Arnoltovice

Arnoltovice b

13. 6. 2021

VLASTNÍCI

Arnolt byl kolonizátor, člen družiny biskupa Bruna ze Schauenburka. Založil Arnoltovice. Měl syna Jiřího.

Jiří z Arnoltovic byl synem Arnolta a maršálkem biskupa Jana VI. Je zmiňován v listině, která byla vydána 17. Září 1307 a olomoucký biskup Jan v ní dává na vědomí rozhodnutí učiněné rozhodčími ve sporu o vlastnictví, které vedl biskup a olomoucká kapitula se svými leníky.

Jeneč z Arnoltovic byl přísedícím manského soudu. Od roku 1367 zastával úřad dvorního rady olomouckého biskupa.

Oldřich Kortelang byl velmi vzdělaný, dosáhl titulu „magister astronomiae“. S manželkou Annou měl syna Henslina. V roce 1377 vydal pro Meziříčí důležitou listinu, podle které dostalo město právo odúmrti, a zároveň je vyvázal ze soudcovské moci.

Henslin Kortelang z Arnoltovic byl synem Oldřicha Kortelanga. V letech 1378 – 1389 zastával úřad přísedícího manského soudu. V roce 1389 se psal jako Jan z Meziříčí.

Vilém Kortelang byl olomoucký kanovník – senior. V polovině 15. století vedl spory s olomouckým biskupem Václavem Králíkem. Patřil k velkým odpůrcům českého reformního hnutí a také Jana Husa a husitství na Moravě.

Jindřich z Arnoltovic a Bělé používal také přídomek z Meziříčí. Zastával úřad přísedícího manského soudu v Kroměříži. Od roku 1373 byl biskupským hejtmanem v Kroměříži, kde měl velký vliv. Byl příbuzným biskupa Jana VI. Když byl Jan zvolen biskupem v Olomouci, jmenoval Jindřicha hejtmanem olomouckého kraje, v roce 1390 se však svého úřadu vzdal. Také biskup Mikuláš si Jindřicha oblíbil. Kvůli dluhům musel prodávat svůj majetek. V roce 1392 před manským soudem prohlásil: „pane sudí a manové! S dobrým rozmyslem a ze svobodné vůle své svěřuji manželku a dítky své nynější i budoucí důstojnému otci v Kristu p. Mikuláši, biskupu v Olomouci, i se všemi statky svými v ochranu, ježto důvěřuji milostivému pánu a biskupu svému!“. Po tomto prohlášení žil v podstatě z milosti svých přátel. Vichek z Komárova mu postoupil zboží Komárovice, jeden věřitel daroval biskupovi dluh za Arnoltice a druhý zase dluh na meziříčském Předměstí a půl na Stříteži.

Biskup Mikuláš zvaný Prebstl pocházel z pruského města Riesenburg. Studoval v Bologni a v Praze. Poté působil ve službách Karla IV. jako notář a protonotář. V letech 1377 – 1378 cestoval spolu s císařem do Francie. Působil v diplomatických službách Karla IV. i jeho syna Václava IV. V roce 1384 se stal biskupem v Kostnici, ale nemohl se tam udržet proti biskupu, který byl jmenován z Avignonu, proto odsud odešel a na přímluvu Václava IV. byl 4. května 1388 papežem Urbanem VI. přeložen do Olomouce. Za jeho episkopátu byla založena olomoucká kartouza a kláštery ve Fulneku a v Prostějově. Jako biskup zažil četná příkoří od markrabat Prokopa a Jošta. Musel sáhnout až k exkomunikaci, když se kapitula ocitla ve vězení a kláštery a statky byly pleněny. Na sklonku života se odstěhoval do Prahy. Zemřel mezi 6. a 9. červnem 1397. Byl pochován v olomouckém dómu.

Dobeš z Meziříčí pravděpodobně švagr Jindřicha z Bělé.

Alexandr Kabát

Páni z Kravař patřili do rozrodu Benešoviců, s kterými mají společný erb stříbrné zavinuté střely v červeném poli. Byli starý moravský šlechtický rod. Jejich přídomek pochází od Kravař na Opavsku. Velmi brzy se rod rozdělil na dvě hlavní rodové větve. Vok II. z Kravař v roce 1325 získal od krále Jana Lucemburského Plumlov a stal se zakladatelem plumlovsko-strážnické větve. Větev se dále rozdělila na plumlovskou a strážnickou odnož. Bratři z druhého manželství Voka I. z Kravař Ješek a Drslav založili fulnecko-jičínskou větev. Páni z Kravař zastávali významné úřady v Markrabství moravském. Za husitských válek stála část rodu na straně Zikmunda, část na straně husitů. Obě větve rodu vymřely v 15. století.

