HISTORIE KE KÁVĚ

BAČKOV

Bačkov leží asi 6 km severovýchodně od Světlé nad Sázavou podél silnice, která spojuje Světlou nad Sázavou s Habry. Obec spadá do okresu Havlíčkův Brod v kraji Vysočina.  Její název vznikl z osobního jména Baček příponou -ov. Do dnešní podoby se vyvinul z variant Watscow a Baczkow. Ve 13. století patřil Bačkov Smilovi z Lichtenburka a poté jeho synovi Rajmundovi z Lichtenburka pod správu hradu Smrdov. První písemná zmínka o obci pochází z 16. října 1307, kdy ji nabyl klášter Vilémov. Okolo roku 1400 přešel Bačkov se souhlasem konventu jako zástava Beneši ze Smrdova, bratrovi vilémovského opata Mikuláše, a jeho synu Václavovi. Po Václavovi zdědil Bačkov jeho syn Procek z Bačkova.  V roce 1414 byl majitelem Mikuláš Lelek z Bačkova. V roce 1421 byl benediktinský klášter ve Vilémově zničen a Bačkov přešel jako součást světelského a haberského panství do majetku krále Zikmunda I. Po roce 1429 získává Bačkov Mikuláš Trčka z Lípy, který je připojil ke svému panství Světlá nad Sázavou. Po jeho smrti v roce 1453 připadl Bačkov jeho nejstaršímu synovi Burianovi I. V roce 1468 zdědili světelské panství jeho synové Mikuláš a Melchisedek, kteří měli panství ve společném držení až do roku 1497, kdy se stal Mikuláš samostatným majitelem. V roce 1516, po smrti Mikuláše přešel Bačkov na jeho bratra Buriana. V roce 1522 Burian zemřel a panství přešlo na jeho syna Jana. Po smrti Jana zdědil Bačkov jeho syn Burian. Od roku 1592 po smrti Buriana držel panství Maxmilián Trčka, po jeho smrti v roce 1604 pak vlastnil Bačkov jeho bratr Jan Rudolf. Protože syn Jana Rudolfa Adam Erdman zemřel v roce 1634 v Chebu, odkázal Jan Rudolf světelské panství Burianu Ladislavu hraběti z Valdštejna a Matyáši Berkovi z Dubé. Pro účast Jana Rudolfa na stavovském povstání, byl majetek v roce 1636 zkonfiskován. V roce 1637 se podařilo Burianovi Ladislavovi z Valdštejna panství z fisku za 65 000 zlatých vyplatit.  Protože na světelském panství po Janu Rudolfovi měli podíly Don Aldobrandin Aldobrandini, Wolf Adam hrabě z Papenheimu, Bruno hrabě z Mansfeldu, kteří své podíly posupovali  nebo odkazovali svým dědicům, patřilo světelské panství v letech 1652 – 1672 pod administraci a spoluvlastnictví hraběte Buriana, který byl hlavní držitel panství, Filipu Adamovi hraběti ze Solmsu, paní Marii Estherce Huschinové, panu Theodoru Multzerovi z Rosenthalu a baronovi Bartoloměji z Vernieru. Někdy v této době se  Bačkov stal samostatným statkem.  Kolem roku 1650 se stal majitelem Bačkova Albert Beneš Klusák z Kostelce, který byl trčkovským fořmistrem. Po jeho smrti v roce 1651 zdědil majetek jeho syn Jan Maxmilián a po něm zase jeho syn Jan Václav. Po jeho smrti v roce 1747 držela Bačkov Tereza Amchová z Borovnice, rozená Klusáková z Kostelce. Po její smrti se majetek rozdělil. Koncem 18. století náležel Bačkov Janu Heřmanu z Herrnrittu (Herreitu). Později Bačkov ještě několikrát změnil držitele. Většinou se jednalo o cizince. Krátce po roce 1800 se Bačkov stal součástí nedalekého světelského panství. V roce 1809 patřil Antonínu rytíři z Mosburgu, který jej prodal vídeňskému měšťanu a kupci Josefu Ullerichovi. V roce 1843 patřil Bačkov Leopoldu Limpovi, který jej prodal v roce 1854 Johanu Moravcovi.  V roce 1821 získala panství Světlá nad Sázavou spolu s Bačkovem pro svého syna Františka Vincenta– starohraběte Salm- Reifferscheidtu výměnou za své věnné panství Dioszegh jeho matka hraběnka-vdova Walpurga, rozená ze Šternberka. František Vincenc zemřel bez potomků a panství se ujali synové jeho bratra starohraběte Jana Františka František Josef a Alois. Protože i oni zemřeli bez potomků, ujímá se panství po jejich smrti v roce 1889 sestra Johanna hraběnka z Thun–Hohensteinu. V roce 1892 zdědil deskové panství Bačkov Josef Osvald Thun-Hohenstein, který je však musel z finančních důvodů postupně rozprodávat. V červnu 1913 koupil dvůr Bačkov Richard Morawetz. Po pozemkové reformě v roce 1925 koupil zbytkový statek a zámek František Tůma, který je držel do roku 1948. Od 1. července 1985 do 23. listopadu 1990 byl Bačkov částí obce Habry. Od 24. listopadu 1990 se stal opět samostatnou obcí. Dne 21. září 2005 bylo obci uděleno rozhodnutím Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky právo užívat znak a vlajku. V současné době žije v Bačkově 146 obyvatel. Je zde kulturní dům, fotbalové a volejbalové hřiště a malé koupaliště.

