Arnultovice b

Zajícové z Hazmburka a Kosti byli šlechtický rod, který hlavně ve 14. a 15. století zastával významnou úlohu. Pocházeli z rozrodu Buziců. Jejich předkem byl Jetříšek z Buzic, který zemřel v roce 1110. Ve 14. století se jejich hlavním sídlem stal hrad Hazmburk, podle kterého přijali svůj přídomek z Hazmburka. Jako první předek Zajíců je uváděn Oldřich Zaječek, který zemřel v roce 1232, a jehož potomci se již psali jako Zajícové.

Oldřich Zajíc z Hazmburka a Kosti byl synem Mikuláše Zajíce z Hazmburka a Kosti a jeho ženy Škunky, rozené z Kunštátu. Za vlády Vladislava Jagellonského zastával úřad zemského správce pro kraj Boleslavský a Hradecký. Oženil se s Annou z Častolovic. Manželství však zůstalo bezdětné. Zemřel 9. září 1474.

Jan Zajíc z Hazmburka a Kosti se narodil v roce 1443 a zemřel roku 1495. Byl synem Mikuláše Zajíce z Hazmburka a Kosti a jeho ženy Škunky, rozené z Kunštátu. Po Oldřichově smrti, kterým byl jeho bratrem, se stal jedním z nejbohatších českých pánů, protože zdědil i Oldřichův majetek. Zastával úřad nejvyššího dvorského sudího. Zpočátku stál na straně Jiřího z Poděbrad, kterého volil za správce, ale později se přidal k Zelenohorské jednotě. 17. dubna 1409 v Olomouci volil spolu s ostatními protikrále Matyáše Uherského. Ten jej jmenoval nejvyšším kancléřem Království českého. Za vlády Vladislava Jagellonského se přiklonil na jeho stranu a zastával úřad zemského správce pro kraj Žatecký a Litoměřický. Jan byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Kateřina z Častolovic a druhou pak Anna, dcera Václava, knížete Opavského v Hlubčicích.

Šanovcové ze Šanova je stará vladycká rodina, která přijala svůj přídomek po Šanovu u Rakovníka. V první polovině 15. století se rozdělili na dvě větve. Zakladatelem první větve byl Aleš ze Šanova, který se vystěhoval do severovýchodních Čech, kde získal Lomnici nad Popelkou. V 16. století tato větev vymřela. Druhá větev se nazývala Vikartové ze Šanova a usadila se na Plzeňsku. Vymřela v polovině 17. století.

Aleš ze Šanova byl ženatý se Škonkou, která zdědila Lomnici nad Popelkou. Z manželství se narodili synové Václav, Jan a Petr. Zemřel v roce 1494.

Jan ze Šanova byl synem Aleše ze Šanova a jeho ženy Škonky.

Václav ze Šanova byl synem Aleše ze Šanova a jeho ženy Škonky.

Špetlové z Janovic byli původně český šlechtický rod. První zmínky o něm pocházejí z 15. století. V roce 1504 byl rod povýšen do panského stavu. Drželi Bezděz, Náchod, Skály. V 17. století rod vymřel.

Hynek Špetle z Janovic byl synem Jana mladšího Špetle z Prudic a Žlebů a jeho manželky Anežky, rozené z Janovic. Po smrti svého otce v roce 1532 zdědil panství Náchod. V roce 1518 držel Hostinné, a v roce 1528 měl v zástavě skalské a adršpašské panství.

