HISTORIE KE KÁVĚ

BÁNĚ

Zaniklá ves Stará Báň se nacházela v katastru obce Žehuň. 13 km východně od Poděbrad. První zmínka o obci pochází z roku 1391, kdy ji měl v držení vladyka Halda z Báně. Po něm jsou zde zmiňováni Jan a Ješek z Báně. V letech 1451 – 1454 se zde připomíná Jíra Opat z Maličína a z Báně. V roce 1460 zde seděl Jan z Báně. V letech 1494 přešla do majetku Hynka Baderského  z Újezda, který ji vlastnil do roku 1510. V letech 1519 – 1560 vlastnil ves spolu s tvrzí jeho syn Jiří Baderský z Újezda, který ji v roce 1551 vložil do zemských desk jako pustou tvrz se dvorem a vsí.Dalším majitelem se stal syn Jiřího Jan Baderský z Újezda. Po jeho smrti v roce 1571 se Báně ujímá Zikmund Baderský, který prodal dvůr s krčmou a jednou chalupou svému bratrovi Bavorovi Baderskému z Újezda. Bavorův syn Hynek, který ves zdědil, prodal v roce 1584 pustou ves, tvrz a dvůr císaři Rudolfovi II. za 2 540 kop a ten ji připojil k chlumeckému panství. Ves bez větších škod přežila třicetiletou válku, přesto zanikla, protože nedávala velký zisk a spíše stagnovala. V roce 1700 vznikl na místě zaniklé vsi panský dvůr, který je doložený v Tereziánském katastru jako majetek chlumeckého panství. V roce 1715 patřilo ke dvoru 648 korců polí, 816 korců lesa a 36 korců štěpnice. Na rozsáhlých lukách se sklízelo 24 vozů čtyřspřežních a 7 dvouspřežních vozů sena. V roce 1822 byla pro dělníky dvora založena osada Nová Báň, která měla třicet domů. V roce 1949 byla tato osada spojena s obcí Hradčany. V roce 1900 měl dvůr Stará Báň 1470 korců a chlumecký velkostatek jej pronajal cukrovaru v Libněvsi. Po parcelaci dvora na základě pozemkové reformy v roce 1922 – 1924 zbylo ze dvora pouhých 129 ha pozemků. Dvůr byl přidělen Bytovému a stavebnímu družstvu ve Staré Báni se sídlem v Praze.  V roce 1934 jej od Bytového družstva koupil Josef Mareček z Veleně. V roce 1949 byl velkostatek Stará Báň Josefu Marečkovi na základě Hradeckého programu zkonfiskován a rozdělen mezi zemědělce. V roce 1950 byl z bývalého dvora Stará Báň zřízen státní statek, který zaměstnával 17 osob. Statek však vedli převážně osoby, které hospodářství nerozuměli a hlavně mysleli na svůj vlastní prospěch, proto celé hospodářství chátralo. Na podzim 1958 byl proto Státní statek Stará Báň zrušen. Orná půda byla rozdělena mezi JZD Dlouhopolsko, JZD Žehuň a JZD Hradčany. V roce 1985 byly všechny hospodářské i obytné budovy ve dvoře Stará Báň pro svou zchátralost zbourány.  V roce 1992 požádal bývalý majitel velkostatku Stará Báň Josef Mareček o navrácení pozemků. Od něj je pravděpodobně odkoupili dva společníci, kteří zde chtěli provozovat hypoterapii. Záměr jim však nevyšel a byli nuceni pozemky prodat. Současnými majiteli nové rezidence čp. 258, která byla vybudována v prostorách bývalého dvora, jsou manželé Jiří a Eva Svobodovi.

