Arnoltov

ARNOLTOV

https://mapy.cz/turisticka?source=ward&id=4803&ds=1&x=12.5919065&y=50.1061137&z=13

Arnoltov je malá vesnice, která se nachází asi 5 km na jihozápad od Březové. V roce 1869 byl Arnoltov pod názvem Arnitzgrün osadou obce Kirchenbirk (Kostelní Bříza), v letech 1880 – 1910 pod názvem Arnitzgrün obcí v okrese Falknov. V letech 1921 – 1930 pod názvem Arnoltov obcí v okrese Falknov nad Ohří, v letech 1950 – 1976 osadou obce Kostelní Bříza v okrese Sokolov. Od 1. dubna 1976 je částí obce Březová v okrese Sokolov. Obyvatelstvo Arnoltova bylo převážně německé národnosti. Po skončení druhé světové války došlo k odsunu německého obyvatelstva. V Pramenech ve Slavkovském lese byl zřízen Vojenský výcvikový prostor, kam byla začleněna jen část Arnoltova, proto nebyl zcela zničen, jako většina okolních obcí. Obživou zdejšího obyvatelstva bylo převážně zemědělství. V druhé polovině 19. století se zde rozmohlo pěstování chmele. Jeho kvalita však nebyla příliš dobrá. Obyvatelé také pracovali v různých průmyslových a důlních provozech v okolí Arnoltova. Podle Berní ruly z roku 1654 byl v Arnoltově pivovar na třicet šest sudů, ovčín a mlýn. Ve vsi bylo sedmnáct obydlených domů a tři pusté. Podle Tereziánského katastru z poloviny 18. století bylo v Arnoltově dvacet hospodářů, ale jen tři lze počítat mezi sedláky. Stál zde mlýn o dvou kolech na stálé vodě, který se nazýval Panský mlýn. Žili zde také tři židovské rodiny. Před polovinou 19. století už zde žilo židovských rodin dvacet. Živili se převážně podomním obchodem. V roce 1847 bylo podle Sommerovy topografie v Arnoltově padesát pět domů a tři sta devadesát obyvatel. V první polovině 19. století byla ve vsi zřízena škola a v roce 1860 bylo ve školu přebudováno celé zakoupené stavení. Nová škola zde byla postavena až v roce 1895. Za první republiky bylo v Arnoltově šedesát sedm popisných čísel a bydlelo zde skoro 400 obyvatel. Stála tu dvoutřídní škola, kterou navštěvovalo okolo padesáti žáků. Byl tu také mlýn s pilou, vrchnostenská pila, výrobna šindelů a dřevité vlny, pět hospod, panská cihelna a řada živností a řemesel. V roce 1661 je v Arnoltově uváděno sto šest obyvatel, ale v roce 1970 už jen osmdesát jeden.