Tetourové z Tetova byli starý šlechtický rod, který měl zprvu jen malý majetek. O povznesení rodu se postaral Vilém Tetour z Tetova, který také rozmnožil majetek rodu. V roce 1306 byl v Čechách přijat do panského stavu. Koncem 14. století přišel i na Moravu, kde získali významné majetky. V roce 1549 byl rod povýšen do panského stavu i v Markrabství moravském. V 17. století mnoho příslušníků rodu emigrovalo kvůli své protestantské víře. Moravská i česká větev vymřela koncem 16. století. V 19. století žili členové rodu Tetourů v Prusku a Sasku jako svobodní páni a považovali se za starou českou šlechtu. Až do roku 1549 byl jejich erb nápadně podobný erbu Vchynských, jen měl opačné barvy. Díky tomu se česká větev Tetourů nechala zlákat Radslavem Vchynským k padělání dokumentů a snaze prokázat společný původ, který chtěl využít tísnivé finanční situace Tetourů a za mírný poplatek se chtěl přes tento rod dostat k panskému stavu.

Jan Tetour z Tetova byl synem Viléma Tetoura z Tetova a jeho první manželky Markéty, rozené z Háje, dcery France Háje. V době otcovi smrti byl ještě nezletilý. V roce 1510, kdy došlo k dělení zděděného majetku mezi bratry, si ponechal pouze peníze. V letech 1519 – 1520 sloužil jako voják v Polsku. Byl ženatý s Kordulí ze Sloupna, se kterou měl syny Lva a Jindřicha. Zemřel někdy v letech 1539 – 1541.

Vartenberkové patřili ve 14. století k nejmocnějším severočeským feudálům. Pocházeli z rozrodu Markvarticů, které tak nazval jako první František Palacký ve svých Dějinách národu českého, a to podle nejstaršího v pramenech bezpečně doloženého příslušníka rodu komorníka Markvarta v roce 1159. Zakladatelem rodu Vartenberků byl syn Markvarta III. Beneš, který byl od roku 1283 nejvyšším číšníkem a králův komorník, který se od roku 1281 psal z Vartenberka. Rod z Vartenberka se rozdělil do pěti větví: Veselskou, Děčínskou, Vartenberskou, Kumburskou a Kosteckou.

Jan z Vartenberka se narodil v roce 1480 a zemřel roku 1543. Byl synem Kryštofa Děčínské z Vartenberka a jeho manželky Aleny z Vartenberka, rozené z Čečelic. Zastával úřad vrchního zemského hofmistra.

Valdštejnové německy Waldstein nebo též Wallenstein jsou starý český šlechtický rod, který pochází z rozrodu Markvarticů. Nejstarším známým předkem je Markvart z Waldšteina, který byl komořím krále Vladislava II., první zmínka o něm pochází již z roku 1159. Rod se rozštěpil do mnoha větví. V roce 1628 byli Valdštejnové povýšeni do říšského a českého hraběcího stavu. Hlavní sídla rodu v Čechách byla Třebíč, Zátiší, Mnichovo Hradiště, Duchcov, Kozel a Doksy.

Zdeněk z Valdštejna byl synem Jana z Valdštejna, majitele panství a města Hořice. Byl iniciátorem vydání třísvazkového knižního souboru pod názvem „Kniehy, jenž slovú Hodinář“, které sloužily jako pomůcka při konání bohoslužeb. Byl přesvědčený luterán. Oženil se s Voršilou z Vartenberka, se kterou měl pět dětí: syny Jiřího, Jana a Zdeňka a dvě dcery Annu a Helenu. Zemřel v roce 1525 a byl pochován v děkanském kostele v Hostinném.

Voršila z Valdštejna, rozená Vartenberková byla dcerou Kryštofa Děčínské z Vartenberka a jeho manželky Aleny z Vartenberka, rozené z Čečelic. Provdala se za Zdeňka z Valdštejna, se kterým měla pět dětí: syny Jiřího, Jana a Zdeňka a dvě dcery Annu a Helenu. Zemřela v roce 1536 a byla pohřbena v kryptě kostela v Hostinném vedle svého muže Zdeňka.

