Albrechtice u Sušice

ALBRECHTICE U SUŠICE

https://mapy.cz/zakladni?source=ward&id=10748&ds=1&x=13.5660935&y=49.2038350&z=13

Albrechtice se nachází 4,5 km na jihovýchod od Sušice. Malá vesnice je dnes součástí města Sušice v okrese Klatovy. Své pojmenování dostala ves z německého označení Ried/Rodung eines Albrecht, což v češtině znamenalo Albrechtova mýtina. První psaná zmínka o obci pochází z roku 1305 z Liber censualis windberského kostela, ve které se uvádí, že král Vladislav II. daroval vesnice Albrechtice, Milčice, Janovice a Vojtice kanonii premonstrátů ve Windbergu. Jeho donace byla ještě rozšířena o další vesnice, které dal připsat k albrechtické farnosti. Jednalo se o vesnice Podmokly, Kadešice, Šimanov, Ostružno, Rozsedly, neidentifikovaná lokalita Paszik a dále Nezdice na Šumavě. 20. prosince 1178 byl v Albrechticích Vladislavovým synem, salcburským arcibiskupem Albertem (Vojtěchem), vysvěcen kostel sv. Petra a Pavla. V roce 1200 daroval windberským premonstrátům lokality Vranov a Slepý dvůr blíže neidentifikovatelný Vojslav (Vladislav?). Tím se albrechtická doména dotvořila do podoby, kterou v podstatě nezměnila až do svého zániku v roce 1804. Lucemburkové tuto držbu premonstrátům pravidelně obnovovali. Klášter dosazoval ke kostelu kanovníky jako faráře a další premonstráti se starali o hospodářskou správu. Za husitských válek ohrožovali Albrechtice, které zůstaly katolické, kališníci ze Sušice. Z roku 1349 máme listinně doloženého prvního českého ochranného fojta albrechtického újezdu, Stal se jím Protiva z Frymburka, kterého v tomto úřadu schválil Karel IV. V pohusitské době se celý albrechtický statek dostal pod ochranu Švihovských z Rýzmberka, která trvala z malými přestávkami až do začátku třicetileté války. 7. října 1438 se ochranným fojtem stává Jan Krk z Rýzmberka. Po něm získal fojství jeho syn Vilém mladší z Rabí a ze Švihova. Po Vilémovi byl jmenován králem Vladislavem ii. Jagellonským fojtem Bohuslav VII. Ze Švamberka, který byl v roce 1478 vyměněn za Zdeslava ze Šternberka. V roce 1496 byl fojtem další Švamberk Bohuslav VIII. Dalším držitelem z rodu Švihovských byl Půta Švihovský z Rýzmberka, po něm v letech 1531 - 1535 následovali jeho synové Břetislav a Jindřich. Břetislavův díl držel v zástavě Zdeněk Lev z Rožmitálu. Díl Jindřicha Švihovského z Rýzmberka zdědili v roce 1551 jeho synové Jan, Václav a Michal, ti jej rozdělili v roce 1556 na díly. V roce 1577 po smrti nejmladšího Michala převzal jeho díl Václav Švihovský, který se tak stal pánem celého panství. Po jeho smrti roku 1587 držel Horažďovice, pod které Albrechtcký statek spadal, až do roku 1593 Karel Švihovský z Rýzmberka a po jeho smrti v letech 1622 – 1623 Ferdinand Karel Švihovský z Rýzmberka. V letech 1622 – 1719 se dostalo panství do držení Šternberků. V letech 1622 – 1623 Adam ze Šternberka, v letech 1623 – 1648 František Karel Matyáš ze Šternberka, v letech 1648 – 1672 vdova po Karlu Františku Lidmila Benigna ze Šternberka, v letech 1672 – 1676 Ignác Karel ze Šternberka, od roku 1676 – 1708 Václav Vojtěch ze Šternberka a v letech 1708 – 1719 vdova po Václavu Vojtěchovi Klára Bernardina z Malcanu. v Po celou dobu zůstávaly Albrechtice katolické. V berní rule Prácheňska je uvedeno, že k roku 1654 byl statek Albrechtice součástí panství Horaždějovice (dnes Horažďovice) a patřil Lidmile ze Šternberka. K rozsáhlému horažďovickému panství náležely Albrechtice s 11 rolníky a 8 chalupníky. Pravděpodobně už v této době patřily k Albrechticím dva Kotálovské dvory, protože v berní rule jsou uvedení rolníci Petr Kotál a Jakub Kotál. Dohromady měli rolníci a chalupníci 363 strychů polí. Ve vsi Milčice žilo 5 rolníků a 2 chalupníci. Ti měli celkově 116 strychů polí. V Janovicích pobývalo 5 rolníků, 2 chalupníci a 1 zahradník, který vlastnil mlýn o jednom kole. Dohromady obhospodařovali 151 strychů polí. Za vlády Josefa II. docházelo k postupným úpravám albrechtického farního obvodu, který se od