Bartovice

bývaly samostatnou obcí. Její jméno je odvozeno od jména lokátora Bertolda nebo Bartoloměje. Dnes jsou místní částí ostravského městského obvodu Radvanice a Bartovice. První písemná zmínka o nich pochází z roku 1305, kdy jsou uváděny pod názvem Bertoltowitz v soupisu desátků vratislavského biskupství, které byly na rozkaz vratislavského biskupa Jindřicha z Vrbna sepsány v letech 1302 – 1315.

Na přelomu 13. a 14. století náležely původně lužickému šlechtickému rodu Baruthů, pravděpodobně Sigefriedu de Baruth. Další zmínka o Bartovicích pochází z roku 1411, kdy je prodal Ješek z Kornic Ondřeji z Tvorkova, který je připojil k polskoostravskému panství, jehož součástí zůstaly až do poloviny 17. století. V roce 1439 získal polskoostravské panství za nejasných okolností Jan Čapek ze Sán.

Zisk potvrdil následnou koupí od knížete. Jan Čapek ze Sán zemřel v roce 1452 a panství přešlo na jeho manželku Hedviku z Petřvaldu, která je v roce 1453 prodala svému zeti Janu Talafúsovi z Ostrova. Ten je dal do zástavy Janu Tršickému z Doloplaz. V roce 1476 byl Jan Tršický donucen předat polskoostravské panství těšínskému knížeti Přemyslu II. Těšínskému.Ten je ještě téhož roku prodalrytíři Václavu Hřivnáčovi z Heraltic. Do roku 1508 vlastnil polskoostravské panství Václav Hřivnáč z Heraltic. V tomto roce jej od něj koupil za 5330 uherských zlatých Jan Sedlnický z Choltic.

Po smrti Jana Sedlnického z Choltic zdědil panství jeho syn Jiřík Sedlnický z Choltic. Po smrti Jiříka zdědil majetek jeho syn Bedřich Sedlnický z Choltic a po Bedřichově smrti zase jeho syn Jiřík ml. Sedlnický z Choltic. Po smrti Jiříka v roce 1616 zdědil panství jeho bratr Kryštof, který je však velmi zadlužil. V roce 1619 vlastnil Bartovice Jan Skrbenský z Hříště.Po jeho smrti v roce1665 zdědil Bartovice jeho syn Jan Jaroslav. V roce 1682 se stal majitelem syn Jana Jaroslava Jan Jiří Skrbenský z Hříště. Po jeho smrti v roce 1700 se Bartovic ujal jeho syn Rudolf Skrbenský z Hříště.

Dalším majitelem se po smrti svého otce Rudolfa v roce 1731 stal Jan Maxmilián Skrbenský z Hříště, který je v roce 1738 prodal za 39 000 zl. Karlu Františku Skrbenskému ze Šenova, který je připojil ke svému šenovskému panství. Po smrti Karla Františka zdědil šenovské panství jeho syn Otto Amadeus Skrbenský z Hříště.

Když v roce 1780 zemřel, nebyl nikdo, kdo by převzal správu šenovského panství, protože jeho synové byli ještě velmi malí. Správy se proto pravděpodobně ujal jejich strýc Karel Traugott Skrbenský z Hříště. V roce 1792 ve svých jednadvaceti letech převzal správu panství syn Otty Amadea Antonín Otto Skrbenský z Hříště.

Antonín Otto je však v roce 1795 prodal svému bratrovi Janu Nepomuku Karlovi Skrbenskému z Hříště. V roce 1822 zdědil rodové šenovské panství prvorozený syn Jana Nepomuka Karla Filip Skrbenský z Hříště. V roce 1829 pravděpodobně od Filipa koupil panství jeho bratr Antonín Ludvík Skrbenský z Hříště, který je v roce 1867 prodal Františce Fattoni.

Po její smrti zdědila velkostatek dcera Emma Marie Aresinová, která jej prodala v roce 1893 Jindřichu Larisch-Mönnichovi. Po smrti Jindřicha v roce 1918 zdědil statek jeho druhorozený syn Bedřich Larisch-Mönnich. Od roku 1948 vlastnil Bartovice stát.1. července 1960 byly Bartovice připojeny k Ostravě.

Obyvatelé Bartovic se živili převážně zemědělstvím. V roce 1725 zde bylo 8 sedláků, 9 zahradníků a 16 domkařů. V roce 1761 zde bylo již 16 sedláků a 17 zahradníků, 21 chalupníků, 1 mlynář, 1 kovář a 1 kolář a fojt s hospodou. Při první pozemkové reformě v roce 1925 byl zabrán téměř celý Larisch-Mönnichův pozemkový majetek. Zbytek půdy se rozdělil mezi drobné zájemce z Bartovic, Radvanic a Šenova.