Lacek z Kravař se narodil mezi lety 1348 - 1350 a zemřel koncem roku 1416. Byl nejmladším synem Drslava z Kravař a jeho manželky Elišky ze Šternberka. První zmínka o něm však pochází až z roku 166. Proslavil se jako diplomat, obratný politik, stratég a přední moravský podporovatel husitství. Patřil k nejbohatším mužům českého království. Po smrti svého otce se dostal do finančních potíží. Z nich mu pomohlo dědictví po jeho strýci Ješkovi, kdy získal hrad Helfštýn, který rozšířil a vybudoval z něj reprezentativní sídlo. Za markraběcích válek na Moravě se postavil na stranu Jošta Lucemburského a stal se jeho věrným stoupencem. V roce 1385 se zúčastnil společně s Joštem a Prokopem vojenské výpravy do Uher na pomoc Zikmundovi, který zde vedl boj o uherskou korunu. Po smrti svého bratra Voka III. v roce 1386 se stal poručníkem jeho nezletilých dětí. V letech 1403 - 1411 zastával úřad nejvyššího hofmistra a od konce roku 1407 - 1411 i úřad nejvyššího purkrabího. Aktivně se účastnil rozhodování královské kanceláře a zasedání českého zemského soudu. Poté, co se v roce 1411 stal král Václav IV. také moravským markrabím, byl Lacek jmenován do úřadu moravského zemského hejtmana. 2. února 1412 uzavřel s Václavem IV. a dalšími moravskými šlechtici zemský landfrýd v Brně. V roce 1412 hostil v Novém Jičíně polského krále Vladislava II. Jagella. V roce 1414 se účastnil tažení na pomoc Polákům proti Řádu německých rytířů. V roce 1415 Inicioval stížné listy českých a moravských šlechticů proti Husovu uvěznění a později upálení. V roce 1416 se účastnil zasedání olomoucké cúdy. Okolo roku 1370 se oženil s Markétou, dcerou niského zemského hejtmana Jaráče z Pogorelé. Z manželství se narodili synové Jan (+ před rokem 1394) a Drslav (+1397) a dcera Eliška (1397 – 1420). Zemřel v roce 1416 a byl pohřben v klášterním kostele augustiniánů ve Fulneku.

Jan z Kravař se narodil pravděpodobně okolo roku 1400 a zemřel v roce 1433. Byl synem Voka IV. z Kravař a jeho manželky Elišky ze Šternberka. V době smrti svého otce v roce 1406 nebyl ještě plnoletý. O jeho výchovu se starali strýc olomoucký biskup Lacek z Kravař a prastrýc Lacek z Kravař a Helfštýna, který ho uvedl do života. V roce 1410 se pravděpodobně účastnil vítězné bitvy u Grunvaldu. V této bitvě pravděpodobně získal rytířské ostruhy. V roce 1413 se zúčastnil zemského sněmu v Opavě. V roce 1421 se ujal správy svých majetků. 17. listopadu 1421 byl přítomen na sněmu v Brně, kde velká část moravské šlechty povolila nátlaku Zikmunda Lucemburského a zřekla se kalicha. V roce 1425 se zúčastnil ve vojsku Jana Železného bitvy o Kroměříž. Byl zastáncem Zikmunda Lucemburského, v roce 1429 však byl nucen se přidat na stranu husitů. V letech 1429 – 1430 se účastnil spanilé jízdy do Saska, v srpnu roku 1431 bitvy u Domažlic. V roce 1431 se účastnil sněmu, na kterém se Zikmund Lucemburský pokoušel o dohodu s českými a moravskými stavy. 28. září 1431 bylo uzavřeno příměří mezi představiteli husitských vojsk na Moravě a opavským knížetem. 21. listopadu byl přítomen na slavnostním založení a obnovení nové řady opavských zemských desk, protože staré byly zničeny. V roce 1433 se Jan účastnil tažení husitů proti Slezsku. V roce 1423 se oženil s Ofkou z Pylcze, která byl dcerou Alžběty Granowské, třetí ženy polského krále Vladislava Jagellonského. Jeho druhou manželkou se stala Anežka, dcera opavského vévody Přemka. 17. března 1433 pořídil závěť a brzy nato bez potomků zemřel. Jeho zadlužené statky byly rozprodány na úhradu těchto dluhů.