ZÁMEK

Zámek stál v obci Bačkov v areálu bývalého zemědělského družstva na místě bývalé tvrze. Ta je poprvé zmiňována v roce 1458, kdy je uváděn jako majitel Procek z Bačkova. V roce 1650 se stala tvrz sídlem Alberta Beneše Klusáka z Kostelce. V letech 1700 – 1702 si jeho vnuk Jan Václav nechal vystavět zámek ve Zboží a tvrz zůstala neobydlena. V roce 1750 došlo pravděpodobně k přestavbě tvrze na zámek. Přesné místo, kde tento zámek stál, není známo. V roce 1786 za držení Bačkova Janem Heřmanem z Herreitu (Herrnrittu), došlo k výstavbě druhého zámku, na jehož stavbu bylo pravděpodobně použito zdivo ze starého zámku. V roce 1925 získal zámeček František Tůma, který se o něj vzorně staral, v roce 1948 mu však byl zabaven. Zámek byl rozdělen na kanceláře pro zaměstnance nově zřízeného JZD. To se však o něj nestaralo, a budova začala chátrat, proto bylo rozhodnuto, že se místo kanceláří zřídí sklad, který zde byl až do roku 1989. Po roce 1989 byla zdevastovaná budova zámku v restituci vrácena původním majitelům. Ti začali s jeho opravou, které však z finančních důvodů brzy skončily a zámeček i nadále chátral a v roce 2011 byl zbourán.

Jednalo se o patrovou pozdně barokní stavbu s obdélníkovým půdorysem a mansardovou střechou. Fasádu členily římsy a lizény. Sklepy měly klenbu z cihel. V přízemí se nacházela valená klenba.

VLASTNÍCÍ

Lichtenburkové byli starým českým panským rodem. Pocházeli z rozrodu Ronovců. Své jméno přijali podle hradu Lichtenburg, česky zvaný Lichnice. Zakladatelem rodu byl Smil Světlický. Ve 13. století patřili k nejvýznamnějším a nejbohatším šlechtickým rodům v zemi. K bohatství jim pomohlo vlastnictví města Brodu, dnešního Havlíčkova, kde se v té době těžilo stříbro.  Počátkem 14. století však o toto město i s panstvím přišli a rod postupně majetkové upadal.

Smil z Lichtenburka se narodil okolo roku 1220 a zemřel v roce 1269. Byl synem Jindřicha ze Žitavy. První zmínka o něm pochází z roku 1237. V roce 1246 se zúčastnil pod vedením břeclavského vévody Oldřicha Korutanského českého vpádu do Rakous. V letech 1248 – 1249 podpořil Václava I. proti vzbouřenému českému panstvu. Za věrnost získal úřad nejvyššího purkrabího, který vykonával v letech 1249 – 1251 nebo 1253. Za vlády Přemysla Otakara II. byl často pověřován diplomatickými misemi. V letech 1254 – 1255 se zúčastnil spolu s Přemyslem Otakarem II. jeho první křížové výpravy do Pruska, v roce 1257 zase neúspěšného tažení do Bavorska. V roce 1260 se účastnil bitvy u Kresenbrunnu. Smil byl pravděpodobně dvakrát ženatý. Z prvního manželství s manželkou neznámého jména měl syna Jindřicha. Podruhé se oženil někdy mezi lety 1240 – 1245 s Alžbětou z Křižanova, dcerou Přibyslava z Křižanova a jeho manželky Sibyly z Křižanova. Z tohoto manželství se narodili synové Smil II., Oldřich a Rajmund a dcera neznámého jména.