Kolonizační vesnice byla založena v členitých, skoro až horském terénu západně od Kostelní Břízy. První písmenná zmínka pochází z roku 1317 ze seznamu Kynšperských lén, ves je zde nazývána Arnolczgrün, v roce 1492 se objevuje v archivních farních záznamech pod názvem Arnoltsgrun a v roce 1651 jako Arnezgrun. V nejstarších dobách byla ves leuchtenberským lénem. Podle Šlikova urbáře vlastnilo ves v roce 1525 několik majitelů. Jeden celý dvůr, který patřil k Lokti, vlastnil hospodář jménem Preunll. Dva celé dvory, tři poloviční a tři chalupy držel v letech 1517 – 1553 Engelgart Štampach ze Štampachu a jeden poloviční dvůr pak v této době vlastnil Jeroným Štampach ze Štampachu. Celá ves měla v té době tři celé a čtyři poloviční dvory a tři chalupy. Začátkem 17. století se dostala ves do držení Viléma Winklera z Heimfeldu. Jeho držení vsi není však zcela jasné. Při vpádu Sasů do naší země je Winkler podporoval a byl proto odsouzen ke ztrátě celého jmění. Statek Arnoltov získal za 8000 zlatých rýnských vévoda Albrecht z Valdštejna, který byl však nedlouho poté 25. února 1634 zavražděn v Chebu a sumu nezaplatil. Kolem roku 1650 byla ves zapsána Thannerovi z Chebu, ale v Berní rule z roku 1654 je opět jako držitel uváděn Vilém Winkler z Heimfeldu. Z roku 1655 se zachoval zápis, ve kterém je jako majitel uváděn Vilém Winkler z Heimfeldu. Po Vilémovi vlastnila Arnoltov Anna Marie z Plankenheimu, provdaná Winklerová a Volf Bernard Winkler z Heimfeldu. Anna Marie ves 3. března 1660 prodala Janu Ondřeji z Millachu za 9 000 zlatých. Dalšími majiteli se stala Anna Barbora z Millachu, dcera Jana Ondřej z Millachu, a po ní její syn Václav, který však zemřel mladý. Anna Barbora pak předala Arnoltov svým dalším synům Janu Kazimírovi, Ferdinandu, Jiřímu Vojtěchovi a Volfgangu Leopoldovi z Millachu. Bratři statek 24. září 1719 prodali za 19 600 zlatých Kateřině Barboře Perglánové z Perglasu. Kateřina pak prodala Arnoltov 26. dubna 1723 svému zeti Karlu Kryštofovi z Wildnsteinu (ze Skalné) za 24 000 zlatých a ten je prodal 8. listopadu 1727 Mořici z Cavenaghu za 27 5000 zlatých. Po jeho smrti v roce 1744 přešlo zdejší panství na jeho tři dcery, Felicitu, Kristýnu a Marii Annu. Ty si smlouvou z 24. dubna 1748 majetek mezi sebe rozdělily. V roce 1750, po smrti Kristýny, Arnoltov sestry prodaly Janu Václavovi z Turby, který jej připojil ji ke vsi Kostelní Bříza. Další osudy se pak vyvíjely společně. V roce 1772 zdědila majetek jeho dcera Clarissa z Turby. Ta panství prodala v roce 1773 své matce Marii Anně z Turby. Marie Anna se provdala za Karla Lebrechta von Spiegel, a panství tak přešlo do držení rodu Spiegelů. Po smrti Karla Lebrechta v roce 1805 zdědil Arnoltov jeho nezletilý syn Karel ze Spiegelu. Správy svého majetku se ujal 20. června 1816. 19. srpna 1832 koupil panství Bohumil Henneberg-Spiegl. Po jeho smrti v roce 1841 zdědil panství jeho mladší syn Karel, svobodný pán Henneberg-Spiegel, který Arnoltov a Kostelní Břízu 18. prosince 1846 prodal své sestře Františce, provdané z Auerspergu. Františka vlastnila panství v letech 1846 – 1872. V letech 1872 – 1899 byl vlastníkem Bohumil mladší svobodný pán z Hennebergu-Spiegelu. V roce 1899 předal Bohumil všechny své majetky manželce Ernstině. 3. května 1901 byla uzavřena odevzdávací smlouva. Ernestina držela majetek v letech 1899 – 1915. Po její smrti přešel majetek na Dr. Jur. Viktora von Brand-Kopala von Santa Lucia, který byl zetěm Ernestýny., který byl jejím blízkým příbuzným. V roce 1945 mu byl majetek zkonfiskován.

ZÁMEK SPIEGEL

Okolo roku 1834 nechal svobodný pán Bohumil Henneberg-Spiegl tehdejší majitel Arnoltova postavit na místě poplužního dvora jednopatrovou klasicistní budovu a vybudoval zde tak letní šlechtické sídlo, které pojmenoval Spiegel – Zrcadlo. Sídlo dostalo čp. 52. Zámeček leží na křižovatce silnice z Karlových Varů do Chebu severně od vsi Arnoltov. Kolem zámku se v minulosti rozkládal park s velkým rybníkem Spiegelteich. S narůstající dopravou byl zámeček přebudován na velký panský zámecký hostinec Spiegel. V sedmdesátých letech 19. století byla vybudována železniční trať Buštěhradské dráhy z Chebu do Karlových Varů a zájem o ubytovací služby poklesl. Objekt zámku proto začal opět sloužit k občasným pobytům vrchnosti. 8. února 1946 byla na majetek Dr. Viktora von Brant-Kopal von Santa Lucia, který byl posledním majitelem zámečku, uvalena za protistátní činnost národní správa. Od té chvíle byl areál zámečku svěřován různým státním organizacím. Jako poslední je měly ve správě státní statky Sokolov, pozdější Agrokombinát Sokolov. V zámecké budově byly umístěny kanceláře. Zcela neudržovaný objekt však postupně chátral, až koncem osmdesátých let 20. století podnik Agrokombinát Sokolov uvažoval o jeho demolici. Řízení o demolici bylo naštěstí na počátku roku 1990 zastaveno. Po roce 1990 zakoupila zámeček firma Stani ze Sokolova, která dokonce získala dotace na jeho rekonstrukci. Bohužel se však dostal do úpadku a zámeček i nadále chátral. Dne 24. června 1996 byl objekt bývalého zámku Spiegel zapsán na státní seznam kulturních památek České republiky pod rejstříkovým číslem 11318/4-5077.