Jindřich z Bystřice a z Choryně byl bratrem Herše z Bystřice.

Herš z Bystřice byl bratrem Jindřicha z Bystřice. Byl ženatý a z manželství měl syna Jindřicha a Jana.

Jindřich z Bystřice byl synem Herše z Bystřice.

Jan z Bystřice byl synem Herše z Bystřice.

Jan z Brňova

Zich z Nezdenic řečený Rynda z Arnoltovic. Pocházel z vladyckého rodu z Nezdenic. Měl bratra Jana. Byl odbojný biskupský mán.

Jan z Nezdenic pocházel z vladyckého rodu z Nezdenic. Měl bratra Zicha.

Páni z Kunštátu patří k prvním a velice slavným rodů. Prvním předkem byl Heralt, který se v zápisech objevuje již v roce 1210. Jméno rod získal až od jeho syna Kuny, který založil hrad a městečko Kunštát a tím dal jméno celému rodu. Synové Heralta se rozdělili do čtyř větví, které se později ještě dále dělily. Nejstarší byla linie bouzovská, která vymřela v roce 1418. Další větev poděbradská, která se později přestěhovala do Slezska a pokračovala jako větev minsterberská. Vymřela v roce 1647. Další větví pánů z Kunštátu byla lysická, která vymřela v 15. století a její majetek přešel do držení lestnické větve rodu. Ta vymřela v roce 1490. V 16. století vymřela bolehradická větev. Ve východních Čechách sídlila větev jevišovská, která vymřela v roce 1587, a její majetek přešel na knížata minsterberská. V kunštátském rodě byla celá řada zemských úředníků zpočátku na Moravě a poté i v Čechách. Později se uplatnili i ve Slezsku. Vrchol rodu nastal v průběhu 15. století a vyvrcholil v polovině tohoto století, kdy Jiří z Poděbrad usedl na královský trůn.

Jan Kuna z Kunštátu zemřel v roce 1540. Byl synem Bočka Kuny z Boleradic. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1495. V roce 1503 je uváděn jako posel k zemským deskám. V roce 1508 se poprvé zúčastnil zemského sněmu. V letech 1523 – 1524 a 1530 – 1539 zastával úřad moravského zemského hejtmana. V letech 1528 – 1529 také působil jako nejvyšší komorník brněnské cúdy. V listopadu 1529 se účastnil obrany Vídně. Jan Kuna byl bohatý a úspěšný muž. Oženil se s Dorotou ze Zástřizl. Jan Kuna se zařadil mezi aktivní příslušníky feudální vrstvy, kteří podnikali za své peníze. Na svém panství budoval rybníky a podporoval soukenictví.

Páni ze Šelemberka a na Kosti jsou starý český šlechtický rod, který pochází z rozrodu Buziců. Jejich předkem byl Přibyslav z Křimína, který v roce 1318 vlastnil hrad Šelmberk. Rod vlastnil majetky nejen v Čechách, ale také na Moravě. V roce 1597 rod vymřel.

Jan ze Šelmberka a na Kosti byl synem Jiřího z Šelmberka a jeho manželky Heleny, dcery krnovského a osvětimského knížete Jana. 28. září 1510 dostal od krále Vladislava II. patronátní právo nad kostelem sv. Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi.

Jaroslav ze Šelmberka a na Kosti byl synem Jiřího z Šelmberka a jeho manželky Heleny, dcery krnovského a osvětimského knížete Jana. V letech 1528, 1529 a 1531 byl účastníkem moravských sněmů v Brně, v letech 1528, 1529, 1531 a 1532 sněmů v Olomouci. Několikrát byl poslem k zemským deskám. V roce 1527 patřil mezi vybrané pány, kteří byli vypraveni do Prahy k přivítání nového krále Ferdinanda I.

