Babice na Svitavou

Babice nad Svitavou D

Lichtenštejnové původně pochází ze štýrského dolnorakouského pomezí a patří mezi nejstarší šlechtické rodiny ve střední Evropě. Své jméno rod odvozuje od názvu hradu Liechtenstein v dolním Rakousku. První zmínka o rodu pochází z roku 1133. Nejstarším přímým předkem rodu je Dětřich, který je zmiňovaný v letech 1178 – 1192. Nepřetržitá linie rodu započala Jindřichem I., který zemřel v roce 1265 nebo 1266. Za věrnost v boji získal od Přemysla Otakara II. v polovině 13. století do svobodného vlastnictví panství okolo Mikulova na jižní Moravě. Rodový majetek na Moravě byl postupně rozšiřován a do roku 1945 zde Lichtenštejnové vlastnili rozsáhlé pozemky s centry v Lednici a Valticích. Ve 13. století se rod rozdělil na tři linie, lichtenštejnskou, která se také nazývala štýrskou, dále pak rohravskou a petronellskou. Rohravská a petronellská větev však brzy vymřela. V roce 1504 byla sepsána smlouva, kterou se rod rozdělil na větev steyreggskou, valtickou a mikulovskou. Z těchto linií přežila pouze valtická. Rodovými zákony však bylo postaráno o přechod majetku na pokračující větve. Nejvíce majetku, téměř polovinu, získali Lichtenštejnové v 17. století při pobělohorských konfiskacích. Díky bankovnímu podnikání patří Lichtenštejnská knížata dodnes k nejbohatším evropským šlechtickým rodům. Po roce 1945 byl Lichtenštejnům zkonfiskován veškerý majetek v Čechách i na Moravě pro jejich příslušnost k německé národnosti, přestože se rod podle historika Petra Maška protinacisticky neangažoval. Na druhé straně, panující lichtenštejnský kníže František Josef II. nabídl spolupráci Sudetoněmecké straně a profitoval ze spolupráce s německými okupačními úřady. Ohledně záboru byl spor mezi knížetem Janem II. a Státním pozemkovým úřadem rozhodnut Nejvyšším soudem tak, že majetek lichtenštejnský není vyjmut ze záboru. Konfiskační rozhodnutí se kníže Hans Adam II. pokusil napadnout před soudy Spolkové republiky Německo, ale byl neúspěšný. Postup německých soudů schválil nakonec rozsudkem ze dne 12. července 2001 i Evropský soud pro lidská práva.

Maxmilián z Lichtenštejna se narodil v roce 1578 a zemřel roku 1643. Byl synem knížete Hartmanna II. z Lichtenštejna. Původně byl protestantského vyznání, ale později konvertoval ke katolictví. Byl stoupencem císaře Matyáše. V bitvě na Bílé hoře bojoval na císařské straně. Zastával úřady polního zbrojmistra, císařského tajného rady a dvorního vojenského rady. V roce 1623 byl povýšen do knížecího stavu. Za své věrné služby byl odměněn zkonfiskovanými majetky vzbouřených protestantských šlechticů. V roce 1597 se oženil s Kateřinou z Boskovic. Manželství však zůstalo bezdětné.

Karel Eusebius z Lichtenštejna se narodil v roce 1611 a zemřel roku 1684. Byl synem Karla I. z Lichtenštejna a jeho manželky Anny Marie Černohorské z Boskovic. Byl vychováván na pražské jezuitské koleji. Absolvoval pětiletou kavalírskou cestu po Evropě. V letech 1639 – 1641 zastával úřad vrchního slezského hejtmana. Politika jej však nezajímala a raději se věnoval uměleckým zálibám. Položil základy rodových uměleckých sbírek a obrazové galerie, také se zajímal o alchymii a intenzivně studoval architekturu. Oženil se s Johannou Beatricí z Dietrichštejna. Z manželství se narodil syn Jan Adam Ondřej a dcery Eleonora Marie Rosalie, Marie Terezie a Johanna Beatrix.

