HISTORIE KE KÁVĚ

TVRZ

V prostoru zahrady a pole za domem čp. 3 se nacházela tvrz, která pravděpodobně vznikla ve 13. století. První zmínka o zemanském rodu Křížů, který byl majitelem tvrze, pochází z roku 1486, kdy Kříž z Babic svědčil na listině. Po vymření rodu přešla tvrz do majetku vrchnosti a byla využívána jako ubytování pro knížecí myslivce. V roce 1617 zde byl ubytovaný lesmistr Jiří Konáč z Hodížtkova, v letech 1661 – 1667 Martin Wyczlarsovy, v letech 1677 – 1685 pak Alžběta Vlachovská z Třebové, vdova po knížecím polesném, rytíři Zikmundu Vlachovském z Třebové. Spolu s ní zde v letech 1679 – 1689 pobýval knížecí polesný Prokop Vláčil se svou rodinou. Poslední známý usedlík je knížecí polesný Pavel Janoch, který zde bydlel v letech 1689 – 1696. V roce 1645 byla tvrz spolu s vesnicí vypálena. Po opravě opět sloužila jako sídlo knížecích myslivců. Při panských honech ji vrchnost využívala jako krátkodobé obydlí. O tvrzi se dochovalo jen málo údajů, proto nelze určit přesné umístění stavby, vzhled ani velikost. V tzv. Tereziánském katastru z roku 1749 se tvrz uvádí již jako rozvalina, a v tzv. Josefínském katastru z roku 1789 již o ní není zmínka. Na mapě II. vojenského mapování z roku 1836 – 1837 je tvrz označena jako zřícenina.

V Hemžalově kronice, která je od roku 1942 nezvěstná, je o tvrzi zapsáno:

„Hrádek stával na pozemku ke čtvrtlánu č. 3, kde nyní dílem pole, dílem zahrada za hospodářským stavením se nachází. Příkopy a rozbořené zde bývalý majitel po roce 1850 rozkopával, příkopy zasypal a na pole rovnal. Při této práci našel v jednom místě sklepení, které, když se prolámati nedalo, zemí zasypal.

Také se udržuje stará pověst, že když se zadní část kostela přistavovala, tedy se k tomu kamení z hradních rozbořených zdí užilo. Před rokem 1850 starší lidé to místo jen Hrádkem nazývali, nyní však název ten pominul. Že za ním stávala obora čili ohrazené místo pro zvěř, nasvědčuje název polní tratě Zvěřinec.“

Po roce 1900 se mezi starší generací často vyprávěla o hrádku pověst, ve které se říkalo, že v jedné z chodeb pod hrádkem, v jejím ohybu, leží poklad pánů z Křížů v podobě devíti zlatých kuželek a zlaté koule. Na konci chodby je prý sud vína, které je již tak staré, že se bude muset sekat širočinou. V roce 1940 byl v prostoru, kde měl stát hrádek vyorán bronzový prsten, který byl určen jako pečetní. Na plošce prstenu je vyryta kresba ve tvaru kříže, pravděpodobně znak Křížů z Babic.

VLASTNÍCI

Gerhard ze Zbraslavi a z Obřan se narodil okolo roku 1247 a zemřel v roce 1291. Byl druhorozeným synem Bočka z Jaroslavic a ze Zbraslavi a jeho manželky Eufémie z Křižanova.  První písemná zmínka o Gerhardovi pochází z roku 1262, kdy spolu s matkou a starším bratrem Smilem schválil darování vesnice Bobrůvka žďárskému klášteru. V tomto roce pravděpodobně nabyl zletilosti. V roce 1265 doprovázel do Písku královnu Kunhutu, do jejíchž služeb vstoupil. V roce 1265 byl také jako zastupující fundátor žďárského kláštera přítomen, když konvent obdaroval vinicemi u Blučiny a vesnicí Novošicemi. V roce 1268 se po smrti svého bratra Smila ujal správy všech rodinných statků. Do roku 1277 se pravděpodobně intenzivně věnoval správě svých statků, protože veškeré zprávy o něm v této době mizí. Objevuje se opět právě v roce 1277, kdy společně se svou matkou, strýcem Kunou a jeho synem Bočkem ve Žďáru nad Sázavou potvrdil obdarování kláštera třetinou vesnice Těšany. Na počátku 1278 se přestěhoval na hrad Obřany, který se stal obyvatelným, a zároveň přijal přídomek z Obřan. V roce 1278 se také po boku Přemysla Otakara II. zúčastnil bitvy na Moravském poli, kde Přemysl Otakar II. padl. Faktické vlády v Čechách se ujal poručník mladého Václava II. Ota Braniborský, který však zemi spíše raboval, než spravoval. Na Moravě převzal vládu Rudolf Habsburský. Gerhard zůstal věrný Přemyslovcům a postavil se Otovi a Rudolfovi společně se svým přítelem Milotou na odpor. V roce 1281 nebo 1282 však padl do zajetí Albrechta I. Habsburského. Přesné datum jeho propuštění není známo. V roce 1285 jej Václav II. odměnil a uvedl ho do významné funkce moravského podkomořího. V roce 1286 se však Gerhard králi znelíbil, a proto byl úřadu zbaven. Jeho provinění není známé, ví se jen, že se králi na Špilberku pokořil a přislíbil, že nadále nebude škodit jemu ani celé zemi.  Gerhard se v roce 1266 oženil s Jitkou z Feldsbergu (Valtic), se kterou měl syny Bočka a Smila a dcery Anežku a Eufémii. V roce 1289 sepsal svoji závěť a v roce 1291 zemřel.