Zámeček je jednoduchá klasicistní patrová budova, která je postavená na obdélníkovém půdorysu o rozměrech zhruba 24 x 13 metrů, s valbovou střechou. Průčelí je sedmiosé, obrácené k hlavní silnici, a zvýrazněno mělkým trojosým středovým rizalitem s balkónem, který je zakončený trojúhelníkovým štítem. Boční průčelí jsou prolomena čtyřmi okenními osami. Západní průčelí, které je obráceno směrem do dvora, je doplněno malým balkónem. V osách obou delších průčelí budovy jsou situována vrata širokého průjezdu. Stěny budovy jsou prolomeny vysokými obdélnými okny, na balkóny vedou obdélné vstupy. Vnější stěny budovy jsou v přízemí zvýrazněny až do výše patra lizénovými pásy. Patro objektu s hladkou omítkou je doplněno lizénovými pásy v nárožích a odděleno mohutnou profilovanou římsou. Podobný pás členil patro v bočních průčelích na dvě části.

Vnitřní prostor přízemí objektu je širokým průjezdem rozdělen na obdobně řešené části. Při severozápadním průčelí jsou situovány dvojice nestejně velkých plochostropých místností, na protilehlé straně přízemí bývaly umístěny provozní prostory a schodiště do sklepů a patra. Původní dispozice objektu byla narušena pouze částečně odstraněním původních příček a výstavbou nových během adaptace na kancelářské prostory.

Za budovou se rozkládá uzavřený dvůr obdélného tvaru, který je obezděný vysokou kamennou ohradní zdí se dvěma branami ve zkosených nárožích při jihovýchodním průčelí zámku. Při vnější straně protilehlé ohradní zdi jsou zříceniny bývalých hospodářských budov nebo stájí.

VLASTNÍCI

Leuchtenberkové je název několika šlechtických rodů, které mají převážně bavorský původ. Lankrabata z Leuchtenberka byli významný říšský rod, který vládl v Leuchtenbergu v Horní Falci. Jejich rodové kořeny sahají až do sklonku 12. století, kdy Děpolt I. hrabě z Leuchtenberka zdědil po vymřelých lankrabatech ze Steflingenu nejen majetek, ale také lankraběcí právo. V roce 1360 udělil císař Karel IV. Dětřichovi z Portic znak páva vymřelých pánů z Leuchtenberka. Další rod pánů, hrabat a nakonec lankrabat z Leuchtenberka, kteří užívali znak modrého břevna ve stříbrném poli, vymřel v roce 1646. Albrecht Bavorský užíval titul lankraběte do roku 1650. V tomto roce vyměnil celé panství se svým bratrem kurfiřtem Maxmiliánem, který titul i panství udělil svému druhorozenému synovi Maxmiliánovi Filipovi, který však v roce 1705 zemřel bez potomků. V roce 1708 udělil císař Josef Leuchtenberk svému nejvyššímu štolbovi Leopoldu Matyášovi knížeti z Lamberka. S ukončením válek o španělské dědictví byl Leuchtenberk včetně titulů vrácen bádenským mírem zpět Wittelsbachům. Ti potom užívali lankraběcího titulu až do roku 1806. 14. listopadu 1817 udělil bavorský král Maxmilián titul vévody z Leuchtenberka a knížete z Eichstättu svému zeti Eugenu de Beauharnais, nevlastnímu synovi Napoleona. Řada příslušníků rodu měla kontakty s českými zeměmi.

