HISTORIE KE KÁVĚ

BÁNOV

Obec leží asi sedm kilometrů od Uherského Brodu na úpatí Bílých Karpat. Území obce bylo pravděpodobně osídlováno již v mladší době kamenné, což dokazují nálezy štípaných radiolaritových nástrojů.  První osídlení je doloženo z počátku neolitu, z období 6 000 – 3 500 př. n. l. Další archeologický nález keramických nádob potvrzuje osídlení i v době pozdního neolitu. Po rozpadu Velkomoravské říše se Bílé Karpaty stávají hraničním hvozdem na pomezí Království uherského a Markrabství moravského. Ale protože vliv přemyslovských knížat končil na řece Olšavě u Uherského Brodu a vliv uherských králů v Pováží, byly Bílé Karpaty v podstatě územím nikoho. Hlavní vlna kolonizace tohoto území nastala až v letech 1241 – 1253 po vpádu Tatarů a Kumánů na Moravu. Na kolonizacích se podílel nejen panovník, ale i šlechta, která budovala hrady a osazovala vsi. V roce 1314 byla vytyčena moravsko-uherská hranice tak, jak ji známe dnes. Ve 14. století dochází k rozkvětu větších panství, ale i vesnic v okolí menších vladyckých lén. Za to 15. století přineslo zkázu řadě opevněných sídel. Toto ničení skončilo v roce 1478, kdy byl podepsán mír, který ukončil boje mezi Uhry a českým králem. V této doběnastává další vlna kolonizace tohoto území, tzv. první vlna valašské kolonizace. 17. století přineslo této oblasti naprostou zkázu. V 18. století se životní styl změnil a byly obnovovány a zakládány nové vsi. Pozemky byly přidělovány kolonistům, kteří přicházeli z Polska a z východních Karpat na dnešní Ukrajině a v Rumunsku. V této oblasti se až do konce 19. století udržela panská držba gruntů, jejichž obyvatelé museli odvádět desátek. Tyto platby vedly k zadlužování obyvatelstva a to se od druhé poloviny 19. století začalo hromadně stěhovat do Ameriky. Historický vývoj v Bílých Karpatech znamenal, že se zde nedochovalo mnoho středověkých stavebních památek. Specifické podmínky života v Bílých Karpatech však vedly k udržení bohatých folklórních tradic.