svého počátku nijak podstatně nezměnil. Významnou úlohu při úpravách hrály jazykové poměry. V roce 1687 požadoval albrechtický farář výměnu česky mluvících vsí Podmokly, Kadešice, Ostružno, Šimanov a díly vsí Rozsedel a Nezdic, které by se připojily k sušické farnosti, za vsi Humpolec, Platoř a Janovice, které by se naopak jako německy mluvící připojily k albrechtické farnosti. K tomuto plánu částečně došlo až v osmdesátých letech 18. století, kdy horní část vsi Nezdic připadla ke strašínské farnosti a vesnice Platoř přišla k nově vzniklé lokalii v Dlouhé Vsi, zatímco Rozsedy splynuly s lokalií žihobeckou. V roce 1701 byly separovány na žádost opata windberského kláštera Františka vsi Albrechtice, Milčice a Janovice jako samostatný statek premonstrátskému klášteru Windberg. Tereziánský katastr z padesátých let 18. století zaznamenává na albrechtickém statku celkem 34 hospodářů, z toho 19 v Albrechticích, 7 v Milčicích a 8 v Janovicích. Na konci 18. století byly Albrechtice stále v držení premonstrátského řádu, který je měl ve vlastnictví až do přelomu let 1803 – 1804. V dubnu roku 1803, kdy v Bavorsku probíhala rozsáhlá sekularizační akce, byla windberská kanonie zrušena. Do farností byli od té doby dosazováni světští kněží. 2. dubna 1805 přešly Albrechtice dvorním dekretem na královskou dvorskou komoru. Na počátku roku 1805 byla vyhlášena veřejná dražba, ve které statek koupil pražský měšťan Jakub Veith. V té době byl také albrechtický statek zapsán do desek. V této době je zde uváděn jeden poplužní dvůr, pivovar a draslárna. 16. dubna 1808 přešly Albrechtice na Josefa Schebestu, který k nim v roce 1816 přikoupil ještě statek Podmokly. Rodina Schebestova držela oba statky až do zániku vrchnostenské správy. Podrobný popis obou statků v první polovině 19. století zaznamenal Johann Gottfried Sommer. „Z geografického hlediska ležely tyto statky na hornatém povrchu v kopcovité krajině, kde se nenacházely žádné vodní toky. Půda byla na obou statcích poměrně úrodná. Kvůli drsnému klimatu zde lidé pěstovali hlavně obilí, oves, brambory a len. Z domácího dobytka se chovali koně, býci, krávy, telata, ovce, prasata a kozy. V místních lesích byla také lovná zvěř, zejména zajíci a koroptve. Dřeva na palivo bylo málo a vystačilo pouze pro vlastní potřeby vrchnosti. Hlavním výnosem a zdrojem obživy bylo zemědělství a vesnické živnosti jako např. drobní řemeslníci a živnostníci – sládek, paliči kořalky, bednáři, pláteníci, zedníci, brusiči, kováři, krejčí, ševci, truhláři a tesaři. Židé vedli krám a podomní obchod.“ K roku 1840 bydlelo na statcích 393 obyvatel. Ve čtyřicátých letech 19. století vlastnil statek Eduard Schebesta. 30. dubna 1849 jej zdědil Albert (Vojtěch) Schebesta. V roce 1869 albrechtický statek koupili manželé František a Františka Kuchyňkovi. V roce 1888 byl zapsán na ovdovělou Františku Kuchyňkovou. V roce 1902 připadl majetek na Marii Kazdovou, rozenou Kuchyňkovu a jejího manžela Václava Kazdu. V roce 1907 získali statek manželé Martin a Aloisie Bartlovi. V roce 1909 byla jako vlastník vedena Zentralstelle für deutsche Weisenpflege und Jugendfürsorge in Böhmen a v červnu 1910 statek připadl německému spolku Bund der Deutsche in Böhmen. V roce 1918 se obec přejmenovala z původního Albrechtec na Albrechtice u Sušice, a zároveň se začaly vyhrocovat národnostní spory. Od roku 1919 do roku 1925 vlastnili statek Josef Schantin a Emma Schantinová. V roce 1925 byla podle kupní smlouvy připsána na každé jméno jedna šestina statku. Albrechtice tedy společně vlastnili Emanuel, Hedvika, Karel a Emilie Kolbingerovi a František Scheinost. Poslední šestinu dostala v roce 1928 Antonie Scheinostová. Manželé František a Antonie Scheinostovi drželi statek až do března 1948. 1. října 1938 se Albrechtice staly součástí Velkoněmecké říše. Po druhé světové válce se vše vrátilo k původním poměrům, které byly před válkou. V letech 1805 – 1961 byla obec samostatná, od roku 1961 spadá pod obec Sušice.