Rajmund z Lichtenburka se narodil okolo roku 1265 a zemřel po roce 1329. Byl synem Smila z Lichtenburka a jeho druhé manželky Alžběty z Křižanova. Stal se zakladatelem rodové větve Bítovských z Lichtenburka. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1278, kdy spolu se svými bratry udělil horní a městská práva městu Brodu. Po smrti Jindřicha z Lichtenburka v roce 1296 si Lichtenburkové rozdělili panství a Rajmund získal město Brod a hrad Smrdov. V této době se také začal zúčastňovat politického života na dvoře Václava II. Jako milovník dvorské poezie, což měl společné s Václavem II., se stal jejím mecenášem. Tato záliba mu pomohla k vzestupu mezi nejmocnější a nejvlivnější muže Českého království. V roce 1298 byl jmenován moravským zemským hejtmanem a jako zástavu obdržel hrad Bítov, který už zůstal v jeho majetku. Za vlády Václava III. vykonával úřad nejvyššího lovčího. Byl také jmenován královským podkomořím.  Při hledání nového krále po smrti Václava III. v roce 1306 podporoval nejprve kandidaturu Jindřicha Korutanského, nakonec se však podílel na zvolení Rudolfa Habsburského na český trůn. Po smrti Rudolfa se zasadil o jmenování Jindřicha Korutanského a následně mu pomáhal ve válce proti Habsburkům. V roce 1308 se pro dluhy vzdal úřadu podkomořího ve prospěch Jindřicha z Lipé. V roce 1309 se stáhl z politiky do ústraní. V roce 1317 se však nakrátko postavil do čela odboje proti králi Janu Lucemburskému, který dal zatknout Jindřicha z Lipé, a zasadil se o jeho propuštění. V roce 1319 odešel na Moravu na svůj hrad Bítov, kde strávil zbytek života. Byl ženatý s Adélou, se kterou měl syny Jindřicha III., Smila a Čeňka.  Jan Urban Rajmunda zhodnotil jako velmi obratného a schopného politika, který se při dosahování svých politických cílů neštítil žádné špatnosti. Byl ctižádostivý i hrabivý. Nechyběly mu vybrané rytířské mravy.

Klášter ve Vilémově Benediktinský klášter sv. Petra Pavla, který vznikl ve 12. století, ekonomicky profitoval především z těžby stříbronosných a zlatonosných rud v Železných horách, která dosáhla vrcholu ve 13. století. Klášter zanikl během husitských válek. Na jeho místě byla vystavěna renesanční tvrz a později barokní zámek.

