HISTORIE KE KÁVĚ

Na skále ale zůstal stát prázdný dům ještě po Adamu Schmallovi a až několik let po válce se ho podařilo obsadit. Jednalo se o robotní dvůr, který mnohem později, až po sto letech dostal číslo 160 v Kamenné ulici. Novým nájemcem se stal Martin Schneider, a to až v roce 1669. Statek získal za třetinu ceny s lenní sazbou 5 zlatých, tudíž plná cena byla 15 zlatých a hodnota statku 150 zlatých. Na místě pozdější Geiplovy textilní továrny se rozkládal robotní dvůr Heinze Becka. I on přišel ve válce o dobytek a jejich tažnou sílu a nemohl tak plnit svou povinnost pracovat čtyřikrát v týdnu na panském, a tak celý statek nabídl Zedtwitzům k volném použití. Nový nájemce se našel až po roce a stal se jím Kašpar Hollerung, který ale využil potíže, ve kterých se tehdy Zedtwitzové nacházeli a měl jedinou podmínku, za jejíž splnění byl ochotný převzít statek. A tou bylo, že statek nepřevezme jako robotník, ale jako svobodný dědičný sedlák. Rozdíl byl v tom, že jako robotník musel odpracovat čtyři dny v týdnu na panském plus různé pochůzky a další služby, ale jako nevolník nemusel platit daně a desátky. Jako svobodník musel na panském odpracovat jen dva dny v týdnu, byl osvobozen od všech pochůzek a služeb, ale musel platit daně a desátky. Za splnění této podmínky jednorázově zaplatil v hotovosti 105 zlatých. Ve velmi dlouhém soudním potvrzení bylo uvedeno, že on, stejně tak i jeho následníci budou platit nájemné a to:

…. 4 groše 2 feniky na sv. Michala, 1 slepice, čtvrt kopy vajec, 6 krejcarů sýrného, 3 svazky valchovaného lnu a 2 věrtele a 1 vědro obilného zrna, jako desátek, v případě úmrtí nebo prodeje desetinu hodnoty léna…

Podepsáno 2. října1646 Albrechtem Ernstem ze Zedtwitz Krištofem Karlem ze Zedtwitz a Adamem Erdmanem ze Zedtwitz a z Kopanin. Hanz Georg nebyl stále ještě plnoletý.

S touto ekonomickou krizí šla bohužel ruku v ruce i krize rodinných vztahů uvnitř Zedtwitzkého rodu. Ještě před třicetiletou válkou došlo k rozdělení rodu na dvě větve, a to na kopaninskou, představovanou synem zakladatele Hanse Bertholda Adamem Erdmannem 1619–1669 a větev podhradskou tvořenou Bertholdovým bratrem Hansem Adamem. Po smrti Krištofa Adama 1610–1630 byla podhradská část tvořena třemi bratry nejstarším Hansem Heinrichem 1606–1636, který od svých 21 let až do své smrti, tj. po dobu devíti let jako jediný řídil a vedl boj za zachování ašských svobod a samostatnost a zároveň se staral o své dva mladší nevlastní bratry, a ještě mladšího bratrance z kopanin. Po jeho smrti uprostřed válečného běsnění však jeho tehdy již dospělí bratři Albrecht Ernst a Krištof Karl se nebyli schopni řádně postarat o jeho ženu, ovdovělou švagrovou Johanu rozenou Brüllenhoferovou a Burkersdorfu a její čtyři děti – sedmiletého Hanse Georga a jeho tři sestry. Na zámku v Podhradí byli spíše trpění, ale po tom, co Podhradí v roce 1642 zničil požár, se vdova přestěhovala i s dětmi na statek v Horní Krásné. Odtud v únoru 1643 poslala císaři poslední dopis, v němž si stěžovala, že jejím dětem šest let po smrti jejich otce, stále ještě nebyl přidělen poručník, a tak žijí bez rady a pomoci velmi těžký život, bez zajištění domácnosti. Šlo jí o to, že dědictví po otci, což obnášelo 1/6 panství, nebylo vydáno jejímu synu, ale bylo obhospodařováno společně s díly jeho strýců. Císař nařídil nápravu, a tak poručníky mladého Hanse, kterému již v této době bylo šestnáct let, se stali jeho strýc z matčiny strany Henrich Brüllenhofer a matčin švagr Hans Andreas z Waldau, a ti zařídili oddělení Hansova dědictví od ostatních spolumajitelů v roce 1644. Neuplynuly však ani tři roky a v roce 1647 umírá bezdětný Albrecht Ernst ve svých třiceti letech a jeho díl panství se rozdělil na půl mezi jeho bratra Krištofa Karla a synovce Hanse Georga. Ten tedy ze své krásenské rezidence ovládl celou 1/4 ašského panství. Vladařství se tak ujímá kopaninská větev místo podhradské, a to díky tomu, že třicetiletý Adam Erdmann z kopaninské větve rodu, se jako nejstarší stal vladařem rodu a začal určovat další osudy zdejších obyvatel. Zároveň se ujímá svého osiřelého desetiletého synovce Josefa Adama, syna zesnulého Krištofa Karla. Se svou ženou Annou Sibylou von Waldau neměl syna, a tak později Adama adoptoval úplně a učinil jej svým nástupcem. Zároveň převzal i jeho dědictví po otci, a tak měl Erdmann k dispozici příjem ze tří čtvrtin celého panství. Druhý dospělý představitel rodu Hans Georg z podhradské větve rodu, který dosáhl dospělosti koncem třicetileté války, se Erdmannovi do vlády nepletl. Starostí měl sám více než dost. Musel zaopatřit dobrým sňatkem své tři sestry a dát do pořádku zanedbaný krásenský zámek. Na řízení panství se podílel jen pasívně, na všech písemných dokladech z té doby je samozřejmě jeho podpis, aby listiny byly právně platné. Jeho podpisy se dochovaly například na cechovním řádu uděleném 11. března 1651 pláteníkům, na žádosti císaři Leopoldovi v roce 1659 o povolení prodat Mikulášský vrch se zámkem chebskému purkrabímu Bruschovi za 2000 zlatých, aby mohl zaplatit dluhy vzniklé válečnými náklady. Začátkem šedesátých let se oženil s Marii Evou ze Streitbergu, během čtyř let se jim narodili tři synové. V roce 1663 Karel Josef, 1664 Hans Krištof a 1666 Wolf Ernst a pak ještě v roce 1665 dcera Anna Margareta. Hanz Georg byl pravděpodobně mírně horkokrevné povahy, a tak se kolem roku 1665 dostal do sporu s kolem táhnoucími cikány, kteří mu ze msty podpálili zámek. Takže se náš milý Hans opět dal do budování nového zámku. Ale již v roce 1667 Hanz ve svých 39 letech zcela nečekaně umírá, mluví se o nachlazení nebo o vyčerpání. A tak se již ve třetí generaci historie opakuje. Otec umírá a žena se stará o děti. Hospodářství je opět na dlouhých 17 let vloženo do cizích rukou. Dva roky po smrti Hanse Georga umírá i vladař rodu padesátiletý Adam Erdmann, čímž vymírá celá jedna rodová větev, a to kopaninská, protože nezanechal žádného přímého mužského potomka. Jeho dcera se vdala do rodu Boxberg. Jak ale bylo napsáno již výše, ujal se Hans Georg svého synovce Josefa Adama a učinil ho svým jediným dědicem. Josef Adam byl již v té době ženatý a bydlel na Kopaninách. Dědictví obnášelo polovinu celého panství. Josef Adam držel kromě zděděné poloviny i svou čtvrtinu panství a tím pádem ovládal tři čtvrtiny panství. Musíme si uvědomit, že Josef Adam ve svých třiceti letech představoval jediného dospělého představitele celého rodu. Jeho nejbližším příbuzným bratrancům Karl Josefovi, Hansi Krištofu a Wolfu Ernstovi bylo teprve 3 a 6 let. Všichni tři žili v Krásné. Právě tato skutečnost sehrála pravděpodobně svou roli při rozhodování Adama Erdmana o rozdělení panství. To byl pravděpodobný důvod, proč svojí závětí učinil svého oblíbence Josefa Adama jediným dědicem. I když by se slušelo polovinu zanechat synům Hanse Georga. To byl názor i vdovy po Hansi Georgovi Marie Evy ze Streibergu, která napadla tuto závěť s tím, že odporuje zásadám fideikomis, podle kterých nemovitosti po posledním představiteli jedné větve přecházejí rovnoměrně na žijící další větve. Spor se táhl několik let, a soud nakonec rozhodl, že Adam Erdmann měl plné právo rozhodnout o dědictví. A tak Evě Marii nezbylo nic jiného, než se i s dětmi uskrovnit a zajistit jim ze zisků čtvrtiny panství odpovídající vzdělání. Odstěhovala se do Aše, kde na rohu Kamenné a Karlovy ulice měla vybudované stavení. Jejím dětem vzdělání poskytl ašský farář, ale rytířské vzdělání mohly získat jen na šlechtickém dvoře. Díky těmto událostem ašské záležitosti řešil jeden člověk, a to Josef Adam, i když i on potřeboval na úřední listiny podpis zástupce nezletilých bratranců. Oženil se ještě za života svého pěstouna 6. listopadu 1661 s Annou Dorotheou, se kterou měl dva syny a tři dcery, ale v roce 1682 při šestém porodu Anna Dorothea zemřela. Josef Adam se však ze svého postavení dlouho netěšil. Zemřel již v roce 1684. A tak po jeho čtrnáctileté vládě ašské záležitosti opět přecházejí do rukou poručníků, a to na dalších osmnáct let. O nezletilé děti se postarala jejich babička Kateřina Magdalena, matka Josefa Adama, která se po smrti svého manžela roku 1649 podruhé vdala v roce 1657 za Georga Siegmunda Multze z Waldau. Spolu se vzdáleným příbuzným Heinrichem Fortunátem von Zedtwitz se ujala poručnictví, což písemně stvrdila císaři Leopoldovi. V této listině se zavazuje k tomu, že majetek zachová beze škody, popřípadě pokud to bude možné, ho rozšíří. Fortunát se k tomu stejnému zavázal v Praze a odstěhoval se na zámek v Kopaninách, aby mohl svůj slib splnit. Jenomže rok na to umírá i on, a tak se musel hledat nový poručník. Fortunátovým nástupcem na místě poručníka se stal Johan Friedrich Pergler z Perglasu z Oberpfalzu a všechny listiny z let 1685–1701 nesou jeho podpis. A jako i většiny svědomitých poručníků, tak i v tomto případě, tak aby nedošlo ke zcizení majetku, ale i proto aby se předešlo pozdějším sporům při předání majetku v době plnoletosti, byla již v roce 1684 provedena inventarizace veškerého majetku. Inventář majetku na zámku v Kopaninách a v Podhradí byl zanesen na 144 foliích hustě psaných. Tento inventární seznam obsahuje popis všech místností, podrobný popis jejich vzhledu a stavu, uvedeno je také jejich vybavení. Jenom seznam knih v knihovně zahrnuje osm drobným písmem popsaných foliích, na dvaceti foliích byl uveden seznam soudních spisů, dokladů o prodeji, obligace, lenní listiny od roku 1422, včetně originálu lenní listiny Jana Lucemburského z roku 1331 s jejím překladem do němčiny.Další folie se týkají panských ovčáren v Kopaninách, Ottově a Aši, panské pivovary v Podhradí a Aši, stodoly a stavy dobytka ve stájích v Kopaninách, Podhradí a popluží v Aši. Struktura Ašské společnosti v 17. století se dá přirovnat k pyramidě. Na vrcholu byl vládnoucí rod Zedtwitzů v jejímž čele stál Adam Erdmann a Hanz Georg. Na další příčce společnosti byli soudní představitelé zastupující celé panství a duchovenstvo. Třetí vrstvu tvořili rychtáři a šafáři, kteří se starali o nemovitý majetek, spolu s kantory. Čtvrtou vrstvu tvořila poměrně hustě zastoupená společnost svobodných sedláků, potomků původních osídlenců, kteří byli potomky původních osídlenců. Tito byli vlastníky obdělávané půdy a jejich vztah vůči Zedtwitzům byl vazalský. Z původního počtu asi 19 sedláků v Aši se jejich počet během let zvýšil děděním původních statků. Na druhé straně díky tomu se jím snížili jejich výhody, protože vazalské smlouvy se neuzavíraly na osoby, ale na nemovitý majetek. Takže to znamenalo, že majitel poloviny statku měl jen poloviční povinnosti, ale také jen poloviční výhody oproti majiteli celého statku. Pátou vrstvou pak byli nájemci panských statků tzv. robotní sedláci. Tito nebyli vlastníci půdy, ale půda, kterou měli pronajatou, se mohla dědit. Ze začátku jen v mužské linii a až později i v ženské, ale nemohli tento majetek prodat. Na druhou stranu z něj neplatili žádné daně. Šestou vrstvou byli chalupnici, kteří měli v nájmu menší pozemek, na kterém si vypěstovali nejdůležitější obživu pro sebe a své domácí zvířata, k tomu provozovali většinou nějaké řemeslo. Sedmou a poslední vrstvu představovali baráčníci, kteří vlastnili jen stavbu a velikost pozemku, jejíž hranice byla dána stékající vodou se střechy baráku. Tato vrstva měla nejpočetnější zastoupení v Aši.  A teď si něco povíme o povinnostech poddaných.

Svobodní sedláci:

Jejich základní povinností bylo odpracování dvou dnů v roce v nařízené robotě, zaplatit daň na svatého Michala 29. září ve výši 2 až 3 zlatých. Martinskou daň 11. listopadu a desátek podle velikosti statku. Desátek se rovnal zhruba 3 % celkové sklizně. Výjimku tvořila Doubravská papírna, která byla osvobozena ode všech poplatků a robot, ale byla zatížená každoroční dodávkou 2 rysů kancelářského papíru na zámek. Výše lenních poplatků byla většinou stanovena ve výši 100 zlatých, doubravská papírna ale už na 300 zlatých, mlýn v Kopaninách 700 a hamr v Doubravě dokonce na 1000 zlatých. Lenní poplatky se platily při změně majitele.

Nájemci panského statku – robotní sedláci:

Byli povinni pracovat po celý rok čtyři dny v týdnu s dvěma tahouny na panském. Jelikož nevlastnili žádnou půdu, byli osvobozeni od lenních poplatků, na Michala platili poplatek 1 zlatý, na Martina slepici, kopu vajec, 20 krejcarů a 5–10 svazků vochlovaného lnu a jako desátek 4 měřice ovsa. Lenní poplatek byl většinou 1 zlatý, v Aši a v Kopaninách podle jednotlivců až 10 zlatých. Počet těchto sedláků byl v Doubravě 1, v Kopaninách 2, v Podhradí 1, ve Vernéřově 3, v Krásné 1, v Neuhausenu 1 a v Aši kolem 5. Statky nedaleko panského sídla byly přeměněny na popluží, které byly spravovány šafářem. Někteří nájemci na tom byli ekonomicky lépe než svobodní sedláci i když společensky byli níž.

Chalupníci:

Měli jen menší usedlost a dělili se podle velikosti pozemků na robotníky s potahem a ruční robotníky. Jejich povinností byla celoroční robota podle nařízení. Vzhledem k menší výměře jejich pozemků jim byl stanoven desátek ve výši 1 měřice, některým ale 2 a i poplatky Michalské a Martinské byli jen poloviční. Nelze přesně určit výši dávek, protože byly rozdíly ve způsobu platby. Např. v Kopaninách 11 robotníků neplatilo vajíčky. V Doubravě bylo 7 robotníků, ve Vernéřově 5, ve Studánce 1 a v Aši 10.

Baráčníci:

Měli jedinou povinnost a to: platit ročně 1 zlatý michalské daně a odpracovat dva dny při stříhání a lenní poplatek při změně majitele, který byl stanoven ve výši 2 zlatých a 30 krejcarů, což byla zhruba 10% hodnota baráku. V Aši bylo těchto domkařů 13. Většina chalupníků a všichni baráčníci se věnovali řemeslnické výrobě, právě z nich se tvořily budoucí cechy a jejich potomci ještě později stáli u zrodu průmyslové Aše. Povinnosti jednotlivých obyvatel byly vždy sjednané při prodeji či nájmu nemovitosti a byly zásadně vázány na nemovitost a při změně majitele či nájemce se neměnily, takže jejich platnost beze změny přecházely z jednoho století do druhého. Urbář z roku 1782 byl zveřejněn v Heimatjahrbuch v letech 1927–1931 pro jednotlivé ašské domy v té době.

