HISTORIE KE KÁVĚ

Z tohoto ustanovení mimo jiné vyplývá, že ašské zemědělství již v té době nebylo schopno zajistit dostatek zrní pro obyvatelstvo, které dosahovalo počtu kolem 2 000. Několik týdnů na to ve věku 49 let zemřel Heinrichův druhý syn Eustach. První syn Hans Heinrich zemřel na prahu dospělosti již v roku 1535, asi při návratu ze studií v Lipsku. Eustach získal na tehdejší dobu vysoké vzdělání na univerzitě v Lipsku a ve svých 23 letech se oženil s Annou z Witzleben na Vokově, dnešní osada v obci Třebeň. Toto opevněné sídlo, později zámek patřil městu Chebu. S Annou zplodil tři dcery a dva syny. Zúčastnil se boje za samostatnost Ašska proti pánům z Plavna a měl i podíl na evangelictví na otcově panství. Ještě před svou smrtí zařídil pozvání do úřadu diákona Martina Enickela z Lubů. Byl pohřben v kryptě pod evangelickým kostelem, vedle něho pak v roce 1572 i jeho manželka.

Když roku 1905 Albert Kirchhoff nechal oltářní prostor kostela vydláždit mosaikou, byly při této příležitosti vyzvednuty i dva velké kamenné pláty s nečitelnými písmeny, odkryl se vchod do krypty, kam vedly široké kamenné schody. Vzduch v kryptě byl čistý stejně jako v kostele. Celý prostor byl široký čtyři metry a stejně tak i dlouhý a byl vyplněn množstvím truhel, z nichž některé byly již rozpadlé. Na konci uličky mezi rakvemi byl otvor do další krypty, taktéž vyplněné rakvemi. Celkem bylo napočítáno 27 rakví z původního počtu 35 kusů, když se některé v průběhu staletí zcela rozpadly. Jedna velká dubová rakev byla uzamčená zámkem. V druhém prostoru se objevila jediná měděná rakev pokrytá měděnkou, na níž byl nápis E… v. z roku 1670. Jaký je dnešní stav této krypty se můžeme dnes jen dohadovat, neboť po vyhoření kostela v šedesátých letech minulého století a jeho zbourání. Nic nevedlo nikoho z místních činitelů k pietnímu vyzvednutí ostatků, to zase není až tak udivující, když se podíváme na to, jakým způsobem došlo k likvidaci ašských hřbitovů. Na druhé straně využití plochy hřbitova na zřízení hřiště je v plném souladu s našimi zákony. Ovšem zrušení hřbitova mohlo být provedeno až po uplynutí 80 let od posledního pohřbu.

 Eustachův otec přežil svého syna jen o rok, a tak v roce 1561 zůstává na živu jen Eustachova žena Anna s třemi dcerami a dvěma syny Adamem a Hanz Heinrichem, kteří byli dědici panství Podhradí a lén ve Vogtlandu, zatím co Doubravu a Aš držel jejich prastrýc Hanz Ulrich syn Šebestiána, který zemřel ještě za života Eustacha roku 1551. Jeden s posledních činů pánů z Plavna bylo vydání listiny Adamu a Hans Heinrichu na vogtlandské statky v roce 1561. Které to byly, poznáváme z jejich potvrzení kurfiřtem Augustem Saským z roku 1561. Ten mezi tím od pánů z Plavna koupil celý Vogtland pro sebe. V této listině jsou vyjmenovány tyto statky: panský dům a popluží v Elster, dvorce v Raun, Kledeedorfu, Landwüstu, Gürthu, Bärenlohe, Neuebrandu u Hofu a Weinbergu u Lobedy. O tyto statky se podíleli s Hansem Ulrichem z Aše. Ale stále ještě žila prateta Walburga, vdova po Hansovi, jejíž nároky nebyly dosud vyrovnány. Celý proces na základě rozhodnutí nejvyšších českých úřadů z 3. září 1562 se neměl konat podle českého práva, jak žádali Zedtwitzové, ale jak bylo obecným zvykem na Chebsku, tj. podle císařského nebo saského práva. Výsledkem soudního jednání bylo, že oběma bratrům zůstal veškerý nemovitý majetek, ale movitý majetek převzala Walburga, která se tak po 13 letech dočkala zadostiučinění. Jak je vidět délka soudních procesů se příliš nezměnila. Ašská, lépe řečeno Podhradská, država byla z jedné poloviny v rukách Hanse Ulrycha a po jedné čtvrtině v rukách Adama a Hanse Heinricha. Všechna rozhodnutí týkající se obyvatel musela být společná. Krátce poté se Zedtwitzové vymanili z nadvlády pánů z Plavna, jejich léno bylo opět převedeno pod Českou korunu. Roku 1560 převzali řízení církevních a školských věcí do svých rukou a drželi je pevně až do roku 1869, to je víc jak 300. Jako církevní patroni rozhodovali o způsobu božích služeb, církevních svátcích, ustanovovali duchovní do jejich úřadů, jmenovali kantory, vydávali školní učební plány a podobně. Prostě to, co dělá státní vláda ve velkém, tak oni dělali oni v