Babice u Třebíče

BABICE

https://mapy.cz/turisticka?source=muni&id=5518&ds=1&x=15.7791828&y=49.1344091&z=13

Obec Babice leží jihozápadně od města Třebíče. Je podřízena obci s rozšířenou působností Moravské Budějovice.

Území Babic bylo osídleno již v době mladšího neolitu, což dokládá kamenný sekeromlat, který byl nalezen na poli v trati Na Taškách severovýchodně od obce. Jak obec přišla ke svému názvu, není přesně známo. Jednou z možností je, že v místech, kde stojí Babice, byl babykový les. Další pak, že jméno Babice pochází od pohanské bohyně Báby. Nejpravděpodobnější variantou však je, že Babice byly pojmenovány podle osobního jména Baba, tedy ves lidí Babových. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1349, kdy Vilém z Babic postoupil Křižovníkům s červenou hvězdou v Praze půl Babic s polovinou patronátu kostela. V roce 1376 prodal poplužní dvůr, druhou polovinu vsi a půl patronátu v Babicích Vznatovi z Jakubova a na Sádku. Pro velké dluhy však přišel jeho majetek do rukou brněnských a znojemských Židů, kteří jej prodali Jaroslavovi ze Šternberka. V roce 1415 prodal Jaroslav ze Šternberka půl Babic a půl patronátního práva Jakoubkovi z Oponěšic. V roce 1437 koupil toto zboží Vilémovi z Bolíkovic, který byl potomkem Viléma z Babic. Vilémovi se podařilo získat v Babicích i další majetek. Spoluvlastníkem Babic byl i Vilémův bratr Ješek, který vložil jako věno v roce 1350 své manželce Markétě tři a půl lánu v Babicích a chalupu. V roce 1361 ji přidal ještě dvůr v Babicích. Druhou polovinu Babic držela Eliška, Ješkova dcera, která v roce 1406 vzala do spolku na polovinu Babic s tvrzí a rybníky Jana z Weitmile a jeho syny Zikmunda a Jana. Po smrti Elišky zdědila majetek její dcera Eliška. V roce 1416 prodala alodní dvůr, tři lány, chalupu a půl kostelního patronátu v Babicích Ondřeji Bílému z Jarohněvsi. V roce 1420 je již vlastníkem Milota z Heršpic. Po něm toto zboží zdědil Erazim z Heršpic. V roce 1447 po smrti Erazima získal tuto polovinu Jindřich z Kladerub, který je vzápětí prodal Vilémovi z Bolíkovic, a tak se opětovně celé Babice dostali do držení potomka jeho prvního známého majitele Viléma z Babic. Po Vilémovi zdědil Babice jeho syn Bohuš. V roce 1495 prodal Bohuš Babice Hynkovi z Bačkovic. Dalším majitelem byl syn Adam z Bačkovic a po něm Anna z Bačkovic s manželem Kunou z Kunštátu. V roce 1528 od nich koupil Babice Vilém Valecký z Mírova, který je prodal Bohuši Hrubčickému z Čechtína. Babice se tak staly součástí panství Lesonice, které v této době patřily Hrubčickým z Čechtína. Tento rod držel panství až do roku 1610. Po Bohušovi zdědili panství jeho synové jan, Adam a Trystan. Adam je zmiňován ještě v roce 1563. V letech 1596 – 1603 vlastnil panství Václav Hrubčický z Čechtína, v letech 1603 - 1610 pak Adam Arnošt Hrubčický z Čechtína. Po jeho smrti je zdědila jeho manželka Zuzana z Malejova, která se podruhé vdala za Zděňka z Roupova. V roce 1634 vlastnil panství Adam Jiří Falkenheim z Glošku. Od něj koupil lesonické panství Adam Ladislav Věžník, který jej začal velkoryse rozšiřovat, čímž však zhoršil hospodářskou situaci. V roce 1669 převedl zadlužené panství na svého syna Markvarta. V roce 1689 se majitelem panství stal Karel Gotfried Aichpichl. Po něm jej zdědil jeho syn Josef Ignác Aichpichl. Posledním majitelem z rodu Aichpichlů byl Karel Rudolf. Po jeho smrti se stal majitelem panství hrabě Nadasda. V roce 1810 se lesonické panství dostalo do držení hraběnky Terezie Trautmannsdorfové, která je prodala hraběnce Emilii Reichenbachové. Od roku 1849 nebyly Babice již součástí lesonického panství. V této době patřily pod znojemský politický okres a do soudního okresu Moravské Budějovice. Od roku 1850 byly součástí vesnice Babice i sousední Bolíkovice, Lesonice a Cidlina. V roce 1867 se osamostatnily Lesonice, v roce 1875 Cidlina a v roce 1919 pak i Bolíkovice. Od roku 1896 byly Babice správně zařazeny do okresu Moravské Budějovice. Od roku 1960 je obec začleněna do okresu Třebíč.