V roce 1611 získal dědičně panství Chlumec od císaře Matyáše Václav Kinský.Po jeho smrti se ujal majetku jeho jediný syn Jan Oktavián Kinský. Po Janu Oktaviánovi se stal v roce 1679 majitelem panství jeho starší syn František Oldřich Kinský. František Oldřich zamřel bez potomků, proto po jeho smrti v roce 1699 zdědil panství jeho bratr Václav Norbert Oktavián Kinský. Václav Norbert Oktavián zemřel v roce 1719 a panství Chlumec získal jeho třetí syn František Ferdinand Kinský. Po smrti Františka Ferdinanda zdědil panství jeho syn Leopold Ferdinand Kinský. Ten zemřel ve věku 47 let v roce 1760 a panství se ujal jeho syn František Ferdinand Kinský. Po smrti Františka Ferdinanda Kinského v roce 1806 získal panství jeho syn Josef Leopold. Leopoldovým nástupcem se stal roku 1831 jeho teprve osmnácti letý syn Josef Oktavián Kinský, který byl poslední chlumeckou vrchností. Dožil se vysokého věku a majitelem chlumeckého velkostatku byl téměř do konce 19. století. Nástupcem Josefa Oktaviána Kinského se stal v roce 1895, jeho synovec Oktavián Zdenko Kinský. V roce 1922 předal, Zdenko správu panství svému nejstaršímu synovi Františku Xaverovi Kinskému. Ten však zemřel v roce 1935 bezdětný a panství zdědil jeho bratr Zdenko Radslav Kinský. V roce 1948 mu byl majetek znárodněn. Po roce 1989 byl majetek Kinským vrácen v restituci.

TVRZ

Poprvé je tvrz Stará Báň zmiňována v roce 1391, kdy zde seděl vladyka Halda z Báně. Písemněje připomínána v roce 1497, kdy ji držel rod Baderských z Újezda. Stála v prostoru panského dvora proti dnešnímu dvoru Báň, kde je dodnes patrné kruhové tvrziště o průměru 20 – 25 m, které je obklopeno příkopem. Lokalita je bohužel poškozena pozdějšími zásahy. Jádro tvrziště tvoří nepravidelný vyvýšený obdélník se zaoblenou jihovýchodní částí. Plocha jádra dosahuje rozměrů 26 x 19 metrů. Pahorek je obehnán příkopem a vnějším valem. Na západní straně byl val pozdějšími úpravami terénu odstraněn. Příkop je hluboký 2 – 3 metry. Prostor příkopu a valů je hustě zarostlý keři.

VLASTNÍCI

Halda z Báně vladyka

Jan z Báně daroval v roce 1460 plat kostelu v Chotěvicích, dnešních Choťovice a koupil plat v Milošovicích.

Ješek z Báně v roce 1401 koupil od Zdeňka z Milošovic dvůr v Milošovicích.

Jíra Opat z Maličína a z Báně držel Maličín.

Baderský z Újezda byl vladycký rod, který pocházel ze středních Čech. V modrém štítu měli členové rodu lví hlavu ve slunci s lidským obličejem. Prvním známým členem byl Říha z Újezda, který je zmiňován v roce 1451.

Hynek Baderský z Újezda byl pravděpodobně synem Říhy z Újezda. Sloužil Hynkovi z Poděbrad, který mu daroval za věrné služby v letech 1492 – 1499 několik manství na Poděbradsku. Zastával úřad poděbradského a kolínského hejtmana. Měl syna Jiřího. Poslední zmínka o něm pochází z roku 1513.

Jiří Baderský z Újezda Zemřel v roce 1571. Byl synem Hynka Baderského z Újezda.

Jan Baderský z Újezda byl synem Jiřího Baderského z Újezda.

Zikmund Baderský z Újezda

Bavor Baderský z Újezda byl vnukem Hynka Baderského z Újezda.

Hynek Baderský z Újezda byl synem Bavora Baderského z Újezda.

