Slovník p
Panská jednota
se začala formovat na jaře roku 1394 jako opoziční uskupení vysoké šlechty nespokojené s vládou krále Václava IV. Jejím cílem bylo poskytnout si vzájemnou podporu a získat spoluvládu v zemi. Zakládajícími členy byli: Jindřich III. z Rožmberka, Jindřich starší z Hradce, Vilém III. z Landštejna, Ota z Bergova, Břeněk ze Skály, Jindřich Berka z Hohenštejna, Jan Michalec z Michalovic, Boreš mladší z Bečova a Rýzmburka a Boček z Kunštátu a Poděbrad. Panská jednota se mohla opřít i o některé členy vládnoucí dynastie Lucemburků, konkrétně o Zikmunda Lucemburského a Jošta, moravského markrabího. 8. května 1394 zajali představitelé jednoty v Králově Dvoře u Berouna krále Václava IV., když mu předtím přednesli stížnost na nepořádky ve správě země i říše. Uvěznili jej na hradě Wildberg v Horních Rakousích. 1. srpna 1394 byl propuštěn na přímluvu Jana Zhořeleckého a za sliby beztrestnosti a jistých ústupků, které však nebyly splněny. 31. května 1396 Václav IV. nechal zatknout Jošta a šest pánů z jednoty, kteří za ním přijeli na Karlštejn jako doprovod knížete Štěpána Bavorského. Na jeho přímluvu však byli brzy propuštěni. Jednotníkům se nelíbilo, že nižší šlechtici mají na krále příliš velký vliv. 11. června 1397, kdy se na Karlštejně měla sejít královská rada, svůj problém vyřešili zabitím čtyř králových oblíbenců z nižší šlechty: Purkarta Strnada z Janovic, Štěpána z Opočna, Štěpána Podušku z Martinic a velkopřevora řádu johanitů Markolta z Vrutice. Asi po měsíci od oné události, král označil zavražděné za zrádce, kteří mu usilovali o život, a čin zůstal nepotrestán. Nepřátelství jednoty a krále se obnovilo v roce 1399, kdy došlo opět k domácí válce. Václav IV. byl v roce 1400 zbaven císařské koruny a v roce 1402, kdy uzavřel smlouvu se svým bratrem Zikmundem, kterou mu jako zemskému správci předal vládu, zůstali členové jednoty na straně Zikmunda. Václav byl opětovně zatčen, tentokrát samotným Zikmundem a převezen do Vídně. Po roce se mu však povedlo uprchnout. Počátkem roku 1405 došlo k urovnání mezi králem a vysokou šlechtou, což znamenalo prakticky konec panské jednoty, i když nedosáhla všech svých cílů.
Pasovská smlouva
je smlouva o příměří, mezi katolíky a protestanty, ve Šmalkaldské válce, kterou podepsali jak příslušníci šlechty tak duchovní. Prostřednictvím krále Ferdinanda se dohodli roku 1552 v Pasově císař Karel V. a kurfiřt saský Mořic. Po dlouhém jednání se dohodli na: propuštění Filipa Hesského a Jana Bedřicha Saského ze zajetí, obecné amnestii a předběžném míru až do nejbližšího říšského sněmu, na kterém mělo padnout definitivní rozhodnoutí. Saský kurfiřt Mořic podepsal smlouvu 29. července 1552, císař Karel V. 15. srpna 1552. Mír byl definitívně uzavřen v Augšpurku roku 1555.
Patent o zrušení nevolnictví
byl vydán 1. listopadu 1781 pro České království. Jeho přesný název byl „Patent o zrušení tělesné poddanosti neb člověčenství“. Všem poddaným v Českém království bylo povoleno se bez svolení vrchnosti stěhovat, uzavírat sňatky, posílat své děti na studia či volně nakládat se svými nemovitostmi. Na dodržování maximální výše roboty, stanovené na tři dny v týdnu, měly nově dohlížet státní úřady. V jeho prvním bodě bylo vyhlášeno svobodné uzavírání sňatků mezi poddanými. V dalším bodě v bylo ustanovení, že k odstěhování poddaní již nepotřebovali svolení vrchnosti, stačil pouze propouštěcí list, který jim vrchnost musela zdarma vydat. Dalším bodem byla možnost poddaných zvolit si libovolné řemeslo nebo umění, vyučit se mu a potom se jím živit. Patentem byla také zrušena povinnost posílat děti do služeb na vrchnostenské dvory. Ta se nadále týkala pouze sirotků. Poslední část patentu ustanovovala, že poddaní již nemohou být nazýváni tělesnými poddanými, ale přes nově nabyté svobody musejí zachovat svému zeměpánovi poslušnost a věrnost.