Preunll

Štampachové ze Štampachu byli český šlechtický rod s německými kořeny. Původem pocházeli z Loketského kraje. Na přelomu 16. a 17. století dosáhli největšího vzestupu. Většina členů rodu se zúčastnila stavovského povstání a po porážce přišla o majetek nebo odešla ze země. Nejstarším sídlem rodu byla Kamenice, německy Steinbach, u Sokolova. Stejný erb používali také jejich příbuzní Planknárové z Kyšperku a Globnárové z Globenu. Na začátku 16. století se rod rozdělil do několika větví a držel řadu významných panství po celých severozápadních Čechách. Rod vymřel koncem 19. století.

Engelgart Štampach ze Štampachu zemřel v roce 1563. Měl tři syny Jana, Sebastiána a Volfa.

Jeroným Štampach ze Štampachu

Winklerové z Heimfeldu se od sklonku 16. století vyskytují na Loketsku.

Vilém Winkler z Heimfeldu byl synem Volfa Arnošta z Heimfeldu. Sloužil v c. k. jízdě. Jako účastník stavovského povstání byl odsouzen k peněžité pokutě, ale protože jeho majetek měl jen nepatrnou hodnotu, byl od ní 9. června 1928 osvobozen, přestože odmítal přejít na katolickou víru. V roce 1631 pomáhal Sasům při jejich vpádu do Čech, za což byl v roce 1633 odsouzen ke ztrátě veškerého majetku. Byl ženatý s dcerou Víta s Rabikaru. Se kterou měl dva syny Jana Fridricha a Rudolfa Bohumila a dvě dcery Zuzanu a Ludmilu.

Thanner z Chebu

Anna Marie z Plankenheimu, provdaná Winklerová. Byla manželkou Volfa Bernarda Winklera z Heimfeldu.

Volf Bernard Winkler z Heimfeldu byl ženatý s Annou Marií z Plankenheimu.

Milachové z Milachu jsou rakouský rod, který byl v roce 1653 nobilitovaný. Od 1. poloviny 18. století jsou jeho členové připomínáni na Plzeňsku a Žatecku. V roce 1840 rod vymřel po meči.

Jan Ondřej z Milachu

Anna Barbora z Milachu byla dcerou Jana Ondřeje z Millachu.

Václav z Milachu byl synem Anny Barbory z Millachu. Zahynul při půtce, které se účastnil.

Jan Kazimír z Milachu byl synem Anny Barbory z Millachu.

Ferdinand z Milachu byl synem Anny Barbory z Millachu.

Jiří Vojtěch z Milachu byl synem Anny Barbory z Millachu.

Volfgang Leopold z Milachu byl synem Anny Barbory z Millachu.

Perglárové z Perglasu byli německý rytířský rod, který je připomínán již ve 2. Polovině 15. století. Sídlil na tvrzi Perglasu (Chlumku) na Loketsku. V 17. a 18. století držel v té době již velmi rozvětvený rod řadu statků v západních a jižních Čechách.

Kateřina Barbora Perglárová z Perglasu, rozená z Cedvic. Byla manželkou Jana Bedřicha Perglára z Perglasu, se kterým měla syny Filipa Antonína a dceru Marii Eleonoru, provdanou Wildsteinovou.

Karel Kryštof z Wildsteinu

Mořic z Cavenaghu měl dcery Felicitu, Kristýnu a Marii Annu.

