Bečov nad Teplou f

7. 11. 2023

Královská komora byla založena 1.ledna 1527 králem Ferdinandem I. jako centrální finanční úřad, jehož hlavní náplní bylo hrazení výdajů na potřeby panovníkova dvora, jako byly potraviny, obrok pro koně, sukno a hedvábné zboží na oblečení, na platy dvořanů a služebníků. Výdaje měly být kryty z vlastních příjmů komorních statků, které nebyly závislé na povolení stavovských sněmů. Úřad tvořili šacmistr, dva radové, pokladník, sekretář, registrátor a několik písařů. Pevný řád komory byl ustanoven 1.září 1537. Královské komoře byly podřízeny česká, dolno a hornorakouská a uherská komora. Personálně byla také rozšířena. Do čela komory byl postaven superintendant, čtyři radové, dva sekretáři, dvorní pokladník, účetní, taxátor a registrátor. Záležitosti se projednávaly a rozhodovaly na grémiích. V roce 1564 po smrti krále Ferdinanda I. se agenda dvorské komory zmenšila. Důvodem byly vlastní dvory a úřady arcivévodů Karla a Ferdinanda ve Štýrském Hradci a Innsbrucku. Činnost královské komory se omezila na říši, Rakousy nad Enží, Rakousy pod Enží a království České a Uherské. 1. července 1568 pak dostala komora nový přepracovaný a rozšířený řád. Šéf dvorské komory dostal titul prezidenta a referáty radů byl rozděleny podle zemí. jedna část zůstala ve Vídni, kde obstarávala s arcivévody vládu v Rakousích a Uhrách, druhá přesídlila do Prahy. V roce 1608, kdy se Rudolf II. zřekl vlády ve prospěch svého bratra Matyáše, převzal Matyáš válečné a komorní rady ve Vídni. Po Rudolfově smrti se komora zase spojila a úřady byly přeneseny do Vídně. Dvorská komora existovala až do roku 1848, kdy byla změněna na ministerstvo financí.

Horní Slavkov je město v okres Sokolov v karlovarském kraji. V minulosti město patřilo k nejvýznamnějším trojměstí hornických měst – Horní Slavkov, Krásno a Město Litrbachy. Těžilo se zde stříbro, cín, wolfram a uran. První písemná zmínka o městě pochází z roku 1332. Své jméno získalo podle svého zakladatel Slávka z Rýzmburka. Později dostal přídomek Horní. V roce 1792 zde vznikla manufaktura na výrobu porcelánu. V 50. letech 20. století se nedaleko Horního Slavkova nacházely uranové doly, které sloužily také jako pracovní tábory pro vězně komunistického režimu.

Questenberkové je starý ministeriální rod. Původně pocházeli z Durynska. Své jméno odvozuje rod podle hradu Questenberg, který stojí ve stejnojmenné obci. Jako první je zmiňován panoš hraběte Fridricha z Beichlingenu Fredericus de Questenberg, který je zmiňován v roce 1275 jako svědek. Po roce 1369 opustil rod hrad a usadil se mimo jiné v lübecké Hanse. Později se rozšířil do Rakouska a Čech, kde získal významné úřady. V roce 1627 byl rod povýšen do panského stavu a v roce 1696 do stavu hraběcího. Česká větev rodu vymřela v roce 1752.

Gerhard z Questenberka se narodil v roce 1580 a zemřel roku 1646. Byl synem Gerharda I z Questenberka a jeho manželky Kateřiny Therlain z Lennep. Po smrti svého otce v roce 1591 se s matkou a bratry přestěhoval do Prahy, kde získal výborné vzdělání. Od roku 1606 byl placeným úředníkem v úřadu dvorské válečné kanceláře na dvoře Rudolfa II., kde získal zkušenosti s válečnou ekonomikou, zásobováním armádních expedicí a jejich financováním. V roce 1612 po smrti Rudolfa II. přešel do diplomatických služeb jeho bratra císaře Matyáše. Po nástupu Ferdinanda II. na císařský trůn v roce 1619 se stal rádcem Albrechta z Valdštejna. Po smrti Albrechta z Valdštejna v roce 1634 se Gerhard na čas uchýlil do ústraní. V roce 1636 se stal poradcem arcivévody Leopolda Wilhelma. Po nástupu Ferdinanda III. na trůn v roce 1637se účastnil jako zkušený diplomat řady politických jednání. V roce 1622 se oženil s Marií Unterholzerovou. Z manželství se narodilo pět dětí, synové Jan Antonín a František a tři dcery.