Jan Adam Ondřej z Lichtenštejna se narodil v roce 1657 a zemřel roku 1712. Byl synem Karla Eusebia z Lichtenštejna a jeho manželky Johanny Beatrix z Dietrichštejna. Od roku 1687 zastával úřad tajného císařského rady, v roce 1698 se stal prezidentem komise pro reorganizaci vrchnostenských úřadů, v roce 1703 prezidentem vídeňské Girobanky, v roce 1707 císařským komisařem uherského zemského sněmu v Prešpurku. 17. března 1694 získal Řád zlatého rouna. V roce 1699 koupil panství Schellenburg a v roce 1712 sousední hrabství Vaduz. Tyto majetky tvoří dnešní území lichtenštejnského státu a Jan je považován za prvního vladaře tohoto knížectví. V roce 1681 se oženil s Erdmundou Marií Terezií s Dietrichštejna. Z manželství se narodilo třináct dětí, syn (* a +14. 1. 1682), Marie Alžběta, Karel Josef Václav, Marie Antonie, Marie Anna, František Dominik, Marie Gabriela, Marie Terezie, Marie Markéta Anna, Marie Dominika Magdaléna a Jan Křtitel. Jan Adam však přežil všechny své mužské potomky, a stal se proto posledním členem karlistické rodové linie (primogenitury). Veškerý jeho majetek tak přešel na Antonína Floriána z Lichtenštejna, příslušníka gundakarské linie rodu.

Antonín Florián z Lichtenštejna se narodil v roce 1656 a zemřel roku 1721. Byl synem knížete Hartmanna z Lichtenštejna a jeho ženy Alžběty Sidonie, rozené Salm-Reifferscheidt. Jako druhorozený byl určen pro kariéru na habsburském dvoře. V osmnácti letech absolvoval kavalírskou cestu do Itálie, která vedla přes Linec, Salzburg a Benátky. V roce 1675 dorazil do Říma, kde se mu dostalo skvělého vzdělání. Studoval zde římské právo, cizí jazyky, ale také jízdu na koni, šerm a francouzský tanec. U proslulého jezuitského polyhistora Athanasia Kirchera studoval matematiku. V roce 1676 se vrátil do Vídně a nastoupil dvorskou kariéru, kterou začal jako císařský komoří Leopolda I. na svou první diplomatickou misi byl vyslán v roce 1691 do Říma, kde vystřídal jako velvyslanec u papežské stolice kardinála Goesse. V roce 1695 se na přání císaře Leopolda I. vrátil do Vídně. Zde se ujal výchovy císařova druhorozeného syna Karla. Zároveň se stal Karlovým hofmistrem. Tento úřad zastával až do konce svého života. V roce 1703, po prohlášení Karla španělským králem, byl Antonín Florián jmenován španělským grandem I. třídy a jako hofmistr a štolba zastával klíčové pozice na nově zřízeném barcelonském dvoře. Po Karlově návratu do Vídně a následné korunovaci, po níž přijal jméno Karel IV., byl Antonín Florián potvrzen ve funkci císařského hofmistra. Stal se také členem Říšského sněmu. V roce 1679 se oženil s Eleonorou Barborou, rozenou z Thun-Hohenštejna. Z manželství se narodilo jedenáct dětí, František Augustin, Karel Josef Florian, Antonín Ignác Josef, Josef I. Jan, Inocenc František, Karel Josef, Eleonora, Antonie Marie Eleonora, Marie Karolína Anna, Anna Marie Antonie a Marie Eleonora Karolína.