Na konci 19. a na začátku 20. století se v okolí Bartovic začali stavět průmyslové závody a otvírat doly, které svým působením ovlivnily život v dříve zemědělských Bartovicích. Mnoho mužů odcházelo za prací právě do těchto podniků. Počet obyvatel začal stoupat, protože se zde usazovalo mnoho přistěhovalců z širokého okolí, a obec se začala rozrůstat. V roce 1880 žilo v obci 1350 obyvatel, v roce 1910 pak 2062.

Bartovice patřily pod římskokatolickou farnost v Šenově. V roce 1886 byla v Bartovicích zřízena základní škola. Do té doby chodily děti do školy v Šenově. V roce 1911 byla v Bartovicích postavena železnice a v roce 1922 zřízena zastávka.

Původním znakem Bartovic byl gryf držící kartuši s písmenem B, který se objevuje na pečeti z roku 1734. Na pečeti z roku 1820 se již objevuje jednonohý žebrák, který se levou rukou opírá o strom a v pravé ruce drží berli. Vpravo od berle je postaveno kolo, vlevo od stromu radlice. 4. 10. 1994 byl Radou města Ostrava Bartovicím spolu s Radvanicemi udělen nový znak.

V modrém štítě je zlatostříbrný gryf s červenou zbrojí, který v pařátech drží stříbrný štítek s červenými majuskulními písmeny R B, které představují iniciály z názvů původně samostatných obcí. Zlatá horní polovina gryfa je inspirována barvou slezské orlice a odráží příslušnost ke Slezsku, stříbrná dolní polovina gryfa je inspirována barvou českého lva a odráží příslušnost obvodu k současnému státu. Modré pole je odvozeno ze znaku města Ostrava, jehož je obvod součástí.

Zámek

Přestože se samotný zámek nedochoval, panský dvůr dodnes připomíná historický význam Bartovic a jejich někdejší vrchnostenskou správu.

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Zámek tvořila malá jednoduchá budova, která měla pravděpodobně jen pět místností. Okolo zámku se nacházela velká zahrada.

Zámek byl vybudován Janem Skrbenským z Hříště někdy po roce 1658. Stál v areálu bartovického panského dvora v nejvýše položené části Bartovic, ale jeho přesné místo není známo.

V roce 1738 odkoupil Bartovice Karel František Skrbenský, který vlastnil nedaleké šenovské panství.

Zámek tak ztratil svou rezidenční funkci a začal sloužit jen k hospodářským potřebám dvora. V roce 1867 vlastnil panský dvůr Antonín Ludvík Skrbenský ze Šenova, který jej prodal Františce Fattoni.

V roce 1918 byl bartovický statek vyvlastněn a jako zbytkový připadl v roce 1925 Bedřichu Strnadelovi. V roce 1948 byl statek zestátněn a sloužil převáženě k zemědělským účelům. Zámek zanikl pravděpodobně již v polovině 19. století. Byl zbořen bez jakékoliv dokumentace, proto jeho podobu nelze zrekonstruovat. Počátkem 90. let 20. století byl areál statku navrácen v restituci původním majitelům. Dnes slouží areál dvora obchodní činnosti firmy Smart trading company.

Držitelé

Rod Baruthů

Rod Baruthů pocházel z Lužice nebo z Braniborska. V poslední čtvrtině 13. století patřili příslušníci tohoto rodu k předním kolonizátorům kraje na pomezí Moravy a Slezska, tzv. Lužicko Srbské kolonizace. U nás písemně doložený člen rodu je Sigefried de Baruth, který v roce 1273 pobýval na dvoře krále Přemysla Otakara II.

Siegefried de Baruth pobýval na dvoře krále Přemysla Otakata II.

Páni z Kornic

Páni z Kornic pařili ke starému slezskému rodu z Ratibořského knížectví, kteří se během staletí usadili na Těšínsku, Ratibořsku, Opolsku, Osvětimsku a na Opavsku. První písemné zmínky o rodu pochází z let 1283 – 1290, ve kterých je zmiňován Ješek z Kornic, sídlící ve vsi Kornice. Během let se rod velmi rozvětvil.

Autor: Bastian, CC BY 3.0,

Ješek z Kornic

Tvorkovští z Kravař a z Tvorkova

Tvorkovští z Kravař a z Tvorkova patří do rozrodu významného rodu Benešoviců, který se ve 13. století rozdělil na pány z Benešova, z Bechyně, z Dubé, z Dědic a z Kravař. Psali se také Tvorkovští z Tvorkova. Svůj predikát získali podle svého sídla Tvorkov jihovýchodně od Ratiboře. Za nejstaršího člena rodu je považován Ondřej II. z Benešova. Na Opavsku je v roce 1288 připomínán Ondřej z Tvorkova. Ve 13. století figurovali členové rodu mezi účastníky zemských sněmů a soudů Markrabství moravského. Později zastávali významné stavovské úřady nejen na Moravě, ale také na Opavsku a Krnovsku.

