HISTORIE KE KÁVĚ

BAHÝNKO

Osada Bahýnko patří k místní části Bahno, které se nachází 3,5 km severovýchodně od obce Černín. Bahýnko leží jihozápadně od obce Bahna. Osada vznikla při tvrzi Újezd, které později lidí začali říkat Bahýnka. Svůj název dostala osada podle okolního terénu, kterým byla bažinatá úžlabina se dvěma rybníčky. Dnes je už jisté, že osídlení na tvrzišti vzniklo v souvislosti se založením vsi Újezda a bylo na ní do jisté míry závislé. Osada Újezd byla založena již ve 13. století a původně patřila ke statkům „Pražské kapituly“. V roce 1421 přešla do držení Jana Roháče z Dubé a patřila k sionskému zboží. V roce 1437 po smrti Jana Roháče obdržel od císaře Zikmunda Lucemburského Újezd spolu s dalšími vesnicemi sionského zboží kněz Bedřich ze Strážnice. Zboží však nebylo zapsáno do Zemských desk. Tam byl zapsán jako majitel Beneš z Hustiřan, který vedl s Bedřichem ze Strážnice o vlastnictví spor. Za vlády Jiřího z Poděbrad byl vlastníkem Újezda Václav Hertvík z Nestajova. Zápis do desk však získal až od Vladislava II. Jagellonského. V roce 1508 dostal sionské zboží, mezi které patřil i Újezd, od Vladislava II. Jagellonské k doživotnímu užívání Jan Žehušický z Nestajova. V roce 1509 sionské zboží koupili bratři Ctibor, Čeněk a Oldřich z Pařízku. Zboží bylo však stále královským lénem. V roce 1537 sionské zboží koupil Jindřich Firšic z Nabdína, který je v roce 1543 prodal Jindřichu Špetlovi z Prudic a na Dobrovítově. Jeho potomci přikoupili Malešov a vše sjednotili v jedno panství malešovské. Ves Újezd se tedy dostala pod panství Malešov. Toto panství přešlo za vlády Rudolfa II. pod českou korunu a stalo se z něj komorní panství, které spravoval až do roku 1631 hejtman Vilém z Nestajova. V roce 1631 je koupila Alžběta Žerotínová. Dalším držitelem panství se stal František Karel hrabě Berka Hovora z Dubé a po jeho smrti bratr František Antonín hrabě Berka Hovora z Dubé. Od této doby se majitelé střídali v rychlém sledu. Po Berkovi Hovorovi z Dubé následovali Jan a František hrabě Špork, František svobodný pán s Osteinu, Karel hrabě Breda, Karel z Osteinu a po něm Jan z Osteinu.  Z roku 1800 je znám jako držitel Fridrich Karel Dalberk hrabě z Osteinu. Po jeho smrti získal panství jeho bratr Karel Anton Dalberk. Od roku 1878 patřil Újezd spolu s celým malešovským panstvím Fridrichovi svobodnému pánu z Dalberku, po něm jej získal jeho syn Karel Heribert. Po jeho smrti přešlo panství na jeho dceru Marii Annu, která se provdala za prince Franze Emanuela Konstantina zu Salm-Salm. Po Smrti Marie Anny přešlo panství na Malešov na rod Salm-Salmů.

TVRZ

O tvrzi nejsou známy žádné bližší údaje. Není znáno ani kdy byla založena. Ve druhé polovině 13. století byla tvrz opuštěna a pravděpodobně zanikla. Někdy koncem 14. století a začátkem 15. stoletíbyla její výhodná strategická poloha opět využita a na místě původní byla vybudována nová, vodní tvrz. Ta však pravděpodobně zanikla již v roce 1437 v souvislosti s pádem hradu Sion. Ještě začátkem 20. století bylo tvrziště dobře zachované. Byl dobře vidět val a vodní příkop. Podle toho se dalo zjistit, že tvrz byla dokola kryta vysokými a hustými lesy. Pouze jižní strana, která byla chráněna močály a mokřinami, byla otevřená. Vlastní obranný systém tvořil vysoký násep a 8 kroků široký vodní příkop, přes který vedl padací most. Vlastní tvrziště mělo v obvodu 100 kroků a bylo hrazeno jen dřevěnou palisádou. Za ní stála obytná věž. Podle Františka Beneše měla tvrz téměř čtvercové jádro se zaoblenými rohy a s boky orientovanými ke světovým stranám. V 60. letech 20. století bylo tvrziště rozoráno a přeměněno na ornou půdu. Podle pověstí zde před vybudováním hradu Sion sídlil Jan Roháč z Dubé.