Rudolf II. Habsburský se narodil v roce 1552 a zemřel roku 1612. Byl synem císaře Maxmiliána II. a jeho manželky Marie Španělské, která byla jeho sestřenicí.  V šesti letech dostal Rudolf domácího učitele, profesora na vídeňské univerzitě Jiřího Muschlera. Ale na nátlak matky byl nakonec vzděláván na dvoře španělského krále Filipa II. Do Španělska vyrazil v roce 1563 a na dvůr svého strýce přijel 17. března 1564. Během svého pobytu se Rudolf účastnil různých církevních slavností, a dostalo se mu zde i vybraného chování. Kromě latiny, němčiny, španělštiny a italštiny se také vzdělával ve znalosti klasické antické literatury, dějin středověkého Řecka a Říma, antické mytologie a samozřejmě i náboženství. Důležitou součástí jejich vzdělávání bylo i cvičení v stylistické obratnosti a zanedbáváno nebylo ani vzdělání v politických otázkách. Nezapomnělo se však ani na výuku tance, jízdy na koni, lovu, zápasu nebo různých turnajových her. V roce 1571 se Rudolf vrátil zpátky do Vídně. Hned po návratu jej jeho otec Maxmilián II. začal zasvěcovat do státních záležitostí. V roce 1572 byl Rudolf prohlášen uherským králem a ještě v tom samém roce byl korunován. V roce 1573 se zúčastnil místo svého nemocného otce jednání českého sněmu, při kterém stavy vznesly svůj požadavek, aby se Rudolf usídlil v Praze. V roce 22. září 1575 byl Rudolf korunován českým králem. 12. října 1576 po smrti svého otce císaře Maxmiliána II. se ujal vlády i jako římský císař. V Praze ustavil sbor deseti místodržících, který byl složený z nejvyšších zemských úředníků, podnikl holdovací cestu po vedlejších zemích Koruny české a usídlil se ve Vídni. Zároveň se také zhoršil vztah s jeho bratrem Matyášem. Rudolf měl na počátku své vlády snahu realizovat své politické plány a navazoval také diplomatické styky. Důsledně podporoval rekatolizační hnutí, ale navenek zůstával v náboženských otázkách spíše pasivní, k čemuž ho vedla závislost na finanční podpoře ze strany stavů. V roce 1578 se u Rudolfa ve větší míře projevila melancholie a Rudolf ulehl na lůžko. V jeho okolí začalo bujet intrikánství. Poté co se uzdravil, byl ke svému okolí podezíravý, pociťoval odpor k veřejným jednáním, ceremoniálům a slavnostem. V roce 1583 se přestěhoval do Prahy. Hlavním důvodem bylo trvalé ohrožení Vídně ze strany Osmanské říše, ale také spory se členy rodiny. V roce 1584 byl Rudolfovi udělen Řád zlatého rouna. Rudolf se však stále více stahoval do ústraní. Po roce 1597 se jeho zdravotní stav začal stále více zhoršovat. Docházel k stále častějším depresím a začaly se také přidávat projevy syfilis, kterou se nakazil při svých častých erotických hrátkách. Nakonec se pokusil i o sebevraždu. V roce 1606 se při společné schůzce vyslovili císařovi příbuzní pro Matyášovo nástupnictví, ale Rudolf se odhodlal k protiútoku.  Krize si však byly vědomy i stavy jednotlivých zemí monarchie, a tak se rakouské a uherské stavy přidaly na Matyášovu stranu. Rudolf ztrácel i podporu moravských stavů a vojevůdců, kterým nevyplácel žold, a ti se nakonec přidali na stranu Matyáše. Čeští stavové však zůstali věrni Rudolfovi. V roce 1608 táhl Matyáš na Prahu. 25. června 1608 uzavřeli Rudolf s Matyášem Libeňský mír, kterým se vláda v monarchii rozdělila. Matyáš získal Moravu, Rakousko a Uhry a Rudolfovi zůstaly Čechy, Slezsko a Horní a Dolní Lužice. 9. července 1609 vydal Rudolf Majestát, kterým povolil svobodu vyznání. Ani po podepsání Libeňského míru se císař Rudolf nevzdával naděje, že se vše obrátí v jeho prospěch. Hlavně toužil po pomstě, proto požádal o pomoc svého bratrance pasovského biskupa Leopolda, který měl situaci vojensky vyřešit. Ale tento záměr Rudolfovi nevyšel, protože nedostatek peněz donutil Leopolda Pasovského stáhnout se a Jindřich Matyáš Thurn donutil Rudolfa k abdikaci a v Praze byl jako nový vládce uvítán Matyáš. Pražský hrad přenechal Matyáš k užívání Rudolfovi. Rudolf zemřel 20. ledna 1612 bez legitimních potomků. Rudolf II. se nikdy neoženil a zůstal starým mládencem. K manželskému svazku měl výslovný odpor. Ženám se však nevyhýbal. Měl mnoho milenek. K nejznámějším patřila Kateřina Strádova, se kterou měl syna Julia Caesara d´Austria.  Rudolf II. byl posledním panovníkem a také posledním v hodnosti císaře Svaté říše římské, který učinil z Prahy své sídelní město. Byl velkým milovníkem umění a po přesídlení do Prahy poručil, aby byla převezena i část vídeňské sbírky. Patřil také mezi nadšené stoupence alchymie. Přezdívalo se mu „kníže alchymistů“. Za Rudolfa II. přibyly na Hradě také konírny, ptáčnice a tzv. lví dvůr, kde byla chována exotická zvířata, především lvi, jako symbol královské moci. V politice však Rudolf příliš úspěšný nebyl, což bylo dáno jednak složitými osobními dispozicemi, a jednak stoupajícím celoevropským napětím mezi protestanty a katolíky, což byl základní spor v českém stoupajícím prostředí, jež Rudolf nedokázal vyřešit.