Smil z Obřan se narodil okolo roku 1280 a zemřel v roce 1312 nebo 1313. Byl synem Gerharda ze Zbraslavi a Obřan a jeho manželky Jitky z Feldsbergu. V roce 1291 zemřeli oba Smilovi rodiče a otcovi statky zdědil jeho starší bratr Boček, který však zemřel o pět let později v roce 1296 a rodinné statky přešly do držení Smila. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1303. V letech 1306 a 1310 se zapojil do bojů o český trůn. V roce 1307 jej Jindřich Korutanský podplatil, aby ho při volbě podpořil. V roce 1310 se stal na krátkou dobu moravským zemským hejtmanem. Po zvolení Jana Lucemburského králem, se postavil na stranu opozice, a držel si v Uherském Hradišti armádu. Král Jan však vzpouru potlačil a prosadil svou vládu i na Moravě. Smil byl nucen odejít do emigrace, kde se uchýlil pod ochranu rakouského vévody Fridricha I. Sličného. Smil byl ženatý s Annou z Hradce. Z manželství se narodila pouze dcera Anna, která se stala jeptiškou. Smil zemřel v emigraci v roce 1313 jako poslední mužský potomek pánů z Obřan. Majetků se následně zmocnil Jindřich z Lipé.

Ronovci také Hronovci nebo Ronovici byli jedním z nejstarších a nejvýznamnějších českých šlechtických rodů. Nejstarším známým příslušníkem rodu byl Smil Světlík z Tuháně, který je zmiňován na konci 12. století. Jeho synům Častolovi a Jindřichovi se podařilo získat území Žitavy a po roce 1238 byli v listinách uváděni s přídomkem ze Žitavy. Území, které získali, se táhlo od Pirny do podhůří Lužických hor až k České Lípě, se stalo mocenskou základnou rodu. Své Jméno si zvolili podle Ronova na Žitavsku.  Během 13. a 14. století se Ronovci rozdělili do mnoha samostatných rodových linií. Společným znakem všech rodových linií byly zkřížené ostrve, nejčastěji černé ve zlatém štítě, lišili se pouze klenotem.

Páni z Lipé byli starý český panský rod vzešlý z rozrodu Ronovců. Společným předkem všech Ronovců byl Smil Světlík z Tuháně. Jeho vnuk Chval z Lipé založil hrad a město Lipý. Rod se na počátku 14. století rozdělil na lipskou a pirkenštejnskou větev.