Jan z Pernštejna se narodil v roce 1487 a zemřel roku 1548. Byl starším synem Viléma II. z Pernštejna. Ve svých devatenácti letech se stal komorníkem zemského soudu v Brně a nedlouho potom zemským hejtmanem. V letech 1528 – 1538 byl poručníkem těšínského knížete Václava III. Adama. Toho v roce 1525 zasnoubil se svou dcerou Marií. V roce 1526 se podílel na formování silné zemské hotovosti, která měla pomoci králi Ludvíku v obraně proti Turkům. Hotovost však nedorazila včas. V roce 1537 půjčil panovníkovi velký finanční obnos, za což získal do zástavy kladské hrabství i s mincovnou. V roce 1540 zde razil nevládní stříbrné tolary a zlaté dukáty. Kolem roku 1543 byl mluvčím skupiny šlechty a duchovenstva, která usilovala o sjednocení nekatolíků v jednu zemskou církev. Král Ferdinand I. však jednotnou reformační církev odmítl, protože v tom viděl snahu podlomení úsilí o centralizaci moci a rekatolizaci. Jan se stal nejbohatším šlechticem v zemi. Byl jednou z vůdčích osobností stavovské opozice a stál v čele české novoutrakvistické šlechty, která se hlásila k reformaci luterského typu. Ke konci života se dostal do finančních problémů, které byly způsobeny vysokou daňovou zátěží a také snahou finančně pomoci králi při obraně proti Turkům. Zemřel v Hrušovanech v roce 1548 a byl pohřben do rodinné hrobky v Doubravníku.

Žerotínové jejich předky jsou páni z Bludova, patřící mezi dvanáct rodů, které se na počátku 13. století vydělili na Moravě z hradské administrativy. Již v této době se rozdělili na několik větví. Mezi starožitné rody přijat po roce 1479. V 15. století, po vymření větve z Čistého Slemene, ze Sucholomně a jiných méně významných větví, se rod Žerotínů dělí na dvě větve, napajedelskou a fulneckou, která se již během 16. století dělí na pošlosti šumpersko-vízmberskou a strážnicko-kolínskou. V 16. století dosáhl rod svého největšího rozšíření. Stavovské povstání a následující třiceti letá válka je velmi poznamenala. V případě Žerotínů z několika větví rodu, zůstala na konci V 17. století pouze pošlost šumpersko-vízemberská s liniemi fankelberskou, která vymřela v roce 1779 Bernardem, a losinsko-vízemberská, z níž vyšla později hrabata ze Žerotínů a Lilgenau. V roce 1706 dosáhl rod povýšení do hraběcího stavu. Předci pánů z Žerotína se v pramenech objevují již na konci 12. století. Za praotce rodu je považován Blud, na základě čehož se předci nazývali Bludovci.

Vilém ze Žerotína byl synem Petra z Žerotína. Vlastnil Starý Jičín, Hustopeče a Goldštejn. Vilém byl dobrým hospodářem. Ve správě země se příliš neuplatnil, byl pouze členem zemského soudu. V letech 1543 – 1547 působil u manského soudu v Kroměříži jako manský přísedící. O Vilémovi se soudí, že byl velmi konfliktní, čemuž nasvědčuje většina zpráv. Soudil se například o věno své ženy, vymáhal splátky od dlužníků svého zemřelého strýce Viktorina, vedl spory o právo rybolovu v řece Bečvě poblíž Hustopečí a o uvěznění svých manských poddaných z Kunčic na Potštátě. Dopouštěl se stále dalších prohřešků. V roce 1536 při objíždění hranic vytasil kord na novojičínského úředníka Michala Černína. Od roku 1536 byl označován jako Vilém starší ze Žerotína. Byl ženatý s Jitkou ze Šternberka, se kterou měl nejméně osm dětí: syny Arnošta, Jana, Karla a Bernarda a dcery Bohunku, Barboru, Johanku a Kateřinu.

Bernard ze Žerotína se narodil kolem roku 1540. Byl nejmladším synem Viléma ze Žerotína. Byl zakladatelem meziříčské větve Žerotínů, která vládla na svobodných statcích Meziříčí, Rožnov a Krasno do roku 1694, kdy manství Meziříčí přešlo na větev losinskou. Byl třikrát ženatý. Jeho první ženou byla Johanka, dcera Jana Kropáče z Nevědomí na Hranicích, se kterou se oženil v roce 1562, a která zemřela při porodu v roce 1565. Druhou manželkou se stala Alena z Vrbna, která však také záhy zemřela. Z těchto dvou manželství se dospělosti nedožily žádné děti. Jeho třetí manželkou byla Anna Esthera z Kunovic, s níž měl dva syny Jana Viléma a Jetřicha a čtyři dcery, Alenu, Johanku, Marii a Alžbětu. Obnovil vyhořelý kostel v Meziříčí. Zemřel v roce 1602 a je pohřben v kryptě meziříčského kostela.

