HISTORIE KE KÁVĚ

O hospodářských poměrech v ašské oblasti, víme hodně málo. Aš byla uváděna jako tržní osada, kromě zemědělství zde byla i řemeslná výroba.

V létě 1422 se v Řezně sešlo množství říšských knížat s císařem Zikmundem, aby řešili otázku křižácké výpravy proti husitům. Král Václav IV. zemřel v roce 1419. Mezi zástupci města Chebu, byl přítomen i Heinrich Zedtwitz, aby složil hold a získal tak v léno hrad Neuberg včetně všech příslušností. Podle znění této listiny bylo toto léno jako fideikomis dáno oběma bratrům Heinrichovi a Erhartovi a navíc je jmenován jejich synovec Konrád, může se jednat pouze o nedospělého syna Konráda, který padl ve službách císaře Zikmunda. Lenní listina mu potvrzovala všechny svobody a práva, včetně těch, které tomuto rodu udělil již Jan Lucemburský.

Zde uvádíme překlad této listiny:

My Zikmund z boží milosti král římský po všechny časy rozmnožitel říše, král Uher, Čech, Dalmácie, Chorvatska atd. oznamujeme a dáváme na vědomí tímto dopisem všem těm, kteří ho uvidí nebo uslyší číst, že přišel Heinrich Zedtwitz, Náš a Naší koruny České vazal a milý věrný, aby vložil do našich rukou zámek Neitberg se všemi k němu náležejícími statky, požitky a příslušenstvím, které dosud užívali, dali opět milostivě v léno. To jsme shledali poctivé a rozumné a také s ohledem na věrné, ochotné a neúnavné služby, které dřívější Zedtwitzové naším předkům českým králům, často poskytovali, což sami dělají a dále v budoucích časech chtějí dělat, a proto s rozvážnou myslí, dobrou radou a s plným vědomím dříve jmenovanému Heinrichovi, Erhardtu, jeho bratru a Konrádovi, jeho synovci von Zedtwitz udílím milostivě v léno zámek Neitperg s městysi, vesnicemi, daněmi, soudy, výnosy a všemi právy a náležitostmi, které až dosud užívali jako právní mužské léno a také jako král český propůjčuji ve smyslu této listiny týž zámek se všemi dříve vyjmenovanými náležitostmi i jejich dědicům k držbě a usazení bez jakýchkoliv překážek. Vpředu jmenovaný Heinrich, stejně jako jeho bratr a synovec, přísahal a složil obvyklý hold, čímž takové léno nabývá právo a nepoškozuje nás v našich službách a právech. Také potvrzujeme jmenovanému Heinrichovi, Erhartovi a Konrádovi a jejich dědicům všechny svobody práva, milosti, listiny, privilegia a sliby, které předci Heinricha, Erharda a Konráda dostali od našich předků, totiž od nejjasnějšího knížete zesnulého krále Česka Jana, našeho milého předka, zesnulého císaře Karla, našeho milého pána a otce, zesnulého krále Václava našeho milého bratra a také co od Nás má a po právu užívá, chceme a potvrzujeme, aby to vše, co je zde zahrnuto, v plné míře užíval a spotřebovával po všechny časy bez jakýkoliv překážek.

Na znamení souhlasu s touto listinou ji opatřují vlastní pečeti Našeho královského majestátu, dáno v Řezně (Regensburgu) po narození Krista 1422 ve čtvrtek před dnem sv. Jakuba, apoštola Naší říše uherské ve 36. roce, Římské říše 12. roce a České 2. rokem.

Tato listina ukazuje, že Neuberské panství bylo fideikomis zedtwitzovského rodu, to znamená společné nedělitelné, které je nezcizitelné a neprodejné, a to i mezi členy rodiny s výjimkou jediného stanoveného dědice. Zrušení fideikomisu mohl povolit jedině panovník. Význam fideikomisu tkví v tom, že bránil tříštění majetku a tím zchudnutí rodu, i když jeho hlavní držitel měl povinnost ostatní členy rodu vyživovat. Mužské léno značí, že dědicem se mohl stát jen syn, nikdy ne dcera. Další význam této listiny tkví v tom, že prakticky potvrzuje samostatnost a nezávislost na Chebu. Tímto vznikla ašská autonomie. Zároveň ale tato listina vyvolává celou řadu otázek:

Jakým způsobem se dostalo panství Neuberg do rukou Zedtwitzů?

Co všechno získal Konrád sňatkem s Hedwigou z Neyperku ?

Proč celá historie Neyperku od roku 1400 je svázaná jen se jménem Heinricha?

Kam zmizel Hedwičin muž Konrád?

Údajně měl padnout v bojích proti Turkům na Balkáně a Hedwiga se znovu provdala, její syn Konrád však zůstal na Neyperku?

Co se stalo se synovcem Konrádem a bratrem Erhartem?

Je-li jeho existence doložena listinou císaře Zikmunda, pak lze předpokládat, že Heinrich jen spravoval majetek svého synovce, rozšiřoval ho pro něho a on sám si založil vlastní majetek v Libé?

