Alfrédov

30. 1. 2021

ALFRÉDOV

https://mapy.cz/turisticka?source=area&id=12623&ds=1&x=13.0136679&y=49.6821596&z=14

Malá vesnička Všetice, ležící 8 km od Stříbra, v niž později vznikl zámek Alfrédov, je poprvé doložen v roce 1239, jako majetek kladrubského kláštera. Kladrubský klášter (německy Kloster Kladrau) je bývalý benediktinský klášter v Kladrubech, nedaleko města Stříbro v Tachovském okrese. Nachází se na návrší nad říčkou Úhlavkou a zejména klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie je dominantou krajiny. Klášter, byl založen roku 1115 českým knížetem Vladislavem I., roku 1421 byl pobořen husity, obnoven byl v celém rozsahu ve stylu barokní gotiky v 1. až 2. třetině 18. století a poté roku 1785 zrušen za josefínských reforem. V 15. století zde stál jen dvůr, který byl často dáván do zástavy. Po roce 1563 byl definitivně klášterem vyplacen. Již v 17. století zanikla ves Všetice, které byl zámek Alfrédov součástí. V té době se ovšem ještě Alfrédovem nenazýval. Opuštěný a vyhořelý zámek měl původně název Wšednice (zkomolenina názvu Všetice). O zámku ve Všeticích píše jen J. G. Sommer, podle něhož byl tento objekt postaven za posledního kladrubského opata Amanda Streera. Po zrušení kláštera v roku 1785, byl dvůr i se zámkem připojen ke kladrubskému panství. Stály u něj dvůr a ovčín, které také patřily tomuto panství. Když byl klášter v roce 1785 zrušen, zámeček se dostal z centra zájmu a na poměrně dlouhou dobu o něm písemné prameny mlčí. Objevuje se až roku 1825, kdy celé panství kupuje Alfréd Windischgrätz. V té době je uváděn jako zpustlý po rozsáhlém požáru, díky němuž byl až do 40. let 19. století neobyvatelný. Po novém majiteli, který ho nechal opravit, byl přejmenován i s přilehlou obcí na Alfredov. Naposledy byl opravován v roce 1919, jak uvádí malý portálek a potom až v roce 1983, už jako majetek Státního statku. Tomu sloužil hlavně pro bytové účely, ale i jako sklady a kanceláře. Stala se z něj malá, nenápadná stavba, ležící ve dvoře, který je umístěn nad rybníčkem poblíž golfového hřiště. O malebnosti však nemohlo být ani řeči. Celý dvůr byl oplocen a využíván pro chov prasat. Přímo u zámečku bylo postaveno několik nových hospodářských stavení, které se k charakteru dvora nehodily. Od roku 2009 probíhala v objektu zámečku Alfredov a v přilehlých staveních rozsáhlá rekonstrukce. Soukromý vlastník ho přebudoval na hotel. Část jako například wellnes byla v provozu již v roce 2011. Dnes slouží jako hotel Golfovému resortu.

Popis zámku

Zámeček má jednoduchou fasádu, přední i zadní průčelí členěné rizalitem. Přední vstup je zdobený jednoduchým kamenným ostěním s uchy a kartuší. Přízemí je klenuté křížovými klenbami a valenými klenbami s výsečemi. Nad I. obytným patrem je ještě jedno hospodářské polopatro, které sloužilo jako sýpka, jak naznačují třeba malá okna s dochovanými kamennými ostěními. Naposledy byl opravován v roce 1919, jak uvádí malý portálek a potom až v roce 1983, už jako majetek Státního statku. Od roku 2009 probíhala přestavba na hotel.

Vlastnici

Amand pokřktěný Antonín Vojtěch Streer. Narodil se 18. září 1702 a zemřel v roce 1783 ve Stříbře. Poslední opat kladrubského kláštera. Působil nejprve jako probošt v Touškově, pak byl profesorem filozofie na pražském semináři, stal se superiorem v Přešticích a posléze byl rodinným radou u hraběte Morzína v Lukavici u Přeštic. Opatem se stal v roce 1756 ve svých 54 letech. Klášter převzal v dobrém stavu, ale v období tereziánských a Josefínských reforem už neměl velký prostor pro jeho další rozvoj. V roce 1773 se stal vizitátorem všech benediktických klášterů v Čechách, přestože se o tuto funkci také ucházel břevnovský opat Rautenstrauch. Když za vlády Josefa II. začalo rušení klášterů, snažil se Ammand Streer zachranít svůj klášter založením vzorové hlavní školy. Zrušení kláštera se nedožil. Zemřel v roce 1783 ve věku 81 let. Jeho podoba je zachycena na vzácné olejomalbě v drahém barokním rámu a je součástí expozice opatského bytu v klášteře.