ZÁMEK

Na začátku 19. století si tehdejší majitelé, kterými byla rodina Schebestova, nechali v Albrechticích na území bývalého poplužního dvora postavit zámeckou budovu. Na zámku měl sídlo vrchnostenský úřad. Kancelář v Albrechticích sloužila jako vrchnostenský úřad od roku 1816 pro oba spojené statky Albrechtice i Podmokly. V budově byly kanceláře a ubytování pro vrchnostenské úředníky. Zároveň sloužil jako byt pro zdejší faráře. Zámeček je dvoukřídlá budova bez výraznějších slohových prvků, která tvoří přední část hospodářského dvora v bezprostředním sousedství kostela. Patřilo k němu také hospodářské zázemí, jeden panský dvůr, jeden pivovar, jedna vinopalna a hospodářský dům. Zámeček stojí dodnes, je však nepřístupný.

VLASTNÍCI

Klášter Windberg je bavorský premonstrátský klášter v řezenské diecézi. Klášter byl původně šlechtickým sídlem rodu Bogenů. Již dříve se zde projevili snahy místní kaple reformovat a založit zde přinejmenším kapitulu. Adalbert z Bogenu daroval na vybudování jak místo, tak i finanční prostředky. Rozhodující roli zde sehrál biskup Otto z Bamberku, který se staral o duchovní stránku fundace. Asi okolo roku 1140 se v místním společenství řeholníků objevili první premonstráti. A v květnu 1142 olomoucký biskup Jindřich Zdík za přítomnosti hraběte Adalberta vysvětil klášterní oltáře. Vladislav II. klášteru věnoval čtyři vesnice a to Albrechtice, Milčice, Janovice a Vojtice. Z prosince 1146 je zachována konfirmační listina papeže Evžena III., v níž byl potvrzen hrabě z Bogenu jako fojt kláštera a fundace byla povýšena na opatství zasvěcené Panně Marii. 30. dubna 1183 bere Papež Lucius III. klášter pod apoštolskou ochranu, potvrzuje řád kanovníků podle augustiniánských pravidel i práva a usedlosti. V letech 1346 – 1464 jsou klášteru udělena privilegia císařem Karlem IV., mj. usedlosti v Albrechticích, Milčicích, Janovicích a potvrzena císařem Zikmundem, králem českým Albrechtem a králem českým Ladislavem. 10. prosince 1479 – 27. září 1487 Vladislav, král český ustanovuje bratra a kněze Augustýna z řádu premonstrátů v řezenské diecézi farářem v Albrechticích u kostela sv. Petra a Pavla, kaplanem a příslušníkem domu se všemi privilegii i právy, svobodami a bere ho pod svou ochranu. 29. července 1512 – 22. ledna 1514 pochází smlouva mezi klášterem ve Windbergu a Břetislavem z Rýzemberka, v níž se urovnávají spory ohledně zemské správy nad statky kostela v Albrechticích a nově se stanovují práva. Smlouva byla potvrzena synem Břetislava, hofmistrem krále uherského a českého Ludvíka, a také schválena ochrana udělená králem uherským a českým Vladislavem. V roce 1803 během sekularizace Bavorska klášter zanikl. K jeho obnově došlo až v roce 1923 mnichy z holadského kláštery Berna-Heeswijk.