Vesnice Bánov je zmiňována již v Kosmově kronice. První písemné zmínky o ní pocházejí z roku 1091, kdy Břetislav II. po sporech s otcem Vratislavem II. prchá z Českého království do království Uherského a usazuje se na Bánově. Tehdy toto území spadalo pod nadvládu uherského krále Ladislava I. „Svatého“ Arpádovce. Přes Bánov procházela stará obchodní cesta, která vedla z Čech do Uher přes Hrozenkovský průsmyk. V roce 1197 dostává Bánov od markraběte moravského Vladislava Jindřicha do držení Jindřich I. z Hradce. Po jeho smrti v roce 1237 získal dědičně panství Bánov jeho syn Vítek z Hradce. Okolo roku 1259 se majitelem bánovského panství stal syn Vítka z Hradce Oldřich I. z Hradce a po něm zase jeho syn Oldřich II. z Hradce. V roce 1312 zemřel Oldřich II. z Hradce a panství získal jeho syn Oldřich III., kterému bylo v té době pouhých třináct let, proto panství spravovala jeho matka Mechthilda ze Schaunbergu. V roce 1339 vyměnil Oldřich III. Bánov s králem Janem Lucemburským za královský statek Telč. Po něm byli vlastníky jeho syn Karel IV. a vnuk Václav IV. V roce 1407 získal Bánov do zástavy Petr z Kravař a v roce 1464 se Bánov ocitá v rukou Bernarda z Cimburka. Po jeho předčasné smrti se vlastníkem Bánova stává poručník jeho nezletilých dětí Jan z Cimburka, který jej vyměnil se Ctiborem Tovačovským z Cimburka za městečko Slavičín. Ctibor Tovačovský z Cimburka byl jako majitel zapsán do zemských desk v roce 1481. V roce 1490 se bánovské zboží dostalo do vlastnictví ČeňkaKužela ze Žeravic. V té době patřil k Bánovu dvůr, pusté tvrziště a ves Bystřice s vlastním dvorem a tvrzí. V roce 1511 zde seděli Petr a Arnošt Kuželové ze Žeravic. Ti zapsali v roce 1513 statek Vilémovi z Víckova, který jej v roce 1515 navrátil zpět Petru Kuželovi ze Žeravic. V roce 1516 vyměnil Petr Bánov za Petrovskou, dnes Francovu Lhotu a majitelem se tak stal Šťastný(Felix) z Korotína. V roce 1520 získal statek od Šťastného z Korotína Burian Světlovský z Vlčnova, který připojil bánovské panství ke světlovskému. Panství odkázal Hynkovi Bilíkovi z Kornic, jehož synové jej nechali v roce 1552 zapsat do pozemkových knih Kateřině z Vlčnova. V roce 1562 postoupila Kateřina panství Bedřichu Tetourovi z Tetova. Po jeho smrti zdědila panství jeho manželka Magdalena z Kunovic. V roce 1589 koupil Bánov za 22 000 zlatých Jan Chroustenský z Malovar. V roce 1594 pak panství zakoupil Jan Jetřich z Kunovic, který je postoupil své sestře provdané za Zdeňka Žampacha. Od Zdeňka Žampacha získal panství Fridrich Kalkreuter z Czuder. Od něho v  roce 1630 koupil Bánov (Blasius) Blažej Apponyi. Po jeho smrti v roce 1658 zdědila Bánov jeho starší dcera Helena.Po Heleně zdědila Bánov její jediná dcera Marie-Anna. Sňatkem potom přešel na jejího manžela Karla II. Batthyány z Güssingu, který jej v roce 1687prodal za 29 000 florentů hraběti Janu Karlovi Serényimude Kis-Serényi, ten jej prodal v roce 1689 za 31 000 florentů Dominiku Ondřeji z Kounic, který ho připojil k uherskobrodskému panství. Po jeho smrti v roce 1705 zdědil panství jeho syn Maxmilián Oldřich z Kounic-Rietbergu. Ten je vlastnil do roku 1746, kdy je zdědil jeho syn Václav Antonín z Kounic-Rietbergu. Po jeho smrti v roce 1794 se stal majitelem panství jeho nejstarší syn Arnošt Kryštof z Kounic-Rietbergu. Arnošt Kryštof však zemřel pouhé tři roky po svém otci bez mužských potomků, proto panství přešlo na jeho bratra Dominika Ondřeje II. z Kounic-Rietbergu. Po jeho smrti převzal panství jeho syn Alois Václav z Kounic-Rietbergu, který byl však posledním mužským potomkem moravské větve Kouniců. Po jeho smrti v roce 1848 se o dědictví přihlásily jeho tři dcery, které však se svými nároky neuspěly, protože česká linie Kouniců argumentovala rodinnou smlouvou mezi českými a moravskými Kounici z 18. století, která stanovila, že v případě jedné rodové větve bez mužského potomka přejdou fideikomisní statky automaticky na druhou větev. Uherskobrodské panství proto zdědil po čtrnáctiletém soudním sporu v roce 1862 syn Michaela z Kounice Albrecht z Kounic.  Po jeho smrti v roce 1897 zdědil uherskobrodské panství jeho bratr Václav z Kounic. V roce 1913 zdědil majetek jeho bratr Eugen z Kounic, který byl posledním mužským příslušníkem rodu Kouniců.