Alfréd Windischrätz se narodil 11. května 1787 v Brusselu ( v té době Rakouské Nizozemí) a zemřel 28. března 1862 ve Vídni. Byl český šlechtic, kníže a rakouský maršál. Pocházel ze starého rakouského rodu, který získal inkolát a statky v Čechách již roku 1574. Patřil tedy ke staré české zemské šlechtě. Rozhodl se pro službu v císařské armádě a prošel napoleoskými válkami v letech 1805, 1809, 1813-1814 a 1815. Zvláště se vyznamenal roku 1814, kdy byl dekorován rytířským křížem Marie Terezie a povýšen na plukovníka Konstatinových kyrysníků, jednoho se dvou nejstarších pluků císařské armády. Od roku 1840 působil ve funkci velícího generála v Čechách. I když se choval povýšeně, traduje se jeho výrok, že člověk začíná až baronem, byl mezi vojáky českých pluků oblíbený. Vrcholem jeho kariéry se stal až revoluční rok 1848. Jeho jméno, vedle jmen chorvatského bána Josifa Jelačiče a polního maršála Josefa Václava Radeckého z Radče, se stalo symbolem záchrany habsburské monarchie. Po březnové revoluci se stal ve Vídni na krátký čas posledním prvním ministrem po odstupujícím Metternichovi. Konzervativní Windischgrätz byl ale pro revolucionáře stejně tak nepřijatelný jako jeho předchůdce. Proto se zakrátko navrátil ke své původní funkci velícího generála v Čechách. Stál v čele císařských vojsk během Svatodušních bouří v roce 1848. V Praze 12. června na počátku konfliktu byla náhodně zabita jeho žena Eleonora rozená Schwarzenbergová (vyhlížející z okna) a těžce raněn prvorozený syn. K významnějším bojům došlo jen v prvním dni povstání. Po boku císařského vojska se bojů proti radikálům účastnila i větší část českých národních gard pod velením knížete Lobkovice. Windischgrätz zajistil hlavní městské komunikace a následně vyvedl císařské vojsko z pravobřežní Prahy. Dne 15. června večer vyšel vstříc požadavkům radikálů a vyslancům od císařského dvora a vzdal se velení, jež převzal Emanuel hrabě Mensdorff-Pouilly. Následující ráno, kdy navzdory příměří v okolí Nových mlýnů pokračovaly přestřelky, se znovu ujal velení. Ono proslulé bombardování Prahy, jež následovalo, mělo značný dopad na morálku povstalých radikálů, přestože mělo jen demonstrativní charakter. Poměr malých ztrát na straně povstalců a délky palby naznačují, že kromě účelného zapálení Nových mlýnů mohlo být vedeno slepou municí. V opačném případě by bylo nutno hovořit o naprosté neschopnosti rakouských dělostřelců, kteří patřili k nejlepším v Evropě. Následující den, 17. června, opustili vůdci radikálů město, vůle k odporu se zhroutila a císařské vojsko znovu vpochodovalo do Prahy, kde byl následně vyhlášen stav obležení. Alfred Windischgrätz spolu s chorvatským bánem Josifem Jelačićem potlačil říjnové povstání ve Vídni. Boje o Vídeň byly ovšem výrazně těžší, ve velení povstalců figuroval i slavný polský generál Józef Bem. Zimní tažení proti uherské revoluci zpočátku slavilo velké úspěchy. Dne 5. ledna 1849 vstoupil s císařským vojskem do Budína a Pešti. Odpor povstalců se tím však zlomit nepodařilo a tím pádem císařské vojsko nemělo dost sil k pokračování v postupu na Debrecín. Příliš dlouhé zásobovací linie, stejně jako dosud nepokořená pevnost Komárno, znemožňovaly další ofenzívu. Uherským povstalcům se proto podařilo konsolidovat situaci a s novým vrchním velitelem generálem Artúrem Görgeyem zahájili počátkem dubna protiofenzívu. Po neúspěšných bitvách u Hatvanu, Isaszegu a Vácu byl Windischgrätz odvolán z vrchního velení císařské armády. Změna vrchního velitele uprostřed nepřátelského postupu vedla k dalšímu ústupu císařské armády, který se zastavil až na úrovni Prešpurku. Jeho odvolání ale mělo i politické důvody. Byl ultrakonzervativní legitimista, který na obsazeném území zaváděl staré pořádky. To nebylo chápáno zástupci všech národnostních menšin (Slováci, Chorvati, Srbové, Rumuni atd.), které bojovaly na císařské straně proti Maďarům. I jeho představy staronového uspořádání státu se neshodovaly s představami císaře Františka Josefa I. a jeho ministerského předsedy, Windischgrätzova švagra, knížete Felixe Schwarzenberga. Do armády a vyšší politiky se již nikdy nevrátil. Zemřel v březnu roku 1862 ve Vídni, a jeho ostatky byly převezeny na rodové panství v Tachově. Polní maršál Alfred Windischgrätz měl pět synů, všichni sloužili v armádě a víceméně z kurtoazních důvodů také všichni dosáhli vysokých hodností.

