Albrechtice u Vodňan
ALBRECHTICE U VODŇAN
https://mapy.cz/letecka?source=ward&id=7&ds=1&x=14.1033728&y=49.1981517&z=15
Albrechtice jsou malá vesnice, která je obklopena soustavou rybníků, luk a lesů. Nachází se 1,5 km na východ od Drahonic. Až do poloviny 16. století nesla název Humprechtice. První písemná zmínka pochází z roku 1253, kdy daroval Bedřich, maršálek královny Kunhuty, se souhlasem krále Václava I. vsi Humprechtice, Drahonice, Radějovice, Vickovice a Dunovice řádu Křížovníků s červenou hvězdou. V období vlády Přemysla Otakara II. byl tento majetek darován městu Písek. Další zmínka je z roku 1398, kdy se v listinách objevuje jméno Mikuláše z Humprechtic, který daroval plat ve výši dvou kop grošů dominikánskému klášteru v Písku. V roce 1502 držel Humprechtice Purkart Arnošt z Kestřan, v roce 1517 Ctibor z Kestřan a v roce 1534 jeho bratr Bohuněk z Kestřan a Arnošt z Kestřan. Na počátku 40. let 16. století je koupila Kateřina z Lípy majitelka sousedních Drahonic a Humprechtice tak byly připojeny k Drahonicím. V roce 1546 zapsala Kateřina svému muži Rackovi z Běšin 500 kop českých grošů na Humprechticích, tvrz, poplužní dvůr, ovčín a celou ves. Další osudy obce jsou od té doby těsně spjaty s historií drahonického panství. Po smrti Kateřiny Salavové z Lípy v roce 1571 zdědili panství její vnuci Hynek, Vladislav, Mikuláš a Oldřich Radkovcové z Mirovic. Vsi nakonec držel Oldřich, který je velmi zadlužil. V roce 1614 byl zadlužený statek komisí zemského soudu prodán vdově po Oldřichovi Salomeně Žákavcové ze Žákavy. Podle zápisu zemských komisařů zahrnovalo panství Drahonice následující: „...tvrz Drahonice dobře od kamene vystavěná se dvorem a pivovarem, ves, ves Albrechtice se dvorem a ovčínem, vsi Pikovice, Blský s podacím, Dunovice, Chrast, ovčín ve Dvořích, mlýny pod Blským a Kunšovský, drahně lesů černých živých něco chmelnic a jiné pozemky“. Po Salomeně zdědili statky její synové Mikuláš Diviš a Jan Jindřich Radkovcové z Mirovic. Panství se ujal Mikuláš Diviš. Po jeho smrti v roce 1661 vše získala jeho dcera Kateřina Konstancie. Její synové František Karel a František Arnošt z Vrtby panství v roce 1700 prodali Ferdinandu knížeti ze Schwarzenbergu. Ten získaný majetek připojil k panství Protivín. Schwarzenbergové pak byli v Drahonicích a Albrechticích vrchností až do skončení patrimoniální správy, kterou v roce 1850 nahradila správa státní.
TVRZ
Tvrz stála nad vsí a pravděpodobně ji založil Humprecht. V letech 1378 – 1400 ji měl v držení Mikuláš z Humprechtic. V roce 1502 patřila Purkatu Arnoštovi z Kostřan, roku 1517 zde seděl Ctibor z Kestřan a v roce 1534 jeho bratr Bohuněk. Koncem 15. století si vladykové z Kestřan vystavěli novou tvrz v Údraži a tvrz v Humprechticích přestali využívat. Po roce 1546 zprávy o ní z pramenů mizí.
NÁZEV OBCE
Původní název vsi byl Humprechtice, tedy ves lidí Humprechtových a jméno je odvozeno od osobního jména Humprecht. Zajímavý je vývoj názvu obce. Z dochovaných záznamů jsou známa tato jména:
1253 villan Humprechtiz
1388 in Umbrechticzie
1407 in villan Albrechzc
1498 – 1516 Aumbrechtice
1544 Albrechticze
1546 Humprechticze
1614 Albrechticze
Podle tohoto vývoje vidíme, že název Humprechtice se během 17. století ustálil na název Albrechtice a zůstal jím až dodnes.
