HISTORIE KE KÁVĚ

BABICE (okres Hradec Králové)

https://mapy.cz/turisticka?source=muni&id=2150&ds=1&x=15.5844089&y=50.1889621&z=14

Obec Babice se nachází asi 18 km západně od Hradce Králové. Lokalita, kde se dnes nachází obec, byla osídlena již v pravěku, což dokazují nálezy z 19. století.  Své jméno Babice respektive Velké Babice, dostala buď podle zaoblené vyvýšeniny, která svým tvarem připomínala ohnutou stařenu nebo od mytologické staroslovanské bohyně Báby. Jiné zdroje hovoří o legendárním zakladateli vsi Babovi, Babkovi nebo Babatovi, jehož potomci se zvali Babici. V letech 1363 – 1375 byl majitelem Matěj z Babic. Po něm vlastnili ves jeho synové Michlík a Matěj, kteří seděli na Babicích společně. Jsou zde připomínáni v roce 1391. V roce 1414 drželi Babice farář z Kratonoh Zdislav a jeho bratr Pešík z Babic. V 15. století patřila ves k nechanickému panství a je uváděná jako pustá. Nechanické panství v té době patřilo rodu Pecingárů z Bydžína. V roce 1517 ji vlastnil Mikuláš Pecingár z Bydžína, který ji spolu s Novým Bydžovem prodal Janu IV. z Pernštejna. V roce 1541 byla přiřazena k chlumeckému panství. Po smrti Jana IV. spravoval celý majetek jeho nejstarší syn Jaroslav, kterému v té době bylo pouhých dvacet let. Po dosažení zletilosti i jeho bratrů, bylo dědictví po otci rozděleno. Jaroslav si ponechal česká panství. V roce 1570 stále ještě pustá ves Babice byla nově osazena, to už však celé panství patřilo panovníkovi Ferdinandovi I., který je získal za zaplacení dluhů po zemřelém Jaroslavovi.   Od roku 1547 – 1611 bylo chlumecké panství panstvím komorním. Od roku 1611 s přerušením v letech 1618 – 1620 patřilo panství rodu Kinských z Vchynic a Tetova. 5. února 1577 dostal od Rudolfa II. komorní panství do zástavy Jan Vchynský. Tato zástava však netrvala dlouho a panství se vrátilo císařské komoře. V roce 1611 získal syn Jana Vchynského Václav chlumecké panství od krále Matyáše. Ten mu jej však v roce 1616 zase odebral, protože měl být před soudem obviněn jako nebezpečná osoba a až do smrti vězněn na hradě Kladsko. Během stavovského povstání mu bylo panství na revers navráceno. Po Václavovi zdědil chlumecké panství jeho syn Jan Oktavián Kinský, který však musel čelit útokům dvorské komory, která měla výhrady k tomuto držení. 30. května 1626 nařídil proto císař Ferdinand II. zapsání panství Chlumec nad Cidlinou se statkem Hradištko do zemských desek jako majetek Jana Oktaviána Kinského. Držení panství však bylo podmíněno dluhem sto tisíc kop míšenských dvorské komoře. Jan Oktavián předal chlumecké panství svému staršímu synovi Františku Oldřichu Kinskému. Protože František Oldřich zemřel v roce 1699 bezdětný, zdědil panství jeho mladší bratr Václav Norbert Oktavián Kinský. Dalším majitelem panství se stal v roce 1719 František Ferdinand Kinský, syn Norberta Oktaviána. Po něm jej vlastnil od roku 1741 jeho syn Leopold Ferdinand Kinský. Po smrti Leopolda v roce 1760 zdědil panství jeho syn František Ferdinand. Po něm přešlo panství na Josefa Leopolda. Po smrti Leopolda zdědil panství jeho syn Octavian Kinský, ten zemřel v roce 1896 bezdětný a panství přešlo na jeho synovce Zdenka Kinského. V roce 1922 předal Zdenko správu panství svému nejstaršímu synovi Františku Xaverovi. Ten zemřel v roce 1935 bezdětný a panství zdědil jeho bratr Zdenko Radslav Kinský. V roce 1948 mu byl majetek znárodněn. Po roce 1989 byl majetek Kinským vrácen v restituci.

