Batňovice

Batňovice se nachází na rozmezí Rtyňské brázdy a Trutnovské pahorkatiny pod Jestřebími horami na řece Rtyňce a Zaječím potoku. Jsou obcí v okrese Trutnov v Královéhradeckém kraji. Dnes jsou Batňovice jednou obcí, v minulosti byly rozděleny na dvě samostatné vsi Zálesí, jejichž původní název zněl Zálezly a Batňovice. Tyto vsi si v minulosti hodně konkurovaly.

Batňovice – Budova základní školy a kostel svatého Bartoloměje v Batňovicích – Autor: Radek DRLIČKA – Vlastní dílo, CC BY 3.0,

Podle pověsti založil Batňovice v roce 1009 rytíř Bartoloměj Svatoň. Své jméno však obec má podle knížete Batiny, jehož čeládce se říkalo Batinovci a z tohoto vznikl název obce Batňovice. První písemná zmínka o Batňovicích pochází z roku 1408, kdy je vlastnil Ješek z Batňovic. V roce 1486 je jako majitel zmiňován Michal z Batňovic. Byl jedním z posledních držitelů batňovického zboží, které až do roku 1519 bylo součástí panství vízmburského.

Podle kronikářů byl tento kraj osídlován již v 10. století. Soustavnější kolonizace však nastala až v polovině 13. století a je spojena se jménem Petra ze Skalice a jeho syna Tase a spadá do druhé poloviny 13. století. Tas pravděpodobně postavil hrad Vízmburk a dal tak základy vízmburskému panství, kam později Batňovice spadaly. Jeho syn Jaroš z Vízmburku, který panství po smrti Tasa v roce 1304 získal, byl donucen je v roce 1309 prodat.

V roce 1309 je jako majitel vízmburského panství uváděn Milota z Pněluk a Wissensteina. Dalším vlastníkem se stal Arnošt z Hostinného, který je mezi lety 1327 – 1330 vyměnil za panství Pardubice s bratry z Dubé a Náchoda – Hynkem Crhou, Hajmanem, Hynkem Hlaváčkem a Václavem.

Bratři panství drželi v nedílu spolu s Náchodem a Malou Skalicí až do roku 1336, kdy se majetek dělí a vízmburské panství připadá Hynku Crhovi. Po Hynkovi dědí panství jeho synové Hynek a Jindřich zvaný Hynáček.

Dalším majitelem je Jindřichův syn Jan a po něm jeho syn Jiřík, který panství po roce 1447 prodal za 265 kop grošů Jindřichovi z Michalovic. V roce 1456 byly statky ve správě Jiřího z Poděbrad a z Kunštátu.

Po jeho smrti v roce 1471 přešlo panství na jeho syna Jindřicha staršího z Poděbrad a z Kunštátu, který je prodal Hanuši Volfovi z Varnsdorfu. V roce 1487 se majitelem stal Zbyněk z Buchlova. Dalším majitelem byl Petr Adršpach z Dubé.

Ten vízmburské panství někdy mezi lety 1516–1519 prodal Janu Špetlovi z Prudic a ze Žlebů a došlo tak ke spojení s panstvím náchodským. V roce 1532 je zdědil jeho syn Hynek Špetle z Janovic, který náchodské a vízmburské panství prodal v roce 1533 Vojtěchu II. z Pernštejna, po kterém je zdědil v roce 1534 jeho bratr Jan z Pernštejna.

Od Jana z Pernštejna získal obě panství Zikmund Smiřický ze Smiřic. V roce 1548 zdědil majetek jeho syn Albrecht Smiřický ze Smiřic. Po jeho smrti v roce 1566 spravovala panství jeho manželka Hedvika z Házmburku.

V roce 1586 převzal panství syn Albrechta a Hedviky Václav Smiřický ze Smiřic. V roce 1593 Václav zemřel a panství zdědil jeho syn Albrecht Václav ze Smiřic, kterému v té době byly pouhé tři roky, proto panství spravovali poručníci.

V roce 1614 se majitelem stal syn Albrechta Václava Albrecht Jan ze Smiřic. Po jeho smrti v roce 1618 zdědila panství jeho sestra Markéta Salomena Smiřická, provdaná Slavatová z Chlumu a Košmberka, která však v roce 1621 odešla do emigrace.

Po bitvě na Bílé hoře připadlo tedy panství císařské komoře. V roce 1623 získala obě panství Magdalena Trčková z Lípy a po ní je v roce 1629 zdědil její syn Adam Erdman, hrabě Trčka z Lípy.

Po jeho smrti v roce 1634 opět připadla panství královské komoře a císař Ferdinand je daroval Ottavianovi knížeti Piccolomini de Arragona. Když Ottavian v roce 1656 zemřel, spravovala panství jeho manželka Maria Benigna Piccolomini, která je v roce 1671 předala svému synovi Aenasu Silviusi Piccolomini.

Ten však v roce 1673 zemřel a majetku se ujal jeho bratr Lorenzo Piccolomini, který byl v té době nezletilý, proto za něj správu vykonával jeho poručník italský šlechtic Pietro Antonio Machio de Quadiani.

V roce 1712 se majitelem stal Lorenzův syn Jan Václav Piccolomini, který byl však slabomyslný. Správu panství za něj do roku 1732 vykonávala jeho matka Anna Viktorie, a po ní převzal správcovství Janův bratr Octavián II. Piccolomini, který se v roce 1742 stal majitelem. V roce 1757 je majitelem Jan Pompeius Piccolomini de Villa Nuova.

Po něm dědí majetek jeho syn Josef Parril Piccolomini de Villa Nuova. Ten zemřel v roce 1783 bezdětný a o panství se rozhořel spor mezi hrabětem Desfours a vévodou z Monte Leone. Spor nakonec po čtyřech vyhrál v roce 1787 Josef Vojtěch Desfours.

Ten však panství zatížil velkým dluhem, který měl hodnotu 1 200 000 zlatých rýnských. Jeho syn, který majetek zdědil v roce 1791, nebyl schopen dluh splatit, a proto byl nucen panství prodat.

To koupil za 1 202 000 zlatých rýnských Petr, vévoda Kuronský a Zaháňský. Po jeho smrti v roce 1800 zdědila panství jeho dcera Kateřina Vilemína a v roce 1839 pak její sestra Maria Paulina, kněžna Hohenzollern-Hechingen.

V roce 1840 odkoupil panství Karel Octavius, hrabě z Lippe-Biesterfeld, který je v roce 1842 prodal Jiřímu Vilémovi, knížeti ze Schaumburg-Lippe. Po něm zdědil na základě závěti Jiřího Viléma majetek jeho syn Vilém. Posledním majitelem se stal syn Viléma Bedřich, kterému byl majetek zabaven v roce 1945, protože se přihlásil k německé národnosti.

Batňovice patřily až do roku 1850 k náchodskému panství. 23. září 1875 bylo povoleno ministerstvem zřízení okresního soudu v Úpici, k němuž byla přiřazena i obec Batňovice.

V roce 1884 přešel okres pod působnost okresní školní rady v Trutnově. 28. listopadu 1921 byla zahájena autobusová doprava z Úpice na železniční nádraží v Malých Svatoňovicích.