Josef Jan Adam z Lichtenštejna se narodil v roce 1690 a zemřel roku 1732. Byl synem Antonína Floriána z Lichtenštejna a jeho manželky Eleonory Barbory z Thun-Hohenštejna. Zprvu sloužil jako voják pod velením svého otce ve válkách o španělské dědictví, později pod vedením vévody Johna Churchilla. Po uzavření Utrechtského míru působil jako císařský rádce ve Vídni. V roce 1721 byl jmenován rytířem Řádu zlatého rouna. Oženil se s Marií Annou z Oettingen-Spielbergu, se kterou měl syna Jana Nepomuka Karla a dceru Marii Terezii.

Jan Nepomuk Karel z Lichtenštejna se narodil v roce 1724 a zemřel roku 1748. Byl synem Josefa Jana Adama z Lichtenštejna a jeho manželky Marie Anny z Oettingen-Spielbergu. V době smrti otce byl nezletilý, a proto za něj vládl jako regent Josef Václav z Lichtenštejna. V roce 1744 se oženil s Marií Josefou z Harrachu-Rohrau. Z manželství se narodily tři děti. Dospělosti se dožila pouze jeho třetí dcera Marie Antonie, která se narodila v roce 1749, po otcově smrti. Syn zemřel jako novorozenec a první dcera zemřela v sedmi letech. V roce 1745 se Jan Nepomuk stal hlavou knížectví, ale za tři roky v roce 1478 ve svých dvaceti čtyřech letech zemřel bez mužského potomka. Stal se tak nejkratší dobu panujícím knížetem.

Josef Václav Vavřinec z Lichtenštejna se narodil v roce 1696 a zemřel roku 1772. Byl synem Filipa Erasma Lichtenštejna a jeho manželky Kristiny Terezie hraběnky von Löwenstein-Wertheim-Rochefort. Studoval v pražském Karolinu. V roce 1715 vstoupil do armády, které zasvětil celý svůj život. V roce 1716 se zúčastnil bojů o Petrovaradínskou pevnost, v roce 1718 pak dobývání Bělehradu. V roce 1735 se stal císařským vyslancem v Berlíně a v letech 1737 – 1740 pak u francouzského dvora ve Versailles. V roce 1740 byl jmenován guvernérem v Lombardii. V roce 1745 byl povýšen do hodnosti polního maršála na italské frontě. 16. června 1746 zvítězil u Piacenzy. V roce 1746 byl jmenován generalissimem rakouské armády v Itálii. V roce 1753 se stal vrchním velitelem na uherském bojišti. Josef Václav se zasloužil o reorganizaci rakouského dělostřelectva. V roce 1760 dovezl do Vídně Isabelu Parmskou, budoucí nevěstu císaře Josefa II. v roce 1764 byl hlavním císařským komisařem při volbě a korunovaci císaře Josefa II. ve Frankfurtu. Za vojenské zásluhy obdržel v roce 1739 Řád zlatého rouna a poté velkokříž Řádu svatého Štěpána. V roce 1718 se oženil se svou sestřenicí Annou Marií Antonií, dcerou knížete Antonína Floriána z Lichtenštejna. Z manželství se narodil syn Filip Antonín, který však zemřel v raném dětství.

František Josef I. z Lichtenštejna se narodil v roce 1726 a zemřel roku 1781. Byl synem Emanuela Josefa z Lichtenštejna a jeho manželky Marie Anny Antonie z Ditrichštejna. Po smrti jediného syna Josefa Václava, se ho ujal jako svého chráněnce a předurčil ho tak, jako dědice knížecího trůnu. František Josef bojoval po boku svého strýce v bitvě u Piaceny. V roce 1763 byl pověřen, aby přivezl nevěstě arcivévody Leopolda jeho obraz. V roce 1767 se stal členem tajné rady a v roce 1771 obdržel Řád zlatého rouna. Od roku 1778 zastával úřad prezidenta dolnorakouského panského stavu. Jako hlava rodu Lichtenštejnů, kterou se stal v roce 1772, se více staral o ekonomické problémy rodových panství, než o své dvorské povinnosti. Intenzivně rozšiřoval umělecké sbírky. V roce 1772 zdědil po své příbuzné vévodkyni Marii Terezii Savojské, která byla dcerou Jana Adama I. z Lichtenštejna, četná panství v českých zemích. Byl ženatý s Marií Leopoldinou ze Šternberka, se kterou měl syny Aloise I. z Lichtenštejna, Jana I. z Lichtenštejna a Filipa z Lichtenštejna a dceru Marii Josefu. Zemřel 18. srpna 1781 ve francouzských Metách a je pohřben v rodové hrobce Lichtenštejnů v moravském Vranově.

