Aichelburg

AICHELBURG (hrad)

Horní Maršov

Odkaz na mapy cz.: https://mapy.cz/zakladni?q=Lesn%C3%AD%20hr%C3%A1dek%20Aichelburg&source=base&id=1701159&ds=1&x=15.7848668&y=50.6678429&z=15

Horní Maršov je obec ve východních Krkonoších. První písemná zmínka o ní pochází z roku 1541, ale trvale osídlena byla již okolo roku 1270. Horní Maršov patřil pod panství Bělohrad (dnes Lázně Bělohrad). Od 16. století se stal správním centrem Krkonoš. V roce 1543 koupil Jindřich Škopek z Bílých Otradovic hrad Pecku, ke kterému v té době patřilo i panství Bělohrad. Po jeho smrti celý majetek zdědil jeho syn Jan a v roce 1594 pak jeho syn Petr Škopek z Bílých Otradovic, který jej prodal v roce 1624 Albrechtu z Valdštejna, od kterého jej před rokem 1643 koupil Vilém Lamboy z Desseneru. Po smrti Viléma zdědil majetky jeho syn Jan Lambert. Od něj panství s deseti vesnicemi a pěti hospodářskými dvory v roce 1669 koupila Kateřina z Valdštejna. V roce 1744 se Maršov stal samostatným panstvím a zároveň i samostatným centrem církevní správy. Na začátku 18. století získal panství Jan Arnošt Antonín Schaffgotsch sňatkem s Marií Alžbětou Valdštejnovou, která ho zdědila po svém strýci Bertholdu Vilémovi z Valdštejna, jenž zemřel v roce 1724. S jistotou víme, že v roce 1792 byl majitelem Jan Berthold Schaffgotsch. Jeho zetěm byl Alfons Aichelburg. V roce 1829 se stal majitelem nezletilý Berthold Aichelburg. Po zrušení poddanství a panského soudnictví dle císařského dekretu z 9. září 1848 se Berthold postaral o zřízení c. k. okresního soudu v Maršově. Tehdy byl Maršov také správně rozdělen na díly I., II., III., a IV. Po jeho smrti v roce 1861 vlastnil panství jeho syn Alfons Aichelburg, který jej v roce 1882 prodal Aloisii Černín-Morzin, která ho v roce 1883 předala do správy svému synovi Rudolfovi. Dnes se Horní Maršov skládá ze dvou katastrálních území, Horní Maršov (Maršov IV.) a jižněji položený Maršov III. Maršov I. a Maršov II. jsou součástí města Svoboda nad Úpou.

Aichelburg

Aichelburg je lesní hrádek, který se nachází na skalnatém úbočí Světlé hory nad řekou Úpou v Krkonoších. Přístupný je po vycházkové trase z Horního Maršova, ale patří pod katastrální území Velká Úpa. V roce 1863 ho vystavěl lesní personál panství Maršov jako památník dobrého hospodáře a mecenáše Bertholda hraběte Aichelburga. Hrádek byl postaven ve stylu středověkých tvrzí, je tvořen kamennou vyhlídkovou věží, ke které přiléhá dřevěná budova, kde se nacházela hradní síň. Do té se vstupovalo z nádvoří po padacím mostě. Klenutý sklep sloužil jako stáj. K hrádku patřila také krytá střelnice. V původně kamenné síni byla umístěna busta hraběte. Na hrádku byla také zřízena restaurace, která však již v roce 1875 zanikla. V roce 1883 už nacházíme hrádek opuštěný a chátrající. V porostu se ztratily i přístupové cesty. Došlo k propadu stropu nad hradní síní. Busta byla přesunuta do hrobky Aichelburgů v Horním Maršově. Od roku 1901 je hrádek uváděn již jako zřícenina. Po roce 1945 mizí nejen název Aichelburg, jenž je nahrazen názvem „hrádek“, ale samotný hrádek upadá v zapomnění. V roce 1992 provedli Pavel a Miloslav Klimeš stavebně-historický průzkum lesního hrádku. 15. října 1995 bylo založeno sdružení Hradní společnost Aichelburg, jejímž cílem byla záchrana, obnova a provoz tohoto romantického díla. Z původní kamenné stavby kryté dřevěným krovem se šindelovou střechou zbyla jen čtyřboká věž a klenutý sklep. V květnu 1999 byly postaveny hrázděná stavby, zakryté střechou, vystavěn krb, opravena a zastřešena věž, zbudován most z klád, obnoveno nádvoří, dokončen vodovod a upraveno celé okolí s napojením na chodníky. 6. listopadu byla na hrádku umístěna zrestaurovaná busta Bertholda Aichelburga. 21. července 2000 byl hrádek zpřístupněn veřejnosti.

