Bahýnko B
Páni z Mokrovous byli jednou z větví vladyků z Hustířan. Jejich prvním představitelem byl Bavor z Mokrovous, který je v pramenech zmiňován v roce 1395.
Beneš z Hustířan a z Mokrovous se narodil okolo roku 1400 a zemřel pravděpodobně v roce 1464, kdy o něm mizí všechny zprávy. S největší pravděpodobností byl synem Bavora z Mokrovous. První zmínka o něm pochází z 25. června 1420, kdy je zmiňován spolu s Alešem z Vřešťova a Jiříkem z Chvalkovic a z Hustířan jako spolushromažditel vyznavačů přijímání pod obojí. Po dobytí Hradce Králové 26. června 1420 husity sestal jedním z hejtmanů. V roce 1421 se účastnil dobytí tvrze v Malešově. Patřil k zakládajícím a předním členům Žižkova Menšího Tábora. 5. února 1422 se zúčastnil smírného jednání mezi pražany Starého a Nového města, kde zastupoval orebity. 7. června 1424 se opět účastnil bitvy u Malešova. V roce 1427 stál v řadách sirotků v úmluvě českých husitských stavů o konání sjezdu na Žebráku a v Berouně o Vánocích a o uzavření příměří s městem Plzní. V letech 1429 – 1430 se zúčastnil spanilé jízdy do Míšně. Od tohoto roku se Beneš objevoval velmi často po boku Viléma Kostky z Postupic. Vrcholu své kariéry dosáhl v období chebských a následujících basilejských jednání, kterých se účastnil v řadách zástupců vybraných za jednotlivé husitské frakce na sněmech. Na jednání je vysílán především za staroměstské pražany. V roce 1431 se zúčastnil prvního jednání v Chebu se Zikmundem. 8. května 1432 se účastnil druhého jednání v Chebu, které lze považovat za nejdůležitější, protože zde byla stanovena základní pravidla pro jednání s husity a jejich postavení na koncilu. Poté byl Beneš na sněmu 5. září 1432 jmenován spolu s dalšími do poselstva na koncil, který se konal v Basileji v roce 1433. V roce 1434 byl členem kališnicko – katolické koalice. 30. května 1434 přešel na stranu koalice s domácími katolíky. 21. června 1434 se účastnil zemského sněmu v Praze, kde byl zvolen členem delegace k císaři Zikmundovi do Řezna. V roce 1437 podepsal stížnosti českých šlechticů proti císaři Zikmundovi na neplnění přijatých závazků a vyhlásil mu sebevědomě nepřátelství. Po smrti Zikmunda Lucemburské podporoval volbu polského krále. Byl členem poselstva do Krakova, které mělo za úkol nabídnout obsazený český trůn Kazimírovi, bratru Vladislava II. Jagellonského. Počátkem roku se zúčastnil mírových jednání ve Vratislavi. V roce 1454 se účastnil postního sněmu, kde kritizoval odsouvání řešení náboženských problémů. V březnu 1458 se účastnil sněmu, na kterém byl zvolen Jiří z Poděbrad českým králem. Poslední zmínka o Beneši Mokrovouském pochází z roku 1464, kdy po něm kutnohorští radní žádají, aby ustanovil kněze v Ruthardovu, kde měl podací právo. Beneš byl ženatý s Dorotou z Úlibic, se kterou měl syny Bavora a Jiříka. Přes poměry ze kterých pocházel, se stal významnou a váženou osobností své doby. Byl blízkým a velmi ceněným spolupracovníkem Jana Žižky. Na počátku své kariéry Beneš působil jako husitský radikál, který stál v čele bouřících se nejširších vrstev poddaných a stal se jedním ze čtyř orebských hejtmanů. Později působil na straně odpůrců polních vojsk. V letech 1430 – 1434 se účastní nejvýznamnějších politických jednání a je vybrán do řad reprezentujících delegátů. Po roce 1437 se v podstatě navrací k radikální pozici. Ke konci své kariéry přešel do řad poděbradské jednoty. Tento tah vyřešil jeho nevýhodnou pozici na politické scéně, do které se v předešlých letech dostal. Beneš Mokrovouský byl mužem vykazujícím sílu vůle a povahu beze strachu. V jeho konání nenajdeme momenty ovlivněné zbabělostí. Jeho povaha je také pozoruhodnou kombinací silného náboženského přesvědčení s politickou ctižádostí a pragmatismem v případě nezbytnosti a smyslem pro osobní prospěch.