Zajímavé, že Tittmann ve svém přehledu žádného Konráda nezná, ale jeho jméno v Zikmundově listině nechává bez poznámky. Většina lexikonů mluví jen o Heinrichovi, některé biografie rodu Zedtwitzů dokonce považují Konráda za mladšího bratra Petera. Podle Albertiho měl existovat i Konrád III. Přátelské styky s Chebem narušené nebyly, jak ukazuje fakt, že o čtyři roky poté se podařilo Heinrichovi získat pro sebe hrad v Libé. Vzhledem k tomu, že Heinrich libenský hrad koupil pro sebe, po případě pro svého syna, bylo toto panství alodiem, s kterým Heinrich mohl volně nakládat. Tento hrad byl založen kolem roku 1260 hornofalckým rodem von Liebenstein, jejichž rodové sídlo bylo v údolí Náby jižně od Türschenreuthu. V roce 1292 zemřel poslední majitel Heinrich z Liebensteinu bez dědiců a tak hrad přešel na Waldsassenský klášter, ale krátce na to byl asi pobořený neboť v roce 1355 chebský patricij Gosswein dostal povolení znovu hrad vybudovat. Později nový vlastník Erhart Ruduš ho ponechal svému zeti Arnoldu ze Sparnecku. Od něho hrad koupil Heinrich Zedtwitz za 3600 zlatých. Tato suma se zdála příbuzným Sparneka příliš nízká, a tak došlo ke sporu, který řešil norimberský soud a ortelem z 19. 6. 1426 nařídil Zedtwitzům doplatit dalších 1500 zlatých. Libenský hrad však ležel v chebském obvodu, a tak Heinrich jako podmínku k získání hradu musel písemně slíbit chebské městské radě, že bude vždy stát při městě Chebu a nikdy se od něj neodtrhne a vždy bude stát na straně rady města Chebu a v případě prodeje, nebo zastavení hradu, ho napřed nabídne radě města Chebu. V případě odmítnutí ho nepřevede na žádného knížete, a že převedení na jiného kupce, bude možné jen v tom případě, že tento potvrdí všechny výše uvedené podmínky a převezme i tyto závazky. Jak čas ukázal, všechny tyto obavy Chebanů byly zbytečné, protože v majetku rodu Zedtwitzů zůstal hrad téměř 500 let do roku 1915. Touto koupí se stali Zedtwitzové nejmocnějším šlechtickým rodem v celém okolí, neboť jejich moc zasahovala do Saska, Bavorska a Čech. Husitské války je absolutně nezajímali a účastnili se jich tím, že jen splnili svoji poddanskou povinnost a to tak, že vypravili do bojů několik svých poddaných. Konrád Zedtwitz, který byl blízkým příbuzným Heinricha, jenž vlastnil hrad Hirssberg nad Sálou byl leníkem českého krále, rodové sídlo Zedtwitz u Hofu, které pravděpodobně spravoval jako správce Hipold von Zedtwitz a Teppen. Ale vlastníky byli Heinrich a Erhard. Spolu s množstvím dvorců v okolí Hofu jako vesnic Epplas, Isar, Koditz, Lipperts podléhali bývalému norimberskému purkrabímu, který ale již povýšil v roce 1415 na kurfiřta Braniborského jako Friedrich I. Majetek ve Vogtlandu: Planschwitz, Stein, Magwitz a roztroušené statky podléhaly pánům z Plavna, kteří za několik let v roce 1426 měli získat purkrabský úřad v Míšni a stát se říšskými knížaty. Získáním hradu Libá se Zedtwitzům povedlo získat majetek i ve svobodném říšském městě Chebu. Poté co byl Heinrich jmenován kurfiřtem Friedrichem vrchním úředníkem knížectví Kulmbach- Bayereuth, se stal jedním z nejvlivnějších šlechticů v kraji. Podléhali mu celé Smrčiny.

Husité na Ašsku

 Husitské války se Ašska dotkly jen okrajově. V roce 1430 dobyli husité za jediný den Plavno a podle kronik neušetřili živé duše. Na svém tažení vyplenili i celou řadu okolních osad jako Adorf, Hof, Bayreuth, Kulnbach, Olešnici. Jejich spanilá jízda byla zřejmě také příčinou znesvěcení kostela v Hranicích, podle pověsti vyplenili i kostel ve Štítarech, Aš ale husité obešli. Jak uvádí odborné zdroje, důvodem může být i počasí, neboť v době vpádu, tedy v měsících lednu a únoru bývá Ašsko pověstné množstvím sněhu a patnácté století je v historii známé jako malá doba ledová. Mrazy dosahujících až -30 °C zde byly běžné. Některé vesnice v té době obyvatelé opustili a husité se proto pravděpodobně této oblasti vyhnuli. Pokusíme se této spanilé jízdě věnovat podrobněji. Vrchním velitelem křižáckých vojsk při třetí výpravě v roce 1422 byl Fridrich Braniborský spolu s markrabětem míšeňským a u Tachova utekli před husity bez boje. Stejně tak tomu bylo i o čtyři roky později, kdy utrpěli porážku u Ústí nad Labem. Husité, aby potrestali Lužičany a Slezany za vpády do Čech se vydali na vojenskou dvouměsíční výpravu do Lužice a Slezska. Oba tyto územní celky byly součástí České koruny od dob Karla IV. až do panování císařovny Marie Terezie a Vogtland byl v této době českým lénem. V listopadu 1429 se vrátili domů s velkou kořistí. Na 100 000 kusů dobytka, které si z této výpravy přivezli, mluví za vše. Ještě téhož roku v prosinci uspořádali další spanilou jízdu ze stejných důvodů do Saska a Horní Falce, což v té době byla také česká léna. Otázka zní, byli to trestné nebo spížovací výpravy? Rozhodně v Čechách tehdy panovala paní bída. Neosetá pole, vybitý dobytek, dlouhá studená zima. Ať tedy trpí ti, co nepodpořily boj za pravdu boží. Z pohledu okolních zemí a katolíků to byli loupeživé výpravy a z pohledu samotných husitů zase výpravy za šířením boží pravdy. Ve dnech 20. – 21. prosince 1429 přešlo přes Krušné hory pět vojsk. Táborské polní, Táborské domácí, Sirotčí polní a domácí a Pražské – celkem asi 4000 jízdních, 40 000 pěších a 2 500 válečných vozů. Proti nim se shromáždilo 100 000 mužů z Braniborska, Saska, Duryňska, Magdeburska a jiných míst, aby se jim vojensky postavili. Došlo však jen k menší bitvě při násilném přechodu přes řeku Muldu, kde Němci ustoupili až k Lipsku a tam se vojsko rozuteklo. Husité se mezitím rozdělili do pěti proudů a obrátili se k jihu a táhli v širokém pruhu do Vogtlandu a Bayreuthu. Dva dny se zdrželi v opuštěném Altenburgu, aby ho vyplenili a při odchodu vypálili, prvním útokem dobyli Geru. Některé jednotky táhli k Plavnu, jehož pánem byl tehdy Jindřich z Plavna a na Kynžvartu, přední pán kraje Plzeňského. Husité se rozhodli, že Plavno ušetří, poslali tam po domluvě s vedením města a s glejtem jen několik bojovníků pro své potřeby. 25. ledna 1430 tito bojovníci vstoupili do města. Městská lůza, když však spatřila nenáviděné kacíře, se vzbouřila a všechny je povraždila. Což byla zásadní chyba. Když se to husité, kteří byli rozloženi kolem města, dozvěděli, okamžitě zaútočili na město ze všech stran. Dobyli ho na první dobrou a prý v něm neušetřili jedinou živou duši. Mnozí obyvatelé utekli na hrad, ale i ten byl dobyt a bylo v něm pobyto mnoho lidí a shozeno z hradních zdí, někteří však byli vzati do zajetí. Tato událost ještě znásobila strach z husitů, a měla za následek rychlé opevňování městských hradeb po celé německé říši, zvláště pak v Durynsku. Kamkoliv se husitská vojska přiblížila, všude před nimi utíkali zámožnější měšťané. Husité táhli přes město Hof, které také vypálili a přes Münnchberg dále. Jeden proud pak na Bayreuth a druhý na Kulmbach a Plassenburg. Tolik podle Františka Palackého. Podle jiných letopisců husité v Plavně ušetřili ženy a děti. Dále musíme vzít v úvahu, že v prvních třech letech bojů 1419–1421 bylo zbořeno, vypáleno či zplundrováno celkem 48 klášterů a kostelů, v následujících dvanácti letech dalších 30.  Pro historii Ašska je důležité, že cesta z Plavna na Hof vedla přes Olešnici (Oelstnitz) a Adorf, které byly také vypáleny. Z Adorfu na Rehau vedla cesta přes Hranice (Rossbach), malou vesnici, kam se možná dostal malý husitský oddíl, který znesvětil tamější kostelík, ale Trojmezí a Studánka v této době byly opuštěné a je nepravděpodobné, že by jejich cesta vedla přes sněhem zavátý Újezd nebo Aš. Po tom, co získali bohaté výpalné, se husité od Bayreuthu vraceli přes Eschenbach na Waldsassen a Arzberg, údolím Ohře. Ale ani město Cheb se nevyhnulo velkému výpalnému.