Alfréd II. Josef Mikuláš Guntram Karel Windischgrätz nejstarší syn maršála Windischgratze se narodil 28. března 1819 ve Vídni a zemřel 28. dubna 1876 v Tachově. Byl c. k. polním podmaršálem a krátce vrchním velitelem v Bratislavě (1869–1870). Ve správě majetku na rozdíl od otce věnoval svou pozornost Kladrubům, kde nechal budovu prelatury přestavět na zámek. Mladší bratr Alfréda II. Ludvík (1830–1904), c. k. generál jezdectva a rytíř Řádu zlatého rouna, se přiženil do Uher a od roku 1879 vlastnil velkostatek Sárospatak poblíž slovensko-ukrajinských hranic. Jeho potomstvo později získalo dědičné členství v uherské sněmovně magnátů.

Alfréd III. Windischgrätz 1851-1927 vystudoval práva a od mládí se věnoval politice. V letech 1893–1895 byl předsedou rakouské vlády a poté až do zániku monarchie zastával post předsedy panské sněmovny (1897-1918). Jako majitel Tachova, Kladrub a Štěkně vlastnil v Čechách přibližně 20 tisíc hektarů půdy. Za jeho éry došlo za nevyjasněných okolností k demolici zámku ve Světcích. Po vzniku Československa žil Alfred III. trvale v Tachově. Zemřel bez mužského potomstva, protože jediný syn Vincenc 1881-1927 spáchal v Římě sebevraždu. Po smrti Alfreda III. došlo ke složitému rozdělení majetku mezi jeho dcery a vzdáleného synovce Ludvíka Alfréda, 1882–1968. Ten žil v Uhrách, kde byl dědičným členem sněmovny magnátů, od roku 1916 též poslancem uherského zemského sněmu a krátce před zánikem monarchie uherským ministrem výživy, práce a sociálních věcí 1918. Od roku 1920 byl znovu poslancem v Maďarsku, ale ve 20. letech byl jako účastník padělatelské aféry vězněn. Proto se v roce 1927 vzdal knížecího titulu, ale přijal svůj dědický podíl po Alfrédovi III., po propuštění z vězení a rehabilitaci se usadil v Kladrubech. Složitější poměry vládly na velkostatku Tachov, který převzaly dcery Alfréda III. a jejich potomstvo, do své smrti v roce 1933 na tachovském zámku navíc žila kněžna Gabriela, rozená Auerspergová, vdova po Alfredovi III. V roce 1936 přešel tachovský zámek na československý stát, v Kladrubech až do roku 1945 žil Ludvík Alfréd. Jeho vnuk Ludvík Antonín (*1942) je současným představitelem rodu. Majetek Windischgrätzů v Československu byl v roce 1945 zkonfiskován.

Zajímavosti

Smrt manželky Alfréda Windisgchratze Marie Eleonory princezny ze Schwarzenberku má u nás dvě verze. Podle té první byla 12. června 1848 zabita náhodným výstřelem, při vyklánění z okna a zároveň byl zraněn jeho prvorozený syn. Jiný pramen toto zranění potvrzuje, ale ne v tomto bytě, nýbrž při odstraňování barikád byl střelen do kolena. Podle druhé verze se chtěla podívat, jak to venku vypadá, a vytáhla roletu. V té chvíli třeskl výstřel a zasáhl ji přímo do čela. Maršál si to měl vysvětlit tak, že ho povstalci chtěli zastřelit. Nechal prohledat protější dům. Podezření padlo na studenta Maxmiliána Mauxe. Účastnil se mše i následného průvodu k vojenskému velitelství, přičemž s sebou nesl brokovnici s několika olověnými náboji, o nichž prohlašoval, že jsou určeny pro Windischgrätze. Během potyček u Prašné brány byl Maux raněn na hlavě, pročež se během odpoledne uchýlil do domu profesora Bernarda Bolzana v Celetné ulici, kde se mu dostalo ošetření. Zde také na půdě schoval svou brokovnici. Vojáci hledající vraha kněžny Windischgrätzové zbraň našli a záhy dopadli i jejího majitele. Během výslechu Maux jednoznačně popřel, že by na generálův dům či dokonce přímo na kněžnu vystřelil. Vyšetřovatelé tedy přizvali znalce, pražského puškaře Antonína Lebedu, aby brokovnici prohlédl a určil, zda se jedná o vražednou zbraň. Lebeda po důkladné prohlídce sice potvrdil, že se ze zbraně celkem nedávno střílelo, nicméně současně vyloučil, že by Maux byl hledaným vrahem, neboť jeho puška měla mnohem větší ráži než kulka, která zasáhla kněžnu. Maxmilián Maux tak musel být propuštěn a žádného dalšího podezřelého již policie nevypátrala.