V roce 1614 lehly Babice popelem. Na začátku třicetileté války byla obec opět zničena. V roce 1640 začala oprava kostela a ve třicátých letech 17. století byly Babice obnoveny. V roce 1721 je v Babicích zmiňována v souvislosti s úmrtím učitele i škola, která byl pravděpodobně založena již dříve. V roce 1775 proběhlo v Babcích selské povstání a 16. července došlo v Lesonicích, kde se sešli sedláci z celého panství, k potyčce mezi sedláky a vojskem, a několik sedláků bylo zraněno a šest zabito. V Babicích nebyl žádný průmysl a většina obyvatel se živila zemědělstvím. V roce 1926 bylo do obce zavedeno rádio a v roce 1933 byla obec elektrifikována. V roce 1952 bylo v Babicích založeno JZD. V letech 1974 – 1976 byl v obci postaven kulturní dům a v letech 1986 – 1988 zavedena kanalizace.

TVRZ

Tvrz v Babicích vznikla pravděpodobně na přelomu 14. a 15. století. V roce 1406 vlastnila polovinu Babic, tvrz a přilehlý dvůr Eliška z Babic. Další písemná zmínka o tvrzi pochází z roku 1416, kdy Eliška z Babic (dcera Elišky z Babic) prodává tvrz, alodní dvůr, tři lány, chalupu a půl kostelního patronátu v Babicích Ondřeji Bílému z Jarohněvsi. V roce 1420 toto zboží vlastnil Milota z Heršpic a po něm jeho syn Erazim. V roce 1447 je získal Jindřich z Kladerub. Dalšími držiteli se stali Vilém z Bolíkovic a po něm jeho syn Bohuš, který v roce 1495 zboží prodal Hynkovi z Bačkovic. V roce 1528 prodala jeho dcera Anna se svým manželem Kunou z Kunštátu Babice s pustou tvrzí Vilému Valeckému z Mírova. Toto je také poslední zmínka o tvrzi v Babicích. Po tvrzi se nedochovaly žádné stopy a není ani známo, kde stávala.