malém. Při svých nařízeních se řídili z části podle saského pořádku, zčásti podle bayreuthského, ale vždy tak, jak to vyhovovalo jim. Na příklad církevní svátky byly uspořádaný podle saského vzoru, ale pro přifařené obce z Bayreuthu, tj. Neuhausen, Schölind, Reichenbach, Lauterbach, Wildenau a Mühlbach, určili některé změny. V jejich správě byli tři farnosti: ašská, zahrnující obce Mokřiny, Vernéřov, Dolní a Horní Paseky, Krásnou a Štítary, Újezd a přilehlé, výše uvedené obce z Bayreuthu, dále podhradská farnost s filiálním kostelem a obcemi Studánka, Smrčiny a Kopaniny – Doubrava byla přifařená k Elster a konečně hranická farnost, - kostel sám byl filiálním ke kostelu sv. Vavřince v Hofu – s obcemi Pastviny a Trojmezí s výjimkou Císařského Hamru, který byl přifařen do Bayreuthu. Ašský farář arcidiákon, později inspektor měl k ruce kaplana diákona, který měl na starost podhradskou farnost. Hranická byla samostatná. Poučení sami svým dlouhým sporem s Walburgou o dědictví vydali nařízení podepsané Hansem Ulrychem, Adamem a Hansem Heinrichem, podle kterého dědictví nemovitého statku mohlo přecházet na dědice nejen po meči, ale i po přeslici, po případě, že by nebyl žádný přímý dědic, pak přechází na příbuzné. Toto nařízení bylo příznivé i pro ně, neboť nemuseli shánět nové nájemce a domlouvat se s nimi na nových podmínkách. Obyvatelé získali větší sociální jistotu. Mezi tím se v Bayreuthu spojila šlechta ve Franský rytířský spolek, do kterého pozvala i Zedtwitze, tito však zůstali mimo jejich vliv, ačkoliv v budoucnu se o něj několikrát mohli opřít. Již v roce 1584 umírá ve svých 44 letech Hans Heinrich a zanechává po sobě tři syny. Osmiletého Hanse Adama a dvouletého Hanse Bertholda. Třetí syn umírá ještě v dětství. Jejich strýc Adam z Kopanin se obrátil na císaře Rudolfa II. se žádostí o schválení poručníků nad dětmi, a to Hanse Ulrycha z Aše a Jeronýma Zedtwitze z Libé. Za několik let byl Hans Ulrych vzhledem ke svému stáří a tělesné slabosti nahrazen Albrechtem s Globau, vrchním hejtmanem v Jáchymově. Základní povinnost poručníka byl dohled nad hospodařením, ručil za to, že po dobu svěření nedojde na majetku ke ztrátě a jeho hodnota musí být v době předávání minimálně stejná jako v době převzetí. Vzrůstající počet řemeslníků vede i na Ašsku k jejich konkurenci, a tak po vzoru Saska vydávají Zedtwitzové v březnu roku 1591 první cechovní řád pro krejčí a ševce. Cechovní řád vydávají jmenovitě Hanz Ulrych a Adam i v zastoupení nezletilých Adama a Bertholda. Z cechovního řádu se dozvídáme i jména prvních mistrů. Z Aše je uvedeno 6 krejčích, z Podhradí 2, z Hranic taktéž 2, z šesti ševců byli čtyři z Aše a dva z Hranic. Limmer při hodnocení patnáctého století zdůrazňuje na jedné straně zhrubnutí mravů, a na druhé straně však vítá rozvoj cechů v celém Vogtlandu zásluhou evangelických emigrantů z Nizozemska, rozvoje výroby smyčcových nástrojů nekatolickými utečenci z Čech. Zhrubnutí mravů lze připočítat na vrub válečných tažení, ale i vpádu moru roku 1520 a zemětřesením o dva roky později. Po celé století se mor pravidelně vracel zhruba po dvaceti letech, roku 1545 si jen v Hofu vyžádal 1 400 obětí, roku 1566 v Plavně 1 267 mrtvých a roku 1591 se mor rozšířil po celém Německu. V roce 1599 umírá na ašském zámku ve vysokém věku Hanz Ulrich. Zanechal zde jediného slaboduchého syna Filipa, který však svého otce přežil jen o tři roky. V roce 1609 umírá další velký majitel panství Adam na kopaninském zámku, a to bez mužských potomků. Tak se stalo, že začátkem 17. století zde zůstávají jen dva bratři. Třiceti tří letý Hans Adam a dvaceti sedmiletý Hans Berthold, kteří právem zdědili celé ašské panství včetně svých lén v Sasku a Bavorsku. A tak v roce 1615 dochází k prvnímu dělení panství mezi Adamem a Bertholdem. Adam se usídlil na Podhradí a Berthold se dal do přestavby Kopanin. Zároveň ale zdědili i nepříjemný spor s tetou Annou z Pappenheimu, vdovou po Hans Ulrichovi, usídlenou na ašském zámku. Její dcera Anna Marie ovdověla již v roce 1607 a spor o dědictví se táhl několik let a Anna se konce před svou smrtí nedočkala. Správní řízení o převodu majetku probíhalo v Praze, kam se ale nechtělo ani Adamovi ani Bertholdovi, a