Autor: Radus00 – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

Ondřej Tvorkovský z Kravař a z Tvorkova

Ondřej Tvorkovský z Kravař a z Tvorkova zemřel po roce 1420. Byl synem Zbyňka z Tvorkova a měl syny Arnošta a Mikuláše.

Arnošt Tvorkovský z Tvorkova byl synem Ondřeje Tvorkovského z Tvorkova.

Autor: Radus00 – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

Václav Hřivnáč z Heraltic

Václav Hřivnáč z Heraltic byl pravděpodobně synem Zbyňka Hřivnáče. Polskoostravské panství zdědil po pánech z Tvorkova, se kterými byl spřízněn. Dne 4. července 1477 daroval kout u řeky Ostravice ostravskému špitálu, který se nacházel před městskými hradbami nedaleko Kostelní Brány. Jedná se o první písemnou zmínku o tomto špitálu.

Jan Čapek ze Sán

Jan Čapek ze Sán se narodil okolo roku 1390 a zemřel v roce 1452. V době husitských válek seděl jako vladyka na svobodném statku v Sánech. Na počátku husitských válek byl husitským hejtmanem. První zmínka o něm pochází z roku 1425, kdy již velel sirotkům. Na svém tažení do Slezska v roce 1427 byl poražen Slezany v bitvě u Náchoda. V roce 1431 utrpěl zdrcující porážku v bitvě u Bánova, kde přišel o veškerou kořist z tohoto tažení. V roce 1433 velel spojeným husitským a polským vojskům v bojích s řádem Německých rytířů na „spanilé jízdě“ k Baltskému moři. V roce 1434 vedl v bitvě u Lipan jízdu spojených sil radikálních husitů proti koalici umírněných a katolíků. Některými historiky je Čapkovi vyčítáno, že svým předčasným útěkem zradil své bratry. Bitva však již byla ztracena a setrvání by vedlo k zbytečné ztrátě životů jeho spolubojovníků. Po bitvě u Lipan opustil Čechy a vstoupildo služeb polského krále Vladislava Jagellonského a stal se velitelem jeho polních vojsk. Účastnil se s ním válek o nástupnictví v Uhrách, kde se střetl s Janem Jiskrou z Brandýsa. V roce 1444 po bitvě u Varny se s Janem Jiskrou smířil a vstoupil do jeho služeb.

Jan Čapek ze Sán je považován za velmi schopného, avšak chladnokrevného polního hejtmana. Mezi jeho vlastnosti patřila krutost, hrabivost, zbrklost a velmi vysoké sebevědomí. Jan Čapek byl dvakrát ženatý. Z prvního manželství měl dceru Žofii, kterou provdal za Jana Talafúse z Ostrova. V roce 1445 se oženil s Hedvikou z Petřvaldu.

Erb Jana Čapka ze Sán – autorská rekonstrukce podle dochovaných heraldických předloh a historických vyobrazení. Ilustrace: Jindřich AI asistent pro Historii ke kávě.

Hedvika z Petřvaldu

Hedvika z Petřvaldu byla druhou manželkou Jana Čapka ze Sán. Poprvé byla provdána za Jana z Kateřinic, se kterým měla syny Jiříka a Mikuláše.

Autor: Jiří Louda – Book „české erby“, Volné dílo,

Jan Talafús z Ostrova

Jan Talafús z Ostrova se narodil okolo roku 1410 a zemřel po roce 1475. Vzdělání získal ve škole v Luži a později pravděpodobně studoval i na některé z pražských škol. Zároveň byl připravován k vojenskému řemeslu. Jako panoš Viléma z Chlumu a Košumberka se pravděpodobně v roce 1434 zúčastnil bitvy u Lipan. V roce 1439 se ujal správy Ostrovského léna a byl povýšen do zemanského stavu. V roce 1440 byl účastníkem Čáslavského sněmu, na kterém se jednalo o bezpečnosti ve východních Čechách. V roce 1440 vstoupildo vojska nejvyššího hejtmana Jana Jiskry z Brandýsa, které hájilo nároky Ladislava Pohrobka na Uherský trůn. V roce 1441 se na krátkou dobu stal košickým hejtmanem. V roce 1442 byl jmenován hejtmanem Štiavnice. V roce 1442 byl na zpáteční cestě po dobytí Jageru zajat Uhry. Na svobodu se dostal 3. října 1442. V roce 1445 byl jmenován hejtmanem na hradě Chmeľov, v roce 1448 hejtmanem na Rychnavě. V roce 1449 se po boku Jana Jiskry z Brandýsa zúčastnil bitvy u Somoše a v roce 1451 bojoval v řadách 3000 bratříků, kteří v bitvě u Lučence porazili na 20 000 Uhrů. V roce 1453 se zúčastnil spišského sněmu v Levoči, na kterém se jednalo o zákroku proti loupeživým tlupám. V roce 1465 vstoupil do královského vojska pod velením Jana z Rožmberka, který vedl na Moravě válku proti papežovi a části katolické šlechty. Později vstoupil do služby krále Jiřího z Poděbrad. V roce 1466 se účastnil tažení do Polska. Poslední zmínka o něm pochází z roku 1475. Jan Talafús byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se stala Dorota Těhlovcová z Dobříkova, která brzy zemřela. Druhou manželkou se stala Žofie, dcera Jana Čapka ze Sán.