V roce 1570 byl Bánov dekretem císaře Maxmiliána II. Habsburského povýšen na městečko, a získalo tak právo na tři výroční trhy a jeden trh týdenní. V roce 1848 měl Bánov vlastní samosprávu a začal si volit vlastní zastupitelstvo a také starostu obce. V roce 1852 – 1853 zde byla postavena nová jednotřídní škola, protože ta stará vyhořela. V roce 1857 žilo v obci 1 183 obyvatel ve 188 popisných číslech. V roce 1894 byl v Bánově založen Sbor dobrovolných hasičů. V roce 1921 zde byla zřízena četnická stanice,v roce 1933 vodovod a v roce 1937 byla provedena výstavba kanalizace. Podle sčítání lidu v roce 1921 bylo v obci 312 domů a v nich žilo 1920 obyvatel. V letech 1932 – 1945 se zde těžil andezit. Lom byl umístěn uprostřed obce na místě bývalého hradu. Dnešní Bánov patří k nejupravenějším obcím Slovácka. Obec je plně elektrifikována, má svoji vodu i plyn. V obci je zdravotní středisko, lékárna, dům péče o staré občany i moderní škola.

Obyvatelé Bánova se živili převážně zemědělstvím. Půda však nedávala velké výnosy, proto mnoho obyvatel odešlo za prací do světa. Sezonní dělníci odcházeli přes zimu do Rakouska, Uher a později do větších českých měst a díky tomu se Bánov stával pověstným a dá se říci, žetím i bohatl. Dnešní obyvatelé pracují většinou v blízkém Uherském Brodě nebo v jiných městech České republiky.

Název vsi se pravděpodobně odvozuje od slova „ban“, což u jižních Slovanů označovalo náčelníka nebo panovníkova zástupce. Bánov pak znamená „bánův“ majetek nebo „bánovo“ sídlo. To, že se název zachoval do dnešních dnů prakticky nezměněn, napovídá o nepřetržitém osídlení Bánova stejnými lidmi. 

HRAD

Hrad stával na návrší nad obcí, na místě, které se nazývalo Kalvárie, dnes známé jako Skala. Nejstarší písemná zmínka o něm pochází z konce z roku 1294, kdy je uveden jako castrum Banoue. Podle archeologických nálezů zde opevněné sídlo existovalo už ve 12. století. Za stavitele hradu jsou považováni uherští králové, protože ti tuto oblast v 11. století ovládali.  Za vlastnictví Oldřicha došlo k přestavbě hradu, kdy se z hradu ze dřeva a hlíny stává reprezentační šlechtické sídlo z kamene.  Na počátku 14. století obsadil hrad při dobývání Moravy Matúš Čák Trenčiansky a po jeho odražení se hrad vrátil do držení pánů z Hradce. V roce 1339, kdy získal hrad výměnou král Jan Lucemburský, byl zařazen jako zeměpanský hrad do obranného systému proti útokům z Uher. V této době pravděpodobně sloužil jako sídlo vojenské posádky. V roce 1407 jej do zástavy získal Petr z Kravař a v roce 1464 páni z Cimburku. Hrad byl pravděpodobně pobořen za husitských válek a česko-uherské války Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem dovršily jeho úplnou zkázu. V roce 1490 je uváděn jako pusté tvrziště. Ve 30. letech 20. století byly ještě patrné jeho pozůstatky.V roce 1932 byl na místě hradu otevřen lom na andezitovou horninu a tím narušen terén, takže nejde přesně zjistit, jak hrad vypadal. Předhradí dnes slouží jako hřbitov.

Hrad stával na andezitové kupě na kopci zvaném Hrad nad kostelem uprostřed obce. Svahy kupy převyšovaly okolí asi o 15 metrů, což zajišťovalo ochranu hradu. Na jižní straně stávalo předhradí. Jednalo se o dvojdílný hrad.

Dnes stojí na místě hradu tři kříže, které na vrcholu stávaly již dříve a měly zdejším věřícím jednak připomínat biblickou tragédii, proto také název Kalvárie, a jednak měly být symbolem utrpení zdejšího lidu v dobách barbarských nájezdů v minulosti. Jako další připomínají památku obětí morové epidemie, která zasáhla Bánov v roce 1831.

TVRZ

Pravděpodobně po husitských válkách zde byla vystavěna tvrz, která však zanikla za česko-uherských válek. V roce 1552 byla tvrz znovu vystavěna. V 17. století byla spolu s vesnicí vypálena a zničena. Tvrz stála uprostřed vsi.