tak tam vyslali svého soudního písaře Tomáše Dressla. Byl to asi schopný právník, když byl pověřen oběma bratry, aby v jejich zastoupení složil manský slib jako majordomus Ašska. V roce 1605 se Adamovi a jeho manželce Sibyle ze Schaurothu narodil syn Hanz Heinrich, ale Sibyla záhy zemřela, a tak se Adam znovu oženil. Se svou druhou manželkou Sabinou z Wirsbergu zplodil mimo dcery ještě další tři syny, Krištofa Adama, Albrechta Ernsta a Krištofa Karla, a právě v roce 1616, kdy se mu narodil syn Krištof Karel, skonal ve čtyřiceti letech. Jeho mladší bratr Berthold ho přežil jen o tři roky. Zemřel ve svých třiceti sedmi letech, aniž by dokončil přestavbu kopaninského zámku. Měl ale štěstí, že se dožil ještě narození svého jediného syna Adama Erdmana jako dědice, který dokončil výstavbu zámku v Kopaninách. A tak v době, kdy dochází k třicetileté válce, stojí zde v jejím předvečeru na podhradském zámku třináctiletý Hans Heinrich, devítiletý Krištof Adam, sedmiletý Albrecht Ernst s poručníky Georgem Adamem z Kotzau na Hazlově a Georgem Albrechtem Mulzem z Waldau na Neuhofu. Georg Adam z Kotzau na Hazlově byl švagr matky Hanse Heinricha, Sibyli. Vládl na Hazlově 36 let až do své smrti v roce 1627. Vdova po Adamovi Sabina vstoupila do druhého manželství s Rudolfem z Geilsbergu a Georg Adam z Kotzau v zastoupení svých svěřenců podepsal 20. prosince 1619 s jejich matkou Sabinou dohodu, když se znovu provdala. Podle ní vrchní soudce ašského soudu Hans Heinrich Dressel, syn Tomáše Dressla, měl vyplatit vdově v zastoupení svých pánů jako věno 4 000 zlatých, 500 zlatých jako svatební dar, 100 zlatých jako náhradu za právo doživotního užívání ašského zámku a 1 643 zlatých 14 krejcarů 2feniky za odprodej mlýna v Podhradí a 70 zlatých za ponechaný skot a ovce a konečně 4 000 kop českých – jedna kopa česká = 6,12 zlatých – jako odkaz a donace zemřelé Anny Marie, hraběnky von Schlik což byla dcera Sabiny. Finanční smlouvu za nedospělé děti podepsali oba poručníci, Sabina jako věřitelka, její nový manžel Rudolf z Geilsbergu a Filip Heinrich z Rabensteinu jako svědkové. Smlouvu vypracoval zemský rychtář Loketského kraje Mikuláš Stolz ze Simtzsorfu. Celková suma byla vyšší, než Zedtwitzové měli, a i když se odečetlo to, co již bylo zaplaceno – 714 zlatých 41 krejcarů 1 fenik, 1 000 zlatých za Ašský zámek, který měl připadnout opět synům po smrti matky jako léno. Do roku 1625 stačili Zedtwitzové zaplatit dalších 1 121 zlatých, 51 krejcarů 2 feniky, ale zbývající dluh opět narůstal o 6 % úroku a v důsledku válečných událostí nemohl být splacen, a tak ještě v roce 1640 si Sabina stěžovala u českého krále na nezaplacenou pohledávku ve výši 4 093 zlatých 58 krejcarů 4 feniků. Dluh splácel ještě její vnuk Josef Adam 1639–1684. Když 23. května 1618 došlo k pražské defenestraci a následnému českému stavovskému povstání, nedotklo se to ašských Zedtwitzů ani v nejmenším. Nebyl zde žádný dospělí představitel rodu, aby mohl zaujmout nějaký postoj vůči vzbouřené šlechtě nově zvolenému českému králi falckému kurfiřtovi Fridrichovi Falckému v říjnu roku 1620. Ohlas bitvy na Bílé hoře 8. listopadu téhož roku a její důsledky dolehly plně jen na pobočnou větev Zedtwitzů Krištofa Heinricha na Kynžvartu. Tato větev se oddělila z větve libenské založené roku 1425 Heinrichem, vnukem Petra Zedtwitze, koupí hradu Libá. Za účast na českém stavovském povstání byl na základě nařízení z roku 1622 vyhoštěn a jeho majetek později zakoupila rodina Metternichů. Taková konfiskace majetku postihla jen v Čechách 658 osob vyššího stavu a 50 měst. Podhradští se nemohli vzhledem k věku zúčastnit rebelie a tak 18. ledna 1623 Ferdinand II. jako český král dal osmnáctiletému Hansi Heinrichovi a jeho mladším sourozencům, stejně tak i jejich bratranci Adamu Erdmannovi z Kopanin, zděděné statky po rodičích po složení holdu v léno. Rekatolizace Čech, zákaz kalvínského a později i luteránského vyznání z roku 1621, vyhánění evangelických duchovních a učitelů se nedotklo ani Chebska ani Ašska, neboť nebyli součástí České koruny, a navíc byly pod ochranou saského kurfiřta Jana Jiřího, který i když sám byl evangelíkem, přesto poskytl Ferdinandovi pomoc při potlačení