V roce 1924 se ve vsi objevil první radiopřijímač a v roce 1937 první telefon. V roce 1928 byl zrušen soudní okres Úpice a Batňovice připadly k okresu trutnovskému. 31. července 1937 byla k Batňovicům připojena osada Zálesí.

V současné době se v obci nachází mateřská a základní škola, knihovna, kulturní zařízení, přírodní amfiteátr, prodejna potravin, restaurační a ubytovací zařízení, moštárna, ke sportu slouží hřiště. V Batňovicích působí Sbor dobrovolných hasičů.

Tvrz

Zdroj: August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království Českého, díl V. – Podkrkonoší, 1887, s. 53; Jan Karel Hraše, „Nálezy ve tvrzce Batňovické u Úpice“, Památky archaeologické a místopisné, 1891, s. 287–292.

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Kruhová vodní tvrz v Batňovicích se nacházela v okolí dnešního domu čp. 6. Písemné doklady o ní chybí. Zbytky tvrze však byly rozpoznatelné ještě v roce 1888, kdy se majitel pozemku rozhodl terén srovnat.

V té době zde proběhl archeologický průzkum, během něhož se našlo 28 železných předmětů, převážně zemědělské nářadí a jedna hrncová nádoba. Průzkum provedl K. J. Hraše a celkově jej zpracoval Z. Lochmann, který nález datoval přibližně od období 14. století.

Před úpravou tvořil dochované tvrziště 12 m vysoký pahorek, který měl průměr 13 m. Pahorek byl obehnán 16 m širokým příkopem a 11 m vysokým valem.

Tvrz vznikla pravděpodobně ve 14. století, v 15. století ztratila význam šlechtického sídla a koncem 17. století patrně zanikla.

Držitelé

Rod pánů erbu třmene

Petr ze Skalice

Zdroj: Dějiny hradu Vízmburk, „Erb pánů z Třmene“; August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého, díl V. – Podkrkonoší.

Autor erbové ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Tas z Vízmburka

Tas z Vízmburka byl synem Petra ze Skalice. První zmínka o něm pochází z roku 1279, kdy se účastnil odboje proti vojskům markraběte Otty Braniborského. V roce 1294 zastával úřad místodržitele v Krakově a Sandoměři a stal se tak správcem celého Malopolska. V roce 1303 se stal místodržitelem na Kujavsku a v Pomořanech. V Polsku patřil k čelným představitelům Václava II. V první čtvrtině roku 1303 však odchází zpět do Čech, kde se stává podkomořím království českého. V roce 1304 byl zavražděn. Měl syna Jaroše.

Zdroj: Dějiny hradu Vízmburk, „Erb pánů z Třmene“; August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého, díl V. – Podkrkonoší.

Autor erbové ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Jaroš z Vízmburka

Jaroš z Vízmburka byl synem Tase. Měl prudkou násilnickou povahu. Podílel se na útisku statků, které patřily zderazskému klášteru.

Zdroj: Dějiny hradu Vízmburk, „Erb pánů z Třmene“; August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého, díl V. – Podkrkonoší.

Autor erbové ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Ješek z Batňovic

Michal z Batňovic

Adršpachové z Dubé a Náchoda

Adršpachové z Dubé a Náchoda pocházejí z rozrodu Ronovců. Své državy měli převážně ve východních Čechách. Zakladatelem větve byl Půta z Dubé, který je zmiňován v letech 1295 – 1318. Svůj přídomek přijali podle hradu Dubá na Boleslavsku.

Autor: bosquete – foto z výstavy erbu, Volné dílo,

Hynek (Hajman) z Dubé a Náchoda

Hynek (Hajman) z Dubé a Náchoda zemřel v roce 1353. Byl synem Půty z Frýdlantu. V roce 1316 se stal místo Jindřicha z Lipé rukojmím. V letech 1317 – 1318 se účastnil povstání. Nejprve nabízel své služby králi Janovi, ten jej však odmítl, a proto se přidal k uskupení Jindřicha z Lipé. Po smíru v Domažlicích se často objevoval v okolí krále Jana a později markraběte Karla. Oběma půjčoval peníze. V roce 1343 byl pověřen diplomatickým poselstvím do Avignonu. Měl syny Hynka a Ješka.

Autor: bosquete – foto z výstavy erbu, Volné dílo,

Hynek Hlaváček z Dubé a Náchoda

Hynek Hlaváček z Dubé a Náchoda zemřel v roce 1358. Byl synem Půty z Frýdlantu. Stejně jako jeho bratr Hynek (Hajman) se stal rukojmím místo Jindřicha z Lipé. V roce 1317 se aktivně pohyboval ve veřejném životě. Patřil k širšímu kruhu šlechty, která působila v okolí králů Jana a Karla. Byl ženatý s Markétou ze Strakonic, se kterou měl syny Hynka II. Hlaváče a Václava.

Autor: bosquete – foto z výstavy erbu, Volné dílo,

Václav z Dubé a Náchoda

Hynek Crha z Dubé a na Vízmburku

Hynek Crha z Dubé a na Vízmburku zemřel v roce 1347. Byl synem Půty z Frýdlantu. Měl syny Hynka a Hynáčka.

Autor: bosquete – foto z výstavy erbu, Volné dílo,

Hynek (Hynáček) z Dubé na Vízmburku

Hynek (Hynáček) z Dubé na Vízmburku zemřel v roce 1400 nebo 1401. Byl synem Hynka Crhy. Patřil mezi přední dvořany Václava IV. V letech 1381–1397 zastával úřad přísedícího zemského soudu. V letech 1389–1392 byl zplnomocněncem Václava IV., který jej v roce 1389 jmenoval jedním ze šesti zplnomocněnců k vykonávání chebského zemského míru. V roce 1394 se přidal k panské jednotě. Oženil se s Eliškou z Ratibořic, se kterou měl syny Jana a Hynáčka.

Autor: bosquete – foto z výstavy erbu, Volné dílo,

Jindřich z Dubé na Vízmburku

Jan z Dubé na Vízmburku

Jan z Dubé na Vízmburku zemřel v roce 1420. Byl synem Hynáčka z Vízmburka. Za manželku měl Kateřinu ze Žlunic. Z manželství se narodil syn Jiří.

Autor: bosquete – foto z výstavy erbu, Volné dílo,

Jiřík z Dubé na Vízmburku

Jiřík z Dubé na Vízmburku byl synem Jana z Dubé a jeho manželky Kateřina ze Žlunic. Do roku 1432 patřil ke kališnické straně, poté přešel na stranu Zikmunda Lucemburského a po jeho smrti se přiklonil k Albrechtu Habsburskému.

Autor: bosquete – foto z výstavy erbu, Volné dílo,

Petr Adršpach z Dubé

Petr Adršpach z Dubé byl synem Jana z Dubé a Adršpachu. V roce 1454, kdy jeho otec zemřel, byl ještě nezletilý, proto se jeho poručníkem stal Jindřich Minsterberský, který v roce 1487 pro Petra koupil hrad Rýzmburk, jenž se stal jeho sídlem v době, kdy dosáhl zletilosti. Petrovi kromě panství Rýzmburk a Adršpach, patřily také statky Červená Hora, Vízmburk, Skály a Ratibořice. Pro finanční obtíže však byl nucen svoje statky postupně zastavovat a později rozprodávat.