Kdy a kým bylo benediktinské opatství ve Vilémově založeno nelze s jistotou řict. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1160, kdy vilémovský opat svědčil na listině pro premonstrátskou kanonii Hradiště u Olomouce. Další zmínka o opatství sv. Petra a Pavla pochází až z let 1204 – 1214, do kterých je kladena listina, ve které Děpolt III., kníže čáslavský, chrudimský a vraclavský, udělil benediktinskému klášteru sv. Petra a Pavla ve Vilémově podíl na výnosech celnice v Habrech. V roce 1222 vystupoval vilémovský opat Heřman jako smírčí soudce při řešení sporu břevnovského benediktinského kláštera s premonstrátskou kanonií Hradiště u Olomouce ve věci hranického újezdu. V roce 1253 král Přemysl Otakar II. potvrdil klášteru, který je v listině označen jako Wilhalmscella, jeho výsady a majetky, zakázal okolním šlechticům zneužívat pohostinství vilémovských benediktinů, pást své koně na statcích kláštera a především osvobodil klášterní statky od břemen a soudních pravomocí královských úředníků. V roce 1276 vzal Přemysl Otakar II. pod svou výslovnou ochranu poddané vilémovského kláštera a znovu potvrdil výsady, které klášteru udělil v roce 1253.  V polovině 13. století se vilémovští benediktini dostali do sporu s havlíčkobrodským farářem a příslušníkem řádu německých rytířů Benediktem o patronát nad kostely v Dlouhé vsi a Prostřední hoře. Olomoucký biskup Bruno ze Schauenburka přiřkl tyto kostely Benediktovi. V květnu 1278 byl klášter přijat pod papežskou ochranu. V roce 1288 přislíbili ochranu kláštera Smil a Oldřich z Lichtenburka, za což dostali od opata Jaroslava do doživotního držení dvě pusté vsi Opočnici a Voleč. Na konci 13. a v první polovině 14. století se klášter podílel na kolonizaci a modernizaci regionu. V roce 1307 došlo se souhlasem biskupa Jana z Dražic k výměně majetků mezi klášterem a Rajmundem z Lichtenburka. V roce 1400 král Václav IV. osvobodil vilémovský konvent od odvodu královské berně za poslední tři léta. Důvodem byly dluhy, do kterých klášter upadl. V roce 1420 král Zikmund zastavil úroky berně na splacení dluhů.  Podle soupisu odvodů papežské kurii z pražské arcidiecéze z konce 60. let 14. století zaujímal Vilémov s výší odvodu 12, respektive 6 kop grošů mezi benediktinskými kláštery asi prostřední příčku. V roce 1421 při tažení husitů do východních Čech byl klášter vypálen a zůstal v rukou husitů. Mniši zřejmě byli o nebezpečí informováni a stačili utéct. V březnu 1423 zde pobýval Jan Žižka z Trocnova. Důkazem je jeho dopis bratřím Bartošovi a Bernartovi z Valečova. V roce 1427 je jako držitel statků vilémovského kláštera zmíněn Jan Hertvík z Rušinova.  V roce 1437 ve Vilémově sídlil někdejší táborský hejtman Jan Mladý z Křísova. Zajímavostí je, že část vilémovských bratří se prý v čase ohrožení kláštera přidala k husitům. Zbytek řeholníků utekl na Moravu, kde našli azyl z části u řádových spolubratrů v Rajhradě a hlavně ve zdech vilémovského probošství v Uherčicích. V roce 1395 přičlenil papež Bonifác IX. Uherčickou faru k vilémovskému klášteru, což znamenalo, že se v Uherčicích ujali farní správy sami příslušníci vilémovského konventu místo světského kléru. V roce 1453 tvořil vilémovský konvent pouze probošt a dva mniši. V roce 1490 potvrdil král Vladislav II. Jagellonský vilémovskému konventu, že uherčické probošství už nebude zastavováno, přesto se tak dělo. V roce 1506 byla hospodářská situace konventu tak špatná, že byl stávající opat Pavel Petr III. nucen přesídlit do Rajhradu, kde v roce 1541 zemřel. Nový opat již zvolen nebyl a vilémovské opatství tak zaniklo i titulárně. Samotné vilémovské panství potvrdil roku 1507 král Vladislav II. Jagellonský s odkazem na list Zikmunda Lucemburského Burianovi Trčkovi z Lípy.

Vladykové ze Smrdova a Tupadel zakladatelem byl Beneš ze Smrdova. Erb rodu se nepodařilo vypátrat, pouze v Českomoravské heraldice od Martina Koláře je zmínka, že vladykové z Tupadl na Čáslavsku měli ve znaku tři paličky.

Beneš ze Smrdova byl bratrem vilémovského opata Mikuláše. V roce 1394 koupil od Hynka Tluksy z Čechtic tvrz a část vsi Tupadly, podle kterých získal přídomek z Tupadel a založil tak nový vladycký rod z Tupadel. Používal také přídomek z Bačkova.  Měl syna Václava. Na posledy je připomínán v roce 1418.

Václav ze Smrdova, Bačkova a Tupadel byl synem Beneše za Smrdova. V roce 1440 se zúčastnil Čáslavského sjezdu, kde podepsal zápis na zemský mír čtyř spojených krajů – kouřimského, čáslavského, chrudimského a hradeckého. Byl ženatý s Kunkou, se kterou měl syna Procka. Zemřel v roce 1457.