Jiří z Valdštejna se narodil v roce 1519 a zemřel v roce 1584. Byl synem Zdeňka z Valdštejna a jeho ženy Voršily z Valdštejna, rozené z Vartenberka. Jako dobrý a šetrný hospodář vybudoval za svého života rozsáhlé panství se dvěma hlavními městy Hostinným a Miletínkem. Jako přísedící panského stavu u soudní komory se v letech 1569, 1571 a 1575 účastnil zasedání pražského zemského soudu. Zastával také úřad krajského hejtmana. Jiří byl třikrát ženatý. Poprvé se oženil s Kateřinou Slavatovou z Chlumu a Košumberka, se kterou měl jedenáct dětí. Druhou manželkou se stala Eliška ze Žerotína. Z tohoto manželství se narodila dcera. Třetí manželství uzavřel se Marií Magdalenou Lobkovicovou, která mu porodila pět synů: Jindřicha, Hanibala, Jana Kryštofa, Bartoloměje a Wolfganga. Zemřel 17. května 1584 ve svých šedesáti pěti letech. Byl pohřben v kryptě kostela v Hostinném vedle svých rodičů.

Zdeněk z Valdštejna byl synem Zdeňka z Valdštejna a jeho ženy Voršily z Valdštejna, rozené z Vartenberka.

Jan z Valdštejna byl synem Zdeňka z Valdštejna a jeho ženy Voršily z Valdštejna, rozené z Vartenberka.

Hanibal z Valdštejna se narodil v roce 1576 a zemřel roku 1622. Byl synem Jiřího z Valdštejna a jeho třetí manželky Marie Magdalény Lobkovicové. Získal titul rady českého krále. Od roku 1607 zastával úřad krajského hejtmana v Hradci Králové. Vykonával také úřad nejvyššího mincmistra království českého v Kutné Hoře. Napsal dílo s názvem „Rodopis r. 1607 sepsán vznešeným a urozeným D. D. Hanibalem L. B. Z Valdštejna na novém sídle Heřmanovy Sejfy a Hostinném, hejtmanem kraje hradeckého“, které se zabývalo rodokmenem Valdštejnů. V období stavovského povstání stál Hanibal na straně stavů. Po bitvě na Bílé hoře ho však konfiskace neohrozili, protože pro velké dluhy v té době už žádný majetek neměl. Byl ženatý s Kateřinou Berkovou z Dubé, která většinu majetku vyplatila a převedla na sebe. Hanibal zemřel 21. dubna 1622 a byl pohřben v Rudníku v kostele sv. Václava.

Jan Kryštof z Valdštejna se narodil v roce 1577 a zemřel roku 1616. Byl synem Jiřího z Valdštejna a jeho třetí manželky Marie Magdalény Lobkovicové. Byl ženatý s Magdalenou, neznámého rodu. Zemřel 15. dubna 1616 ve věku třiceti devíti let. Byl pohřben v Hostinném v děkanském kostele pod hlavním oltářem.

Albrecht z Valdštejna se narodil v roce 1583 a zemřel roku 1634. Byl synem Viléma z Valdštejna a Markéty Smiřické a vnukem Jiřího z Valdštejna. V mládí procestoval Německo, Nizozemí, Francii a Itálii, kde se seznámil s astrologií, která ho zaujala natolik, že si dal udělat svůj vlastní horoskop, podle kterého se řídil celý život. Po návratu z cest vstoupil do císařské armády. V roce 1604 se účastnil tažení do Uher a v roce 1617 pak tažení proti Italům. Kvůli získání větší prestiže přestoupil v roce 1607 na katolickou víru. Za své zásluhy v císařské armádě byl povýšen do hodnosti plukovníka a císařem Matyášem mu byl udělen titul hraběte. Období po bitvě na Bílé hoře mu přineslo velké bohatství, které získal koupí zkonfiskovaných majetků. V roce 1623 byl povýšen do stavu říšských knížat a v roce 1625 jmenován vévodou frýdlantským. V roce 1628 získal Řád zlatého rouna. Na vrcholu své hvězdné dráhy se ocitl v roce 1629. V roce 1630 byl císařem z armády odvolán, ale již v roce 1631, kdy začali Švédové ohrožovat rakouské dědičné země, byl císařem povolán zpět. V roce 1634 však císař pochopil vyjednávání Albrechta se Švédy jako zradu, nazval jej zrádcem a zbavil velení. 24. února 1634 byl v Chebu zavražděn. Byl pochován v Mnichově Hradišti.