českého stavovského povstání. Samozřejmě, že zadarmo to nedělal, nechal si to hodně dobře zaplatit. Dostal za to do správy Lužici. Na všech územích, která měl ve své správě, ponechal evangelické vyznání. V tomto smyslu se písemně obrátil na císaře 24. listopadu 1620 a opět 23. února 1621, s žádostí o ponechání evangelictví na Chebsku a Ašsku i nadále. Na Ašsku to došlo tak daleko, že se konečně mohlo sáhnout k uskutečnění plánu Hanse Adama, a to postavení nového kostela když jemu samému se to pro předčasnou smrt nepodařilo. Tak 15. dubna 1622 se na místě strženého starého kostela svatého Ludwiga začal stavět kostel nový, který byl vysvěcen jako kostel Nejsvětější trojce. Na pracích se podíleli všechny farní obce, dokonce i chebská rada vypomohla při nedostatku dřeva. Mezitím Ferdinand II. odebral Fridrichovi Falckému jeho kurfiřtský hlas a udělil ho v roce 1623 v Řezně Maxmiliánu Bavorskému včetně panství v údolí Náby, táhnoucího se od Smrčin až k Řeznu. Maxmilián jako vůdce Katolické ligy začal na nově získaném území likvidovat po vzoru Ferdinanda II. všechno evangelické a tak, zejména duchovní, ale i učitelé s celými rodinami utíkali na jediné evangelické území, do Saska, přes Ašsko do Vogtlandu. Saský kurfiřt Jan Jiří získal do zástavy Lužici, kde evangelíkům ponechal náboženskou svobodu tak zvaným saským akordem. V Čechách probíhající protireformace se přenesla do měst a v roce 1627 byla rozšířena i na šlechtu. V říjnu 1627 se dostavila protireformační komise pod vedením královského komořího Bořity z Martinic, královského rady hraběte Pavla Michny z Vacínova, hejtmana Loketského kraje Hertha z Letersdorfu a apelačního rady Bartoloměje Brunnera ze Skalné. Před tuto komisi musel předstoupit i Hans Heinrich Zedtwitz, třiadvacetiletý, ženatý s Johanou Brüllenhoferovou, otec ročního syna a mluvčí svých neplnoletých bratrů a bratrance Adama Erdmanna. Na příkaz komise měl přestoupit ke katolické církvi, v opačném případě prodat své panství a po zaplacení daně ve výši 20 % z příjmů se vystěhovat z Čech. Hans Heindrich zásluhou svého soudního správce Hanse Heinricha Dressla, který mu připravil písemné odvolání, byl dobře připraven na jednání. S nejhlubší uctivostí a ponížeností se podřizuje příkazům svého pána jménem svým a svých nezletilých bratrů a svého bratrance, odvolává se ale i na své příznivce a pány, kurfiřta Jana Jiřího Saského a knížete Kristiána, markraběte Brandenburského a dokazuje, že Ašsko nepatří do Chebského okresu, který je říšskou zástavou, ale že jeho panství je od počátku svobodným říšským lénem, které jeho předchůdci svobodně a z vlastní vůle nabídli českému králi v léno, o čemž svědčí privilegium českého krále Jana Lucemburského z 16.května 1331. Dále uvádí, že některá panství má jako léno od saského kurfiřta například Elster, Gürth, Raun další, na druhé straně mnozí poddaní bayreuthského markraběte Neuhausen, Schölling, Lauterbach, Wildenau, Mühlbach patří do ašské farnosti, a i z jejich příspěvků byl postaven ašský kostel a platí zde i své desátky. Konečně některé obce na české zedtwitzovské straně jsou přifařeny ke kostelu v Saském kurfiřtství Doubrava k Elster, kam přispívají svými poplatky a desátky. S ohledem na tyto skutečnosti je těžké měnit stávající skutečnost, aniž by se někomu neublížilo, a tím by se rekatolizace minula svého cíle. Žádá, proto všechno nechat tak jak je a doufá, že stejné jsou i názory saského kurfiřta – evangelík – i markraběte brandenburského – katolík – a závěrem ujišťuje císaře o své poslušnosti a věrnosti. Vše sepsáno 28. září 1628. Předem se ale obrátil o pomoc na saského kurfiřta Jana Jiřího a bayreuthského markraběte Kristiána. Jan Jiří odeslal přímluvný dopis císaři Ferdinandovi již 1. října téhož roku, v němž se zastává evangelíků na Chebsku, a zvláště svého vazala Zedtwitze a zdůrazňuje, že evangelictví je na Ašsku zakořeněno již přes sto let a má zájem, aby jeho poddaní přifařených obcí se mohli zúčastňovat náboženských obřadů ve své víře augsburského vyznání. Podobný dopis s přímluvou zaslal i markrabě Kristián ohledně přifařených bayreuthských obcí. V této době končí také první etapa třicetileté války, v které císař dosáhl vítězství, když skončila