Bečov nad Teplou a

7. 11. 2023

BEČOV NAD TEPLOU

https://mapy.cz/turisticka?source=base&id=1712596&ds=1&x=12.8396787&y=50.0859241&z=17

Město Bečov nad Teplou se nachází v okres Karlovy Vary. Rozkládá se na kopci, který obtéká říčka Teplá v chráněné krajinné oblasti Slavkovský les. Za svůj vznik vděčí důležité zemské komunikace z Čech do Německa, která tudy procházela. Ve falzu, které pochází z 15. století, je Bečov zmiňován již v roce 1214. První doložená zmínka o něm však pochází až z počátku 14. století. V roce 1314 vlastnil bečovské panství Boreš z Oseka a Rýzmburka. V roce 1354 sídlili na Bečově Boreš V. a Slavek V. z Rýzmburka. Okolo roku 1355 si bratři majetek rozdělili a Bečov nad Teplou připadl Borešovi V. Po smrti Boreše V. a Slavka V. po roce 1385 zdědili Bečov synové Boreše V. Boreš VII. Starší a Boreš IX. mladší, kteří v roce 1387 povýšili sídliště pod hradem na městečko. Po smrti Boreše IX. V roce 1403 se stal spolumajitelem Bečova syn Slavka V. Boreš X. Hrabě, který v roce 1407 prodal bečovské panství Oldřichu Zajíci z Házmburka. Ten je v roce 1411 prodal míšeňskému purkrabímu Jindřichu I.z Plavna. Ten je v roce 1424 zastavil Erkingerovi ze Seinsheimu, který je v roce 1437 prodal svému zeti Matyáši Šlikovi z Holíče, který je držel až do roku 1440, kdy se ho dostal do zástavy Petr Holický ze Šternberka. V roce 1453 koupil bečovské panství Jindřich II. z Plavna, kterému bylo bečovské panství spolu s dalším majetkem v roce 1466 králem Jiřím z Poděbrad odebráno. Král Jiří je předal saským kurfiřtům. V roce 1482 bylo bečovské panství vráceno Jindřichu III. z Plavna. Po jeho smrti v roce 1492 zdědil panství jeho syn Jindřich IV. z Plavna,který je v roce 1495 prodal Hynčíku Pluhovi z Rabštejna. V roce 1517 získal při rozdělování majetku bečovské panství Hynčíkův syn Jan (Hanuš) Pluh z Rabštejna. Jan zemřel v roce 1537 bez potomků. Veškerý majetek včetně bečovského panství získal jeho synovec Kašpar Pluh z Rabštejna. Tomu byl po bitvě u Mühlberku v roce 1547, jako jednomu z vůdců stavovského povstání, veškerý majetek zkonfiskován. Bečovské panství tak přešlo pod královskou komoru. V roce 1554 zastavil císař Ferdinand I. bečovské panství Jindřichu IV. z Plavna. V roce 1558 je znovu zastavil, tentokrát Jindřichu Šlikovi z Holíče. V roce 1573 je císař Maxmilián zastavil bečovské obci. V roce 1577 císař Rudolf II. zastavil panství Bečov Šebestiánu Šlikovi z Holíče. V roce 1615 se stalo majitelem bečovského panství královské horní město Horní Slavkov. Po bitvě na Bílé hoře v roce 1621 bylo pro účast na stavovském povstání panství Bečov Hornímu Slavkovu zkonfiskováno. V roce 1624 je koupil Gerhard z Questenberka. Po jeho smrti zdědil panství jeho nejstarší syn Jan Antonín z Questenberka. Jan Antonín zemřel v roce 1686 a majetek připadl jeho synovi Janu Adamovi z Questenberka. Tomu bylo v době otcovi smrti pouhých osm let, proto se správy majetku ujal Leopold hrabě z Lambergu, který byl ustanoven poručníkem. Jan Adam zemřel v roce 1752 jako poslední mužský člen rodu Questenberků a bečovské panství přešlo na Dominika Ondřeje II. z Kounic a Rietbergu, který se po svých předcích psal i z Questenberka. Dědicem Dominika Ondřeje II. se stal jeho syn Alois Václav z Kounic.Alois Václav byl však značně zadlužen, proto v roce 1813 prodal Bečov nad Teplou za 441 000 zlatých knížeti Friedrichu Beaufort-Spontin. Po jeho smrti v roce 1817 zdědil bečovské panství jeho syn Karl Alfred Beaufort-Spontin. Po něm se stal majitelem panství jeho syn Friedrich Beaufort – Spontini. V letech 1917–1945 vlastnil panství JUDr. Heinrich Beaufort – Spontini. V roce 1945 mu byl majetek v Československu na základě dekretů prezidenta republiky z 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku zabaven. V letech 1945–1975 sloužily jednotlivé budovy bečovského hradu a zámku různým institucím, například Jáchymovským dolům, základní škole Státním lesům nebo Veřejné bezpečnosti. Pluhovské domy sloužily až do roku 2014 jako skladiště a provozní depozitář pro inventář západočeských hradů a zámků. V roce 1969 byl areál převeden do péče Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Plzni. K vlastnickému sjednocení došlo až v roce 1975. v letech 1978–1996 probíhala rekonstrukce dolního zámku. V současné době je návštěvníkům stále otevřen jen dolní zámek.