Alois I. Josef I. z Lichtenštejna se narodil v roce 1759 a zemřel roku 1805. Byl prvorozeným synem Františka Josefa I. z Lichtenštejna a jeho manželky Marie Leopoldiny ze Šternberka. Svou dráhu začal u vojska, ale pro chatrné zdraví musel odejít. Jeho největším zájmem bylo lesnictví a zahradnictví. Nechal upravit lednický zámecký park ornamentálními stavbami. Za jeho vlády začalo budování Vranovsko-křtinského lichtenštejnského areálu, který se rozkládá v pozořickém panství. Jako milovník umění rozšířil Lichtenštejnskou knihovnu, najímal sezónní divadelní skupinu a stálou hudební kapelu. Ve Vídni nechal postavit nový palác. V Lednicko-valtickém areálu nechal postavit Minaret. Za jeho panování byla v Lichtenštejnsku vykonána poslední poprava. Byl držitelem Řádu zlatého rouna. Oženil se s Karolínou Manderschied-Blankenheim, manželství však zůstalo bezdětné.

Jan I. z Lichtenštejna se narodil v roce 1760 a zemřel roku 1863. Byl druhorozeným synem Františka Josefa I. z Lichtenštejna a jeho manželky Marie Leopoldiny ze Šternberka. Jako povolání si zvolil vojenskou kariéru. Ve svých dvaceti dvou letech nastoupil do armády v hodnosti poručíka. Během osmanských válek byl povýšen na plukovníka, během napoleonských válek pak na polního maršála a stal se vrchním velitelem armády Rakouského císařství. V bitvě u Slavkova vedl rakouské vojsko. Později byl kvůli mírovým smlouvám s Napoleonem obviněn z nedostatečných diplomatických schopností, protože tyto smlouvy byly pro Rakousko velmi nevýhodné. Aby unikl před kritikou, odešel v roce 1810 z armády. V Lichtenštejnsku provedl pokrokové reformy. V roce 1818 potvrdil platnost ústavy, která omezovala moc panovníka. Také radikálně reorganizoval svou administrativu. V zahradnictví se stal propagátorem nového uměleckého směru biedermeieru. Podařilo se mu také získat nová panství, která věnoval svým synům jako sekundogeniturní a tertiogeniturní fideikomis. V roce 1806 začlenil Napoleon Lichtenštejnsko do Rýnského spolku a udělil mu nezávislost. Na Vídeňském kongresu byla tato suverenita potvrzena. V roce 1815 se země stala členem Německého spolku. V roce 1792 se Jan I. oženil s Josefou Žofií z Fürstenberku-Weitry. Z manželství se narodilo 11 dětí.