Protiva z Frymburku sídlil na tvrzi ve Frymburku, která byla od Albrechtic vzdálená pouhých 14 km. Pocházel z rodu nosícího na štítu oslí hlavu, který nepatřil majetkem ani postavením mezi významné šlechtické rody.

Švihovští z Rýzmberka byli starý český panský rod, který pocházel z rozrodu Drslaviců. V čele Drslaviců bývali od 2. Poloviny 13. století pánové z Ryzmberka a mezi těmito pošlost skalská, která se nazývala po svém sídle Švihov Švihovskými z Riesenberka a v roce. 1720 vymřela po meči.

Jan z Rýzmberka a ze Skály řečný Krk byl pánem na Rabí a Skále, přísedícím dvorského a nejvyššího zemského soudu, královský rada a nejvyšší komorník Českého království. Patřil mezi špičku české katolické aristokracie. Za husitských válek byl stoupencem Zikmunda Lucemburského. V roce 1433 – 1434 spolu se svým bratrem Vilémem proslavil udatnou obranou Plzně a roku 1434 účastí na porážce polních vojsk Prokopa Holého u Lipan. Byl předním diplomatem a radou krále Zikmunda a v roce 1431 se stal kustodem kardinálského konkláve v Římě. Měl syna Viléma. Zemřel 14. dubna 1450.

Vilém mladší z Rabí, ze Švihova a ze Skály pán na Rabí, Švihově, Skále, Prešticích, Novém hradě u Kunratic. V letech 1468 – 1479 zastával úřad nejvyššího komorníka Českého království. V roce 1473 byl jedním ze čtyř „ředitelů“ Českého království, od roku 1454 přísedící soudu zemského i dvorského a od roku 1458 královský rada. Zemřel v roce 1480.

Půta Švihovský z Rýzmberka se narodil mezi lety 1450 – 1452 a zemřel v roce 1504. Byl synem Viléma z Rýzmberka a jeho manželky Scholastiky ze Žerotína. Po smrti otce se stal jeho poručníkem bezdětný bratranec Vilém mladší z Rýzmberka, ten dostal v roce 1474 od Vladislava Jagellonského povolení k převedení všech svých privilegií na svého synovce Půtu. V šedesátých letech 15. století Půta studoval v Lipsku a podnikl kavalírskou cestu po Evropě. V letech 1479 – 1504 zastával úřad nejvyššího zemského sudího. V královských službách absolvoval cestu do Říma, kde spolu s dalšími šlechtici za krále složil slib poslušnosti papežské kurii. Byl diplomat a podílel se na přípravě Vladislavského zřízení zemského, které král vydal v roce 1500. Významně rozšířil rodový majetek a zařadil se mezi nejbohatší šlechtice v zemi. Oženil se s Bohunkou Meziříčskou z Lomnice, se kterou měl čtyři syny: Břetislava, Jindřicha, Viléma a Václava a dvě dcery: Kateřinu a Johannu. Zemřel 24. července 1504 na hradě Rabí a je pohřben v horažďovickém minoritském klášteře, který nechal v roce 1501 založit.