Z dalších dochovaných úředních záznamů je známá také přibližná velikost obce. Berní rula z roku 1654 uvádí v Humprechticích 5 hospodářů – Václava Petříka, Jiřího Lišku, Ondřeje Čermáka, Pavla Louženského a Vavřince Kuneše. Dvě chalupy byly pusté, a to Jiříčkova a Vlkovská. Většina hospodářů vyhořela, a proto byly jejich rodiny na 33 let vyškrtnuty z platebních povinností. Vlkovskou chalupu na návsi koupil koncem 17. století jistý pan Tendera.
Tzv. Tereziánský katastr z 18. století zde připomíná 9 hospodářů, mezi nimi např. pokrývače, panského porybného, obecního pastýře a ovčáckého mistra pro 450 ovcí. Dále pak statistiky uvádí, že obec měla v roce 1869 171 obyvatel, v roce 1920 24 domů a 156 obyvatel, v roce 1970 29 domů a 93 obyvatel, v roce 2003 35 domů a 66 trvale bydlících obyvatel, v roce 2012 36 domů a 61 trvale bydlících obyvatel.
VLASTNÍCI
Bedřich byl rytířského rodu a maršálkem královny Kunhuty, manželky Přemysla Otakara II.
Řád křížovníků s červenou hvězdou plným názvem „Ordo militaris Crucigerorum cum rubea stella in pede pontis Pragensis“, je mužský řád, který má výlučně český původ. Své centrum měl vždy v Praze. Vznikl ze špitálského bratrstva založeného v roce 1233 sv. Anežkou Přemyslovnou. Poslání a význam řádu byly určeny dobou, ve které vznikl, a také osobností světice Anežky Přemyslovny. Jeho náplní bylo ošetřování nemocných, zaopatřování chudých a poutníků. V roce 1237 povýšil Řehoř IX. Pražský špitál na samostatný řád s řeholí sv. Augustina. Představený řádu se nazýval rektor, magistr nebo prior. K červenému kříži, symbolu křesťanské charity, 17. června 1252 přidal biskup Mikuláš šesticípou červenou hvězdu. Tímto znakem se český řád Křížovníků s červenou hvězdou odlišil od jiných špitálních řádů. Dodnes zůstal jediným řeholním řádem, který je českého původu, a který založila žena. Prvním samostatným sídlem Křížovníků byly kostel a špitál u sv. Petra Na poříčí, na území pozdějších Nového Města pražského. V roce 1252 bylo hlavní sídlo řádu přeneseno k Juditinu mostu, kde byl vystavěn nový hospitál sv. Ducha s kostelem sv. Františka. 6. dubna 1253 dostal řád od Václava I. statky v Čechách i na Moravě. Do majetku Křížovníků se dostaly vsi Ďáblice, Dobřichovice, kostel ve Vrbně, ves Valov, Kralupy, trhová ves Humpolec s clem a jiným příslušenstvím, kostel v Lokti, vsi Krnovník, Blatná, Tisá, Rohožná, Balková a Hostražek, vsi Příboj, Dubá, Březno, Březina, Horka a Rozprchlice v Boleslavsku, vsi Humprechtice, Drahonice, Zadijovice, Věkovice a Dunovice a další.
Město Písek vzniklo jako osada u rýžovišť zlatého písku na levém břehu Otavy, která jí dala jméno. Později se z osady stala trhová ves s královským dvorem. V roce 1254 zde založil Přemysl Otakar II. královské město. Nad brodem přes Otavu byl vybudován hrad, byl zde založen klášter, postaven děkanský kostel a kamenný most přes řeku. Od roku 1308 byl Písek svobodným královským městem a v polovině 14. století povýšen na sídlo Prácheňského kraje. Karel IV. zde založil solnici a sklad obilí. Za husitských válek se město stalo důležitým centrem hnutí. V roce 1623 bylo město i s hradem zastaveno císařskému generálovi Huertovi. V roce 1641 se znovu stalo královským městem a v 18. století, město opět střediskem Prácheňského kraje. Jádrem města je rozměrné náměstí, rozdělené hned od založení blokem domů na dvě přibližně stejně velké části. K západní přiléhal hrad a východní sloužila jako tržiště. Raně gotický kamenný most, který byl postaven koncem 13. století přes řeku Otavu byl postaven jako druhý po Juditině mostě. Dnes je nejstarším v České republice.