Matyáš Habsburský se narodil v roce 1557 a zemřel roku 1619. Byl synem Maxmiliána II. a jeho manželky Marie Španělské, která byla jeho sestřenicí. Byl mladším bratrem císaře Rudolfa II. Jako dědictví dostal pouze skromný roční důchod, s čímž se Matyáš nesmířil. V povaze měl silnou politickou ctižádost.  V letech 1578 – 1581 se stal generálním místodržícím v Nizozemí, s titulem Generální guvernér Svobodného Nizozemí. Před jeho příchodem zde vypuklo proti Habsburkům povstání. Matyáš se tímto svým činem dostal u Rudolfa do velké nemilosti. Od roku 1594 hospodařil Matyáš v Rakousku, kde byl z Rudolfovy vůle místodržitelem. Byl jmenován nejvyšším vojenským velitelem v patnáctileté válce s Turky. V roce 1598 zastával úřad regenta v Sedmihradsku. V roce 1606 byl tajně jmenován rodinnými příslušníky hlavou rodu. V roce 1608 získal za slib politické a náboženské svobody podporu stavů a převzal vládu nad Rakouskem, Uhrami a Moravou. V roce 1611 byl korunován českým králem a v roce 1612 i císařem. Po nástupu na trůn se však projevil jako váhavý a slabý panovník. Své sídlo přenesl z Prahy do Vídně. V roce 1617 přijal český sněm za budoucího českého krále Ferdinanda Štýrského. Budoucí král postupně omezoval Matyášův politický vliv. Matyáš byl ženatý s Annou Tyrolskou. Manželství však zůstalo bezdětné, proto bylo následnictví na základě tzv. Oňatovy smlouvy určeno Ferdinandovi II. ze štýrské větve Habsburků.

Rod Kinských je staročeský rytířský a později panský, hraběcí a knížecí rod, který pochází z počátku 13. století, který se výrazně zapsal do historie celého českého národa. V 18. století patřili k přední středoevropské aristokracii. V současné době žijí členové rodu v Česku, Rakousku a dalších zemích. Jméno Kinský se vyvinulo ze středověkého německého přepisu původního jména Wchynsky, tj. Vchynský ze Vchynic a z Tetova. Přídomek je odvozen od jména vesnice a tvrze nedaleko Lovosic na Litoměřicku. Později se jméno změnilo na Chynský a v období třicetileté války se začalo užívat transkripce ve tvaru Kinský nebo Kinski. Zpočátku se jednalo o nevýznamný vladycký rod, spíše o významnější sedláky. Po třicetileté válce však nastal jeho mocenský a finanční vzestup. Kořeny tohoto rodu jsou spjaty s okolím Litoměřic. Prvním pravděpodobným předkem byl Martin z Medvědic, který je doložen v listině pražského biskupa, která potvrzuje statky a výsady oseckého kláštery v severních Čechách a je datována 3. září 1209. Další písemná zmínka o rodu pochází z roku 1282, kde je zmiňován v listině doksanského kláštera rytíř Bohuslav ze Žernosek a ze Vchynic. Zhruba do roku 1350 byl rod jednotný, po tomto roce se rozštěpil na jednotlivé větve: Razické ze Vchynic, Želenské z Želenky a Oparanské sídlící na hradě Oparenu. Za hlavní je považována větev, která držela Vchynice a dala základ pozdějšímu významu. V 15. století držel Vchynice Jan Dlask, který byl v roce 1470 litoměřickým hejtmanem a byl jedním z prvních významných představitelů rodu Kinských. Jeho synové založili tři nové linie rodiny. Jiří Dlask dratskou, Kryštof Dlask nizozemskou a Václav Dlask Chlumeckou. V roce 1611 byl rod díky Václavovi přijat do panského stavu, v roce 1676 pak do hraběcího stavu. V současnosti žijí v Česku potomci kostelecké a chlumecké větve, které jsou obě hraběcí.

