HISTORIE KE KÁVĚ

Babky

BABKY

Zaniklý středověký hrad Babky se nachází u města Kardašova Řečice v okrese Jindřichův Hradec asi jeden kilometru od středu města v lokalitě Pod Hradem. Samotné město Kardašova Řečice leží v severozápadní části okresu Jindřichův Hradec, 12 km západně od okresního města. Název Kardašova Řečice vznikl podle potoka Řečice, který se u kostela spojuje s Kardašským potokem, podle kterého získala Řečice v 16. století svůj přívlastek. První písemná zmínka o tomto malém městečku pochází z roku 1267, kdy došlo k majetkovému rozdělení jindřichohradeckého panství. Horní stranu Řečice získal Oldřich I. z Hradce a Dolní strana s kostelem připadla Sezimovi z Ústí. Toto rozdělení mělo vliv na formování i podobu města. Obě části měli prakticky po celý středověk vlastní dějiny. V letech 1317 – 1349 vlastnil Dolní stranu Řečice Ondřej I. z Řečice a v letech 1350 – 1370 Ondřej II. z Řečice. Po jeho smrti zůstala Dolní strana v držení téhož rodu, ale další majitelé se opět psali z Ústí a později také podle sousedního statku v Pleších. V letech 1397 – 1437 byl vlastníkem Dolní strany Jan z Ústí. Po něm získal Dolní stranu Sezema z Ústí. V roce 1463 vtrhli do Řečice vojska Zdeňka ze Šternberka, který byl na rozdíl od Sezemy přívrženec Zelenohorské jednoty, a násilně ji připojila k hradeckému panství. Přestože byla Řečice vlastnictvím Sezemy III., Zdeněk ze Šternberka ji držel ještě dalších šest let po uzavření míru v roce 1468. Synové Sezemy III. Prokop, Zdeněk, Bedřich a Jan prodali Dolní stranu Řečice někdy okolo roku 1490 Jindřichovi z Hradce. Horní díl Řečice držel od roku 1267 Oldřich I. z Hradce. Po něm jej v roce 1384 zdědil jeho syn Oldřich II. Po smrti Oldřicha II. v roce 1312 zdědil statky jeho syn Oldřich III. Po smrti Oldřicha III. v roce 1349 zdědil část Řečice jeho syn Oldřich IV. a po něm zase jeho synové Oldřich a Jan. Po smrti Jana v roce 1417 zdědil Horní stranu Řečice jeho syn Menhart a po něm v roce 1449 zase jeho syn Oldřich. Po Oldřichově smrti připadla tato část Jindřichu z Hradce z Telčské linie, a Řečice se spojila v jedno město. Po jeho smrti v roce 1507 získal Řečici jeho syn Adam, od něj ji získala k užívání Jindřichova čtvrtá manželka Anna Hradecká. Po její smrti připadla Řečice jejímu vnukovi Jáchymovi. Po Jáchymově smrti v roce 1565 zdědil Řečici jeho syn Adam.

V průběhu 13. a 14. století se na obou stranách potoka Řečice zformovala dvě samostatná správní střediska. 14. února 1407 získala Kardašova Řečice městská práva od Jana staršího z Hradce. Až do husitských válek bylo obyvatelstvo převážně německé národnosti. Za husitských válek pravděpodobně celé město velmi utrpělo. Tyto válečné události Dolní stranu prakticky vylidnily. V roce 1490 celou Dolní stranu obývali jen tři osedlí. Po roce 1490 se obě městečka spojila. Ve středověku tudy vedla důležitá obchodní cesta, která spojovala Sezimovo Ústí s Jindřichovým Hradcem a Lomnicí nad Lužnicí, Stráží nad Nežárkou a Třeboní.