PŘÍPAD BABICE

Babický případ měl veřejnosti odhalit „pravou tvář vesnických boháčů“ a zrádných farářů katolické církve. Kolektivizace nebudila na venkově jen nadšení. Také konflikt mezi komunistickou mocí a katolickou církví řadu věřících obyvatel jižní Moravy rozhořčil. Narůstaly případy zatýkání kněží, kteří vnímali katolickou víru a komunistickou ideologii jako neslučitelné protiklady. Pod tlakem násilné kolektivizace a útoků vůči duchovním se v kraji začaly organizovat skupiny, které často navazovaly na odbojovou činnost z války. Režim potřeboval exemplární případ a následně široce medializovaný proces. Vražda v Babicích, která se odehrála 2. července 1951, se stala pro vládu KSČ vhodným okamžikem k rozpoutání tažení jak proti sedlákům, kteří odmítali kolektivizaci venkova, tak i proti katolické církvi. A co se vlastně v Babicích stalo? Dne 2. července 1951 ve večerních hodinách v babické škole zasedalo vedení národního výboru, František Bláha, Tomáš Kuchtík, Bohumír Netolička a Josef Roupovec. Do babické školy vnikla dvojice mužů, Ladislav Malý a Antonín Mityska, která vpadla do místnosti, kde schůze probíhala. Všichni čtyři členové schůze byli vyvedeni na chodbu, kde tři členové byli zastřeleni. Čtvrtému se podařilo přežít jen díky výkřiku, který útočníky přesvědčil o jeho smrti. Kdo střílel, nelze přesně určit. Nikdo nebyl označen za střelce, protože se neprovedla balistická expertiza, která by vraha určila. Ihned po střelbě se oba útočníci dali na útěk ze školy. Venku se k nim přidala druhá dvojice mužů, Stanislav Plichta a Antonín Plichta ml., která hlídala vstup do školy. Skupina se ukryla v polích kolem Bolíkovic, kam pro ně podle slibů L. Malého mělo přiletět letadlo a dostat je přes hranice na západ. Místo toho přelétalo nad Babicemi průzkumné letadlo. V okolí Babic pak došlo k zatýkání nepohodlných lidí, kteří byli na seznamech StB. Jednou z nejvýznamnějších zatčených osob byl A. Plichta st., který se ukrýval u Ludvíka Stehlíka spolu se svojí dcerou Lídou Plichtovou. Společně s StB se na zatýkání podíleli i příslušníci SNB a Lidových milicí, kteří se v okolí shromažďovali již tři dny před babickou událostí. Tato skutečnost naznačuje, že akce byla pravděpodobně pod patronací StB. Celá skupina byla zatčena 3. července 1951. Při zátahu byl A. Plichta ml. zastřelen a S. Plichta postřelen. Osud kapitána L. Malého zřejmě zůstane zahalen tajemstvím. Podle některých svědků bylo pro něj připraveno auto, kterého ho odvezlo pryč ze žitného pole, kde se skupina ukrývala. Další verze zní, že z pole byl vynášen neznámý mrtvý muž, kterého Dr. Klempa identifikoval jako L. Malého. Tato identifikace však proběhla ve 21 hodin, i když lékař přijel už ve 14 hodin. Tvrzení StB, že L. Malý byl agentem západních velmocí, nepotvrzuje fakt, že své činy prováděl v bezvýznamných oblastech, jako jsou Babice a jejich okolí a také, že se mu dlouho dařilo unikat státním orgánům.

Vražda tří představitelů komunistického režimu v Babicích způsobila smrt a vězení několika lidí, kteří byli přímo či nepřímo zapojeni do těchto událostí. Celá tato akce byla vedena údajným agentem CIC L. Malým, jehož role je do dnešních dnů nejasná. Jeho roli nám může rozkrýt plán, který byl vypracován na přání K. Gottwalda dne 27. června 1949, pod názvem „Akce Pavel“. Tento plán měl za úkol zlomit politický odpor vůči režimu a místem pro provedení akce byl vybrán tradiční katolický okres Moravské Budějovice. Úkolem „akce Pavel“ bylo mimo jiné zlikvidování Antonína Plichty, který představoval hlavního odpůrce komunistického režimu v kraji. Jediná cesta jak se k němu dostat byla přes kněze. L. Malý využil známosti s Páterem J. Bulou, se kterým studoval, a navštívil ho na jeho faře. Zde mu tvrdil, že je agent CIC, a že má za úkol převést přes hranice arcibiskupa Josefa Berana. Po rozhovoru s páterem Janem Podveským však Bula spolupráci s L. Malým odmítl. Po ukončení spolupráce byl J. Bula zatčen StB. Svojí neúčastí na babickém případu zaplatili tři kněží svým životem. Páter J. Bula byl popraven 20. května 1952, páter V. Drbola a F. Pařil 3. srpna 1951.