Kateřina Slavatová z Chlumu a Košumberka zemřela v roce 1562. Byla dcerou Diviše Viléma Slavaty a jeho manželky Alžběty „Elišky“ z Hradce. Provdala se za Jiřího z Valdštejna, se kterým měla jedenáct dětí.

Rod Lamboyů pochází ze španělské Valencie. Později se přestěhoval do Nizozemska, kde získal statek Dessener a po něm se také začal nazývat.

Vilém Lamboy z Desseneru se narodil v roce 1590 a zemřel roku 1659. Byl vychováván ve Francii. Dal se na kariéru válečníka, kde získal značné proslulosti. Sloužil ve vojsku Buquoye, kde dosáhl hodnosti plukovníka. V roce 1632 po bitvě u Lützenu získal za svoji statečnost šlechtický titul. V roce 1633 získal panství Olešnici a Nové Zámky a v roce 1635 mu císař za své zásluhy dostal panství Hostinné. Vilém zbohatl na konfiskacích majetku. Jeho kariéra byla zajištěna především vojenskými úspěchy. V roce 1641 byl jmenován císařem Ferdinandem II. polním maršálkem. V roce 1649 mu byl udělen císařem Ferdinandem III. titul hraběte. Po uzavření vestfálského míru ukončil hrabě svou vojenskou kariéru a natrvalo se usadil na svých panstvích. Ke svým poddaným byl krutý a bezohledný, za což byl napomínán i osobním zpovědníkem Jakubem des Hayesem. Vilém se zabýval těžební činností a provozoval několik dolů. V roce 1657 prodal svá nizozemská panství. Byl ženatý se Sibylou, hraběnkou Lamboyovou, která byla dcerou svobodného pána z Bemelbergu a Hochemburgu. Z manželství se narodilo šest dětí: Marie, Vilém František Ignác, Jan Lambert Antonín, Anna Františka Voršila, Anna Marie Klára a Anna Landra Kristýna. Zemřel 12. prosince 1659 a je pohřben v Hostinném.

Jan Lambert Antonín Lamboy z Desseneru se narodil v roce 1644 a zemřel roku 1669. Byl synem Viléma Lamboye a jeho manželky Sibyly, rozené z Bemelbergu a Hochemburgu. Oženil se s Annou Františkou z Martinic, se kterou měl syna Jana Maxmiliána, který však zemřel ve věku třinácti let. Janem Maxmiliánem vymřela hostinská větev Lamboyů po meči.

Rod Kinských jsou starý český rytířský rod, jehož počátky sahají do 13. století. V 16. století rod zbohatl a získal i moc. V roce 1628 byl povýšen do hraběcího stavu a v roce 1720 pak získal dědičný knížecí titul. Rod se rozdělil do několika větví: chlumecké, kostelecké a knížecí. Z rodu pochází mnoho významných politiků, mecenášů vědy a kultury, ale také podnikatelů.

Václav Norbert Oktavián hrabě Kinský se narodil v roce 1642 a zemřel roku 1719. Byl druhým synem Jana Oktaviána Kinského a jeho manželky Margarety Magdaleny hraběnky von Porcia und Brugnera. Vystudoval práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Po ukončení studií absolvoval kavalírskou cestu po západní a jižní Evropě. Po návratu zahájil kariéru císařského úředníka. V roce 1688 byl jmenován prezidentem apelačního soudu. V letech 1690 – 1696 zastával úřad nejvyššího zemského sudího a v letech 1696 – 1705 nejvyššího komorníka Království českého. Vrcholem jeho kariéry byl úřad nejvyššího kancléře Království českého, do kterého byl jmenován v roce 1705 a zastával jej až do roku 1712, kdy pro vysoký věk odstoupil. Když odcházel, udělil mu císař jako druhému z rodu Kinských Řád zlatého rouna. Václav Norbert byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se stala v roce 1668 hraběnka Marie Anna Františka Barbora Bořitová z Martinic. Z manželství se narodilo devět dětí: František Antonín, Bernard František Antonín, Marie Alžběta, Anna Františka Johanna, Jan Václav Oktavián, Johanna Charlotta, Marie Markéta Josefa, František Ferdinand a Štěpán Vilém. V roce 1697 se oženil s hraběnkou Marií Annou Terezií z Nesselrode, která mu porodila šest dětí: Eleonoru Josefu, Marii Terezii, Filipa Josefa Františka, Josefa Jana Maxmiliána, Marii Aloisii Stefanii a Františka Karla.