Autor: bosquete – foto z výstavy erbu, Volné dílo,

Jindřich II. Kruhlata z Michalovic

Jindřich II. Kruhlata z Michalovic se narodil okolo roku 1420 a zemřel v roce 1468. Pocházel z rodu pánů z Michalovic. Byl synem Jana IV. Kruhlata z Michalovic a jeho manželky Markéty z Michalovic, rozené z Rýzmburka. Byl stoupence Jiřího z Poděbrad. Od roku 1455 zastával úřad nejvyššího zemského komorníka. V roce 1457 cestoval s poselstvím krále Jiřího z Poděbrad do Francie. V roce 1468 stál v čele vojska, které se postavilo nájezdu německého svazu lužických měst. Byl zde těžce raněn a na zranění zemřel. Jeho smrtí vymřeli páni z Michalovi po mužské linii. Jindřich se oženil s Annou z Pirkenštejna. Manželství však zůstalo bezdětné.

Zdroj: Vojtěch Král z Dobré Vody, Českomoravská heraldika, vyobrazení erbu pánů z Michalovic; Dějiny hradu Vízmburk – heraldické podklady; Wikipedie – Jindřich II. Kruhlata z Michalovic

Autor erbové ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Jiří z Poděbrad a na Kunštátu

Jiří z Poděbrad a na Kunštátu se narodil roku 1420 a zemřel v roce 1471. Byl synem Viktorina z Kunštátu a na Poděbradech. Jeho matka je neznámá. Uvažuje se o Anně z Vartenberka, ale proto neexistují žádné pramenné důkazy. Pocházel z poděbradské větve. Po smrti svého otce v roce 1427 jej nejprve vychovával strýc Boček III. z Kunštátu a po jeho smrti, někdy v letech 1429 – 1430, se novým poručníkem stal Heralt z Kunštátu z líšnické rodové větve. Jiří byl od mala vychováván v duchu husitských zásad. Velkého vzdělání se mu však nedostalo. Kaplan ho naučil číst a psát, ale na cizí jazyky nedošlo. Jízdě na koni a zacházet se zbraní ho naučil sám strýc. Mezi významné politické osobnosti však pronikl velmi rychle. 8. března 1440 byl ustanoven hejtmanem boleslavského landfrýdu. V roce 1444, po smrti Hynce Ptáčka z Pirkenštejna, se stal vůdcem sjednocených východočeských landfrýdů. 27. dubna 1452 byl zvolen zemským sněmem za správce Českého království. Po smrti Ladislava Pohrobka 23. listopadu 1457 byl Jiří z Poděbrad dne 28. března 1458 zvolen českým králem. Od začátku své vlády se musel vyrovnávat s obtížným mezinárodně politickým postavením. Byl považován za husitského kacíře, a odsuzovali jej také za jeho nízký původ. Byl osočován, že se panovnického trůnu zmocnil neprávem. 23. prosince 1466 byl papežem Pavlem II. z katolické církve exkomunikován. Byl průkopníkem myšlenky sjednocené Evropy, která však nenašla u ostatních panovníků pochopení. Svou politickou obratností si získal velký respekt. Uplatnil se tak jako schopný válečník. Vynikal svými státnickými a organizačními schopnostmi. Jiří z Poděbrad byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Kunhuta ze Šternberka (1422 – 1449), dcera Smila Holického ze Šternberka. Z tohoto manželství se narodilo šest dětí, které se dožilo dospělosti Boček, Viktorín, Barbora, Jindřich a dvojčata Kateřina a Zdeňka. Druhoumanželkou se stala Johana z Rožmitálu. Z tohoto manželství se narodil syn Jindřich mladší zvaný Hynek a dcera Ludmila.

Autor: Johann Siebmacher – vereinzelt und bearbeitet/koloriert von Dorado – J. Siebmacher’s grosses und allgemeines Wappenbuch, IV. Band, 10. Abteilung; Der Mährische Adel; Verfasser: H. von Kadich, C. Blazek; Publikation: Nürnberg: Bauer & Raspe, S. 65, Tafel 51, Volné dílo,

Jindřich I. starší z Minsterberka

Jindřich I. starší z Minsterberka se narodil 15. května 1448 a zemřel 24. června 1498. Byl třetím synem Jiřího z Poděbrad a jeho první manželky Kunhuty ze Šternberka. V roce 1462 byl povýšen do stavu říšských knížat. Byl kníže minsterberský a olešnický, hrabě kladský, významný stavovský předák a diplomat Vladislava II. Jagellonského. Jeho otec, král Jiří, ho chtěl původně prosadit na pražský arcibiskupský stolec, v čemž mu ale zabránil papež Pavel II. Od mládí se stal předmětem otcovy dynastické politiky. 15. dubna 1455 jej zasnoubil s Jeronýmou, dcerou Mikuláše Uljakiho, vojvody sedmihradského a bána slavonského. Z tohoto sňatku však sešlo. 25. listopadu 1460 byl Jindřich zasnouben s braniborskou markraběnkou Uršulou (Voršilou), dcerou kurfiřta Albrechta řečeného Achilla. Sňatek se uskutečnil přes papežovy protesty 9. února 1467 v Chebu. Z manželství se narodilo pět synů Albrecht, Jiří, Jan, Karel I. a Ludvík a tři dcery Markéta, Magdalena a Zdena. Jindřich I. zemřel 4. června 1498 v Kladsku. Byl pohřben v kostele sv. Jiří a sv. Vojtěcha v hrobce, kterou sám založil. V roce 1558 byly jeho ostatky přeneseny do farního kostela v Kladsku.

Zdroj: Martin Šandera, Jindřich starší z Minsterberka: syn husitského krále, Vyšehrad, 2016, s. 73–84; heraldický popis ověřen podle Wikipedie.

Autor erbové ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Hanuš Welfl z Varnsdorfu zastával jako první úřad kladského hejtmana. Měl dceru Kateřinu.

Zbyněk z Buchova

Zbyněk z Buchova pocházel ze zemanského rodu pocházejícího z Buchova u Votic. V roce 1420 byl zvolen jedním ze čtyř husitských hejtmanů města Tábora, kde měl na starosti správu města. V prosinci 1420 vedl výpravu k osvobození kněze Korandy, který byl vězněn na hradě Přiběnice. Na Čáslavském sněmu v roce 1421 byl jmenován za táborskou stranu do dvacetičlenné prozatímní vlády. V únoru 1422 zastupoval v rozhodčí radě, stranu Jana Želivského. V roce 1424 přešel na stranu Jana Žižky. Mezi táborskými hejtmany se Zbyněk objevuje naposledy v roce 1425. Poslední zmínka o něm pochází z roku 1426.

Poznámka: Tato ilustrace je uměleckou rekonstrukcí heraldického motivu. U Zbyňka z Buchova je z pramenů doložena supí hlava, nikoli však bezpečně její barevné provedení.