První proces s účastníky babické vraždy započal 12. července 1951 v Dělnickém domě v Jihlavě. Hlavními obžalovaným byl A. Mytiska. Celý babický případ byl vyřešen během krátkého období pěti dnů. I to nasvědčuje tomu, že celá akce musela být dopředu zorganizována. O osudu obžalovaných bylo rozhodnuto již 10. července 1951 na sekretariátu KSČ. Soud tedy měl jen formální roli. Soudnímu procesu předsedal JUDr. Vojtěch Rudý, společně se soudci JUDr. Pavlem Vítkem a JUDr. Jaroslavem Demczakem. Přítomni byli i soudci z lidu Antonín Houfa a František Dvoří. V roli žalobců zasedal dělnický prokurátor Emil Eichler a JUDr. Josef Handl. Vedle soudců, žalobců, veřejnosti a obhájců ex offo, zasedlo i čtrnáct obžalovaných. Soudní proces trval od 12. července do 14. července 1951, kdy vynesl rozsudky nad odsouzenými, ve kterém všechny odsoudil za velezradu podle § 78, dále jednotlivé osoby byly odsouzené i za sabotáž, vraždu a loupež. V tomto procesu padlo celkem sedm trestů smrti a dva na doživotí. Nejmírnější byl trest odnětí svobody na dvacet let. Druhý soudní proces se skupinou Bula a spol. započal 13. listopadu 1951 v Třebíči a trval pouhé tři dny. Celý soudní proces dostal na starosti Dr. Handl společně s Dr. Rudým. Zazněl zde jediný rozsudek trestu smrti nad Páterem J. Bulou. Druhým nejvyšším trestem bylo doživotí pro Bohumila Krátkého. Ostatní odsouzení dostali tresty, které dohromady dosahovaly dvě stě padesáti jedna let odnětí svobody. Po těchto dvou procesech následovaly další procesy s „nepřáteli lidu“, které trvaly až do roku 1958. Byly při nich souzeny skupiny i jednotlivci. Nejvýznamnější z nich je soudní proces s S. Plichtou, který se uskutečnil 10. února 1953 z důvodu vážného zranění, které utrpěl během střelby v žitném poli. Jeho zranění způsobilo ochrnutí části těla, ale ani jeho zranění ho neochránilo od poprav a na šibenici byl vynesen. Posledním odsouzeným byl František Trojan, jehož soudní proces se konal 15. srpna 1958, z důvodu odmítnutí spolupráce s StB.

VLASTNÍCI

Vilém z Babic byl členem vladyckého rodu, který měl v erbu buvolí rohy a při každém měsíc s buvolími rohy ven obrácenými. Měl bratra Ješka, se kterým vlastnil Babice. Po roce 1349 přijal přídomek z Bolíkovic. V roce 1358 připsal své manželce Ofce na Bílkovicích 60 kop věna. Byl ženatý s Ofkou, se kterou měl syna Viléma.