Jindřich z Lipé se narodil pravděpodobně roku 1275 a zemřel v roce 1329. Podle tradice byl synem Chvala z Lipé, ale podle nejnovějších poznatků byl jeho otcem Čeněk z Lipé. Okolo roku 1296 odešel do Prahy ke královskému dvoru. Jindřich působil ve službách krále Václava II. V roce 1303 získal za své vojenské zásluhy v Polsku Žitavu. Zřejmě kvůli souboji jeho družiny během turnaje, který pořádal král Václav II., však ztratil jak přízeň krále, tak i nově nabytou Žitavu. Znovu ji získal v roce 1305 a tentokráte si ji podržel až do roku 1319. V roce 1304 spolu se svým přítelem Janem z Vartenberka uhájil v bojích s římským králem Albrechtem Habsburským Kutnou Horu, která byla pro české země velmi důležitým městem, pro svoje bohatá ložiska stříbra. Zprvu pomáhal svým vlivem Jindřichu Korutanskému na český trůn, ale za několik let se přičinil o jeho vypuzení ze země. V roce 1310 byl jmenován Janem Lucemburským podkomořím, správcem zemských cenností a českým maršálkem. V roce 1311 jej však úřadu podkomořího zbavil, v roce 1315 mu však tento úřad navrátil. V roce 1315 byl také z popudu Elišky Přemyslovny, manželky Jana Lucemburského, obviněn ze spiknutí proti králi a uvězněn na hradě Týřov. Na stranu Jindřicha z Lipé se však postavila část šlechty a také jeho životní partnerka královna Eliška Rejčka, a tak byl v dubnu 1316 po půlročním věznění propuštěn. Proti odbojné šlechtě si Jan Lucemburský povolal na pomoc německé žoldnéře, ale šlechta v čele s Jindřichem z Lipé mu pohrozila sesazením. Smír byl sjednán v dubnu 1318 v Domažlicích za pomoci Ludvíka Bavora. Jindřich z Lipé si postupně získal královu důvěru. Mezi 31. srpnem a 3. zářím 1319 vyměnil Jindřich Žitavu, hrady Ronov, Ojvín a Krásný Buk s králem Janem za území na Moravě, kam se odstěhoval. V tomto roce také prodal Českou Lípu i s okolními vesnicemi svému bratranci Hynkovi Berkovi z Dubé.  Jindřich byl pověřen králem Janem správou země v době své nepřítomnosti, jmenoval ho zemským hejtmanem a v roce 1321 říšským maršálkem. Jindřich se ke konci svého života zdržoval převážně v Brně, kde si s Eliškou Rejčkou zřídil vlastní dvůr. Do Brna svolával i kolokvia, šlechtická sněmovní a soudní shromáždění, což bylo jinak pouze královo právo. Jindřich se jako velmi mladý oženil se Scholastikou, původem snad od pánů z Kamence, se kterou měl syny Jindřicha, Jana, Pertolda a Čeňka a snad i tři dcery Kateřinu, Kláru a Markétu. Zemřel v roce 1329 ve věku šedesáti let. Byl pochován v klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.

„… v den svatého Rufa mučedníka, zemřel v Brně muž urozený a statečný, Jindřich starší, řečený z Lipé, o němž se často děje zmínka v předcházejícím vypravování, protože byl bohatstvím, mocí a světskou slávou nejvíce nad ostatní pány povýšen. Pro jeho smrt tolik plakala a žalostnila královna Alžběta, zvaná Hradecká, že to budilo úžas všech, kdož viděli její nářek. A protože se nechtěla od něho odloučit jak v životě, tak i v smrti, ustanovila, aby bylo jeho tělo s úctou pochováno v klášteře jejího nového založení. (Zdroj: Zbraslavská kronika)

Čeněk z Lipé se narodil pravděpodobně v roce 1300 a zemřel roku 1363. Byl synem Jindřicha z Lipé a jeho manželky Scholastiky. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1316, kdy byl účastníkem jednání o propuštění svého otce z vězení na Týřově. Zabýval se směnami majetků, a to nejen mezi rodinnými příslušníky, ale i s ostatními šlechtici. Čeněk se pokoušel po smrti svého otce spravedlivě rozdělit dědictví a zároveň chtěl vytvořit ucelené panství. V roce 1339 se stal moravským zemským hejtmanem. Byl ženatý a měl syna Jindřicha, který však zemřel stejně jako Čeněk v roce 1363.

Krušinové z Lichtenburka byla větev českého panského rodu Lichtenburků. Zakladatelem rodu byl na počátku 14. století Hynek Krušina I. z Lichtenburka, který vlastnil město Havlíčkův Brod a okolí. Jeho synové však díky expanzivní politice jejich příbuzného Jindřicha z Lipé o své majetky přišli. Čeněk Krušina z Lichtenburka a Hynek III. Krušina z Lichtenburka však dokázali nashromáždit mnoho nových statků. Další generace zahájila vzestup rodu, který vyvrcholil za působení Hynka Krušiny IV. z Lichtenburka. Jeho potomci však majetek postupně ztráceli.  Tato větev rodu vymřela v 17. století.

Čeněk Krušina z Lichtenburka v mládí pobýval na dvoře svého kmotra Čeňka z Lipé. Na počátku 60. Let 14. Století se vrátil na Moravu. Od svého kmotra Čeňka z Lipé zde získal obřanské panství, na kterém začal budovat svou základnu. Od 70. Let 14. Století byl častým hostem na brněnském dvoře a v letech 1377, 1378 a 1380 se účastnil zemských soudů a kolokvií. S manželkou Dorotou měl dva syny Hynka a Jana, kteří byli v době jeho úmrtí v roce 1381 nezletilí.