Václav Kinský z Vchynic a Tetova se narodil v roce 1572 a zemřel roku 1626. Byl synem Jana Dlaska z Vchynic a jeho manželky Anny Pouzarové z Michnic. V letech 1603 – 1606 zastával úřad nejvyššího lovčího. V roce 1606 byl z úřadu odvolán údajně kvůli špatnému hospodaření a Václav ponížený opustil rudolfínský dvůr. Kvůli této křivdě a křivdám, které Rudolf II. spáchal na jeho otci, se přidal na stranu Rudolfova bratra Matyáše, kterého informoval o českém stavovském prostředí. Stal se jeho komorníkem a poradcem. Díky tomu upadl u Rudolfa II. v nemilost. V roce 1608 po uzavření Libeňského míru byl amnestován. V roce 1609 sice slíbil Rudolfovi věrnost a pomoc, ale slib nemyslel vážně. Vyjednával se všemi stranami. Kolem roku 1610 konvertoval ke katolickému vyznání. Pro své styky s Matyášem se stal jedním z vůdců stavovské obce. 15. února 1611 po vpádu pasovských vojsk na Malou Stranu bojoval ve stavovském vojsku. Václav také chránil klementinskou kolej jezuitů před útokem lůzy. Toto jednání se mu později zúročilo v diplomatických stycích. V únoru 1611 byl zvolen jedním z třiceti stavovských direktorů. Dne 24. března 1611 vjel Václav Vchynský po boku Matyáše do Prahy. Za svou pomoc od něj získal komorní panství Kolín a Chlumec nad Cidlinou. Stal se také správcem všech komorních panství v Království českém a byl povýšen do panského stavu. Stavové však Václavovi nevěřili a nepřáli mu zisk kolínského a chlumeckého panství, které mu nechtěli zapsat pod jeho jménem do Zemských desek. Vyžádali si osobní odůvodnění této odměny od Matyáše. Odpověď však byla pro Václava nepříznivá, protože je získal za pomoc při získání koruny, čímž se dopustil přečinu proti zemské ústavě. Žádali proto pro něj trest ztráty cti, hrdla a statků. Václav byl v té době v domácím vězení hlídán silnou stráží. Stavové jeho vězení odůvodňovali jeho mstivostí a obvinili ho, že neuposlechl zákazu a vyjel ze země. Dne 1. března 1616 začal soud. Byl obviněn z urážky císaře Rudolfa II. i krále Matyáše a z ohrožování ostatních lidí. Za to jej odsoudili k trestu smrti, ale panovník mu ortel změnil na doživotní vězení na kladském hradě a panství Kolín a Chlumec nad Cidlinou byla navrácena královské komoře. Václavovi se po dvou měsících podařilo utéct do Polska. Po vypuknutí stavovského povstání v roce 1618 se vrátil zpět do Čech a připojil se k němu. Stavové ho vzali na milost. V roce 1619 se opět ujal správy chlumeckého panství. Václav byl ženatý s Alžbětou Krajířovou z Krajku, se kterou měl syna Jana Oktaviána. Zemřel v roce 1626 v Brně, kde je také pohřben. Historické prameny charakterizují Václava jako „muže smělého, rezolutního, který dovedl vytčeného cíle se domáhati i prostředky méně čestnými, což zavinilo, že od mala byl milován, ale i od mnohých nenáviděn a obáván“.