VLASTNÍCI

Vítkovci neboli páni z Růže patřili k nesilnějším domácím rozrodům. Jméno Vítkovci se odvozuje od českého šlechtice Vítka z Prčice, jehož čtyři synové založili významné panské rody. Kromě nich měl ještě pátého syna, levobočka Sezemu z Ústí. Těchto pět synů založili tyto rodové větve: rod pádů z Hradce, který založil Jindřich z Hradce, rod pánů z Krumlova, který založil Vítek II. starší z Krumlova, rod pánů z Rožmberka, jehož zakladatelem byl Vítek III. mladší z Prčice,rod pánů z Landštejna a Třeboně, jehož zakladatelem byl Vítek z Klokot a rod pánů ze Strážného a Ústí, který založil Sezema z Ústí. Reálně jsou však prokázáni pouze čtyři synové Vítka z Prčice. Všechny vítkovské větve měly erb nesoucí pětilistou růži. Jedná se o jedno z prvních dochovaných šlechtických erbovních znamení na českém území.

Páni z Hradce patřili ke starému českému šlechtickému rodu. Jejich rodovým sídlem se stal Jindřichův Hradec. Od roku 1339 sídlili také v západomoravské Telči. Za zakladatele rodu je považován nejstarší syn Vítka z Prčice Jindřich. Predikát z Hradce použil poprvé až jeho syn Vítek v roce 1242. V období husitských válek stáli páni z Hradce na obou stranách barikády. Za vlády posledních Přemyslovců a Lucemburků zasahovali členové rodu významně do dějin středověkého státu.  Od 13. století do počátku 17. století patřil rod k druhé nejvýznamnější rodové linii pánů z Růže. Rod pánů z Hradce vymřel v roce 1604.

Jindřich z Hradce se narodil kolem roku 1160 a zemřel v roce 1237. Byl nejstarším synem Vítka I. z Prčice. Stal se zakladatelem pánů z Hradce. Za své sídlo si vybral Jindřichův Hradec. V roce 1285 zastával úřad podkoního na dvoře knížete Bedřicha. V roce 1213 se zúčastnil říšského sněmu v Řezně. V letech 1216 – 1222 zastával úřad zemského maršálka. Často pobýval na dvoře Přemysla Otakara I. a po jeho smrti také na dvoře Václava I. Měl syny Vítka a Sezemu.

Vítek z Hradce zemřel okolo roku 1259. Byl synem Jindřicha z Hradce. První zmínka o něm pochází z roku 1223, kdy je zmiňován společně se svým otcem. V roce 1242 poprvé použil predikát z Hradce. V letech 1241 – 1249 zastával úřad olomouckého purkrabího. Při povstání Přemysla proti svému otci Václavu I. v roce 1248 stál na straně Přemysla, kvůli čemuž přišel o svůj úřad purkrabího. Později se s Václavem I. usmířil a byl dokonce u jeho úmrtního lože. Za vlády Přemysla patřil k předním zástupcům královské moci v Rakousku a Štýrsku. V roce 1254 při sporech Přemysla Otakara II. s uherským králem Bélou se zapojil do smírčích jednání o rozdělení Štýrska. Účastnil se také Přemyslova tažení k Baltu. Vítek měl pět dětí, syny Oldřicha, Jindřicha a Dětřicha a dcery Lidmilu a Elišku.

Oldřich I. z Hradce se narodil před rokem 1254 a zemřel po roce 1282. Byl synem Vítka I. z Hradce. Po smrti Voka I. z Rožmberka se stal nejvlivnějším příslušníkem rodu Vítkovců. Patřil mezi spojence krále Přemysla Otakara II. V roce 1269 však upadl u Přemysla Otakara II. z majetkových a mocenských důvodů v nemilost. V roce 1272 již mezi nimi bylo otevřené nepřátelství. V roce 1277 dobyl král Přemysl Otakar II. Jindřichův Hradec. Oldřich se pravděpodobně Přemyslovi vzdal a ten s ním pak vyměnil Jindřichův Hradec za ves Buk. Oldřich se oženil s Marií Magdalenou z Hardeka, se kterou měl syny Oldřicha, Vítka a Otu, a dcery Kateřinu, Marii a Markétu. V roce 1282 Oldřich pravděpodobně zemřel spolu se svým synem Otou při velké morové epidemii.