Živá historie, březen 2021
Patriomonální správa
nebo také vrchnostenská správa byla veřejná správa , kterou pozemková vrchnost vykonávala na svých panstvích. Zahrnovala jak správu majetku tak správní oprávnění vůči poddaným. V českých zemích se vedle městské a cirkevní správy uplatňovala od 13. století až do roku 1848. Patriomonální správa se skládala ze dvou samostatných složek: správy konkrétního velkostatku a výkonu tzv. venkovské samosprávy. Na jednotlivých statcích a hradech původně působili jen purkrabí, jmenovaní vlastníkem panství, až od konce 15. století se začal uřednícký aparát rozšiřovat a vznikla panská kancelář s různými úředníky. Tato kancelář řídila veškerou výrobu na daném panství a organizovala také prakticky všechny soudní, policejní a správní úkony. Dozor kanceláře prováděl hejtman, jenž se přímo zodpovídal majiteli panství. Podléhal mu i purkrabí, který zodpovídal za správu nemovitostí a dohlížel nad poli, lesy a hospodářskými zvířaty.
Patronátní právo
latinsky jus patronatus se nazýval soubor práv a povinností, jež příslušely fyzické nebo pravnické osobě tzv. patronovi, vůči kostelu nebo církevnímu úřadu na základě zvláštního právního důvodu. Kořeny patronátního práva v českých zemích sahají do ranného středověku. Nejprve na venkově v Čechách vznikaly tzv. vlastnické kostely, kde byl stavebníkem a zároveň vlastníkem místní šlechtic nebo zeměpán, který se ke kostelu choval jako vlastník, volně nakládal s majetkem kostela a jmenoval i kněze. V roce 1222 bylo vyhlášené Velké privilegium české církve, které upravilo vlastnické právo na patronátní, což v praxi znamenalo, že se původní vlastník změnil na patrona s poněkud omezenými právy a povinnostmi. Jeho povinností bylo financovat a zajišťovat údržbu kostela. Měl tzv. podací či prezentační právo, což znamenalo, že mohl navrhnout faráře, nicméně tento návrh musel být schválen biskupem. Patronátní právo existovalo taky k jiným beneficím například ke školám knihovnám atd. Patronátní právo k určitému benefitu vznikalo první fundací, neboli založením. Dekretem prezidenta republiky ze dne 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa byla ke dni konfiskace zrušena i patronátní práva a povinnosti váznoucí na zemědělských majetcích konfiskovaných podle citovaného dekretu. Už v době první pozemkové reformy se diskutovalo o změně. Tehdy řada patronů velkostatkářů přišla o půdu, ale povinnost pečovat o kostely jim zůstala. Až v roce 1949 přišla změna v podobě církevních zákonů. Zákon č. 218/1949 Sb. v § 11 odst. 1 stanovil: Veškerý soukromý a veřejný patronát nad kostely, obročími a jinými cirkevními ústavy přechází na stát.
Pauláni
Řád Nejmenších bratří sv. Františka z Pauly je římskokatolický řád založený svatým Františkem z Pauly a schválený papežem Sixtem IV. roku 1474.
Pflegár
Chebský purkrabí královský správce
Pivní daň
Pivo bylo zdaňováno jen příležitostně. Teprve od roku 1546 se v Čechách a na Moravě stalo pravidelně vybíraným poplatkem takzvané posudné. Šlo o daň s jednoho vyčepovaného nebo prodaného sudu. S výnosem této daně disponoval v našich zemích vylučně panovník.
https://www.stoplusjednicka.cz/osudne-posudne-kdo-vydelal-na-zdaneni-piva
Plávková ocel
je souhrnné označení oceli vyráběných v tekutém stavu při teplotě 1 600 – 1 800 stupňů celsia, tj. při překročení teploty tavení oceli.
Poddanská města
poddanská města byla součástí panství a jejich obyvatelé byli poddanými vrchnosti stejně jako na vesnicích sedláci. V principu od nich mohla vrchnost požadovat robotu, ale praxe byla většinou jiná. Spíše jim udělovala různá privilegia. Žadné z těchto privilegií nesmělo porušovat práva či finanční zisky vrchnosti. Nejvýznamnější poddanská města měla práva blížící se královským městům. O právech poddanských měst sice rozhodovala vrchnost, ale povýšení osady na město musel vždy potvrdit panovník, stejně tak potvrzoval i právo trhu. Poddanská města se dělí podle vrchnosti na:
- cirkevní
- šlechtická
- komorní
V českých zemích začala církevní poddanská města vznikat již v první polovině 13. století, šlechta se u nás do zakládání těchto měst pouštěla pomaleji. Největší počet šlechtických poddanských měst vznikl až v druhé polovině 13. století. Na počátku 15. století bylo v Čechách 290 poddanských měst, významem a rozsahem hospodářských aktivit však hluboce zaostávala za královskými městy. Hlavním zdrojem příjmu těchto měst byly aktivity spojené s existencí obchodních tras, které přes ně vedly.