dánská válka a v roce 1629 byl podepsán v Lübecku mír, podle kterého se Dánsko zřeklo všech nepřátelských spolků proti císařství. Ferdinand se cítil natolik vítězem, že ihned vydává restituční edikt, v němž nařizuje vracení všech statků katolické církvi, které byly podle pasovské smlouvy a augsburského míru církvi odňaty. Jednalo se o 2 arcibiskupství, 12 biskupství a téměř všechny kláštery v severním Německu. Zároveň prohlásil, že náboženská svoboda se vztahuje jen na konfesi augsburskou. V Čechách však bylo vše jinak. Zde mělo být jen katolictví a všechny prosebné dopisy, rezoluce, privilegia apodobně ve prospěch nekatolíků smetl rázně ze stolu. Náboženská komise v Chebu dosahovala úspěchů jen pozvolna. Jen malá část – v roce 1628 to bylo jen 28 osob – přestoupilo ke katolicismu, celá řada se raději vystěhovala. Ještě v roce 1629 dostal Hans Vilém Zedtwitz z Libé dvouměsíční odklad k rozhodnutí. Pokud se to týkalo ašských Zedtwitzu, zdálo se, že jejich případ je opravdu jiný. V květnu 1628 podle chebského protokolu loketský zemský rychtář vysvětlil, že se jich asi císařský rozkaz netýká. Radost Zedtwitzů však netrvalo dlouho, neboť již v prosinci přišel císařský výnos nařizující vyhnat evangelické duchovní a Zedtwitzům důrazně dává na vědomí, že pokud se nespojí s císařem v náboženství, pak musí majetek prodat a opustit zem. Tak v lednu 1629 byli propuštěni ašští duchovní, stejně tak i hranický kazatel. Inspektor Engelhart odešel do blízkého Schönbergu, kde v roce 1636 zemřel, zatím co hranický kazatel Johan Graf odešel dál do Saska. Ještě téhož roku přišel do Aše katolický kněz Kašpar Degenmayer, aby sloužil katolické mše. Došlo k zvláštní situaci, pastýř by byl, ale ovečky ne. Místní usedlíci byli již na tolik přesvědčenými evangelíky, že na mše, ke křtu i svatbám chodili tajně do přilehlých saských a bayreuthských kostelů. Například v Rehau v období let 1629–49 jsou zapisovány v matriční knize děti z Krásné, Štítar a Újezdu, v Schönbergu děti z Mokřin, Žďáru a Verneřova, v Selbu děti z Aše a tak dále. Pan farář Kašpar Degenmayer mohl tak maximálně jen kázat prázdnému kostelu, a tak aby nebyl za kašpara, vzdal se ještě téhož roku 1629 úřadu a Aš opustil. A tak Ašský kostel zůstal nevyužit po dobu celé jedné generace. Mezitím se švédský král Gustav Adolf rozhodl, že rozšíří svoji vládu a vystoupil jako ochránce evangelíků. V roce 1630 přistál v Pomořansku a opanoval Meklenbursko a zahájil tak druhou etapu třicetileté války. Jen několik dní před vyloděním Švédů se sešel markrabě Bayreuthu Kristián se saským kurfiřtem Janem Jiřím I. v loveckém zámku v Selbu pod záminkou velkého honu ve Smrčenských lesích, aby s ním projednal současné politické poměry. Tohoto honu se zúčastnila i další knížata. Tam asi byl dohodnut konvent zveřejněný v následujícím roce v Lipsku. Protestantská knížata v nedůvěře počínání Švédů zachovávala vojenskou neutralitu, ale jen do chvíle, kdy císařská armáda pod vedením Tillyho vyplenila a spálila roku 1631 Magdeburg a hrozbami se snažila k sobě připoutat saského kurfiřta Jana Jiřího I. Toto spolu s odporem k restitučnímu ediktu vedlo Jana Jiřího k tomu, že se spojil po vzoru Brandenburska se švédským králem Gustavem Adolfem. Ihned ve svých zemích svolal domobranu. Ve Vogtlandu musel nastoupit každý desátý muž a na českých hranicích museli budovat zákopy a ochranné valy a do Brambachu a Schönbergu byly umístěny stráže. Saský maršálek Armin vytlačil císařské z Lužice, v listopadu 1631 obsadil Prahu, 12. prosince Cheb. Česká emigrace se začala vracet, přebírala své statky a obnovila dřívější evangelický pořádek. Náboženská komise v Chebu ukončila svoji činnost. I když ašská fara zůstala po odchodu Degenmayera prázdná, Zedtwitzové evangelické duchovní zpět nepovolali. Protestantská vojska umístěná na Chebsku, ať již regimenty knížete Anhalta nebo osmitisícové vojsko plukovníka Scharschedela, musela být zásobována místními obyvateli. Z každého statku jedno tele, husa, dvě slepice, dále vajíčka slanina a podobně, jedna kráva na čtyři statky. Vztahy mezi vojáky a obyvateli, však dobré nebyly. Nečinní vojáci se rádi napili a pak vyvolávali rozepře, bohužel mrtví pak byli vždy na straně