Jan Antonín z Questenberka se narodil v roce 1633 a zemřel toku 1686. Byl synem Gerharda z Questenberka a jeho manželky Marie Unterholzerové. Na svých panstvích položil základy kulturního a hospodářského rozvoje po třicetileté válce. Oženil se z Marií Kateřinou Stadlovou, se kterou měl syna Jana Adama.

Jan Adam z Questenberka se narodil v roce 1678 a zemřel roku 1752. Byl synem Jana Antonína Questenberka a jeho manželky Marie Kateřiny Stadlové. V době úmrtí otce a zanedlouho i matky mu bylo pouhých osm let. Jako poručník mu byl jmenován jeho bratranec Leopold hrabě z Lamberka. Základní vzdělání získal u císařského dvora. V roce 1696 absolvoval na právnické fakultě Karlo-Ferdinandovi univerzity. V roce 1696 mu císař Leopold I. udělil hraběcí titul. Poté se vydal na kavalírskou cestu, během níž navštívil Vídeň, Haag, Paříž, Versailles a Londýn. Na dvoře Ludvíka XIV. se setkal s mnoha významnými umělci, politiky i mecenáši. Nejvíce jej zde zaujalo divadlo a hudba, která jej ovlivnila na celý život. V roce 1697 se vrátil z kavalírské cesty a v roce 1699 se ujal správy svých panství. V roce 1702 byl císařem Leopoldem I. jmenován císařským radou, v roce 1723 pak tajným radou a císařským komořím Karla VI. V roce 1734 se vzdal úřadů u císařského dvora. V roce 1735 byl jmenován předsedou císařských komisařů u Moravského zemského sněmu, který se konal v roce 1736, kde měl za úkol starat se o prosazování císařských finančních požadavků na Moravě. Jan Adam byl mecenášem a iniciátorem řady projektů v oblasti architektury, hudební a divadelní tvorby, znalcem malířství, sběratelem dobových hudebních nástrojů a naučných knih. Jan Adam byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se v roce 1707 stala Marie Anna z Friedbergu a Scheeru. Z manželství se narodilo šest dětí. Dospělosti se však dožila pouze dcera Marie Karolína. Podruhé se oženil v roce 1738 s Marií Antonií Josefou Justinou z Kounic-Rittbergu. Toto manželství však zůstalo bezdětné. Jan Adam zemřel bez mužských potomků. Svůj majetek odkázal druhorozenému synovi Václava Antonína Kounice Dominiku Ondřejovi.

Leopold Josef z Lambergu se narodil v roce 1654 a zemřel roku 1706. Byl nejstarší syn Jana Františka z Lambergu a jeho manželky Marie Konstancie, rozené Questenberkové. V roce 1667 získal hraběcí titul. V letech 1674-1677 absolvoval kavalírskou cestu po Evropě, během které navštívil Itálii, Švýcarsko, Německo, Holandsko, Španělsko a Nizozemí. Od prosince 1676 do května 1677 pobýval v Paříži. Po návratu z kavalírské cesty vstoupil do diplomatických služeb. Zastával úřad císařského komořího a poté titul tajného rady. V letech 1691-1699 byl císařským vyslancem u říšského sněmu v Řezně. Od ledna 1700 do července 1705 zastával úřad císařského velvyslance v Papežském státě. V roce 1700 získal Řád zlatého rouna. V roce 1700 se jako císařův zástupce zúčastnil konkláve, které zvolilo papežem Klementa XI. Během probíhající války o španělské dědictví měl důležitou diplomatickou úlohu. V červenci 1705 se vrátil do Vídně, kde byl jmenován členem tajné státní konference a obdržel roční penzi 2 000 zlatých. V roce 1679 se oženil s Kateřinou Eleonorou ze Sprinzensteinu. Z manželství se narodily tři děti. Dospělosti se však dožil pouze syn Karel Josef.