HRAD

Hrad nebo také tvrz byl pravděpodobně založen v první polovině 14. století, kdy je znám Ondřej I. z Řečice, který zde pravděpodobně sídlil v letech 1317 – 1349, a Ondřej II. z Řečice, pravděpodobně sedící na hradě v letech 1350 – 1370. Na hradě sídlili držitelé Dolní strany Kardašovy Řečice, ke které patřil, do doby, než byla sloučena se stranou Horní. Existenci sídla v tomto období nepřímo dokládá fragment nekrologia farního kostela, z kterého se zachovala část, která obsahuje měsíce leden, únor, listopad a prosinec. První písemná zmínka o hradu pochází z roku 1570, kdy podhradní rybník byl předáván jinému majiteli a ve smlouvě je uváděn jako „rybníček jménem Zrádná, který leží pod pustou tvrzí jménem Babky“. Hrad zpustl pravděpodobně během husitských válek. V roce 1591 byla část materiálu z hradu použita k nasypání hráze Nového rybníka. V pramenech ze 17. – 18. století se zbytky hradu projevují pouze pomístními názvy U hradu a Za hradem. V roce 1835 popisuje A. Bělohoubek v pamětní knize Řečické panství lokalitu jako „ hrad, z něhož některé ostatky, zvláště val, příkop a travou porostlé zdi viděti jest“. Ve čtyřicátých a padesátých letech 19. století byly jeho zbytky úplně rozkopány a rozvezeny do okolí a samotné hradiště přeměněno v pole a později zalesněno. Podle A. Sedláčka, kterému popsali podobu stav původního hradu pamětníci, měl ohražení a v jeho nároží čtverhrannou věž, ze které zůstala jen spodní část. Při rozkopávání této stavby se v ní našlo „uhlí, špejle, střepy nádob a několik českých grošů“. Do dnešních dnů se tedy z hradu dochovaly jen zbytky zemního opevnění, které jsou od roku 1976 chráněny jako kulturní památka a jsou volně přístupné po cestě z Kardašovy Řečice k Obecnímu novému rybníku.

Zbytky hradu leží na nevýrazném pahrbku, na pozemku p. p. č. 3059, na levém břehu potoka Řečice. Hrad byl na západní straně chráněn mokřinami a rybníkem Zrádná Bába. Ostatní strany byly bez převýšení, což umožňovalo snadný přístup. Z tohoto důvodu zde byl vyhlouben příkop, který je dodnes z velké části zachovaný. Před ním se nacházel mohutný val, který je však již zcela rozoraný. Západní bok hradiště pravděpodobně zdeformovala dodnes užívaná cesta. Vnitřní plocha hradu měla rozměr asi 40 x 50 m. Areál hradu měl oválný tvar. Jestli hrad stál o samotě nebo zda tvořil jádro většího sídlištního celku nelze dnes již jednoznačně určit.

VLASTNÍCI

Páni z Hradce byli příslušníky starého šlechtického rodu. Jejich hlavním sídlem se stal Jindřichův Hradec a od roku 1339 západomoravská Telč. Do začátku 17. století patřili páni z Hradce k druhé nejvýznamnější rodové linii pánů z Růže. Zakladatelem rodu byl nejstarší syn Vítka z Prčice. V době husitských válek stáli páni z Hradce na obou stranách konfliktu. Rod pánů z Hradce vymřel v roce 1604.

Oldřich I. z Hradce je poprvé zmiňován v roce 1254 a zemřel po roce 1282. Byl synem Vítka I. z Hradce. Po smrti Voka I. z Rožmberka se stal nejvlivnějším příslušníkem rodu Vítkovců. Pokračoval v politice svého otce nejen, co se týče kolonizace jejich území, ale také v podpoře Přemysla Otakara II. V letech 1265 – 1269 zastával úřad podkomořího a žil převážně na královském dvoře. V roce 1269 však upadl u krále v nemilost pro majetkové a mocenské zájmy Vítkovců na jedné straně a krále na straně druhé, a vrátil se na svůj hrad do Hradce. A protože se králi dařilo postupně narušovat velké državy Vítkovců, bylo mezi nimi v roce 1272 již otevřené nepřátelství. Oldřich se stal hospodářsky i politicky mocným představitelem šlechty, která se postavila vůči Přemyslu Otakarovi II. do opozice. Podporoval jeho protivníka Rudolfa Habsburského. Oldřich byl ženatý s Marií Magdalenou z Hardeka, se kterou měl syny Oldřicha, Vítka a Otu a dcery Kateřinu, Marii a Markétu. Zemřel pravděpodobně při velké morové epidemii v roce 1282.