Rod Morzinů byl český šlechtický rod, který pocházel ze severní Itálie. Do Čech přišel v 17. století, kdy byl také povýšen do stavu říšských hrabat. Díky svým vojenským zásluhám ve službách císaře Ferdinanda II. za třicetileté války rod velmi zbohatl. Morzinové podporovali těžbu a zpracování nerostného bohatství. Provozovali také obchod s přízí a plátnem. Hlavním sídlem rodu bylo Vrchlabí. Rod vymřel po meči v roce 1881, ve spojení s Černíny, Černín-Morzin, se v Čechách udržel až do roku 1945.

Maxmilián Morzin se narodil v roce 1673 a zemřel roku 1706 bez mužských potomků. Byl synem Jana Rudolfa z Morzinu a jeho manželky Evy Konstantiny, rozené Vratislavové z Mitrovic.

Václav Morzin se narodil v roce 1676 a zemřel roku 1737. Byl synem Jana Rudolfa z Morzinu a jeho manželky Evy Konstantiny, rozené Vratislavové z Mitrovic. Byl osvíceným představitelem rodu a mecenášem umění. Velmi miloval hudbu. Jako druhorozený nastoupil vojenskou kariéru. Bojoval v armádě Evžena Savojského proti Turkům. Byl nejen důstojník, ale také vysoký rakouský úředník. Při častých pobytech v Itálii hrál se svou vlastní kapelou a získal pro ni i skladatele Antonio Vivaldiho, který mu později věnoval svůj cyklus „Čtvero ročních období“. Jeho mecenášské sklony ho málem přivedli k bankrotu. Oženil se s uherskou šlechtičnou Annou Marií Kateřinou, rozenou Erdödy. Z manželství se narodili tři synové Jan Kryštof, Karel Josef a Otta Antonín.

Ignác Josef Morzin

Šlikové je jméno české a říšskoněmecké rodiny. Rod pochází z Chebska a dlouho patřil k těm bezvýznamným. Skutečným zakladatelem slávy a bohatství se stal Kašpar (před 1400 – 1449). Vlastnili statky převážně v severozápadních Čechách Sokolov, Cheb, Loket. Na jejich panstvích byly nalezeny značné zásoby stříbra, jehož těžba jim přinesla velké zisky. O část svých majetků však přišli při pobělohorských konfiskacích.

František Josef Šlik se narodil v roce 1656 a zemřel roku 1740. Byl synem hraběte Františka Arnošta Šlika a jeho manželky Marie Markéty z Weissenwolfu. Jako devatenáctiletý zdědil rodový fideikomis Veliš – Staré Hrady – Kopidlno. V roce 1684 byl jmenován tajným radou dvorské komory, později se stal zemským sudím a členem sboru místodržících Království českého. V letech 1692 – 1718 zastával úřad prezidenta české královské komory a v roce 1694 skutečného tajného rady. Na Jičínsku byl iniciátorem vzniku řady světských a sakrálních staveb a založil barokně koncipovanou krajinu dnes známou jako Mariánská zahrada. František se poprvé oženil v roce 1684 s hraběnkou Sylvií Kateřinou Kinskou. Jeho druhou manželkou se stala v roce 1716 Marie Anna Josefa Kolovratová. Obě manželství však zůstala bezdětná.