Autor erbové ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Špetlové z Janovic

Špetlové z Prudic a ze Žlebů později z Janovic byla staročeská vladycká rodina, která byla stejného původu jako Mitrovští z Nemyšle. Pocházeli ze vsi Prudice na Táborsku. Zakladatelem rodu byl v polovině 15. století Petr, vladyka z Nemyšle. V roce 1503 přijal Jan Jenec z Janovic, poslední člen rodu, svého zetě Jana ml. Špetle za svého syna a odkázal mu svůj přídomek i erb. V roce 1504 byl Jan povýšen do panského stavu a přijal přídomek z Janovic.

Heraldický erb s černou orlicí ve stříbrném (bílém) hrotitém štítě. Nad štítem turnajská přilba s korunou, z níž vyrůstá klenot v podobě černé orlice s rozepjatými křídly. Přikryvadla bohatě rozvinutá po obou stranách přilby. Provedení v černobílém rytinovém stylu.

Autor erbové ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Jan mladší Špetle z Janovic

Jan mladší Špetle z Janovic byl synem Jana staršího Špetle. Oženil se s Anežkou, rozenou z Janovic, se kterou měl syny Hynka a Buriana. Před smrtí určil svým nezletilým synům za poručníka Tobiáše Hrzana z Haasova.

Autor erbové ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Hynek Špetle z Janovic.

Hynek Špetle z Janovic. Byl synem Jana mladšího Špetle z Janovic a jeho manželky Anežky.

Autor erbové ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Pernštejnové

Pernštejnové byli známý šlechtický rod pocházející z jihozápadní Moravy. Původně se nazývali páni z Medlova. První písemné zmínky o rodu pochází z roku 1208. Jejich prapředkem byl syn Gotharda z Medlova Štěpán, purkrabí hradu Děvičky na jižní Moravě a správce hradu Veveří, který se poprvé psal po hradě Pernštejně. Užití predikátu „z Pernštejna“ je poprvé doloženo v roce 1285 a poté v roce 1292. Konec 13. století se proto považuje za dobu přesídlení rodu do rodového sídla. Rodovým heslem Pernštejnů bylo „Kdo vytrvá, vítězí.“ Největšího rozmachu dosáhli v 16. století, kdy patřili k nejmocnějším rodům České koruny. Svým citlivým hospodařením a rozšiřováním pozemkových majetků se nakonec rod stal jedním ze tří nejbohatších v českých zemích. Náležela mu rozsáhlá panství, jak na Moravě, tak i v Čechách. Ve východních Čechách významně ovlivnili tamní hospodářství i utváření krajiny, když zde založili soustavy rybníků a zavodňovacích struh. Pernštejnové se vyznačovali dlouhověkostí. Průměrně se dožívali sedmdesáti let. I přesto v roce 1631 vymřeli po meči a v roce 1646 po přeslici.

Malovaný obal čtrnácté knihy brněnské řady moravských zemských desk, kniha Jana z Pernštejna z roku 1466

Vojtěch z Pernštejna

Vojtěch z Pernštejna se narodil l4. dubna 1490 a zemřel 17. března 1534. Byl nejmladším synem Viléma II. z Pernštejna a jeho manželky Johanky z Liblic. Byl významným českým magnátem. Zastával úřad nejvyššího hofmistra Českého království, který mu bezprecedentně postoupil jeho otec, což vyvolalo nevoli části stavů. Král Vladislav II. Jagellonský však tuto výměnu schválil. Jako vynikající znalec zemského práva byl předsedou komorního soudu. V roce 1531 byl zvolen defenzorem stavů podobojí. Při dělení majetku získal rodové statky v Čechách a přesídlil do Pardubic. Stejně jako jeho otec, i Vojtěch, systematicky skupoval panství a rozšiřoval své dominium. Jeho majetek byl odhadnut na trojnásobek společného jmění jihočeských Rožmberků. Jako přítel krále Ludvíka Jagellonského si získal jeho osobní důvěru. V roce 1526, kdy vymřela jagellonská dynastie, mu byla nabízena kandidatura na trůn. Vojtěch ale dal podporu bavorské straně. V roce 1507 se oženil s Markétou Kostkovou z Postupic. Z manželství se narodil syn Ludvík. Po smrti své první ženy se v roce 1516 znovu oženil s Johankou Zvířetickou z Vartenberka. Z tohoto manželství se narodili tři dcery Bohunka, Anna a Veronika. Zemřel náhle v roce 1534 a bez mužských potomků, neboť jeho syn zemřel již v roce 1526. Byl pochován v pernštejnské hrobce v kostele sv. Bartoloměje v Pardubicích. Jeho majetek zdědil bratr Jan IV. O Vojtěchově náhlém úmrtí se vyprávělo, že souvisí s případem „české čachtické paní“ Kateřiny z Komárova, kterou soudní tribunál pod Vojtěchovým předsednictvím odsoudil za týrání a sadistické vraždění poddaných k trestu smrti hladem. A protože Vojtěch přežil Kateřinu o pouhé dva dny, vynořily se spekulace, že jej vražedkyně „stáhla s sebou“ do hrobu.

Malovaný obal čtrnácté knihy brněnské řady moravských zemských desk, kniha Jana z Pernštejna z roku 1466

Jan IV. z Pernštejna

Jan IV. z Pernštejna se narodil 14. listopadu 1487 a zemřel 8. září 1548. Byl nejstarším synem Viléma II. z Pernštejna a jeho manželky Johanky z Liblic. Byl moravským a českým šlechticem. V roce 1506 zastával úřad nejvyššího komorníka zemského soudu v Brně a krátce po tom moravského zemského hejtmana. Při dělení majetku získal moravské rodové statky. Po smrti svého bratra Vojtěch zdědil i rodový majetek v Čechách. V letech 1528 – 1538 byl poručníkem těšínského knížete Václava III. Adama, kterého v roce 1525 zasnoubil se svou dcerou Marií. Podílel se významně na formování silné moravské zemské hotovosti proti Turkům, která však do bojů u Moháče nezasáhla. V roce 1537 půjčil panovníkovi značnou finanční částku a za to dostal do zástavy kladské hrabství i s mincovnou, které držel až do své smrti. Od roku 1540 razil nevládní stříbrné tolary a zlaté dukáty. Stal se nejbohatším magnátem v zemi. Byl také jednou z vůdčích osobností stavovské opozice a stál v čele novoutrakvistické šlechty a duchovenstva, která usilovala o sjednocení nekatolíků v jednu zemskou církev. Ke konci života se dostal do finančních potíží, které byly způsobeny vysokou daňovou zátěží, ale také snahou finančně pomoci králi při obraně proti Turkům. Zamřel 8. září 1548 a byl pochován v Doubravníku v rodinné hrobce. Jan z Pernštejna byl třikrát ženatý. Jeho první ženou byla Anna Kostková z Postupic, se kterou měl čtyři dcery Markétu, Johanku, Kateřinu a Marii. Druhou manželkou se stala Hedvika ze Šelmberka. Z manželství se narodili tři synové Jaroslav, Vratislav II. a Vojtěch II. a dcera Kateřina. Potřetí si vzal Magdolnu Székely de Ormosd. Toto manželství zůstalo bezdětné.

