HISTORIE KE KÁVĚ

Jan Lucemburský se narodil 10. srpna 1296 a zemřel 26. srpna 1346. V letech 1310 – 1335 byl lucemburským hrabětem a titulárním polským králem, v letech 1310 – 1346 pak českým králem. Byl jediným synem Jindřicha VII., lucemburského hraběte a od roku 1308 římského krále a Markéty, dcery Jana Brabantského. Své dětství trávil na francouzském královském dvoře Filipa Sličného. 1. září 1310 se oženil s Eliškou Přemyslovnou. S Eliškou měl tři syny Václava (Karla), Přemysla Otakara a Jana Jindřicha a čtyři dcery Markétu, Jitku (Gutu), Annu a Elišku. 7. února 1311 proběhla v bazilice svatého Víta korunovace Jana Lucemburského na českého krále. Jan se pokoušel vládnout s ohledem na říšskou politiku, což však česká šlechta nepřijala, protože nechtěla silného krále. Jeho aktivita se proto zaměřila především na zahraniční politiku, kde byl velmi úspěšný. Od roku 1325 nechává razit první zlaté mince u nás, které jsou na počest florentských odborníků, kteří je razili, nazvány florény. V roce 1334 se podruhé oženil.  Jeho manželkou se stala Beatrice Bourbonská, se kterou měl dvě děti, syna Václava a dceru Bonu. Kromě manželských dětí je ještě otcem nemanželského syna Mikuláše. V posledních letech života postihla Jana dědičná oční choroba, kvůli které v roce 1339 oslepl. Zemřel 16. srpna 1346 v bitvě u Kresčaku. Byl pochován v opatství benediktinů Alt-Münster u hradeb města Lucemburku.

Karel IV. se narodil 14. května 1316 a zemřel 29. listopadu 1378. Byl pokřtěn jako Václav, jméno Karel přijal při biřmování. Byl synem dědičky Přemyslovců Elišky a českého krále Jana Lucemburského. V letech 1346 – 1353 byl lucemburský hraběte, v letech 1333 – 1349 moravský markrabě, do roku 1378 burgundský a italský král, 1346 – 1378 český král, 1346/7 – 1378 římsko-německý král, 1355 – 1378 císař Svaté říše římské. U francouzského dvora se mu dostalo výborného vzdělání. Plynně mluvil francouzsky, německy, latinsky, italsky a česky. Karel IV. založil univerzitu v Praze, která nese jeho jméno, nechal vystavět Nové Město pražské, kamenný most přes Vltavu, vybudoval hrad Karlštejn, kde měly být přechovávány říšské korunovační klenoty. Spolu s otcem započal stavbu Svatovítského chrámu. Díky své sňatkové politice dosáhl významné územní expanze českého státu. Patřil mezi nejvýznamnější panovníky vrcholného středověku. Poprvé se oženil v roce 1323 ve svých sedmi letech s Blankou z Valois. Z manželství se narodily dvě dcery Markéta a Kateřina. Jeho druhou manželkou byla od roku 1349 Anna Falcká, se kterou měl syna Václava, který však po roce zemřel. Potřetí se ženil v roce 1353 a za manželku si vzal Annu Svídnickou. Měli spolu dceru Alžbětu a budoucího následníka trůnu Václava IV. Čtvrtou manželkou se stala v roce 1363 Alžběta Pomořanská. Z manželství se narodili synové Zikmund, Jan a Karel a dcery Anna a Markéta.

Václav IV. se narodil v roce 1361 a zemřel roku 1419. Byl synem Karla IV. a jeho třetí manželky Anny Svidnické. V letech 1378 – 1419 byl českým králem a v letech 1376 – 1400 také římský král. 15. června 1363 byl jako dvouletý korunován Arnoštem z Pardubic na českého krále, 10. června 1376 zvolen za římského krále a 6. července 1376 v Cáchách korunován. Tento trůn mu zajistil svou diplomacií a penězi jeho otec Karel IV. Po smrti Karla IV. projevoval Václav IV. celkem aktivitu. Do dvorských úřadů obsadil představitele nižší šlechty, o které se opíral. Jejich nevýhodou však byl malý evropský rozhled. Brzy se však Václav uchýlil k zábavě. V oblibě měl především hony a pitky. Díky tomu se dostal do rozporu s vyšší šlechtou i arcibiskupem Janem z Jenštejna. V roce 1393 nechal umučit Jana z Pomuku a Jan z Jenštejna rezignoval na svůj arcibiskupský úřad. Také v říši rostla nespokojenost s jeho vládou. V roce 1383 byl pod tlakem francouzské diplomacie nucen odložit svou římskou korunovační jízdu. V roce 1394 se utvořila panská jednota v čele s markrabětem Joštem a 8. května 1394 krále zajala, když mu předtím přednesli stížnost na nepořádky ve správě země i říše, na opomíjené nároky panstva a libovůli králových oblíbenců. Po svém zajetí byl Václav IV. odvezen na starhemberský hrad Wilberg. Václava vysvobodil jeho bratr Jan Zhořelecký. 19. března 1396 přijal Václav podmínky šlechty. V roce 1397 se však šlechta vzbouřila znovu a na Karlštejně povraždila čtyři členy královské rady. V prosinci 1397 předložili také porýnští kurfiřti Václavovi soupis požadavků a stížností, které se týkaly hlavně nedůslednosti v řešení říšských problémů a církevní politiky. V této době vznikla proti Václavovi i v říši koalice, jejíž činnost vyvrcholila v srpnu 1400 rozhodnutím o sesazení Václava IV. z římského trůnu.  Václav své sesazení neuznal a titul římský král používal i nadále. V letech 1402 – 1409 byl Václav vězněn Zikmundem Lucemburským, který jej postupně donutil uznat všechny požadavky šlechty. V roce 1409 uznal církevní koncil v Pise Václava IV. znovu za římského krále. Václav se však fakticky vlády neujal a v roce 1410 byl proti němu zvolen králem jeho bratr Zikmund. 