Ašsko se stalo jediným územím koruny české, které zůstalo po roce 1648 protestantským. 14. dubna 1649 byl znovu otevřen evangelický kostel v Hranicích, roku 1682 byl přestavěn a znovu vysvěcen evangelický kostel Dobrého pastýře v Podhradí. Z následků třicetileté války se Ašsko rychle zotavilo, rozvíjela se řemesla, jež Zedtwitzové vždy podporovali. Je zajímavé, že zatím co ostatní země koruny české trpěly v tomto období odlivem obyvatelstva, tak rozkvětu Ašska a rychlého zotavení ze třicetileté války, napomohl příliv evangelických přistěhovalců, kteří zde v době protireformace našli nový domov. Další, co ovlivňovalo rozvoj řemesel na Ašsku, byly dobré podmínky pro zemědělství, které zde bylo zaměřeno na chov dobytka a ovcí, pěstování lnu. Díky tomu se zde dařilo koželuhům, zpracovávání vlny, pláteníkům a tkalcům. Roku 1659 udělil císař Leopold I. Habsburský Zedtwitzům Ašsko jako léno a potvrdil jim všechny doposud vydané svobody a práva pro toto území. Ašsko tak zůstalo až do poloviny19. století odděleno od Chebska jako nezávislé říšské panství. V roce 1683 byla zřízena dopisová pošta na trase Cheb – Hof navazující na spojení na Lipsko – Hof – Norimberk. Příjmy panství tvořily zejména výnosy z panských polí, luk a lesů, a pak také výnosy z daní poddaných placených na Martina a Michala, na Ašsku byly stanoveny na 1/30 výnosu, zhruba 3 %, lenní poplatky za vaření piva, soudní výlohy, užitek z honby, rybolovu, chovů ovcí, mlýnů, papíren železáren a konečně robotní povinnost. O těchto příjmech máme představu díky tomu, že byly vyčísleny při dědickém vyrovnání po smrti Hanse Georga mezi jeho syny Karlem Josefem, Janem Krištofem a Wolfem Ernstem dne 20. října 1690. Toto vyrovnání se sice týkalo jen jedné čtvrtiny ašského panství, ale po znásobení získáme přehled o celém panství. Například poplatky na Michala, daly výnos za celé panství 1561 zlatých 36 krejcarů 2 denáry, na Martina 417 zlatých 59 krejcarů, počet hus, slepic, vajíček a sýry nelze již zjistit. Z vaření piva byl stanoven poplatek za každou várku 3 zlaté 15 krejcarů. Ale kolik toho pivovarníci v Aši a Dolních Pasekách navařili, nevíme, ale co víme určitě, že ten, kdo nenavařil aspoň jednu várku za rok, automaticky ztratil pivovárečné právo, a to si každý rozmyslel. Každopádně celkový zisk z vaření piva přesahoval příjem z michalských poplatků. Lenní poplatky a úmrtní daň byly stanoveny ve výši 10 % hodnoty majetku a platilo, se při každé změně vlastníka. Abychom si udělali představu tak zde je citace jednoho dopisu, který napsal Josef Adam Zedtwitz z 18. června 1675 používáme citaci Karla Albertiho:

Já, Josef Adam ze Zedtwitzu na Podhradí, Kopaninách, Krásné, Aši, Elstru atd. tímto dávám na vědomí:

Můj poddaný jménem Gerg Hempel, mlynář na tzv. dolním mlýnu ležícím pod městem Aš, poníženě sděluje, jak sám usilovnou práci získal od zesnulého otce Nonnenmühle se všemi náležitostmi a příslušenstvím, právy povinnostmi, nic s toho nevyjímaje a stejně jako zesnulý otec jej spravoval, užíval a obýval, nyní jej převádí na Hanse Wunderlicha staršího, uvedeného mlynáře Rothenmühl za 601 zlatých císařských zboží do dědičného vlastnictví, prodává a již prodal, stejně tak i veškeré obilí, veškeré seno, polovinu zeleniny a co k tomu patří a náleží včetně slámy a s dovolením hnůj a mimo mlynářského náčiní 1 měřici, žejdlík, 4 víka, brus, kladivo, a železný sochor a tak kupující je mu dlužen dříve domluvenou prodejní cenu, především 300 zlatých hotově placených, 200 zlatých splatných na Tři krále 1676 a posléze 101 zlatých splatných napřesrok do roka a do dne….

Z tohoto prodeje dostali Zedtwitzové 10 %, tj. 60 zlatých 6 krejcarů. Další položkou byly soudní příjmy. To znamená pokuty, dávky, poplatky atd. Tyto příjmy byly v plné výši převedeny do platů soudních úředníků a sluhů, ale to nestačilo, a tak zbývající peníze Zedtwitzové museli dávat ze svého. Soudní sluha byl zároveň tehdy i jediným strážníkem pro celé ašské území a stačil na udržení pořádku. Podstatný příjem přinášely do rozpočtu panství ovčíny. Je zajímavé, že naopak příjmy, nebo lépe řečeno užitek, z lesa byl nepatrný, protože mnoho dřeva se spotřebovalo na zámcích na topení, pečení, vaření, stavění apod., dále jako deputátní dřevo pro panské úředníky, duchovní, učitele apod., takže na prodej nezbylo téměř nic. Podobně nepatrný byl i příjem z rybníků, přestože jejich počet byl vyšší než dnes. V té době jich bylo přes 40, ale byly to většinou jen menší nádrže a stačily zásobovat jen panskou kuchyň. Totéž platí i pro nižší a vyšší hon. Všechny tyto poplatky by ale nestačili k pokrytí panského života Zedtwitzů. Jejich hlavní příjmy tvořily výnosy z vlastních polí a luk patřících k jednotlivým zámkům. Celkem se jednalo asi o 1500 korců což se rovná asi 420 hektarům orné půdy. Jen z panských luk se sklízelo 400 fůr sena a otavy. Významná povinnost, která Zedtwitzům pomáhala obhospodařovat panství, byla robota. Svobodní sedláci museli odpracovat 2 dny v roce s potahem, tuto robotu nemuseli odpracovat osobně, ale mohli za sebe poslat náhradu. Nájemci panského statku už ovšem museli odpracovat čtyři dny v týdnu. Odpracovávali je na polích, sečení luk, kácení stromů, odstraňování pařezů apod. Museli dát k dispozici sebe, popřípadě náhradníka a podle možností buď jeden kus anebo pár tažných zvířat a chalupnicí bez přípřeže s povinností plnit všechny příkazy včetně poselství kdy a kam bude panstvo potřebovat. Kromě těchto povinností musel každý narubat 10 sáhů dřeva s odměnou. Každý den po skončení práce dostal čtvrt bochníku chleba. Za rubání jim byla odpuštěna robotní práce v délce dvou týdnů. Celkem tak poddaní v panských službách odpracovali za rok 3 600 pracovních dnů, z toho 1 200 dnů s jedním nebo dvěma zvířaty. Tím ale jejich povinnosti zdaleka nekončili. Každý dvůr musel zpracovat 4 libry a asi 2 kg lnu, na chalupu vycházela jedna libra. Celkem tak bylo spředeno 1 600 liber přediva, při čemž za každé přadeno byla vyplácena odměna 3 feniků. Majitelé větších statků měli za povinnost na jeden den v roce dát k dispozici povoz tažený dvěma tažnými koňmi, při stavbách na panských zámcích, menší sedláci dávali vůz s jedním koněm. Celkem to dělalo 116 vozů. Dolno – a Hornopasečtí byli od této povinnosti osvobozeni, místo toho museli podle potřeby dopravovat dřevo na rozřezání na pilu. Dále až do roku 1773 byla povinnost poddaných posílat do panské služby své děti na dobu tří let, kde vykonávaly práce kolem domácnosti – pomocné práce v kuchyni, ve stájích apod. Ale poddaní neměli jen povinnosti, ale také nároky. Za své služby měli nárok na odměny jak finanční, tak i materiální. Při práci v lese měli nárok na chléb a pivo, stejně tak i při výkonu služby posla. V panské službě pak dostávali určený plat, strava a ubytování bylo zdarma. Navíc měli nárok na deputátní dřevo. Toto dřevo bylo pro poddané velmi důležité, neboť v ašském kraji byly tuhé zimy. Dřevo se připravovalo v lese v rámci roboty pod dozorem správce lesů. Káceli a připravovali je do sáhu – jeden sáh (kláfter ), se rovnal 6,82 m3 – a vedle dřeva na pálení se dodávala i vybraná smolná borovice na výrobu loučí, které se používali ke svícení. Následuje přehled dodávání deputátního dřeva z roku 1780, ale ve své podstatě platil od založení panství až do roku 1850, správněji až do roku 1869, kdy se přešlo na topení uhlím. Celkový počet 85 deputátníků představovalo v té době zhruba 20% obyvatelstva. Mezi nimi není žádný sedlák nebo nájemce, protože tito měli své vlastní lesy, to platí i pro hranického faráře, který sám obhospodařoval téměř 40 hektarový statek i s lesy. V Podhradí farář nesídlil, mše docházel sloužit z Aše kaplan střídavě archidiákonem. V Aši v té době bylo 373 domů a na celém panství včetně Aše 500–600 domů. Počet obyvatel v Aši asi 2 000, na celém území bez Házlovska necelých 4 000. Celkem bylo takhle vytěženo a bezplatně dodáno kolem 400 sáhů, to je 2 568 m³ dřeva. Ze začátku si každý kácel sám, později z důvodu evidence nechal panský hajný na náklady panství, dřevo pokácet a vyrovnat do sáhů. Odvoz si však deputátník musel zajistit sám. Kromě dřeva se k topení používala i rašelina v létě vytěžená a usušená. Měla sice nižší výhřevnost, ale vydržela déle. Uhlí se k topení začalo používat až s rozvojem textilního průmyslu v 19. století. V následujícím přehledu uvádíme přehled přídělů dřeva, jednotlivých deputátníků. A i tady platí, že čím vyšší společenské postavení daný deputátník zastával, tím větší příděl dostal:

• Inspektor: 25 sáhů
• Soudní ředitel: 18 sáhů
• Rektor, archidiákon, soudní aktuár: 15 sáhů
• Soudní sluha i pro vytápění a svícení v radnici: 13 sáhů
• Kaplan, kantor: 12 sáhů
• Ašský rychtář: 11 sáhů
• Šafáři: 8 sáhů
• Vesničtí rychtáři: 7 sáhů
• Horní hospoda v Hranicích: 6 sáhů
• Dolní hospoda v Hranicích, robotníci, další hospody: 4 sáhy
• Papírník: 3 sáhy
• Hamerníci: 2 sáhy
• Chalupáři: 1 sáh

Povinnost vůči církvi vyřešili Zedtwitzové snadno. Již v dřívějších dobách propachtovali tři církevní lány – zhruba 60 hektarů – dušníkům. To nebyli robotníci, s laickou veřejností neměli nic společného, plně podléhali církvi, té taky platili desátky, té se také odpovídali za své chování i právně. Počet těchto dušníků byl nepřímo určen rozlohou jednotlivých statků, ale stávalo se, že jeden nájemce měl i dva statky k obdělávání. Část církevní půdy připadla na hřbitov a stavby duchovních. Každý duchovní musel pečovat a opravovat svěřený dům, společně pak i o kostelní budovu. Teprve když bylo nutné postavit novou církevní stavbu, tak nastoupila civilní vrchnost a na své náklady tak učinila. Probíhalo to tak, že vyhlásila pracovní povinnost pro veškeré obyvatelstvo, které se muselo podílet bezplatně, jen za poskytnutí stravy za přidělenou práci. Za tuto péči ze strany vrchnosti vyplývala pro duchovní povinnost postarat se o ubytování a stravu členů vrchnostenské rodiny. Dokud šlo o jednu či dvě rodiny, pak to církevní statky unesly, ale když se jednotlivé rodiny rozrostly, tak pak již toto pohostinství finančně nezvládali, a tak žádali o zrušení tohoto ustanovení a jako náhradu nabídli, že se vzdají některých deputátů. K tomu ale došlo až v 18 století.

A jak se vlastně na Ašsku žilo? V první řadě na rozdíl od ostatních obyvatel koruny české, nebyli ašští nikdy v nevolnictví, vždy byli osobně svobodní a po splnění všech svých povinností si mohli dělat, co chtěli. Muži se scházeli v domech, kde se vařilo pivo, pokuřovali s dlouhých fajek a probírali své drobné starosti. Kouření se velmi rychle rozšířilo za třicetileté války. Ovšem i v šenkovnách se dbalo zvyklostí a podle toho byl určen zasedací pořádek. Chalupníci nikdy neseděli za jedním stolem se sedláky a řemeslníci seděli podle cechů, ale tovaryši odděleně od mistrů. V neděli a ve svátek všichni navštěvovali kostel, kde měli své zaplacené místo a méně majetní stáli za řadami lavic. Pokud nedošlo k žádným živelním katastrofám, žili relativně v klidu a dostatku, protože každý z nich měl políčko, na kterém si vypěstoval hlavní potraviny, což bylo zelí, cvikla, řepa a postupně i brambory. Ty na Ašsko přinesl raněný voják z Dánska. Stalo se to za třicetileté války, kdy byl na Ašsku zraněn, ošetřován v Hranicích a svým ošetřovatelům se odměnil tím, že jím poslal sadbu brambor a naučil je nejen pěstovat, ale i vařit si z nich jídlo. Z Hranic se pěstování brambor rozneslo do okolí v Bavorsku a Sasku, ale je zajímavé, že ne na Chebsko a do Čech, kde si lidé museli počkat ještě víc jak sto let, než je poznali zásluhou braniborských vojáků v Tereziánských válkách. Maso měli lidé z vlastního chovu drobného zvířectva, po případě odchytem volné zvěře v přírodě s výjimkou vysoké, kterou mohla lovit jen šlechta. Drobné zvěře bylo dostatek. Ašsko bylo v té době řídce osídleno, na celém panství žilo kolem 4000 lidí, z toho většina v Aši. O to větší bída nastala po roce 1696, kdy došlo k velkému požáru a ze 144 domů jich úplně shořelo 122. Mgr. Will ve svém díle Teutschen Paradeiss … píše:

Roku 4. srpna 1696 vypukl u jednoho řezníka požár, který zničil 120 domů včetně zámku na Mikulášském vrchu, při čemž se jedna žena udusila.