Řád Křížovníků s červenou hvězdou plným názvem „Ordo militaris Crucigerorum cum rubea stella in pede pontis Pragensis“, je mužský řád, který má výlučně český původ. Své centrum měl vždy v Praze. Vznikl ze špitálského bratrstva založeného v roce 1233 sv. Anežkou Přemyslovnou. Poslání a význam řádu byly určeny dobou, ve které vznikl, a také osobností světice Anežky Přemyslovny. Jeho náplní bylo ošetřování nemocných, zaopatřování chudých a poutníků. V roce 1237 povýšil Řehoř IX. Pražský špitál na samostatný řád s řeholí sv. Augustina. Představený řádu se nazýval rektor, magistr nebo prior. K červenému kříži, symbolu křesťanské charity, 17. června 1252 přidal biskup Mikuláš šesticípou červenou hvězdu. Tímto znakem se český řád Křížovníků s červenou hvězdou odlišil od jiných špitálních řádů. Dodnes zůstal jediným řeholním řádem, který je českého původu, a který založila žena. Prvním samostatným sídlem Křížovníků byly kostel a špitál u sv. Petra Na Poříčí, na území pozdějšího Nového Města pražského. V roce 1252 bylo hlavní sídlo řádu přeneseno k Juditinu mostu, kde byl vystaven nový hospitál sv. Ducha s kostelem sv. Františka. 6. dubna 1253 dostal řád od Václava I. statky v Čechách i na Moravě. Do majetku Křížovníků se dostaly Ďáblice, Dobřichovice, kostel ve Vrbně, ves Valov, Kralupy, trhová ves Humpolec s clem a jiným příslušenstvím, kostel v Lokti, vsi Krnovník, Blatná, Tisá, Rohožná, Balková a Hostražek, vsi Příboj, Dubá, Březno, Březina, Horka a Rozprchlice v Boleslavsku, vsi Humprechtice, Drahonice, Zadijovice, Věkovice a Dunovice a další.

Vznata z Jakubova a na Sádku byl synem Filipa z Jakubova. Své majetky zadlužil natolik, že přešly do rukou znojemských a brněnských Židů, od kterých si půjčoval.

Šternberkové tento rod patří k nejstarším českým šlechtickým rodinám v zemi. Od začátku patřil k panskému stavu. Podle rodinné legendy byl jejich prapředkem jeden ze tří biblických králů, Kašpar. Hvězda, kterou rod nese v erbu, je hvězdou betlémskou. Za jejich prapředka je pokládán Diviš z Divišova, který patřil do okruhu blízkých lidí krále Přemysla Otakara I. Na přelomu 13. a 14. století se rod rozštěpil do několika větví. Příslušníci rodu se výrazně zapsali do českých politických i kulturních dějin. Šternberská rodová historie trvá nepřetržitě od 13. do 21. století.

Jaroslav ze Šternberka byl synem Jaroslava ze Šternberka z konopišťské větve. Jeho otec v roce 1360 zakoupil panství Třešť na Moravě. Po svém strýci Markvartovi ze Šternberka zdědil panství Veselí nad Moravou. Držel také panství světlovské. Stal se tak majitelem rozsáhlých panství a začal se psát jako Jaroslav ze Šternberka na Veselí. 8. května 1415 připojil svůj podpis na protestní list českých a moravských pánů proti zatčení Jana Husa. Po vypuknutí husitských válek se však postavil na stranu uherského krále Zikmunda. Zemřel 1. listopadu 1420 při bojích pod Vyšehradem. Byl ženatý s Kunkou z Lomnice, se kterou měl dcery Annu a Kateřinu a syna Zdeňka.

Jakoubek z Oponešic byl synem Smila z Police. U nižšího soudu v Jemnici zastával pravděpodobně úřad sudího. V letech 1389 – 1471 vlastnil ves Oponešice, podle které se také psal.

Vilém z Bolíkovic byl synem Viléma z Babic. Měl syna Bohuše.

Bohuš z Bolíkovic byl synem Viléma z Bolíkovic.

Ješek z Babic byl bratrem Viléma z Babic. Spolu s ním vlastnil Babice. Byl ženatý s Markétou, se kterou měl syny Jana a Viléma a dceru Elišku.

Eliška z Babic byla dcerou Ješka a Markéty. Provdala se za Buzka, se kterým měla dceru Elišku.

Eliška z Babic byla dcerou Elišky z Babic a jejího muže a Buzka.

Páni z Weitmile je jedna z nejstarších českých šlechtických rodin. Rod se psal podle tvrze Weitmile na Bydžovsku. Brzy se rod rozdělil na dvě větve: panskou a vladyckou. Svůj majetek měl rod v Čechách i na Moravě.

Jan z Weitmile měl syny Zikmunda a Jana.