Mikuláš z Humprechtic v pramenech je zmiňován v letech 1378 – 1400.
Kestřanští z Kestřan jsou starým českým vladyckým rodem. Jedna jeho větev je původem z jižních Čech, z Písecka, kde vlastnili panství Kestřany. První zmínka o nich pochází z roku 1315, kdy Albert z Kestřan daroval klášteru v Písku louku Okopanici. Od prvopočátku měli páni manskou povinnost vůči panovníkovi, což v praxi znamenalo, že v případě potřeby museli sloužit králi koňmi zbrojnými. V 15. století si Kestřany rozdělili na čtyři díly a vznikly zde dvě tvrze, horní a dolní, a zároveň se rod rozvětvil.
Purkart Arnošt z Kestřan
Ctibor z Kestřan byl bratrem Bohuňka, se kterým byl zakladatelem Údražické větve.
Bohuněk z Kestřan byl bratrem Ctibora, se kterým byl zakladatelem Údražické větve. Měl syna Ctibora.
Arnošt z Kestřan
Salavové z Lípy byl vladycký rod, stejného původu i erbu, jako jejich slavnější příbuzní Trčkové z Lípy. Poprvé se objevili koncem 14. století ve východních Čechách. Jméno získali podle vesnice Lípy u Hradce Králové. Jejich předkem byl Matěj Salava z Lípy, který roku 1393 držel hrad Skály u Police nad Metují. V první polovině 16. století se rod rozdělil na dvě větve. Zakladatelem první je Jan vlastnící Úmonín, Novou Lhotu, Zdeslavice a Zhoř. Druhá větev pochází od Matěje, který držel statek Lhotici u Humpolce.
Kateřina Salavová z Lípy byla třikrát vdaná. Jejím prvním mužem byl Václav Švihovec ze Švihova, druhým Hynek Radkovec z Mirovic, se kterým měla syna Oldřicha. Třetím je pak Racek z Běšin. Zemřela 10. února 1571 a je pohřbena v Putimi.
Běšínové z Běšín je jméno vladycké rodiny, která pocházela z malé vsi Běšiny nedaleko Klatov. První zmínka o rodu pochází z konce 14. století. Tento rod neměl v historii české šlechty příliš významnou roli. Jeho členové zastávali nižší úřady v zemi nebo byli ve službách významných šlechtických rodů. Na počátku 16. století se rozdělili na dvě větve, z nichž jedna sídlila v Bělčicích a druhé v Liticích.
Racek z Běšin zastával v roce 1526 úřad purkrabího na Blatné, který patřil v té době Zdeňku Lvu z Rožmitálu. Oženil se s Kateřinou Salavovou z Lípy. Poslední zmínka o něm je z roku 1550.
Radkovcové z Mirovic byli starým vladyckým rodem, který pocházel z jižních Čech. Jejich předek Otík držel na počátku 15. století Mirovice na Písecku, podle kterých získali svůj přídomek. Další jméno pak získali podle Radkovic. Od krále Vladislava II. dostali povolení k převedení dvora do dědičného vlastnictví a zároveň zproštěni manské povinnosti. Dalším známým členem rodu je Jan Radkovský z Mirovic, jehož pět synů, po sobě zanechalo čtyři potomky, takže vznikly čtyři větve rodu.
Hynek Radkovec z Mirovic je synem Oldřicha ml. Radkovce z Mirovic a vnukem Kateřiny z Lípy. Oženil se s Annou Markvartovnou z Hrádku. Manželství zůstalo bezdětné. Hynek zemřel v dubnu roku 1571 a je pochován v Putimi.