Jan Vilém ze Žerotína byl synem Bernarda ze Žerotína a jeho třetí manželky Anny Esthery z Kunovic. Měl dva syny Bernarda a Baltazara. Zemřel v roce 1608.

Jetřich ze Žerotína byl synem Bernarda ze Žerotína a jeho třetí manželky Anny Esthery z Kunovic. Přijal katolickou víru, ale v roce 1618 se připojil k odboji proti českému králi Ferdinandovi II. Za to byl přijat mezi zemské soudce, a jmenován rytmistrem. Po bitvě na Bílé hoře byl odsouzen ke ztrátě majetku a hrdla. V roce 1626 byl omilostněn. Během dánské války v letech 1625 – 1629 podporoval protestanty, za což mu byl majetek zkonfiskován. Jetřich utekl do Sedmihradska, kde zemřel.

Baltazar ze Žerotína byl synem Jana Viléma. Na rozdíl od svého strýce Jetřicha se neúčastnil odboje, proto mu majetek zůstal. Někdy mezi zářím 1628 a únorem 1629 přestoupil na katolickou víru. Baltazar své panství zveleboval. Dbal na blahobyt svých poddaných, kterým uděloval lhůty na splacení, staral se o sirotky, veřejnou bezpečnost a pořádek v pozemkových knihách. Byl vzdělaný. Zastával úřad císařského rady a nejvyššího sudího markrabství moravského. Byl ženatý s Kunhutou Františkou Pruskovskou z Pruskova, se kterou měl syny Jana Viléma, Karla Jindřicha, Františka Ludvíka, Bernarda Ferdinanda a dcery Marinu Alžbětu a Annu Kateřinu. Zemřel v roce 1644.

Bernard ze Žerotína byl synem Jana Viléma. V době dánské války v letech 1625 – 1629 sloužil v dánském vojsku.

Bernard Ferdinand ze Žerotína se narodil v roce 1638 a zemřel roku 1692. Byl synem Baltazara ze Žerotína a jeho manželky Kunhuty Františky Pruskovské z Pruskova. Byl dobrým hospodářem a pečoval o své majetky. Rozšiřoval vesnice a stavěl nové dvory. V roce 1663 byla ustanovena zvláštní dobroolnická jednotka k obraně proti Turkům, v jejíž čele stál Bernard Ferdinand. Byl dvakrát ženatý. Po prvé se oženil se Sidonií Alžbětou, která pocházela pravděpodobně ze Slezska. Z tohoto manželství se narodily dvě děti, syn Karel Ferdinand a dcera Marie Alžběta Sidonie. Jeho druhou manželkou byla Františka Eleonora, která pocházela z rodu Podstatských z Prusinovic. Z tohoto manželství vzešly tři děti, které se však nedožily dospělého věku. Zastával úřad rady knížete biskupa olomouckého. 17. července 1692 nechal Bernard Ferdinand vyhotovit svou závěť. Zemřel v roce 1694 jako poslední člen meziříčské větve Žerotínů.

Karel Jindřich ze Žerotína zemřel v roce 1689. Zastával úřad krajského hejtmana Přerovského kraje.

Maxmilián Antonín ze Žerotína pocházel z větve viesenbersko – losinské. Zemřel v roce 1706 bez mužských potomků.

Karel se Jindřich ze Žerotína e narodil v roce 1672 a zemřel roku 1716. Byl synem Siegfrieda Erdmanna ze Žerotína a jeho manželky Anny Terezie svobodné paní von Stillfried und Radonitz. pocházel z falkenberské větve. Na svých statcích byl cizincem, který se jen těžko domlouval, protože nemluvil česky. Byl vojákem.

František Ludvík ze Žerotína zemřel v roce 1731. Nebyl příliš dobrý hospodář. Zastával úřady císařského rady, úřady v Březském knížectví a hejtmana Opolského knížectví. V roce 1722 založil klášter Trinitářů v zašové, kde je i pohřben v poutním kostele Panny Marie zašovské, který založil jeho bratr Karel Jindřich. Oženil se s Ludovikou Karolinou, se kterou měl syny Františka Josefa a Michala Josefa.