Alberti uvádí záznam z jednoho církevního zpěvníku, podle kterého oheň vypukl ve dvě hodiny ráno u řezníka Christiana Kirchhoffa a během tří hodin lehlo popelem 124 domů, kostel však včetně duchovních domů zůstal stát beze škody. Stačily tři hodiny, aby bylo zničeno 90 % města. Požár se mohl rozšířit takovou rychlostí jen díky tomu, že domy byly dřevěné a měly střechy pokryté došky. Nejvíce byli postiženi řemeslníci, kteří přišli nejen o své chalupy, ale i o své vybavení a své dílny a tím pádem nemohli vykonávat své řemesla. Žádné pojištění v té době neexistovalo, a i přes pomoc okolních i vzdálených obcí a měst bylo bída obrovská. Mnozí baráčnici odešli za štěstím jinam, protože je zde už nic nedrželo, chalupníci měli aspoň svá políčka s dosud nesklizenou úrodou, a tak se urychleně pustili do nové výstavby svých domů. Celá řada spálenišť již však obnovena nebyla. Vrchnost vydala ke zmírnění bídy potvrzení o jejich bídě s prosbou o pomoc. Toto potvrzení vydal vrchní rychtář Johann Sümmerer. Obrací se v něm na všechny osoby vyššího a nižšího stavu, seznamuje je s katastrofou, která 14. srpna 1696 postihla Aš a jmenovaný občan Aše – zde je uvedeno jméno – ztratil veškeré prostředky k životu, a proto žádá a prosí, aby v lásce boží postiženému pomohli příspěvkem či sbírkou. Potvrzení podepsal za nedospělého Franze Josefa Zedtwitze z Kopanin jeho poručník Johan Friedrich Pergler z Perglasu dne 19. října 1696. V Krásné roku 1667 půl roku po smrti Hanse Georga porodila vdova Marie Eva ze Streibergu pohrobka, který již v následujícím roce umírá, a tak se věnuje čtyřletému Karlu Josefovi, tříletému Hansi Kryštofovi, dvouleté Anně Margaretě a ročnímu Wolfu Ernstovi. Právě nejmladší syn projevoval nejvíce válečnické sklony, a tak ho jako desetiletého svěřila knížecímu domu v Coburgu k šlechtické výchově. Aby se tam naučil jízdě na koni, šermu a tanci. Každodenně docházel ke dvoru, aby se po dvou letech stal pážetem. Pravděpodobně se v této úloze osvědčil a díky tomu a svému původu byl přijat roku 1687 ve svých 21 letech do služeb vévody Albrechta, a ještě na podzim roku 1687 se účastní bojů proti Turkům při dobývání Bělehradu. Po dvou letech byl jmenován praporčíkem v jeho osobní kompanii a nacházíme ho na druhé straně Evropy, kde bojoval proti Francouzům, ale potom, co zde onemocněl studenou horečkou, začal mít tohoto dobrodružného života dost, a tak se ve svých 23 letech vrátil domů do Krásné. Musíme si uvědomit, že se vrátil po dvanácti letech. Takže do úplně jiné reality, než když odcházel. Nejstarší bratr Karel Josef byl ženatý a bydlel na krásenském zámku, prostřední Hans Krištof si opravoval pro vlastní rodinu zanedbaný zámek ve Smrčinách. A teď se vrátil i Wolf a chtěl si samozřejmě taky založit vlastní rodinu. Jejich matka Eva ze Streibergu bydlela v Aši ve vlastním domku na rohu pozdější Kamenné a Karlovy ulice. Anna Margareta byla již provdaná. Takže hodně zapeklitá situace. Ale bratři přišli s originálním řešením, a jelikož toto řešení se týká pozdějšího majetkového dělení tak u něj zůstaneme. Nejprve rozdělili všechna pole, louky a pastviny na tři stejné části, pak dělili všechny statky, robotní statky, chalupy a baráky podle odvodů a michalských poplatků, podle roboty, desátků, výnosů z lesa, lovu a rybolovu. Nezapomněli ani na to, že starší bratři uspořádali své svatby ze společného majetku, a tak nejmladší bratr měl dostat navíc do Hromnic 1691 na svou svatbu 30 tolarů. Horší to bylo s bydlením, jediný obyvatelný zámek byl v Krásné. Postavil ho jejich otec v roce 1666. Byl vybaven stájemi s dobytkem. Další zámek byl ve Smrčinách, v té době se již opravoval, ale třetí zámek Neuschloss poblíž Podhradí byl naprosto v dezolátním stavu. Aby nebyl nikdo poškozen, odhadli hodnotu krásenského zámku včetně stájí, stodol, kůlen a sadu 1 800 zlatých císařských. Usnesli se na tom, že ten, který převezme Neuschloss, musí dostat ze společného majetku tuto částku v hotovosti, kdežto ten, který dostane Smrčiny, má nárok jen 1 200 zlatých, protože zámek byl již pod střechou. 20. října 1690 všichni tři podepsali listinu o rozdělení majetku a po podpisu této listiny přistoupili k fyzickému dělení jednotlivých částí. Aby nedošlo ke sporům a v budoucnu nedocházelo k výčitkám a hádkám, svěřili rozhodnutí do rukou osudu. Do klobouku vložili tři stejné cedule s názvy a losovali. Pořadí určoval hod kostkami, kdo měl vyšší součet, ten táhl. První rozhoz vyhrál nejmladší Wolf Ernst, a proto vybíral jako první a vylosoval si Neuschloss. Druhé kolo v kostkách vyhrál nejstarší Karel Josef a z klobouku si vytáhl ceduli s názvem Smrčiny, a tak prostřednímu Hansi Krištofu zůstala Krásná. Wolf Ernst se 6. ledna 1691 oženil s Žofií Kateřinou z Býnova (von Bünau), ta mu rychle za sebou porodila devět dětí. Péče o tolik potomků a rekonstrukce Neuschlossu ho vedla k přísnějšímu postupu vůči poddaným, ale stejně tak i ke sporům s procházejícími vojsky, kterým bylo potřeba zajistit přenocovaní a stravování. Dostal se tak až k ohrožení života, když musel čelit rozzuřeným sedlákům, a hádal se s vojenskými ubytovateli. Poddaní se obrátili písemně na císaře Leopolda, že se jím děje křivda. Ale v případě Wolfa si musíme uvědomit, že nemohl za to, že vojsko používalo silnici do Adorfu přes Podhradí a přes Krásnou. Stejně jako nemohl za to, že měl tolik dětí a musel tak používat poslovské služby při zvaní hostů na křtiny. Výstavba zámku spotřebovala hodně volného času poddaných, ale ze zákona měl na to právo. Dovoz kamene na stavbu zámku z třicet kilometrů vzdáleného Hoffu zabral celý den. Takže na tento zvýšený robotní závazek měl ze zákona právo, stejně jako měl povinnost vyhovět vojenským ubytovatelům. Horší bylo, že časté přesuny obyvatelstva a špatná hygiena vyvolaly novou epidemii, tentokrát černých neštovic. Ty se na Ašsku rozšířili v březnu roku 1705. Již 9. března 1705 zemřel Wolfův nejstarší syn Karel, ve věku, kdy se chystal na studia. O pár dní později 19. března zemřela dcera Marie a Wolf Ernst, který je ošetřoval, se nakazil také a 1. května zahynul i on. Vzhledem k nakažlivé nemoci byl již 3. května uložen do rodové hrobky v kryptě pod evangelickým kostelem v Aši. Smuteční kázání přednesl vrchní farář a inspektor Mgr. Marquard, další diákon Braher, hranický farář Steinel, korfský farář Mgr. Miro a jeho diákon Heidenreich, který pastoroval ve filiálním kostele v Elster. Na rozdíl od mladšího bratra starší bratři žili bez větších problému. A to i přesto, že každý z nich měl k dispozici jen 1/12 panství. Pro oba bylo samozřejmostí, že pomáhali ovdovělé švagrové s výchovou dětí. Nástup 18. století byl v Aši vítán s velkými nadějemi. Během čtyř let, která uplynula od tragického požáru, se podařilo odstranit většinu následků požáru. Někteří obyvatelé se odstěhovali, ale většina spálených domů byla nově postavena. Byly postaveny na kamenných základech, doškové a slaměné střechy nahradily dřevěné šindele, ale stavební pořádek zůstal beze změn, to znamená, že domy byly postaveny bez ladu a skladu, bez náznaku jakékoliv ulice a pokud nějaká řada domů vznikla, pak jeden vybíhal dopředu a druhý se zase pro změnu stáhl do pozadí. A pokud bylo někde ještě neuklizené spáleniště, pak na druhé straně stála řada nových domů. Nové naděje nabízel i nový většinový majitel panství Anton Josef Franz z Kopanin, kterému sice nebylo ještě ani dvacet let, a byl útlý a slabý, ale plný elánu do života a brzy vzplanul láskou ke krásné Marii Josefě z Hertenberka na Starém Rybníce u Skalné, a proto tlačil na svého poručníka Perglera s Perglasu, aby ho co nejdříve zplnoletil. S ohledem na jeho tělesnou schránku, byl předpoklad, že nebude dlouho na živu, a proto bylo potřeba se postarat o dědice velkého majetku. Na základě těchto okolností se Perglar rozhodl Antonovi vyhovět a obrátil se na císaře, protože jedině císař mohl Antona zplnoletit. Císař Leopold uznal závažnost situace a žádosti vyhověl. Jenže se vyskytnul ještě jiný problém. Marie Josefa byla totiž katolička a církev situace využila a požadovala Antonovo přestoupení na katolickou víru. Anton s tím souhlasil a podrobil se delší rekatolizaci zakončené křtem, při kterém ke svým třem jménům získal ještě čtvrté Christoph. 10. ledna 1702, jen pár měsíců před svou plnoletostí, se oženil. Tato svatba mohla na Ašsku úplně změnit poměry. Ašsko bylo stále evangelické, a to co se nepodařilo za osmdesát let politického tlaku, se mohlo podařit jednou svatbou. Stále platila zásada – cuis regio,euis religio – čí vláda toho náboženství. Takže o náboženství poddaných rozhoduje jejich pán. A Anton Josef Krištof z Kopanin v této chvíli vlastnil tři čtvrtiny panství. Jenže o osudu panství a náboženství, nerozhodovala velikost dílu panství, ale počet hlasů. Tak tu máme jeden katolický proti třem evangelickým. Protože tu byly ještě synové Hanse Georga, o něž se za pomoci ašského evangelického faráře starala jejich matka Eva Marie ze Streitbergu, katolizace poddaných zatím nepřicházela v úvahu. Ale již po dvou letech manželství Anton pozval na zámek katolického kaplana Johana Eckerrta. O pět let později roku 1709 nechal zřídit pro manželku a její katolické služebnictvo na Mikulášském vrchu kapličku, kam pozval z kláštera v Teplé premonstráta Heinricha Kranessela. A tak po prve po 150 letech evangelictví bylo na Ašsku slyšet tichou katolickou bohoslužbu. Bratranci proti tomu nemohli nijak protestovat, protože Mikulášský vrch nepatřil do společného vlastnictví, neboť ho bratranci již dříve prodali a koupil ho Pergler z Perglasu pro svého chovance Antona, čímž se stal alodiem čili osobním vlastnictvím. 6. prosince1722 k oslavě svatého Mikuláše držel zde velké kázaní katolický páter Johan Novatio. Dokonce si ho nechal v Chebu vytisknout na 21 dvojarchů. V kázání mimo jiné tvrdil, že na tomto místě již v dávných dobách existovala kaple zasvěcená svatému Mikuláši, a že podle ní nese vrch název, aby v roce 1630 temné síly v podobě švédského krále Gustava Augusta, památku svatého Mikuláše potlačily. Ten v roce 1722 opět vítězně povstal jako ochránce a přímluvčí zásluhou zedtwitzovského panstva atd. a atd. A tak vedl tuto dlouhou řeč až k bodu, o kterém bylo toto kázání především, a to, aby na jeho závěru požádal svatého Mikuláše, aby u pána Boha pomohl vyprosit pro katolické manžele dědice. A právě to byl hlavní důvod tohoto kázání. Antonovi Josefovi navzdory slabé tělesné konstrukci se podařilo dožít v této době již čtyřicítky, a dokonce měl dvě dcery, ale žádného mužského potomka. A tím pádem by po jeho smrti vše připadlo bratrancům. Anton Josef žil ještě dalších 12 let, ale kýžený dědic se mu už nenarodil. A tak, aby své rodině alespoň něco zachránil, protože jeho vztahy s bratranci díky víře nebyli nijak zvlášť dobré, požádal císaře, aby alodiální část na Mikulášském vrchu byla prohlášena a nadále vedena jako ženské léno. A s největší pravděpodobností, právě proto, že císař Karel VI. řešil v té době ten samý problém, jelikož neměl syna, ale jen dceru Marii Terézii a chtěl ji ustanovit svojí dědičkou a musel změnit dosavadní zvyklosti. Oddělil od říše rakouské dědičné země, což byly: Rakouské velkovévodství, České a Uherské království, jako dědictví pro svou dceru Marii Terezii a zároveň tuto normu i uzákonil. A tak vznikla tzv. Pragmatická sankce, podle níž, nebude – li mužský potomek, tak nástupnické právo přechází na prvorozenou dceru. Pragmatická sankce byla schválena okolními státy v roce 1713. Proto císař Karel VI. roku 1724 lenní dopis podepsal a současně stanovil, že Zedtwitzové mohou veřejně vyvěsit císařsko-královské insignie s nápisem Salva Guardia. Mikulášský vrch v té době představoval spíše pusté místo. Od posledního uživatele zámku Ulricha Zedtwitze uplynulo už více než sto let. Správci statku stačilo jen pár robotníků. Jako nejvhodnější obor pro ekonomickou stabilitu se ukázal chov ovcí, pro které byl postaven velký kamenný ovčín, který stál v bývalé Rolnické ulici, byl zbouraný ve dvacátém století kvůli výstavbě paneláků. Panský pasák mohl pást nejen na panských polích, ale od podzimu bez ohledu na jednotlivá propachtovaná pole je volně vodil po celém východním svahu od Mikulášského vrchu až k dnešní Hlávkově škole, kde začínal souvislý les. Tyto ovce měly mimo jiné svůj podíl na zpustošení Skřivánčího vrchu a Háje. Proto se také prostor kolem dnešní Janáčkovy ulice, vede od bývalého Koněvova náměstí - křižovatka Janáčkovy, Sokolské a Šaldovy ulice - k Bezručově ulici se nazýval Ovčí jáma německy Shafloh. K nově zřízenému ženskému lénu patřilo všeho všudy asi 40 domů, z nichž většina byla tvořena baráky na úpatí Mikulášské skály v dnešní Hedvábnické ulici, v níž bydlící baráčníci se věnovali řemeslu a platili desátek ve výši 1 ročně. Robotní dvůr, který stál na místě dnešní Kamenné školy a další na rohu Kamenné a Hlavní ulice k Mikulášskému panství nepatřili, kdežto ovčín v Rolnické ulici ano. Na místě dnešního muzea byl statek obydlený správcem a směrem k vrchu Háje bylo volně roztroušeno asi 12 domů. Při požáru v roce 1696 vyhořela celá Hedvábnická ulice, řemeslníci přišli o své nářadí, a tak někteří se raději z Aše odstěhovali. Statek na vrchu a stejně tak i další domy se přeměnily ve spáleniště, ale zámek byl obnoven. Roku 1724 byl postaven do dnes stojící kamenný most přes příkopy, a ve stejném roce vysvěcen nový hřbitov ležící na druhé straně cesty na Kaplanku. V roce 1700 mělo Ašsko dva soudní správce. Po smrti Antona Josefa Franze v roce 1731, zámek s příslušnými pozemky zdědily jeho dvě dcery Vilemína Kateřina, která se později provdala za Kazimíra von Beusta a Maria Anna Amanda vdaná za Kašpara Leopolda Perglera z Perglasu a nesmíme zapomenout na vdovu Emilii z Hertenbergu. Ostatní majetek, což znamená, že tři čtvrtiny celého panství, připadli synům Hanse Georga z Krásné, každý tak spravoval jednu třetinu léna. V roce 1733 Zedtwitzové rozhodli o stavbě nové radnice podle návrhu chebského stavitele Angeluse Pfeffera. O několik let později dochází mezi Zedtwitzi a Vídní o státoprávním postavení Ašska. Spor, který utichl téměř na sto let s tichou domluvou, že Ašsko je součástí německé říše a jinak je lénem českého království se všemi svobodami a právy udělenými českými králi Janem Lucemburským a jeho syny Karlem IV a Zikmundem. Příčinou znovu obnovení sporu byla skutečnost, že v prvním období vlády Marie Terezie, která vládla v letech 1740–1780, přihlásil se svými právy na vládu, bavorský kurfiřt Karel Albrecht. Spolu s francouzským králem Ludvíkem XIV. vpadl do Čech, dobyl Prahu a nechal se v listopadu 1741 zvolit českým králem a spěchal do Frankfurtu, kde byl prohlášen Německým císařem. Při obsazení Chebska bavorskými a francouzskými vojsky Zedtwitzové ve snaze zachránit své poddané od válečných útrap, nechali na Chebsko – ašské hranici vztyčit hraniční sloupy s nápisem Císařsko – říšské území. To se doneslo Žateckému hejtmanovi a ten podal zprávu o této události apelačnímu soudu v Praze, který se obrátil na Dvorní kancelář ve Vídni a Marie Terezie nařídila Zedtwitzům sloupy odstranit. Ti ji odpověděli, že se nenechají krátit ve svých privilegiích, které pro jejich rod platí již čtyři sta let. V tomto duchu sepsali odvolání a odeslali ho na apelační soud v Praze a Českou dvorní kancelář a zároveň i na Říšskou radu ve Vídni. Vídeň si nechala vypracovat odborný právní posudek u dánského státního rady Jakuba von Moser, který provedl právní rozbor a vydal ho i knižně pod strašně dlouhým názvem. Zkráceně je tento doklad znám pod jednoduchým názvem Beweis z roku 1746. Tento rozbor nebyl dlouhý jen názvem, ale i sám o sobě. Vyplnil 109 foliových stran – folie byla dvoustranná větší velikosti než A4 – na kterých dokazoval, že Ašsko jako součást Chebska ztratilo svou bezprostřední říšskou příslušnost a stalo se tak poddaným českého království a tím pádem je poddáno české královně. Jenže mezi tím došlo na zámku v Krásné k události, která to celé ještě více zkomplikovala, a měla ještě další dopad na celý vývoj Ašska. V únoru 1747 na zámku v Krásné zemřel ve čtyřiceti dvou letech Josef Adam Zedtwitz a zanechal po sobě kromě dcer jediného syna Krištofa Ludvika Adama, kterému v té době bylo rovných dvanáct let, a v květnu téhož roku měl být v ašském kostele biřmován. Problém byl v tom, že Josef Adam, jenž zastával