Malovaný obal čtrnácté knihy brněnské řady moravských zemských desk, kniha Jana z Pernštejna z roku 1466

Smiřičtí ze Smiřic

Smiřičtí ze Smiřic byl český šlechtický rod, který pocházel ze Smiřic v dnešním okrese Hradec Králové. Zakladatelem rodu byl Jan Smiřický, který byl za husitských válek hejtmanem pražanů. V roce 1473 byl rod Ferdinandem III. povýšen do panského stavu. V 15. století se rod rozdělil do několika větví. V druhé polovině 16. století a první polovině 17. století patřil tento rod k nejbohatším v Českém království. V roce 1630 rod vymřel po meči.

Autor: Johann Siebmacher – Siebmacher032.jpg, Volné dílo,

Zikmund I. Smiřický ze Smiřic

Zikmund I. Smiřický ze Smiřic se narodil mezi lety 1468 – 1475 a zemřel v roce 1548. Byl synem Jindřicha Smiřického ze Smiřic a jeho manželky Kateřiny Mašťovské z Kolovrat. Své mládí trávil společně se svým starším bratrem u varadínského biskupa Jana Filipce v Uhrách. Poté do roku 1490 působil u dvora uherského krále Matyáše Korvína. Před dovršením 15 let se vrátil do Čech. Přestože se politickému životu vyhýbal, najdeme ho po roce 1540 mezi relátory na zemských sněmech a v komisi, která připravovala obnovu zemských desk. Zikmund byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se stala Ofka z Boskovic a Černé Hory. Z tohoto manželství se narodil syn, který však zemřel spolu s matkou při porodu. Druhou manželkou se stala Kunhuta z Fictumu, se kterou měl šestnáct dětí.

Autor: Johann Siebmacher – Siebmacher032.jpg, Volné dílo,

Albrecht Smiřický ze Smiřic

Albrecht Smiřický ze Smiřic se narodil v roce 1528 a zemřel roku 1566. Byl synem Zikmunda I. Smiřického a jeho druhé manželky Kunhuty z Fictumu. Byl zakladatelem náchodské linie Smiřických ze Smiřic. V letech 1551 – 1552 byl účastníkem prestižní výpravy české šlechty, tvořící doprovod arcivévody Maxmiliána a jeho manželky Marie z Janova do Vídně. V roce 1566 se zúčastnil tažení krále Maxmiliána do Uher. Na této výpravě onemocněl a po návratu v roce 1566 zemřel. V roce 1552 se Albrecht oženil s Hedvikou Zajícovou z Házmburka, dcerou Jana IV. Zajíce z Házmburka. Z manželství se narodilo sedm dětí synové Václav, Zikmund, Jaroslav a Albrecht a dcery Kateřina, Markéta a Anna Salomena.

Autor: Johann Siebmacher – Siebmacher032.jpg, Volné dílo,

Hedvika Zajícová z Házmburka

Hedvika Zajícová z Házmburka se narodila v roce 1533 a zemřela roku 1592. Byla dcerou Jana IV. Zajíce z Házmburka a jeho manželky Markéty z Minsterberka. Hedvika byla dvakrát vdaná. Jejím prvním mužem byl pán z Lobkowicz. Podruhé se provdala za Albrechta Smiřického ze Smířic, se kterým měla syny Václava, Zikmunda, Jaroslava a Albrechta a dcery Kateřinu, Markétu a Annu Saloménu.

Autor: Mikulaš Claudian – Ilustrace 1. mapy Čech [1], lehce zpracováno, Volné dílo,

Václav Smiřický ze Smiřic

Václav Smiřický ze Smiřic se narodil v roce 1564 a zemřel roku 1593. Byl synem Albrechta Smiřického ze Smiřic a jeho manželky Hedviky Zajícové z Házmburka. Na své kavalírské cestě navštívil Itálii. Zastával úřad číšníka na dvoře arcivévody Karla II. Štýrského ve Štýrském Hradci. V roce 1587 se oženil s Dorotou Holickou ze Šternberka, se kterou měl tři děti syny Jaroslava Zikmunda, který zemřel ve dvou letech, Albrechta Václava a dceru Kateřinu. Václav zemřel náhle v necelých třiceti letech. Poručníkem jeho nezletilých dětí se stal Zikmund II. Smiřický ze Smiřic.

Autor: Johann Siebmacher – Siebmacher032.jpg, Volné dílo,

Albrecht Václav Smiřický ze Smiřic

Albrecht Václav Smiřický ze Smiřic se narodil v roce 1590 a zemřel roku 1614. Byl synem Václava Smiřického ze Smiřic a jeho manželky Doroty Holické ze Šternberka. Od roku 1606 navštěvoval gymnázium ve Zhořelci, poté kalvínskou univerzitu v Heidelbergu. Své vzdělání dokončil v Gentu a v Paříži. Během kavalírské cesty navštívil Nizozemsko, Anglii, Skotsko, Irsko, Španělské Nizozemí, Francii, Itálii a německé země. V roce 1611 se vrátil do Čech. Zemřel bezdětný 24. dubna 1614 a byl pochován do rodinné hrobky v kostele sv. Vavřince v Náchodě.

Autor: Johann Siebmacher – Siebmacher032.jpg, Volné dílo,

Albrecht Jan Smiřický ze Smiřic

Albrecht Jan Smiřický ze Smiřic se narodil v roce 1594 a zemřel roku 1618. Byl synem Zikmunda II. ze Smiřic a jeho manželky Hedviky Zajícové z Házmburka. Svá studia zahájil na gymnáziu ve Zhořelci, poté pokračoval na univerzitě v Heidelbergu. Absolvoval několik poznávacích cest. Rok strávil v Itálii. Podílel se na uzavření aliance mezi českými stavy, která měla za cíl získat větší moc a suverenitu ve vztahu k habsburským panovníkům. Patřil k iniciátorům a vůdcům českého stavovského povstání. Aktivně se zúčastnil třetí pražské defenestrace. Stal se členem prozatímní vlády třiceti direktorů. Financoval svůj vlastní regiment na podporu stavovského povstání, čímž se stal vůdčí osobností stavovského povstání. Řada šlechticů dokonce požadovala jeho zvolení českým králem. V roce 1617 se zasnoubil s hraběnkou Amálií z Hanau-Münzbergu, dcerou hraběte Filipa Ludvíka II. z Hanau –Münzbergu. Ke sňatku však nedošlo, protože Albrecht Jan zemřel 18. listopadu 1618.

„… pokud by vůbec někdo dokázal české stavovské povstání dovést k vítězství, byl by to Albrecht Jan Smiřický.“ (Golo Mann – německý historik)

Autor: Johann Siebmacher – Siebmacher032.jpg, Volné dílo,

Markéta Salomena Smiřická ze Smiřic

Markéta Salomena Smiřická ze Smiřic se narodila v roce 1597 a zemřela pravděpodobně v roce 1655. Byla dcerou Zikmunda II. Smiřického ze Smiřic a jeho manželky Hedviky Zajícové z Házmburka. Po smrti své sestry Elišky Kateřiny se ujala celého dědictví. Stala se dvorní dámou české královny Alžběty Stuartovny. Po bitvě na Bílé hoře uprchla do emigrace. V roce 1631 využila vpádu saského vojska do Čech a vrátila se na své panství. Po několika měsících však musela opět prchnout za hranice. V roce 1639 se opět nakrátko vrátila do Čech při vpádu švédských vojsk Johanna Gustafssona Banéra. Naposledy se do Čech podívala v roce 1645. Do konce svého života se domáhala rodového majetku. Markéta Salomena se v roce 1610 provdala za Jindřicha Michala Slavatu z Chlumu a Košumberka. Z manželství se narodil syn Albrecht Jindřich.