František Josef ze Žerotína byl synem Františka Ludvíka a jeho manželky Ludoviky Karoliny. Byl velice spořivý a pilný. Zemřel v roce 1755 svobodný a bezdětný. Svá panství odkázal svému bratru Michalovi Josefovi, v případě, že nebude mít mužské potomky, pak Janu Ludvíkovi ze Žerotína, svobodnému pánu z Lilgenavy.

Michal Josef ze Žerotína byl synem Františka Ludvíka a jeho manželky Ludoviky Karoliny. Zemřel v roce 1779 bez mužského potomka.

Jan Jáchym ze Žerotína se narodil v roce 1667 a zemřel roku 1716. Byl synem Přemyslava III. ze Žerotína a jeho manželky Alžběty Juliány z Oppersdorfu. V šesti letech osiřel. O jeho výchovu se starala teta z otcovi strany hraběnka Angelina Sibyla z Galle. V roce 1686 se vydal na kavalírskou cestu. Skoro celý jeho život je spojen s vídeňským císařským dvorem, kde zastával od roku 1688 úřad komorníka. V roce 1688 byl také jmenován přísedícím moravského zemského soudu. V roce 1698 se stal skutečným komorníkem římskoněmeckého krále Josefa I. a udržel si ji, i když se Josef I. stal císařem. V roce 1706 byl povýšen do hraběcího stavu, nejprve svaté říše Římské, a v roce 1712 pak království Českého. V roce 1714 se stal prvním komorníkem císařovny vdovy Amálie Vilemíny. Oženil se s Ludvikou Vilemínou, rozenou z Lilgenavy. S manželství se narodilo šest dětí. Pouze syn Jan Ludvík a dcera Luisa Karolína se dožili dospělosti.

Jan Ludvík ze Žerotína se narodil v roce 1691 a zemřel roku 1761. Byl synem Jana Jáchyma ze Žerotína a jeho manželky Ludoviky Vilemíny, rozené z Lilgenavy. Ke svému titulu přidal i matčin přídomek a psal se Jan Ludvík hrabě ze Žerotína, svobodný pán z Lilgenavy. V roce 1716 se oženil s hraběnkou Marií Františkou z Herbersteinu. Z manželství se narodili synové Jan Karel, Ludvík Antonín a Josef Karel a dcery Franziska Josefína, Antonie Octavia a Ludovika.

Ludvík Antonín ze Žerotína se narodil v roce 1691 a zemřel roku 1761, Byl synem Jana Ludvíka ze Žerotína a jeho. Měl dceru Marii Josefu. Zemřel v roce 1808.

Marie Josefa ze Žerotína byla dcerou Ludvíka Antonína ze Žerotína. Provdala se za hraběte Františka hraběte z Fürstenberka.

Josef Karel ze Žerotína se narodil v roce 1728 a zemřel roku 1814. Byl synem Jana Ludvíka ze Žerotína, svobodného pána z Lilgenavy a jeho manželky Marie Františky z Herbersteinu. Od roku 1758 byl přísedícím Královské reprezentace a později Moravského zemského gubernia. V letech 1773 – 1776 byl na Moravě prezidentem apelačního soudu a v letech 1776 – 1781 zastával úřad moravského nejvyššího komorníka. Byl také c. k. tajným radou a komořím. V roce 1763 se oženil s hraběnkou Marií Johanou Schrattenbachovou. Z manželství se narodilo devět dětí, syn František Josef a dcera Antonie.

František Josef ze Žerotína se narodil v roce 1772 a zemřel roku 1845. Byl synem Josefa Karla ze Žerotína. Patřil mezi nejšlechetnější humanisty. Zastával úřad guberniálního rady, ze státní služby však vystoupil a věnoval se správě svých statků. Podporoval vědu. V roce 1827 byl zvolen předsedou Moravsko-slezské hospodářské společnosti, kterým zůstal až do své smrti. Zastával také úřad císařského tajného rady. Byl zakladatelem moravsko-slezské vzájemné pojišťovny, kde se stal v roce 1831 generálním ředitelem. V roce 1836 byl zvolen do deputace moravských stavů, která se zúčastnila korunovace krále Ferdinanda Dobrotivého v Praze, kde byl pasován na svatováclavského rytíře a dostal Leopoldův řád.