Poděbradská jednota
byl spolek českých kališníků, založený 24. června 1448 v Kutné Hoře, v jejímž čele stél Jiří z Poděbrad. Prosazovala dodržování kampaktát a bojovala proti jednotě Strakonické a později proti jednotě Zelenohorské.
Popravce
Byl výkonný právní úředník ve středověkých Čechách, který byl zodpovědný přímo králi. Popravci byli jmenováni panovníkem výhradně z panských rodů, aby ochraňovali a podporovali právní řád a zemský mír. Úkolem popravce bylo stíhat zločince, zemské škůdce, psance a padělatele mincí. Vedl rejstřík těchto osob a mohl je odsoudit i k trestu smrti. Dohlížel také na veřejný pořádek, na dodržování měr a vah na trzích a ochraňoval jednotlivce v jejich právech. Měl právo se vyjadřovat i k věcem finanční zprávy kraje.
Pošlost
znamená vznik něčeho, počátek sídla nebo zrod rodu.
Pragmatická sankce
V habsburské monarchii byla následnická práva dědičná na základě prvorozenosti. Karel VI. se dostal na trůn v roce 1711 po nečekaném úmrtí svého staršího bratra Josefa I. V roce 1716 mu zemřel jeho dlouho očekávaný prvorozený syn Leopold, a poté se mu narodily jen dcery Marie Terezie, Marie Anna a Marie Amálie.
V roce 1713, tehdy ještě bezdětný, vydal Karel VI. nová pravidla o nástupnictví, která vešla ve známost pod názvem Pragmatická sankce. V těchto zásadách stanovil přesné pořadí „čekatelů na trůn“. V případě jeho smrti bez mužských potomků přejdou jeho dědičné nároky na jeho manželské dcery, ve druhé linii pak na dcery jeho zesnulého bratra císaře Josefa I., a ve třetí linii na dcery jeho otce Leopolda I. Pragmatická sankce také stanovila nedělitelnost habsburských zemí. Není tedy pravdou, jak se často uvádí, že Karel toto opatření vydal jen proto, aby zajistil trůn pro svou dceru Marii Terezii, neboť pragmatickou sankci nechal vydat ještě v době, kdy byl bezdětný.
Pranýř
je označení pro trestní nástroj v podobě sloupu, klády, klece, kozy, vyvýšeného lešení či jiného pevného uchycení, k němuž byl trestaný člověk připoután a prezentován široké veřejnosti. Účelem pranýřování bylo zostudit dotyčnou osobu i její chování před obyvatelstvem a zároveň širokou veřejnost důrazně varovat před nevhodným chováním. Kromě ztráty společenské prestiže trestaný i fyzicky trpěl.
Právo mílové:
bylo jedno ze středověkých privilegií, jež chránilo městské podnikání. Stejně jako ostatní práva je udílel panovník pokud šlo o královská města, či majitel pokud šlo o poddanské město. Toto právo zaručovalo monopol řemeslníků sdružených v cechu na provozování svých služeb, či prodej svých výrobků, nejen uvnitř městských hradeb, ale i v okruhu jedné míle kolem města. Vzdálenost s počítalo od městských příkopů. Tato vzdálenost umožňovala venkovanům absolvovat cestu na městský trh a zpět během jednoho dne. Na českém území je nejstarší známé mílové právo z roku 1224, kdy ho král Přemysl Otakar I. udělil Opavě. Z českých měst jako první získala mílové právo Polička. Nejstarší mílová práva byla zaměřena proti krčmám na konci třinactého století začala zahrnovat zákazy vaření piva a postupně se začalo na další vesnické služby a řemesla. K rozsáhlému šíření mílového práva dochází za vlády Lucemburků. Odhaduje se, že kolem roku 1320 tvořily obvody chráněné mílovým právem zhruba třetinu uzemí českého království. Zákazy směřovaly k potlačení konkurence, která by mohla poškozovat výrobu ve městech. Jenže i na venkově byla některá řemesla potřeba, a proto vznikali vyjimky, například pro venkovské kováře. Města vybavená mílovým právem se svým vlivem snažila omezovat rozvoj sousedních sýdel a docházelo tak k vzájemným sporům. Doložené je působení města Mostu, které důsledně kontrolovalo menší sídla Kopisty, Jiřetín, Jezeří, jenž disponovala drobnými vyjímkami z mosteckého mílového práva. Most také vedl spor s Chomutovem, protože jejich mílová práva se překrývala.