Kounicové byli starý česko-moravský rytířský rod. Rod je poprvé doložen ve 12. století. Mezi významné pozemkové vlastníky na jižní Moravě se zařadili až v 16. století. V roce 1532 byl rod povýšen do panského stavu. V 17. století se rod rozdělil na dvě větve, českou a moravskou. V roce 1642 byl rod povýšen do hraběcího stavu. Zakladatelem rodu byl pravděpodobně Heřman. Rod měl dvě větve. Jednu větev tvořili Stošové z Kounic a druhou Šiškové z Kounic,kteří jsou považování za přímé předky pozdějšího hraběcího rodu.

Dominik Ondřej II. z Kounic se narodil v roce 1739 a zemřel roku 1812. Byl synem Václava Antonína Kounice a jeho manželky Marie Arnoštky ze Starhembergu. Vystudoval práva a poté absolvoval kavalírskou cestu po Evropě. Po návratu v roce 1761 nastoupil službu u zemského tribunálu v Brně. V roce 1763 byl jmenován říšským dvorním radou. Za sedmileté války byl krátce pobočníkem maršála Laudona. V šedesátých letech 18. století byl pověřen diplomatickými úkoly ve Varšavě a Petrohradě. V letech 1774-1779 byl stálým vyslancem ve Španělsku. Zastával také úřady císařského komořího a tajného rady. V roce 1792 získal Řád zlatého rouna. V letech 1807-1812 byl nejvyšším štolbou císařského dvora. V roce 1752 ve třinácti letech zdědil po svém strýci Janu Adamovi Questenbergovi panství Bečov nad Teplou. V roce 1761 obdržel majestát na sloučení erbů a jmen Kouniců a Questenbergů. V roce 1797 zdědil po svém starším bratrovi knížecí titul. V roce 1762 se oženil s Marií Bernardinou z Plettenberg-Wittemu. Z manželství se narodily čtyři děti, syn Alois Václav a dcery Marie Terezie, Marie Antonie a Filipína.

Alois Václav z Kounic se narodil v roce 1774 a zemřel roku 1848. Byl synem Dominika Ondřeje z Kounic a jeho manželky Marie Bernardiny z Plettenberg-Wittemu. Vystudoval práva. V roce1795 byl jmenován členem říšské dvorní rady a začal se uplatňovat v diplomacii. Svou diplomatickou dráhu začal v Sasku. V letech 1801-1804 byl vyslancem v Kodani, v letech 1805-1807 v Neapoli u neapolského krále Josefa, bratra Napoleona Bonaparta, v letech 1815-1817 byl vyslancem v Madridu a v letech 1817-1820 ve Vatikánu. Zastával také úřad c.k. tajného rady a komořího. Získal řád sv. Štěpána. V roce 1798 se oženil s hraběnkou Františkou Xaverií Ungnadovou z Weissenwolfu. Z manželství se narodily čtyři dcery. Dospělosti se dožily však pouze tři, Karolína Leopoldina, Leopoldina Dominika a Ferdinanda Karolína. Alois Václav byl posledním mužským potomkem moravské větve Kouniců.

Beaufort-Spontinové původně pocházeli z Lotrinska. Své jméno získali po hradu Beaufort v dnešním Lucembursku a po hradu Spontin v belgické provincii Namur. Do Čech přišli v roce 1813, kdy zakoupili panství Bečov nad Teplo. V roce 1816 získali český inkolát. Rod měl několik větví, např. Beaufort-Gones, Beaufort-Fallais a Beaufort-Celles. S anglickým rodem Beaufort a s francouzskými vévody z Beaufortu však společné kořeny nemají.

Fridrich August Beaufort-Spontin se narodil v roce 1751 a zemřel roku 1817. Byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Leopoldina Toledo de Infatado. V roce 1807 se oženil podruhé. Jeho ženou se stala Ernestina ze Stahrembergu. Z obou manželství se narodilo sedm dětí. Dospělosti se dožili pouze dva synové Fridrich Ludvík Ladislav a Alfred Karel.