Procek ze Smrdova, Bačkova a Tupadel byl synem Václava ze Smrdova, Bačkova a Tupadel a jeho manželky Kunky. Procek měl syna Beneše a dceru Markétu (Machnu). Zemřel krátce po roce 1460.

Zikmund Lucemburský se narodil v roce 1368 a zemřel roku 1437. Byl prvním synem Karla IV. a jeho čtvrté manželky Elišky Pomořanské. Své jméno získal po novém zemském patronovi Zikmundovi, kterého uvedl jeho otec do Čech. V roce 1373 mu otec udělil braniborskou marku a zároveň ho ještě jako dítě zasnoubil s Marií, dcerou uherského a polského krále Ludvíka I., která měla po jeho smrti zdědit Polsko. K tomu však nedošlo, protože Poláci nechtěli dále pokračovat ve spojení s Uhrami a za královnu si zvolili Mariinu mladší sestru Hedviku.  V Uhrách povstala proti Zikmundovi silná opozice, a královna vdova Alžběta nechala korunovat Marii za královnu a zároveň ji zasnoubila s Ludvíkem Orleánským. V roce 1385 však Zikmund vtrhl do Uher a vynutil si sňatek s Marií. Vlády se však fakticky ujal až po zajetí obou královen velmožem Janem Horvátim. Poté ho uherští stavové zvolili králem a 31. března 1387 byl korunován. Boje o královskou korunu jej však finančně vyčerpaly, a proto zastavil Braniborsko svému bratranci Joštovi. V roce 1396 se spolu s Joštem Moravským postavil do čela odporu proti Václavu IV., ale zároveň s Václavem obnovil smlouvy o vzájemném nástupnictví a byl jím jmenován vikářem v Německu. V tomto roce také podnikl křížovou výpravu do Uher, která však byla v září 1396 rozbita Turky u Nikopole a Zikmund sám sotva unikl zajetí.  V roce 1401 vypukla v Uhrách proti Zikmundovi vzpoura a panovník byl dočasně uvězněn. Václav IV. byl sesazen z německého trůnu a za pomoc ohledně císařské korunovace nabídl Zikmundovi správu Čech. Zikmund začal zabírat hrady a zámky v Čechách, a když proti tomu Václav protestoval, tak ho zajmul a odvezl do Vídně.  Odpor v Čechách proti Zikmundovi rychle vzrůstal a ten se ho pokusil zlomit vojensky, současně však musel zasahovat i v Uhrách a chránit si svůj trůn. Mezitím Václav uprchl ze zajetí a v roce 1404 se se Zikmundem usmířili. V roce 1411 byl s Václavovým souhlasem zvolen římským králem. Po Václavově smrti v roce 1419 se stal Zikmund jediným dědicem českého království. V roce 1420 byla ve Vratislavi ze přítomnosti Zikmunda vyhlášena křížová výprava proti kacířským Čechám.  Koncem května 1420 oblehl s křižáckým vojskem Prahu. Přestože byl poražen, nechal se 28. července 1420 korunovat českým králem. Česká šlechta ho na Čáslavském sněmu, který se konal na jaře v roce 1421, odmítla na rozdíl od Moravy, Slezska a Lužice, kde jej za krále uznali. 8. ledna 1422 po prohrané bitvě u Německého Brodu ze země odešel. Zikmund musel na své přijetí králem čekat dlouhých sedmnáct let. Dne 31. 1433 byl papežem Evženem IV. korunován na římského císaře.  Zikmund byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla v letech 1385 – 1395 Marie Uherská. Toto manželství však zůstalo bezdětné. Podruhé se oženil v roce 1408 s Barborou Celjskou, se kterou měl dceru Alžbětu.

Trčkové z Lípy byli původně nevýznamnou vladyckou rodinou, která pocházela z tvrze Lipa, ležící severozápadně od Hradce Králové, od které odvozovala svůj přídomek. Rod byl rozdělen na tři větve: Salava, Trčka a Lipský.  Za svůj majetek vděčí husitskému hnutí. První písemná zmínka o nich pochází z roku 1427, kdy první známý představitel rodu  - Mikuláš, koupil společně s Jankem Holým z Nemošic hrad Homole. Ve druhé polovině 16. století byl rod přijat do panského stavu. Ve druhé polovině 16. a první polovině 17. století patřili k nejbohatším českým rodům. Patřila jim rozsáhlá území ve středních a východních Čechách. Přestože podporovali stavovskou emigraci a hlásili se k protestanství, velkou část majetku nabyli díky pobělohorským konfiskátům. V první polovině 17. století byli Trčkové obviněni ze spiknutí proti císaři a přišli o veškerý svůj majetek. V roce 1634 vymřel rod po meči.