Autor: Johann Siebmacher – Siebmacher032.jpg, Volné dílo,

Královská komora

Marie Magdaléna Trčková z Lípy

Marie Magdaléna Trčková z Lípy se narodila v roce 1569 a zemřela roku 1633. Byla dcerou Ladislava ml. z Lobkovic a jeho manželky Magdaleny Polyxeny ze Salm-Neuburgu. Byla vychovávána v evangelické víře, které zůstala věrná až do konce svého života. Po rodičích zdědila vlohy pro podnikatelskou činnost. Přestože byla evangeličkou, v roce 1627 se jí podařilo získat od císaře zvláštní povolení, že smí setrvat ve své víře až do smrti. Po bitvě na Bílé hoře zkupovala zkonfiskovaný majetek a stala se jednou z nejbohatších žen své doby. V roce 1588 se provdala za Jana Rudolfa Trčku z Lípy a na Opočně. Z manželství se narodilo několik dětí. Jména známe pouze čtyř z nich. Byli to synové Vilém a Adam Erdman a dcery Alžběta a Johana.

Autor: Johann Siebmacher – Siebmacher032.jpg, Volné dílo,

Adam Erdman Trčka z Lípy

Adam Erdman Trčka z Lípy se narodil v roce 1599 a zemřel roku 1634. Byl synem Jana Rudolfa Trčky z Lípy a jeho manželky Marie Magdaleny z Lobkovic. V roce 1618 absolvoval se svým bratrem Vilémem kavalírskou cestu. V roce 1628 konvertoval ke katolictví a v témže roce mu byl udělen titul říšského hraběte. V roce 1630 obdržel plukovnický patent a natrvalo se usadil ve Valdštejnově armádě. V roce 1627 se oženil s Maxmiliánou z Harrachu, se kterou měl dceru Marii Isabelu. Za chebské aféry 25. února 1634 byl Adam zabit spolu s Valdštejnovými důvěrníky Vilémem Kinským, Kristiánem Ilovem a Jindřichem Niemannem. Nedlouho po Adamově smrti zemřel jeho bratr Vilém a otec Jan Rudolf, čímž rod vymřel po meči a rodový majetek byl zabaven.

Autor: Johann Siebmacher – Siebmacher032.jpg, Volné dílo,

Piccolomini

Piccolomini byl šlechtický rod, pocházející z Itálie. V 18. století rod vymřel po meči. Původně se jednalo o prominentní měšťanskou rodinu z Florencie, která byla povýšena do knížecího stavu. Díky nemanželské dceři Karla z Anjou byla rodina spřízněna s královskými rody. Mezi svými členy měla i dva papeže: Aenease Silviuse Piccolomini jako Pia II. a Francesca Piccolomini jako Pia III. Prvním z rodu, kdo přišel do Čech, byl Ottavio Piccolomini d´ Arragona, který zde získal za odměnu náchodské panství. V roce 1634 rod získal titul hrabě pro Čechy a v roce 1638 pak titul říšských hrabat, v roce 1639 titul vévoda z Amalfi, v roce 1650 říšský kníže. V roce 1654 byl rod přijat do kolegia říšských knížat. Rod se rozdělil na dvě větve: Piccolomini-Todeschini a Piccolomini-Pieri, která vymřela v roce 1757.

Autor: F l a n k e r – Enciclopedia araldico-cavalleresca di G. DI CROLLALANZA, Pisa, presso la direzione del Giornale araldico, 1876-1877Dizionario araldico di P. GUELFI CAMAIANI, Milano, Editore Ulrico Hoepli, 1940, Volné dílo,

Ottavio Piccolomini d´ Arragona

Ottavio Piccolomini d´ Arragona se narodil v roce 1599 a zemřel roku 1656. Byl synem Silvia Piccolomini. V roce 1616 vstoupil do španělské armády. V roce 1619 přešel do služeb toskánského velkovévody. Po vypuknutí třicetileté války byl jmenován kapitánem jezdeckého pluku, který byl vyslán velkovévodou Cosimem II. na pomoc císařské armádě. Pod vedením Karla Bonaventury Buquoye se v hodnosti rytmistra zúčastnil bitvy na Bílé hoře a maďarského tažení. V roce 1623 se stal císařským komorníkem. V roce 1624 působil ve Španělsku v hodnosti podplukovníka mezi kyrysníky Gottfrieda Pappemheima až do jeho smrti. V roce 1627 opětovně vstoupil do císařské armády jako plukovník ve Valdštejnově pluku. Po bitvě u Lützenu byl povýšen do hodnosti felswachtmeistera (generálmajora). Později se však podílel na spiknutí proti Valdštejnovi, za což byl odměněn hodností maršála, 100 000 zlatými a náchodským panstvím. V roce 1639 dosáhla španělská armáda pod vedením Ottavia velkého vítězství v bitvě u Thionville. Za toto vítězství mu španělský a neapolský král Filip IV. udělil titul vévody z Amalfi.V roce 1642 byl poražen Švédy společně s arcivévodou Leopoldem I. Vilémem v bitvě u Breitenfeldu. Poté zůstal ve španělské armádě a za odměnuzískal titul granda a v roce 1643 Řád zlatého rouna. Poté znovu vstoupil do císařské armády a získal hodnost generálporučíka. Sehrál významnou roli při vyjednávání o podmínkách Vestfálského míru, který v roce 1648 ukončil třicetiletou válku. Po vyhlášení míru mu císař daroval 114 566 zlatých. Ottavio se usadil na svém náchodském panství, a začal přestavovat zámek. V roce 1650 byl povýšen do knížecího stavu. Ottavio byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se stala v roce 1536 nebo 1537 Marie de Barbanzon. Manželství však zůstalo pravděpodobně bezdětné. Podruhé se oženil v roce 1651 s šestnáctiletou Marií Benignou Františkou Sasko-Lauenburskou. Z manželství se narodil syn Silvio Josef, který byl však zavražděn Švédy po bitvě u Jankova. Po smrti Ottavia v roce 1656 připadly jeho tituly jeho synovci Aeneasovi Sylviusi Piccolomini de Stizziano.