V roce 1787 byla v Babcích zřízena lokálie a v roce 1849 se staly Babice samostatnou politickou obcí. 17. října 1855 pak byla zdejší lokálie povýšena na faru. V roce 1864 nákladem 24 000 K byla v Babicích postavena škola. Roku 1888 byla zbudována silnice z Kosiček do Babic. V roce 1894 zde vznikl sbor dobrovolných hasičů, který měl osmnáct členů.  V roce 1919 měla obec katastrální rozlohu 250, 86 ha.  V roce 1922 byl založen Spořitelní a záložní spolek a v 1924 Vodní družstvo. Během německé okupace nesla obec jméno Babitz. V roce 1940 zde stálo 77 domů, ve kterých žilo 324 obyvatel. V roce 1957 vzniklo JZD Babice. 1. ledna 1976 se Babice staly součástí obce Kosičky. Od 1. ledna 1992 jsou Babice opět samostatnou politickou obcí. V letech 1993 – 1994 byla rozšířena zdejší telefonní síť.

TVRZ

Z tvrze se do dnešních dnů zachovalo pouze ploché tvrziště, které se nachází severozápadně od Babic na cestě k Barchovu. Místní jej nazývají Vlčí hrad. Tvrziště je na mírném pahorku, který je obehnaný příkopem přecházejícím do valu. Jeho tvar je oválný o rozměrech cca 35 x 30 m při úpatí, na temeni cca 12 x 8m. Asi 2,5 m vysoký pahorek je ze severní, západní a jižní strany obehnán příkopem, který je u dna široký asi 2 m. Příkop přechází do valu, který je v koruně 3 – 4 m široký. Val na jihu navazuje na hráz dnes již vypuštěného rybníka, který slouží jako skládka komunálního odpadu. Velikost celého areálu je 114 x 90 m. Na tvrzišti bylo nalezeno drtidlo a zlomky „tuhové keramiky“, pravděpodobně středověké. V roce 1894 se na tvrzišti údajně našly také „nádoby s popelem“. První písemná zmínka o tvrzi pochází z let 1363 – 1375, kdy je zde připomínán Matěj Babický, spolupatron kostela v Boharyni. V roce 1414 drželi tvrz farář Zdislav z Kratonoh a bratři Pešíkové z Babic. Během husitských válek ves zpustla a byla přikoupena k panství Nechanice.

KOSTEL SVATÉHO PETRA A PAVLA

Je dominantou obce i okolní krajiny. Novorománský kostel byl vybudován jako orientovaný podle architektonického návrhu Josefa Míči v letech 1837 – 1843 na místě původního dřevěného kostela ze 17. století, který měl rovný trámový strop a oblou apsidu. Jednolodní kostel má půdorys latinského kříže s užším půlkruhově zakončeným presbyteriem, který má na jižní straně západního průčelí štíhlou hranolovou 46 m vysokou věží, krytou jehlancovou střechou. Vrchol jehlance je zakončen hrotnicí s makovicí a drátěným křížkem. Západní vstupní průčelí vrcholí trojúhelným štítem. Valbová střecha je kryta pálenými bobrovkami. Na věži je plechová krytina. Zdivo je z nepravidelných opukových kvádříků s cihelnými záklenky. Omítka je hladká, původně okrové barvy.

Vstupní průčelí vymezené po bocích vysokými dvojstupňovými opěráky a zakončené poměrně strmým trojúhelníkovým štítem má přísně symetrické členění. Většinu jeho plochy vyplňuje monumentální ústupkový portál s vloženými sloupky a půlkruhovou profilovanou archivoltou. V tympanonu je reliéfní medailon anděla. Vstupní dveře jsou dvoukřídlé s výplní. Okna hlavní lodi jsou po dvou sdružená, ve špaletě s půlkruhovým zakončením. Presbytář s opěrnými pilíři po stranách člení trojice lisenových rámů obloukovitě zakončených, v krajních jsou vložena okna. Kostel je vybaven dobovým zařízením z původního dřevěného kostelíka. Jde o obraz ukřižovaného Ježíše Krista, který byl kdysi na hlavním oltáři a je vymalován na dřevě. Z dalších věcí se zachovaly bronzové svícny z 16. století, mosazné svícny ze 17. století, cínové svícny z 18. století, paprsková monstrance a měděný pozlacený kalich z počátku 19. století.  Na hlavním oltáři je obraz sv. Václava od Karla Javůrka. Dále je v kostele pozdně gotická Madona a barokní soška Zmrtvýchvstání z první poloviny 18. století. Varhany byly postaveny v roce 1876 varhanářem Karlem Schiffnerem. Mají dva manuály a mechanickou zásuvkovou vzdušnici. Na přelomu 20. a 21. století byly téměř nefunkční. Jejich zprovoznění provedl v roce 2020 Jan Fajfr z Hradce Králové.

