Bakov a
BAKOV
Malá vesnice Bakov se rozkládá v údolí Bakovského potoka asi 2 km západně od Beřovic v okrese Kladno, kterých je dnes součástí, a 4 km severně od města Slaného. První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1267, kdy zde seděl zeman Bechlín z Bakova. Ves se začala postupem času rozrůstat a rozdělila se na Větší a Menší Bakov nebo Hořejší - severní a Dolejší- jižní. Hranice mezi nimi tvořil právě Bakovský potok. Do roku 1337 patřila část vsi k biskupským statkům a potomkům Bechlína z Bakova byla pravděpodobně pouze pronajímána. V roce 1337 získal Hořejší – severní část pražský biskup Jan IV. z Dražic, který ji vyměnil s roudnickým klášterem za jiné vsi. Dolejší – jižní část vsi vlastnil Beneš z Němčic. V roce 1338 ji Beneš prodal roudnickému klášteru a ten se tak stal držitelem celého Bakova. V jeho vlastnictví zůstal až do husitských válek. V roce 1582 získal Bakov do dědičného vlastnictví Hertvík Žejdlic ze Šenfeldu. V roce 1584 od něj odkoupila Bakov Lidmila Vlkovna z Kvítkova, vdova po Janu Valkounovi z Adlaru, a připojila jej ke zlonickému panství, které spravovala za své nezletilé děti. Po V roce 1601 se majetku ujal již zletilý syn Bohuchval Valkoun z Adlaru. V roce 1652 předal Bohuchval zlonické panství svému synovi Janu Jaroslavovi. Po smrti Jana Jaroslava jej zdědil jeho syn Bohuchval Bernart,po něm pak jeho syn Jan Vojtěch Valkoun z Adlaru, který se však dostal do finančních potíží a musel panství v roce 1707 prodat Norbertu Leopoldovi Libštejnskému z Kolovrat. V roce 1655 zdědil panství jeho syn Norbert Vincent. V roce 1721 koupil panství Zlonice i s Bakovem Filip hrabě Kinský z Vchynic a Tetova. Po jeho smrti v roce 1749 zdědil zlonické panství jeho syn Jan Josef, od kterého je v roce 1784 koupil jeho bratr František Oldřich. V roce 1792 získal panství syn Františka Oldřicha Kinského Josef Arnošt. Dalším majitelem se stal v roce 1798 syn Josefa Arnošta Kinského Ferdinand Jan. Po něm v roce 1812 zdědil zlonické panství jeho syn Rudolf Kinský a po jeho smrti v roce 1836 jeho jediný syn Ferdinand Bonaventura. Po smrti svého otce Ferdinanda Bonaventury Kinského v roce 1904 zdědil rozsáhlé rodové majetky, především velkostatky Choceň, Zlonice, Českou Kamenici a Heřmanův Městec, syn Karel Kinský. Karel však zemřel v roce 1919 bezdětný a majetek proto dědil jeho bratr Rudolf Ferdinand. Když Rudolf Ferdinand v roce 1930 zemřel, získal majetky jeho synovec Oldřich Ferdinand Kinský, syn Rudolfova nejmladšího bratra Ferdinanda Vincenca. Po něm je zdědil jeho syn František Oldřich. Majetek však byl po konci druhé světové války zabaven podle Benešových dekretů.
TVRZ
Velmi zajímavá budova tvrze se nacházela v severovýchodní části vsi Bakov. Tvrz byla původně vystavěna jako menší šlechtické sídlo pro pány z Adlaru. Po roce 1584 ji nechala postavit Lidmila Valkounová. Patrová stavba stála na obdélníkovém půdorysu a její zdi zdobila ojedinělá sgrafita z druhé poloviny 16. století. Zroku 1707, kdy Valkounové panství prodali, pochází popis tvrze, která však již v té době sloužila jako sýpka. V přízemí se nacházely dvě komory pro čeleď, šafářova kuchyně, ratejna, mázhauz, kurníky a dílna. Místnosti v patře se již tehdy využívaly jako sýpka. Sgrafitová výzdoba s figurálními výjevy byla objevena až v roce 1905. V roce 1959 byla sgrafita restaurována.Po opuštění dvora se tvrz stala zdrojem materiálu. Postupně byla rozebírána, byly vytrhány dřevěné podlahy, některé trámy, ostění barokních sýpkových okének a také železa, která stahovala celou stavbu v úrovni patra. Na jaře roku 2017 byla budova, která se stala v roce 1958 památkově chráněnou, bez povolení zbořena buldozeristou.
VLASTNÍCI
Bechlín z Bakova pocházel ze zemanského rodu. Jako zakladatel vesnice Bechlín je připomínán v roce 1290 v Ostrovském kodexu jako Bechlin de Bacow.