Jan Oktavián Kinský z Vchynic a Tetova se narodil v roce 1601 a zemřel roku 1669. Byl synem Václava Kinského z Vchynic a Tetova a jeho manželky Alžběty Krajířové z Krajku. Na rozdíl od svého otce zůstával Jan Oktavián pod velkorysou ochranou císaře Ferdinanda II. Po smrti svého otce musel čelit útokům dvorské komory, která měla výhrady k jeho držení chlumeckého panství se statkem Hradišťko do zemských desek jako majetek Jana Oktaviána Kinského. Držení panství však bylo podmíněné dluhem sto tisíc kop míšeňských dvorské komoře. U Ferdinanda II. také dosáhl anulování důsledků rozsudku nad jeho otcem a zavedení trestů pro ty, co by to Janu Oktaviánovi předhazovali. V roce 1635 byl od Ferdinanda II. obdarován panstvím Česká Kamenice. V roce 1645 byl jmenován praefectus aulae regiae v Čechách. Jan Oktavián založil rodovou hrobku v jezuitském kostele Nejsvětějšího Salvátora v pražském Klementinu. 25. května 1628 se v Praze oženil s Markétou Magdalenou hraběnkou z Porcie. Z manželství se narodili dva synové František Oldřich a Václav Norbert a dvě dcery Marie Anna a Silvie Kateřina.

František Oldřich Kinský se narodil v roce 1634 a zemřel roku 1699. Byl synem Jana Oktaviána Kinského a jeho manželky Markéty Magdaleny z Porcia. Vystudoval práva na univerzitě v Lovani v Nizozemí. Po studiu absolvoval kavalírskou cestu. Po svém návratu vstoupil do družiny arcivévody Leopolda. V roce 1658 se zúčastnil korunovace Leopolda I. na římského císaře ve Frankfurtu nad Mohanem. V letech 1663 – 1667 zastával úřad místokancléře. V roce 1663 byl jako místokancléř vyslán na významnou misi do Polska, aby zde vyjednal pomoc proti Turkům. Vyjednávání však skončila neúspěchem. V letech 1676 – 1679 se účastnil jako hlavní rakouský vyjednavač mírových jednání s Francií. V roce 1683 po porážce Imricha Thökölyho se podílel na pacifikaci Uher. V tomto roce byl také jmenován do úřadu nejvyššího českého kancléře, který vykonával až do své smrti. V roce 1688 obdržel za své zásluhy Řád zlatého rouna. V roce 1689 byl jmenován členem císařské tajné rady. V roce 1699 se podílel na vyjednávání karlovického míru s Osmanskou říší. Byl žákem a podporovatelem Bohuslava Balbína. Nesouhlasil s vytlačováním češtiny z běžného života. Psal sice v němčině nebo latině, ale doma mluvil česky.  Byl také donátorem 30. kaple Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi. Zabýval se také berní rulou, jejíž oprava z roku 1683 bývá nazývána „katastr Kinského“. Přestože byl uznáván jako vynikající diplomat, byl označován za uzavřeného, chladného, svéhlavého, nepříjemného a hněvivého člověka. Oženil se s Annou Uršulou Ursenbechovou, ale jejich manželství zůstalo bezdětné. Po jeho smrti v roce 1699 veškerý jeho majetek zdědil jeho mladší bratr Václav Norbert Oktavián Kinský.

Václav Norbert Oktavián Kinský se narodil v roce 1642 a zemřel roku 1719. Byl synem Jana Oktaviána Kinského a jeho manželky Markéty Magdaleny z Porcia. Vystudoval práva na pražské univerzitě. V roce 1676 zahájil svou kariéru ve státní službě jako rada apelačního soudu. V letech 1688 – 1690 působil jako prezident apelačního soudu, v letech 1690 – 1696 zastával úřad nejvyššího zemského sudího a v letech 1696 – 1705 nejvyššího zemského komořího. V roce 1703 byl císařským zplnomocněncem u českého zemského sněmu. V letech 1705 – 1711 zastával funkci českého dvorského kancléře. V roce 1711 z této funkce odstoupil pravděpodobně z důvodu vysokého věku. V roce 1712 se stal rytířem Řádu zlatého rouna. Velmi úspěšný byl i v rozmnožování majetku. V roce 1719 měl jeho majetek hodnotu 2 693 576 zlatých. V roce 1706 zřídil majorát a sepsal rozsáhlý testament, který často měnil. Václav Norbert byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se stala v roce 1668 hraběnka Marie Anna Barbora z Martinic, dcera Maxmiliána Valentina Bořity z Maritnic, se kterou měl devět dětí, syny Františka Antonína, Bernarda Františka Antonína, Jana Václava Oktaviána, Františka Ferdinanda a Štěpána Viléma a dcery Marii Alžbětu, Annu Františku, Johannu Charlotu a Marii Markétu. Podruhé se oženil s Marií Annou Terezií z Nesselrodezu Ereshoven. Z tohoto manželství se narodilo šest dětí, synové Filip Josef František, Josef Jan Maxmilián a František Karel a dcery Eleonora Josefa, Marie Terezie a Marie Aloisie Stefanie. Václavem Norbertem konči jednotná držba rodových panství v Čechách, která byla po jeho smrti rozdělena mezi pět synů, což vyplynulo z jeho testamentu.

