Baba

Baba letohrádek

LETOHRÁDEK BABA

https://mapy.cz/turisticka?source=base&id=1715107&ds=1&x=14.3906494&y=50.1188229&z=17

Území Prahy 6 se rozkládá v severozápadní části Prahy. Jeho rozloha je 41 km², čímž patří mezi největší a nejlidnatější části Prahy. Na území Prahy 6 žije asi sto tisíc obyvatel. Praha 6 se skládá z katastrálních území části Bubenče, Břevnova, Dejvic, části Hradčan, Liboce, Ruzyně, Střešovic, Veleslavína a Vokovic.

Dejvice, na kterých letohrádek Baba leží, sousedí s Bubenčí. Nejstarší osídlení Dejvic bylo v oblasti Baby a Šárky, kde bylo prokázáno osídlení z období kultury s nálevkovitými poháry a také z období knovízské kultury. První zmínka o Dejvicích pochází z roku 1088, kdy jsou Dejvice uvedeny v zakládací listině Vyšehradské kapituly, kterou král Vratislav II. daruje ves kostelu svatého Petra a Pavla na Vyšehradě. V té době nesla ves jméno Degnice, které se díky hláskovému vývoji změnilo na Dehnice a posléze vlivem lidové etymologie se název v 19. století změnil na Dejvice. Úředně byla tato verze jména zanesena do knih v roce 1886. Další písemná zmínka pochází z roku 1320, kdy Svatovítské proboštství směnou s Janem Lucemburským získalo purkrabskou část Dejvic. Menší část však i nadále zůstávala v majetku Vyšehradské kapituly. Původní centrum vsi Dejvice se nacházelo kolem proboštského dvora. V této době zde byl vrchnostenský dvůr o jednom popluží, dále zde byl manský dvorec a čtyři usedlosti. Kromě toho se zde nacházelo ještě několik chalup, kovárna a malé dvorce, které do roku 1325 vlastnil Gotthard. Druhou osadou, která se nazývala Újezdec nebo Újezd v Šárce, ležela v oblasti dnešní Šárky. Na jižních svazích Šárky se pak nacházely dva vrchnostenské dvory, selský dvůr a kostelík svatého Matěje, který byl postaven pravděpodobně v roce 971. Od roku 1594 byly Dejvice soukromým majetkem a patřily úřadu nejvyššího komorníka. Proboštský dvůr byl za třicetileté války poničen. Po válce byla stavení opravena a hospodářství začalo opět dobře prosperovat. V 60. letech 17. století byl u dvora vybudován pivovar. Samotný proboštský dvůr se stal centrem správy všech proboštských statků v pražském okolí. Od roku 1594 byly Dejvice soukromým majetkem a patřily úřadu nejvyššího komorníka. V období od 15. do konce 18. století ovlivnil oblast Dejvic rozvoj vinařství. Vinice zde byly zakládány hlavně v 15. a 16. století. V roce 1620 zde bylo asi sto třicet vinic, v roce 1673 již jen kolem padesáti. K tomuto poklesu přispěla zejména třicetiletá válka, kdy docházelo ke slučování vinohradů ve velké vinice, které však byly osazovány jinými plodinami. Na mnoha vinicích vznikaly lisy, které se vyvinuly ve viniční usedlosti. V roce 1872 pak byla ke statku připojena i nedaleká usedlost Hadovka. Od roku 1784 připadl k Dejvicím i levý břeh, který do té doby patřil k Lysolajům. Od roku 1790 patřily Dejvice opět částečně do držení svatovítského probošta. V roce 1897 byla na území Dejvic zavedena tramvajová doprava. Po připojení Dejvic 1. ledna 1922 k území Velké Prahy se tato historická oblast hojně zastavovala. 29. srpna 1936 sem byla zavedena doprava trolejbusová. Po roce 1945 pak některé usedlosti zanikly, například Juliska, Šťáhlavka nebo Paťanka a zůstaly jen názvy. Po začlenění Dejvic do Velké Prahy, začala na jejich východním okraji velkorysá výstavba podle projektu Antonína Engla. V této době vzniklo Vítězné náměstí, které se postupně stalo centrem Dejvic. Vítězné náměstí získal pro svůj tvar lidový název Kulaťák. Kolem náměstí se začal budovat areál vysokých škol, generální štáb a palác Bajkal. O kousek vedle byl pak postaven bohoslovecký arcibiskupský seminář, kostel Církve československé husitské, Výzkumný ústav zemědělský. Vznikly vilové čtvrti na Hanspaulce, Horní Šárce a na Babě. V letech 1952 – 1956 proběhla stavba hotelu Internacionál. 12. srpna 1978 byla do Dejvic zavedena linka A metra, která zde měla konečnou. U stanice Hradčanská se nachází železniční stanice Praha-Dejvice, která patří k historicky prvnímu nádraží na území Prahy, neboť od roku 1830 zde začínala koněspřežka.