Rod Turba z Turby pocházel z obce Milhostov. Jako první je zde uváděn Šimon Turba, který zastával úřad císařského proviantního komisaře. Jeho syn Filip Jakub Turba byl v Milhostově rychtářem. Jan Jindřich, syn Filipa Jakuba, byl v roce 1701 povýšen do rytířského stavu s právem pečetit červeným voskem. Jedním z jeho synů byl Jan František, doktor práv, dvorní rada, rada komorního soudu a české dvorské kanceláře. V roce 1732 zdědil statek Turbovice, Skuhrov, domy v Karmelitské ulici a na Maltézském náměstí v Praze a statek Kostelní Bříza na Sokolovsku. Erb rodu podle Augusta Sedláčka vypadal takto: „Štít červený, u jehož spodu jest žlutý pruh a nad ním v růžovém poli poloviční oděnec, na jehož odění jsou zlaté obojky, na hlavě mají helmu s péry bílým, červeným, modrým a bílým, drže pravici zlaté znamení na způsob Ondřejského kříže(X) a v levici modrý kotouček, na němž je V.“

Jan Václav Turba z Turby se narodil v roce 1717 a zemřel roku 1772. Byl synem Jana Františka Turby. Zastával úřad hejtmana žateckého kraje. Oženil se s Marií Annou baronkou Rodovskou z Hustířan. Z manželství se narodila dcera Clarissa, která se provdala za Jana Křtitele barona Lamotte de Frintropp.

Clarissa z Turby zemřela v roce 1800. Byla dcerou Jana Václava Turby z Turby a jeho manželky Marie Anny baronky Rodovské z Hustířan. Provdala se za Jana Křtitele barona Lamotte de Frintropp.

Marie Anna z Turby, rozená Rodovská z Hustířan se narodila v roce 1725. Byla manželkou Jana Václava z Turby a matkou Clarissy. Po druhé se vdala 10. března 1774 s Karlem Lebrechtem Konrádem ze Spiegelu, se kterým měla syna Karla.

Karel Lembrecht Konrád ze Spiegelu se narodil v roce 1731 a zemřel roku 1805. Byl císařským důstojníkem, dosáhl hodnosti generálmajora. 8. února byl povýšen do panského stavu. Oženil se s Marií Annou z Turby, vdovou po Janu Václavovi z Turby. Z manželství se narodil syn Karel a dcera Antonie.

Karel ze Spiegelu dosáhl plnoletosti v roce 1816 a zemřel v roce 1832. Byl synem Karla Lemprechta Konráda ze Spiegelu a jeho manželky Marie Anny z Turby. 8. února 1815 byl povýšen do panského stavu. Neměl žádné potomky.

Hennové Henneberg-Spiegel jsou původně slezský šlechtický rod, který vlastnil majetky na území Českého království. Původně se jmenovali Hennové z Hennu celým jménem Hennové z Hennebergu. V roce 1650 byl rod povýšen do šlechtického stavu, 17. července 1728 byl rod císařem Karlem VI. povýšen do stavu svobodných pánů, baronů, v roce 1730 do českého panského stavu. V 18. století rodu patřily slezské statky. V polovině 19. století se rod rozdělil do svou větví. Starší linie se poté rozdělila na další dvě větve, z nichž jedna vymřela v roce 1882 po meči a druhá žila převážně v Prusku. Diplomem z 24. prosince 1835 dostali Hennebergové z mladší větve právo připojit ke svému jménu titul svého příbuzného posledního barona von Spiegel z uhlendorfské větve rodu. Převzali také statek a zámek v Kostelní Bříze. Vznikla tak česká větev rodu Henneberg-Spiegel. Posledním členem rodu byl Gottlieb, syn Karla von Henneberga-Spiegel. Dědictví pak převzal rod svobodných pánů Kopalů.

Bohumil Henneberg-Spiegel se narodil v roce 1781 a zemřel 1847. Byl císařským důstojníkem. Oženil se s Antonií ze Spiegelu, dcerou Karla Lembrechta ze Spiegelu a sestrou Karla ze Spiegelu, se kterou měl syny Karla a Bohumila a dcery Františku a Terezii. Bohumil přijal ke svému jménu také jméno svých příbuzných Spieglů, kteří vymřeli po meči i přeslici, a založil tak novou rodovou větev následně se píšící jako z Hennebergu – Spiegelu.

Karel von Henneberg-Spiegel byl synem Bohumila Henneberga-Spiegel a jeho manželky Antonie, rozené z Spiegelu. Zemřel v roce 1894. Jeho manželkou se stala Otýlie svobodná paní Humfederová z Oppemweileru. Z manželství se narodila dcera Marie Henn, která se později provdala za c. a k. plukovníka, Viktora svobodného pána z Kopalů.