funkci württemberského generálního adjutanta, se v mládí zamiloval do Marie Anny von Krafft, která byla vychovávaná jako katolička. Aby byla přijatelná pro protestantskou obec, uzavřeli novomanželé dohodu, podle které narozené dívky budou vychovávány jako katoličky, ale chlapci jako budoucí páni budou zachovávat víru evangelickou. Z Marie Anny se, ale uprostřed evangelíků stala bigotní katolička. Josef Adam se rozhodl situaci vyřešit co nejsmířlivěji, a tak na smrtelné posteli vyslovil své poslední přání, aby syn Krištof Ludvik byl do svých 18 let vychováván jako evangelík a potom ať se sám rozhodne, kterého vyznání bude. Dne 20. května 1747 mělo tedy proběhnout Luisovo slavnostní biřmování. V tento den se tedy sešli všechny Zedtwitské rodiny v ašském kostele sv. Trojice, ale k překvapení všech Luis a jeho matka nepřišli. Luisova matka Marie sice prohlašovala, že si nenechá mluvit od cizích do výchovy svého syna, ale nikdo neočekával, že by nedodržela manželský slib a na víc i ašské zvyky. Příbuzní se dohadovali, zda Marie neodvezla Luise do Čech. Aby se věc osvětlila, odebrali se Adam Edrman Zedtwitz z Horního Podhradí, Filip Ferdinand Zedtwitz z Nového zámku společně s Georgem Adamem z Aše a soudním aktuárem Wettenglem na zámek v Krásné. Zámek byl zavřený a nikde nikdo. Na volání nikdo neodpovídal. V zadním traktu zámku si všimli pootevřeného okna, a tak nařídili místnímu dělníkovi, aby vlezl do domu a otevřel vchodové dveře. Prohledali celý zámek a až úplně v posledním pokoji našli matku se synem. Zedtwitzové Marii připomněli její manželský slib, že dcery může vychovávat, v jaké víře chce, ale syn podle poslední vůle svého otce musí být vychován v evangelické víře. Aby prokázali dobrou víru, tak ji řekli, že pokud neopustí Krásnou, může si syna nechat doma. S tím ale Marie nesouhlasila, tak ji Zedtwitzové Luise odebrali a odvezli na zámek v Kopaninách. Na Kopaninách jeho strýc a zároveň i kmotr Georg Adam rozhodl o jeho konfirmaci a pak ho společně s jeho vychovatelem Hagerem poslal do Braunschweigsko-Lüneburské rytířské akademie, kde měl Luis získat vzdělání a rytířskou výchovu. Jeho matka Marie mezi tím vyhledala chebského písaře Trmplera a nechala jím vyhotovit dopis přímo pro císařovnu Marii Terezií. Ta již 15. června prohlásila jednání Zedtwitzů,za zločin únosu a dala žateckému hejtmanovi příkaz k přísnému vyšetření celého případu. Také apelační soud v Praze chtěl tento případ vyšetřit, ale jelikož tento případ nebyl v jeho jurisdikci, snažil se ho ovlivnit skrze Německou lenní komoru a jako předběžné opatření vydal příkaz, aby syn se vrátil ihned zpátky k matce. Spor byl od počátku veden jen v písemné formě. Zedtwitzové se začali ihned bránit. Opatřili si dobrozdání evangelického ašského inspektora Kietzlinga, hofmistra Hagera z Braunschweigu a manželky Ferdinanda z Nového zámku o posledním přání zemřelého Josefa Adama. Začátek třetího jednání tohoto sporu se odehrál 17.zaří 1747. Bylo to v neděli na církevní svátek a v Aši probíhal jarmark za účasti tisíců návštěvníků. Náhle se na chebské ulici objevilo 58 vojáků pod vedením poručíka Egermana se žateckým hejtmanem v čele a zamířili do Krásné. Po příjezdu na zdejší zámek předal žatecký hejtman předvolání všech Zedtwitzovských rodin na zítřejší den do hotelu Pošta, zároveň jim oznámil, že na nejvyšší rozkaz vojsko zůstane na panství až do doby, dokud nebude unesený syn vrácen své matce. Dále jim oznámil, že musí okamžitě zaplatit 460 zlatých 30 krejcarů poplatku na stravování vojáků za dvacet dní, to znamenalo od 4. září, kdy byli vojáci odesláni z Prahy do 23. září a pak se mělo vidět. Celé mužské Zedtwitské příbuzenstvo se dostavilo na druhý den do hotelu Pošta a odevzdalo své písemné vyjádření, v němž uvedlo, že matka nemá pravdu, neboť jednali v souladu s otcovým posledním přáním. Dále se vyjádřili k Moserovu Beweis ohledně bezprostřední říšské příslušnosti s tím, že se již obrátili na Jeho Římský majestát císaře Františka I. Lotrinského manžela císařovny Marie Terezie a nyní čekají s nejhlubší ponížeností na vyjádření Říšského dvorního soudu. Poté žatecký hejtman přečetl stížnost podanou Marii Annou a Zedtwitzové se teprve nyní dozvěděli její znění. Souhlasili s návratem Luise k matce pod podmínkou, že bude pokračovat v evangelické víře chlapce do jeho 18. let. Načež jim hejtman odpověděl, že kdyby s tím matka souhlasila, pak by asi stížnost nepodávala. Zedtwitzové si vyžádali k odpovědi jeden den volna, protože hejtmanova odpověď jim otevřela ještě jednu možnost. Ihned napsali a poslali prosební list na Říšskou dvorní kancelář a Českou dvorní kancelář ve Vídni, aby celá záležitost nebyla řešena jednostranně jako stížnost, ale s ohledem na rozdílnost náboženské víry. Další den oznámili Zedtwitzové hejtmanovi své přesvědčení, že dál nelze pokračovat v dosavadním jednání, neboť došlo k jejich napadení jako evangelíků a tím byli porušeny samotné základy Vestfálských dohod. Jejich evangelicko-luteránská víra je jedna ze tří uznávaných v říši a musí se obrátit do Regensburgu na Corpus Evangelicorum, protože tamnímu rozhodnutí se musela podřídit i Marie Terezie jako česká královna. Načež, bylo jednání uzavřeno, hejtman odjel, ale vojenská posádka zůstala i na dále, samozřejmě na úkor Zedtwitzů s náklady, které na den činili asi 25 zlatých, dalších 8 měsíců. Pro pochopení státoprávního postavení Zedtwitzů se musíme podívat o několik století zpět, do doby vzniku Svaté říše římské v X. století, kdy saský král Jindřich Ptáčník začal dobývat území východně od Sály obývané slovanskými Srby, a doby jeho potomků Oty I., II., a III., kteří již vystupovali jako císaři a při dobývání východu rozšířili svou říši až k Labi. Původní obyvatelstvo bylo zotročeno, v lepším případě znevolněno. Půda byla zčásti dána v léno jako odměna loajálním válečníkům, zbytek patřil říši a císař je dal do správy voigtům, čili fojtům. To byl základ i Vogtlandu na Ulstru a Regnitzi. Ti, co dostali rozsáhlé oblasti půdy jako léno, mohli část půdy jako léno dát dalším zájemcům, tito se pak stali zemskými usedlíky. Na rozdíl od těch, kteří dostali půdu patřící císaři, ti se stali říšskými usedlíky. Říšští usedlíci podléhali jen císaři, kterému vždy při změně vzdávali hold. Ten spočíval v pokleku před císařem slíbit mu věrnost, poslušnost a případnou vojenskou pomoc. Na to dostal nový, popřípadě obnovený dekret na léno. Dále je nutno vědět, že veškeré feudální zákony se vztahovaly k majetku, ne k osobám. A po celou dobu feudalismu zůstávaly povinnosti stále stejné, i když někdy přešly na jinou formou, kdy místo osobní účasti v boji mohl vyslat za sebe náhradníka, později místo náhradníka zaplatit příslušnou finanční náhradu. Zemští úřednici měli povinnost vůči svému lennímu pánovi ne císaři. Nezáleželo při tom na velikosti majetku, takže malý svobodný mohl mít jen statek, ale byl Von a platil víc než bohatý zemský usedlík. Zchudnutí šlechty bránil fideikomis, majetek patřil rodu, osobním majetkem alodiální, s kterým mohl majitel nakládat podle své vůle, ale fideikomis mohl být zastaven nebo prodán pouze se souhlasem císaře. A ještě jeden doklad o důležitosti majetku, a ne významu osoby. Majitelé půdy čili šlechta, německy Adel odvozovala svá jména od majetku – německy Ode, při čemž oba pojmy Adel a Ode, se časem zaměňovaly, až se ztotožnily. To je něco, co české království do svého práva nikdy nepřevzalo, a tak Ašsko jako bezprostředně říšské nemohlo podléhat českým předpisům, stejně jako jim nepodléhala česká léna v Německu. Stejně tak nepřešly do českých zákonů šlechtické predikáty, jak se mohl přesvědčit míšeňský kurfiřt Jindřich z Plavna v XVI. století poté co se pokusil odsunout Rožmberky na druhé místo v království. Odvolání  ke Corpus Evangelicorum se zdálo jako běh na dlouhou trať. V roce 1653 po vestfálském míru se říšský sněm rozdělil na dvě části – Corpus Evangelicorum a Corpus Cathilicorum, které řešily náboženské zákony. Říšský sněm zasedal od roku 1663 až do zániku římské říše 1806 v Regensburgu. Říšští evangelíci po obdržení stížnosti Zedtwitzů se dvakrát téhož roku písemně obrátili na Marii Terezii – 25. října 20. prosince 1747, ale bez projednání a schválení obou stran, nemohli získat právní platnost, a tudíž byli neúspěšní. Osmiměsíční pobyt vojáků zcela vyčerpal Zedtwitzovské možnosti, a tak se vzdali práva na výchovu Luise a vrátili ho matce. Otázka státoprávní příslušnosti Ašska zůstávala stále nevyřešena stejně jako před stoletím. Spor Zedtwitzů z Marii Terezii utichl na dobu osmi let. V té době pruský král Friedrich II. podle svého zvyku již po třetí bez vypovězení války zahájil proti Rakousku válku, která vešla později ve známost jako sedmiletá. Je zajímavé, že tato válka měla počátek v Kanadě. A to roztržkou mezi Anglickými a Francouzskými osadníky, která se přenesla do Evropy. Angličané požádali Rakousko o spojenectví, ale Marie Terezie je odmítla. Zato pruský král Angličanům spojenectví nabídl a hned jednal. Rakousko díky vzniklé situaci uzavřelo spojenectví s Francií a s Ruskem. Zedtwitzové ve snaze vyřešit svůj spor s císařovnou Marii Terezii vypracovali smírnou dohodu známou jako, Temperament“, v níž v 17 bodech navrhli mírové vyrovnání. Požadovali, aby i nadále mohli používat titul „Reichsfreie adelige Zedtwitzische Gerichte“, aby ve vztahu k Augšpurskému vyznání mohla v oblasti víry rozhodovat německá univerzita, žádali potvrzení, že jejich území nebude připojeno k chebskému okresu. Ze své strany se za to zavazovali uznávat jako svoji vrchnost Českou korunu. Prostřednictvím svého soudního správce Fridricha Karla Temlicha se obrátili na Českou dvorní kancelář ve Vídni a po několika měsících čekání v únoru 1757 dostali jménem Marie Terezie Resolution, čili vyjádření k jednotlivým bodům „Temperamentu“. Všech 17 bodů bylo projednáno, některé byly přijaty kladně, jiné odmítnuty. Mělo jim být povoleno užívání osobního predikátu „Reichsritter¨, ale bez říšské svobody. Dokonce jim měli být potvrzeny všechny dosavadní listiny a privilegia a zachována i náboženská svoboda, ale jakékoliv spojení se saskou konzistoří se zakazují ‚, sub poena excitation ¨ čili pod trestem ztráty majetku. Zedtwitzům se opětovné připojení jejich panství do chebského okresu nelíbilo. Na rozmyšlenou měli lhůtu 6 týdnů a 3 dny. Jediný, kdo tuto rezoluci přijal, byl mladý krásenský pán Luis, který byl v té době již plnoletý a ujal se svého panství. Podepsal 17. ledna 1760 a tím pádem přijal bezpodmínečnou podřízenost k české koruně. Ostatní členové rodu se nemohli rozhodnout a jen Karl Anton Filip von Zedtwitz ze zámku Smrčiny v prosinci 1761 písemně protestoval u české apelační komory proti všem dosavadním jednáním. Podobně jako hřbitov i evangelický kostel nepostačoval rostoucímu počtu obyvatel. Roku 1747 byl položen základní kámen nového kostela. Honosná stavba kostela byla budována v letech 1747–1749 a první adventní neděli roku 1749 byl vysvěcen. Kostel byl schopen pojmout až 4000 návštěvníků. V této době pocítilo Ašsko tíhu dlouhých válek, které vedla císařovna Marie Terezie. Sedmiletá válka nezaměstnávala jen Habsburské úřady, neboť Ašsko trpělo nejen průchody jednotlivých vojsk, ale i vícedenními pobyty v jednotlivých obcích, nucenými dodávkami jako bylo: krmení pro koně, dodávky prasat, telat, po případě i financí na výživu vojska jedné či druhé strany. Za sedmileté války došlo roku 1759 u Nebes k bitvě, která pro obyvatele Ašska znamenala přímou válečnou zkušenost. Přestože bylo Ašsko chráněno již zmíněnými královskými insigniemi Salvou Guardií před pleněním a vypálením, ale nezbraňovala povinnosti zásobovat jednu či druhou stranu. Záleželo na tom, která právě vítězila. Což jak jistě uznáte, nebyla žádná výhoda. Díky tomu začala značně narůstat chudoba zdejšího obyvatelstva. Po skončení války v lednu 1764 český stát upozornil Zedtwitze, že již v roce 1757 jim hrozila žaloba za neplnění poddanských povinností, což by se mohlo touto žalobou klasifikovat jako rebelie a neposlušnost a mohla by vést ke ztrátě všech lén, práv a svobod. Zároveň byli upozorněni na to, že jakožto zemští poddaní jsou vtěleni do rakouských dědičných zemí. Na základě tohoto vtělení byl na Ašsku zaveden v říjnu 1763 kolkový papír a v říjnu 1764 zemské gubernium nařídilo na ašském území odebírat rakouskou sůl. Ašsko po celá staletí užívalo saskou sůl, která byla dovážena z Halle am Saale a nyní mělo používat mnohem dražší sůl dováženou až se Solnohradska – Salzburska. Obyvatelé samozřejmě odmítali drahou sůl kupovat a začali saskou sůl pašovat. České úřady poslaly do Aše posádkou 30 mužů na účet vrchnosti s hrozbou, že posádka bude každých 14 dní posilována o pět mužů po dobu odporu. Nespokojenost obyvatelstva, která vznikla 14 dní před tím díky katolické provokaci, ještě vzrostla. Katolická provokace spočívala v tom, že katolický domácí kaplan se svými služebníky v ornátu v průvodu a se zpěvem vyšel z uzavřeného Mikulášského vršku a prošel vítězoslavně celým městem. Zedtwitzové si samozřejmě znovu stěžovali na Corpus Evangelicorum, ale bezvýsledně. České úřady zvýšily svůj tlak zavedením tabákového monopolu. Zedtwitzové se uchýlili na své statky do Saska na zámek v Ester, načež rakouské vojsko obsadilo hranice, aby je odřízli od ašské základny. Občanům bylo zakázáno je jakkoliv podporovat, nesměli platit poplatky ani posílat desátky. Právní spor a zvlášť postup České koruny začal vzbuzovat nežádoucí pozornost evropské veřejnosti, a tak roku 1767 zveřejnila Česká koruna právní rozklad svého postupu proti Zedtwitzům, který vypracoval dvorní říšský rada Karel Adolf von Braun, nazývaný zkráceně Unterricht. Rozklad obsahoval 179 foliových stran a 36 příloh. Téhož roku sepsal svůj rozklad Johan Jakub von Moser, zkráceně nazvaný Beantwortung, kde dokazoval, že Česká koruna není zemskou vrchností. Tento právní rozklad obsahoval 132 foliových stran. Apelační komora a Dvorní komora dělaly jako by se jich to netýkalo a nereagovaly ani na přípisy Corpus Evangelicorum, ani na stížnosti Zedtwitzů, naopak v dalším roce zavedli na Ašsku Tereziánský útrpný soudní řád, v roce 1770 následoval mincovní řád, v dalším konzumní clo, v roce 1771 nařídili sčítání obyvatel a dobytka za účelem vypočítání spotřeby soli, v dalším roce došlo k očíslování domů. V následujícím roce vídeňská vláda písemně vydala Weitere Ausführung, kde na 346 foliových stranách a 214 stranách příloh vysvětlovala, dokladovala a zdůvodňovala své kroky. Jenže v této chvíli do sporu vstoupil nejlepší evropský právník té doby a zároveň největší znalec německého státního práva Dr. Johan Stefan Pütter, který byl požádán o nezávislý rozbor a v roce 1772 ho vydal pod názvem Rechtliches Bedenken über die zwichsen der Krone Böhmen und den Herren von Zedtwitz wegem der Unmittelbarkeit Asch obwaltenden Strreitigheit vydáno v Göttingen u J. Christ. Diederich v roce 1772. Na 164 foliových stranách sleduje jen jednu otázku a ta zněla je Ašsko bezprostředně říšským územím či ne? V první části rozkladu sleduje historii Ašska od nejstarších dob, uvádí všechny listiny, které se týkají jeho postavení, probírá jednotlivé stížnosti Zedtwitzů, rozebírá doklady druhé strany, aby došel k závěru, že Aš sice byla kdysi součástí Chebska, ale není žádný doklad o jejich vzájemných vztazích, Zedtwitzové nikdy nepodléhali Chebské radě, vždy se řídili vlastními zákony, na druhé straně nejsou nikde žádné doklady, které by dokazovali bezprostřední náležitost Ašska do Říše, ale skutečnost a historie v průběhu pěti staletí ji potvrzuje prakticky. Ani tento nezávislý právní rozbor nic na skutečnosti nezměnil, dlouholetý spor a vojenská okupace přivedla Zedtwitze na mizinu a vidina úplné chudoby je donutila v prosinci 1774 vzdát se písemně dalšího odporu a podepsáním Temperamentu byl v březnu 1775 po čtyřiceti letech spor ukončen. Jediný, kdo odmítl podepsat, byl smrčinský Karl Anton Filip, který dostal, ještě lhůtu dvou měsíců, aby se mohl rozhodnout, jestli se bude podílet na milosti odpuštění. Ten ale při vzpomínce, jak na něj vojáci uspořádali hon, když chtěl navštívit svou matku, která byla na smrtelné posteli, podpis odmítl, a tak když v roce 1780 byla vystavena nová lenní listina, kde bylo jeho jméno opomenuto. Smírná dohoda zatím změnila svůj obsah, a i počet bodů se zmenšil.