Heinrich řídil, vedl a určoval osudy celého panství. Vzhledem ke svým znalostem a známostem si počínal velmi dobře, a to jak vůči svému bratrovi Konrádovi, tak i vůči sobě. Když vezmeme v úvahu to, že lenní listina císaře Zikmunda se týká Heinricha a jeho bratra Erharda ne však jeho bratra Konráda, místo kterého je v listině uveden jeho nezletilý syn Konrád, pak vše nasvědčuje tomu, že jeho otec Konrád padl v bojích. Moc Zedtwitzů se za husitských válek upevnila. Jejich panství se rozšířilo o pevnost v Libé, která byla vázána na Cheb, usedlosti kolem Hofu a další statky Elster, Plauschwitz, Magwitz v Sasku. Zedtwitzové se tak stali nejmocnějším rodem na Česko-sasko-franckém pomezí. Šlechtici z těchto sousedních oblastí se v zájmu dobrých společenských vztahů často navštěvovali, proto se příležitostně konaly velké hony, jelikož Smrčiny patřily k dobře zazvěřeným oblastem. Účast na honu tak byla vždy vítanou společenskou, ale i vzrušující loveckou událostí. Oslavy po skončení takových lovů se konaly na loveckých zámečcích na Ašsku. Jindřich Zedtwitz uspořádal takový hon v roce 1436 na počest saského hraběte z Bergenu a Greitzu. Lov probíhal v údolí Ašského potoka a potoka Elsteru směrem k Hranicím. Lov trval 14 hodin a na výřadu po jeho skončení bylo: 109 jelenů, 58 kusů srnčí zvěře, 44 kusů divokých prasat, 206 zajíců, 7 divokých koček, 14 lasiček, 27 lišek, 18 jezevců, 9 kun 2 bobři, 1 rys, 13 vlků a 5 medvědů. Takových honů se muselo zúčastnit i několik stovek poddaných z okolních vesnic. Naháněli zvěř z celé určené oblasti do vybraného úseku lesa, který byl po stranách oplocen sítěmi, aby nemohla naháněná zvěř unikat do stran a byla nucena probíhat v zužujícím se místě na stanoviště lovců. Sítě, rozsochy a spousta dalšího loveckého nářadí vyžadovala péči a údržbu. Zedtwitzové měli tyto lovecké potřeby uskladněny ve zvlášť za tímto účelem postaveném domku v Pastvinách. Údržbou tohoto loveckého nářadí byli pověřeni dva obyvatelé Pastvin, kteří za to byli zbaveni jiné robotní povinnosti.

I následující panovníci patnáctého století potvrdili ašskou autonomii. V této době se na Ašsku také dobývaly drahé kovy. K rozdělení majetku došlo, až roku 1446 kdy zemřel Heinrich. Jim zakoupený hrad Libá s příslušenstvím připadl jeho synům a podhradské panství připadlo Konrádovi. Co se týká Erharda, můžeme se jen dohadovat, zda již v té době nežil, nebo jestli převzal majetek v Zedtwitzu u Hofu. Chybí nám také jakékoliv ověřené zprávy o osudu Konráda II., můžeme se dohadovat, že žil přibližně v letech 1410–1459, jméno manželky je neznámé, ale zachovaly se doklady o jeho potomcích. Měl čtyři syny: Konráda, Víta, Ulricha a Georga. Nejstarší Konrád III. koupil od svého strýce Heinze z Libé dvorec Lehenstestein neboli Dvoreček u Františkových Lázní za 1000 zlatých. Podle ceny to muselo být pomalu panství. Konrád se za mladší bratry zúčastnil v Chebu zásnub Zdeny dcery českého krále Jiřího z Poděbrad, se saským vévodou Albrechtem. Saský kurfiřt roku 1469 udělil dosavadní léna v Sasku jen samotnému Konrádovi – Elster, Raun, Eichichit a další. Jeho bratři mohli získat tento majetek jen v případě, že by Konrád zemřel bez mužského potomka. Konrád si za své sídlo zvolil Elster, a jeho mladší bratři zůstali na Podhradí. Vztahy mezi nimi se stále více odcizovali. Konrád se počítal za Saského šlechtice a jeho vliv na podhradském panství víceméně skončil. Po smrti Jiřího z Poděbrad vzdali bratři hold novému českému králi Vladislavu Jagellonskému s prosbou o potvrzení Ašského léna. Mladší bratr Georg byl aktivním členem, později dokonce maršálkem Labutího řádu, založeného roku 1440 kurfiřtem Fridrichem Brandenburským. Tento řád celým jménem Orden unserer lieben Frauen vom Schwann – Řád naší milé paní ze Schwanu – měl hlavní sídlo v klášteře na kopci u Ali – Brandenburg. Jeho cílem bylo povznést větší zbožnost k Panně Marii a dobročinnost. Členy mohli být pouze šlechtici a knížata. V roce 1490 udělil král Vladislav II. Jagellonský Zedtwitzům lénem doly na zlato, stříbro a jiné drahé kovy. Těžil se především cín, který se odvážel ke zpracování do Chebu.