Františka z Auerspergu, rozená Henneberg-Spiegel se narodila v roce 1814 a zemřela 16. června 1901. Byla česká šlechtična. Dcera Bohumila Henneberga-Spiegel. Provdala se za Josefa Jáchyma Auersperga. Angažovala se v řadě dobročinných aktivit. Podporovala kostely, školy a špitály na svém velkostatku, který zdědila po smrti svého manžela. Mezi lety 1885 – 1887 zorganizovala výherní loterii, jejíž výtěžek byl určen pro zvelebení chrámu na poutním místě Chlum Svaté Máří. Pečovala o rodinný archiv Auerspergů. Svou dědičkou určila neteř Marii Henn von Henneberg-Spiegel. V roce 1873 jí císařovna Alžběta udělila Řád hvězdového kříže.

Bohumil mladší Henneberg-Spiegel se narodil v roce 1823 a zemřel roku 1899. Byl český šlechtic, podnikatel a politik. V roce 1868 zastával úřad c. k. komorníka a byl předsedou sokolovského okresního zastupitelstva. V letech 1872 – 1880 byl poslancem Českého zemského sněmu. V letech 1853 získal hodnost rytmistra 3. dragounského pluku císaře Františka Josefa a v roce 1868 hodnost majora rakouskouherské armády. V roce 1878 se oženil s Arnoštkou von Kopal. V roce 1899 předal všechny majetky své manželce. Oficiální smlouva pochází z 3. května 1901.

Kopalové jsou původně moravský rod, jehož dvě linie byly povýšeny do stavu svobodných pánů. V Českém království vlastnili majetek na různých místech. Nejstarším známým předkem rodu byl Georg Kopal (1670 – 1735), který sídlil na moravském panství Rosice. V 18. století se rod rozdělil do třech větví.

Ernestina Henneberg-Spiegel, rozená Kopalová se narodila v roce 1839 a zemřela roku 1915. Byla dcerou Karla von Kopal a Marie Terezie von Spiegel. V roce 1878 se provdala za Bohumila mladšího von Henneberg-Spiegel. Manželství zůstalo bezdětné. V roce 1899 jí předal všechny majetky.

Dr. Viktor von Brand-Kopal von Santa Lucia se narodil v roce 1886 a zemřel roku 1959, byl český šlechtic. Byl synem Karla Branda a jeho manželky Berty, rozené vikomtesy de Maistre. Sloužil v rakousko-uherské armádě. 1. ledna 1910 se stal praporčíkem v záloze, v roce 1917 byl povýšen do hodnosti poručíka v záloze v dragounském pluku č. 1. V roce 1921 byl přijat do československého jezdeckého pluku č. 7 jako nadporučík. Byl posledním majitelem Arnoltova a Kostelní Břízy. 8. ledna 1921 mu byly Viktorovi nemovitosti zabrány a byla na nich provedena pozemková reforma. Většina majetku byla však ze záboru vypuštěna. V roce 1946 byla jeho činnost za války uznána za protistátní a tak byla na jeho majetek uvalena národní správa. V roce 1946 byl nuceně vysídlen do Rakouska. Manželkou Viktora Branda byla Maria Adalberta svobodná paní Brand – Kopalová, rozená V. S. L. Zelená.

ODKAZY

https://prazdnedomy.cz/domy/objekty/detail/183-zamek-arnoltov

https://cs.wikipedia.org/wiki/Arnoltov

https://www.pamatkyaprirodakarlovarska.cz/arnoltov-zamek-spiegel

https://www.hrady.cz/zamek-arnoltov-spigl

https://www.mu-brezova.cz/arnoltov

http://www.kirchenbirk.cz/historie/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Leuchtenberkov%C3%A9

https://cs.wikisource.org/wiki/Ott%C5%AFv_slovn%C3%ADk_nau%C4%8Dn%C3%BD/Winkler

http://prehis.cz/turista/cechy/sokolov/p/aspiegel.html

https://rodsnajdr.estranky.cz/clanky/rod-stepanek-z-touroveho-tourova-a-dalsi-rody-spriznene/rod-turba-z-turby.html

https://cs.wikipedia.org/wiki/Viktor_Brand-Kopal