Mikuláš Trčka z Lípy zemřel v roce 1453. Byl prvním známým příslušníkem významného českého rodu Trčků z Lípy a je považován za zakladatele této dynastie. Svůj původ odvozoval od tvrze Lípa, stojící nedaleko Hradce Králové. Svůj rod přivedl mezi nejvýznamnější aristokraty v zemi. Byl horlivým utrakvistou. Do husitských válek vstoupil jako chudý šlechtic a vyšel z nich jako velmi zámožný muž s významným politickým vlivem. V roce 1427 získal hrad Homoli nad Dušníky, který ležel v Kladsku a měl za úkol střežit nejdůležitější přechod ze severovýchodních Čech do Kladska. Pro Mikuláše bylo typické získávání církevního majetku. V roce 1438 měl ve svém vlastnictví již čtyři hrady. Společně s Janem Hertvíkem Rušinovským byl mluvčím strany hejtmana čtyř zemských landfrýdů ve středních a východních Čechách Hynka Ptáčka z Pirkenštejna. Zastával také důležitý úřad smírčího soudce a účastnil se důležitých politických sjezdů. Dne 29. ledna 1440 byl přítomen na sněmu v Praze, jehož cílem bylo zajistit zachování Basilejských kompaktát, vzájemné respektování a spolupráce budoucího českého krále s pražským arcibiskupem Janem Rokycanou. Dalším úkolem bylo zajistit mír ve světské oblasti v českých zemích, dodržet veškeré mírové smlouvy a propustit vězně znepřátelených stran. 15. června 1440 byl Mikuláš zvolen jako příslušník nižší šlechty do výboru stavovských volitelů nového krále. 29. června 1440 podepsal návrh na zvolení bavorského knížete Albrechta. Díky přátelství s Oldřichem z Rožmberka měl značný vliv i u katolické strany a velmi obratně těchto konexí využíval. Proto jej 30. července 1445 navštívil na hradě Lipnici Jiří z Poděbrad, za účelem uskutečnit společný sjezd s katolickou stranou k zajištění míru pro české země. Tento sjezd se uskutečnil 8. června 1447 v Pelhřimově a Mikuláš na něm byl zvolen do národního výboru. 7. září 1447 se Mikuláš opět zúčastnil Kutnohorského sněmu, kde byl ustanoven nejvyšším rozhodčím ve sporu mezi Václavem Zmrzlíkem a Oldřichem z Rožmberka. Na vrchol své diplomatické kariéry se dostal po dosazení Jiřího z Poděbrad na post zemského správce. Stal se členem jeho rady a byl v čele vojska při obsazování Prahy Jiřím z Poděbrad. Vedl jednání mezi Poděbradskou jednotou a Strakonickou jednotou. Angažoval se také ve vydání Ladislava Pohrobka do Čech. Díky Jiřímu z Poděbrad se dostal i do diplomatických kruhů na říšské úrovni, kde obratně prosazoval jeho zájmy. Mikuláš Trčka byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byl Kateřina ze Smiřic, se kterou měl syny Mikuláše, Zdeňka a Buriana.  Podruhé se oženil s Vaňkou z Hustířan. Manželství zůstalo bezdětné.

Burian I. Trčka z Lípy zemřel v roce 1468. Byl nejstarším synem Mikuláše Trčky z Lípy a jeho první ženy Kateřiny ze Smiřic. V roce 1454 zastával důležitý úřad na zemském soudě. Byl v poselstvu, které měl nevěstu Ladislava Pohrobka. Stejně jako jeho otec stál na straně Jiřího z Poděbrad. V roce 1458 ho volil za českého krále. Stál v čele bojů proti katolickým Jihlavanům, kteří odmítli uznat Jiřího z Poděbrad za krále. V letech 1454 – 1460 vykonával funkci nejvyššího zemského písaře. V roce 1467 se stal hejtmanem čáslavského kraje, společně se Zdeňkem Kostkou z Postupic byl pověřen ochranou korunovačních klenotů na Karlštejně. V roce 1465 se zúčastnil pražského sněmu, aby urovnal napjaté náboženské vztahy mezi kališníky a katolíky. Byl ženatý s Dorotou Otmarovou z Holohlav, se kterou měl čtyři syny: Buriana, Jiřího, Mikuláše a Melchisedecha.