LETOHRÁDEK

Zřícenina Baba se nachází na ostrohu na levé straně Vltavy v Praze – Dejvicích, na kopci s názvem Baba, který je 295 m nad mořem. Zřícenina tvoří dominantu této části údolí.

V sedmdesátých letech 20. století zde byl prováděn archeologický průzkum, který potvrdil osídlení ostrohu již od mladší doby kamenné, kdy zde bylo opevněné sídliště. Název kopce Baba pochází z 15. století. Zřejmě se jedná o obecný název, kterým bývaly označovány o samotě stojící kopce.

V místech, kde stojí zřícenina letohrádku, vlastnil vinici 5 a půl strychu velkou Matouš Habart z Obory. Jan Řeřáb, který byl dalším vlastníkem, tyto pozemky rozšířil na 7 a půl strychu. V roce 1622 byl majitelem vinice Jindřich Žežule. V roce 1627 koupil vinici Viktorín Ferdinand Domažlický z Pferdfeldu. Po jeho smrti v roce 1650 ji zdědila jeho dcera Kateřina se svým manželem Servácem Englem z Engelflussu, který zde nechal vybudovat letohrádek s viničním lisem. Od Serváce Engla koupil vinici v roce 1673 s letohrádkem Tomáš Jan Pešina z Čechorodu. Po něm se pro vinici ujal název Čechorodka nebo podle jeho funkce Děkanka. Tomáš Jan Pešina odkázal vinici kostelu sv. Víta. Roku 1709 koupil pozemky i s letohrádkem Jiří Josef Frank z Frankenbusche. Za válek o rakouské dědictví, které probíhaly v letech 1740 – 1748, byl letohrádek pobořen bavorskými a francouzskými vojsky. V roce 1747 se majitelkou stala Anna Terezie Löhnerová a vinici připojila k šáreckému dvorci. V roce 1754 odprodala Děkanku Josefu Ryvolovi, který zde vystavěl nové obytné stavení, ale letohrádek neopravil. Majitelé se dále měnili. V polovině 19. století byla vinice v majetku Václava Miňovského, který ji prodal i s letohrádkem státní dráze. Ta při stavbě železniční tratě Praha – Děčín, nechala zříceninu upravit v romantickém stylu jako hradní zříceninu.

