednotě. Rod držel statky ve východních Čechách.Koncem 16. století se rod rozdělil do tří větví. V 18. století po rodu mizí stopy.

Jan Ferdinand Rašín z Rýzemburka

Autor: Vojtěch Král z Dobré Vody – Znaky rodů českých, 1898, Volné dílo,

Marie Alžběta Schaffgotschová

Marie Alžběta Schaffgotschová rozená Valdštejnová, se narodila v roce 1675 a zemřela roku 1748. Byla dcerou Bertolda Viléma z Valdštejna. Provdala se za Jana Arnošta Antonína Schaffgotsche, majitele panství Kynast. Z manželství se narodili synové Václav, Arnošt Vilém, Josef Vilibald a Berthold a dcery Marie Barbora.

Autor: Pudelek (vector version) – Vlastní dílo, based on raster version pl:Grafika:Schaffgotsch herb rodowy.jpgTento vektorový obrázek byl vytvořen programem Inkscape ., CC BY-SA 4.0,

Marie Magdalena Rörichová z Kleinberka a Puteany měla syna Petra Antonína Röricha z Kleinberka.

Petr Antonín Rörich z Kleinberka byl synem Marie Magdaleny Rörichové z Kleinberka a Puteany.

Anna Barbora Malovcová z Malovic

Anna Barbora Malovcová z Malovic zemřela v roce 1728. Byla manželkou Kryšotofa Norberta Voračického z Paběnic.

Autor: Adolf Matthias Hildebrandt – Blasonierung und alte Wappenabbildungen; Graf Rudolf Johann von Meraviglia-Crivelli, Der böhmische Adel, Bauer & Raspe, Nürnberg 1886 (= J. Siebmachers’s großes Wappenbuch, Band 4, Abt. 9), S. 78 f. (Digitalisat), CC0,

Kryštof Norbert Voračický z Paběnic

Kryštof Norbert Voračický z Paběnic byl druhým synem svobodného pána Kryštofa Karla Voračického z Paběnic a jeho druhé manželky Anny Markéty Kostomlatské z Vřesovic. V roce 1716 vstoupil do státních služeb. Po dobu 35 let zastával úřad hejtmana Hradeckého kraje. Po finanční stránce se mu nevedlo dobře a některá zděděná panství byl nucen prodat. Vlastnil hodnotnou knihovnu, kterou přestěhoval na svůj statek Barchov. V roce 1740 byl však nucen prodat z finančních důvodů i ten. Byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se stala Barbora Malovcová z Malovic. Po její smrti se v roce 1728 znovu oženil s Marií Magdalenou Alsterlovou z Astfeldu. Měl syna Antonína Josefa.

Autor: Neznámý – Tyroff: Wappenbuch des österreichischen Monarchie, 1831–1868. Scan von Google / Bayerische Staatsbibliothek, Volné dílo,

Anna Josefa Libštejnská z Kolovrat, rozená Colloredo-Waldsee

Sosnovcové z Vlkanova pocházeli z rozrodu rodu z Vlkanova, který se rozšířil do mnoha částí české země. Patřili sem Vlkanovští, Cvokové, Prefátové a především Sosnovcové. Sosnovcové přišli ke svému majetku z darů Jiřího z Poděbrad, které dostali jako odměnu za jejich činy v armádě. Po bitvě na Bílé hoře o část svého majetku přišli. V roce 1763 byl rod povýšen do panského stavu. V Čechách je rod připomínán do druhé poloviny 19. století.

Josef Pertold Sosnovec z Vlkanova měl syna Jana Josefa.

Josef Jan Sosnovec z Vlkanova byl synem Josefa Pertolda Sosnovce z Vlkanova. V roce 1763 byl povýšen do stavu svobodných pánů.

František Ignác Carmina
Ferdinand Laufberger z Bergenheimu
Magdalena Laufbergerová z Bergenheimu
Andreas Schick pocházel ze starého slezského rodu z Opolska.
Teresie Kinská měla syna Jana Kinského.
Jan Kinský byl synem Teresie Kinské.
Josef Černín
Václav Teuchert byl v letech 1862 – 1879 ředitelem a prokuristou cukrovaru v Syrovátkách. Měl syna Maxe.
Max Teuchert byl synem Václava Teucherta.
Božena a Alois Řehákovi
František Čáp
Kateřina Picková
Ing. Rudolf Picka
MUDr. Bedřich Picka

Jaroslav Souček

Jaroslav Souček společně se svou manželkou zakoupil zchátralý zámek Barchov. Jejich původním záměrem bylo koupit pouze zemědělskou půdu, která k zámku patřila. Zámek dostali jako „bonus“. Jejich vizí se stala oprava zámku a přilehlých hospodářských budov do stavu, aby se daly využívat. S vervou se pustili do opravy zámku, a jejich plánem je, uvést jej do stavu, kdy by mohl být otevřen veřejnosti. Pan Souček spolupracuje s památkovým úřadem v Jaroměři a plánuje zušlechtit také přilehlou zámeckou zahradu.

C. k. Invalidovna v Praze

Invalidovna v Praze – Autor: VitVit – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

C. k. Invalidovna v Praze byla projektována podle vzoru pařížské Invalidovny v letech 1731 – 1737 pro ubytování válečných invalidů. Invalidovna stojí v Karlíně na bývalých pozemcích řádu Křížovníků s červenou hvězdou, kterým se také říkalo špitální bratři. Místo se proto nazývalo Špitálsko nebo Zábransko, protože stálo za městskou bránou. Během 16. století zde byl vybudován špitál s chudobincem, hřbitovem a kostelem Obrácení svatého Pavla. Za třicetileté války byl však špitál i kostel zničen. Po svém obnovení byl během Josefínských reforem koncem 18. století definitivně zrušen. Opuštěný kostel byl v roce 1831 zbořen. O založení Invalidovny se zasadil hrabě Petr Strozzi, který padl v roce 1664 v bitvě s Turky. Ve své závěti z 3. srpna 1658 však ustanovil založení vojenské invalidní nadace Petra hraběte Strozziho, ve které měli být vydržováni invalidé, kteří by žili po službách válečných v Hořicích. Základní kámen Invalidovny byl položen za osobní účasti císaře Karla VI. dne 15. srpna 1732. 17. května 1737 však byla stavba přerušena, protože došly nadační finance. Po smrti iniciátora celého podniku Karla VI. v roce 1740 se stavba definitivně zastavila. Stojící část Invalidovny byla upravena do podoby, ve které mohla alespoň částečně zastat funkci původně plánovaného komplexu. Byla sem přesunuta nemocnice, krámky i dílny a místo kostela byla v refektáři zřízena kaple sv. Kříže s dřevěnou kazatelnou. Invalidovna byla malým, uzavřeným světem, kde vládla vojenská disciplína. V prvních letech své existence byla pod správou pražského arcibiskupa a bylo zde ubytováno dvě stě invalidů. V roce 1750 za vlády Marie Terezie byla Invalidovna předána pod správu státní komise invalidní. V roce 1925 bylo v části Invalidovny zřízeno vojenské muzeum a pro invalidy v letech 1933 – 1934 postavena nová invalidovna v Hořicích v Podkrkonoší. V roce 2018 získal budovu Národní památkový ústav. V areálu by měla vzniknout expozice věnovaná historii Invalidovny, výstavní prostory by zde měly naleznout i další kulturní instituce.

Pozemková banka se zabývala obchody s pozemky a zemědělskými úvěry. V roce 1927 pro špatné hospodaření s finančními prostředky zkrachovala.