V zásadě dohoda obsahovala následující:

1. Ponechána privilegia Jana Lucemburského – osvobození od daní, ale zavedeno clo
2. Zedtwitzům ponechána soudní pravomoc nižšího soudu, zaveden tereziánský zákoník
3. Vrchnost zaručuje právní ochranu proti poddaným
4. Platí solní, tabákový, celní a razítkový monopol rakouských zemí
5. Vojenská posádka byla stažena
6. Zedtwitzové mohli vydávat nařízení v souladu s českými zákony
7. Ašským cechům byly ponechány jejich zvyky
8. Dosazování úředníků rakouského monopolu náleží císařovně
9. Zedtwitzům bude vydána nová lenní listina
10. Zastavují se všechny sankce proti Zedtwitzům

Jak je vidět z těchto bodů, podařilo se vyhnout spojení s Chebem, podržet si i nadále osvobození od berní, jako snad jedinému šlechtickému rodu v Čechách, podržet si i nadále svrchovanost nad poddanými, navíc jim bylo povoleno k řízení náboženských věcí zřídit vlastní nezávislou konzistoř. Císařovna Marie Terezie prohlásila Ašsko za součást dědičných rakouských zemí a v roce 1775 poté co definitivně zlomila odpor Zedtwitzů, vydala listinu tak zvanou Temperamentní body. Ašsko sice bylo přivtěleno k dědičným zemím rakouským, ale na základě právě této listiny bychom to právě jako porážku Zedtwitzů neviděli. Ašsko i Zedtwitzové byli osvobozeny od daní, dále mohli používat Salvu Guardia a Zedtwitzové měli i nadále nad Ašskem soudní moc. Na druhou stranu tento dokument ukončil samostatný vývoj Ašska. Roku 1780 bylo započato se stavbou katolického kostela na Mikulášském vrchu, vysvěcen byl o rok později. Na místě tohoto kostela byl postaven kostel dnešní. Přičlenění k monarchii znamenalo pro Ašsko velké hospodářské výhody. Došlo k rozvoji řemeslné a průmyslové výroby, zejména výroby textilní, z tohoto oboru hlavně bavlnářství. Díky ekonomickému růstu, roste i počet obyvatel. Počátkem 19. století znamenal také zpomalení rozvoje řemesel na Ašsku, v této době i tato oblast pocítila hospodářskou krizi, která zachvátila celé Rakousko. Na vydání nové lenní listiny si ašská šlechta počkala ještě dalších pět let. Vycházela s temperamentních bodů, a tak se stalo, že prakticky zrušila fideikomis, protože uváděla jednotlivé členy rodu jmenovitě podle sídla. Tím brala na vědomí a zároveň potvrzovala dosavadní dělení majetku mezi jednotlivé rodiny, a tak i potvrdila dvě rovnocenné linie. V první linii – podhradské byly tři rodiny podílející se každá jednou šestinou na celkové rozloze. V druhé linii – krásenské a ašské byly dvě větve, každá s podílem jedné čtvrtiny celého panství. Pro obyvatele Ašska celý spor Zedtwitzů s Vídní mohl zpočátku vyvolávat pocit zadostiučinění, že i na pány jednou dojde. Jenže najednou museli kupovat dražší sůl, platit kolkovné na úředních dokladech, tabák zdražil a jediné co jim zůstalo k dobru, bylo ponechání daňové svobody udělené Janem Lucemburským roku 1331. Tato daňová svoboda posloužila majetnějším mistrům k získání ještě většího zisku a mohli si tak vytvořit základní kapitál k podnikání. Zároveň tuto svobodu mohli využívat řemeslníci a fungovala tak, že čím větší výrobce tím větší úspory. Komu tahle svoboda byla úplně k ničemu, byli zemědělci, jelikož feudální vztahy zrušeny nebyly a oni odváděli z větší části naturální daň a na finanční odvody si většinou vydělávali domácí výrobou přes zimu. V roce 1814 vypukl v Aši obrovský požár, který postihl podstatnou část městyse včetně radnice a zámečku na Mikulášském vrchu. Plamenům padlo za oběť 167 domů a 78 stodol. Zatímco radnice byla o dva roky později obnovena, ašský zámek Zedtwitzů se této obnovy nedočkal. Po katastrofální neúrodě roku 1817 a zničení úrody o rok později vznikl velký nedostatek potravin. Taktéž drobní řemeslníci žili na pokraji bídy, což platilo pro většinu cechů, jeden příklad za všechny: cech ševců, kterým se v 18 století dařilo, tak v 19. století padl do naprosté bídy a téměř zanikl. Samozřejmě se zde projevili vnější vlivy jako napoleonské války v letech 1792–1814, požár roku 1814, státní bankrot roku 1811 a naprosté znehodnocení měny. Rok 1817 byl neúrodný a hned následující rok se přemnožili škůdci a úroda opět nebyla. Jedinému oboru, kterému se dařilo, i díky státnímu dozoru, byla textilní výroba. Vznikla nová obchodní komise, jejímž úkolem bylo dohlížet na užívání domácí příze, která měla navýšit vládě příjem. Čím více se cechmistři snažili udržet cech přísnými podmínkami, tím víc tovaryšů se věnovalo svobodné výrobě mimo cechy, a tak nejvíce na daňové svobodě vydělávali obchodníci a faktoři ať tím, že dodávali materiál nebo hotový výrobek. Vedle domácích surovin – vlna, len – se zpracovávala dovezená bavlna a Ašské výrobky díky tomu, že se vyráběly v manufakturách a později v továrnách a také díky tomu, že byly osvobozeny od daní, šly velice dobře na odbyt. Zemědělství na Ašsku téměř zaniklo. Ašsko se stalo nejprůmyslovější Českou oblastí. V roce 1850 byl ustanoven správní okres Aš s c.k. úřady, ašské území bylo rozšířeno o Hazlov, Polnou a Skalku. Hospodářská moc rodu Zedtwitzů po téměř půltisíciletí skončila. V roce 1854 byl zřízen c.k. okresní soud, čímž byla zrušena i soudní pravomoc Zedtwitzů. Ašsko ztratilo až na daňovou svobodu svoji autonomii. Velmi významným se pro Aš stal rok 1865, kdy získala železniční spojení s Chebem a Hofem. V roce 1872 obdržela Aš, jako místo s počtem obyvatel větším než deset tisíc, statut města. Již na konci 19. století klesala moc šlechty, i když Rakousko-Uhersko byl stavovský stát. Privilegia šlechty se stále více omezovala a kapitál ovládal svět. Jediný, kdo to se Zedtwitzovské rodiny pochopil, byl Kurt Zedtwitz z Aše, prodal svůj statek v Aši, a získané peníze z tohoto prodeje investoval do Doupovské oblasti, kde začal podnikat v zemědělství. Za získané peníze nakoupil lesy na Slovensku a vytěženého tvrdého dřeva v Doupově řezal prkna a trámy.  Díky přílivu textilních dělníků z Chebska a západních Čech přibývalo obyvatel katolického vyznání, proto byl vystavěn nový katolický kostel, vysvěcený 24. září 1872. V Aši byla roku 1853 otevřena Radniční škola, postavená na Radničním náměstí jako chlapecká a dívčí národní škola. Jako druhá velká školní budova byla roku 1878 otevřena měšťanská škola vedle restaurace Střelnice, které předcházelo vybudování tělocvičny roku 1869. Roku 1890 byla otevřena největší školní budova v Aši Kamenná škola, jako národní a měšťanská škola. Rozvoj tovární výroby se projevil dalším rozrůstáním Aše, počet obyvatel vzrostl z 9405 v roce 1869 na 21880 v roce 1910. Spolu s Aší se rozrůstala i její předměstí Mokřiny a Krásná. Pro neustále se zvyšující počet obyvatel nedostačoval primitivní špitál postavený pod nynější Střelnicí, proto byla v roce 1873 dokončena nová nemocnice, postavená v prostorách nynějšího házenkářského hřiště u Tyršova domu. V roce 1907 byl pro nemocnici zakoupen rentgen, jako jeden z prvních ve venkovské nemocnici v Čechách. V roce 1864 byla vybudována plynárna, v letech 1881 – 1890 vodovod, roku 1883 zřízeny městské lázně, roku 1892 založeno městské muzeum a ve stejném roce otevřena hudební škola, v roce 1893 dostavěny budovy odborné textilní školy, která se roku 1903 stala školou středního stupně, roku 1898 byla dobudována elektrárna, 16. října 1899 byl slavnostně zahájen provoz městských jatek, 12. října 1903 byla otevřena Hlávkova škola, roku 1907 byla v dolní části Aše vybudována kanalizace, dosud protékající ulicemi a svedena do Ašského potoka, roku 1908 zřízeno gymnázium. Roku 1883 byla odhalena socha reformátora dr. Martina Luthera, u příležitosti oslav 400. výročí jeho narození. Roku 1861 odkoupila obec Aš od Zedtwitzů vrch Háj, používaný pro těžbu kamene s úmyslem zalesnit a přeměnit jej v park. Dosud holý kopec byl osázen dřevinami a roku 1874 byla zahájena sbírka pro výstavbu kamenné vyhlídkové věže. V roce 1884 postavila ašská sekce Alpského spolku ubytovací hostinec. Až roku 1902 byla sbírka úspěšná, koncem roku 1903 byla stavba věže dokončena a dne 19. června 1904 byla tato 34 metrů vysoká rozhledna slavnostně vysvěcena. Postupně byl realizován plán přeměny Háje na vycházkový park. Na přístupových cestách byly umístěny lavičky, roku 1905 byla na Háji odhalena pamětní deska básníkovi Friedrichu Schillerovi, 20. června 1909 pomník zakladatele německé tělovýchovy Fridricha Ludwiga Jahna a 24. srpna 1913 pomník Theodora Körnera k 100.vyročí předčasného úmrtí mladého básníka a spisovatele. Velkou zásluhu na rozkvětu města, které patřilo svými parky a čistotou mezi přední města Rakouska, měl ašský patriot Gustav Geipel. Jeho zásluhy byly skutečně obrovské, mimo jiné ve své závěti zanechal městu velké pozemky, parky a lesy, 200 tisíc zlatých na stavbu plicního sanatoria, stejnou sumu na stavbu domů pro staré nemocné tkalce a 6 milionů zlatých na dostavbu ulic a krytí dluhů města, za života nechal většinu ašských ulic vydláždit, řadu z nich rozšířil, zřídil fond na výstavbu gymnázia, věnoval pozemky na výstavbu budovy, hřiště a zahrady školy, podporoval městský pěvecký sbor, evangelickému kostelu věnoval nádherné varhany se třemi manuály a 4318 píšťalami. Gustav Geipel zemřel v červenci 1914. V roce 1924 byl G. Gaipelovi odhalen pomník v Okružní ulici, v 90. letech20. století po něm byla pojmenována jedna z ašských ulic. Začlenění Aše do nově vytvořeného československého státu mělo svůj zvláštní průběh. Politickou moc vykonávala Ašská vojenská rada, zajišťující pořádek a zásobování. Tato rada, odmítla požadavky chebských příznivců připojení Chebska k Bavorsku. V roce 1926 bylo otevřeno kino Apollo, vybudované spolkem Svépomoc, v roce 1927 městský ústřední hřbitov a v roce 1928 nová budova pošty. V roce 1930 byla otevřena nově přestavěna budova Střelnice a přestavěné Centrální kino Grety Friedrichové pro 760 diváků. V roce 1931 přesídlili dobrovolní hasiči do nové moderní stanice, v letech 1931–1932 probíhala výstavba celnice v Selbské ulici. Tržním náměstím, které bylo původně v prostoru radnice, se po nové výstavbě kamenných domů po velkém požáru v roce 1814 stalo náměstí sousední. Tento prostor ale neodpovídal neustále se zvyšujícímu počtu obyvatel a nebyl ani důstojnou kulisou většímu shromáždění obyvatel při různých příležitostech. Město roku 1922 odkoupilo Thornovy domy – ašský Špalíček – a koncem roku 1929 bylo započato s jejich bouráním. V roce 1923 byly zbourány další tři domy, ještě v tomto roce byl uprostřed upravené kašny odhalen pomník J. W. Goetha, jediný, na kterém je tento básník zobrazen s krystalem v ruce. V roce 1937 byla v Aši otevřena nová moderní nemocnice a ve stejném roce byl vysvěcen nový centrální hřbitov. Do historie města poté rozhodujícím způsobem zasahují dvě dějinné události:

• Obsazení československého pohraničí 1. října 1938 a 15. března 1939 zbytku republiky vojsky německého wehrmachtu.
• Komunistický převrat v roce 1948.