Stavebně historický průzkum letohrádku na Babě byl zpracován v dubnu a květnu roku 2011. Zřícenina letohrádku je památkově chráněna od roku 1958 a v seznamu nemovitých kulturních památek je vedena pod rejstříkovým číslem 40469/1-1474. Letohrádek je lehce obdélná stavba, která je orientovaná severovýchod - jihozápad. V těsné blízkosti jihozápadně od zříceniny se nachází zbytky dalšího obdélného půdorysu se skoseným západním nárožím vystupující asi 1 m nad terén. Letohrádek byl pravděpodobně dvoupatrová budova. Do dnešních dnů se dochovala pouze část do úrovně druhého patra. Zřícenina má půdorys obdélníkového tvaru o stranách 9 x 7,2 m. Západní nároží zcela chybí. Zdi jsou z lomového kamene a silné asi metr. Zčásti je dochované přízemí, které má výšku 4 m, první patro o výšce 3 m a zbytky pravděpodobného druhého patra, které má sílu zdi 45 cm. V přízemí na severozápadní zdi je vchod a na severovýchodní zdi pak okno. Oba tyto otvory byly opatřeny zasouvacími závorami, po nichž se dochovaly kapsy pečlivě vyzděné z cihel. V patře jsou vysoké okenní otvory s půlkruhovým cihelným záklenkem. Okno v jihovýchodní zdi se segmentovým záklenkem je výrazně větší a poskytuje výhled na panorama Prahy. Přízemí i patro bylo zaklenuto cihelnou valnou klenbou s trojúhelníkovými výsečemi a půlkruhovými čelními oblouky. Na vnitřních zdech se dochovaly zbytky omítky. V přízemí letohrádku se nacházela vstupní síň a průchod do přístavku se schodištěm. V prvním patře byla místnost s výhledem do okolí, pravděpodobně reprezentační sál. Druhé patro pak mohlo sloužit jako obytný pokoj nebo sýpka. Zbytky zdiva v sousedství letohrádku mohou být pozůstatky někdejšího viničního lisu nebo obytného stavení z poloviny 18. století. Stavba je zajímavou a ojediněle dochovanou ukázkou drobného barokního letohrádku, který nebyl v pozdějších dobách již výrazněji přestavován.

Západně od zříceniny byla ve 30. letech 20. století postavena Osada Baba. Oblast Baby je dnes přírodní památkou.

HOTEL INTERNACIONÁL

Budova hotelu byla postavena v socialistickém realismu v letech 1952–1956 z rozhodnutí tehdejšího ministra obrany Alexeje Čepičky. V letech 1996–1997 prošel hotel celkovou rekonstrukcí. Do roku 2014 byl součástí mezinárodní hotelové sítě InterContinental Hotels group, která obchodovala pod značkou Crowne Plaza. V letech 2014–2015 byl hotel součástí hotelové sítě Gerstner Imperiál Hotels & Residences a od roku 2015 pak součástí hotelového řetězce Mozart Hotel Group s hotely v Oděse a Budapešti.

Budova má celkem šestnáct pater, jeho výška činí 88 m, z toho vlastní budova měří 67 m, kalich 10 m a hvězda 1,5 m. Po rekonstrukci v letech 1996–1997 disponoval hotel 254 plně klimatizovanými pokoji a 18 konferenčními místnostmi s kapacitou 400 osob. Původně byl součástí stavby také protiatomový kryt, ve kterém mohlo přežít 600 osob po dobu 14 dní. Ten byl však nakonec přeměněn na šatny zaměstnanců. V roce 2016 se kapacita zvýšila o 24 pokojů. V současné době disponuje hotel 278 plně klimatizovaných pokojů. Hotel se původně jmenoval Družba. Dnes je zařazen na seznam kulturních památek. Hotel Internacionál je postaven ve stylu socialistického realismu, tzv. „sorely“. Budova měla sloužit pouze k ubytování vojáků, nakonec však armáda hotel odmítla s odůvodněním, že tak naddimenzované ubytovací kapacity nemůže využít, a tak se z budovy na poslední chvíli stal hotel. V padesátých letech se jednalo o nejluxusnější hotel v Československu. V interiéru nalezneme unikátní výzdobu. Podíleli se na ní přední čeští a slovenští umělci a řemeslníci.

DOLNÍ ŠÁRKA

Dolní Šárka je přírodní památka. Nachází se v severozápadní části Prahy. Šárka kvůli svému přírodnímu bohatství spadá mezi chráněná území. Důvodem ochrany byly výchozy proterozoických hornin a teplomilné skalní stepi a křoviny s výskytem chráněných a ohrožených druhů. K přírodním památkám patří od 27. května 1982. Její plocha je více než šest hektarů. Geologickým základem území je postupné střídání drob a břidlic. Přírodní památka je bohatá na rostliny. Typickým zástupcem dřevin je jasan ztepilý, javor babyka, dub zimní, jabloň a jeřáb břek. Vyskytují se zde kakost krvavý, smidník jelení, bělozářka liliovitá, česnek viničný, křivatec český pravý a další. Dolní Šárka je také biotop teplomilné fauny bezobratlých. Vyskytuje se zde velké množství vzácných druhů. Můžeme zde spatřit páskovku žíhanou, modráska podobného, modráska ušlechtilého, vřetenušku čičorkovou a další.