V roce 1493 se saský Friedrich zvaný Bílý z ernestínské linie podle tehdejších zvyklostí rozhodl navštívit Svatou zemi. Vyjeli koňmo 15. dubna 1493 a vrátili se 30. října roku 1493. Vedle celé řady šlechticů se výpravy zúčastnil i později proslavený malíř Lukáš Cranach, několik příslušníků zedtwitzovského rodu – z Brambachu Kašpar a Jošt, z Podhradí právě Georg a jeho dvacetiletý synovec Heinrich, Vítův syn. Cesta nebyla jen dobrodružná, ale i nebezpečná. Celá řada účastníků cestou zemřela. Snad s vědomím tohoto nebezpečí Kašpar spolu se svým bratrem Joštem před zahájením výpravy věnovali dva dvorce zbavené daní v Sirmitz – dnešní Žirovnice u Františkových Lázní – farnímu kostelu v Brambachu na konání jitřních mší. Jejich nadace byla později přenesena do Plesné, kde byla roku 1830 založena evangelická farnost, do té doby byla Plesná přifařena k Brambachu. Jitřní mše byla pravidelně sloužena až do roku 1850, to je přes 350 let. Kašpar na zpáteční cestě opravdu onemocněl a Georg spolu s dalším šlechticem Wurmem – víme jen, že se jmenoval Wurm – s ním zůstali, aby ho ošetřovali. Všem čtyřem Zedtwitzům se podařilo šťastně vrátit domů. Zda následkem útrap, či nemoci z cesty Kašpar a Jošt umírají již roku 1496. Co se stalo po návratu s Georgem, není známo, ale do nového století přechází jen nejmladší účastník výpravy Vítův syn Hendrich spolu s otcem a strýcem Ulrychem. Z celkového počtu 450 poutníků, kteří se nalodili v Benátkách, 1. června 1493 dorazilo do konečného cíle, k božímu hrobu jen 180 poutníků.Celá výprava byla popsána dvanáct let po návratu Janem Hasištejnským z Lobkovic, který byl jedním z účastníků výpravy.  Nové století nezačalo pro Zedtwitze moc dobře. V roce 1509 oba bratři umírají a zůstává vdova po Ulrichovi Marta rozená z Künspergu se 4 dětmi. Byli to synové Georg, Friedrich, Krištof a Šebestián a vdova po Vítovi se dvěma syny Heinrichem a Hansem. Ze čtyř bratrů se dospělosti dožili jen Georg a Šebestián. Georg se oženil, ale zemřel již v roce 1527, zůstal po něm syn Tomáš Jáchym, který ale zemřel bez dětí v roce 1544. Šebestián zdědil po svém bratru Georgovi spolu se svým synovcem Tomášem Jáchymem ve Vogtlandu poplužní dvůr v Talwitz, stejně tak jako tamní mlýn, zámek Planschchwitz se 13 statky ve vsi včetně nižšího i vyššího hrdelního soudu, dále některé statky a poplatky v Triebel, Bösenbrunn, Raunu atd. Spoluvlastníky však podle zákona byli i jeho bratranci Heinrich a Hanz z Podhradí. Šebestián přesídlil do Aše, odkud po smrti svého synovce Tomáše Jáchyma ovládal celou polovinu Ašského panství. Tomáš vstoupil do vojenských služeb. V roce 1544 byl při sporu v Plavně zabit. A jak jsme se již zmínili výše, tak podle zákona po něm dědil jeho strýc Šebestián. Druhou polovinu zedtwitzovského majetku spravovali společně bratři Hanz a Heinrich, kteří si po vzoru svých bratranců taktéž rozdělili zděděnou část panství tak, že Heinrich se usídlil na podhradském zámku, kdežto Hanz žil na statku v Kopaninách, kde také v roce 1560 zemřel bez dědiců a jeho část zdědil Heinrich. Život obou bratrů, stejně tak i jejich bratranců Šebestiána a Georga spadá do první poloviny 16. století, to znamená do doby německé reformace, která zasáhla i Ašsko, a to dost podstatně. Myšlenky Jana Husa, hájené po jeho smrti i vojensky, odolaly všem křižáckým výpravám namířených do Čech, zdánlivě zanikly po smrti Jiřího z Poděbrad. V Čechách se sice přijímalo pod obojí, ale k opravám v církvi nedošlo. Světský rozmařilý život duchovenstva, války francousko-německé, války turecké rozšiřující se vzdělanost, humanistické myšlenky, byly příčinou reformačních snah ne již jen v Čechách, ale rozšířili se i do Německa. Tyto snahy podporovali i zeměpáni, kteří se snažili o omezení vlivu církve, a samozřejmě se chtěli dostat i k církevní půdě. Německá říše byla rozdrobena na víc jak 250 státečků a z toho téměř polovina byla duchovních, 6 arcibiskupství, 37 biskupství, 70 říšských opatství a 3 rytířské řády a tyto navzdory vyhlášení věčného zemského míru na sněmu ve Wormsu v roce 1495, pokračovaly dál v půtkách a bojích. V roce 1518 vystoupil v Curychu Oldřich Zwingli proti odpustkům, poutím, celibátu, klášterům i proti mši svaté. O rok dříve ve Wittemberku Martin Luther vyvěsil na dveře kapituly seznam 95 tezí, v nichž vystoupil proti učení o odpustcích a zlořádům s nimi spojených. Za své názory, které se již rozšířili po celém Německu, byl v roce 1519 dán do klatby. Téhož roku zemřel císař Maxmilián a nastoupil po něm nejstarší vnuk Karel, který se stal hlavou starší větve habsbursko-španělské, zatím co starorakouské země přenechal svému bratru Ferdinandovi. Karel dorazil do Německa, až v říjnu roku 1520. Po celé dva roky do jeho příchodu byl říšský správcem saský kurfiřt Friedrich III. z Ernestinské linie Wettinů, byl Lutherův ochránce. Byl nejmocnějším německým knížetem a vzhledem k svému věku a mírumilovné povaze odmítl nabídku ostatních knížat, aby sám převzal císařskou korunu. Když svolal císař Karel V. sněm do Wormsu v roce 1521, dostavil se osobně i Martin Luther se svým ochráncem doprovázeným celou řadou jeho leníků z řad rytířstva. Z Vogtlandu mezi desítkou byl i Filip za Saxgrünu, Hans z Weissenbachu, Sitich Zedtwitz z Brambachu, Reitzestein z Brambachu a Hanz Zedtwitz z Neidbergu. Luther na sněmu neodvolal své téze a byl dán do říšské klatby. Saský kurfiřt Lutherovi vymohl císařský glejt nejen k dostavení se na sněm, ale i na jeho odchod, a tak se Luther odebral pod ochranou Friedricha III. na hrad Wartburg, kde v klidu přeložil bibli do němčiny a upravil náboženské novoty, které se staly základem luteránské víry. Ale pojďme zpátky na Ašsko. Takže víme, že ašskou polovinu panství drželi synové Ulricha, a to Šebestián a Georg, podhradskou polovinu synové Víta, bratři Hanz a Heinrich. A jelikož se Heinrich stal předkem všech dalších majitelů ašského panství, stojí za to, abychom jeho osobu probrali trochu podrobněji. Poprvé se v písemných pramenech objevuje 24. března 1512, kdy rozhoduje jako smírčí soudce rozepři šlechtického rodu von Felitzsch, v roce 1525 jako svědek podepisuje smlouvu o pastvinách schöneckého zámku, v roce 1525 vystupuje jako poručník nezletilých dětí Hanz příbuzného Siticha von Zedtwitz z Brambachu při vyrovnání s vdovou a její dcerou. Vdově určil až do dožití roční příjem 100 zlatých a její dceři 30 zlatých a při provdání věno ve výši 500 zlatých. Když v roce 1530 došlo k rozkolu mezi městem Chebem a chebskou