Vladislav Radkovec z Mirovic je synem Oldřicha ml. Radkovce z Mirovic a vnukem Kateřiny z Lípy.
Mikuláš Radkovec z Mirovic je synem Oldřicha ml. Radkovce z Mirovic a vnukem Kateřiny z Lípy. Mikuláš měl časté pře se svými sousedy. Oženil se s Alžbětou Bechyňkou z Lažan, se kterou měl dvě dcery Annu Marii a Kateřinu.
Oldřich Radkovec z Mirovic je synem Oldřicha ml. Radkovce z Mirovic a vnukem Kateřiny z Lípy. Stejně jako Mikuláš i Oldřich měl časté spory se sousedy a navíc žil finančně náročným životem, takže své majetky velmi zadlužil. Jeho dluh činil částku 31 000 kop grošů míšeňských. Oženil se se Salomenou ze Žákavy, se kterou měl syny Mikuláše Diviše Antonína a Jana Jindřicha. Zemřel mezi lety 1611 – 1614.
Žákavcové ze Žákavy je příjmení staročeské vladycké rodiny, která pocházela ze Žakavy na Plzeňsku. Brzy se však usadila na Prácheňsku.
Salomena Žákavcová ze Žákavy byla třikrát vdaná. Prvním manželem se stal Oldřich Radkovec z Mirovic. Po druhé se vdala v roce 1615 za Petra Malovce a po třetí za Viléma Lva Beztahovského z Říčan.
Mikuláš Diviš Antonín Radkovec z Mirovic se narodil 11. srpna 1610. Zastával úřad rady a zemského soudce v království českém. Byl ženatý s Eufémií Františkou Vratislavovnou z Mitrovic, se kterou měl dceru Kateřinu Konstancii. Zemřel 14. dubna 1661.
Jan Jindřich Radkovec z Mirovic zemřel v roce 1634 bezdětný.
Kateřina Konstancie Radkovcová z Mirovic byla dcerou Mikuláše Diviše Antonína a jeho manželky Eufémie Františky Vratislavovny z Mitrovic. Vdala se za Ferdinanda Františka Leopolda z Vrtby, se kterým měla syny Františka Karla a Františka Arnošta. Zemřela v roce 1685.
Z Vrtby je starý český panský rod. Jeho původ začíná u Hroznaty, který založil klášter v Teplé. Své jméno získali podle hradu Vrtba na Plzeňsku, který byl v roce 1330 založen Sezimou. Po celá dvě staletí se rod do historie ničím významným nezapsal. Koncem 16. století byl Václavu a Janovi potvrzen panský stav. Začátkem 17. století se rod rozdělil na tzv. Jindřichohradeckou a hraběcí větev. Ta se později ještě rozdělila na odnože otickou, janovickou a konopišťskou.
František Karel hrabě z Vrtby se narodil v roce 1672 a zemřel okolo roku 1703. Byl starším synem Ferdinanda Františka Leopolda z Vrtby a jeho ženy Kateřiny Konstancie Radkovcové z Mitrovic. Byl v bavorských službách. Oženil se s Konstancií Straníkovou z Kopidlna.
František Arnošt hrabě z Vrtby se narodil v roce 1676 a zemřel roku 1750. Byl mladším synem Ferdinanda Františka Leopolda z Vrtby a jeho ženy Kateřiny Konstancie Radkovcové z Mitrovic. Oženil se s Marií Annou Vratislavnou z Mitrovic. Z manželství se narodil syn František Arnošt.
