HISTORIE KE KÁVĚ

Pernštejnové byli známý šlechtický rod, který pocházel z jihozápadní Moravy. Původně se nazývali páni z Medlova. První písemná zmínka o rodu pochází z roku 1208. Jejich prapředkem byl syn Gotharda z Medlova Štěpán, purkrabí hradu Děvičky na jižní Moravě a správce hradu Veveří, který se poprvé psal po hradu Pernštejně. Užití predikátu „z Pernštejna“ je poprvé doloženo v roce 1285 a poté v roce 1292. Konec 13. století se proto považuje za dobu přesídlení rodu do rodového sídla. Rodovým heslem Pernštejnů bylo „Kdo vytrvá, vítězí“. Největšího rozmachu dosáhli v 16. století, kdy patřili k nejmocnějším rodům České koruny. Svým citlivým hospodařením a rozšiřováním pozemkových majetků se nakonec rod stal jedním ze tří nejbohatších v českých zemích. Náležela mu rozsáhlá panství jak na Moravě, tak i v Čechách. Ve východních Čechách významně ovlivnil tamní hospodářství i utváření krajiny, když zde založil soustavy rybníků a zavodňovacích struh. Pernštejnové se vyznačovali dlouhověkostí. Průměrně se dožívali sedmdesáti let. I přesto v roce 1631 vymřeli po meči a v roce 1646 po přeslici.

Vratislav II. z Pernštejna řečený Nádherný se narodil v roce 1530 a zemřel roku 1582. Byl synem Jana IV. z Pernštejna a jeho manželky Hedviky ze Šelmberku. Od třinácti let byl vychováván ve Vídni, kde se stal společníkem budoucího císaře Maxmiliána II., se kterým se velice spřátelil, což mu pomáhalo v další kariéře. Jako Maxmiliánův doprovod navštívil Brusel, zúčastnil se Šmalkaldské války, doprovázel ho Španělska. Maxmilián často pověřoval Vratislava diplomatickými úkoly. V roce 1554 zastupoval v Anglii panovníka na svatbě španělského krále Filipa II. s Marií Tudorovnou. V roce 1572 byl spolu s Vilémem z Rožmberka vůdcem slavnostního poselstva, které mělo za úkol přesvědčit polský volební sněm o výhodách habsburské kandidatury. Vratislav II. se stal jako první český šlechtic držitelem řádu Zlatého rouna. Byl také velkým podporovatelem umění a vědy. Nakupoval knihy, obrazy, stavěl a renovoval zámky na svých panstvích, což způsobilo jeho finanční krizi. Musel proto postupně své majetky rozprodávat. Z finanční krize mu pomohlo dědictví po jeho bratru Vojtěchu II., po němž v roce 1561 získal Prostějov, Plumlov a díky finanční  příjmům z moravských panstvích mohl znovu začít rozvíjet své další aktivity. Vratislav II. však nebyl dobrým hospodářem, proto se v roce 1576 opět dostal do finančních problémů. Kolovaly o něm fámy, že zneužívá postavení nejvyššího kancléře ve svůj prospěch. 14. září 1555 se oženil se španělskou šlechtičnou Marií Manrique de Lara y Mendoza, dvorní dámou budoucí císařovny Marie Španělské. Z manželství se narodilo 21 dětí, z nichž však některé brzy zemřely. Dospělosti se dožili synové Jan V., Vilém, Václav, Vratislav, Vojtěch, Maxmilián a František a dcery Johana, Alžběta Isabela, Hedvika Hypolita, Anna Marie, Anna, Františka, Polyxena, Elvíra, Beata, Luisa, Eleonora a Bibiana Margaretha. Vratislav zemřel náhle na lodi při plavbě po řece Dunaji u Lince. Byl pohřben v rodinné hrobce v Doubravníku. Po roce bylo tělo převezeno do nově zbudované hrobky Pernštejnů v katedrále sv. Víta v Praze.