Anna Josefa Šliková, rozená z Kolovrat se narodila v roce 1691 a zemřela roku 1771. Byla dcerou hraběte Jana Františka Krakovského z Kolovrat a jeho manželky Eleonory Claudie hraběnky d´ Anquisola. V roce 1716 se provdala za Františka Josefa Šlika. Manželství však zůstalo bezdětné.

Lamberkové byli starý rakouský šlechtický rod, který je zmiňován v pramenech již od 13. století. Mnoho členů rodu dosáhlo ve službách Habsburků vysokého postavení ve státní správě, armádě i církvi. V letech 1641 a 1667 byli povýšeni do hraběcího stavu. Původně žili v Dolních Rakousích, kde získali v roce 1536 hrad Ottenstein a krátce nato získali i panský stav s přídomkem Lamberg von Ortenegg und Ottenstein.

Maxmilián Josef z Lamberka se narodil v roce 1729 a zemřel roku 1792. Byl synem Karla Leopolda Lamberka.

Schaffgotschové byli starobylý šlechtický rod německého původu. Ve 14. století se usadili ve Slezsku. V 17. století se rod rozdělil na českou a slezskou větev. Obě tyto větve vlastnily rozsáhlé majetky na polské a české straně Krkonoš. Obě větve získaly hraběcí titul. V 19. století česká větev ztratila na významu, kdežto slezská linie si díky bohatství z těžby udržela svůj význam až do roku 1945, kdy se usadila v Německu. Poslední majitel Friedrich Schaffgotsch zemřel v roce 1947.

Karel Schaffgotsch se narodil v roce 1706 a zemřel roku 1780. Byl synem hraběte Jana Antonína Schaffgotsche a jeho první manželky Marie Františky Serényiové. Vystudoval práva na Karlově univerzitě. Po otci zdědil nejen majetek, ale také dědičný úřad hofmistra ve Slezsku a dědičného sudího ve Svídnici. V roce 1747 se stal na krátkou dobu dvorským sudím, v letech 1748 – 1757 zastával úřad nejvyššího komorníka, v letech 1760 – 1767 nejvyššího maršálka a nakonec v letech 1767 – 1780 nejvyššího hofmistra. Mimo tyto úřady byl také císařským komorníkem a tajným radou. V roce 1731 se oženil s hraběnkou Marií Annou Hatzfeldovou. Z manželství se narodilo devět dětí.

Marie Anna Schaffgotschová se narodila v roce 1711 a zemřela roku 1784. Byla dcerou hraběte Františka Hatzfelda, který vlastnil v Čechách panství Dlažkovice se Skalkou. V roce 1731 se provdala za Karla Schaffgotsche, se kterým měla devět dětí. V roce 1758 získala město Hostinné.

Josef Bolza z Kosmonos se narodil v roce 1719 a zemřel roku 1782. Pocházel z židovské rodiny z Itálie. Do Čech se dostal jako finančník císaře Františka I. Za zásluhy o rozvoj výroby a obchodu byl povýšen v roce 1761 do stavu říšských hrabat. V roce 1763 založil v Kosmonosech u Mladé Boleslavi na velkostatku, které patřil jeho manželce, manufakturu na výrobu bavlněných a polobavlněných tkanin. Další manufaktury založil v Josefodole, v Nové Bystřici a na dalších místech. Josef Bolza působil na sklonku svého života v Sasku, kde zastával funkci královského tajného rady. Oženil se s Marií Johanou Martinicovou, se kterou měl syna Josefa Bolza.

Josef Bolza z Kosmonos mladší byl synem Josefa Bolza z Kosmonos a jeho manželky Marie Johany Maritnicové.