Vlastníci

Škopkové z Bílých Otradovic jsou starou českou vladyckou rodinou pocházející ze středních Čech. V erbu měli tzv. mluvící znamení – na červeném štítě zlatý škopek. Prvními známými členy rodu jsou Mikuláš a Jindřich, kteří se objevují v Bílých Otradovicích u Neustupova v první polovině 15. století.

Jindřich Škopek z Bílých Otradovic zemřel v roce 1547. Byl ženatý s Hedvikou z Hořeněvsi, se kterou měl syna Jana.

Jan Škopek z Bílých Otradovic syn Jindřicha Škopka z Bílých Otradovic. V roce 1551 byl královským listem prohlášen za plnoletého, zemřel v roce 1583. Za císaře Maxmiliána II. se stal císařským radou. Byl dvakrát ženatý. Jeho první ženou se stala Markéta z Doubravan, se kterou měl syna Karla, druhou pak Anna Holovouská z Holovous, se kterou měl syny Petra a Adama a dceru Kuňku.

Petr Škopek z Bílých Otradovic syn Jana Škopka z Bílých Otradovic. V roce 1598 se oženil s Annou Bukovskou z Hustířan a v roce 1605 s Annou Ozanou Jestřibskou z Riesenburka (+1626). Zemřel 17. prosince 1625 bez dědiců, protože jeho jediný syn Adam zemřel nedlouho před ním. Jeho majetek připadl králi.

Albrecht z Valdštejna celým jménem Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna (nebo také Vojtěch Václav Eusebius z Valdštejna, zkráceně též Valdštejn, v zahraniční literatuře také Wallenstein nebo Waldstein). Narodil se 14. 9. 1583 v Heřmanicích u Jaroměře a zemřel 25. 2. 1634 v Chebu. Byl český vojevůdce a politik. Během třicetileté války bojoval na straně císaře proti Protestanské unii. Byl nejvyšším velitelem císařských vojsk a vůbec prvním, kdo začal vydržovat stálou armádu, kterou platil z kontribucí nepřátelských i spojeneckých území a z vlastních prostředků. Zemřel jako jedna z nejvlivnějších osobností tehdejší Evropy.

Lamboy je příjmení hraběcí rodiny, která pocházela z Valencie ve Španělsku. Později se přestěhovala do Nizozemska, kde získala statek Dessener a po něm se také začala nazývat.

Vilém Lamboy z Desseneru se narodil okolo roku 1590 a zemřel 12. prosince 1659. Proslavil se jako zdatný válečník. Vstoupil do služeb císaře Ferdinanda II. a sloužil ve vojsku hraběte Buquoye. Zanedlouho dosáhl hodnosti podplukovníka. V roce 1632 získal za statečnost v bitvě u Lützenu šlechtický titul. V roce 1633 obdržel panství Olešnice a Nové Zámky, které mu byly po zavraždění Albrechta z Valdštejna roku 1634 ponechány. V roce 1635 mu císař za zásluhy v armádě daroval panství Hostinné. V roce 1643 koupil panství Bělehrad a roku 1654 Dymokury. V roce 1641 byl císařem Ferdinandem II. jmenován polním maršálem a v roce 1649 mu císař Ferdinand III. udělil titul hraběte. Se svými poddanými, vzhledem k tomu, že s nimi neměl společnou ani víru ani řeč, zacházel velmi krutě. Většinu času pobýval ve vojenských službách. Na svých panstvích se věnoval i těžební činnosti a provozoval několik dolů. Roku 1657 prodal své Nizozemské panství a přesídlil na zámek v Dymokurech, kde také zemřel. Byl pohřben v Hostinném. Za svého života dosáhl úspěchu nejen na válečném poli, ale i společenském a politickém. Vilém Lamboy byl ženat se Sibyllou, hraběnkou Lamboyovou (+ 10, října 1687), dcerou Johanese, svobodného pána z Bemelbergu a Hochenburgu, a Kateřiny, hraběnky z Montforthu. Měli spolu dva syny Viléma Františka Ignáce, který zemřel jako dítě a Jana Lamberta Antonína (1644 – 1669) a čtyři dcery Marii, která zemřela hned po narození, Annu Františku Voršilu, Annu Marii Kláru a Annu Landru Kristýnu.