Alois II. z Lichtenštejna se narodil v roce 1796 a zemřel roku 1858. Byl synem Jana I. z Lichtenštejna a jeho manželky Josefy Žofie z Fürstenberku-Weitry. V mládí získal vynikající vzdělání. Nejprve se o jeho výchovu staral francouzský kněz Abbé Werner a poté řada předních odborníků, např. ekonom Leopold Trautmann, historik a filozof Fridrich von Schlegel. V roce 1818 absolvoval kavalírskou cestu do Itálie a v roce 1820 po Anglii a Skotsku. V roce 1837 byl jako diplomat vyslán do Anglie při příležitosti korunovace královny Viktorie. Zde se seznámil s anglickou hospodářskou politikou, hospodářstvím a architekturou, což ovlivnilo jeho další plány při rozvoji panství. V roce 1838 se zúčastnil korunovace českého krále a rakouského císaře Ferdinanda V. Alois II. byl velkým hospodářským reformátorem. Zasloužil se o vybudování první zemědělské školy v habsburské monarchii. V letech 1849 – 1858 předsedal Vídeňské zemědělské společnosti. Přijal členství v sedmdesáti čtyřech vědeckých, technických a charitativních spolcích. Po zemských volbách v roce 1848 nastoupil za kurii virilistů a velkostatků jako poslanec Moravského zemského sněmu. Zasedal zde až do roku 1849. 17. září 1836 obdržel Řád zlatého rouna a 22. dubna 1854 Velkokříž sv. Štěpána. V době jeho vlády byl novogoticky přestavěn lednický zámek a v jeho sousedství vybudován rozsáhlý skleník. 8. srpna 1831 se oženil s o sedmnáct let mladší hraběnkou Františkou Kinskou z Vchynic a Tetova. Z manželství se narodilo devět dcer a dva synové.

Jan II. z Lichtenštejna se narodil v roce 1840 a zemřel roku 1929. Byl synem Aloise II. a jeho manželky hraběnky Františky Kinské z Vchynic a Tetova. Nástupnictví se ujal po smrti svého otce 12. listopadu 1858, nedlouho po svých osmnáctých narozeninách. Jeho vláda byla nejdelší v historii, při které nebyl jmenován regent. V letech 1861 a 1921 podpořil ústavu, která dala běžných občanům Lichtenštejnska rozsáhlá politická práva. Ústava z roku 1921 udělala z Lichtenštejnska konstituční monarchii. Po první světové válce utvořil úzké vazby se Švýcarskem. V roce 1924 přijalo Lichtenštejnsko švýcarský frank jako svou oficiální měnu. V roce 1921 v první etapě pozemkové reformy byl dán lichtenštejnský majetek do záboru. Rod tehdy přišel o 60% všech pozemků a také o některé zámky. Přestože byl Jan II. velmi nespolečenský, podporoval vědu a umění, ale společenských akcí se neúčastnil. Svá rodová panství spravoval velmi pečlivě. Uplatnil při tom jak svoje vzdělání, tak i přirozenou inteligenci, sociální cítění a diplomatické schopnosti. Během své dlouhé vlády postupně získal pověst vstřícného, štědrého a dobrosrdečného muže, a dostal přídomek „Dobrotivý“. Jan II. se také velmi zajímal o lesnictví a chov zvěře. V roce 1898 založil Lovecko-lesnické muzeum na Úsově. 12. listopadu 1898 oslavil kníže Jan II. z Lichtenštejna 40. výročí svého panování. Při této příležitosti se pořádaly bohoslužby a slavnosti, a na vybraných místech lichtenštejnských lesních revírů byly vysazeny jubilejní háje, které čítaly 20 dubů letních, 20 dubů zimních a 18 dubů červených. Počet 58 dubů vyjadřoval věk knížete, 18 dubů červených jeho věk v den nástupu jeho panování. V každém jubilejním háji vybudoval lesní personál jubilejní památník. Jan II. se nikdy neoženil a neměl děti, proto se jeho nástupcem stal jeho mladší bratr František I.