Žehušičtí z Nestajova byla staročeská vladycká rodina. Rod původně sídlil na Plzeňsku, kde držel dnes již zaniklou ves Nestajova. Rod vymřel v roce 1577 s posledním mužským členem, kterým byl Hertvík.
Hertvík Žehušický z Nestajova zemřel v roce 1482 bez potomků. Byl synem Václava Žehušického z Nestajova.
Jan Žehušický z Nestajova zemřel v roce 1520. Byl synem Václava Žehušického z Nestajova. Oženil se s Eliškou, rozenou z Ronova, se kterou měl syny Jiříka, Bernarta, Jindřicha, Bohuslava a Václava.
Pařízkové z Pařízku byli stará česká vladycká rodina, která měla na štítě červenou a bílou šachovnici a na štítě křídlo. Svůj přídomek přijali podle vsi Pařízku u Sobotky. Většinu majetku vlastnili ve východních Čechách. Prvním členem rodu byl Oldřich, který je zmiňován v roce 1484 a jeho bratr Prokop, o němž první zmínky pocházejí z roku 1485.
Ctibor z Pařízku byl synem Oldřicha nebo Prokopa z Pařízku.
Čeněk z Pařízkubyl synem Oldřicha nebo Prokopa z Pařízku.
Oldřich z Pařízkubyl synem Oldřicha nebo Prokopa z Pařízku. Oženil se se Zuzanou z Trojanovic, se kterou měl syny Jana a Václava.
Firšicové z Nabdína byli staročeská vladycká rodina. Svůj přídomek získali podle vsi Nabdína, kterou drželi na počátku 15. století. Rod byl v 15. století povýšen do panského stavu. Rod vymřel v roce 1617 posledním členem Janem Firšicem z Nabdína.
Jindřich Firšic z Nabdína byl synem Jana Firšice z Nabdína a jeho manželky Elišky z Landštejna. Byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Konjukcie z Fictumu. Podruhé se oženil s Mandalénou z Lomnice. Z manželství se narodily dcery Markéta a Marjana.
Jindřich Špetl z Prudic a na Dobrovítově zemřel v roce 1547. Pocházel z vladyckého rodu. Oženil se s Eliškou z Újezda, se kterou měl syny Jana, Václava a Jiříka.
Královská komora byla založena 1. ledna 1527 králem Ferdinandem I. jako centrální finanční úřad, jehož hlavní náplní bylo hrazení výdajů na potřeby panovníkova dvora, jako byly potraviny, obrok pro koně, sukno a hedvábné zboží na oblečení, na platy dvořanů a služebníků. Výdaje měly být kryty z vlastních příjmů komorních statků, které nebyly závislé na povolené stavovských sněmů. Úřad tvořili šacmistr, dva radové, pokladník, sekretář, registrátor a několik písařů. Pevná řád komory byl ustanoven 1. září 1537. Královské komoře byly podřízeny česká, dolno a hornorakouská a uherská komora. Personálně byla také rozšířena. Do čela komory byl postaven superintendant, čtyři radové, dva sekretáři, dvorní pokladník, účetní, taxátor a registrátor. Záležitosti se projednávaly a rozhodovaly na grémiích. V roce 1564 po smrti krále Ferdinanda I. se agenda dvorské komory zmenšila. Důvodem byly vlastní dvory a úřady arcivévodů Karla a Ferdinanda ve Štýrském Hradci a Innsbrucku. Činnost královské komory se omezila na říši, Rakousy nad Enží, Rakousy pod Enží a království České a Uherské. 1. července 1568 pak dostala komora nový přepracovaný a rozšířený řád. Šéf dvorské komory dostal titul prezidenta a referáty radů byly rozděleny podle zemí. Jedna část zůstala ve Vídni, kde obstarávala s arcivévody vládu v Rakousích a Uhrách, druhá přesídlila do Prahy. V roce 1608, kdy se Rudolf II. zřekl vlády ve prospěch svého bratra Matyáše, převzal Matyáš válečné a komorní rady ve Vídni. Po Rudolfově smrti se komora zase spojila a úřady byly přeneseny do Vídně. Dvorská komora existovala až do roku 1848, kdy byla změněna na ministerstvo financí.
Vilém z Nestajova hejtman a správce malešovského panství.