Jan Lambert Antonín Lamboy se narodil v roce 1644 a zemřel ve svých dvaceti pěti letech 25. února 1669. Byl synem Viléma Lamboy z Desseneru. Oženil se s Annou Františkou z Martinic. Z jejich manželství se narodil jediný syn Jan Maxmilián, který však zemřel v roce 1683 ve svých třinácti letech.

Elisabeth Kateřina z Valdštejna se poprvé provdala za Johanna Paula Müllera von Ruppach (+ 1665) a podruhé pak za Bertholda Viléma z Valdštejna (1640 – 1724).

Schaffgotschové jsou starobylý šlechtický rod, původem německý, který se ve 14. století usadil ve Slezsku. Za zakladatele rodu je považován Gotsch Schaff, který dostal od svidnického vévody na polské straně Krkonoš starý hrad Kynast. Na počátku 15. století se oženil s Annou Škopkovou z Dubé a jeho vnukové založili tři větve rodu. V 17. století se rod rozdělil na dvě větve českou a slovenskou. Oběma liniím patřily rozsáhlé statky na polské i české straně Krkonoš. Obě větve dosáhly hraběcích titulů, ale význam české větve poklesl v 19. století, zatímco slezská linie si díky bohatství z těžby uhlí udržela postavení až do roku 1945. V Čechách se usadila větev, kterou založil Antonín, ale do Čech přišli až jeho potomci o dvě století později.

Jan Arnošt Schaffgotsch se narodil v roce 1675 a zemřel v roce 1747. Byl zakladatelem tzv. Ernestinské linie. Od roku 1734 zastával úřád nejvyššího purkrabího pražského. Měl tři syny Arnošta Viléma (1704-1766), Josefa Vilibalda (1706-1772), Antonína Josefa (1722-1773).

Jan Berthold Schaffgotsch

Aichelburgové jsou šlechtický rod původem z Korutan. V roce 1500 získal Kryštof Viertaller léno Aichelburg. V roce 1501 byl povýšen do šlechtického stavu. V 17. století byl rod povýšen v říši a v rakouských dědičných zemích do říšského stavu svobodných pánů a v roce 1878 císařský rada Ferdinand z Aichelburgu povýšen do hraběcího stavu. Hraběcí rod se rozdělil na českou a uherskou větev. V roce 1821 se do území Koruny české přiženil Alfons Gabriel z Aichelburgu (1795 – 1860). Česká větev se brzy vžila do českých poměrů. Během druhé světové války byl rod perzekuován a stejně tak za komunistického režimu, kdy došlo k zabavení jejich majetku. Ten jim byl po roce 1989 v restitucích vrácen.

Podle rodové pověsti se stal zakladatelem rodu „poslední rytíř“ císař Maxmilián I., jenž měl být otcem pozdějšího zakladatele rodu Kryštofa, matkou pak sličná pastýřka.

Alfons Aichelburg se narodil 14. dubna 1795 a zemřel 5. února 1860. Roku 1821 se oženil s Josefou Žofií Schaffgotschovou, se kterou vyženil panství Horní Maršov. Z manželství se narodil syn Maria Arthur (1829 – 1855) Podruhé se oženil s Paulinou Erbenovou. Spolu měli dva syny Alfréda a Zdeňka. Zastával funkci c. k. komořího.

Berthold Aichelburg se narodil v roce 1823 a zemřel roku 1861. Pocházel ze šestnácti dětí. Jeho otec byl Alfons Gabriel Aichelburg a Josefa Žofie Schaffgotschová. Od roku 1829 žil s rodiči v Horním Maršově. Po ukončení gymnázia v roce 1836 studoval v Praze na univerzitě práva, kde však v roce 1843 nesložil zkoušky, poté v roce 1845 vstoupil do armády, kterou v roce 1847 v hodnosti podporučíka opustil a převzal od otce správu panství Maršov, které v roce 1829 jako nezletilý zdědil po své matce. V roce 1848 zřídil v Maršově c. k. okresní soud. 22. listopadu 1847 se oženil s Theodorou Ernestinou Schulpovou. Měli spolu syna Alfonse a tři dcery Theodoru, Antonii a Bertholdu. Berthold zemřel tragickou smrtí 13. května 1861. Po hádce s manželkou se zastřelil.