HRAD

Hrad byl založen před polovinou 14. století jako léno Koruny české. Chránil důležitou křižovatku zemských cest. Jedna cesta spojovala loketský hrad s Plzní a druhá pak Teplou s Královskou cestou ve středním Poohří. Na jeho zástavbě jsou do dnešních dnů patrné tři základní středověké stavební etapy. Díky tomu, že nebyl dlouhodobě využíván, zachoval se do dnešních dnů v původní podobě.Podle archeologického výzkumu, který probíhal v roce 2007 pod vedením Lindy Foster, bylo hradní jádro obýváno již ve druhé polovině 13. století, kdy tu pravděpodobně stál zeměpanský hrad, který však nebyl dokončen. Dostavbu provedl až jeho nový majitel Boreš IV. z Oseka a Rýzmburka a jeho potomci. První spolehlivá písemná zpráva o hradu pochází z roku 1349.

Hrad byl založen na temeni ostrožny. Na počátku se skládal z válcové věže a dvou gotických paláců. Nejstarší dochovanou stavbou hradu je válcovitá bergfrýdová věž na jižní straně. Obranná věž na severovýchodní straně byla ve 30. – 40. letech. V roce 1352 k této zástavbě přibyl samostatný donjon, který byl vybudován na vrcholu skály. Ve 14. století do něj byla vestavěna kaple. V roce 1356 byl přistavěn další mohutný donjon. V roce 1524 propojili Pluhové z Rabštejna donjon s vestavěnou kaplí s druhým mohutným donjonem spojovacím křídlem s přízemím a dvěma patry. Místnosti v patrech byly prosvětleny velkými okny a složily jako hodovní síň. Ve skále byl vysekán sklípek. Na konci 16. století bylo toto křídlo v rámci renesančních úprav zvýšeno o jedno patro. V této podobě se hrad dochoval do dnešní doby. V polovině 16. století přestal hrad vyhovovat nárokům renesance, proto v jeho areálu vystavěli Pluhové palác, který se skládal ze tří domů. Poslední z těchto domů, který byl postaven v blízkosti vysoké okrouhlé věže, je zcela v renesančním stylu včetně arkádového nádvoří. Později byl klasicistně upravený. Dnes tento palác nese název Pluhovské domy. Během třicetileté války byl hrad těžce poškozen švédským vojskem. Později byl částečně opraven, ale hlavním panským sídlem se již nikdy nestal. V roce 1656 nechal plukovník Lacron postavit velkou dělovou baštu, která se rozkládala nad příkopem, který odděloval hrad od města.

Kaple má půdorys nepravidelného obdélníku o stranách 14 x 100 cm. Byla orientována k severu, kde byl také umístěn oltář. V kapli Navštívení Panny Marie vestavěné do donjonu se zachoval bohatě zdobený interiér a exteriér z padesátých let 14. století, včetně velmi zajímavé výmalby vnitřních prostor, z které se do současnosti dochovala černobílá podmalba. Z roku 1356 se zachovaly malované trámové stropy, vestavěné policové niky a také sedátko v okenních nikách.

ZÁMEK

Zámek založil Dominik Ondřej z Kounic. Byl vybudován v letech 1750–1753 v barokním stylu. Lacronova bašta, na které byl postaven, sloužila jako základy pro rozměrnou mnohoúhelníkovou věžici, ve které se nacházely reprezentační sály a kaple. Jako vstupní brána zámku byl využit renesanční portál z doby kolem roku 1540. Přístup k ní vede přes kamenný most, který nese osm hranolových pilířů. Na mostě jsou umístěny sochy Jana Nepomuckého a jezuitského světce Jana de Gotto z roku 1753.