Břetislav Švihovský z Rýzmberka byl třetím synem Půty Švihovského a jeho manželky Bohunky Meziříčské z Lomnice. Zastával úřad zemského soudce a regenta, v roce 1510 přísedícího komorního soudu, vletech 1511 – 1516 úřad hofmistra kralevice Ludvíka, v letech 1516 – 1523 hofmistra královského dvora. Od roku 152 byl dědičný ochranný fojt windberského kláštera v Albrechticích. V roce 1522 se stal držitelem expektance na fojtství v Dolní Lužici. V roce 1523 byl královským lovčím a v roce 1537 hejtmanem Prácheňského kraje. V zahraniční politice se orientoval na bavorské vévody z mnichovské linie Wittelsbachů, v jejichž službách stál už v roce 1503. Byl mužem mimořádného politického vlivu. Zemřel v roce 1566.

Jindřich Švihovský z Rýzmberka byl synem Půty Švihovského a jeho manželky Bohunky Meziříčské z Lomnice. Měl syny Jana, Václava a Michala.

Václav Švihovský z Rýzmberka byl synem Jindřicha Švihovského z Rýzmberka. Byl pánem na Horažďovicích, Přešticích, Velkém a Malém Boru. V letech 1555 – 1560 zastával úřad dědičného číšníka, v letech 1566 – 1569 a pak v roce 1587 hejtmana Prácheňského kraje. V letech 1551 – 1553 byl přísedící komorního soudu, v roce 1558 – 1560 přísedící zemského soudu, relátor 15 zemských sněmů a roku 1564 polní hejtman v tažení proti Turkům. Byl první z rodu Švihovských, ktará konvertoval českobratrské církvi a Jako horlivý vyznavač náboženství podobojí v roce 1575 na valném shromáždění hájil práva této víry. Měl syny Karla a Děpolda. Zemřel v roce 1587.

Michal Švihovský z Rýzmberka byl synem Jindřicha Švihovského z Rýzmberka. Zemřel v roce 1577.

Ferdinand Karel Švihovský z Rýzmberka byl synem Děpolda. Byl dědičným pánem na panství Horažďovice. V období stavovského povstání stál na straně Fridricha a stavů. Po bitvě na Bílé hoře emigroval do ciziny. Zemřel v roce 1622 v pouhých dvaceti dvou letech. Jeho majetek byl zkonfiskován.

ze Švamberka též z Sswamberka a z Krasíkova, byli starý český rod pocházející ze západních Čech. První písemně doložený předek tohoto rodu je Ratmír se Skřivína o němž je nejstarší zmínka z roku 1223, kdy je uveden jako svědek na listině biskupa Peregrina. Psal se podle obce nedaleko Boru a podle hradu Boru. Ze Švamberka se začali psát až jeho potomci. Od třináctého století patřil tento rod k významným západočeským rodům a od druhé poloviny 14. Století pak patřili mezi čelní představitele českého panstva.

Bohuslav VII. ze Švamberka zemřel 15. února 1490. Byl synem Hynka Krušiny ze Švamberka a jeho manželky Markéty z Plavna. V letech 1470 – 1474 zastával úřad nejvyššího hofmistra a v letech 1473 – 1477 byl hejtmanem Plzeňského kraje. V roce 1465 byl ustanovujícím členem Jednoty zelenohorské. Byl dvakrát ženatý. Poprvé se oženil v roce 1452 s Ludmilou, dcerou Oldřicha z Rožmberka. S ní měl syna Hynka. Jeho druhou ženou se stala Konstancie Šliková. Z manželství se narodili synové Jan, Kašpar a Jindřich a několik dcer. Zemřel 15. února 1490 v Boru a byl zde také pohřben.