Alfred Karel Beaufort-Spontin se narodil v roce 1816 a zemřel roku 1880. Byl synem Fridricha Augusta Beaufort-Spontin a jeho druhé manželky Ernestiny ze Stahrembergu. Oženil se s Pauline Caroline Sofie de Forbin, se kterou měl syna Fridricha George.

Fridrich Georg Beaufort-Spontin se narodil v roce1843 a zemřel roku 1916. Byl synem Alfreda Karla Beaufort-Spontin a jeho manželky Pauline Caroline Sofie de Forbin. V roce 1875 se oženil s Marií Melánií de Ligne, se kterou měl syna Jindřicha dcery Pauline Marii, Marii Terezii a Eleonoru.

Jindřich Beaufort-Spontin se narodil v roce 1880 a zemřel roku 1966. Byl synem Fridricha George Beaufort-Spontin a jeho manželky Marie Melánie de Ligne. Navštěvoval gymnázium v Plzni, kde studoval. Po ukončení gymnázia studoval práva ve Vídni a Innsbrucku, kde získal titul doktora práv. Po ukončení studia vstoupil do státních služeb. Nejprve pracoval na státním zastupitelství v Praze, poté na Prezídiu politického oddělení. Patřil k důvěrníkům následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda d´Este. Brzy však ze státních služeb odešel, přestěhoval se do Vídně, kde získal tiskárnu a začal vydávat konzervativně laděný deník Die neue Zeitung. Po roce 1910 se vrátil do Bečova, kde působil ve výboru německého Svazu velkostatkářů. V letech 1917–1918 byl členem panské sněmovny říšské rady. Po roce 1918 se přihlásil k málo vlivnému monarchistickému hnutí, které chtělo vrátit Habsburky. V roce 1920 se stal prvním předsedou Ligy Společnosti národů v Československu založené v Karlových Varech. Cílem Ligy bylo prosadit revizi pařížských mírových smluv. Patřil také ke kritikům aktivistické politiky německých stran. Za první světové války bojoval v rakouském vojsku. Koncem 20. let 20. století se podílel na iniciativách usilujících o koncentraci německého politického tábora na nacionalistickém základě. Ve 30. letech 20. století aktivně působil v sudetoněmeckém hnutí. Stal se členem sudetoněmecké strany a na Bečově se objevil hákový kříž. Za druhé světové války oba jeho synové bojovali v německé armádě. V roce 1939 ukryl relikviář sv. Maura spolu se 103 láhvemi francouzského koňaku a láhvemi vína v bývalé hradní kapli sv. Petra na Bečově. Těsné před koncem války odvezl část majetku do Rakouska. V roce 1945 mu byl na základě prezidentských dekretů zbylý majetek v Československu zkonfiskován. Poté odešel do Štýrska, kde žil na svém statku Kainach u Voitsbergu, kde také zemřel. Řadu let působil jako předseda Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Rakousku. V roce 1910 se oženil s hraběnkou Silva Tarouca. Z manželství se narodily čtyři děti, synové Friedrich a Albrecht a dcery Elisabeth a Eleonora. Jindřich byl štědrým mecenášem města Bečova a jeho spolků. V roce 1965 mu bývalí obyvatelé Bečova v Německu udělili čestné občanství. Velkou Jindřichovou vášní byl lov.

ODKAZY

https://www.becov.cz/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Be%C4%8Dov_nad_Teplou

https://cs.wikipedia.org/wiki/Be%C4%8Dov_nad_Teplou_(hrad)

https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C3%A1ni_z_R%C3%BDzmburka

https://cs.wikipedia.org/wiki/Slavek_V._z_R%C3%BDzmburka

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zaj%C3%ADcov%C3%A9_z_Hazmburka

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bohuslav_III._z_R%C3%BDzmburka

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jind%C5%99ich_star%C5%A1%C3%AD_z_Plavna

https://cs.wikipedia.org/wiki/Plaven%C5%A1t%C3%AD_z_Plavna

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jind%C5%99ich_III._z_Plavna

https://cs.wikipedia.org/wiki/Erkinger_ze_Seinsheimu