Autor: Karel Šimůnek (1869 – 1942) – Kniha – Jan Talafús z Ostrova v historii, Volné dílo,

Jan Tršický z Doloplaz

působil v roce 1455 jako hejtman Jana Jiskry z Brandýsa a spojenec bratříků na dnešním Slovensku.

Přemysl II. Těšínský

Přemysl II. Těšínský zemřel v roce 1477. Byl těšínským knížetem z rodu těšínských Piastovců. Byl třetím synem Boleslava I. Těšínského a jeho ženy Eufemie Mazovské. Po smrti svého otce v roce 1431 vládl společně se svými bratry a matkou. V roce 1460 vyjednal přátelskou dohodu mezi Českým královstvím a Kazimírem IV. Jagellonským. Během česko-uherských válek stál opět na straně Jiřího z Poděbrad. V roce 1469 však přestoupil na stranu Matyáše Korvína. V roce 1473 se účastnil útoku slezských knížat proti rybnickému knížeti Václavovi, který zorganizoval Matyáš Korvín. Ke konci života jeho vztah k Matyáši Korvínovi ochladl. Přemysl se oženil s Annou Varšavskou a měli spolu dceru Hedviku, proto Těšínské knížectví po smrti Přemysla připadlo jeho synovci Kazimíru II.

Autor: Neznámýderivative work: Poznaniak (talk) – File:Cieszyn Piast dynasty COA raw.pngLeopold Jan Szersznik: Scuta nobilium ducatus Teschinensis, Volné dílo

Sedlničtí z Choltic

Sedlničtí z Choltic jsou starý český vladycký rod, který pravděpodobně pochází z rozrodu Benešoviců. Ve 14. století sídlili v Cholticích u Přelouče a v polovině 15. století získali Sedlnice na Kravařsku, podle nichž si rozšířili své jméno na Sedlničtí z Choltic. 8. 9. 1546 jim byl potvrzen panský stav pro Království české a 16. 9. 1695 ve Vídni pak říšský hraběcí stav. Mnozí členové rodu sloužili u soudů. Původní rodová linie vymřela po přeslici v roce 1898.

Jan Sedlnický z Choltic

Jiřík Sedlnický z Choltic

Bedřich Sedlnický z Choltic

Jiřík Sedlnický z Choltic

Kryštof Sedlnický z Choltic

Autor: Tento vektorový obrázek byl vytvořen programem Inkscape od KamilkaŚ based on: .original source: Tadeusz Gajlcrown, helmet, mantling – vector version: Bastianowcrest – vector version: WarXderivative work: KamilkaŚ (talk) – Herb_Odrowaz.jpg, CC BY-SA 3.0,

Skrbenští z Hříště

Skrbenští z Hříště jsou starý moravský panský rod. Pravděpodobně pocházeli z Hříště v okolí Doudleb nad Orlicí v severovýchodních Čechách. Na střední a jižní Moravě jsou bezpečně doloženi v první polovině 15. století. Jako nejstarší příslušník rodu je uváděn v roce 1272 přísedící zemského práva v Olomouci Jaroslav z Hříště. První kdo začal používat přídomek Skrbenský, byl v roce 1532 Jan z Hříště, který získal nevelkou ves a dvůr Skrbeň u Olomouce. Díky příbuzenským vztahům s Petřvaldskými z Petřvaldu, Pražmů z Bílkova, Sedlnickými s Choltic a Kravařskými ze Šlevic získali významnější postavení a dostali se také mezi stavy Opavského a Těšínského knížectví. Skrbenští patřili mezi významné podporovatele jednoty bratrské na Moravě. Na přelomu 17. a 18. století postupně konvertovali ke katolicismu. Rod měl dobré vazby k Leopoldovi I. V polovině 17. století se rod zařadil mezi špičku těšínské mocenské elity, která se pohybovala v těsné blízkosti poslední piastovské kněžny Alžběty Lukrecie. Na přelomu 17. – 18. století rod o tyto výsady přišel. Skrbenští z Hříště žili na českém území ještě v polovině 20. století. V současnosti žije několik potomků rodu na Maltě.

Inspirace:
Jan Halada