Alfons Aichelburg

Morzinové byli český šlechtický rod původem ze severní Itálie. V roce 1881 rod vymřel po meči. Ve spojení s Černíny (Černín-Morzin) se v Čechách udržel až do konfiskací roku 1945.

Morzinové pocházeli z Furlánska. Prvním doloženým předkem je Anselm rytíř z Mohru, který žil v první polovině 16. století. Za statečnou obranu Štýrského Hradce proti Turkům mu byl roku 1532 polepšen erb a změněno jméno na von Morzin. Do Čech jako první přišel v době třicetileté války generál rakouské armády Kamil Rudolf z Morzinu (+1646). V roce 1632 Morzinové získali český inkolát. Roku 1634, po smrti Albrechta z Valdštejna, získal valdštejnské panství Vrchlabí, které se stalo hlavním sídlem jeho rodu v Čechách. V roce 1636 byl společně s bratrem Pavlem (1615 – 1688) císařem Ferdinandem II. povýšen do říšského hraběcího stavu. Kamil Rudolf zemřel bezdětný. Z potomků jeho bratra Pavla se utvořily dvě větve, starší z potomků Jana Rudolfa z Morzinu a mladší tvořily potomci Rudolfa Ferdinanda. Tato větev však vymřela po meči roku 1881 smrtí Rudolfa z Morzinu. Veškerý rodový majetek zdědila jeho dcera Aloisie, která se vdala za Heřmana Zdenka Černína z Chudenic a tím položila základ spojeného rodu Czernin-Morzinů.

Aloisie Černín-Morzin se narodila 6. května 1832 a zemřela 26. června 1907. Byla jedinou dcerou Rudolfa Morzina (1801 – 1881) a Philippiny Sweets-Spork (1808 – 1834). V roce 1853 se provdala za Heřmana Zdenka Černína, se kterým měla syna Rudolfa (*8. ledna 1855) a dceru Philippinu (*29. listopadu 1858). Velmi aktivně se podílela na zvelebování rodinného majetku. Roku 1883 předala panství do správy synu Rudolfovi a ve své závěti utvořila z panství a pražského paláce fideikomis.

Zajímavosti

Hradní společnost Aichelburg je občanské sdružení založené v roce 1996 s cílem obnovy památníku hraběte Bertholda z a na Aichelburgu v podobě lesního hrádku na prudkém svahu Světlé hory mezi Horním Maršovem a Pecí pod Sněžkou. Po dokončení obnovy lesního hrádky Aichelburg si občanské sdružení vytklo za cíl iniciovat, hledat finanční prostředky a řídit obnovu dalších kulturních památek východních Krkonoš a ty zpřístupňovat místním obyvatelům i návštěvníkům nejčastěji formou zřizování značených vycházkových tras.

Pila Maršov byla založena v roce 1859 hrabětem Bertholdem Aichelburg. K zpracovávání dřeva, které pocházelo z panských lesů, využívala vodní pohon. 19. července 1897 byla povodní úplně zničena, avšak již 13. října požádala majitelka panství Aloisie Czernin-Morzinová spolu se synem Rudolfem o povolení k obnově. Nová pila i s vodním dílem byla dokončena v létě 1898. Vodní pohon přenášel sílu na tři stroje pomocí transmise. Pro případ nízkého stavu vody v řece Úpě měla pila záložní dieselový motor s vysokým „výfukem“. Vodní kolo nahradily dvě Francisovy kašnové turbíny s celkovým výkonem 52 kW, zkolaudované 20. března 1922. Od roku 1935 malá vodní elektrárna dodávala přebytek energie do veřejné sítě. Po druhé světové válce Czernin-Morzinský majetek zkonfiskoval i s pilou v Maršově československý stát. V období komunismu pila měnila provozovatele. Od 1. ledna 1950 pilu provozoval národní podnik Krkonošské pily, závod Maršov. Později připadla pod Východočeské státní lesy, lesní závod Horní Maršov. Na konci osmdesátých let proběhla přestavba technologie pilnice a byla neúspěšně zahájena obnova malé vodní elektrárny. V říjnu 1992 pilu zprivatizovala místní společnost KUMIHAL, provedla mnohé úpravy včetně zprovoznění MVE a úspěšně celý areál provozovala až do roku 2009. V srpnu 2009 pilnici s brusírnou, sklady a vodním dílem koupila firma KLIMEŠ z Horního Maršova a postupně obnovila provoz pily včetně napojení elektrárny na veřejnou síť.