Alžběta Žerotínová, roz. z Valdštejna zemřela 20. dubna 1632. Byla manželkou Kašpara Melichara ze Žerotína. Po bitvě na Bílé hoře, odmítl Kašpar Melichar konvertovat ke katolické víře, a aby nepřišel o veškerý majetek, přepsal jej v roce 1628 na svou manželku. V roce 1631 získala Eliška získala do dědičného držení pro sebe a své potomky malešovské panství. Z manželství s Kašparem Melicharem měla dvě dcery Elišku Polyxenu a Kateřinu Magdalénu. Eliška zemřela 20. dubna 1632 ve stejný den jako její manžel Kašpar Melichar.
Páni z Dubé byli starý český šlechtický rod. Pocházeli z rozrodu Ronovců. Ve své době patřil rod k nejbohatším rodům. Své majetky drželi hlavně v severních a východních Čechách, ale také na Moravě a v Kladsku. V roce 1637 byl rod povýšen na říšská hrabata. Nejstarším předkem rodu byl Smil z Tuháně, která je zmiňován koncem 12. století. Ve 13. století se rod rozdělil na další větve, např. z Klinštejna, z Lipé, Škopkové z Dubé, Lichtenburkové, z Dubé a Adršpachové z Dubé. Předkem Berků z Dubé je Jindřich, syn Častolova ze Žitavy, který je v listinách uváděný v letech 1249 – 1290. Posledním členem se stal František Antonín hrabě Berka Hovora z Dubé a Lipé, kterým rod v roce 1706 vymřel po meči.
František Karel hrabě Berka Hovora z Dubé zemřel 23. července 1663. Byl synem Jindřicha Volfa Berky z Dubé a Eleonory Marie Popelové z Lobkowicz. Otec zemřel velmi brzo, proto se o jeho výchovu starala jeho matka, která byla zároveň jeho poručnicí. František Karel zemřel bezdětný a jeho majetek zdědil bratr František Antonín.
František Antonín hrabě Berka Hovora z Dubé a Lipé se narodil okolo roku 1649 a zemřel roku 1706. Byl synem Jindřicha Volfa Berky z Dubé a jeho manželky Eleonory Marie Popelové z Lobkowicz. Otec Františkovi brzy zemřel, a o jeho výchovu se starala matka, která byla zároveň jeho poručnicí. V roce 1670 absolvoval kavalírskou cestu po Itálii, kde se začal zajímat o výtvarné umění, kterého velmi zaujalo.Zapsal se na univerzitu v Sieně, a také navštívil Řím. Po návratu z kavalírské cesty převzal správu své poloviny dědictví a po smrti bratra Karla také jeho polovinu. Jako poslední žijící mužský člen rodu zdědil také rodové fideikomisy po východočeské rodové linii, takže se stal velmi zámožným. František Antonín si vybral kariéru ve státních službách. V roce 1676 byl povolán do zemského soudu. V roce 1701 získal dědičně úřad nejvyššího maršálka. Kromě tohoto byl také císařským tajným radou a komořím a také místodržícím v Čechách. Vrcholem jeho kariéry se stal úřad císařského ambasadora ve Španělsku, Švédsku, Dánsku, Francii, Nizozemí a v Benátkách. Je považován za prvního profesionálního diplomata habsburské monarchie. Jako milovník umění si z cest vozil cenná umělecká díla. Celkem vlastnil 239 obrazů a 113 lavírovaných perokreseb. Vytvořil tak jednu z největších uměleckých sbírek ve střední Evropě, která obsahovala díla od takových velikánů jako je Tizian, Verones, Rubens aj. Působil také jako mecenáš, který podporoval rozvoj kultu sv. Zdislavy, rozvoj poutních míst. Podporoval také profesní růst mladých a nadějných architektů. Toto vše však Františka Antonína finančně velmi vyčerpalo, proto v roce 1693 byl nucen vyhlásit osobní bankrot a rozprodat část svého majetku včetně uměleckých sbírek. V roce 1672 se oženil s Ludovikou Annou Montecuccoli, dcerou knížete Raimonda Montecuccoliho z Modeny. Manželství zůstalo bezdětné. František Antonín zemřel 24. dubna 1706 jako poslední člen rodu Berků z Dubé. Podle závěti byl ustanoven univerzálním dědicem alodních statků Nemyslovice a Jablonné v Podještědí a pravděpodobně i obrazové sbírky a knihovny jeho nevlastní bratr Antonín Jan Nostic, berkovský fideikomis dědila „nejstarší a nejbližší teta z rodu“ hraběnka Františka Rozálie Kinská.