šlechtou kvůli právovárečnému právu a církevní dani, byl ustanoven smírčí soud, v němž zasedal Hanz Zedtwitz spolu s Jindřichem z Koněřic, jáchymovským hejtmanem. Stejně tak oba šlechtici rozhodovali i spory vogtlandské rytířstva s městy Plavnem, Olešnicí, Adorfem, Markneukirchenem a to podle nařízení saského kurfiřta, spolu s dalšími dvěma právníky z Jeny. Heinrich rozšířil své panství roku 1534, když od Bayereutského hejtmana Zikmunda von Feilitzsch odkoupil dvě vesnice Horní a Dolní paseky. Ještě téhož roku si svůj nákup nechal zanést do desk zemských a 4. září 1534 český král Ferdinand I. mu tyto vesnice dal v léno. Navíc od Feilitzchů koupil tři domy v Gurthu, které mu v dalším roce přidělil jako léno saský kurfiřt Johan Friedrich. Podle činnosti obou bratrů je vidět, že oba museli mít právnické vzdělání, ale kdy a kde je získali, to nevíme, nejsou o tom žádné doklady. Důkazem o jejich bystrosti je svatební smlouva jejich sester, kdy je předem pojistili pro případ ovdovění. Starší Agnes si vzala Krištofa s Tettau a Losy a měla připsán roční příjem z výtěžku vesnice Interlock ve výši 77 zlatých a 10 grošů. Mladší Urština 77 zlatých a 7 franků z manželových statků v Brambachu. Hans měl převážnou část svých statků ve Vogtlandu. Podle lenní listiny saského kurfiřta z 18.března 1533 dvůr a popluží v Elster, 10 statků v Raun, 7 statků v Kleedorf, 7 v Landwüst, vinohrad v Lobedě u Jeny. V Kopaninách sídlil od roku 1357, to je také první písemná zmínka o Kopaninách jako o rytířském sídle. Panství Zedtwitzů se rozkládalo v českém království jako zahraniční léno českého krále. Tím byl do roku 1516 Vladislav Jagellonský, v letech 1516–1526 jeho syn Ludvík, posléze do roku 1564 Ferdinand I. Habsburský. Državy ve Vogtlandu podléhaly zemským právem saskému kurfiřtovi, kterým byl v letech 1486–1526 Fridrich III. Bílý neboli Moudrý, 1525–32 Jan Vytrvalý, 1532–47 Jan Fridrich Velkomyslný, všichni s ernestinské linie, od roku 1547 vláda přešla na albertinskou linii představovanou Mořicem. Konečně statky v Bavorsku podléhaly Hohenzollernům z linie Bayreuth, představovanou 1515–1557 Kazimírem a pak do roku 1553 Albrechtem Alcibiadesem. Když v roce 1529 se saský kurfiřt Jan seznamoval s rozšířením Lutherova učení ve Vogtlandu, zjistil, že celé území je hustě protkáno luteránstvím. Na příklad v Adorfu s jeho filiálním kostelem v Bad Elster, kam byla ze zemí koruny České přifařena obec Doubrava, až do roku 1853, v Brambachu nové učení bylo přijato kolem roku 1530, k Brambachu byla přifařená obec Plesná. Stejně to bylo i v Schönbergu, sem byl přifařen Vojtanov a Otov. V Horních Francích zaváděl reformaci od roku 1528 markrabě Jiří například v Regnitzlosau, ke kterému bylo přifařeno Trojmezí Císařským Hamrem. V Hofu s filiálním kostelem v Hranicích a přifařenými Pastvinami. Na zedtwitzovském panství to bylo trochu jiné. Je jisté, že oba bratři Hans i Heindrich byli stoupenci Luthera a přechod k reformaci měl pro ně i kladný význam v tom, že církevní majetek přešel do jejich rukou a stali se i přímými nadřízenými duchovních. Bylo jen na nich, kterého duchovního, do kterého úřadu dosadí, ale na druhé straně bylo jejich povinností starat se o jejich potřeby a vytvářet jim podmínky vhodné pro jejich činnost. Toto však neplatilo pro jejich sestru, která jako abatyše ženského kláštera se rozhodla provdat za místního ředitele gymnázia. Přesto není nic známého o tom, že by v té době v Aši sloužil mši reformovaný duchovní. Hans své nadšení pro novou víru rozšířil i mezi svými poddanými. V průběhu 30. a 40. let 16. století byla Ašská oblast reformována, neboli se stala silně evangelickou. Zanikl církevní patronát Řádu německých rytířů a s jejich komendy byla přeměněna na evangelickou faru. Patronátní správy se ujali Zedtwitzové. V Čechách, ale i v Německu však sílila protireformace a rekatolizace. Evangelická německá šlechta, aby jí mohla čelit, založila 27. února 1531 ve městě Šmalkaldu spolek a do čela postavila saského kurfiřta Johana Fridricha a Filipa Hesenského. Německý císař Karel V. přistoupil ke konečnému řešení náboženských otázek mečem. Šmalkaldský spolek toto předvídal a nařídil plavenskému hejtmanovi, aby všechna města na hranicích byla ve válečné pohotovosti. Obnovovaly se městské příkopy, budovaly ochranné valy, které jsou dodnes patrné, kontrolovaly se cizí osoby. Na hranicích byl zvláštní režim, zdržovali se zde tajní zvědi a zpravodajci, kteří v nutných případech své poznatky oznamovali přímo Hanzovi Zedtwitzovi z Neypergu a Mořicovi ze Schirndingu v Brambachu.  Krátce před Vánocemi roku 1545 nařídil saský kurfiřt, aby sedláci udržovali v dobrém stavu svou výzbroj, kterou měly ještě po svých otcích, aby mohli v případě potřeby vytvořit domobranu a nahradit tak středověké vojsko. Každý majitel domu, byl povinen účastí na vojenské službě, a to buď osobně anebo prostřednictvím náhradníka. To platilo i pro vdovy majitelky domů. Za dvě stavení dva muže. Tímto způsobem bylo v Elsteru, získáno 24 mužů, v Raun 21, Marktneukirchenu 62, v Adorfu 99 uvnitř hradeb a dalších 51 z budov před městem. V celém Vogtlandu to dělalo 1 148 mužů. Podobně i na západ od nás se tvořila domobrana. Selb postavil 161 mužů, Rehau 77 a Hof 825 ozbrojených mužů. A v Aši? Tam je ticho po pěšině, nevíme nic. Žádné záznamy jen dohady. Jisté však je, že Hanz Zedtwitz z Kopanin se musel podílet vysláním dvou vyzbrojených jezdců, kteří s ostatním vojskem obsadili pevnosti na česko-saských hranicích, kde hlídkovali. Tato hraniční stráž byla zesílena až na sílu 9000 mužů. Stejně tak i Sebastián z Aše za své panství v Planschwitz, také dva jezdce. Ne lépe na tom byly jejich švagři Mořic ze Schirndingu a Krištof z Tetau, kteří museli kurfiřtovi vyslat jízdní vojáky. Snad v této souvislosti vyvstává před námi jedna trochu tajná událost. Ašskou část v té době spravoval Sebastián se synem Hansem Ulrichem a synovcem Tomášem Jáchymem. Ten, jak uvádí Albert, byl v souboji 13. října 1544 u Plavna zabit. Trochu jinak líčí celou událost Karl Limmer. Podle něj v roce 1545 poblíž Reussa nedaleko Plavna bylo zabito najednou pět šlechticů. Byly to Volkmar Rüther, Thomas Jachym Zedtwitz, Wother von der Mosel, Hanz Trützscher a Adam Röder s jedním sloužícím jménem Thomas. Kým a proč byli šlechtici zabiti, kronika mlčí. (Limmer díl IV str. 1043). Vraťme se však zpátky. Je pravděpodobné, že Zedtwitzové za své území se na všech těchto akcí nezúčastňovali, a to ze dvou důvodů.