civilního obyvatelstva. Plesná ležící sice v Čechách, ale přifařena k Brambachu, dostala od saského kurfiřta Salva Guardii, aby byla chráněna před saským vojskem, ale její ochranný význam trval jen krátce. Ašsko, jak se zdá, obsazeno nebylo. Valdštejn, který se vrátil opět do císařských služeb, sehnal vojsko, a již 2. května 1632 dobyl Prahu a 17. června 1632 byl již před Chebem. Dovolil svobodný odchod saské posádky. Císařský polní maršálek Holk obsadil nejen Cheb, ale i Aš, Podhradí, Brambach, Elster. Další den se osm praporů Holkových rejtarů ocitlo před Adorfem, a když zjistili, že se město opevnilo, vypálili aspoň předměstí. Heinrich Holk se narodil v roce 1599. Původně byl v dánských vojenských službách a bojoval v letech 1626, až 1627 v dolnosaské válce proti císaři Ferdinandu II. v hodnosti plukovníka, v bitvě u Bernsteinu byl zajat. Po vykoupení pomáhal v bitvě o Stralsund, v roce 1630 vstoupil do císařských služeb. Dostal velení nad několika pěšími regimenty, podílel se i na vyrabování Magdeburgu. V roce 1632 mu bylo svěřeno velení nad kyrysarskými regimenty, Valdštejn ho povýšil na maršálka a zvlášť se vyznamenal vypalováním Saska a především Vogtlandu. Roku 1633 byl povýšen do hraběcího stavu, ale téhož roku v srpnu zemřel ve Vogtlandu na mor. Na podzim roku 1632 prováděli Holkovi jezdci nájezdy proti Sasku mezi Hofem a Chebem. Hof musel zaplatit 6 000 tolarů výpalného, Selb byl vydrancován, mnozí občané při tom zabiti. Adorf byl opět vyloupen a dobytek vybit. Olešnice byla zcela vypleněna, muži popraveni, dobytek vybit, domy spáleny a ženy a děti ukryté ve sklepích uhořely. Z celého města zbyl jen kostelík na hřbitově a 15 malých chalup na předměstí. Podobně poplenily Holkovy oddíly celé území mezi Plavnem, Cvikovem a Lipskem. V Holkových službách sloužili příslušníci snad všech národů: Španělé, Italové, Dánové, Němci a další. Nejhorší z nich byli Chorvaté. Ve většině případů šlo především o výkupné od jednotlivců a měst, proto se lidé brali do zajetí. Snad jen Ašsko, císařskými považované za součást českého území a saským vojskem za evangelické území, bylo tak uchráněno největších hrůz. Do Saska později zamířil i Valdštejn, aby se v listopadu 1632 postavil v bitvě u Lipska švédskému králi Gustavovi Adolfovi, který v průběhu této bitvy padl. Válka však jeho smrtí rozhodně neskončila, změnila se však její podstata. Z války náboženské a politické, se změnila ve válku dobyvačnou. Vesnice pustly, roku 1647 vyhořel i Neuberg a počet obyvatel klesl na polovinu. Dílo zkázy dokonal černý mor, který vypukl roku 1633. V Hranicích bylo celkem 19 obětí, v Hofu umíralo denně deset i více lidí, v Selbu vymřelo téměř celé vedení města, v Trojmezí bylo 29 mrtvých, v Olešnické farnosti 217 mrtvých a v Adorfu 119 mrtvých. Pohřbívání mrtvých probíhalo bez obřadů, každý měl strach z nakažení morem. Kolik mrtvých bylo v Aši, nevíme. Stejně jako v dalších zemích koruny České, tak i na Ašsku bylo období třicetileté války, obdobím bojů za náboženské svobody. Po násilné rekatolizaci, sice z Ašska museli odejít evangeličtí duchovní, ale obyvatelé dál praktikovali svou víru v sousedních německých městečkách. Ke skutečné katolizaci, však na Ašsku nikdy nedošlo. Rok 1634 byl rokem císařského vojska, které obsadilo Chebsko a přilehlé části Saska a Bavorska. Celé území bylo poničené a třetina statků byla opuštěna, v Chebu zbylo z původních 800 domů jen 239. A 50 jich bylo vypáleno, zbytek byl opuštěn. Vesnice byly pusté, sedláci uprchli nebo zahynuli, obděláno bylo jen 5 % půdy. Všeobecná bída vedla v květnu 1635 k uzavření separátního míru v Praze. O tom, co se dělo v těchto letech na Ašsku v podstatě nevíme. Ale zdá se, že až na přesuny jednotlivých vojenských oddílů a škody způsobené nuceným zásobováním těchto oddílů se válečné boje zdejších obyvatel nedotkly. Ale bohužel, jak to bylo přesně, se už nedozvíme, protože všechny písemné doklady vzaly za své při požáru radnice v Aši roku 1814. Pražský mír mezi císařem a saským kurfiřtem Janem Jiřím vedl i k částečnému odvolání restitučního dekretu a z části bylo jeho uvedení do praxe odloženo o čtyřicet let. V paragrafu 22 této smlouvy je uvedeno, že říšské šlechtě augsburské