Jan František Thér ze Silbersteinu se narodil v roce 1737 a zemřel roku 1815. Pocházel z rodiny barvířského mistra v Polici nad Metují. Barvířskému řemeslu se vyučil u svého otce a poté se vydal na zkušenou do ciziny. Po návratu domů se usadil v Hostinném, kde se zabýval barvením plátna. Později začala provozovat obchod s plátnem a jeho úpravou ve velkém pro zahraniční trhy. Zisky z obchodu s plátnem mu umožnily zakoupit si v roce 1790 panství Vlčice se statkem Heřmanovy Sejfy, nyní Rudník. V roce 1794 byl císařem Františkem II. za zásluhy povýšen do stavů svobodných pánů s predikátem ze Silbersteinu. Oženil se s dcerou starosty a obchodníka s přízí Annou Böhmovou, se kterou měl devět dětí.

Josef Karel Thér ze Silbersteinu byl synem Jana Františka Théra ze Silbersteinu a jeho manželky Anny Böhmové. Pokračoval se střídavými úspěchy v práci svého otce. Zemřel v roce 1839.

Adolf Thér ze Silbersteinu

Fridrich Wihard z Libavy zemřel v roce 1877. Byl nejstarším synem Huga Dionýsa Wiharda, zakladatele lnářské firmy H. a F. Wihard AG a jeho ženy Heleny, dcery trutnovského lnářského magnáta Aloise Haase.

Franz Wihard z Libavy se narodil v roce 1856 a zemřel 1903. Byl synem Huga Dionýsa Wiharda, zakladatele lnářské firmy H. a F. Wihard AG a jeho ženy Heleny, dcery trutnovského lnářského magnáta Aloise Haase.

František Kluge byl synem zakladatele firmy J. A. Kluge Johanna Adama Klugeho. Studoval v italské Anconě. Po návratu se ujal lnářského podnikání po svém otci. František se spojil se svým švagrem Josefem Etrichem a v roce 1850 založili společnou firmu s názvem Kluge a Etrich a v roce 1851 vystavěli mechanickou přádelnu lnu v Horním Starém Městě, jejímž hlavním produktem byla lněná a koudelová příze. V roce 1864 se se svým společníkem rozešel a Františku připadla nově vybudovaná přádelna v Horním Starém Městě. Ročně se zde zpracovalo 15 000 centů lnu a koudele. Za rok se vyrobilo 12 000 kop režné lněné a koudelové příze v ceně 600 000 zlatých. V roce 1872 přeměnil František svůj podnik na veřejnou obchodní společnost a za společníky přibral své tři syny. Starší Jan Adam vedl přádelnu v Horním Starém Městě, František a Josef působili v Heřmanových Sejfech. V roce 1880 zde koupil zámek, statek a bělidlo se všemi běličskými a barvířskými právy. František Kluge byl dobrým podnikatelem. Protože práce v přádelnách byla velmi náročná a docházelo často k úrazům, zavedl dělnické sociální pojištění, které poskytovalo nemocným bezplatné lékařské ošetření, léky a 30 kr. podpory denně. Pro své zaměstnance také postavil v Horním Starém Městě a později i v Heřmanových Sejfech rodinné domky nebo jednopatrové dělnické domy s byty o jedné či dvou místnostech. Přadleny, které z důvodu mateřství musely přerušit práci, dostávaly podporu a půl litru mléka denně jako přídavek. Těmito opatřeními si zajišťoval zapracované dělnice, kterých bylo v době konjunktury málo. Část svých zisků věnoval v Horním Starém Městě na zřízení vzorového dětského domova, kde byly po celý den umístěny děti matek zaměstnaných v přádelně. Pracovní dobu na rozdíl od ostatních přádelen snížil z šedesáti pěti hodin týdně, na šedesát jednu a půl hodiny, takže její dělníci měli kromě neděle volné i sobotní odpoledne. Všemi těmito sociálními opatřeními se firmě podařilo utlumit dělnické požadavky a ve srovnání s jinými byly projevy nespokojenosti u firmy J. A. Kluge mizivé. František měl čtyři syny: Jana Adama, Františka, Josefa a Aloise, který se stal právníkem. Zemřel v roce 1888.