Oldřich II. z Hradce zemřel v roce 1312. Byl synem Oldřicha I. z Hradce a jeho manželky Marie z Hardeka. V letech 1281 a 1282 je uveden spolu se svým bratrem jako svědek na listinách Jindřicha z Rožmberka. Po zatčení Záviše z Falkenštejna stál na jeho straně. V roce 1289 se účastnil lenního holdu Kazimíra Bytomského Václavu II. Podporoval řád německých rytířů. Oldřich se oženil s Mechtildou z Schaunbergu, se kterou měl syna Oldřicha a dceru Annu. Poslední zmínka o Oldřichovi pochází z roku 1303, kdy svědčil na věnné smlouvě Vítka ze Švábenic a jeho druhé manželky Perchty.

Oldřich III. z Hradce se narodil kolem roku 1298 a zemřel v roce 1348 nebo 1349. Byl synem Oldřicha II. a jeho manželky Mechtildy za Schaunbergu. Do sedmi let byl vychováván matkou. Ve třinácti letech mu zemřel otec a regentství se ujala jeho matka, která slíbila za sebe i svého syna věrnost králi Janu Lucemburskému. Za to získala privilegium, že nebude ona ani její syn během jednoho roku pohnána před zemský soud a v případě sporu bude soudcem Oldřich Pluh ze Žďáru. V roce 1317 ve vzpouře proti králi Janu Lucemburskému se postavil na stranu české šlechty a římského krále Fridricha Habsburského. V roce 1318 po podepsání smíru v Domažlicích přísahal společně s dalšími šlechtici věrnost králi. V roce1323 se účastnil uzavření spolku krále Jana Lucemburského s uherským králem Karlem z Anjou a rakouskými vévody. V lednu 1334 navštívil spolu s dalšími šlechtici Jana Lucemburského v Lucembursku, za což dostal darem městečko Hořepník s hradem Konipasem. V roce 1335 byl v Řezně účastníkem uzavření příměří mezi Janem Lucemburským a králem Ludvíkem Bavorem. V roce 1336 spolu s králem dobýval rakouský hrad Seefeld a poté se účastnil tažení do západních Čech, které ohrožoval Ludvík Bavorský. Na jaře v roce 1339 cestoval s králem Janem a markrabětem Karlem do Norimberku a Landshutu. Natéto cestě směnil s králem Janem Lucemburským své východomoravské zboží Bánov za královský statek Telč. Oldřich III. byl velkým ochráncem církve. Na svých statcích zakládal farní kostely a dostavěl pro Řád německých rytířů kostel svatého Jana Křtitele, který později věnoval minoritům a pro Řád německých rytířů založil nový kostel Nanebevzetí Panny Marie. 18. listopadu 1338 se Oldřich vzdal odúmrtě po kněžích na svém panství. Po vzpouře valdenských, kteří šířili kacířství na panství, se Oldřich rozhodl valdenskou herezi na svém panství vymýtit. S podporou papeže vyhlásil proti nim křížovou výpravu. V roce 1347 se zúčastni korunovace Karla IV. českým králem. Patřil také k českým pánům, kteří se zasadili o korunovaci Arnošta z Pardubic pražským arcibiskupem. Oldřich III. byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se stala v roce 1320 Markéta z Korutan.  Z manželství se narodili synové Jindřich, Oldřich a Menhart a dcera Anna. Markéta zemřela někdy mezi lety 1329 – 1332. Pravděpodobně v roce 1333 se Oldřich oženil podruhé. Jeho manželkou se stala Klára z Bílkova, dcera Ješka z Bílkova z rodu Ranožírovců. Z manželství se narodil syn Heřman.