Bohuslav VIII. ze Švamberka byl vnukem Bohuslava VII. ze Švamberka. Jistou dobu sloužil na dvoře polského krále Kazimíra, otce krále Vladislava.

Šternberkové patří k nejstarším českým a moravským rodům. Za zakladatele rodu je považován Diviš z Divišova, který je uváděn již v polovině 12. století jako přítel a rádce knížete Soběslava. Další prokazatelná zmínka pochází ze 13. století, kdy je zmiňován Zdeslav ze Sternbergu, člen družiny pozdějšího krále Přemysla Otakara II. V roce 1253 řídil obranu města Olomouce. V polovině 13. století byla založena dvě hlavní rodová sídla, hrad Český Šternberk na Sázavě a Šternberk na severní Moravě. Na přelomu 13. a14. století se rod rozštěpil do několika větví. Příslušníci rodu Šternberků výrazně ovlivňovali politické události své doby a zastávali i ty nejvyšší zemské a církevní úřady.

Podle rodové legendy pocházejí Sternbergové od Kašpara, jednoho ze tří biblických králů, kteří se přišli do Betléma poklonit narozenému Ježíškovi. Hvězda, kterou nese rod v erbu, je tedy hvězdou betlémskou.

Zdeslav ze Šternberka

Adam ze Šternberka se narodil před rokem 1560 a zemřel v roce 1623. Byl synem Zdeňka VI. ze Šternberka a jeho ženy Kateřiny Řepické ze Sudoměře. Svou kariéru začal jako hejtman Nového Města pražského. V letech 1597 – 1599 zastával úřad dvorského sudího, v letech 1599 – 1603 pak zemského sudího. V letech 1603 – 1608 se stal nejvyšším komorníkem a v letech 1608 – 1619 nejvyšším purkrabím. Byl umírněným katolíkem. V roce 1609 podepsal místo Zdeňka Vojtěch Popela z Lobkovic, který byl vyhraněným katolíkem, Rudolfův majestát na náboženské svobody. Po vypuknutí povstání byl zatčen a po propuštění odešel do říše, kde zůstal až do konce povstání. Během svého života nakoupil četné statky. Byl dvakrát ženatý. Jeho první ženou se stala Eva Popelová z Lobkovic, se kterou měl dva syny: Jana Zdeňka a Jaroslava Volfa a tři dcery: Kateřinu, Kunhutu Elišku a Marii Eusebii. Druhou manželkou pak byla Marie Maxmiliána Hohenzollern-Sigmaringen. Z tohoto manželství se narodili tři synové Václav Kliment, František Karel Matyáš a Vojtěch Ignác Eusebius a tři dcery Marie Eva Alžběta, Eufrosina a Anna.

František Karel Matyáš ze Šternberka se narodil v roce 1612 a zemřel roku 1648. Byl nejmladším synem Adama ze Šternberka a jeho druhé manželky Marie Maxmiliány Hohenzollern-Sigmaringen. Od mládí zastával významné úřady u císařského dvora. Svou kariéru začal jako císařský komoří a královský rada, v letech 1640 – 1648 se stal dvorským maršálkem a od roku 1648 až do své smrti byl nejvyšším zemským sudím Českého království. Oženil se s Ludmilou Kateřinou Benignou Kavkovou z Říčan. Z manželství se narodili čtyři synové: Jan Adam, Václav Vojtěch, Ignác Karel a Jan Norbert.

Lidmila Benigna ze Šternberka, rozená Kavková z Říčan se narodila v roce 1614 a zemřela roku 1672. Na svou dobu byla velmi vzdělaná. Byla manželkou Františka Karla Matyáše ze Šternberka. V roce 1648, po předčasné smrti svého muže, svěřila své čtyři syny Jana Adama, Václava Vojtěcha, Ignáce Karla a Jana Norberta na vychování k jezuitům. Jako dědický podíl převzala panství Petrovice s hradem Krakovcem, které v roce 1651 prodala Kocům z Dobrše za 38 000 zlatých. V roce 1661 byli její synové povýšeni do stavu říšských hrabat.