Křížová cesta stoupá po modré značce od silnice v Temném Dole k osadě Stará Hora a dál ke stejnojmennému vrchu. Byla zřízena místními věřícími v roce 1854 na cestě kolem kaple sv. Anny, kterou u své chalupy postavil v roce 1752 Johann Bensch. Větrná kalamita roku 1966 původní Křížovou cestu zničila. V roce 1991 se místní lidé a přátelé Veselého výletu rozhodli 14 zastavení opravit. Z původní Křížové cesty se nedochoval žádný obraz, proto zvolili moderní umění.

Hřbitovní kostel Nanebevzetí Panny Marie vznikl v letech 1603 až 1608 podle návrhu italského renesančního stavitele Carolo Valmadiho. Stavba nahradila starší dřevěný kostel, z kterého se zachovala křtitelnice datovaná 1572. Protestantský kostel byl po vyhnání duchovního správce v roce 1622 bez využití až do doby, kdy správu farnosti převzala katolická církev. Průzkum prováděný zároveň s restaurátorskými pracemi venkovních povrchů věže v roce 2005 odhalil dosud neznámou stavební úpravu z roku 1690. Katolická církevní správa v souladu s ambicemi barokního období tehdy zvýšila věž o jedno podlaží a nově rozčlenila fasádu škrábanými a barevnými prvky. V tu dobu také do kostela přibyl barokní oltář s bohatě řezanou architekturou a jedenácti figurami.

Lípa u fary je výrazným prvkem historické části obce tvořené kostelem, barokní farou a sochou sv. Jana. Roste již téměř 400 let v náročných klimatických podmínkách a dokázala na rozdíl od dalších stromů v původní aleji bez větší újmy přestát větrné kalamity, bouře, údery blesku i požáry ve svém okolí. Lípa se může pochlubit také vzácnou dokumentací. Je vyobrazena na vedutě Maršova z roku 1821. V roce 2003 zakopal starosta spolu s místními dětmi pod lípu vzkaz pro další generace. Jedná se o lípu malolistou, která je stará 400 let a její obvod je 630 cm.

Pivovar pochází z roku 1599. Tehdy stával nedaleko kostela v Dolním Maršově a založil ho císařský správce Kaspar Nuss. Na dnešním místě v centru Horního Maršova byl pivovar vybudován hrabaty Janem Bertholdem Schaffgotsch a Alfonsem Aichelburgem po roce 1792, v souvislosti s přestavbou sousedního zámku. Syn hraběte Alfonse, hrabě Berthold Aichelburg, rozšířil areál pivovaru o hotel Brauhof (Pivovarský dvůr). V roce 1855 zde byl upraven velký sál s jevištěm, který se stal kulturním centrem oblasti. V roce 1879 byla varna pivovaru modernizována a rozšířena. Největšího rozmachu dosáhl pivovar za Czernin-Morzinů v roce 1908, kdy roční výstav činil 5300 hektolitrů. Na počátku roku 1919 si pivovar pronajalo maršovské pivovarské družstvo, které založili místní hostinští. V roce 1926 koupil pivovar s hotelem měšťanský pivovar v Trutnově, který za dva roky výrobu ukončil a v Maršově nechal jen stáčírnu. 21. října 1942 hotel a část pivovaru vyhořely a zbytek této technické památky od té doby chátrá.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Aichelburg_(hrad)

https://cs.wikipedia.org/wiki/Horn%C3%AD_Mar%C5%A1ov

http://www.veselyvylet.cz/cz/vv8.html

https://www.historickasidla.cz/redakce/index.php?dr=2268&xuser=&lanG=cs

https://www.mistopisy.cz/pruvodce/obec/9858/horni-marsov/pamatky-turistika/?pdf

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vald%C5%A1tejnov%C3%A9

https://www.hostinne.info

https://jicinsky.denik.cz/kultura_region/jcbelohrad-skopkove-nazev-historie20101025.html

https://cs.wikipedia.org/wiki/Aichelburgov%C3%A9

http://gis.fsv.cvut.cz/zamky/genealogie/czernin/php/person.php?o=21

http://www.veselyvylet.cz/cz/vv8/vv83.html

https://www.stromroku.cz/finaliste/2009/Lipa-u-fary-v-Hornim-Marsove