konfese na základě augsburského míru z roku 1555 má být ponecháno její vyznání. Na základě tohoto paragrafu Zedtwitzové věřili, že i oni, stejně jako páni ze Schönburku, Beulwitzové z Hirschbergu a další, kteří drželi své statky jako česká léna, mohou zůstat u své víry. Zedtwitzové v dobách příprav Pražského míru, si uvědomili svoji šanci a znovu se obrátili na své ochránce s žádostí o pomoc ve věci zachování jejich víry na Ašsku. Ti žádosti vyhověli a stárnoucí císař, který potřeboval jejich kurfiřtské hlasy pro zvolení svého syna římským králem, jim vyšel vstříc tak, že dal příkaz komisi, aby se zabývala postavením Podhradského léna vůči českému království. Paragraf 22 se totiž týkal jen říšské šlechty, české stavy bez výjimky musely přestoupit na katolickou víru. V případě, že by se prokázalo, že Zedtwitzové nepatří do Čech, pak by se jim jejich víra ponechala. Nejasnosti kolem příslušnosti Ašska vznikly právě na základě podpůrného listu, týkajícího se ponechání evangelictví na Chebsku, který napsal saský kurfiřt Jan Jiří 21. října 1628 císaři. Tento list, i když to nebyl záměr, vyzněl tak, že Ašsko je součástí chebského okresu a jako takové by patřilo do Čech a tím pádem by muselo přejít na katolickou víru. V této době roku 1636 umírá hlavní mluvčí celého rodu Hans Heinrich Zedtwitz, jeho mladší bratr Krištof Adam zemřel v pouhých dvaceti letech už šest let před ním. Hansi Heinrichovi bylo v době smrti třicet, jeho synovi osm let. Z dospělých příslušníků rodu žili v té době jen jeho nevlastní bratři Albrecht Ernst, kterému bylo dvacet čtyři let a Krištof Karel, tomu bylo dvacet osm. Na Kopaninách žil jeho stále ještě nedospělý bratranec, sedmnáctiletý Adam Erdmann. Právě jim čerstvě zvolený císař Ferdinand III. 17. ledna 1637 připsal listinu Salva Guardia, bylo to ani ne měsíc před smrtí jeho otce starého císaře Ferdinanda II. Zároveň přikázal nejvyššímu místodržícímu v Praze, aby zjistil, kdo může na Ašsku využívat patronátní právo, a kdo tam má právo jmenovat duchovní a jaký je vlastně vztah mezi českou korunou a Zedtwitzi. Takže otázka víry na Ašsku v roce 1637 stále ještě nebyla na pořadu dne. Rekatolizace se neprováděla, ale ani evangelictví se nevrátilo. Pražský místodržící, aby vyhověl císaři, jmenoval komisi, která měla tuto záležitost vyřešit. Členy této komise byli: hejtman loketského kraje okresu V. Tettau, chebský starosta Schiedel, Trautenberg ze Skalné a vikář Německého domu v Chebu Dr. theol. Geyer. Zedtwitze v této době stále ještě zastupoval Heinrich Dressel, vynikající právník, který ještě v Praze napadl složení komise ohledně vikáře Gayera, u kterého se počítalo s tím, že bude u jednání předpojatý. Toto napadení bylo uznáno a bylo slíbeno, že bude nahrazen jiným duchovním. Sotva se však Dressel z Prahy vzdálil, tak tehdejší vícesekretář České dvorní kanceláře, Klement Holdorfer, opět vikáře do komise vrátil. A poté co se sám stal starostou Chebu, stěžoval činnost komise neustálým vyhledáváním a předkládáním starých listin a doplňoval je vlastním komentářem, jen proto, aby dokázal, že Ašsko vždy bylo součástí Chebska. Na podporu Zedtwitzů vystoupilo i chebské rytířstvo v březnu 1641 prohlášením, že ani oni, ani jejich rodiče a prarodiče nepamatují, že by podhradské panství někdy patřilo k Chebsku a že by se Zedtwitzové zúčastňovali jednání chebského sněmu. Podobně vydal své prohlášení i bývalý starosta Chebu Wolf Adam Pachelbel, kde uvádí, že zmíněné rytířské sídlo bylo vždy mimo chebské hranice, nikdy nepodléhalo chebské radě v soudních záležitostech, neřídilo se ani civilním, ani hrdelním chebským právem, nikdy nebylo zváno k okresnímu sněmu a mělo vlastní nižší a vyšší hrdelní právo. Zedtwitzové dokazovali svou samostatnost mimo jiné i tím, že když císař Rudolf II. nařídil v Českém království používání gregoriánského kalendáře, tak byl přijat o dvacet let později i na Chebsku, ale ne na jejich panství, neboť nepodléhali ani chebské radě, ani českému sněmu. Znovu se odvolávali na lenní listinu Jana Lucemburského z roku 1331, podle které Ašsko z vlastní vůle vstoupilo do lenního svazku s Českým králem a zůstaly mu všechny práva a privilegia z dřívější doby. Chebská rada a