STANICE METRA DEJVICKÁ

Do roku 1990 bylo její jméno Leninova. Je to stanice metra na lince A pod Vítězným náměstím ve čtvrti Dejvice. Stanice byla uvedena do provozu 12. srpna 1978. Do 6. dubna 2015 se jednalo o konečnou stanici, kterou byla celých třicet sedm let. V roce 2008 šlo o druhou nejvytíženější stanici pražského metra, po stanici I. P. Pavlova. Denní obrat cestujících zde přesahoval 117 tisíc. Stanice je hloubená, založená v jámě, vystavěná jako dlouhodobě koncová, se dvěma odstavnými a dvěma obratovými kolejemi. Stanice je dlouhá 301 m a leží 11,5 m pod úrovní Evropské ulice. Ze stanice vedou dva výstupy do vestibulů, které jsou propojeny pasáží přímo pod úrovní Evropské ulice. Na výstavbu probíhající v letech 1973–1978 bylo vynaloženo 301 milión Kčs.

PIVOVAR

Dejvický pivovar byl součástí tzv. proboštského dvora, který stojí ve Starých Dejvicích v Proboštské ulici. Dnes má komplex budov klasicistní podobu doplněnou o různé přístavby a dostavby a jeho součásti je i kaple sv. Václava nebo bývalý sládkův dům. Samotný panský pivovar nebyl velký, ale výnos dával slušný. Pivo z něj se prodávalo v panské hospodě a ve výsadních hostincích na Šárce a Podbabě. V letech 1908–1909 byl pivovar přestavěn na dětskou opatrovnu. Ve 20. letech 20. století zde vznikla školka a po druhé světové válce sběrný dvůr.

LÁNSKÁ KONĚSPŘEŽKA

Lánská koněspřežka Praha – Kladno – Stochov – Lány byla první železnicí na dnešním území Prahy a po dráze ze Saint – Étienne do Andrézieux a dráze z Českých Budějovic do Lince třetí nejstarší veřejnou železnicí v kontinentální Evropě. Dráhu provozovalo sdružení pražských měšťanů a šlechticů s názvem Pražská železniční společnost. Od 21. května 1830 byla v provozu od Brusky neboli Bruské či Písecké brány, poblíž dnešní stanice Praha – Dejvice do stanice Kladno – Vejhybka. Ještě v roce 1830 byla prodloužena přes Stochov do Lán a roku 1833 až do polesí Píně. Délka dráhy dosáhla 58,7 km a její rozchod byl 1 120 m.

OSADA BABA

Osada Baba je prvorepubliková funkcionalistická vilová kolonie na jihovýchodní části ostrohu Baba v pražských Dejvicích. Byla vystavěna jako jedna z šesti evropských kolonií moderního bydlení. Vznikla na přelomu 20. a 30. let 20. století a měla propagovat moderní funkcionalistickou výstavbu, která měla být finančně dostupná pro široké vrstvy. Osada Baba je jako jediná z kolonií složena pouze z individuálních domů postavených na míru investorovi. Zároveň je také jednou z nejzachovalejších funkcionalistických kolonií. Od roku 1993 je městskou památkovou zónou. V roce 2020 byla oceněna, spolu z dalšími evropskými funkcionalistickými celky, značkou Evropské dědictví. Projektantem urbanistického plánu osady byl Pavel Janák, předseda Svazu československého díla. Všechny funkcionalistické domy měly plochou střechu, často s terasou s výhledem na Prahu. Plány vznikaly v letech 1928–1932 a výstavba byla zahájena 25. dubna 1932. Celé kolonie je dílem několika architektů. Sedm firem postavilo do podzimu 1932 prvních dvacet domů. Další domy byly postaveny v letech 1933–1936. Celá výstavba osady byla financována přímo stavebníky.