Autor: Stanislav Macak – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0,

Marie Benigna Sasko-Lauenburská

Marie Benigna Sasko-Lauenburská se narodila v roce 1635 a zemřela roku 1701. Byla dcerou vévody Julia Jindřicha Sasko-Lauenburského a jeho třetí manželky Anny Magdalény Lobkovicové. V roce 1651 s provdala za Ottaviana Piccolominiho. Z manželství se narodil syn Sylvius Josef, který však byl zavražděn Švédy. Po smrti Otaviana zdědil majetek Ottaviánův synovec, Aeneas Silvius, které mu však v roce 1656 byly pouhé tři roky. Poručníkem a regentem náchodského panství byl jmenován Jan Šebestián Pöttingu. V roce 1664 však dosáhla Marie Benigna, že po dobu nezletilostí Aenease bude regentkou ona. Správu panství vykonávala Marie Benigna ještě osm let po zletilosti Aenease, které dosáhl v roce 1671. V roce 1685 opustila Marie Beninga Náchod a přestěhovala se do Prahy. Do roku 1689 dostávala roční rentu 4 000 zlatých. V roce 1669 získala panství v Oberhannsdorfu a v roce 1684 soudní pravomoc nad panstvím Neudeck v sousedním Kladském hrabství. Marie Beninga po sobě zanechala velmi cennou knihovnu, tzv. Knihovnu Troilo-Piccolomini, kterou zřídil její otec.

Marie Benigna Sasko-Lauenburská – erb

Aeneas Sylvius Piccolomini vévoda z Amalfi

Aeneas Sylvius Piccolomini vévoda z Amalfi se narodil v roce 1653 a zemřel roku 1673. Byl synem Francesca Piccolomini-Pieri a jeho manželky Emiliany Strozziové. Nastoupil kariéru vojenského důstojníka. Zemřel v roce 1673 v hodnosti plukovníka ve válce s Francouzi na Rýně. Zemřel bezdětný. Jeho majetek zdědil jeho mladší bratr Lorenzo Piccolomini.

Autor: Stanislav Macak – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0,

Lorenzo Piccolomini

Lorenzo Piccolomini se narodil v roce 1656 a zemřel roku 1714. Byl synem Francesca Piccolomini-Pieri a jeho manželky Emiliany Strozziové. Lorenzo se zdržoval převážně na svém náchodském panství, kde podporoval řemesla a cechy. 8. září 1688 se oženil s Annou Viktorií Ludmilou Libštejnskou z Kolovrat. Z manželství se narodili synové Jan Václav, Antonín, Oktavián II. Eneáš Josef a Jan Norbert Václav, a dcery Marie Emilie, MarieMarkéta a Ludmila Maxmiliána.

Autor: Stanislav Macak – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0,

Jan Václav Piccolomini

Jan Václav Piccolomini se narodil v roce 1712 a zemřel roku 1742. Byl nejstarším synem Lorenza Piccolominiho a jeho manželky Anny Viktorie Ludmily Libštejnské z Kolovrat. Trpěl však duševní chorobou, proto za něj správu panství vykonávala jeho matka Anna Viktorie.

Autor: Stanislav Macak – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0,

Octavián II. Piccolomini

Octavián II. Piccolomini se narodil v roce 1698 a zemřel roku 1757. Byl synem Lorenza Piccolomini a jeho manželky Anny Viktorie Ludmily Libštejnské z Kolovrat. Jako mladý si zvolil vojenskou kariéru. V 17 letech bojoval v řadách vojska prince Evžena Savojského v benátsko-rakouské válce s Turky, kde byl zraněn. V roce 1744 polním podmaršálkem a v roce 1754 polním zbrojmistrem. Ve druhé slezské válce získal hodnost generálporučíka a stal se velícím důstojníkem na Moravě a v rakouském Slezsku. Octavián nebyl ženatý. Zemřel 25. ledna 1757 na mrtvici. Byl posledním členem rodu Piccolomini-Pieri. Dědicem rodového majetku se stal Jan Pompeius Piccolomini z rodové větve Piccolomini-Todeschini.

Autor: Stanislav Macak – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0,

Jan Pompeius Piccolomini de Villa Nuova měl syna Josefa Parilla.

Josef Parrille Piccolomini de Villa Nuova zemřel v roce 1783. Byl synem Jana Pompeia Piccolomini. Byl ženatý s Marií Christinou Caraccioli. Manželství však zůstalo bezdětné.

Autor: Stanislav Macak – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0,

Desfoursové

Desfoursové jsou lotrinský šlechtický rod. Zakladatelem rodu byl Guilleminus des Vieux Dours, který pocházel z Brabantska. V roce 1425 byl rod povýšen do šlechtického stavu. V polovině 15. století se trvale usadil v Lotrinsku na panství Mount a Athienville. V roce 1628 získal Mikuláš Desfours první majetek v Čechách, a rozhodl se zde usadit natrvalo. V 17. století se rod rozdělil na tři větve: rohozeckou, maloskalskou a semilskou.

Autor: Neznámý – Wappenbuch der Österreichischen Monarchie von J. A. Tyroff, Band VI, Nürnberg 1834, Nr. 18, Volné dílo,

Josef Vojtěch Desfours

Josef Vojtěch Desfours se narodil v roce 1734 a zemřel roku 1791. Byl synem Albrechta Maxmiliána II. a Ludmily Maxmiliány Piccolomini. Byl milovníkem velkolepých honů a slavností. V roce 1766 se oženil s hraběnkou Marií Annou Desfoursdu Monte et Ahienville. Manželství však zůstalo bezdětné.

Autor: Neznámý – Wappenbuch der Österreichischen Monarchie von J. A. Tyroff, Band VI, Nürnberg 1834, Nr. 18, Volné dílo,

František Antonín I. Desfours

František Antonín I. Desfours se narodil v roce 1730 a zemřel roku 1822. Byl synem Karla Josefa Desfours. Patřil mezi zakládající členy Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách. Měl syna Františka Antonína II.

Autor: Neznámý – Wappenbuch der Österreichischen Monarchie von J. A. Tyroff, Band VI, Nürnberg 1834, Nr. 18, Volné dílo,

Petr Biron, vévoda Kuronský a Zaháňský

Petr Biron, vévoda kuronský a zaháňský se narodil v roce 1724 a zemřel roku 1800. Byl synem Arnošta Jana Birona a jeho manželky Benigny Gottlieby von Trotha. Mládí prožil v Petrohradě, kde byl jeho otec rádcem ruské carevny Anny Ivanovny. V roce 1735 se měl stát manželem carevniny sestřenice Anny Leopoldovny, ale sňatek překazily intriky Artemije Volynského. Po převratu v roce 1740 byl se svými rodiči poslán do vyhnanství na Sibiř, poté jim bylo vyhnanství zmírněno na domácí vězení a rodina pobývala v Jaroslavli na Volze. V roce 1762 za vlády Petra III. se rodina mohla vrátit do Petrohradu a Petrovu otci byly vráceny úřady i řády, což mělo zásadní vliv i na život samotného Petra. Získal hodnost generálmajora jízdy. V roce 1763 převzal od svého otce regentství Kuronska a Zemgale. V roce 1764 složil lenní slib polskému králi Stanislavu II. Augustovi. Formálně převzal vládu nad vévodstvím v roce 1769 po otcově abdikaci. Poslední roky života trávil na svých majetcích ve Slezsku, především v Zaháni. Miloval hudbu a umění, sbíral obrazy, držel si dvorní kapelu a divadlo. V roce 1799 onemocněl a 13. ledna 1800 zemřel. Petr byl třikrát ženatý. Jeho první manželkou se stala princezna Karolina Luisa z Valdeck-Pyrmonthu, která zemřela v roce 1782. Podruhé se oženil s kněžnou Jevdokijí Borisovnou Jusupovovou. Po rozvodu v roce 1778 se opět oženil 6. 11. 1779 s říšskou hraběnkou z kuronské šlechty Annou Charlottou Dorotheou von Medem. Z tohoto manželství se narodily tři dcery Kateřina Vilemína, Marie Luisa Paulina a Dorothea.