• I když jejich panství leželo na říšské půdě, jejich lenní pán byl od roku 1526 český král, katolík, císařův bratr Ferdinand
• Z téhož důvodu nepovolali ani protestantské kazatele a Ašské území zůstalo stranou válečného dění.

Zedtwitzové se tímto dostaly do nezáviděníhodné situace. Sami byli evangelíky a stranili šmalkaldskému spolku, ale svými statky a lenním slibem byli vázáni věrností českému králi Ferdinandovi I. Ten vytáhl se svým vojskem na pomoc svému bratrovi německému císaři Karlovi V. za vydatné pomoci míšeňského purkrabího Jindřicha IV. z Plavna, který měl v úmyslu zpět dobýt rodové statky v Plavně. Jindřich IV. se zdržoval na svých statcích v Čechách a dal se plně do služeb Ferdinanda. Ten proti šmalkaldskému spolku shromáždil na podzim 1546 vojsko mezi Kadaní a Chomutovem. Na jeho zřízení přispěly všechny české stavy, např. město Cheb vyslalo 15 pěších a 11 jízdních vojáků. Kolika vojáky byli zastoupení Zedtwitzové nevíme, ale pravděpodobně více než kolik jich poslali do saského vojska, protože jejich panství v Čechách bylo rozsáhlejší než ve Vogtlandu. Pod vedením Šebestiána z Weitmühle táhlo královské vojsko z Chebska přes Luby k Marktneukirchenu a Adorfu, všechny vesnice na hranicích poplenilo a před Adorfem saské pěšáky porazilo. Adorf byl vydán na milost a nemilost. Vítězství ihned využil míšeňský purkrabí Jindřich IV. z Plavna, aby obsadil a ihned si přisvojil zemi svých předků. Určil svého švagra Felixe z Hasištejna a Heinricha Zedtwitze z Neyperku královskými setníky Vogtlandu a podporován saským vévodou Mořicem převzal reusské a kur – saské země pod svou správu. To vše bylo možné jen pro to, že brandenburský kurfiřt Johan Friedrich byl se svým vojskem na Dunaji. Hned po ztrátě Vogtlandu se svou dvacetitisícovou odebral na sever a znovu se zmocnil svých držav a na víc i území svého nevěrného synovce Mořice. 10. března 1547 dobyl město Hof. To se nemohlo obejít bez následků. Říšský císař Karel V. mezi tím spěchal od Norimberku do Chebu, kde se sešel se svým bratrem českým králem Ferdinandem a větším množstvím říšských knížat, aby připravil odvetný útok. Vrchní velení svěřil španělskému knížeti Albovi smutně proslulému z bojů v Nizozemsku. Opět táhla vojska přes Luby, opět celé území od Brambachu až k Erlbachu strašlivě trpělo. Adorf, kde byly posádkou dva husarské prapory, se po krátkém odporu vzdal. Starosta Olešnice vyšel vojsku vstříc a vleže vydal císaři klíč od městských bran, a tak se podařilo město uchránit. Císař přenocoval v Plavně a 22. dubna 1547 dosáhl Labe západně od Míšně. Tam u Mühlberku došlo 24. dubna k poslední bitvě této války. Tato bitva byla předem rozhodnutá, protože na straně saského kurfiřta stálo sotva 200 jezdců a 4000 pěšáků. Kurfiřtství Johana Fridricha bylo ztraceno, jeho saské léno převzal jeho synovec, vévoda Mořic a Fridrichovým synům zůstalo jen tzv. saské vévodství ve Výmaru a Koburgu. Vogtland a reusské panství Greiz, Schleiz a Gera připadlo jako odúmrť králi Ferdinandovi jako české léno v Sasku a ten ho předal svému královskému kancléři Jindřichovi IV. z Plavna. Zároveň ho povýšil do stavu říšských knížat.  Po bitvě u Mühlberga se reformace nezastavila naopak podle císařského interimu, podle kterého bylo povoleno protestantům přijímat pod obojí způsobou, si kněží mohli ponechat manželky a stavům se mlčky ponechaly statky zabrané katolické církvi, a navíc saský Mořic se obrátil proti císaři. Ašsko sice bylo přímých válečných úprav ušetřeno, protože bylo součástí české koruny, ale při odměňování vítězů dostal Jindřich z Plavna za prokázané služby i léno Zedtwitzů, a tak se Ašsko dostalo do přímé závislosti na Míšni. Na druhou stranu tato závislost na Míšni Zedtwitzům prospěla. I přes to, že byli evangelíky, netýkali se jich restrikce, které zavedl český král Ferdinand v Čechách. Zedwitzové teprve nyní, když zůstali katolickým ostrůvkem v luteránském obklíčení, žádají o luteránského kněze. Alberti uvádí jako reformační rok ašska 1542, stejně jako Titmann, ale Hildemann v roce 1899 o tomto datu pochybuje a uvádí jako pravděpodobný až rok 1552. Hildemann své tvrzení opírá o skutečnost, že superintendant Streitberger, který měl vyslat evangelického faráře do Aše, přišel do Hofu až v roce 1548 jako rektor gymnázia a až v roce 1552 se stal superintendandatem, nemohl tedy vyslat žádného duchovního před tímto datem. První kazatel Johan Krüger z Eisleben ještě v prvním roce svého ustanovení dobrovolně opustil svůj úřad, neboť narazil ve svém boji proti uctívání svatého Ludvíka, jemuž byl ašský kostel zasvěcen na silný odpor ašského obyvatelstva. Svatý Ludvík byl patronem piva a koní. Pod Aší tekoucí potok nedaleko rozcestí Podhradí Hranice byl věhlasný léčivý pramen, který měl právě léčivý účinek na nemocné koně a dobytek. A právě na den svatého Ludvíka k tomuto prameni táhly davy poutníků z celého okolí nejen s Čech, ale i ze Saska a Bavorska jako procesí se svými nemocnými zvířaty a po jejich vykoupání naplnili poutnici i místní hospody. Ostatně ani další duchovní Georg Müller a Han, neměli větší štěstí. To se podařilo až Hauptmanovi, který nastoupil do svého úřadu v Aši roku 1568. Zedtwitzové však měli jiné starosti. Již v únoru 1548 byl Heinrich odvolán z úřadu hejtmana Vogtlandu. Mezi Zedtwitzi a Jindřichem IV. z Plavna došlo k naprostému odcizení. Příčinou nebylo jen povýšení Jindřicha z Plavna do knížecího stavu, ale i skutečnost, že ho český král Ferdinand odměnil lénem nejen ve Vogtlandu, ale dal mu na víc i léno, které Zedtwitz z Neyperku a Aše a Beulwitz z Hirschbergu dostali v léno od koruny české. Tímto Zedtwitzové ztratili své panství jako bezprostřední říšské léno, a třebaže nepřišli o svůj majetek, společensky padli, neboť se stali pouhými vazaly. Oba bratři Hanz z Kopanin a Heinrich z Podhradí se synem Eustachem spolu s bratrancem Šebestiánem z Aše proti tomu protestovali přímo u krále, ale bez výsledku. Přišlo jim jen varování krále Ferdinanda prostřednictvím dvorní kanceláře:

… naše rozhodnutí o Vašem převedení k purkrabímu je konečné a je třeba, abyste bez meškání a výmluv se Mu poslušně poklonili a požádali Ho o udělení léna, uznali Ho za svého lenního pána a slíbili Mu poslušnost, služby a vše, co patří k věrnosti leníka. Naproti tomu Vám ponechá Vaše svobody a práva, která se váží k Vašemu lénu, jak jsme Mu, purkrabímu, uložili a nařídili, a nic, co by Vás tížilo a tlačilo.

Kdy se Zedtwitzové tomuto královu nařízení podvolili, není známo, ale již 7. srpna 1551 obdržel Heinrich Zedtwitz od Míšeňského purkrabího Jindřicha IV. z Plavna lenní přípis k Dolním a Horním pasekám a ke třem dvorům v Gürthu, které zakoupil v roce 1534. Téhož dne mu byla vystavena lenní listina i na Neuberg a Aš a o měsíc později Šebestiánův syn Hans Ulrich obdržel jako léno poplužní dvůr Eulenstein u Taltitz, zámek Planschwitz a další statky ve Vogtlandu. Jeho otec totiž několik měsíců před tímto datem zemřel. V době kdy byl Henrich Zedtwitz odvolán z úřadu vogtlandského hejtmana získal purkrabský úřad v Chebu za 6 000 zlatých od svého švagra Adama z Wirsbergu, který zastával po dobu deseti let. Původně purkrabí předsedal soudu, rozhodoval o lidech i zemi, byl vojenským velitelem, dozíral na lesy a vodstvo, zřizoval mosty a silnice atd., ale postupem času význam tohoto úřadu stále klesal, až se stal pouhým čestným úřadem, ke kterému patřilo šest dvorců s jeho výnosy, což zhruba obnášelo: 66 vozů zrní, 108 vozů ovsa, 108 vozů např. hrachu, 60 hus na svatého Martina apod. Dále rybolov Selbského a Bílého potoka, plavení vorů po Ohři a mnoho dalších. Mezi tím se vévoda Mořic, rozzlobený na císaře kvůli dlouhému věznění svého tchána Filipa Hesenského, domluvil s dalšími německými knížaty a s podporou francouzského krále Jindřicha II. rychlým pochodem na jih Bavor roku 1552 napadl říšského císaře Karla V. Ten se zachránil kvapným útěkem přes zasněžený Brennerský průsmyk do Tyrol. Ale ani Mořic se dlouho netěšil ze svého vítězství, protože již následujícího roku v červenci v dalších bojích proti markraběti Albrechtu z Ansbach-Bayreuthu padl v bitvě. Vrchní velení nad spojenými českými, norimberskými, bamberskými a würzburskými vojsky převzal Jindřich IV. z Plavna, který doufal, že ke svému Vogtlandu připojí i Regnitzland, které jeho předci spravovali, dokud je neprodali ve 14. století norimberskému purkrabímu. Přesně to vyjádřil markrabě Albrecht slovy:

…jasně víme, že již dlouho si brousí zuby na naše město Hof a vše, co máme ve Vogtlandu