VLASTNÍCI

Vyšehradská kapitula Královskou kolegiální kapitulu sv. Petra a Pavla založil na Vyšehradě v roce 1070 kníže Vratislav II. z rodu Přemyslovců. Zakládací listina se nedochovala, ale je zachována fundační listina krále Vratislava II. z roku 1088, podle které víme, že v čele kapituly stál probošt a kapitulu tvořilo dvanáct kanovníků. Kapitula měla být církevní institucí, zcela nezávislou na pražském biskupství a podřízenou výhradně moci papeže. Vratislav II. dal založit kapitulu nejen proto, aby posílil vlastní pozici vladaře, ale také aby oslabil vliv pražského biskupství. Za nejvýznamnější období v dějinách kapituly je považována doba od založení do vypuknutí husitské revoluce. V období husitských válek byl Vyšehrad husity dobyt. Po ukončení válek začal Vyšehrad opět vzkvétat. Osmnácté století patřilo k tzv. zlatému věku. V tomto období byl barokně přestavěn kapitulní chrám svatého Petra a Pavla, v devatenáctém století pak v novogotickém slohu, byl vybudován Slavín a povýšen vyšehradský hřbitov na národní pohřebiště. V roce 1961 byla kapitula, pod pohrůžkou jejího zrušení, nucena darovat státu většinu svých vyšehradských objektů. V roce 1991 nová vláda uznala nezákonnost tohoto vynuceného daru, a proto byla kapitule většina objektů na Vyšehradě vrácena.

Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze, též svatovítská nebo pražská, je sbor kněží, kteří slouží při katedrálním kostele pražské arcidiecéze. V jejím čele stojí, jako její představený, svatovítský probošt, který je držitelem jednoho ze sedmi klíčů k českým korunovačním klenotům. Kapitula vznikla v roce 971 a je tak nejstarší nepřetržitě existující institucí v České republice. Původně byla ustanovená jako sbor kněží, kteří měli za úkol připravit vše pro zřízení samostatné pražské diecéze, která vznikla v roce 973 odtržením od diecéze řezenské. V roce 1344 byla povýšena na arcidiecézi a stala se metropolitní. Z 13. listopadu 1350 pocházejí její první dochované stanovy, ve kterých je vymezena úřední působnost a povinnosti jejich členů. Za Karla IV. měla kapitula šedesát členů, na konci 14. století třicet dva a počátkem 17. století pouze sedm členů. Probošt Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze stojí v čele sboru kanovníků. Míval hodnost prvního preláta Království českého. Posláním Metropolitní kapituly je konání slavnostních bohoslužeb a péče o katedrálu sv. Víta, Vojtěcha a Václava. Od začátku 13. století volila svatovítská katedrální kapitula pražského biskupa. Měla také kulturně vzdělávací poslání. Až do založení pražské Karlovy univerzity v roce 1348 spravovala katedrální školu. Škola při pražské katedrále zahájila svou činnost již v roce 973. V roce 1343 zvolila svatovítská kapitula svého děkana Arnošta z Pardubic pražským biskupem, který se hned v následujícím roce stal prvním pražským arcibiskupem a Pražská katedrála se tak stala metropolitním kostelem a svatovítská kapitula kapitulou metropolitní. Svatovítská kapitula zůstala ve spojení s Apoštolským stolcem a spravoval arcidiecézi prostřednictvím volených administrátorů i během dlouhého uprázdnění pražského arcibiskupského stolce v letech 1421–1561. Kapitula jako celek i její jednotliví členové zakládali různé nadace s kulturním a sociálním posláním.

Gothard byl oblíbený trpaslík Jana Lucemburského.

Úřad nejvyššího komorníka – nejvyšší dvorský komorník, případně nejvyšší komorník nebo nejvyšší komoří byl dvorský úřad, který původně spravoval knížecí nebo královské šaty, skvosty i hotové peníze. Spolu s nejvyšším hofmistrem, nejvyšším šenkem a nejvyšším štolmistrem měl na panovnickém dvoře klíčovou roli. Zaujímal druhé místo hned po nejvyšším hofmistrovi. Jeho hlavním úkolem byla péče o osobní potřeby panovníka. Dbal o počet komorníků a zodpovídal za jejich spolehlivost.

Matouš Habart z Obory

Jan Řeřáb

Jindřich Žežule byl novoměstský měšťan.

Viktorín Ferdinand Domažlický z Pferdfeldu měl dceru Kateřinu.