Autor: Frīdrihs Hartmanis Barizjens – Friedrich Hartmann Barisien, Volné dílo,

Kateřina Vilemína Zaháňská

Kateřina Vilemína Zaháňská se narodila v roce 1781 a zemřela roku 1839. Byla nejstarší dcerou Petra Birona a jeho třetí manželky Anny Charlotty Dorothey von Medem. Kateřina Vilemína se stala nesmiřitelnou odpůrkyní Napoleona Bonaparta a aktivní členkou politických kruhů proti napoleonské koalice. Byla velmi vzdělaná, inteligentní a aktivní žena. Získala velký politický vliv. Měla intimní vztah s tehdy nejmocnějším rakouským politikem Klemensem Metternichem. Kateřina Vilemína byla třikrát vdaná. Jejím prvním mužem se stal francouzský emigrant, princ Jules Armand Louis de Rohan. Podruhé se provdala za ruského knížete Vasila Sergejeviče Trubeckoje. Obě tato manželství trvala krátkou dobu. V roce 1819 se potřetí vdala za Karla Rudolfa Schulenburga. Toto manželství však zaniklo v roce 1827 po přestoupení vévodkyně na katolickou víru. Všechna tři manželství zůstala bezdětná. Vilemína měla pouze nemanželskou dceru se švédským generálem Gustavem Armferltem. Kateřina Vilemína zemřela 29. listopadu 1838 ve věku 58 let na následky mozkové mrtvice.

Autor: Moritz Daffinger – скан, Volné dílo,

Pavlína Zaháňská – Luisa Pavlína Marie Zaháňská a Kuronská

Pavlína Zaháňská se narodila v roce 1782 a zemřela roku 1845. Byla dcerou Petra Birona a jeho třetí manželky Anny Charlotty Dorothey von Medem. 26. února 1800 se provdala za knížete Fridircha Heřmana Otu Hohenzollernsko-Hechingenského. Z manželství se narodil syn Konstantin. Z aférky s manželem Kateřiny Vilemíny Julesem Armandem Louisem de Rohan měla dceru Marii.

Autor: Brown, портрет собственность г.Метаксы в Вене – This is an illustration from the book Russian portraits of the 18th and 19th centuries: Edition of Grand Duke Nicholas Mikhailovich of Russia, printed in 1905-1909 as a catalogue of a 1905 exhibition. All images are in the Public Domain due to age., Volné dílo,

Lippe-Biesterfeld

Lippe-Biesterfeld byli jednou z větví rodu z Lippe. Po vymření linie Lippe-Detmold získali knížecí hodnost.

Karel Octavius z Lippe-Biesterfeld se narodil v roce 1808 a zemřel roku 1885.

By Glasshouse – Own work, using elements by Sodacan, CC BY-SA 4.0,

Schaumburg-Lippe

Schaumburg-Lippe byli větví německého rodu Lippe. Počátky rodu sahají do roku 1647, kdy si rod založil nové hrabství, které se v roce 1807 přetvořilo na suverénní knížectví. Jeho vládcem se stal kníže Georg Wilhelm. V roce 1918 byl rod svržen.

Autor: Glasshouse using elements by Sodacan – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

Jiří Vilém ze Schaumburg-Lippe

Jiří Vilém ze Schaumburg-Lippe se narodil v roce 1784 a zemřel roku 1860. Byl synem hraběte Filipa II. Schaumburg-Lippe a jeho manželky lankraběnky Juliány Hesensko-Philippsthalské. Byl prvním vládcem nově vzniklého hrabství Schaumburg-Lippe, kterému vládl v letech 1807 – 1860. V roce 1843 získal inkolát pro Čechy a bylo mu uděleno právo užívat všech svobod a oprávnění. V roce 1807 bylo hrabství povýšeno na knížectví a Jiří Vilém se stal jeho prvním knížetem. V roce 1816 se oženil s Idou Waldecko-Pyrmotskou. Z manželství se narodilo devět dětí, synové Adolf, Arnošt, Vilém, Heřman a dcery Matylda, Adléta, Ida, Emma a Alžběta.

Autor: Glasshouse using elements by Sodacan – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

Vilém ze Schaumburg-Lippe

Vilém ze Schaumburg-Lippe se narodil v roce 1834 a zemřel roku 1906. Byl synem knížete Jiřího Viléma ze Schaumburg-Lippe a jeho manželky kněžny Idy, princezny z Waldecku a Pyrmontu. Zvolil si vojenskou kariéru. Svou vojenskou dráhu započal již roku 1853 jako poručík knížecího mysliveckého praporu. V roce 1859 byl císařem jmenován rytmistrem c. a k. dragounského pluku knížete Windischgrätze Nr. 7 a zároveň byl odvelen jako ordonanční důstojník na hlavním velitelství. V roce 1860 požádal o dovolenou na dobu neurčitou a 28. září byl z armády propuštěn. V listopadu 1860 zdědil panství Náchod, které okamžitě začal zvelebovat. Zřídil na něm fideikomis pro druhorozené syny. Definitivní potvrzení získal v roce 1873. V roce 1866 musel znovu narukovat do války mezi Pruskem a Rakouskem. Tato válka zasáhla i Náchod. Po ukončení války se Vilém opět pustil do renovování panství. Podporoval různé spolky, které pomáhaly válečným vysloužilcům. Stal se prvním protektorem Ústředního spolku pro udržování válečných pomníků z roku 1866. V roce 1855 byl jmenován do hodnosti generálmajora, v roce 1890 polního maršála a v roce 1891 do hodnosti generála jezdectva. Vilém byl proslulý vřelostí a mecenášstvím. V roce 1862 se oženil s princeznou Bathildis Amalgunde z Anhaltu. Z manželství se narodili synové Albert, Bedřich a Maxmilián a dcery Adelaida, Šarlota a Bathildis.

Autor: Glasshouse using elements by Sodacan – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

Bedřich ze Schaumburg-Lippe

Bedřich ze Schaumburg-Lippe se narodil v roce 1868 a zemřel roku 1945. Byl synem Viléma ze Schauburg-Lippe a jeho manželky Bathildis Amalgunde z Anhaltu. V mládí byl vychováván Jiřím Stanislavem Guthem-Jarkovským. Zvolil si vojenskou dráhu. Bedřich byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se stala princezna Louisa Dánská, dcera krále Fredericka VIII. Z manželství se narodil syn Christián a dcery Marie Luisa Dagmar a Štěpánka Alexandra Hermina. Po smrti Luisy (1906) se v roce 1909 podruhé oženil s Antonií Annou Anhaltskou, se kterou měl syny Leopolda Fridricha a Viléma Fridricha. Po vzniku první republiky přišel v rámci pozemkové reformy o polovinu pozemků a v roce 1945 mu byl celý majetek jako Němci zabaven.

Autor: Glasshouse using elements by Sodacan – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,