starosta musí vědět, že Zedtwitzové a jejich poddaní museli platit za každý povoz obilí dovezený z Chebska do Aše celní poplatky ve výši 20 krejcarů a tento poplatek byl zrušen až na základě zvláštního privilegia. Klement Holdorfer na císařskou výzvu zaslal podrobný protokol postavení Ašska. Začal přehledem dějin Chebska, jak spolu s částí Horní Falce, kláštera Waldsassen, Šestiúřadí, Ašska a Vogtlandu patřilo markrabatům z Vohburgu, v roce 1149 přešlo jako věno markraběnky Adély z Vohburgu do rukou jejího manžela Fridricha Barbarosy pozdějšího císaře svaté říše Římské a tím do rukou Štaufské dynastie. V roce 1322 celé toto území, tedy i panství Aš, bylo dáno do zástavy Českému králi Janu Lucemburskému. Waldsassen a Šestiúřadí později přešly na jiné pány, ale Ašsko zůstalo i nadále součástí Českého království. Církevně patřilo vždy do řezenského biskupství, i když patronátní právo stejně tak jako právo ustanovování biskupů přešlo na řád Německých rytířů. Dále Holdorfer uváděl, že na Ašsku reformace k evangelictví proběhla až dávno po uzavření Pasovské dohody. Pasovská dohoda byla uzavřena roku 1552 mezi císařem Karlem V. Habsburským a protestantským knížetem Mořicem Saským. Dohoda se týkala náboženského vyznání a na jejím základě došlo roku 1555 k podepsání augsburského míru. Jádrem tohoto sporu byla otázka, zda zedtwitzovské panství je, či není součástí chebského okresu. Jestliže by bylo, pak Zedtwitzové by byli podaní České koruny. Ale pokud by se prokázalo, že bylo na České koruně nezávislé, pak by byli leníky. Jestliže by se potvrdilo, že bylo Ašsko součástí Chebska, pak by jako poddaní České koruny museli přijmout katolickou víru. V případě, že by byli leníky, pak by měli neomezené právo se rozhodnout o náboženské víře na svém území. Císař znovu nařídil hledat znovu v archívech a registrech.

Třetí a závěrečná část třicetileté války probíhala mimo naše území, ale přesto jak v roce 1637, tak i 1638 procházela vojska přes Vogtland a Horní Franky a roku 1639 dochází opět k vyplenění Hofu a Adorfu, stejně tak i v následujících letech. Všechny procházející armády se chovaly k obyvatelstvu jako loupeživý dobyvatelé. Na jaře 1643 uhodily silné jarní mrazy a vše zaseté vymrzlo a nebyla ani tráva pro dobytek. Klidným rokem byl až rok 1646, kdy pro zajištění plnění podmínek vestfálského míru a dodržení válečných kontribucí se na Chebsku usadily tři švédské pěší kompanie a jedna jízdní švadrona na náklady místních usedlíků. Chebská rada se obrátila na okolní panství s urburou, aby mohlo tyto náklady platit. Na Ašsko připadlo 100 zlatých měsíčně, z toho na samotnou Aš připadlo na 25 zlatých. Neschopnost Aše platit tuto sumu, svědčí o tehdejší bídě. Nepomáhaly ani upomínky z června a července roku 1646, které byly adresovány ašskému rychtáři Šebestiánovi Kolbovi, o čemž svědčí dopis purkrabího a rady města Chebu z 23. června 1646. Odvolávající se na úmluvu, která byla uzavřena chebskými konšely se zedtwitzským právníkem Johannem Heinrichem Dreeslem, který zastupoval Ašské panství, o zaplacení měsíčního příspěvku na udržování ašské posádky. V případě že by se tak nestalo, vyhrožovala rada vysláním Švédů, s tím že si vyberou kontribuci sami. Jak obyvatelé města Aši, tak i sedláci byli zcela ožebračeni, stejně tak i zedtwitzovské panstvo, dlouhodobými kontribucemi, pleněním a placením výpalného, loupežemi, požáry a krádežemi. Sklepy a spižírny byly prázdné, chybělo osivo, tažný dobytek, neobdělaná pole zarůstala trním. Mnoho domů zůstalo prázdných a opuštěných a panstvo mohlo být rádo, když se našel jedinec, který byl ochoten takový dům obsadit. Tak například švec Bodendorf získal v roce 1643 domeček na skále německy Stein zcela zdarma, jak uvádí listina:

My, bratři a bratranci ze Zedtwitzu a Neubergu, Kopaninách, Aše a Elstru etc potvrzujeme, že jsme Martinovi Bedendërferovi, ševci z Aše přenechali domek po Andreasi Gerstnerovi, který ho měl v dědickém vlastnictví a na něm vázanou Michalskou daň. Protože domek je velmi zchátralý a jeho obnovení bude něco stát, slibujeme mu, že poplatků a dalších břemen za rok 1644 bude ušetřen. Podepsán Albrecht Ernst a Krištof Karl – Adam Erdmann byl neplnoletý – 18. prosince 1643.