František Ferdinand Oktavián Kinský se narodil v roce 1678 a zemřel roku 1741. Byl synem Václava Norberta Oktaviána Kinského a jeho první manželky Marie Anny Barbory z Martinic. Studoval na univerzitě v Lovani v Nizozemí. Od roku 1699 zastával úřad skutečného císařského komorníka, od roku 1705 úřad vicekancléře, od roku 1715 českého dvorského kancléře a od roku 1723 nejvyššího kancléře. V roce 1719 byl ustanoven nejvyšším hofmistrem. V roce 1711 byl účastníkem jednání o zvolení Karla VI. římským císařem a následně jeho korunovace ve Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1717 se stal přísedícím zemského soudu a v roce 1721 po smrti papeže Klementa XI. vyslancem císaře Karla VI. u volby nového pontifika v Římě. V letech 1722 a 1729 byl císařským komisařem na uherských sněmech. Za věrné služby byl vyznamenán Řádem zlatého rouna. František Ferdinand byl zakladatelem chlumecké větve rodu. Byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se stala v roce 1706 Marie Terezie z Fünfkirchenu. Z manželství se narodili synové Václav Josef, František Václav Kajetán, Karel Josef a Leopold Ferdinand. Jeho druhou manželkou se stala Marie Augustina Pálffyová z Erdödu, se kterou měl syny Josefa a Františka Josefa a dcery Marii Annu a Marii Antonii.

Leopold Ferdinand Kinský se narodil v roce 1713 a zemřel roku 1760. Byl synem Františka Ferdinanda Kinského a jeho první manželky Marie Terezie von Fünfkirchen. Zastával úřad císařského rádce a komorníka. S majetkem zdědil také dluhy, s kterými se potýkal celý svůj život. V roce 1773 pobýval v Paříži. V letech 1751 – 1760 vykonával funkci nejvyššího lovčího království českého. Rozšířil hřebčín, který založil jeho dědeček Václav Norbert Oktavián. 6. září 1734 se oženil s Marií Terezií Capece, markýzy von Rofrano. Z manželství se narodili dva synové František Ferdinand a Filip Josef a dvě dcery Marie Terezie a Marie Anna.

František Ferdinand Kinský se narodil v roce 1738 a zemřel roku 1806. Byl synem Leopolda Ferdinanda Kinského a jeho manželky Marie Terezie Capete, markýzy von Rofano. Pro svou kariéru si vybral vojenskou službu a stal se plukovníkem v pluku knížete Poniatowského. V době smrti svého otce byl nezletilý, proto majetek spravovala jeho matka. František Ferdinand převzal správu v roce 1762. Panství bylo velice zadlužené. Jeho zadlužení se ještě více zvýšilo jeho svatbou. Na přelomu let 1765 – 1766 nechal vytvořit administrativní komisi, která se starala o správu panství. Jejím úkolem byla stabilizace finanční situace. V roce 1770 převzal František Ferdinand správu panství opět do svých rukou. V roce 1761 se oženil s Kristinou princeznou Lichtesteinovou, se kterou měl syny Josefa Leopolda, Karla, Kristiána, Františka Josefa a Antonína.

Josef Leopold Kinský se narodil v roce 1764 a zemřel roku 1831. Bojoval v bitvě u Lipska, kde byl raněn do nohy. V Chlumci podporoval umělecké a národní aktivity místního rodáka Václava Klimenta Klicpery. Byl ženatý s Terezou von Puteani, se kterou měl syny Jana a Oktaviána Josefa.