V roce 1409 vydal Václav IV. jako podporovatel Jana Husa Dekret kutnohorský. V roce 1412 však zaštítil prodej odpustků, proti kterým Jan Hus brojil. Přes odsouzení Jana Husa jako kacíře a naléhání koncilu i Zikmunda, aby zasáhl proti „sílícímu kacířství“ v Českém království, se nedokázal Václav zaujmout jednoznačný postoj. Stále více se uchyloval do ústraní, kde ho také zastihla zpráva o první pražské defenestraci. Tato zpráva u něj pravděpodobně vyvolala záchvat mozkové mrtvice, který byl příčinou jeho smrti. Václav IV. zemřel 16. srpna 1419 na Novém hradě u Kunratic. Václav IV. byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Johanna Bavorská a druhou pak Žofie Bavorská. Obě manželství zůstala bezdětná.

Karel IV. vkládal do svého syna velké naděje, proto mu najal ty nejlepší učitele. Václav si pod jejich vedením osvojil několik cizích jazyků a základy mnohých věd. Od útlého věku byl připravován na panování, a účastnil se otcových diplomatických jednání, kde však mohl jen mlčky sedět a užívat si pocit vlastní důležitosti, která vyplývala z jeho postavení. Po smrti Karla IV. však byl nucen se vyjadřovat. Zpočátku se snažil, ale orientoval se pouze na oblasti, ve kterých se mu dařilo. V mezinárodní politice se však téměř nevyznal a získal si tak pověst slabocha. Jeho pověsti neprospěla ani smrti jeho manželky Johanny Bavorské. Další skandál, který jej velmi poškodil, byl příkaz k zatčení čtyř úředníků pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna a jeho osobní přítomnost při jejich mučení. Začalo se o něm povídat, že je smyslů zbavený a církevní hodnostáři jej nazvali katem. Začalo se pochybovat, zda může být dále římským králem. Svou šanci, kterou dostal na obhajobu, však bohužel opět promarnil. V březnu 1398 byl pozván do Remeše, kde se měl sejít s francouzským panovníkem. Václav se však již první večer opil tak, že se z kocoviny léčil tři dny a vysloužil si nálepku alkoholika.

Petr z Kravař a Strážnice zemřel v roce 1434. Byl synem Václava z Kravař a Strážnice. Po jeho smrti v roce 1381 se Petrovým poručníkem stal jeho strýc Petr z Kravař a Plumlova. V roce 1391 dosáhl Petr zletilosti. V roce 1411 byl potvrzen králem Václavem IV. do úřadu nejvyššího komorníka moravské cúdy. Petr se velmi zasazoval o propuštění mistra Jana Husa z kostnického vězení a po jeho upálení podepsal stížný list. V roce 1416 se stal moravským zemským hejtmanem. Na svém panství podporoval nekatolické kněze, za což byl pravděpodobně v roce 1419 sesazen Zikmundem Lucemburským z funkce moravského zemského hejtmana. V roce 1421 se Petr se Zikmundem usmířil, ale zanedlouho se opět připojil na stranu moravských husitských pánů. Ale na podzim, kdy byly jeho statky popleněny, se opět přidal na Zikmundovu stranu. V roce 1423 přestoupil trvale na stranu husitů. Podílel se společně se svým synem na jejich taženích a některých bitev. V roce 1433 patřil k moravským pánům, kteří uzavřeli příměří s vévodou Albrechtem Habsburským. V září 1434 se účastnil se svými syny zasedání moravského zemského sněmu, na kterém byl uzavřen landfrýd, a tím skončilo období válek. Petr z Kravař se oženil s Magdalenou z Pernštejna, se kterou  měl  syny Václava II., Jiřího a Petra II. a dceru Kateřinu.