VLASTNÍCI

 Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze nebo jiným jménem pražská kapitula je sbor kněží, kteří slouží při katedrálním kostele pražské (arci)diecéze. Počátky svatovítské kapituly tvořilo kolegium kněží (collegiumcleri) při kostele svatého Víta na Pražském hradě, kterým byla svěřena příprava všeho potřebného pro zřízení samostatné diecézní správy. V roce 973 se Praha stala biskupským sídlem, které podléhalo mohučskému metropolitovi. Kolegium svatovítských kněží se stalo katedrální kapitulou. Od začátku 13. století volila svatovítská katedrální kapitula pražského biskupa.  Kromě církevních povinností měla také kulturně vzdělávací poslání. Od svého založení v roce 973 až do roku 1348, kdy byla založena Karlova univerzita, spravovala katedrální školu. Vyučující měli titul mistr a byli mezi nimi vynikající učenci evropského věhlasu. V roce 1248 katedrální studium zaniklo, ale za vlády Přemysla Otakara II. bylo znovu obnoveno. V roce 1347 začala katedrální škola působit také formálně jako univerzita se dvěma fakultami – filozofickou a teologickou. V roce 1348 byly přidány další dvě fakulty a staly se součástí Univerzity Karlovy. Od té doby až do současnosti působí na Karlově univerzitě někteří členové pražské metropolitní kapituly jako profesoři. V roce 1343 zvolila svatovítská kapitula svého děkana Arnošta z Pardubic pražským biskupem, který se v roce 1344 stal prvním pražským arcibiskupem. Pražská katedrála se tak stala metropolitním kostelem a svatovítská kapitula metropolitní. 13. listopadu 1350 byly vydány první dochované stanovy metropolitní kapituly. Za vlády Karla IV., kdy církev zažívala v Českém království neobyčejný rozkvět, měla kapitula 60 členů, na konci 14. století 32 a počátkem 17. století jen 7 členů. V období husitských válek a reformace zůstala pražská kapitula v jednotě s římskou církví a během dlouhého uprázdnění arcibiskupského stolce v letech 1421 – 1561 spravovala arcidiecézi prostřednictvím volených administrátorů. Kapitula jako celek i její jednotliví členové zakládali různé nadace s kulturním a sociálním posláním. Své kulturně vzdělávací poslání plnila metropolitní kapitula až do poloviny minulého století, kdy byla zbavena posledních hmotných prostředků. V letech 2006 – 2007 převzala metropolitní kapitula zpět do své správy katedrálu sv. Víta, Václava a Vojtěcha a postupně i některé další objekty. Naplňuje tak znovu své poslání, kterým je péče o katedrálu a liturgická činnost. Metropolitní kapitula zajišťuje v úzké spolupráci se Správou Pražského hradu provoz katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Zaměřuje se především na duchovní a kulturní aktivity a významně se podílí na dalším rozvoji tohoto nejvýznamnějšího chrámu v České republice. Od počátku svého působení uchovává a ochraňuje Svatovítský chrámový poklad.

Páni z Dubé byli českým šlechtickým rodem. Pocházeli z rozrodu Benešoviců. Se stejnojmenným rodem, který pocházel z rozrodu Ronovců, neměli společné předky. Svůj přídomek získali podle hradu Dubá v Posázaví. V roce 1233 se v písemných pramenech uvádí Matouš, který je pokládán za zakladatele tohoto rodu. Rod se rozdělil do několika větví. Za zakladatele linie Roháčů z Dubé je považován Ondřej Roháč.

Jan Roháč z Dubé se narodilokolo roku 1374 a zemřel roku 1437. Byl synem Ondřeje Roháče z Dubé. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1394, kdy ho zastupoval strýc

Bohuněk Kozlík při převzetí vsi Křečovice. V dospělosti pravděpodobně působil ve zbojnické rotě Jana Zúly z Ostředka. Do 1419 byl jedním z vyšehradských manů. V roce 1420 se účastnil Žižkova tažení proti jihočeským enklávám v držení Oldřicha z Rožmberka. Po dobytí Lomnice nad Lužnicí zde byl dosazen jako hejtman nově ustanovené táborské posádky. V prosinci 1420 byl přítomen na shromáždění husitských obcí. Podle některých historiků byl Jan Roháč v roce 1420 po smrti Mikuláše z Husi zvolen mezi čtyři nejvyšší hejtmany táborské obce. Tuto volbu však nelze jednoznačně potvrdit, lze ji pouze předpokládat ze zápisu Čáslavského sněmu, kde je za jeho jménem uveden dodatek správce lidu a měst Táborských. V roce 1421 vyhlásil za svou osobu Oldřichu z Rožmberka nepřátelství. 3. – 7. června 1421 byl účastníkem Čáslavského sněmu. V roce 1423 táhl s Janem Žižkou do východních Čech. Po bitvě u Strachova dvora se stal hejtmanem Čáslavi a zároveň jako druhý, hned po Janu Žižkovi podepsal přijetí řádu a manifestu bratrstva Žižkova, které je dnes známo jako Žižkův vojenský řád. V roce 1425 po smrti Jana Žižky stál v čele sirotků. V roce 1426 začal poblíž vsi Chlístovice s výstavbou hradu Sion. V roce 1427 je v Městských knihách pražských poprvé doložen s predikátem z Tehova. V roce 1432 se jeho jméno objevuje na smlouvě mezi husity a míšeňskými a durynskými knížaty.  V roce 1434 se zúčastnil bitvy u Lipan, kde byl zajat. 24. června 1434 byl propuštěn. Po svém propuštění se chopil velení táborské obce a na sklonku roku 1434 svolal do Tábora schůzku nespokojenců. Jejím výsledkem bylo 21. prosince 1434 přijetí společného programu, ve kterém se účastníci zavazovali hájit čtyři artikuly, vzájemně si pomáhat proti králi Zikmundovi i dalším protivníkům a jednotně vystupovat na zemském sněmu. V roce 1435 po několika neúspěšných akcích, se zřekl velení táborské obce a odešel na svůj hrad Sion, kde vedl odpor proti panovníkovi Zikmundu Lucemburskému. V únoru 1437 nechal panovník na zemském sněmu svolat zemskou hotovost k potlačení odporu Jana Roháče. Jejím vedením byl pověřen Hynce Ptáček z Pirkenštejna, který hrad oblehl. K bojovým akcím však došlo až po příchodu Uhrů v čele s Michaelem Országhem z Gutu. 6. září 1437 se posádka hradu vzdala. Krátce po zajištění přeživších obránců informoval Hynce Ptáček o úspěchu krále Zikmunda a nechal dobyté sídlo zapálit. Přes padesát zajatců bylo v poutech odesláno do Prahy. Zde je Zikmund nechal nejprve mučit a pak 9. září 1437 pověsit. „V čele průvodu odsouzenců, za doprovodu ozbrojenců a za přihlížení Pražanů kráčel Jan Roháč, který měl na sobě oděv rudé barvy přepásaný pozlaceným pásem, ruce spoutané pozlacenými okovy a na krku mu viselo znamení odsouzence k smrti. Na nejvyšší šibenici, přichystané pro Roháče, pak visela z ráhna pozlacená oprátka. Jan Roháč proslul jako nesmlouvavý odpůrce smíru s církví a především pak se Zikmundem Lucemburským, který byl v roce 1436 v Jihlavě po slavnostním vyhlášení kompaktát přijat za českého krále.