Ondřej Bílý z Jarohněvsi

Milota z Heršpic

Erazim z Heršpic

Jindřich z Kladerub

Hynek z Bačkovic byl synem Hynka z Bačkovic. Měl syna Adama.

Adam z Bačkovic byl synem Hynka z Bačkovic. Vlastnil značný majetek. Patřily mu Jaroslavice, Bačkovice, Nový Hrádek u Znojma a další. Měl dceru Annu, která byla v době jeho úmrtí v roce 1520 nezletilá.

Anna z Bačkovic byl dcerou Adama z Bačkovic. Po smrti otce jí byl určen jako poručník Vilém Kuna z Kunštátu, který se po její zletilosti stal jejím manželem. Anna byl posledním potomkem rodu.

Páni z Kunštátu a Poděbrad

Vilém Kuna z Kunštátu byl synem Bočka Kuny z Boleradic. První zmínka o něm pochází z roku 1495. V roce 1521 je uváděn jako moravský podkomoří. Zastával také úřad hejtmana královského města Znojma, od roku 1526 pak úřad výběrčího mimořádné zemské berně pro znojemský kraj. V roce 1517 byl určen jako poručník nezletilé dcery Adama z Bačkovic. Po dosažení její plnoletosti si ji vzal za manželku. Stal se také mecenášem sekty habrovských. Přeložil a na své náklady pro ni nechal vytisknout knihu „O vzdělání svědomí dobrého“. Poslední zmínka o Vilémovi pochází z roku 1547. Zemřel pravděpodobně koncem srpna 1548. Vilém byl dvakrát ženatý. V roce 1522 se oženil s Annou z Bačkovic. Jeho druhou manželkou se stala Apolena Meziříčská z Lomnice. Měl syna Viléma Kunu ml.

Valecký z Mírova byl významný vladycký rod, který vymřel v roce 1589. Posledním členem byl Jiřík. V erbu měl rod lovecký oštěp, který nesou dvě okřídlené hlavičky andělů.

Vilém Valecký z Mírova byl synem Markvarta Valeckého z Mírova a jeho ženy Ludmily z Miroslavi. Spolu se svým bratrem Zikmundem se pohyboval v okruhu pánů z Lipé. Vilém byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se stala Kateřina z Kynast, druhou pak Anna, dcera Jana z Lomnice a na Brumově.

Hrubčický z Čechtína byli vladycký rod.

Bohuš Hrubčický z Čechtína se oženil s Mandalenou z Počepic, se kterou měl syny Jana, Adama a Trystana.

Jana Hrubčický z Čechtína byl synem Bohuše Hrubčického z Čechtína a jeho manželky Mandaleny z Počepic.

Adam Hrubčický z Čechtína byl synem Bohuše Hrubčického z Čechtína a jeho manželky Mandaleny z Počepic. Adam je zmiňován ještě v roce 1563.

Trystan Hrubčický z Čechtína byl synem Bohuše Hrubčického z Čechtína a jeho manželky Mandaleny z Počepic.

Václav Hrubčický z Čechtína

Adam Arnošt Hrubčický z Čechtína se oženil se Zuzanou z Malejova.

Zuzana z Malejova byla manželkou Adama Arnošta Hrubčického z Čechtína. Podruhé se provdala za Zdeňka z Roupova, se kterým měla syna Viléma.