Oldřich II. z Hradce je poprvé zmiňován v roce 1280 a zemřel v roce 1312. Byl synem Oldřicha I. z Hradce a jeho manželky Marie z Hardeka. Po smrti Přemysla Otakara II. se přidal na stranu Záviše z Falkenštejna a smířil se s novým králem Václavem II. v případě, že by zemřel bez dědice, odkázal Václavu II. většinu svého majetku. Za to mu Václav II. udělil privilegia, která umožnila rozkvět jeho panství. Podporoval Řád německých rytířů. V roce 1294 se stal Oldřich gubernátorem lucké provincie, což znamenalo, že se stal jejím absolutním vládcem. Oženil se s Mechtildou ze Schaumburgu, se kterou měl syna Oldřicha a dcery Alžbětu, Anežku a Annu.

Oldřich III. z Hradce se narodil v roce 1299 a zemřel roku 1349. Byl synem Oldřicha II. z Hradce a jeho manželky Mechtildy ze Schaumburgu. V době smrti otce mu bylo třináct let. Jeho regentství se ujala jeho matka a rychtář Oldřich Pluh ze Žďáru. Při vzpouře českých pánů proti králi Janu Lucemburskému v roce 1317 se postavil na stranu české šlechty a římského krále Friedricha Habsburského. Za to mu nechal král poplenit některé vesnice. V dubnu 1318 došlo zásluhou římského krále Ludvíka Bavora na sněmu v Domažlicích ke smíru a Oldřich III. přísahal společně s dalšími vzbouřenci králi věrnost. V roce 1323 se účastnil uzavření hodonínského spolku krále Jana s uherským králem Karlem z Anjou a rakouskými vévody. V roce 1334 se spolu s dalšími šlechtici v čele s Petrem z Rožmberka vydal na návštěvu krále Jana do Lucemburska. V roce 1335 se účastnil v Řezně uzavření příměří mezi Janem Lucemburským a Ludvíkem Bavorem. V roce 1336 dobýval s Janem Lucemburským rakouský hrad Seefeld a společně s ním pak táhl do západních Čech, které ohrožoval Ludvík Bavorský. Na jaře 1339 podnikl společně s králem Janem a markrabětem Karlem cestu do Norimberku a Lanshutu. 2. září 1347 se spolu se svým synem Jindřichem zúčastnil korunovace Karla IV. českým králem. Oldřich III. byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se stala Markéta z Korutan, se kterou měl syny Jindřicha II., Oldřicha a Menharta a dceru Annu. Druhou manželkou byla Klára z Bílkova, se kterou měl syna Heřmana. Oldřich zemřel 1. února 1349 a je pochován ve farním kostele v Jindřichově Hradci.

Oldřich IV. z Hradce byl synem Oldřicha III. z Hradce a jeho první manželky Markéty z Korutan. Stal se přísedícím zemského soudu. Byl ženatý s Annou, se kterou měl syny Oldřicha V., Jana staršího a Jindřicha.

Jan starší z Hradce zemřel v roce 1417. Byl synem Oldřicha IV. z Hradce a jeho manželky Anny. Jako stoupenec kališníků patřil k signatářům tzv. stížného listu proti upálení Mistra Jana Husa. Byl ženatý s Kateřinou z Velhartic, se kterou měl syna Menharta.

Menhart z Hradce se narodil roku 1398 a zemřel v roce 1449. Byl synem Jana staršího z Hradce a jeho manželky Kateřiny z Velhartic. V mládí se vzdělával na rožmberském dvoře, kde také navázal celoživotní přátelství s Oldřichem II. z Rožmberka. Během husitských válek stál na straně umírněných kališníků. Měl dobré vztahy s katolíky i kališníky, a proto se snažil o dohodu mezi oběma tábory a ukončení válek. V roce 1429 zprostředkoval jednání mezi králem Zikmundem a vůdci husitů Prokopem Holým a Prokopem Malým v Prešpurku. V roce 1433 se dostal do čela umírněných kališníků a prosazoval přijetí Basilejských kompaktát. V roce 1434 se stal jedním z vůdců koalice, která v bitvě u Lipan porazila husitská polní vojska. 5. Října 1436 byl Zikmundem jmenován nejvyšším purkrabím pražským. V roce 1437 získal i prestižní úřad karlštejnského purkrabího. Po smrti Zikmunda Lucemburského podporoval kandidaturu jeho zetě Albrechta na český trůn. Roku 1438 věznil na hradě v Jindřichově Hradci Zikmunda z Vartenberka, který byl obviněn ze zrady a plánování vraždy krále Albrechta. Ve 40. letech prosazoval dědický nárok Ladislava Pohrobka na český trůn. Roku 1448 konvertoval ke katolické víře a po dobytí Prahy Jiřím z Poděbrad, byl zbaven úřadu nejvyššího purkrabího a internován na Poděbradech, kde onemocněl. 1. Února 1449 byl na základě své nemoci propuštěn z internace. Zemřel 3. února 1419 v Říčanech při cestě na Karlštejn. Menhart byl ženatý s Markétou z Walsee, se kterou měl syny Jana, Oldřicha a Jindřicha.