Zdeněk ze Žerotína se narodil v roce 1812 a zemřel roku 1887. Byl c. k. rytmistrem a prvním starostou Bludova. Jeho manželkou se stala Gabriela Almásy de Zsadány et Törökszentmiklós. Měl syny Karla Emanuela a Přemyslava.

Karel Emanuel Mathilda ze Žerotína, svobodný pán z Lilgenavy se narodil v roce 1850 a zemřel roku 1934. Byl synem Zdeňka ze Žerotína a jeho manželky Gabriely Almásy de Zsadány et Törökszentmiklós. Studoval na gymnáziu v Olomouci, které zakončil v roce 1874 maturitní zkouškou. Ve Vídni vystudoval práva. V roce 1875 nastoupil do státní služby, kde zastával úřad okresního komisaře v Přerově. V roce 1885 se úřadu vzdal a věnoval se správě svého majetku. V roce 1885 byl také zvolen za poslance na říšskou radu. Na tomto postu zůstal až d roku 1897. V letech 1884 – 1900 byl poslance za nesvěřenecký velkostatek na moravském sněmu, kde byl zvolen předsedou střední strany. V roce 1898 byl jmenován předsedou zemědělské rady pro markrabství moravské. V roce 1899 předsedal na sněmu „vyrovnávacímu výboru“. V roce 1900 byl jmenován komturem řádu Františka Josefa I. V roce 1906 mu byl udělen Řád železné koruny I. třídy. Byl zvolen do panské sněmovny jako její dědičný člen. 27. dubna 1897 se oženil se Zdeňkou, svobodnou paní Podstatskou z Prusinovic-Tornser. Z manželství se narodily tři dcery Margaretu, Gabrielu a Helenu. Byl posledním mužským potomkem moravské větve Žerotínů, která s jeho úmrtím vymřela po meči.

Kinští jsou jedním z nejvýznamnějších aristokratických rodů v naší zemi. Příslušníci tohoto rodu se z vladyků stali rytíři, z rytířů panstvem, hrabaty a posléze i knížaty. Jejich jméno vzniklo z původního jména Wchynský. Jako první předek je uváděn Martin z Medvědic, že jde o předka rodu, se usuzuje pouze z nepřímých indicií. Prvním nezpochybnitelným předkem rodu je Bohuslav z Žernosek, který je zmiňován v roce 1282. Jeho čtyři synové pak v roce 1307 přijali jméno podle tvrze Vchynice na Litoměřicku, která se stala jejich sídlem. Ve 14. a 15. století se rod rozdělil na několik větví. Šlechtický predikát Vchynský se ve staročeštině a také v němčině psal „Wchynský“ nebo také „Chynský“ a z toho pak vznikl špatným opisem „Kinský“, který rod používá od roku 1623 do dnes. Až do 17. století byl rod téměř neznámý.

František Josef Kinský z Vchynic a Tetova se narodil v roce 1784 a zemřel roku 1823. Byl druhým synem Jana Arnošta IV. knížete Kinského a jeho manželky hraběnky Rozálie Harrachové z Rohrau a Thannhausenu. V roce 1809 se oženil s hraběnkou Terezií z Vrbna a Bruntálu, se kterou měl pět dětí: Dominika, Rudolfa, Eugena, Marii a Františku.

Dominik Kinský z Vchynic a Tetova

Rudolf Kinský z Vchynic a Tetova

Eugen Kinský z Vchynic a Tetova se narodil v roce 1818 a zemřel roku 1885. Byl synem Františka Josef Kinského z Vchynic a Tetova a jeho manželky Terezie z Vrbna a Bruntálu. Byl rakouský šlechtic a politik. V roce 1861 byl zvolen poslancem Moravského zemského sněmu, který jej delegoval do Říšské rady za velkostatkářskou kurii na Moravě. Zastával úřad předsedy anglosaské banky, která v roce 1873 skupovala mlýny a pozemky na zamýšlený průplav dunajsko-oderský a dráhu Hranice – Vsetín. V roce 1841 se oženil s Marií Zaunerovou, která nebyla šlechtického původu. Z manželství se narodil syn Rudolf.

Maria Kinská z Vchynic a Tetova byla dcerou Františka Josefa Kinského z Vchynic a Tetova a jeho manželky Terezie z Vrbna a Bruntálu. Provdala se za knížete Salma.