František I. z Lichtenštejna se narodil v roce 1853 a zemřel roku 1938. Byl synem Aloise II. z Lichtenštejna a jeho manželky hraběnky Františky Kinské z Vchynic a Tetova. Studoval práva na univerzitách v Praze a ve Vídni. Hovořil plynně rusky. Nejprve vstoupil do armády a později se stal diplomatem. V letech 1894 – 1899 byl rakousko-uherským velvyslancem na dvoře cara Mikuláše II. v Petrohradě. V té době se rakousko-uherské velvyslanectví stalo jedním z nejdůležitějších politických a společenských center hlavního města carského Ruska. V letech 1896 a 1897 se mu podařilo dojednat setkání císaře Františka Josefa I. s ruským carem Mikulášem II. ve Vídni a v Petrohradu. Po návratu z Ruska pomáhal několik let svému staršímu bratrovi se správou majetku. V roce 1903 se stal členem Kuratoria rakouských muzeí a členem představenstva Komise pro novější rakouské dějiny. Podporoval také studium dějin Rakouska a Evropy s pomocí dokumentů uložených v ruských archivech. S jeho pomocí vznikly publikace Archivalien zur Neueren Geschichte Österreiches a Neue Österreichische Biografie. V roce 1907 se zasloužil o založení katedry Východoevropské historie na Vídeňské univerzitě. Stal se čestným členem Akademie věd ve Vídni a později dědičným členem panské sněmovny říšské rady. Byl také prezidentem centrální komise pro zachování historických památek. 22. července 1929 se oženil s Elsou von Gutmann, dcerou uhlobarona a rakouského bankéře židovského původu, Wilhelma Gutmanna. Oba manželé se angažovali v odporu proti nacismu. Manželství zůstalo bezdětné, proto byl za nástupce jmenován Františkův synovec Alois I., který se nástupnictví vzdal ve prospěch svého syna Františka Josefa II.

František Josef II. z Lichtenštejna se narodil v roce 1906 a zemřel roku 1989. Byl synem Aloise Adolfa z Lichtenštejna a jeho manželky arcivévodkyně Alžběty Amálie Habsbursko-Lotrinské. S výborným prospěchem vystudoval Vysokou školu lesnickou ve Vídni. Aktivně se účastnil jednání svého rodu s československým Státním pozemkovým fondem a dalšími úřady ve věci vyvlastnění značné části rodového majetku v ČSR. Od roku 1930 vykonával vládní úkoly v Lichtenštejnsku, především diplomatické a politické. Jedním z důležitých úkolů jeho vlády byl návrh na navázání diplomatických styků s Československem. 3. května 1938 doručil československé vládě nótu, navrhující vzájemné uznání. 30. července 1938 vyslovilo Ministerstvo zahraničních věcí ČSR souhlas s navázáním diplomatických styků s Lichtenštejnským knížectvím. V březnu 1939 vykonal kníže zdvořilostní návštěvu Berlína a krátce po ní jeho země odrazila Třetí říší podporovaný pokus nacistických bojůvek o státní převrat v knížectví. František Josef II. nechoval sympatie k nacionálnímu socialismu, varoval před ním i své přátelé v Československu. Během celé druhé světové války Lichtenštejnsko dodržovalo přísnou neutralitu. Bez ohledu na to a na lichtenštejnskou národnost byli všichni občané Lichtenštejnska, kteří měli v Československu majetek, označeni za Němce a na jejich movitý i nemovitý majetek byly aplikovány dekrety prezidenta republiky. 7. března 1943 se František Josef II. ve Vaduzu oženil s českou hraběnkou Georginou von Wilczek. Z manželství se narodilo pět dětí.

ZNÁMÍ USEDLÍCI NA TVRZI

Kříž z Babic zeman. První zmínka o něm pochází z roku 1486 ve staré listině na novohradském panství, kdy je uveden jako svědek.

Jiří Konáč z Hodížtkova byl rytíř a zastával úřad lesmistra.

Martin Wyczlarsovy vrchnostenský vrchní myslivec. Byl ženatý s Annou, se kterou měl syna Václava.

Alžběta Vlachovská z Třebové vdova po knížecím polesném rytíři Zikmundu Vlachovském z Třebové.

Prokop Vláčil byl knížecím polesným. Byl ženatý s Juditou a měl syna Tomáše.

Pavel Janoch byl knížecí polesný. Byl ženatý s Rosinou, se kterou měl syna Cyrila a dceru Marianu.