Oldřich z Hradce zemřel v roce 1453. Byl synem Menharta z Hradce a jeho manželky Markéty z Walsee. Bojoval proti Jiřímu z Poděbrad. V roce 1449 ho obvinil z otravy jeho otce. V srpnu 1450 byl donucen uzavřít s Jiřím z Poděbrad mír. Po smrti otce se stal karlštejnským purkrabím. Válka a politický boj ho vyčerpaly nejen finančně, ale i po zdravotní stránce. Poslední léta svého života byl vážně nemocný. V lednu 1452 sepsal své poslední pořízení. Jedno se týkalo jeho dluhů a druhé zbytku majetku, který měl být rozdělen, až se dluhy zaplatí. Byl ženatý s Markétou z Potštejna. Manželství však zůstalo bezdětné. Zemřel v listopadu 1453 jako poslední člen hradecké větve.

Jindřich IV. z Hradce se narodil v roce 1442 a zemřel roku 1507. Byl synem Jana z Hradce a jeho manželky Kateřiny ze Šternberka. Patřil k radikálním představitelům katolické opoziční části české šlechty a k předním představitelům Zelenohorské jednoty. Později se stal stoupencem politiky Matyáše Korvína a na konci 70. let 15. století se přiklonil na stranu Vladislava II. Jagellonského. Za vlády Vladislava II. Jagellonského zastával úřad nejvyššího komorníka a nejvyššího purkrabího. V roce 1483 mu král polepšil znak jeho rezidenčního sídla Jindřichova Hradce. Jindřich byl čtyřikrát ženatý. Jeho první manželkou se stala Eliška ze Šternberka, dcera Zdeňka ze Šternberka, který byl Jindřichův strýc a po smrti jeho otce Jana z Hradce, také jeho poručníkem. Po druhé se oženil v roce 1484 po smrti Elišky s Anežkou Tovačovskou z Cimburka, která však za rok po svatbě zemřela. Třetí manželkou byla Magdalena z Gleichu, která zemřela v roce 1492. Poslední, čtvrtou manželkou se stala v roce 1493 Anna z Minsterberka, se kterou měl syna Adama. Jindřich zemřel náhle při nehodě, když se s ním při zimní vyjížďce na lov převrátily saně a Jindřich podlehl zranění.

Adam I. z Hradce se narodil v roce 1494 a zemřel roku 1531. Byl synem Jindřicha IV. z Hradce a jeho čtvrté manželky Anny z Minsterberka. V době otcovy smrti v roce 1507 byl nezletilý a správy majetku se proto ujal až v roce 1511. Stejně jako jeho otec podporoval Vladislava II. Jagellonského. Roku 1517 se podílel na urovnání vztahů mezi českou šlechtou a městským stavem a uzavření tzv. Svatováclavské smlouvy. V roce 1523 byl jmenován Ludvíkem Jagellonským nejvyšším kancléřem Království českého. Po smrti Ludvíka se významně angažoval za zvolení Ferdinanda I. Habsburského na český trůn. V roce 1515 se Adam oženil s Annou, dcerou Zdeňka Lva z Rožmitálu. Z manželství se narodilo pět dětí dcery Voršila, Magdaléna a Alžběta a synové Jáchym a Zachariáš.

Anna z Minsterberka se narodila v roce 1471 a zemřela roku 1517. Byla čtvrtou manželkou Jindřicha IV. z Hradce, se kterým měla syna Adama I. a dceru Annu.