Františka Kinská z Vchynic a Tetova byla dcerou Františka Josefa Kinského z Vchynic a Tetova a jeho manželky Terezie z Vrbna a Bruntálu. 8. srpna 1831 se provdala za knížete Aloise II. z Lichtenštejna. Z manželství se narodilo jedenáct dětí, Marie, Karolína, Žofie, Aloysia, Ida, Františka, Henrieta, Anna, Terezie, Jan a František. Založila první fond na pomoc sirotkům v Lichtenštejnském knížectví. Zemřela 5. února 1881 a jako poslední kněžna lichtenštejnská byla pochována v rodové hrobce u kostela Narození Panny Marie ve Vranově u Brna.

Rudolf Kinský z Vchynic a Tetova se narodil v roce 1854 a zemřel roku 1921. Byl synem Eugena Kinského z Vchynic a Tetova a jeho manželky Marie Zaunerové. Byl bonviván a vedl bujarý život, což se projevilo i na jeho finanční situaci. Dluhy a exekuce ho provázely na každém kroku. Byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se stala Alžběta Wilczková, dcera uhlobarona a polárníka Wilczka, se kterou se po čtyřiadvaceti letech v roce 1901 rozvedl. S druhou manželkou, operní pěvkyní Marií Terezií Renardovou, se oženil v roce 1901, krátce po rozvodu.

Armin svobodný pán Popper se narodil v roce 1860 a zemřel roku 1924. Byl nejmladším synem Leopolda svobodného pána Poppera z Podhrágy a jeho manželky Eveliny Rosenthálové. Po smrti svého otce zdědil z rodového majetku velkostatek Bytča. Spolu se svým bratrem podnikal. V letech 1899 – 1910 vlastnil velkostatek Rožnov pod Radhoštěm, kde byl i spolumajitelem pivovaru. Byl také politikem a stal se poslancem uherského sněmu za město Čadca. Jako znalec historie vydal několik studií. Oženil se s Hermínou von Hahn, se kterou měl syny Lothara a Arthura a dceru Hedwigu.

Společenství pro výrobu celulózy ve Vídni

Gutmanové patřili k jedněm z nejvýznamnějších průmyslníků druhé poloviny 19. století. Za zakladatele je považován Isaak Gutmann, který pocházel z Kolína nad Labem a někdy ve druhé polovině 18. století se přiženil do židovské rodiny v Lipníku nad Bečvou, kde získal familiantské právo. Počátky slávy Gutmannů spadají do let 1855 – 1856, kdy se Wilhemovi podařilo uzavřít s ředitelstvím Společnosti Severní dráhy císaře Ferdinanda dohodu, na základě které od roku 1857 převzal veškerý její obchod s uhlím. Ke svému podnikání přibral i bratra Davida. Na přelomu 60. a 70 let se jim podařilo prostřednictvím výhodných kupních a nájemních smluv ovládnout téměř polovinu těžby uhlí a výroby kosku v ostravsko-karvinském revíru. Ve stejné době se také zrodila dlouhodobá spolupráce Gutmannů s Rothschildy, kteří na ně přenesli odpovědnost za chod báňských a hutních podniků. Tím byly položeny základy jednoho z největších průmyslových gigantů Evropy, Vítkovického horního a hutního těžařstva.

Rothschildové byli původně německý rod. Jejich prvním známým předkem je Isaak Elchananm který se usadil ve Frankfurtu nad Mohanem. První významnou osobností rodu se stal Mayer Amschel Rothschild, který se po smrti svých rodičů učil v bankovním závodě židovské rodiny Oppenheimových finančnictví. Po návratu do Frankfurtu vybudoval vlastní firmu, která se zabývala nejen obchodem, ale i finančnictví. Po jeho smrti převzalo jím vytvořené impérium jeho pět synů, kteří založili pět větví rodu. Salomon Mayer byl zakladatelem vídeňské větve. Kromě dalších podniků vlastnil od roku 1844 v monarchii známé vítkovické železárny, řadu dolů v ostravsko-karvinském revíru a velká slezská panství Hlučín a Šilhéřovice. Nejuznávanější osobou židovského vyznání v Rakousku a prvním židem, kterého panovník jmenoval členem panské sněmovny, byl Anselm Salomon, syn Salomona Mayera. Privilegia Rothschildů v Rakousku-Uhersku byla zcela mimořádná, podepřená jednak ekonomickou mocí, jednak nesmírnou vážností a prestiží, které se v celé říši těšili.