Nacistická okupace Aše byla ukončena osvobozením 20. dubna 1945 americkou armádou. Následoval odsun většiny původních obyvatel, jako odvetné opatření na základě Benešových dekretů. Po jejich odchodu, sem byli posláni novoosídlenci z Rumunska, Maďarska a Ukrajiny a dosídlenci z vnitrozemí. Ale počty nově příchozích nestačily. K dalšímu úbytku obyvatelstva vedlo rozhodnutí komunistického režimu, z padesátých let, kterým byl ašský výběžek uzavřen jako hraniční pásmo se zvláštním režimem. Zatímco v roce 1938 měla Aš přes 24 000 obyvatel, v roce 1951 klesl počet obyvatel pod 10 000. Dalším charakteristickým rysem této doby byly demolice. Neobydlené domy rychle chátraly, stávaly se neobyvatelnými a musely být zbořeny. První demolice byly provedeny už v roce 1947, kdy bylo zbouráno, ještě s představou zachování Goethova náměstí, zbývajících šest domů ašského Špalíčku. Odhaduje se, že v průběhu dvaceti let od konce druhé světové války bylo v Aši zbořeno 60 % domů. Například zmizela historická část města kolem Tržního náměstí a na Mikulášském vrchu, stejně jako objekty za Lidovým domem, na Hlavní ulici od Střelnice dolů, celá čtvrť na Selbské atd. To, co několik generací budovalo několik staletí, bylo zničeno v průběhu historicky krátkého období pouhých několika let. K jedné z největších tragédií došlo 19. ledna 1960, kdy vyhořela jedna z nejkrásnějších památek Aše, evangelický kostel Nejsvětější Trojice. Vznikla nová sídliště z panelových domů, v letech 1962–1968 vzniklo přes 1000 nových bytů. Jenže projekt vytvořený v roce 1962, který měl z Aše vytvořit nové moderní město, se příliš nepovedl, protože se vůbec nehodil ke stávající architektuře města. V 70. letech byl sice otevřen dům služeb, nové samoobsluhy, nové nádraží, obchodní dům Centrum, krytý plavecký bazén, tenisové kurty, lyžařské středisko, v roce 1984 nová čistička odpadních vod atd., pokračovala bytová výstavba, ale prostranství po demolicích v centru města zůstala neupravena a nebyla ani zastavěna. Zdevastované město se z tohoto jevu, dodnes nevzpamatovalo. Ukončení komunistické vlády v roce 1989 přineslo pro Ašsko významné změny. 1. července 1990 byl otevřen hraniční přechod Aš – Wildenau. Pro obyvatele Aše nastala nová situace. Z ospalého městečka na konci světa bylo najednou místo, kam se za nákupy a službami valí tisíce obyvatel sousedního německého příhraničí. Tradiční textilní výroba je v útlumu.  Postupně končí Tosta, Ohara, Krajka, končí i další velké podniky, které měly větší počet zaměstnanců Aritma a Kovo. Přibývají soukromé firmy a živnostníci nabízející své služby. 17. června 1997 je slavnostně otevřena továrna PLM vyrábějící plastové obaly, převládá podnikání na bázi Česko – Německé spolupráce. Postupně dochází k dostavbě Hlavní ulice, přibývá domů soukromých investorů, rekonstruovány jsou zanedbané komunikace a chodníky. O zástavbu spodní části Hlavní ulice, v sousedství Goethova náměstí se postaralo město výstavbou 129 nových bytů. Na začátku tohoto tisíciletí končí svou historii nemocnice, později aktivitou soukromého investora přeměněna na léčebnu dlouho době nemocných, střední průmyslová škola textilní je sloučena s gymnáziem, znovu obnoveným na počátku 90. let, řada bývalých vojenských objektů nachází své civilní využití. Je dokončena I. etapa silničního obchvatu města, modernizována čistička odpadních vod. 1. ledna 2003 se Aš v rámci reformy územní veřejné správy stala obcí s rozšířenou působností pro územní obvod čítající necelých 18 000 obyvatel. V letech 2005–2008 byla v několika etapách rekonstruována Hlavní ulice, která je nejdůležitější dopravní tepnou města. Postupně byla opravována školská zařízení. Téměř veškerý městský bytový fond byl zprivatizován nájemci bytů, což se projevilo na rozsáhlých modernizacích panelových sídlišť. I za pomoci evropských fondů se opravila městská knihovna, muzeum a jeho bezprostřední okolí, kde vznikla meditační zahrada, opravila se či vznikla nová sportoviště, v roce 2010 byl na vrchu Háj vybudován areál s širokou nabídkou sportovního vyžití, postaveny byly dvě cyklostezky, propojující Ašsko s Německem, upraveno bylo Masarykovo náměstí a nedaleké sady Míru s letní scénou. Mezi největší zaměstnavatele patřily na začátku druhého 21. století společnosti Nostra, Patainer Czech Holdings a ILOS Industrie logistic service. Ke konci roku 2012 mělo město Aš 13 tisíc obyvatel.

AŠ-tvrz MIKULOV

První zpráva o Aši pochází z roku 1270, kdy byl postaven první ašský kostel, jehož patronát daroval Jindřich z Plavna řádu německých rytířů. Ve druhé polovině 13. století však na Ašsku vzrůstal vliv pánů z Neubergu. V roce 1315 zastavuje Chebsko císař Ludvík Bavor českému králi Janu Lucemburskému. V této době byla většina ašského území v držbě právě pánů z Neubergu. Nároky na toto území si však činili páni z Plavna, páni z Weidy a hlavně město Cheb. Došlo k ozbrojenému střetu a Konrád z Neubergu byl přinucen slíbit Chebu poslušnost. Jenže vzápětí Neubergové situaci vyřešili velice kulantně. V roku 1331 nabídli své statky dobrovolně českému králi Janu Lucemburskému. Ten jim obratem dal významné daňové úlevy a práva, a Aš připojil ke svým zemím. Pravděpodobně páni z Neubergu si zde v kolem poloviny 14. století postavili v části zvané Mikulov tvrz. Po smrti Konráda z Neuberga, který zemřel koncem 14. století, bez mužského potomka, zdědil Kopaniny a Podhradí a pravděpodobně i ašskou tvrz, manžel jeho dcery Hedwigy Konrád Zedtwitz. Postupně Zedtwitzové na Ašsku upevňovaly svoje postavení, tím že získali také Doubravu, Horní a Dolní Krásnou a další menší obce. Petr Zedtwitz ovládl na přelomu 14. a 15. století téměř celé Ašsko. Tvrz na Mikulově upevňovala jejich moc nad městem Aší při důležité cestě z Chebu do Saska a Durynska. Drželi ji až do roku 1534, kdy ji od nich koupil za 2000 zlatých rýnských Tomáš Dressel ašský soudní správce, zástupce lenního pána Zedtwitzů, respektive českého krále. Jelikož však na tvrzi nesídlil tak zanikla. Dnes již nelze určit, kde stála.

Starý zámek

Zedtwitzové ještě před prodejem postavili na Mikulášském vrchu tak zvaný starý zámek. Když prodali Zedtwitzové Mikulov s tvrzí v roce 1534 Tomáši Dresslovi, přestěhoval se nový majitel právě do tohoto v této době nově vystavěného zámku. Od dědiců Tomáše Dressla koupily ašský zámek zpět Zedtwitzové a v roce 1659 jej ale opět prodali bohatému chebskému měšťanovi Kašparu Bruschovi. Ten se roku 1648 stal soudním správcem, také se psal s Neubergu, roku 1659 se stal chebským purkmistrem. Roku 1670 přikoupil ještě za 1200 zlatých rýnských i statek Otov u Házlova. Roku 1689 prodal Mikulov za 4000 zlatých rýnských zase Zedtwitzům zpět.

Starý zámek stával na místě domů č. p. 150, 151 Holštejnský dvůr, 152 hospodářská budova s kaplí z roku 1709, 153, 391 a 400 okolo Klauberovi zahrady, vzniklé později v místech zámeckého dvora. Podobu zámku známe až z roku 1780, tehdy jej tvořily jednoduché hrázděné patrové budovy, obklopené hradbami. V této části města stával kostel svatého Mikuláše, zbořený v roce 1630 v souvislosti se Švédským vpádem. Dnes na jeho místě stojí pseudorenesanční kostel z roku 1867.

Starý zámek byla jednopatrová budova obdélného tvaru, kterou kryla valbová střecha s několika komíny. Stávala v čele poplužního dvora, a zprava i zleva ji obklopovaly hospodářské budovy. Průčelí zámku bylo sedmiosé a hlavní vstup byl umístěn mimo jeho osu. Nároží stavby zdobila ozdobná bosáž.

Nový zámek

Starý Ašský zámek zanikl při požáru roku 1814, Zedtwitzové dali přebudovat dvorec Vorwerk na zámek. V 60. a 70. letech Kurt Zedtwitz prodal starý zámek jako spáleniště a nový zámek městu Aši. To z nového zámku velkým nákladem vybudovalo špitál. Dnes po něm není ani stopa, protože byl v roce 1977 zbořen.

Vlastníci

z Neubergu (z Najperka)

Konrád z Neuburgu měl jedinou dceru Hedwigu, pravděpodobně zahynul kolem roku 1395 při uherském vojenském tažení.

Zedtwitzové z Zedtwitz, pocházejí z obce Zedtwitz u Hofu. První písemná zpráva o tomto rodu pochází z roku 1288. Od konce 14. století žili na Ašsku a Chebsku. O čtyři sta let později získali povýšení do říšského hraběcího stavu a inkolát v Království českém. Na počátku 15. století skoupili všechny panství pánů z Neuburku. Zároveň se rozdělili na tři větve libštejnskou, kynžvartskou a Neuburskou, a to podle držených sídel. A. Sedláček píše, že tyto větve se tak rozrostly, že se jim v příčině plodnosti a počtu málokterá šlechtická rodina vyrovnávala. Prostřední větev zůstala v rytířském stavu, druhé dvě se staly hraběcími. Vlastnili četné statky, například Ašsko až do roku 1945, patřil jim Bezvěrov, Doubrava, Dvoreček, Chlumeček, Kopaniny, Kynžvart, Libštejn dnes Libá, Neuburk dnes Podhradí a další. Zedtwitzové byli od poloviny 16. století luteránské víry a někteří z nich přestoupili ke katolictví až o dvě století později. O majetek kvůli svému vyznání nepřišli.

Konrád Zedtwitz v polovině 14. století zbohatl tak, že mohl rozšířit své panství a vejít do historie jako Konrád Bohatý.

Peter Zedtwitz vnuk Konráda Zedtwitze měl velmi prestižní postavení v tehdejší urozené společnosti Regnitzlandu. Zúčastnil se na straně norimberského purkrabího Friedricha V. Norimberského bojů proti Švábskému městskému svazu a v roce 1377 dostal od něho náhradu za škody, které utrpěl v Alsasku a Švábsku. Později se stal rádcem purkrabího a v jeho zastoupení častěji rozhodoval spory mezi franskou šlechtou a chebskou radou. Rozšiřoval své panství kupováním statků, například roku 1390 získal Schölind mezi Brunnem a Vielitzi, ale i na Ašsku, jak svědčí daňová kniha města Chebu.

Konrád I. Zedtwitz nejstarší syn Petera Zedtwitze. Oženil se s Hedwigou z Neyperku jedinou dědičkou Konráda z Neuburku. Měl s ní syna Konráda z Zedtwitz. Pravděpodobně padl při vojenském tažení do Uher kolem roku 1408.

Jindřich (Heindrich) Zedtwitz byl nejmladší syn Petera Zedtwitze. Kdy se narodil, není známo, jen lze předpokládat, že tomu bylo kolem roku 1380, jistější je doba jeho úmrtí roku 1446 nebo 1447. Otec mu musel zajistit kvalitní vzdělání, neboť již od mládí se dal na úřednickou dráhu. Ještě za života svého otce byl v letech 1404 – 1407 hejtmanem v Schönecku a později sloužil norimberskému purkrabímu a v jeho přízni se staral o rozšíření rodového jmění.  Byl velmi schopný hospodář a neustále zvětšoval svůj majetek. Roku 1412 se Jindřich podílel na akcích Panské jednoty proti městu Chebu. Jinak se ale v husitských válkách držel stranou. Jeho významné postavení dokládá účast na shromáždění říšských předáků v Řezně, kde od krále Zikmunda obdržel 30. července 1422 dokument, kterým král Zikmund oddělil Ašsko od Chebska a potvrdil mu lenní držbu ašsko-neuberského území a všechna předešlá osvobození a výsady. Za husitských válek se Jindřichova moc upevnila, a stal se v této době i významným diplomatem. Jeho panství se rozšířilo o pevnost v Libé, která byla vázána na Cheb, usedlosti kolem Hofu a další statky Elster, Plauschvitz, Magwitz v Sasku.

Konrád II. Zedtwitz byl nejstarší syn Konráda Zedtwitze a Hedwigy z Neuburgu. Chybí jakékoliv zprávy o jeho osudu, lze se jen dohadovat, že žil přibližně v letech 1410 – 1459. Nevíme, ani jak se jmenovala jeho manželka, ale dochovaly se doklady o jeho čtyřech synech, Konrádovi, Vítovi, Ulrychovi a Georgovi.

Konrád III. Zedtwitz byl syn Konráda II. Od svého strýce Heinze z Libé koupil dvorec Lohenstein – Dvoreček u Františkových Lázní – za 1 000 zlatých. Podle ceny to muselo být skoro panství. Konrád se za mladší bratry zúčastnil v Chebu zásnub dcery Jiřího z Poděbrad Zdeny se saským vévodou Albrechtem. Saský kurfiřt roku 1469 mu udělil dosavadní léna v Sasku, ale jen jemu samotnému. Tato léna byla – Elster, Raun, Eichichit a další. Jeho bratři je mohli zdědit jedině v případě, že by zemřel bez mužského potomka. Za své sídlo si zvolil Elster. Sám sebe počítal mezi saské šlechtice a jeho vliv v podhradské větvi byl neznatelný.

Vit Zedtwitz byl syn Konráda II. Zemřel v roce 1509. Měl dva syny Heinricha a Hanse a dvě dcery.

Hanz Ulrich Zedtwitz byl syn Konráda II. Oženil se s Martou roz. z Künspergu. Měl čtyři syny Georga, Fridricha, Krištofa s Šebestiána. Dospělosti se dožili jen Georg a Šebestián. A on sám je přežil. Jeho druhou ženou byla Anna z Pappenheimu. Hanz umírá ve vysokém věku v roce 1599.

Šebestián Zedtwitz byl syn Ulricha. Zdědil po svém bratru Georgovi spolu se synovcem Tomášem Jáchymem ve Vogtlandu poplužní dvůr v Talvitz, stejně jako tamní mlýn, zámek v Planwitz ze 13 statky ve vsi včetně nižšího i vyššího hrdelního soudu, dále některé statky a poplatky v Triebel, Bösenbrunn, Raunu a další. Šebestián sídlil v Aši, odkud ovládal po smrti svého synovce Tomáše Jáchyma celou polovinu Zedtwitzovského majetku. Měl syna Hanse Ulricha. Spolu se svým bratrancem Heinrichem II. se postavil Jindřichovi IV. z Plavna. Zemřel pravděpodobně v roce 1551.

Heinrich II. Zedtwitz byl syn Víta Zedtwitze a bratr Hanse. Zastával úřad smírčího soudce. První písemná zpráva, která dokazuje, že již byl v úřadu, je z 24. března 1512, kdy rozhoduje jako smírčí soudce rozepři šlechtického rodu von Felitzsch, v roce 1527 vystupuje jako poručník nezletilých dětí příbuzného Siticha von Zedtwitz z Brambachu při vyrovnání s vdovou a její dcerou. Vdově určil roční příjem 100 zlatých a její dceři 30 zlatých a při provdání věno 500 zlatých. Podle činnosti obou bratrů je vidět, že museli mít právnické vzdělání, ale kdy nebo jak je nabyli, není známo. Neexistují o tom žádné písemné doklady. Příkladem bystrosti obou bratrů je svatební smlouva jejich sester, kterou zpracovali společně a v níž je zajistily pro případ ovdovění. Také víme, že oba bratři byli stoupenci Luthera, což pro ně mělo i nesporný politický a ekonomický význam, protože církevní majetek a rozhodování o něm i o obsazení církevních funkcí, přecházelo do jejich rukou. Přesto není známo, že by na Ašsku v této době sloužili mši reformovaní kněží. Byl také hejtmanem Vogtlandu. Z tohoto úřadu byl však v únoru 1548 odvolán Jindřichem IV. z Plavna. Měl syna Hanse Heinricha, ten však zemřel na prahu dospělosti již v roce 1535 a syna Eustacha. Zemřel roku 1561.