Jáchym z Hradce se narodil v roce 1526 a zemřel roku 1565. Byl synem Adama I. z Hradce a jeho manželky Anny z Rožmitálu. Vyrůstal na dvoře Ferdinanda I., kde byl pážetem královny Anny Jagellonské. Později se mu dostalo výchovy ve společnosti budoucího císaře Maxmiliána a jeho bratra Ferdinanda. Hovořil několika cizími jazyky. Často cestoval v diplomatických i úředních službách. V roce 1546 se stal krajským hejtmanem, v roce 1553 purkrabím hradu Karlštejn, v roce 1554 nejvyšším kancléřem a v roku 1557 členem císařské tajné rady. V roce 1561 získal jako druhý příslušník české šlechty řád Zlatého rouna. Jáchym patřil k nejbohatším velmožům v Čechách. Oženil se s Annou z Rožmberka, sestrou Viléma a Voka z Rožmberka. Z manželství se narodil syn Adam II. Jáchym zemřel 12. prosince 1565 tragickou smrtí. Když se vracel z Vídně, prolomil se pod ním most a on utonul ve vodách Dunaje.

Adam II. Z Hradce se narodil v roce 1549 a zemřel roku 1596. Byl synem Jáchyma z Hradce a jeho manželky Anny z Rožmberka. Jako malý chlapec dělal ve Vídni společníka princům Rudolfovi a Arnoštovi. Na válečném tažení proti Turkům se nakazil syfilidou, která u něho v roce 1585 pokročila natolik, že mu ochrnuly nohy a musel být nošen. V letech 1585 -1593 zastával úřad nejvyššího kancléře Českého království. V červnu 1593 ho Rudolf II. jmenoval do úřadu nejvyššího purkrabího. 21. září 1574 se oženil s Kateřinou z Monfortu, která pocházela ze štýrského hraběcího rodu. Z manželství se narodili synové Vilém Zachariáš a Jáchym Oldřich a dcery Bohunka, Anna Kateřina, Lucie Otýlie a Dorotka.

Sezimové z Ústí nebo také Sezemové z Ústí byli starý český panský rod pocházející z rozrodu Vítkovců. Prvním známým členem rodu je Sezima z Ústí, který se v pramenech objevuje v roce 1267 při dělení jindřichohradeckého majetku. V době husitských válek se většina rodu hlásila ke kališnické víře. Po celá staletí stáli páni tohoto rodu po boku českých králů. Rod vymřel v roce 1642 a jeho erb přešel na Lva Viléma z Kounic.

Sezema I. z Ústí se v pramenech vykytuje v období let 1267 – 1322. Držel hrad Hradiště a Ústí. V roce 1280 na Petříně společně s Dětřichem Špačkem z Kostelce velel vojsku, které bojovalo proti Otovi Braniborskému. V roce 1322 ručil společně s dalšími šlechtici Petru z Rožmberka při koupi Choustníka. Sezema měl tři syny Oldřicha, Jana a Sezemu.

Páni z Řečice se odvozují od Sezemy z Ústí. Zakladatelem rodu je Ondřej I. z Řečice. Jeho potomci Jindřich, Ondřej a Sabina byli jedinou generaci této větve, která se psala s přídomkem z Řečice. Tato linie vymřela v roce 1370 smrtí Ondřeje II. V erbu měli páni z Řečice černou růži na zlatém štítě.

Ondřej I. z Řečice je v pramenech zmiňován v letech 1317 - 1349. Je považován za zakladatele rodu pánů z Řečice. Měl syny Jindřicha a Ondřeje a dceru Sabinu.

Ondřej II. z Řečice byl synem Ondřeje II. z Řečice. Jeho smrtí okolo roku 1370 vymřel rod pánů z Řečice.

Sezema II. z Ústí je v pramenech uváděn v letech 1374 – 1397. Byl synem Jana z Ústí. Jeho manželkou byla Dorota, se kterou měl syny Jana, Ondřeje a Sezemu.

Jan z Ústí je v pramenech zmiňován v letech 1397 – 1440. Byl synem Sezemy z Ústí a jeho manželky Doroty. Byl přívržencem Jana Husa, kterému poskytl útočiště na Kozím Hrádku, odkud se pak Jan Hus roku 1414 přesunul do Sezimova Ústí. Byl ženatý s Annou z Mochova, se kterou měl syny Sezemu a Prokopa.