Ignác Karel ze Šternberka se narodil okolo roku 1640 a zemřel v roce 1700. Narodil se jako nejmladší syn Františka Karla Matyáše ze Šternberka a jeho manželky Lidmily Kateřiny Benigny ze Šternberka. V roce 1661 byl spolu se svými bratry povýšen do stavu říšských hrabat. V letech 1664 – 1665 podnikl kavalírskou cestu po Evropě, kde navštívil i Paříž. Z cest napsal cestovatelský deník pod názvem „Denník cesty hr. Ignáce ze Šternberka so cizích zemí r. 1664 a 1665 vykonané“. Byl diplomatem. V roce 1696 převzal po svém bratru úřad prezidenta rady nad apelacemi, byl též tajným radou a komorníkem. Byl jedním ze zakladatelů knižních sbírek Šternberků. Dvakrát se oženil. Jeho první manželkou se stala Polyxena Ludmila Žďárská ze Žďáru, dcera Floriana Jětřicha a Alžběty Korony Bořitové z Martinic. Po druhé se oženil s Marií Barborou z Hodic. Obě manželství zůstala bezdětná.

Václav Vojtěch ze Štenberka se narodil v roce 1643 a zemřel roku 1708. Byl druhorozeným synem Františka Karla Matyáše ze Šternberka a jeho manželky Lidmily Kateřiny Benigny ze Šternberka. V roce 1661 byl spolu se svými bratry povýšen do stavu říšských hrabat. V letech 1662 – 1664 absolvoval kavalírskou cestu po Evropě. Téměř rok studoval na katolické univerzitě v Lovani, poté procestoval Holandsko, Španělské Nizozemí a Francii, další rok pobýval na různých místech v Itálii a přes Německo se vrátil zpátky do Čech. V roce 1665 převzal do osobní správy svůj dědický podíl. Vedle čestných hodností c. k. komořího a tajného rady byl od mládí členem místodržitelského sboru Českého království. V letech 1690 – 1696 zastával úřad prezidenta apelačního soudu, v letech 1696 – 1704 nejvyššího sudího a nakonec v letech 1704 – 1708 se stal nejvyšším hofmistrem Českého království. V roce 1699 obdržel Řád zlatého rouna. Oženil se Klárou Bernardinou z Maltzanu, se kterou měl čtyři děti, dospělosti se však dožila pouze dcera Marie Barbora, tři synové zemřeli v dětském věku.

Klára Bernardina z Maltzanu zemřela v roce 1719. Byla manželkou Vojtěcha Václava ze Šternberka. Po smrti svého manžela zdědila panství Horažďovice, kde dožila.

Jakub Veith se narodil v roce 1758 a zemřel roku 1833. Byl textilním bavlnářským průmyslníkem, majitelem více než desítky panství, velkostatků, zámků a měšťanských domů, průkopníkem řepného cukrovarnictví v Čechách a osvíceným mecenášem národní kultury, památek a vlasteneckých činů. Pocházel s německé šumavské rodiny. Vyučil se tkalcem a deset let pracoval ve Vídni. Po návratu v roce 1786 se odstěhoval do Českých Budějovic, kde si založil tkalcovskou dílnu. Velmi zbohatl na výrobě bavlněného piku, vojenskými dodávkami a investováním do nemovitostí, půdy a lesů v severních a východních Čechách. Na počátku 19. století přesídlil na panství Liběchov u Mělníka. Rodina patřila mezi nejzámožnější pozemkové vlastníky v Čechách a zároveň sehrávala významnou roli v národní emancipaci a rozvoji českého národa. V roce 1810 založil v Liběchově a v Semilech cukrovary a v letech 1832 pak v Želízech. V roce 1786 se oženil s dcerou primátora Volar. Z manželství se narodili synové Václav a Antonín a dcera Clara. Zemřel na svém panství v Liběchově a pohřben v rodinné hrobce v kostel sv. Ducha.