Kateřina Englová z Engelflussu, rozená Domažlická z Pferdfeldu. Byla dcerou Viktorina Ferdinanda Domažlická z Pferdfeldu. Provdala se za Serváce Engela z Engelflussu.

Servác Engl z Engelflussu byl synem Francise Engla, který přišel do Čech z Maastrichtu v Belgii. Francis Engl se v Praze usadil na Malé Straně, kde založil koželužský závod. Ten převzal po smrti svého otce Servác. Stal se výhradním dodavatelem podešví pro armádu, což bylo vzhledem k probíhající válce velmi výnosné. V roce 1648 se aktivně účastnil obrany Prahy proti Švédům. V roce 1651 byl povýšen do šlechtického stavu s predikátem z Engelflussu s erbem. V roce 1651 byl také vyznamenán Řádem rytíře Svatého hrobu. V roce 1652 byl přijat mezi staroměstské měšťany. V roce 1655 koupil panství Mníšek pod Brdy, které bylo válkou velmi poničené. Oženil se s Kateřinou Domažlickou z Pferdfeldu.

Tomáš Jan Pešina z Čechorodu se narodil v roce 1629 a zemřel roku 1680. Byl katolický duchovní, dějepisec a spisovatel. Od roku 1643 studoval na jezuitském gymnáziu v Jindřichově Hradci, a poté od roku 1648 na jezuitské akademii v Klementinu v Praze. Stal se mistrem literárního umění a bakalářem teologie. V roce 1653 přijal kněžské svěcení a nastoupil jako kaplan do Kostelce nad Orlicí, v roce 1655 se zde stal děkanem. Od roku 1657 působil jako děkan v Litomyšli. V roce 1658 byl jmenován biskupským vikářem poloviny Chrudimského kraje. V roce 1663 se stal kanovníkem kapitoly v Litoměřicích. Byl také kanovníkem Vyšehradské kapituly. V roce 1667 byl jmenován kanovníkem u sv. Víta v Praze. V roce 1668 byl prohlášen scholastikem, jmenován císařským radou a nedlouho poté také císařským falckrabětem. 4. května 1670 byl zvolen děkanem Metropolitní kapituly. Stal se generálním vikářem pražského arcibiskupa Matouše Ferdinanda Sobka z Bilenberka. Roku 1674 jej císař Leopold I. jmenoval titulárním biskupem. Tomáš Jan Pešina byl také moravským historiografem a mimořádně pilným sběratelem a pořadatelem svatých relikvií. Zabýval se systematicky moravskou historií. V roce 1663 vydal latinský spis Prodomus Moravographie, v češtině označený jako Moravopis a v roce 1676 pak Mars Moravicus. Byl prvním, kdo pojmenoval autora nejstarší české kroniky, tak zvaného Dalimila. Pro svůj přínos byl srovnáván s Balbínem. Jeho dílo, co se týče množství, je však skromnější, svým významem však Tomáši Janu Pešinovi zajistilo trvalé místo v dějepisectví Čech a Moravy. V roce 1676 zakoupil Tomáš Jan Pešina panství Obořiště, pro něž císař Leopold I. roku 1678 udělil povolení k založení kláštera paulánů, který zde byl až do svého zrušení v roce 1786 císařem Josefem II. Tomáš Jan Pešina zemřel 3. srpna 1680 ve svých padesáti letech na morovou nákazu. Byl pohřben ve Svatovítské katedrále.

Jiří Josef Frank z Frankenbusche byl účetní komorní rada.

Anna Terezie Löhnerová

Josef Ryvola byl staroměstský měšťan.

Václav Miňovský

Severní státní dráha byla první železniční trať na českém území, kterou vlastnil rakouský stát. 26. listopadu 1842 potvrdil císař Ferdinand I. souhlas se stavbou. Trať vedla z Olomouce přes Českou Třebovou do Prahy a přes Děčín do Drážďan. Když v roce 1854 dosáhl rakouský státní deficit, výše několika set miliónů zlatých byla Severní státní dráha prodána nově utvořené Rakouské společnosti státní dráhy, ovládané francouzským kapitálem.