Mikuláš mladší Trčka z Lípy zemřel v roce 1516. Byl synem Buriana Trčky z Lípy a jeho manželky Doroty Otmarové z Holohlav. Patří k nejvýznamnějším mužům v historii rodu Trčků z Lípy. Díky své politické a obchodní obratnosti dokázal výrazně rozšířit rozsah rodových území a stal se jedním z nejbohatších mužů v Čechách. Patřil do královské rady Vladislava II. Jagellonského, kde působil jako přední mluvčí. V letech 1471 – 1490 patřil k nejvlivnějším členům královské rady. Působil také jako hejtman Čáslavského kraje. 22. prosince 1479 byl spolu s Jaroslavem ze Šternberka soudcem Kouřimského kraje. Po zvolení Vladislava II. Jagellonského uherským králem v červenci roku 1490 a jeho odchodu do Budína, byl pověřen spolu s Janem z Janovic, Petrem Vokem, Albrechtem z Leskovce správou země a řízením komorního soudu.  Svou manželku jednoho přistihl při nevěře se svým služebníkem Zdeňkem Šanovcem. Služebníka nechal setnout a svou manželku zazdít. Zemřel bezdětný v roce 1516 a svůj majetek rozdělil mezi bratra Buriana a Johanku z Březnice.

Melchisedech Trčka z Lípy zemřel v roce 1491 bez potomků. Byl synem Buriana Trčky z Lípy a jeho manželky Doroty Otmarové z Holohlav.

Burian II. Trčka z Lípy zemřel v roce 1522. Byl synem Buriana Trčky z Lípy a jeho manželky Doroty Otmarové z Holohlav. V roce 1489 se stal samostatným držitelem Lipnice. Stál na straně krále. V letech 1472 – 1490 půjčil králi částku 1 050 kop českých grošů. V letech 1508 – 1522 zastával úřad podkomořího Českého království. V roce 1509 se pokusil spolu s hofrychtéřem Janem z Kunvaldu na přání krále Vladislava II. Jagellonského oživit činnost komorních soudů, které byly za husitské revoluce odstraněny. Pokusy však ztroskotaly a města uhájila své svrchované soudní pravomoci.  V roce 1515 se Burian významně zasloužil o privilegium vydané králem Vladislavem II. Jagellonským, které se týkalo zajištění postavení příslušníků církve pod obojí ve městě Hradec Králové a stanovení skutečnosti, že Hradec má při všech jednáních přednost před ostatními královskými městy. Byl ženatý s Kateřinou z Lichtenburka, se kterou měl syny Jana, Mikuláše a Zdeňka a dceru Dorotu. Z Burianových synů se dospělosti dožil pouze syn Jan, který se stal samostatným pánem na Lipnici.

Jan starší Trčka z Lípy zemřel v roce 1540. Byl synem Buriana II. z Trčky z Lípy a jeho manželky Kateřina z Lichtenburka. Do roku 1526 o něm mnoho nevíme. V roce 1522 byl pravděpodobně již plnoletý, protože získal po svém zemřelém otci majetek. 27. května 1524 získal od krále Ludvíka majestát, podle kterého měl povolení k získávání zlata, stříbra, mědi, cínu a olova na gruntech a také jejich prodej, a zároveň ho na dalších patnáct let osvobozoval od poplatků, které se odváděly do královské komory. Toto privilegium ukazuje, že Jan měl vlivné postavení v království. V roce 1523 se oženil s Markétou ze Šelmberka a Kosti, se kterou měl syny Jindřicha, Buriana III., Zdeňka Ferdinanda, Mikuláše a Jaroslava a dcery Johanu a Magdalenu.