Páni z Doubravice patřili ke starobylému moravskému rodu, který pocházel z rozrodu Benešoviců. Jako první je zmiňován Zbyněk z Doubravice, který se účastnil výpravy Jana Lucemburského do Rakous a v roce 1331 padl v bitvě u Treffenu. Jeho potomci obdrželi od krále za tyto služby Doubravici.

Osovští z Doubravice zakladatelem této větve se stal Zbyněk Doubravka, který v roce 1415 koupil Osové. Protože však z manželství s Eliškou z Cimburka se narodily jen dvě dcery, zdědil po jeho smrti majetek jeho bratr Smil z Doubravice na Osové.

Burian Osovský z Doubravice se narodil na začátku 16. století a zemřel v roce 1563. Byl synem Smila II. Osovského a jeho manželky Elišky Bítovské z Lichtenburka. V roce 1529 se účastnil tažení proti Turkůmu Vídně. V roce 1547, po smrti svého otce, zdědil Valeč, kterou však v roce 1558 prodal, protože v roce 1556 koupil od Vratislava II. z Pernštejna třebíčské panství. Touto koupí se však velmi zadlužil, proto byl nucen prodávat i svůj další majetek. Podporoval Jednotu bratrskou. Byl ženatý s Eliškou Osovskou, se kterou měl syna Smila.

Smil Osovský z Doubravice se narodil v roce 1548 a zemřel roku 1613. Byl synem Buriana Osovského z Doubravice a jeho manželky Elišky Osovské. Studoval na univerzitách v Basileji a ve Štrasburku. Od roku 1575 působil u zemského soudu. V letech 1591,1594 a 1595 zastával úřad místodržícího nejvyššího komornictví. 1. září 1601 byl jmenován nejvyšším sudím moravského markrabství, v roce 1603 se stal císařským radou Rudolfa II. Smil byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se v roce 1572 stala Bohunka ze Žerotína, která v roce 1588 zemřela. V roce 1589 se oženil podruhé s Kateřinou z Valdštejna. Obě manželství zůstala bezdětná.

Žerotínové původně byli stará moravská vladycká rodina. V roce 1478 byl rod povýšen do panského stavu a v roce 1706 ho císař Josef I. povýšil do říšského hraběcího stavu a v roce 1712 pak i pro země Koruny české. Prvním známým členem rodu je Blud, který je v roce 1213 zmiňován jako markraběcí kastelán v Přerově. Na sklonku 13. století získal rod ves Žerotín u Šternberka, podle níž začal používat svůj predikát „ze Žerotína“. Jako první se tak v roce 1329 psal Viktor. Zakladatelem majetkového a společenského vzestupu rodu byl Jan starší ze Žerotína. Největšího rozsahu dosáhl majetek Žerotínů počátkem 17. století. Po bitvě na Bílé hoře byla část majetku Žerotínům zkonfiskována. Rod byl rozdělen do několika větví Meziříčskou, Falkenberskou a Lotrinsko-vízmberskou a další.

Jan ze Žerotína a Náměště se narodil okolo roku 1560 a zemřel v roce 1583. Byl synem Bedřicha ze Žerotína a jeho manželky Libuše, rozené z Lomnice. Studoval školu v Prostějově, kde byl žákem Jana Blahoslava. Velkoryse podporoval Jednotu bratrskou. Zasloužil se o přesun tiskárny Jednoty z Ivančic do Kralic nad Oslavou, kde byla na jeho náklady vytištěna Bible kralická. Jan byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se stala Mariana Černohorská z Boskovic, se kterou měl syna Karla. Podruhé se oženil s Magdalenou Slavatovou z Chlumu a Košumberka. Z tohoto manželství se narodil syn Jan Diviš.