Josef Schebesta měšťan z Českých Budějovic

Eduard Schebesta

Albert (Vojtěch) Schebesta

František a Františka Kuchyňkovi

Marie Kazdová, roz. Kuchyňková a její manžel Václav Kazda

Martin a Aloisie Bartlovi

Josef a Emma Schantinovi

Emanuel, Hedvika, Karel a Emilie Kolbingerovi

František Scheinost a Antonie Scheniostová

ZAJÍMAVOSTI

Pravěké hradiště Sedlo je datováno do doby halštatské a laténské. Sloužilo pravděpodobně jako útočiště pro okolní obyvatelstvo, případně jako sídlo vyšší společenské vrstvy, jejíž postavení mohlo souviset s rýžováním zlata na řece Otavě. Dominantní krajinná poloha, v níž se hradiště nachází, nabízí rozhled do širokého okolí. V pozdějších obdobích proto vrchol fungoval jako strážní či hlídkový bod. Opevnění hradiště tvořil val z kamenů, hlíny a dřeva, který propojoval přírodní skalní útvary. Na vrcholu v nadmořské výšce 902 m byla v roce 2009 vybudována rozhledna o výšce 27,7 m. Vyhlídková plošina je o 4 m níže a je z ní kruhový rozhled nejen na Šumavu, ale i do vnitrozemí.

Farní kostel sv. Petra a Pavla stojí na jižním okraji vsi na svahu vrchu Sedlo ve výšce 760 metrů nad mořem. Je to jednolodní stavba s kvadratickým presbytářem, k jehož severní zdi přiléhá obdélná sakristie a hranolová třípatrová věž. Východní přístavek slouží jako kaple Neposkvrněného početí Panny Marie. Loď je krytá mansardovou střechou, presbytář pak níže položenou sedlovou střechou. Sakristie je zastřešena pultově a věž vyšší stanovou střechou s makovicí a křížem. Kostel byl založen před rokem 1178 a v tomto roce byl vysvěcen salcburským arcibiskupem Albertem, synem Vladislava II. V roce 1570 vznikla zvonová stolice a byl pořízen velký zvon. Kaple Neposkvrněného početí Panny Marie vznikla v roce 1684 a dokončena byla v roce 1776, kdy byly také pořízeny nové varhany. V roce 1778 pak byly pozlaceny oltáře, varhany a kazatelna. V roce 1909 kostel poškodil blesk. Následovala nákladná obnova interiéru. Původní jednolodní stavba z období rané gotiky, v jejímž slohu se projevují i prvky románské, se dochovala ve své podstatě dodnes. Z architektonických detailů je významné románské okno v presbytáři a lomený ústupkový portál s raně gotickou profilací v lodi. V presbytáři jsou nástěnné gotické malby.

Odkazy

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0vihov%C5%A1t%C3%AD_z_R%C3%BDzmberka

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0ternberkov%C3%A9

https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%AFta_%C5%A0vihovsk%C3%BD_z_R%C3%BDzmberka

https://cs.wikipedia.org/wiki/Adam_ze_%C5%A0ternberka

https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Vojt%C4%9Bch_ze_%C5%A0ternberka

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ign%C3%A1c_Karel_ze_%C5%A0ternberka

http://www.zelenecskycasopis.cz/blog/2019/11/13/veithove-a-waagnerove-v-zelenci/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kl%C3%A1%C5%A1ter_Windberg

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0vihov%C5%A1t%C3%AD_z_R%C3%BDzmberka

https://ipac.svkkl.cz/arl-kl/cs/detail-kl_us_auth-0268318-Veith-Jakub-17581833/

http://www.archeologickyatlas.cz/cs/lokace/albrechtice_kt_hradiste_sedlo