Burian III. Trčka z Lípy zemřel v roce 1591. Byl synem Jana staršího Trčky z Lípy a jeho manželky Markéty ze Šelmberka. Zastával úřad královského podkomořího. Byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se stala Kateřina z Gutštejna, se kterou měl syna Jana Rudolfa a dceru Markétu. Podruhé se oženil s Marjánou Vančurovu z Řehnic, dcerou Zikmunda Kaplíře ze Sulevic. Z manželství se narodili synové Maxmilián a Burian Mikuláš.

Maxmilián Trčka z Lípy zemřel v roce 1597 bez potomků. Jeho majetek přešel na bratra Jana Rudolfa.

Jan Rudolf Trčka z Lípy se narodil v roce 1557 a zemřel roku 1634. Byl synem Buriana III. Trčky z Lípy a jeho první manželky Kateřiny z Gutštejna. V roce 1593 byl Jan Rudolf povýšen do panského stavu. V roce 1594 získal od císaře Rudolfa II. povolení o volném nakládání se svým majetkem. V roce 1598 se stal císařským radou a v roce 1608 komořím císaře Rudolfa II. V roce 1602 byl jmenován hejtmanem Hradeckého kraje. Přestože byl evangelického vyznání, nebyla mu prokázána přímá účast na českém stavovském povstání, proto mu byla zabavena jen nepatrná část majetku. V roce 1628 konvertoval ke katolictví. Později se Jan Rudolf stal jedním z největších majitelů pozemků v Čechách. Část svých majetků získal jako dědictví, další majetky pak díky výhodným nákupům zabaveného majetku pobělohorských protestantských emigrantů. Patřil k blízkému okruhu Albrechta z Valdštejna a po jeho zavraždění v roce 1634 o své majetky přišel. 8. ledna 1588 se oženil s Marií Magdalenou z Lobkovic, dcerou Ladislava staršího z Lobkovic a jeho manželky Magdaleny ze Salm-Neuburgu. Z manželství se narodilo sedm dětí: synové Adam Erdman, Vilém Trčka, Burian Ladislav a Jan Rudolf, poslední dva se však nedožili dospělosti, a dcery neznámá, Alžběta a Johana.

Adam Erdman Trčka z Lípy se narodil v roce 1599 a zemřel roku 1634. Byl synem Jana Rudolfa Trčky z Lípy a jeho manželky Marie Magdaleny z Lobkovic. V roce 1618 absolvoval se svým bratrem Vilémem kavalírskou cestu. V roce 1628 konvertoval ke katolictví a v témže roce mu byl udělen titul říšského hraběte. V roce 1630 obdržel plukovnický patent a natrvalo se usadil ve Valdštejnově armádě.  V roce 1627 se oženil s Maxmiliánou z Harrachu, se kterou měl dceru Marii Isabelu. Za chebské aféry 25. února 1634 byl Adam zabit spolu s Valdštejnovými důvěrníky Vilémem Kinským, Kristiánem Ilovem a Jindřichem Niemannem. Nedlouho po Adamově smrti zemřel jeho bratr Vilém a otec Jan Rudolf, čímž rod vymřel po meči a rodový majetek byl zabaven.

 Ladislav Burian z Valdštejna se narodil v roce 1596 a zemřel roku 1645. Byl synem Adama staršího z Valdštejna a jeho manželky Veroniky Trčkové z Lípy z žehušické větve rodu Valdštejnů. Okolo roku 1627 absolvoval kavalírskou cestu po Francii. Po návratu byl přijat do řad císařské armády, ve které dosáhl hodnosti plukovníka.  V roce 1632 byl povýšen do hraběcího stavu.   V letech 1638 – 1639 zastával úřad vrchního zemského velitele pro České království. V roce 1639 získal úřad císařského komorníka a také krátce úřad hejtmana Čáslavského kraje. Později se stal členem dvorské válečné rady. Výrazně se podílel na obraně země proti švédskému vpádu. V roce 1622 se oženil s Annou Marií ze Starhembergu. Z manželství se narodilo sedm dětí, synové Maxmilián Adam a Bertold Vilém.

Matyáš Ferdinand Berka z Dubé se narodil v roce 1620 a zemřel roku 1644. Byl jediným synem Lva Buriana Berky z Dubé a jeho manželky Františky Hipolyty z Fürstenberku. Byl velkou nadějí rodové linie Berků, ale zemřel velmi mlád, krátce po dokončení kavalírské cesty.