Jindřichovi se však jeho sen splnil, když navzdory statečné obraně Hofu pod vedením Krištofa Zedtwitze město dobyl. Usadil se na hradě Plassenburgu u Kulmbachu a nechal si holdovat rytířstvem z Regnitzlandu. Oslavy svého vítězství trochu přehnal, protože pravděpodobně na následky těchto oslav onemocněl a krátce na to zemřel v květnu 1554 ve svých 49 letech. Jeho nahromaděný majetek od Kynžvartu a Žandova k Bečovu a Toužimi, Vogtland s Plavnem, reusské panství Greiz, Schleiz a Gera, hrad Hirschberg u Hofu, Ašsko a Regnitzland s Hofem zdědili jeho synové dvacetiletý Jindřich V. a osmnáctiletý Jindřich VI. Oba Jindřichové vydali Zedtwitzům v březnu 1555 lenní zápis na ašské panství s vesnicemi a zároveň další listinu na Dolní a Horní paseky. Dosud dobré vztahy mezi oběma rodinami Zedtwitzů však čekaly špatné časy. Na podzim 1555 zemřel na Kopaninách usedlý Hans bez mužského potomka a zanechal po sobě vedle manželky Walburgy z Reitzensteinu jednu dceru, která však na jaře následujícího roku také zemřela. Nyní nastala situace, která se opakovala několikrát i v dalších staletích. Vdova si začala dělat nárok na veškerý majetek své zemřelé dcery, s čímž ale její švagr rozhodně nesouhlasil. Heinrich Zedtwitz souhlasil s jejími nároky na movitý majetek, tj. peněžní hotovost, stříbrné nádobí, dluhopis ve výši 1 600 rýnských zlatých a 100 tolarů vystavený pány z Plavna za vyplacený úvěr Hansem Zedtwitzem a další movitý majetek. Nemovitý majetek, tj. veškerá půda se vším co k ní náleží, jako mužské léno připadá právě Heinrichovi Zedtwitzovi. S tím Walburga nesouhlasila a obrátila se na markraběcí soud v Plavně. Plevenští radní rozhodli o násilném odvedení dobytka a ovcí z podhradského území. To si samozřejmě Heinrich nenechal líbit a stěžoval si u apelačního soudu v Praze, ten byl zřízen českým králem Ferdinandem v roce 1548. Ve stížnosti uváděl, že dal své švagrové více, než jí podle práva náleželo, přesto tato v domnění, že Ašsko leží v právní oblasti Saska, se obrátila na soud v Plavně. Ašsko však nepodléhá žádné vrchnosti a není knížectvím manstvím, ale je bezprostředním lénem koruny české, a proto pozůstalostní nepodléhá císařskému nebo saskému právu, ale musí se řídit právem českým. Je vidět, že zde došlo ke dvojímu pojetí práva. V Sasku se stále rozhodovalo podle Saského zrcadla, které svým výkladem stálo na straně vdovy, kdežto v Čechách Saské zrcadlo nemělo platnost a zákon v Čechách vedl k udržení majetku, a ne jeho drobení. V dlouhodobém sporu Heinrich, stejně jako jeho syn Eustach v dopisech do Plavna a do Prahy stále zdůrazňovali, že podřízením jejich dříve bezprostředním českým lénem purkrabímu z Plavna byli zkráceni na svých právech, což odporuje nařízení českého krále. Po dvou letech konečně dosáhli toho, že král Ferdinand 11. ledna 1557 zaslal purkrabímu z Plavna reskript, ve kterém uvádí, že upozorňoval purkrabího, že Zedtwitzové nesmí být kráceni ve svých právech udělených českými králi. To se však nestalo, a proto bere Zedtwitze jako své a koruny české leníky. Toto rozhodnutí zrušení manství pro Ašsko bylo snad ovlivněno i dlouhotrvajícím sporem Plavenských fojtů s českým velmožem Vilémem z Rožmberka o jejich postavení v českém království. Oba mladici Jindřich V. a Jindřich VI. s Plavna se dovolávali svého knížecího stavu. Ačkoliv mladíci byli jen českými many, chtěli zastávat nadřazené postavení v českém království po vzoru svého otce, který jako nejvyšší český kancléř využil nedospělosti Viléma z Rožmberka a po smrti jeho otce zaujal nejvyšší postavení i v českém sněmu. Dospělý Vilém z Rožmberka se při své první účasti na českém sněmu ohradil proti Jindřichovi z Plavna a ve svém rozkladu doložil, že v českém království jsou jen tři stavy: panský, rytířský a městský a žádný knížecí. Knížaty mohou být Jindřichové v říši, ale v Čechách jsou jen pány z Plavna a českými many. Český král se bál rozhodnout, ale Vilém z Rožmberka jako primas české šlechty se odmítal zúčastňovat politického života a donutil tím krále, aby mu po třech letech dal za pravdu. Tak se podařilo i ašské panství vymanit z moci pánů z Plavna, protože synové Jindřicha IV. z Plavna zdaleka nedosahovali kvalit svého otce a na víc byli tísněni dluhy, které jim jejich otec zanechal, a půjčovali si stále znova a znova. Toho využil i Heinrich Zedtwitz a v roce 1559 jim půjčil 8 000 tolarů na tři roky za protihodnotu získání záruky starostenství a konšelství v Adorfu a Marktneukirchenu. Purkrabí nesli těžce ztrátu Ašska, a tak až po stížnosti Heinricha Zedtwitze mu udělili v léno Elster a další vogtlandské državy po zemřelém bratru Hansovi dokonce až v roku 1558, to je více než po třech letech. Ale jinak to šlo s knížectvím Jindřichů z Plavna z kopce. Rozprodávali jednu část po druhé například Vogsberk a Plavno za 60 000 zlatých kurfiřtovi Augustu Saskému. V roce 1568 zemřel Jindřich V. a v roce 1572 jeho bratr Jindřich VI., oba bez jediného nástupce, což mělo za následek vymření rodu. V důsledku připojení Ašska k Míšni se Aš plně oddělila od Chebu, a proto museli obyvatelé Ašska jako cizinci platit za veškeré dovezené zboží clo. Proti tomu se Zedtwitzové odvolali s odůvodněním, že jejich území je českým lénem. Jejich žádost byla úspěšně vyřízená, a tak 30. prosince 1558 arcikníže Ferdinand v zastoupení svého otce vydal Zedtwitzům celní privilegium. V něm mimo jiné stálo:

Našim milým věrným, Heinrichu a Hansi Ulrichovi, bratrancům ze Zedtwitzu, usazeným na Podhradí a Aši se milostivě povoluje, stejně tak i jejich poddaným, obilí a další, co z Chebu a dalších kolem ležících míst k jejich samotné potřebě koupili a na žádná jiná místa se neodvezou nebo neprodají, volně a bez zapravení celních poplatků mohou převážeti…