Arcidiecéze pražská je nejstarší existující diecézí v České republice a metropolitní arcidiecézí České církevní provincie. Patří k ní ještě diecéze českobudějovická, královehradecká, litoměřická a plzeňská. Arcibiskup pražský je zároveň primasem a formální hlavou katolické církve v České republice. Její založení spadá do roku 973 a v roce 1344byla povýšena na arcidiecézi. Vznikla vyjmutím Čech z pravomoci biskupství řezenského. Prvním pražským biskupem byl Dětmar, druhým pak sv. Vojtěch. Do svého úřadu byl zprvu biskup dosazován panovníkem a býval především reprezentativním členem knížecího dvora. V roce 1063 za biskupa Šebíře byla oddělena moravská diecéze. Dalším omezením biskupské moci bylo zřízení Vyšehradské kapituly. Ve 12. století se biskupský úřad změnil z prestižní dvorské funkce na skutečnou hlavu české církve, která byla relativně nezávislá na světské moci. Na přelomu 13. a 14. století byla diecéze v souvislosti s vytvářením farní sítě rozdělena na děkanáty. V pražském arcijáhenství jich bylo deset. Za husitských válek spravoval českou katolickou církev administrátor. S koncem třicetileté války zahájil arcibiskup nenásilné rekatolizační úsilí. V roce 1649 byly vydány přísné protireformační dekrety. Osvícenské reformy Josefa II. přinesly změnu i v církevním uspořádání českých zemí. V současné době tvoří Pražskou arcidiecézi 140 farností, které jsou sdruženy do 14 vikariátů. Arcibiskupství bylo v roce 2011 zřizovatelem celkem patnácti církevních škol, dvou vyšších odborných škol a jedné křesťanské pedagogicko-psychologické poradny. Od roku 2010 stojí v čele arcidiecéze arcibiskup pražský kardinál Dominik Duka.
Jan IV. z Dražic se narodil v roce 1260 a zemřel roku 1343. V letech 1301 – 1343 zastával úřad pražského biskupa. Pocházel ze šlechtického rodu pánů z Dražic. Byl synem Řehníka z Litovic. První písemná zpráva o něm pochází z roku 1274, kdy je zmiňován jako kanovník v Praze. V roce 1301 byl po smrti biskupa Řehoře Zajíce z Valdeka zvolen jeho nástupcem. V roce 1310 podporoval volbu Jana Lucemburského na český trůn. V roce 1313 doprovázel krále na říšský sněm v Norimberku a v roce 1315 byl krátce zemským správcem. V letech 1311 – 1312 byl účastníkem koncilu ve Vienne. Vedl spory se šlechtou a městy. Dostal se také do sporu s dominikány kvůli začínající inkvizici. V roce 1316 ho litoměřický probošt a dominikán Jindřich ze Šumburka obžaloval u papeže z ochrany kacířů. V roce 1318 jej papež zbavil úřadu a povolal do Avignonu, kde se měl obhájit. Jan IV. z Dražic zde strávil jedenáct let, než se mu to podařilo. V roce 1326 byl uznán nevinným, byl mu vrácen úřad a v roce 1329 se jako téměř sedmdesátiletý vrátil do Čech. Po návratu se začal věnovat reformám církevního uspořádání, omezil působení žebravých řádů a začal zvelebovat biskupské město Roudnici. V roce 1333 zde založil augustiniánský klášter. Jan IV. z Dražic byl také velkým podporovatelem umění. Z jeho podnětu napsal probošt František Pražský pokračování Zbraslavské kroniky Petra Žitavského. Zemřel v roce 1343 a byl pochován v rodové kapli svatého Silvestra v chrámu svatého Víta v Praze.
Augustiniánský klášter v Roudnici nad Labem založil v roce 1333 Jan IV. z Dražic, který byl vlastníkem roudnického panství. Kromě kláštera a kostela zde nechal vybudovat přes řeku Labe třetí kamenný most v Českém království. V roce 1340 byl kostel vysvěcen. Stavbu kostela a kláštera započal Vilém z Avignonu, který však v roce 1340 z Čech odešel. Práci převzala huť Petra Parléře, která ji dokončila v druhé polovině 14. století. Klášter byl bohatě vyzdoben díky štědré podpoře Jana IV. z Dražic. Během husitských válek byl klášter třikrát vypleněn. V roce 1431 pražský arcibiskup Konrád z Vechty prodal roudnické panství Janu Smiřickému. Po husitských válkách zůstal klášter pustý a využívala ho chudina jako svá obydlí a pravděpodobně zde zřídila i řemeslnické dílny. V 80. letech 16. století se kostel díky Polyxeně z Lobkovicz opět dostal pod katolickou správu. Polyxena nechala opravit i budovy kláštera, které byly využívané pouze jako fara. V roce 1676 postihl Roudnici velký požár, který poškodil i kostel. V roce 1725 – 1734 byl kostel opraven ve stylu barokní gotiky. Architektem přestavby se stal František Maxmilián Kaňka. Dnes je v bývalých prostorách kláštera zřízen Klášterní klub, kde mohou lidé relaxovat během celého dne. Jsou zde také pořádány různé akce, jako benefiční festival divadelní skupiny OLDstars aj. Klášter se tak opět stal kulturním místem jako kdysi.