Oktavián Josef Kinský se narodil v roce 1813 a zemřel roku 1896. Byl synem Josefa Leopolda Kinského a jeho manželky Marie Terezie von Puteani. Své dětství strávil na zámku Karlova Koruna. Věnoval se šlechtění koní. Patřil k zakladatelům vídeňského klusáckého sdružení, které bylo založeno 10. dubna 1874. Byl také členem pardubického Dostihového spolku v Čechách. Společně s Maxmiliánem hrabětem z Ugarte a Emilem Egonem knížetem z Fürstenberka navrhl parkur a byl hlavním organizátorem první Velké pardubické, která se konala 5. listopadu 1874. Byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se stala 21. ledna 1835 Anežka Hedvika říšská hraběnka Schaffgotschová. Podruhé se oženil ve svých pětasedmdesáti letech 5. září 1888 a jeho ženou se stala cirkusová krasojezdkyně Marie Stubenvollová. Obě manželství však zůstala bezdětná.

Oktavián Zdenko Kinský se narodil v roce 1844 a zemřel roku 1932. Byl synem Jana Kinského a jeho manželky Ifigenie Dadiani. V roce 1686 po smrti svého otce se ujal správy matčiných statků v Banátě. V sedmdesátých letech devatenáctého století vstoupil do diplomatických služeb státu. V roce 1872 byl vyslán do Francie. Později působil v Anglii, kde se naučil hrát tenis a stal se jeho průkopníkem v Čechách. Byl vynikajícím jezdcem. Oženil se s maďarskou šlechtičnou Georginou Festicsovou de Tolna, dcerou knížete Tassila. Z tohoto manželství se narodili tři synové František, Norbert a Zdenko Radslav a šest dcer Ilona, Markéta, Tereza, Alice, Nora a Hana. V roce 1895 se stal dědicem celého chlumeckého panství. Zdenko, proslul jezdeckým uměním a jeho koně dosáhli řady vítězství. Byl mimořádně fyzicky zdatný. Po Dunaji uplaval bez problémů cestu z Vídně do Bratislavy. Uvažoval i o přeplavání kanálu la Manche, ale v tom mu zabránila nemoc.

František Xaver Kinský se narodil v roce 1878 a zemřel roku 1935. Sloužil u 9. husarského pluku. Po návratu z vojny studoval na cambridgeské univerzitě a poté vstoupil do diplomatických služeb. Působil v Bruselu, v Berlíně a ve Vídni. Dobrovolně se přihlásil do první světové války, kde utrpěl těžké zranění. Po uzdravení byl jako válečný invalida z armády propuštěn. V roce 1922 převzal správu chlumeckého velkostatku. V roce 1927 se oženil s Marií Schönbornovou. Jejich manželství však zůstalo bezdětné.

Zdenko Radslav Kinský se narodil v roce 1896 a zemřel roku 1975. Byl synem Oktaviána Zdenka Kinského a jeho manželky Georginy Festics de Tolny. V září 1938, těsně před mnichovskou konferenci, inicioval projev loajality české šlechty, která předala prezidentu Edvardu Benešovi veřejnou deklaraci, kde protestovala proti narušení hranic českého státu. V roce 1939 podepsal spolu s dalšími dvaaosmdesáti příslušníky české šlechty deklaraci, ve které stvrzovali, že se pokládají za součást českého národa, a protestovali proti nátlaku nacistických okupantů, kteří požadovali, aby se přihlásili k německé národnosti. Za tuto aktivitu byla na majetek Zdenka Radslava uvalena na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu z 10. října 1941 nucená správa. Po skončení války mu byl majetek navrácen. V roce 1948 po nástupu komunistů k moci mu byl však znárodněn. Zdenko Radslav byl český vlastenec a stejně jako jeho otec vášnivý sportovec. Hrál také ochotnicky divadlo. Byl čestným členem Řádu maltézských rytířů. 7. června 1921 se oženil s Eleonorou, rozenou Clam-Gallasovou. Z manželství se narodili dva synové Václav Norbert a Radslav Jiří a dcera Evženie Klotilda.

Josef Mareček

Jiří a Eva Svobodovi

ODKAZY

https://cs.wikipedia.org/wiki/Star%C3%A1_B%C3%A1%C5%88

https://www.historiekekave.cz/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Rudolf_II.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Maty%C3%A1%C5%A1_Habsbursk%C3%BD

Historie staré Báně

Velkostatek Chlumec nad Cidlinou (1502) 1545 – 1949, I. Díl