Zdejší chrám byl farním již ve 14. století. V roce 1369 se stal zdejším farářem Tas. V roce 1391 byl babický farář Tas přesazen na faru do Rožďalovic na Libáňsku a 4. března 1391 do Babic dosadili bratři Michlík a Matěj z Babic Jakuba, kněze ze Lhoty. V roce 1412 učinil Matěj House nadání zdejšímu kostelu úrokem 1 kopy grošů. V roce 1414 měli podací právo v Babicích farář z Kratonoh Zdislav a jeho bratr Pešík z Babic. Během husitských válek přišel kostel o svého faráře a stal se filiálním do Kratonoh. V roce 1778 došlo ke zřízení lokálie, která byla v roce 1855 povýšena opět na faru. Ta dnes patří pod Chlumec nad Cidlinou.

VLASTNÍCI

Matěj z Babic je zmiňován v letech 1363 – 1375. Měl syny Michlíka a Matěje.

Michlík z Babic byl synem Matěje z Babic. 4. března 1391 společně se svým bratrem Matějem dosadil do babického kostela nového faráře Jakuba, kněze ze Lhoty.

Matěj z Babic byl synem Matěje z Babic. 4. března 1391 společně se svým bratrem Michlíkem dosadil do babického kostela nového faráře Jakuba, kněze ze Lhoty. V roce 1407 seděl na Boharyni a Borohrádku. Používal příjmení House nebo Husa.

Zdislav z Babic byl farářem v Kratonohách. Měl bratra Pešíka.

Pešík z Babic byl bratrem Zdislava.

Pecingárové byla vladycká rodina, která přišla do Čech pravděpodobně z Horní Falce nebo z Bavorska. V Čechách později zdomácněla. Poprvé se členové rodu objevili v okolí Teplé. V roce 1472 je na Plzeňsku zmiňován Osvald Pecingár z Bydžína. Počátkem 16. století byl na Křivoklátě hejtmanem Baltazar Pecingár z Bydžína. V roce 1529 se rod rozdělil na tři větve.  Původní přídomek Pecingárů byl z Vydžína, který přijali podle malé obce Vydžín, vzdálené asi 8 km od Teplé na Karlovarsku. Prvními známými členy rodu byli Osvald a Linhrad na Vydžíně. Jejich potomci později přesídlili trvale do Podkrkonoší a Podorlicka, zejména na Rychnovsko.   Rod vymřel v roce 1660. Ve znaku užívali půlený štít, vpravo červený, vlevo stříbrný, přes štít rozevřené zlaté kružidlo, v klenotu tři pera, stříbrné mezi červenými, přes ně zlaté kružidlo špicemi vzhůru jako ve štítu, překryvadla červeno-stříbrná.

Mikuláš Pecingár z Bydžína  zemřel v roce 1561. Byl synem Mikuláše Pecingára z Bydžína a jeho manželky Markéty Mičanové z Klinštejna. V roce 1543 zastával úřad hejtmana hradeckého kraje. Byl ženatý s Johannou Sudličkovou z Borovnice, se kterou měl syny Jana a Baltazar a dceru Annu.

Páni z Pernštejna byli výrazný šlechtický rod, který pocházel z jihozápadní Moravy. Původně nesl rod jméno z Medlova. Za jejich prapředka je považován syn Gotharda z Medlova Štěpán, purkrabí hradu Děvičky na jižní Moravě a správce hradu Veveří, který se jako první začal psát po hradě Pernštejně. První písemná zmínka o rodu pochází z roku 1208, ze kterého pochází listina, jejímž předmětem je výměna pozemků mezi Štěpánem a olomouckým biskupem Robertem Angličanem. Štěpán byl zakladatelem rodinného kláštera při kostele Povýšení sv. Kříže v Doubravníku, kde také nechal vybudovat rodinnou hrobku. Ve 14. století se rod rozrůstal a rozdělil se na několik větví. Za vlády Karla IV. se Pernštejnové stáhli do ústraní a také ztratili část svých majetků. Za vlády Václava IV. a jeho bratra Zikmunda však své majetky opět rozšiřují. V době husitství se Pernštejnové jednoznačně postavili na stranu kališníků. Největšího rozmachu dosáhli v 16. století, kdy se řadili spolu s Rožmberky k nejmocnějším rodům České koruny. Rozšiřováním pozemkového vlastnictví a rozumným hospodařením se rod stal jedním ze tří nejbohatších v českých zemích. Pernštejnové se vyznačovali dlouhověkostí. Jejich průměrný věk se pohyboval okolo sedmdesáti let. Zajímavostí je, že někteří členové rodu měli potomky i ve více než šedesáti letech. V roce 1631 i přes tuto skutečnost Pernštejnové vymírají po meči a v roce 1646 po přeslici. Jejich dědici se stali Lobkovicové, kteří převzali i jejich erb.