Sezema III. z Ústí je v pramenech zmiňován v letech 1463 – 1487. Byl synem Jana z Ústí. Zastával úřad komorníka zemských desk a také dědičného kráječe na dvoře Vladislava II. Oženil se s Kateřinou Cardovou z Petrovic, se kterou měl syny Zdeňka, Bedřicha, Prokopa, Jana st.

Zdeněk Sezima z Ústí zemřel v roce 1496. Byl synem Sezemy z Ústí a jeho manželky Kateřiny Cardové z Petrovic.

Bedřich Sezima z Ústí zemřel v roce 1514. Byl synem Sezemy z Ústí a jeho manželky Kateřiny Cardové z Petrovic.

Prokop Václav Sezima z Ústí zemřel v roce 1519. Byl synem Sezemy z Ústí a jeho manželky Kateřiny Cardové z Petrovic. Oženil se se Zdislavou z Dubé a Lipého, se kterou měl syny Adama, Bedřicha a Jana a dceru Evu.

Jan starší Sezima z Ústí zemřel v roce 1539. Byl synem Sezemy z Ústí a jeho manželky Kateřiny Cardové z Petrovic. Zastával úřady rady, zemského soudce, nejvyššího berníka a dědičného kráječe. Měl syny Sezimu, Zdislava, Jaroslava, Bedřicha, Zdeňka, Jindřicha a Jiříka

Zdeněk ze Šternberka se narodil asi v roce 1420 a zemřel roku 1476. Byl synem Jaroslava ze Šternberka na Veselí a jeho manželky Kunky z Michalovic. V listinách se poprvé objevuje v roce 1437 a v roce 1440 je uváděn jako pán na Konopišti. Svou kariéru začal v úřadu domažlického purkrabího. V roce 1448 získal úřad nejvyššího purkrabího pražského. Roku 1457 dosáhl úspěchu jako diplomat, když vedl do Francie poselstvo, které dojednalo svatbu krále Ladislava Pohrobka s francouzskou princeznou Magdalénou z Valois, dcerou krále Karla VII. Po nečekané smrti Ladislava Pohrobka začal podporovat kandidaturu Karlova jedenáctiletého syna. V roce 1458 se přiklonil na stranu svého příbuzného Jiřího z Poděbrad a utrakvistů, ačkoliv sám byl katolík. Později se však Jiřímu odcizil a v roce 1462, kdy papež Pius II. odmítl stvrdit náboženskou svobodu ve znění Basilejských kompaktát, se rozešli jako úhlavní nepřátelé. V roce 1465 byl hlavním iniciátorem založení Jednoty zelenohorské. V roce 1469 se postaral o to, aby česká šlechta zvolila 3. května v Olomouci českým vzdorokrálem Matyáše. Jako odměnu získal úřad nejvyššího hejtmana Českého království. Ve službách krále Matyáše zůstal až do své smrti. Byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se stala Anežka z Janovic, se kterou měl syny Jaroslava III., Zdeňka staršího, Ladislava, Jana II. a dceru Kunhutu. Jiří, Ladislav a Zdeněk ml. zemřeli v dětském věku. Po druhé se oženil s Anežkou Zajícovou z Házmburka. Toto manželství zůstalo bezdětné. Zdeněk zemřel 4. prosince 1476 ve Vídeňském Novém Městě a byl pohřben v dominikánském klášteře v Českých Budějovicích.

ODKAZY

https://www.pamatkovykatalog.cz/pravni-ochrana/tvrziste-babky-135913

https://cs.wikipedia.org/wiki/Karda%C5%A1ova_%C5%98e%C4%8Dice_(hrad)

https://www.kardasova-recice.cz/mesto/informace-o-meste/historie-1/archeologicke-nalezy/

https://www.hrady-zriceniny.cz/hrad_kardasova_recice.htm

Archeologické rozhledy 1981; povrchová průzkum hradu v Kardašově Řečici a jeho sídelně-geografické souvislosti

August Sedláček; Hrady, zámky a tvrze Království českého: Táborsko. Svazek IV.

Nepomuk Cori, František Tischer; Jindřich IV. z Hradce, nástin životopisný

https://cs.wikipedia.org/wiki/Old%C5%99ich_I._z_Hradce

https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C3%A1ni_z_Hradce

https://cs.wikipedia.org/wiki/Old%C5%99ich_II._z_Hradce

https://cs.wikipedia.org/wiki/Old%C5%99ich_III._z_Hradce