Bedřich ze Strážnice zemřel v roce 1459. Pocházel z Moravy a byl vladyckého původu. Stal se jedním z předních husitských politiků a diplomatů. V roce 1417 byl pravděpodobně na Lipnici vysvěcen na kněze. Byl posluchačem učení Václava Korandy v Plzni. V roce 1420 z Plzně odešel do Tábora v houfu, který vedl Jan Žižka. Koncem roku 1420 se spolu s Tomášem z Vizovic pokusil založit u Nedakonic Nový Tábor zvaný též moravský. Projekt se však nezdařil. V roce 1421 opustil Bedřich Moravu a připojil se nejprve k sirotkům a později k táborskému svazu. Stal se velitelem husitské posádky ve slezském Němčí. Účastnil se husitských rejs do Slezska, Polska a Uherska. V roce 1431 byl členem husitského poselstva do Krakova, jehož cílem bylo připravit uznání husitského učení na všeobecném církevním koncilu. V roce 1432 byl účastníkem spanilé jízdy do Lužice. Před bitvou u Lipan se snažil přesvědčit stranu Prokopa Holého ke smíru s panskou jednotou. V létě 1434 byl zajat slezským šlechticem Heinem z Černova, který jej 20 týdnů věznil na hradě Falkensteině. Propuštěn byl až na přímluvu Aleše z Rýzmburka. V roce 1435 velel táborské posádce v Kolíně. V roce 1435 byl čelným představitelem táborské delegace na jednání s králem Zikmundem, papežskými legáty a českými pány. Podařilo se mu dosáhnout příslibu uznání hospodářských i náboženských svobod města Tábora a jeho spojenců. V roce 1436 uznal Zikmunda českým králem. Jako odměnu získal Kolín společně s 23 okolními vesnicemi. V roce 1437 v Kolíně vybudoval hrad, který pojmenoval Lapis refugii. Po popravě Jana Roháče z Dubé se od Zikmunda odvrátil. Po jeho smrti neuznal jako dědice Albrechta Habsburského a připojil se k tzv. polské straně, která podporovala nároky Jagellonců na český trůn.V roce 1438 byl vůdcem českého poselstva k polskému dvoru, které docílilo, že polský stavovský sněm doporučil přijmout nabídku české koruny. Od začátku 40. let 15. Století byl jako držitel Kolína členem rady kouřimského landfrídu a v řadě sporů vystupoval jako rozhodčí. V roce 1444 se podřídil Jiřímu z Poděbrad, v roce 1148 se však přidal na stranu Oldřicha z Hradce, který bojoval proti Jiřímu z Poděbrad. Bedřich ze Strážnice plenil Poděbradsko a odrazil útok oddílů Jiřího z Poděbrad na Kolín. V roce 1450 po uzavření smíru mezi oběma stranami byl přinucen se Jiřímu z Poděbrad podřídit. V roce 1453se poddal králi Ladislavovi a ten mu potvrdil držbu Kolína. V roce 1454 převedl Kolín na sebe Jiří z Poděbrad. Bedřich s rodinou se přestěhoval na Potštejn v Orlických Horách. Bedřich byl dvakrát ženatý. Jeho druhou manželkou se stala polská šlechtična Alžběta, se kterou měl syna Jana a dcery Hedviku, Kateřinu a Annu.