Hans Zedtwitz byl syn Víta a bratr Heinricha II. Zdědil spolu s ním podhradskou část Zedwitzovského panství. Když v roce 1530 došlo ke sporu mezi městem Chebem a chebskou šlechtou kvůli právu na vaření piva a církevní dani, byl ustanoven smírčí soud, v němž zasedal Hans Zedtwitz společně s Jindřichem z Koněřic, který byl v té době jáchymovským hejtmanem. Oba jmenovaní pak rozhodovali i spor mezi vogtlandským rytířstvem a městy Plavnem, Olešnicí, Adorfem, Markneukirchenem a to na nařízení saského kurfiřta, spolu s dalšími dvěma právníky s Jeny. Zemřel roku 1555. Jeho manželkou byla Walburga z Reitzensteinu, se kterou měl dceru, která zemřela na jaře následujícího roku.

Eustach Zedtwitz byl syn Heinricha II. Zemřel roku 1560 ve věku 49 let. Získal vysoké vzdělání na univerzitě v Lipsku. Ve věku 23 let se oženil s Annou z Witzleben na Vokově. Vzhledem ke své vzdělanosti se zúčastnil boje za samostatnost Ašska proti pánům z Plavna a měl i podíl na rozšíření evangelictví na panství svého otce. Měl syny Adama a Hanse Heinricha a tři dcery.

Adam Zedtwitz byl syn Eustacha Zedtwitze zemřel roku 1609 bez mužských potomků.

Hans Heinrich Zedtwitz byl syn Eustacha Zedtwitze a bratr Adama Zedtwitze. Zemřel roku 1584, bylo mu 44 let. Zanechal po sobě tři syny. Osmiletého Hanse Adama a dvouletého Hanse Bertholda, kteří nakonec zůstali jako jediní mužští potomci a zdědili celé panství r. 1609. Třetí syn zemřel v dětství.

Hans Adam Zedtwitz byl syn Hanze Heinricha a bratr Hanse Bertholda. Po dělení majetku v roce 1615 se usídlil v Podhradí. Jeho první manželkou byla Sibyla z Schaurothu , se kterou měl syna Hanse Heinricha. Sibyla však záhy zemřela. Druhou ženou se stala Sabina z Wirsbergu a s ní měl dceru a další tři syny Krištofa Adama, Albrechta Ernsta a Krištofa Karla. Zemřel roku 1616 ve věku 40. let.

Hans Berthold Zedtwitz se dal do přestavby Kopanin, protože na ašském zámku žila ještě stále vdova po Hansi Heinrichovi Anna z Pappenheimu. Hans však přestavbu zámku v Kopaninách nedokončil. Zemřel roku 1619 ve věku 37 let. Zanechal po sobě jediného syna Adama Edrmana.

Hans Heinrich Zedtwitz měl za manželku Johanu Brüllenhoferovou z Burkersdorfu. Měli spolu syna Hanse Georga a tři dcery. V říjnu roku 1627 se dostavila do Chebu protireformační komise pod vedením královského komořího hraběte z Vrtby, královského rady hraběte Pavla Michny z Vacínova, hejtmana loketského kraje Hertha z Letersdorfu a apelačního rady Bartoloměje Brunnera ze Skalné. Před tuto komisi za celý rod předstoupil tehdy třiadvacetiletý Hans Heinrich, který zde zastupoval své nezletilé bratry a svého nezletilého bratrance. Komise ho chtěla donutit k tomu, aby se stal katolíkem, anebo aby své panství prodal a vystěhoval se. Ale Hans byl díky svému soudnímu správci Hansi Heinrichovi Dresslovi velmi dobře připravený. Zemřel roku 1636 ve věku 30 let.

Adam Erdman Zedtwitz se oženil s Annou Sibylou Rosinou Mulz von Waldau. Ve třiceti letech se stal nejstarším a hlavou rodu. Dokončuje rekonstrukce Kopanin a vlastní dvě třetiny Zedtwitzkého panství. Bere si k sobě na zámek osiřelého desetiletého synovce Josefa Adama syna zesnulého bratrance Krištofa Karla. Jelikož sám byl bezdětný, tak svého synovce později adoptoval. Umírá v roce 1669 ve věku padesáti let a jím vymírá celá kopaninská větev.

Josef Adam Zedtwitz měl se svou ženou Annou Dorotheou dva syny a tři dcery. Zemřel roku 1684.

Anton Josef Franz Zedtwitz roku 1702 převzal vládu nad Ašskem z rukou svých poručníků. Z důvodu svatby s Marií Josefou z Hertenberka konvertoval ke katolizmu. Byl poněkud slabé tělesné konstituce. Zahájil rekatolizaci Aše. Nemohl rekatolizovat celé Zedtwitské panství, i když byl většinovým vlastníkem, patřily mu dvě třetiny, protože podle kodexu rodu měl jen jeden hlas a zbývající členové by ho přehlasovali.  Zemřel roku 1731 bez mužských potomků.

Georg Adam Zedtwitz mluvčí Zedtwitzů ve sporu s Marií Terezií, který začal roku 1747.

Johan Anton Franz Zedtwitz zakladatel Krasensko – Ašské větve rodu 1768 – 1854. Měl sedm synů.

Emanuel Zedtwitz 1807 – 1876 syn Johana Antona Franze Zedtwitze. Byl zvolen říšským delegátem.

Franz Josef Zedtwitz se narodil v roce 1857 a zemřel roku 1914. Byl syn Johana Antona Franze Zedtwitze. Jevil lásku k Elstru, který často navštěvoval, staral se o zvěř v lesích. Byl delegátem zemědělského spolku v Zemské kulturní radě. Jeho manželkou byla Bethlem Gábor, která pocházela ze Sedmihradska, později ohluchla a dorozumívala se jen písemně. Svého manžela přežila o 14 let a byla pohřbena v roce 1928 v Aši. Franz byl pohřben v hrobce v Bad Elster. Měli spolu dva syny Armina a Ericha.

Armin Zedtwitz pracoval jako chemik v Brazílii. Po vypuknutí první světové války se urychleně vrátil a pracoval v první vojenské chemičce ve Vídeňském Novém městě, kde při náhodné explozi zemřel.

Erich Zedtwitz nezvládl ekonomicky panství, a tak v průběhu hospodářské světové krize ho musel prodat (218 ha). Odebral se do ústavu pro staré v Ostrově nad Ohří.