Právo várečné
bylo ve středověku jedním z nejduležitějších a nejvydělečnějších městských práv, byla to zakonná norma upravující vaření piva. Právo várečné bylo vázáno ke konkrétnímu domu, ve výjímečných případech a jen v některých městech, byla jeho nositelem fyzická osoba. Toto právo v poddanských městech uděloval majitel panství a vztahovalo se ne k městu, ale k určitému domu. Proto vznikali pravovárečné domy. V takovém domě byla v přízemí krčma a v ní se pivo čepovalo. Například domům v pražské Dlouhé třídě bylo vydáno 67 práv na vaření piva. Z těchto drobných pivorů se do dnešní doby dochovalo jen několik. Nejznámější jsou pivovary U Fleků a U Medvídků v Praze. Pivo z poddanských pivovarů se původně nesmělo dovážet do měst, tyto vztahy se narovnala až svatováclavská smlouva v roce 1517.
Pražský apelační soud v letech 1548 – 1620
byl královská nestavovská instituce, kterou zřídil Ferdinand I., když v roce 1547 potlačil povstání českých stavů. Tímto rozhodnutím chtěl zlomit moc především městského stavu. Tento soud potvrzoval, opravoval nebo zamítal rozsudky městských soudů v Čechách, na Moravě, Slezsku, Horní a Dolní Lužici. Zabýval se odvoláními proti rozsudkům královských měst, poddanských měst a trhových městeček. V apelačním soudě zasedalo deset soudců, tři z vysoké šlechty, tři z nižší šlechty, čtyři měšťané a čtyři univerzitně vzdělaní právníci. Soudu předsedal prezident. Soudci a prezident byli jmenováni králem. Ten jim také vyplácel plat. Panovník tak pomocí tohoto apelačního soudu kontroloval městské soudnictví.
Prezident nad apelacemi
stál v čele apelačního soudu a byl jmenován králem, od něhož také pobíral plat. Měl být příslušníkem panského stavu. Prvním prezidentem se stal Ladislav II. Popel z Lobkovic. Prezidentovi apelačního soudu příslušelo výsadní postavení mezi ostatními členy apelačního tribunálu. Mimo jiné měl za úkol vykonávat dozor nad ostatními radními apelačního tribunálu. Svolával rady k soudnímu jednání, kteří měli povinnost se na jeho vyzvání dostavit. Pokud se král nenacházel v české zemi, nemohli radové bez dovolení prezidenta opustit Prahu. Uvolnění samotného prezidenta pak schvaloval sám král, bez jeho souhlasu se nesměl vzdálit. Spolu s ostatními rady vykonával dozor nad administrativním aparátem soudu.
Privilegium
pochází z latinských slov lex privata a znamená výsadu nebo výhodu určité skupiny nebo jednotlivce. V dobách středověku uděloval privilegium nebo také výsadní právo panovník. Jednalo se například o městská privilegia, kde se jednalo o souhrn práv, která mohlo dané město používat, jako např. hrdelní právo, právo pořádat trhy a podobně. Pak to byly územní výsady udělováné zeměpánům. Případně bylo privilegium udělováno jednotlivcům za zásluhy.
Protonář
byl vedoucí kanceláře, byl to titul hlavního notáře, nebo také hlavního sekretáře.
Přifaření
přidělení vsí a městských čtvrtí pod jednotlivé farní úřady.
Purkmistr
někdy též pudmistr, z německého Bürgemeister, byl od 13. století starosta, původně předseda městské rady konšelů, protějšek rychtáře jako nejvyššího jmenovaného úředníka. Ve funkci purkmistra se konšelé zprvu střídali, později byl purkmistr volen a potvrzován vrchností. V pozdním středověku se jeho pravomoci postupně rozšiřovaly, až funkci rychtáře z velké části převzal nebo dokonce nahradil. Od konce 15. století se městská samospráva pozvolna omezovala, až v 18. století byla nahrazena magistrátním úřadem se jmenovanými a placenými úředníky. Volená obecní zastupitelstva obnovil císař František Josef I. roku 1848.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Purkmistr