RELIKVIÁŘ SVATÉHO MAURA

Relikviář pochází z první třetiny 13. století. Byl vyroben na zakázku člena zámožného rodu Rumigny, Gérarda de Rumigny, biskupa v Cambrai. Uložil do něj relikvie svatého Jana Křtitele a svatého Maura, a umístil ho do kláštera svatého Jana Křtitele ve valonském Florennes. Později byly do relikviáře přidány ještě ostatky svatého Timoteje a svatého Apolináře. Relikviář byl zhotoven pravděpodobně z textilie. Protože přestal vyhovovat reprezentativním požadavkům na důstojné uložení relikvií, byl v letech 1225–1230 zhotoven relikviář nový, který se dochoval do současnosti. Po zrušení kláštera svatého Jana Křtitele v roce 1798 se relikviář stal majetkem farního kostela svatého Gangulfa ve Florennes, kde chátral. V roce 1838 ho koupil za 2500 franků Alfréd de Beaufort-Spontin. Církev si však dala podmínku, že relikviář nikdy neopustí území Florennes. Relikviář byl přemístěn do kaple na zámku Beaufort-Spontinů ve Florennes. V letech 1847-1851 nechal Alfred Beaufort-Spontin relikviář za 3 000 franků zrestaurovat. V roce 1888 vystavil relikviář Alfrédův syn Friedrich de Beaufort-Spontin na výstavě L´Expositionrétrospective de l´artindustriel v Bruselu. Po výstavě ho nechal převézt na svůj zámek v Bečově, kde ho umístil v bečovské kapli. Spor, který kvůli odvozu relikviáře vznikl, skončil v roce 1900 mimosoudním vyrovnáním. Beaufortové zaplatili církvi dalších 20 000 franků. V roce 1945 ukryli Heinrich Beaufort-Spontin a jeho syn Friedrich spolu se 103 lahvemi francouzského koňaku a lahvemi vína pod podlahu hradní kaple Navštívení Panny Marie. Friedrichův syn Christian chtěl získat relikviář zpět, proto oslovil rakousko-amerického obchodníka a lovce pokladů Dannyho Douglase, aby relikviář z Československa vyvezl. V červnu 1984 kontaktoval Danny Douglas československé úřady na zastupitelském úřadu ve Vídni. Začalo vyjednávání o vývozu blíže neurčené umělecké památky. Vyjednávání pokračovalo v Praze za účasti zástupců Podniku zahraničního obchodu Artia. Účastníky jednání byli i čeští policisté, kteří se vydávali za úředníky ministerstev. Během jednání dospěli policisté k závěru, že se jedná o předmět pocházející ze 13. století, který je kovový dutý o přibližné velikosti konferenčního stolku s historickou a uměleckou hodnotou., který však nemá žádný vztah k českým dějinám. Podle těchto indicií určila historička Dagmar Hejdová, že se pravděpodobně jedná o relikviář sv. Maura. To kriminalisty utvrdilo, že mají hledat na zámku Bečov. Začali tedy důkladně prohledávat celý bečovský areál a spolu s kastelánem Karlem Mackem relikviář nalezli, vyzvedli a značně poškozený a zkorodovaný s uhnilým dnem uložili v kanceláři plukovníka Františka Maryšky. Odborný posudek expertní komise Umělecko-průmyslového muzea v čele s Dagmar Hejdovou ohodnotil relikviář jako památku nevyčíslitelné hodnoty. Vývoz tedy nepřipadal v úvahu. V důsledku uložení ve vlhké zemi byl relikviář ve velmi špatném stavu. Nevhodné uložení do suchého sejfu dnešní České národní banky jeho destrukci urychlilo. Restaurátorské práce začaly až v roce 1991 a trvaly jedenáct let. Restaurování se ujala Alena Nováková s kolektivem. 16. srpna 1995 byl relikviář zařazen na seznam národních kulturních památek České republiky pod číslem 308. Od roku 1997, kdy Alena Nováková zemřela, vedl práce její žák Andrej Šumbera. Památkový dozor měla odborná komise šesti expertů, kterou řídil Národní památkový ústav. Poprvé byl ještě ne zcela zrestaurovaný relikviář veřejnosti představen na Pražském hradě na výstavě v roce 2000. Od 4. května 2002 se stal součástí stálé expozice zámku Bečov nad Teplou.