Zajímavosti

V roce 1683 byla zřízena dopisová pošta na trase Cheb – Hof navazující na spojení na Lipsko – Hof- Norimberk. Poštovní stanice v Aši byla zřízena z popudu poštmistra Johanna Michaela Widmanna. Ašským poštmistrem byl jmenován Nikolaus Künzel hostinský od Zlatého Jelena, ten poštovní úřad spravoval jen několik let. Jeho dcera se 30. ledna 1699 provdala za Johanna Ambrosia Langheinricha z Hofu, jehož otec byl majitelem nejvýznamnější poštovní stáje v Hofu. Je velice pravděpodobné, že Langheinrich nastoupil na post ašského poštmistra již v roce 1700. Je zakladatelem ašské poštmistrovské rodiny, která poštmistrovský úřad vykonávala až do jeho zestatnění v roce 1874. První aktivitou Langheinricha, která vycházela z popudu pražského poštovního ústředí, bylo vytvoření příčného spojení z Aše do Adorfu. Po přeložení linky Lipsko- Cheb na trasu přes Adorf, tak mělo být pro Aš zachováno napojení na tento důležitý poštovní spoj. Aš byla v té době napojena také na linku Cheb – Erfurt, která vedla právě přes Aš a Hof. V oné době byl poštovní provoz v Aši zanedbatelný. V celém Ašském regionu bylo v roce 1688 pouhých 508 domácností, z čehož městečko Aš jich mělo 143 a Rossbach 71. V této době, kdy průměrná domácnost čítala zhruba osm členů, dojdeme k přibližnému počtu 4 000 obyvatel celého Ašska. K tomu také bylo přihlíženo při stanovení výše služného poštmistra, což za poštmistra Langheinricha činilo 144 guldenů ročně. Jeho syn Johann Ernst Langheinrich převzal tento úřad v roce 1740. Nejvýznamnější událostí v jeho služební kariéře bylo zřízení poštovního spojení mezi Prahou a Erfurtem. Sousední poštovní úřady se nacházely v Hofu a Mühlessenu. Ašská hraniční poštovní stanice hrála důležitou roli jak pro Rakousko-uherskou poštovní správu, tak i pro Říšskou poštu Thurn-Taxisů. Z tohoto důvodu se obě strany snažily zajistit si spolupráci s ašským poštmistrem. Po zprovoznění nového poštovního spojení se Langheinrich dostal do přímého kontaktu s Říšskou poštou Thurn-Taxisů a nedlouho poté byl zavázán také jako císařský správce Říšské pošty Thurn-Taxisů v Aši, protože byl zodpovědný za přepravu poštovních vlaků do Hofu. Díky tomu měl na ašské poštovní stanici dvojí funkci. Byl císařským říšským poštmistrem, který podléhal vrchnímu poštovnímu úřadu Thurn-Taxisů. Tato zdvojená funkce byla u ašských poštmistrů zachována až do roku 1818. Langheinrichova činnost spočívala převážně v odbavování pošty, zapisování údajů osob cestujících poštovními dostavníky, příjmu dopisů, peněžních zásilek, balíků, kufrů, a beden. S přesností si tehdy nikdo nedělal žádné velké starosti. Především v zimním a jarním období docházelo určitě k poměrně velkému zpoždění. Pro cestující, kteří tehdy cestovali společně se zásilkami, bylo proto velmi příjemné se občerstvit a odpočinout si v poštovním hostinci U zlatého jelena. Po smrti Johana Ernsta v roce 1761 převzal poštovní správu v Aši jeho syn Johann Gottlieb Langheinrich. V průběhu jeho poštovní služby se z říšského poštovního spojení Erfurt-Praha stala zaběhlá instituce. O poměrech na Ašské poštovní stanici kolem roku 1780 jsou zachované velmi podrobné informace díky kontrole poštovním revizorem, která proběhla v roce 1782, během které byl sepsán velmi podrobný, dodnes dochovaný, protokol. Tuto kontrolu provedl poštovní revizor Pauerspach, který byl pověřencem hrabat Thurn-Taxisů. Právě Pauerspach vypracoval tento velmi podrobný kontrolní protokol o této císařské říšské a zároveň c. k. české poštmistrovské úřadovně. Je v něm uvedeno, že Johann Ernst Langheinrich byl dne 22. ledna 1751 místopřísežně jmenován c. k. českým poštmistrem, a že 3. února 1763 získal od knížete Alexandra Thurn-Taxis patent říšského poštovního správce. Tento patent byl potvrzen i jeho následníkem knížetem Karlem Anselmem Thurn-Taxis 31. července 1773. Majetek poštmistra byl vyčíslen na cca 10 000 guldenů. Skládal se z objektu pošty s hostincem, z malého domku na náměstí, z třiceti plošných jednotek polností a osmi plošných měrných jednotek lesních porostů, které vynášely čtyřicet kup sena. Poštmistr byl označován za poddaného barona Cedvice, ale zároveň také království českého. Také se zde pochvalně zmiňuje o hospodaření hostince U zlatého jelena. Poštmistr ho spravoval osobně a měl vlastní postilu s dvěma pomocníky. Vlastnil také dva polozakryté a dva otevřené nákladní vozy a pět výtečných koní. Měl nárok na služební oblek, který dostával od vrchního poštovního úřadu v Norimberku. Tento služební oblek se skládal ze dvou uniforem, dvou úředních holí a dvou klobouků. Každá hůl a klobouk v ceně 4 guldenů. Toto bylo obměňováno vždy po dvou letech. A teď si jen tak pro představu přiblížíme, jak probíhal běžný provoz na ašské poštovní stanici. V neděli v noci mezi 22 a 23 hodinou přijížděl z Chebu pražský poštovní vůz. V Aši měl třičtvrtěhodinovou přestávku vyhrazenou pro nakládání a vykládání zásilek. Poté pokračoval přes Hof do Erfurtu. V pondělí mezi 5 a 6 hodinou přijížděl erfurtský poštovní vůz opět přes Hof. Také on zde měl třičtvrtěhodinovou přestávku určenou pro nakládku a vykládku pošty, poté vyjížděl přes Cheb na Prahu. Ve středu přijížděl pražský poštovní vůz, stejně jako v neděli a ve čtvrtek přijížděl erfurtský vůz podle stejného řádu jako v pondělí. V kontrolní správě jsou dále uvedeny všechny okolní osady, které mohly podávat a odevzdávat poštovní korespondenci v Aši. Dovoz této korespondence do Aše byl zajišťován pouze náhodnými posly. Mezi místy, která spadala pod správu ašské pošty, bylo možno nalézt také tehdejší bayreuthský městys Selb. Toto sběrné území však nesouhlasilo s historickými hranicemi Ašska. Z důvodů dvojitého úřadu dostával ašský poštmistr plat ze dvou stran. Od Thurn-Taxisů z Norimberku dostával plat v hodnotě 200 guldenů, jakož i třetinu poštovních příjmů, které byly odhadnuty na 60 guldenů ročně, celkem tedy 220 guldenů a od vrchního c. k. poštovního úřadu v Praze nedostával žádnou pevně stanovenou částku, za to mu byly přiklepnuty dvě třetiny poštovních příjmů, které byly odhadnuty na 282 guldenů. Jeho příjmy z této strany tedy v roce 1780 činily pouhých 188 guldenů, na místo 200 guldenů sjednaných v roce 1751. Kromě toho dostával poštmistr na nový rok prémii v hodnotě 5. guldenů a za každý dopis doručený adresátovi obvykle jeden krejcar, občas i více. Podle jeho údajů činil krejcarový příjem v roce 1780 50 guldenů. K tomu musíme připočítat tržby za poskytování koní na zvláštní poštovní zásilky. Tyto příjmy činily podle vlastních údajů poštmistra 523 guldenů. K tomu máme ještě poplatky za rozvoz novin, které nebyly vykazovány jako takové. Podle těchto informací se můžeme zhruba pokusit o odhad rozsahu tehdejší korespondence. Z dochovaných poštovních záznamů z Aše je patrné, že zásilky byly zpravidla směrovány do dost odlehlých míst. Průměrné poštovné v té době činilo 13 krejcarů za poštovní zásilku. Mezi nimi byly také objemnější zásilky, které bylo možno doručit pomocí koňského povozu, v tomto případě bylo nutné počítat zhruba s 15 krejcary za zásilku. Což by znamenalo, že v roce 1780 bylo odesláno cca 1200 zásilek, tedy 100 zásilek měsíčně. V případě čtyř úředních dnů v týdnu to znamená, že denně bylo doručeno zhruba 6 zásilek. Abychom pochopili význam těchto čísel, tak se musíme krátce zaměřit na růst obyvatelstva po roce 1688. Podle zjištění čítal Ašský region v roce 1688 asi 508 domů. O sto let později máme k dispozici již spolehlivější čísla. Podle nich čítalo Ašsko v roce 1786 1284 čísel popisných. Oproti roku 1688 se tedy počet obyvatel téměř zdvojnásobil a čítal, za stejného předpokladu osmičlenné domácnosti, asi 10 000 obyvatel. S přihlédnutím na tato čísla se zdá být rozsah poštovního styku pozoruhodný, zvláště uvážíme-li že v tehdejší době si mohlo dovolit využívat poštovních služeb pouze několik málo rodin. Údaje kontrolního protokolu nám také dokazují, že Ašské panství udržovalo v roce 1780 podstatně větší poštovní styk směrem do Čech a na východ, než na západ a sever, neboť porto výnosy byly, jak již bylo uvedeno, v poměru 282 ku 60. To znamená, že poštovní styk směrem do říše činil pouze 1/5 celkového poštovního provozu. Přitom v počátcích poštovních služeb byla jistě výhoda na straně Říšské pošty. Na základě předložených obratů je s podivem, proč byl poštmistrovský úřad v Aši vlastně Říšskou poštou Thurn-Taxisů vydržován. Pravdě podobně budeme muset uvažovat v širších souvislostech, a nebrat do úvahy pouze poštovní obrat v Aši. Již sama skutečnost, že podstatná část korespondence z Rakouska směrem na sever šla přes Erfurt, čímž se vyhnula saským poštovním úřadům, a tudíž i jejich poplatkům, činila Říšské poštovní spojení Praha- Erfurt rentabilním. Inspekce měly smysl nejen v tom, že kontrolovaly úřadování poštmistra, nýbrž nabízely také možnost k podávání stížností. V té době existoval spor mezi ašským a hofským poštmistrem ohledně rozdělování zisků z distribuce novin. V Aši bylo mnoho obyvatel, kteří četli noviny vydané na říšském území. K odběratelům patřil i hraběcí rod Zedtwitzů. Tyto noviny bylo nutné objednat přímo u ašského poštmistra, který objednávku předal na nejbližší říšský poštovní úřad, v tomto případě do Hofu. Předplatné nebylo v tehdejší době stanovené pevně, byl to právě poštmistr, který v určitých mezích určoval jeho výši. A jak se zdá, nebyl Langheinrich v tomto směru právě nejvstřícnější. Poštmistr z Hofu, který zaujímal u Thurn-Taxisů vyšší úřední pozici, přirozeně požadoval svůj podíl se zisku z distribuce, avšak Langheinrich nebyl ochoten odvádět mu jakoukoliv část tohoto výdělku. Ohrazoval se tím, že distribuce tisku na Ašsku je jen a jen jeho záležitostí, a proto si také nárokuje veškeré s tím spojené zisky. Vyšší instance v Praze podpořila Langheinricha vyjádřením, že hofský poštovní úřad nemá na Ašsku co distribuovat a poštmistr Wirth z Hofu má být v této věci vyrovnán norimberským vrchním poštovním úřadem na základě poloviny vykázaného zisku. Poté, co v této záležitosti došlo k několikeré výměně korespondence mezi Aší a Prahou na jedné straně, a Aší a Hofem respektive Norimberkem na straně druhé, využil Langheinrich příležitosti kontroly a dne 9. června 1782 opětovně zaslal do Norimberku žádost, ve které stálo, zda by mu v budoucnu nemohly být noviny zasílány přímo do Aše, aby tak mohl obejít Hof. Zda této žádosti Norimberk vyhověl, není známo. Spor byl zřejmě z důvodu předčasného úmrtí Langheinricha, později urovnán pozůstalou vdovou a hofským poštmistrem Wirthem. Úmrtím Johanna Gottlieba Langheinricha staršího dne 4. srpna 1782 končí staré časy ašské pošty. Vdova Langheinrichová zaslala okamžitě po smrti svého muže knížatům Thurn-Taxisům listinu, ve které žádala, aby byl úřad poštmistra převeden na jejího tehdy osmiletého syna, přičemž by jí byly doživotně zachovány z toho vyplívající příjmy. Až do plnoletosti svého syna chtěla vést veškeré poštovní záležitosti sama, jak to ostatně činila po celou dobu manželovy nemoci. V Řezně této prosbě nebylo vyhověno, neboť úředníci se obávali pozdějších sporů mezi matkou a jejím synem. Proto pověřili hofského poštmistra Wirtha, aby s paní Langheinrichovou zahájil jednání ohledně následnictví. Oba pak vypracovali protokol, ve kterém bylo žádáno, aby vdova Langheinrichová byla doživotně ustanovena vedením říšské poštovní stanice v Aši, a aby jejímu synovi Johannu Gottliebu mladšímu byl do budoucna vystaven následnický dekret. Avšak ani tento návrh nebyl v Řezně schválen. Neboť Johan Gottlieb měl s dovršením plnoletosti převzít poštovní stanici a stáj v Aši, a jelikož zároveň zdědil rakouský c. k. titul poštmistra, byly by oba úřady spravovány dvěma osobami. V tom spatřovali úředníci zdroj pozdějších nepříjemných sporů. Aby bylo dosaženo průhledných poměrů, byl nakonec paní Langheineirichové svěřen úřad říšského poštmistra, a to do té doby, než její syn dovrší plnoletosti, a tomu byl vystaven požadovaný dekret. Paní Langheinrichová působila v Aši coby poštmistr až do své smrti v roce 1792. Po její smrti převzal vedení ašské pošty, její tehdy sedmnáctiletý syn Johann Gottlieb mladší, který ji spravoval až do roku 1849. Byl bezpochyby nejvýznamnějším potomkem ašské poštmistrovské rodiny a patří spolu s Michaelem Widmannem z Chebu k největším poštmistrovským osobnostem v severozápadních Čechách. Díky své důvěrné známosti s Goethem, který u něho v Aši často během svých cest do českých lázní nocoval, a se kterým si také dopisoval, se Langheinrich dostal také do krásné literatury. Během svého více než padesátiletého působení v úřadě z toho v letech 1792 – 1818 ve zdvojené funkci, zaměstnával poštovní úřad v Praze a Řezně stále novými projekty, které prosazoval s neoblomnou vytrvalostí, přičemž bylo jedno, zda se jednalo o nové tranzitní komunikační spoje, plány nových silnic, nově budovaná nebo překládaná poštovní spojení, nebo jeho soukromé záležitosti. Příkladem, jak řešil stávající problémy, budiž zřízení provozní pošty mezi Aší a Hofem, kterou provozoval v letech 1803 – 1805. Vše začalo v roce 1749, kdy došlo ke zřízení Říšské poštovní linky Erfurt - Praha, v té době se k přepravě používal jezdec na koni. Je doloženo, že již Marie Terezie vyslovila přání, přeměnit a rozšířit tuto jezdeckou poštovní linku na povozní linku z Prahy do Aše. Tento projekt byl ve skutečnosti realizován pouze zčásti. Již v roce 1791 byla v letních měsících zřízena pravidelná poštovní linka mezi Prahou a Karlovými Vary. Ta však byla již v roce 1793 z důvodu prodělečnosti opět zrušena. Až v roce 1800, po zestátnění karlovarského poštovního úřadu, byla v letních měsících opět zřízena pravidelná povozní pošta mezi Karlovými Vary a Prahou a teprve v roce 1805 pokročila záležitost tak daleko, že do Aše po dlouhé době dorazil první poštovní vůz. Tentokrát přijel z Karlových Varů. Langheinrich systematicky podporoval tento projekt již od roku 1803 a měl zájem především na prodloužení povozní pošty až do Hofu. Dne 7. září 1803 sdělil dvornímu radovi a správci poštovního úřadu v Norimberku von Planckovi, že v Praze se počítá se zřízením povozní pošty z Karlových Varů, přes Cheb a Aš až do Hofu, a navrhl, aby byla, pokud možno, okamžitě zřízena poštovní linka z Hofu do Aše, po které by jednou týdně jezdil poštovní vůz. Jím vypočtené náklady za tento provoz činily 156 guldenů ročně. Knížecí dvorní generální ředitelství Thurn-Taxisů v Řezně reagovalo váhavě, nikoliv však odmítavě, a žádalo poštovní úřad, který realizoval veškerý poštovní styk Říšské pošty se Saskou kurfiřtskou zemskou poštou. Zde se sbíhaly důležité spoje mezi Řeznem a Norimberkem na jihu, Lipskem na severu a Drážďany a Vratislaví na východě. Aby tyto poštovní spoje a s tím související příjmy z poštovního styku zůstaly zachovány, byl postoj k Langheinrichovým plánům odmítavý, a došlo k pokusu o jeho úplné zamítnutí. Ani osobní námitky ašského poštmistra v Hofu nedokázali přesvědčit tamní poštovní úředníky. Ti tvrdili, že by povozní pošta nebyla, nehledě na špatné silnice mezi Ašem a Hofem, v žádném případě rentabilní. Navíc nebylo vůbec jasno, co by se při stávající finanční tísni vůbec do Čech nebo z Čech vozilo. Co se však přepravy zásilek mezi velkými obchodními centry Frankfurtem, Norinberkem, Lipskem, a Čechy týče, existovalo tady mnoho kvalitnějších a také kratších tras, jako například přes Berneck a Cheb do Prahy. Pokud by se mělo vykonat něco pro zlepšení poštovního spojení, dalo se uvažovat maximálně o zřízení pravidelné poštovní linky mezi Bayreuthem a Chebem přes Berneck, kterou by bylo dobré vést průmyslovou oblastí Wunsiedelu. Tam by také bylo zapotřebí zřídit poštovní úřadovnu. Tato povozní pošta by plně postačovala k zajišťování přepravy zboží mezi západem Říše a Prahou. Kromě toho průmysl v okolí Wunsiedelu byl na podstatně vyšší úrovni než průmysl na Ašském panství. Langheinrich, který byl o těchto argumentech spraven, srovnal ze svého pohledu význam obchodních center Hofu a Bayreuthu a došel k tomu závěru, že novou provozní poštou by se z Dolních zemí a západu říše dala přes Hof do Čech dopravovat podstatná část obchodního zboží. Dále tvrdil, že Beyreuth je oproti Hofu z hlediska obchodního centra zcela bezvýznamným. A co se týkalo silnic, tvrzení, že cesty mezi Hofem a Aší jsou na špatné úrovni, je naprosto milné. V této záležitosti je možné se dotázat významné vídeňské spedice. Oproti tomu jsou právě silnice v pohoří Smrčin v zimním období průjezdné jen velmi stěží, čehož bylo důkazem umrznutí jednoho povozníka v roce 1802. Se sněhem je tam nutno počítat dokonce v červnu. Kromě toho průmysl oblasti Sechsämterlandu je ve srovnání s Ašským regionem naprosto bezvýznamný. Jen pro představu trochu úsměvný popis Sechsämterlandu: Schirding je farní ves, Thiersheim je díra se 111 domy bez jakéhokoliv průmyslu, Bernstein a Oberrösla jsou taktéž farní vesnice, Weibenstad je městečko ze 150 domy a 800 obyvateli s několika málo kovárnami na výrobu hřebíku, jinak zcela bez průmyslu, neroste tam ani obilí. Knopfheur v takzvaném Pekle je za to nejstrašnějším místem v pohoří Smrčin. A co se Wunsiedelu týče, ten se nachází 3 hodiny bokem a není v něm ani okresní úřad. Má toliko 350 domů, několik továren a vede nepatrné obchody s Horním Falckem, což vysledovat z vysokých celních poplatků. Mimo to byly obchody sjednávány 11 bankrotéry. Nejvýznamnější částí tohoto regionu je Selb, ve srovnání s Aší je však i toto místo vzdálené od ní hodinu a půl cesty zcela bezvýznamné. A za tím, co se spor mezi Aší, Hofem a Řeznem táhl dál, zpravila pražská vrchní poštovní správa dne 25. srpna 1804 poštmistrovské úřadovny v Karlových Varech, Zwodau, Aši, a Hofu o tom, že jeho císařské veličenstvo ráčilo dvorním dekretem z 19. června 1804 a guvernérským dekretem ze 17. srpna 1804 co nejmilostivěji schválit zřízení povozní pošty z Prahy přes Karlovy Vary, Cheb a Aš do Hofu. Poštmistr Wirth z Hofu sice také podepsal přijetí této zprávy, ohradil se však v Řezně proti tomu, že byl na vědomí dán dokument pražské poštovní správy, která ho coby úředníka Thurn-Taxisů nemá o čemkoliv spravovat. O této relativně bezvýznamné záležitosti se nám dochovala velmi obšírná korespondence mezi Hofem, Norimberkem a Řeznem. Mezi tím, však o této záležitosti začala jednat nejvyšší místa: Norimberk spravil berlínská ministerstva a Langheinrich po té, co nezískal žádnou podporu ze strany říšské pošty, napsal pražským a vídeňským úřadům. Spor o oba projekty byl nakonec vyřešen tak, že byly schváleny, od roku 1805 jezdila povozní pošta mezi Hofem a Karlovými Vary. Částečně její provoz přerušily následné válečné zmatky. Její provoz se však dá jednoznačně prokázat, a to z hlášení poštovního úřadu v Hofu z let 1818 až 1824. Po roce 1811 byl nakonec uskutečněn také přepravní projekt Berneck – Wunsiedel – Cheb. Poštovní úřad ve Wunsiedelu mohl být totiž zřízen až po tomto roce, neboť pošta Thurn – Taxisů v bayreuthském knížectví přešla nejprve do francouzské a od roku 1809 do bavorské správy. Od roku 1809 existovala bavorská pošta také v Hofu a poštovní oblast tak již nesousedila přímo s Ašským panstvím. Zvláštní bylo, že se poštovní úřadovna Thurn-Taxisů udržela coby strategické předmostí až do roku 1818. Dne 18. října 1818 došlo generální ředitelství Thurn-Taxisů ve Frankfurtu k závěru, že Ašský celní poštovní úřad, který byl vydržován 280 guldeny a 48 krejcary, se z důvodu minimálního poštovního styku již nerentuje, zejména když Česká pošta nyní bude jezdit do nové, zmenšené poštovní oblasti Thurn-Taxisů v Thüringenu přes Schleiz, mimo ašskou poštovní stanici. Proto byl učiněn návrh tuto poštovní stáj zrušit. Od roku 1819 se tak v Aši nacházel pouze c. k. celní poštovní úřad. Povýšení na poštovní bylo Prahou inicializováno již v roce 1817. Po smrti Johana Gottlieba Langheinricha mladšího převzal v roce 1849 vedení ašského poštovního úřadu jeho nejmladší syn Franz, který ho spravoval až do jeho zestátnění. Tím to byla tak završena 200 letá zasílací činnost této poštmistrovské rodiny v Aši, Franz Langheinrich si po roce 1874 vedle svého hotelu Pošta ponechal také ašskou poštovní stáj, která však v počínajících časech rozvoje železnice ztratila na významu. V roce 1874 byla pošta přeměněna na státní poštovní úřad a poštovním oficiálem později poštovním správcem se od 1. června 1874 stal Alois Čtvrtečka, který tuto funkci vykonával do 1. září 1886. Nakrátko byl pak vedením pošty pověřen Jan Hliňák, po kterém byl do úřadu oficiálně uvedený Antonín Hejný. Filiálku na královském Bavorském nádraží vedl od roku 1883 c. k. poštmistr Jiří Ramsák. C. a k. telegrafní úřad byl s poštovním úřadem sloučen až kolem roku 1880. Do té doby fungoval odděleně. V roce 1857 měl čtyři úředníky, do roku 1862 byl vedoucím úřadu Jan Ulm. Po něm do roku 1865 Rudolf Moravec, do roku 1867 Jan Haschke a do roku 1879 do sloučení s poštovním úřadem Ferdinand Kovář.

Přehled ašských poštmistrů:

1. Nikol Künzel hostinský od Zlatého jelena, poštmistr v letech 1697 – 1700.
2. Johann Ambrosius Langheinricha zeť prvního narodil se 5. února 1674 v Hofu jako syn Ambrosiuse Langheinricha, hostinského U zeleného stromu v Hofu, poštmistr a provazník, od roku 1699 byl ženatý s Polixenií Künzelinovou poštmistr v Aši v letech 1700 – 1740.
3. Johann Ernst Langheinrich syn Johanna Ambrosiuse narodil se 11. srpna 1702 v Aši, c. k. poštovní správce v Aši v letech 1740 – 1751, c. k. poštmistr v Aši v letech 1751 – 1761.
4. Johann Gottlieb Langheinrich starší syn Johanna Ernsta, c. k. poštmistr v Aši v letech 1761 -1782 císařský Thurn-Taxisův říšský poštmistr 1763 – 1782.
5. Maria Christiana Langheinrichová vdova po Johannovi Goettliebovi byla c. k. poštmistrová a císařská Thurn – Taxisová říšská poštmistrová v Aši v letech 1782 – 1792.
6. Johann Gottlieb Langheinrich mladší syn Johanna Goettlieba staršího a Marie Christiany narodil se 9. března 1775 v Aši, c. k. dědičný poštmistr v Aši v letech 1782 – 1849, císařský Thurn-Taxisův poštmistr v Aši v letech 1792- 1818.
7. Franz Langheinrich syn Johann Goettlieba mladšího byl c. k. poštmistr v Aši v letech 1849 – 1874, majitel poštovní stáje v Aši v letech 1874 – 1891.

ODKAZY

https://www.muas.cz/historie-mesta/d-225721/p1=25620

http://www.thonbrunn.cz/filatelie/post_historie_cz.php

POUŽITÁ LITERATURA

Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku Západní Čechy IV. díl

Dagmar Babušíková Nejzápadnější město Čech v proměnách času Historie Aše ve vyučování vlastivědy Diplomová práce

Jan Halada Lexikon České šlechty

Mgr. Antonín Kuhn Ašské reálie