Jan IV. z Pernštejna se narodil v roce 1487 a zemřel roku 1548. Byl starším synem Viléma II. z Pernštejna a jeho manželky Johanky z Liblic. V roce 1506 se stal nejvyšším komorníkem, v té době mu bylo pouhých devatenáct let, a krátce na to moravským zemským hejtmanem. Jeho hlavním sídlem se stal hrad Helfštejn, který zdědil po svém otci, a po kterém se také psal jako Jan z Pernštejna na Helfštejně. V letech 1528 – 1538 byl poručníkem těšínského knížete Václava III. Adama, kterého v roce 1525 zasnoubil se svou dcerou Marií. V roce 1526 byl jedním z šlechticů, kteří formovali silnou moravskou zemskou hotovost k obraně proti Turkům. Tato hotovost však k bitvě nedorazila včas a byla jednou z příčin prohry krále Ludvíka Jagellonského.  Jan si to dokonce života vyčítal. Po smrti svého bratra Vojtěch v roce 1534 převzal i česká panství. V roce 1537 za půjčku panovníkovi převzal do zástavy kladské hrabství i s mincovnou, ve které v roce 1540 razil nevládní stříbrné tolary a zlaté dukáty. Jan IV. byl jednou z vůdčích osobností české stavovské opozice a stál v čele české novoutrakvistické šlechty, která se hlásila k reformaci luterského typu. Kolem roku 1543 byl mluvčím skupiny šlechty a duchovenstva, která usilovala o sjednocení nekatolíků v jednu zemskou církev. Po vítězné bitvě katolíků proti luteránům u Mühlberku v roce 1547 byl mezi prvními, kteří se vzdali králi. Ke konci života se Jan IV. dostal do finančních obtíží, které byly způsobeny vysokou daňovou zátěží a snahou i nad její rámec půjčkami finančně pomoci králi při obraně proti Turkům, a byl nucen některá svá panství prodávat. Jan IV. byl třikrát ženatý. Jeho první ženou byla Anna Kostková z Postupic, se kterou měl čtyři dcery Markétu, Johanku, Kateřinu a Marii. Po druhé se oženil s Hedvikou ze Šternberka. Z manželství se narodili tři synové Jaroslav, Vratislav II. a Vojtěch II. a dcera Kateřina. Jeho třetí ženou se stala Magdolna Székely de Ormosd. Tento svazek zůstal bez potomků.

Jaroslav z Pernštejna se narodil v roce 1528 a zemřel roku 1560. Byl nejstarším synem Jana IV. z Pernštejna a jeho druhé manželky Hedviky ze Šternberka. Po smrti svého otce spravoval celý majetek a staral se o své mladší sourozence. V té době mu bylo necelých dvacet let a pomoc hledal v prostředí habsburské aristokracie na panovnickém dvoře. V podobě českého krále a později římského císaře Ferdinanda I. Habsburského spatřoval svého velkého příznivce a ochránce. Pobyt na císařském dvoře však byl velmi nákladný a také vedlo k Jaroslavovu odcizení se českému prostředí. Při pozdějším dělením majetku převzal Jaroslav česká panství. V roce 1550 pověřil správou svých panství ve funkci regenta Petra Hamzu ze Zábědovic. Přestože byl zkušeným a zdatným finančníkem a úředníkem nezvládal splácet stále rostoucí dluhy a byl nucen svůj majetek rozprodávat, často i pod cenou. Velmi často také propadal ve prospěch věřitelů. V roce 1556 byl nucen prodat i Pernštejn. Před dluhy utekl Jaroslav do Itálie, kde v roce 1560 zemřel bez potomků. Zbyly po něm jen dluhy a velmi špatná pověst zhýralce. Prestiž Pernštejnů pak zachránil panovník, který se rozhodl převzít panství v hodnotě 400 000 kop míšeňských grošů královskou komorou a zavázat se k úhradě Jaroslavových dluhů. Jaroslav se oženil s Elisabeth Thurzó de Bethenfalva, ale manželství zůstalo bezdětné.