Karel starší ze Žerotína se narodil v roce 1564 a zemřel roku 1636. Byl synem Jana ze Žerotína a jeho první manželky Mariany Černohorské z Boskovic. Nejprve se mu dostalo důkladného domácího vzdělání, na kterém se podíleli význačné osobnosti. Poté navštěvoval bratrskou akademii v Ivančicích. Po ukončení studia absolvoval desetiletou kavalírskou cestu, na které studoval v roce 1578 gymnázium ve Štrasburku, v roce 1579 univerzitu v Basileji, v letech 1582 – 1584 reformovanou školu v Ženevě a v roce 1585 univerzitu v Orléans. Zároveň pobýval na panovnických dvorech a poznával život v evropských zemích. Na přelomu let 1580 – 1581 cestoval po Itálii, poté Francii, Nizozemí a Anglii, kde navazoval kontakty svýznamnými osobnostmi a předními politiky. Výborně komunikoval latinsky, italsky, francouzsky a německy.  Na svých panstvích Karel podporoval bratrské sbory a jejich správce. Podporoval studenty, budoucí duchovní. Stal se předním ochráncem Jednoty bratrské na Moravě. Důsledně však dodržoval zásadu, že k prosazování náboženských záležitostí nemají sloužit světské prostředky. Proto také v roce 1918 odmítl účast Moravy na českém stavovském povstání. V roce 1591 se zúčastnil na straně hugenotů a krále Jindřicha IV. Navarského bojů ve Francii. V roce 1594 se stal členem moravského zemského soudu. Byl také direktorem moravských zemských peněz. Ve válce proti Turkům velel moravské jízdě. V roce 1599 byl jako vůdce stavovské opozice obviněn zemským podkomořím Zikmundem z Dietrichštejna ze zlehčování císařského majestátu a velezrádného spojení s Francií a falckým kurfiřtem. Obvinění se však neprokázalo. Karel po tomto procesu odešel na několik let do ústraní. V roce1607 se však do politiky vrátil a ve sporu Rudolfa II. s Matyášem habsburským se postavil na stranu Matyáše. Podílel se na vzniku Rakousko-Uhersko-moravské konfederace, která podporovala Matyáše. Na Moravě se na základě tzv. libeňské mírové smlouvy v roce 1608 ujal vlády Matyáš a díky Karlovi potvrdil Moravě 24. srpna 1608 na bartolomějském sněmu v Brně svobody a privilegia vypovídání války a uzavírání míru. Morava se tak stala de facto svrchovaným a samostatným subjektem mezinárodního práva. V roce 1608 se Karel stal moravským zemským hejtmanem. V roce 1615 na vlastní žádost z tohoto úřadu odešel. V roce 1618 se opět aktivně zapojil do politiky, kdy podporoval Matyáše a usiloval o mírové vyřešení situace. 25. června 1618 významně napomohl prosazení usnesení, které odmítalo připojení Moravy k Českému stavovskému povstání. 13. prosince 1618 přesvědčil většinu moravských stavů, aby zůstala neutrální a vyjednávala. Na konci června 1619 se pokusil vyjednávat s Ferdinandem II. o míru. Jednání skončilo neúspěchem. V únoru 1620 se odmítl účastnit holdu novému markraběti Fridrichu Falckému. Po bitvě na Bílé hoře mu bylo jako jednomu z mála nekatolíků nabídnuto, že smí zůstat na svém panství. V této době se snažil pomáhat obětem rekatolizace Moravy a Čech. Podporoval také Jednotu bratrskou, kdy jejím členům zajišťoval exil v Uhersku a zejména v Polsku. Díky Karlově podpoře se podařilo přesunout tiskárnu Jednoty bratrské z jeho tvrze v Kralicích nad Oslavou do polského Lešna. V roce 1629 dobrovolně odešel do exilu. Od roku 1633 žil v Přerově, kde také 9. října 1636 zemřel. Jméno Karla ze Žerotína bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze mezi dalšími významnými osobnostmi moravské historie. Karel byl čtyřikrát ženatý. Jeho první manželkou se stala Barbora Krajířová z Krajku, druhou Eliška Krajířová z Krajku. Potřetí se oženil s Kateřinou Annou z Valdštejna. Čtvrtou manželkou byla Kateřina z Valdštejna. Ze čtyř manželství se narodila pouze dcera Bohunka.