Páni z Roupova byli český vladycký rod, který byl později povýšen do panského stavu. Jejich předkem byl Otík ze Skořce. Koncem 15. století se rozdělili na dvě pošlosti: podobojí a katolickou. Pošlost podobojí založil Václav (+1555) a katolickou Václavův bratr Jiřík (+1540). Rod se dále rozdělil na Adamovu a Kryštofovu pošlost. O nejstarším vývoji erbu Roupovských nás nejspolehlivěji informují pečeti. K roku 1391 je doložena pečeť Něpra z Roupova, na které je ve štítu kůl. V roce 1505 užíval Hynek pečeť s erbem, v kterém je ve štítu i v klenotu orlice. Bylo to krátce po povýšení Jana z Roupova do panského stavu. V roce 1511 Hynkův bratr Václav užil pečeť se štítem s orlicí, ale v klenotu je orlice mezi buvolími rohy. Bartoloměj Paprocký v Diadochu popisuje erb jako ve stříbrném štítu černý kůl, který byl po povýšení do panského stavu překryt zlatou orlicí. Asi do roku 1500 používali tedy Roupovští erb ve stříbrném štítu černý kůl, klenot černé buvolí rohy, přikryvadla černo-stříbrná. Po roce 1500 měli členové rodu povýšení do panského stavu erb ve středním štítu černý kůl překrytý zlatou orlicí, klenot mezi černými buvolími rohy zlatá orlice, přikryvadla černo-stříbrná.

Zdeněk z Roupova byl synem Viléma z Roupova. Byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se stala Zuzana z Malejova, se kterou měl syna Vilíma. Po druhé se oženil s Annou Voršilou z Říčan, se kterou měl syna Jana. Zemřel po roce 1649.

Adam Jiří Falkenheim z Glošku

Věžníkové z Věžník byli starý český vladycký rod, který byl povýšen v roce 1658 do panského stavu. Jméno si dali podle tvrze a vsi Věžníky nedaleko Vašimi. V 16. století se rod rozdělil na dvě větve. Jedna se větev se pak usadila na jihu Moravy, druhá zůstala v Čechách.

Adam Ladislav Věžník byl synem Adama Věžníka a jeho manželky Majdalény z Říčan. V letech 1642 – 1648 zastával úřad královského rady a místokomorníka markraběte Moravského. 19. února 1647 byl povýšen do panského stavu a 4. Listopadu 1652 do panského stavu rodů starožitných. Zastával úřady generálního vojenského komisaře. V letech 1650 – 1657 byl hejtmanem kraje znojemského a v letech 1656 – 1673 zemským soudcem. Byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se stala Eva Lidmila Žalkovská, se kterou měl syny Markvarta a Krištofa Pavla.

Markvard Věžník byl synem Adama Ladislava Věžníka a jeho manželky Evy Lidmily Žalkovské. V roce 1680 zastával úřad hejtmana znojemského kraje a v roce 1693 zemského soudce. Byl ženatý, ale jeho manželství zůstalo bezdětné.

Karel Gotfried Aichpichl

Josef Ignác Aichpichl

Hrabě Nádasdy de Nádasd et Fogarasfóld byl uherský šlechtic a chorvatský bán. Měl dceru Terézii, provdanou Trauttmansdorffová.

Trauttmansdorffové jsou rakouský šlechtický rod, který původně pocházel z Štýrska. V 17. Století se usadil v Čechách. V roce 1598 byl povýšen do panského stavu. Základy rodového majetku v Čechách položil Maxmilián Trauttmansdorff, který byl také v roce 1623 povýšen do hraběcího stavu. Koncem 17. Století patřil rod k nejbohatší české šlechtě. Jeho členové zastávali vysoké posty u dvora, v armádě i diplomacii.

Terezie Trauttmansdorffová, rozená Nádasdyová se narodila v roce 1771 a zemřela roku 1847. Byla dcerou chorvatského bána a uherského šlechtice Ference hraběte Nádasdyho de Nádasd et Fogarasfóld a jeho druhé manželky Terézie baronky Malatinszky de Felesö et Alsómalatin. V roce 1796 se vdala za Jana Nepomuka hraběte Trauttmansdorffa. Z manželství se narodili tři synové a dvě dcery. V roce 1809 ovdověla. Stala se dědičkou statků v Čechách.

Emilie Reichenbachová se narodila v roce 1820 a zemřela roku 1891. Byla dcerou Wilhelma II. von Hessen-Kassel a jeho manželky Emilie Ortlöpp. 10. března 1839 se provdala za Felixe Zicha-Ferraris von Vásonkeö.