Ferdinand Vilém Eusebius ze Schwarzenbergu se narodil v roce 1652 a zemřel roku 1703. V pořadí byl druhým knížetem ze Schwarzenbergu. Stal se nejen úspěšným politikem a diplomatem, ale zároveň i významně rozšířil rodový majetek. Je nazýván „upevnitelem a rozmnožitelem rodu“. Studoval v Praze, Salcburku, Besanconu a Římě. Po studiích absolvoval kavalírskou cestu po Evropě. Po návratu pokračoval v otcových stopách na císařském dvoře. V roce 1668 se stal císařským komořím, v roce 1675 byl jmenován dolnorakouským vládním radou a poté skutečným dvorním radou v říšské radě. Roku 1685 se stal nejvyšším hofmistrem císaře. 3. února 1685 byl jmenován císařem Leopoldem I. nejvyšším dvorním maršálkem. V roce 1688 mu byl udělen španělským králem Karlem II. Řád zlatého rouna. V letech 1692 – 1703 vykonával úřad nejvyššího hofmistra císařovny Eleonory Magdaleny Falcko-Neuburské. Kníže Ferdinand měl vynikající organizační schopnosti. 22. května 1674 se oženil s velmi bohatou Marií Annou hraběnkou ze Sulzu, se kterou měl tři syny, Adolfa Ludvíka, Adama Františka a Kristiána a osm dcer, Marii, Marii Františku, Marii Terezii, Johanu, Šarlotu, Marii Annu, Marii Luisu a Marii Johannu. Vztahy s českou šlechtou, kterou rod nebyl příliš přijímán, se Ferdinand snažil zlepšit sňatkovou politikou. Nejstaršího syna Adama Františka oženil s princeznou z Lobkowicz a tři dcery za syny z dalších předních českých rodů. Za svůj život podstatně zvětšil rodový majetek. Jen v Českém království koupil deset panství, např. Jinonice, Butovice a Smíchov u Prahy, Křenovice, Postoloprty, Kestřany, Drahonice aj. Další panství zakoupil ve Štýrsku a v Německu. Za svou vládu rodinný majetek ztrojnásobil. V letech 1679 – 1680 se zasloužil o likvidaci morové epidemie ve Vídni. Ve své závěti zasáhl do budoucího vývoje svého rodu. Stanovil totiž velmi podstatnou klauzuli, která uváděla, že bude-li mít kníže dva syny, kteří se dožijí plnoletosti, rozdělí se po jeho smrti rodový majetek na dvě části a vytvoří tak dvě rodové linie – primogenituru a sekundogenituru. Pro druhý majorát určil říšská panství Gimbron a Neustadt ve Vestfálsku. Došlo k tomu až v roce 1802, kdy vznikla hlubocko-krumlovská a orlicko-zvíkovská větev Schwarzenbergů a to proto, že říšská panství byla už v té době prodána. Ferdinandova závěť je objemnou knihou, která obsahuje mimo jiné i právní normu, jak se členové knížecí rodiny Schwarzenbergů mají chovat. Tímto kodexem se rod řídí dodnes. Kníže zemřel na červenku, kterou onemocněl.
ZAJÍMAVOSTI
Erb vladyků z Humprechtic respektive z Albrechtic reprezentuje pečeť Mikuláše z Humprechtic z 1398. Pečeť zobrazuje pouze přilbu s klenotem dvou býčích rohů postrkaných lístky na každém z nich.
Erb Křížovníků s červenou hvězdou Z pohledu platných heraldických pravidel je červený kříž s hvězdou položený do černého štítu porušením elementárního heraldického pravidla „o barvě a kovu“, které nedovoluje pokládat kov na kov a barvu na barvu, zde červené figury v černém poli.
Pověst z Albrechtic Rolník Liška z Albrechtic chodil ve dne na robotu a jen v noci mohl na dříví do lesa. Naložili s kočím plnou fůru, sotva že koně šli. Tu kočí, aby řeč nestála, povídá: „Říkalo se, že tu žije, houkal. Ten by nám mohl pomoci, to by se jelo.“ než to dopovědel, už seděl, houkla na voze a koně šli jako s prázdnou. Oba filutévé strachy oněměli. Podivné spřežení dojelo k rybníku Svojetínu. Tam houkal, seskočil a vydal se směrem na Písečnou. Za ním se po cestě neslo a sláblo jeho : „Ha hou, ha hou, kam ho dám!“
ODKAZY
Dědictví Šumavy – Sbírka pověstí ze Šumavy a jihozápadních Čech
Jihočeský Herold 2/2004
Petr Mašek; Rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti Díl II. N-Ž
Jan Halada; Lexikon české šlechty
Pavel Juřík; Schwarzenbergové