Beneš z Němčic
Žejdlicové ze Šenfeldu též Zejdlicové ze Šenfeldu byli starý rytířský rod, který původně pocházel ze Slezska. Prvním písemně dochovaným předkem je pravděpodobně Žejdlic, který zakoupil koncem 14. století statek Schönfeld. Podle tohoto statku přijal rod svůj přídomek. V 16. století se rod rozdělil na dvě větve: encovanskou a polenskou. V roce 1580 byla polenská větev v osobě Hertvíka Žejdlice povýšena do panského stavu. Encovanská větev byla povýšena až v roce 1610. Vzestup Žejdliců zastavilo stavovské povstání, kterého byli účastníky. Příslušníci rodu se uplatnili hlavně ve státní správě. V 17. století rod vymírá. Žejdlicové ze Šenfeldu měli pravděpodobně společné předky s Bechyni z Lažan, čemuž nasvědčuje i stejný erb tří kaprů.
Hertvík Žejdlic ze Šenfeldu zemřel v roce 1603. Byl synem Jiřího Žejdlice ze Šenfeldu. Založil polenskou větev. V mládí sloužil u dvora arciknížete Ferdinanda Tyrolského. Po návratu do vlasti zastával úřad císařského rady, hejtmana komorních statků, královského berníka a podkomořího věnných měst. Zasedal u Českého zemského soudu. V roce 1580 byl přijat do panského stavu a získal několik statků. V roce 1573 se oženil s Markétou Zárubovou z Hustířan, se kterou měl syny Hertvíka, Jindřicha, Jana a Rudolfa a dcery Johanku, Bohunku, Elišku, Annu a Marii.
Páni z Adlaru byli starý český a moravský rod. Prvním známým členem rodu je Plichta z Adlaru, který žil na počátku 14. století a je zmiňován v Přibíkově „Kronice české“. Členové rodu často zastávali úřady v královských službách. Na jejich erbu se nachází černá rozkřídlená orlice se zlatou sponou a červenou zbrojí ve stříbrném štítě. Zlatě korunovaná hrncová helma je s černo-stříbrnými přikryvadly. Klenot má stříbrné, černé a stříbrné pštrosí péro. Jméno rodu vzniklo podle orlice, kterou měli ve znaku. Podle toho pojmenovali i své sídlo Adlar nebo Adlary, které se však dosud nepodařilo lokalizovat. V 15. století se rod rozdělil na dvě linie: Valkounové z Adlaru a Osovští z Adlaru.
Lidmila Vlkovna z Kvítkova byla manželkou Jana Valkouna z Adlaru, se kterým měla syna Bohuchvala.
Bohuchval Valkoun z Adlaru zemřel v roce 1653. Byl synem Jana Valkouna z Adlaru a jeho manželky Lidmili Vlkovny z Kvítkova. V roce 1608 přestoupil ke katolické víře. Od roku 1616 zastával úřad císařského rady a hejtmana slánského kraje. V roce 1619 se přidal na stranu stavů a podporoval zvolení Fridricha Falckého českým králem. V roce 1622 byl odsouzen ke ztrátě majetku, ale na přímluvu přátel mu byl trest odpuštěn. Za to dal pokutu 3000 zl. rýnských, které měly být použity ke zřízení kovového krucifixu na Karlově mostě v Praze. Bohuchval byl velmi vzdělaný a pobožný člověk. Oženil se s Máří Annou Sluzskou z Chlumu, se kterou měl syna Jana Jaroslava.
Jan Jaroslav Valkoun z Adlaru zemřel v roce 1663. Byl synem Bohuchvala Valkouna z Adlaru a jeho manželky Máří Anny Sluzské. Zastával úřad hejtmana slánského kraje a po smrti svého otce také úřad císařského rady. Byl dvakrát ženatý. Jeho druhou manželkou se stala Estera Kateřina Vratislavovna z Mitrovic. Měl syna Bohuchvala Bernarta.
Bohuchval Bernart Valkoun z Adlaru zemřel v roce 1693. Zastával úřady zemského soudce a císařského rady. Byl ženatý s Eliškou Maxmiliánou Konickou z Čachrova, se kterou měl syna Václava Jana Vojtěcha.
Václav Jan Vojtěch Valkoun z Adlaru zemřel v roce 1722. Byl synem Bohuchvala Bernarta Valkouna z Adlaru a jeho manželky Elišky Maxmiliány Konické z Čachrova. Po ukončení právnické fakulty absolvoval kavalírskou cestu.Od roku 1699 zastával úřad zemského soudce a také hejtmana slánského kraje. V roce 1701 byl povýšen do panského stavu. Byl ženatý s Marií Klaudií z Aldringenu. Toto manželství však zůstalo bezdětné. Václav Jan Vojtěch byl posledním členem rodu Valkounů z Adlaru.
