Archlebov

Archlebov b

6. 6. 2021

VLASTNÍCI

Páni z Deblína je velmi starý moravský panský rod, jenž odvozoval svůj původ od hradu Deblína u Tišnova. První známější člen rodu Ratibor obdržel roku 1234 od moravského markraběte Přemysla rudné doly u Deblína, zastával různé důležité zeměpanské úřady, jako například: úřad královského jídlonoše, v roce 1222 úřad brněnského soudce, pak se objevuje mezi znojemskou šlechtou. Od roku 1240 byl purkrabím v Brně a pravděpodobně položil základy deblínského hradu. Toto panství získal do zástavy. Páni z Deblína vybudovali potom hradu příkopy, postavili tu kostel. Opevněné hrady stavěli i na jiných místech. Jako například hrad Dubno u Moravského Krumlova či Loučka.

Archleb, Hartleb, Artleb z Deblína první zprávy o něm pocházejí z období, kdy se uvádí jako svědek na listinách společně se svým otcem a bratrem. Díky rodu pánů z Deblína si přiblížíme historii tehdy ještě mladého království. V roce 1226 vpadlo české vojsko do Rakous a Rakušané pak na oplátku poplenili Moravu. V následujícím roce zemřel markrabě moravský Vladislav, syn prvního dědičného Českého krále Přemysla Otakara I. Po jeho smrti se stal markrabětem jeho mladší bratr Přemysl. Na podzim roku 1228 pobýval na Moravě český král Přemysl Otakar I., kde ho doprovázeli přední moravští šlechtici a duchovní hodnostáři. S největší pravděpodobností se mezi šlechtici nacházel i Ratibor se svými syny. Roku 1230 se vydal mladý král Václav I. poplenit Rakousko a v prosinci téhož roku zemřel král Přemysl Otakar I. Do smrti svého otce patrně markrabí nevyvíjel žádnou velkou aktivitu, protože toto období je dost chudé na záznamy a vypadá to, že markrabě mnoho listin nevydával, ale může to být i tím, že se nám nedochovali. První listinu, která se dochovala, vydal markrabě v listopadu roku 1232 ve Znojmě a není na ní uveden nikdo ze znojemské šlechty. O půl roku později, kdy markrabě písemně stvrzuje dar patronátu v Příměticích louckému klášteru, je přítomna i znojemská šlechta včetně Ratibora. Ratibor se poté objevuje na markraběcích listinách až na podzim roku 1234. Toto období je dost chudé na majetkoprávní listiny, ale je to období diplomatických pramenů. Víme, že v této době začal probíhat první spor mezi markrabětem Přemyslem a jeho bratrem českým králem Václavem I. Začalo to pravděpodobně v roce 1233, kdy rakouský vévoda Fridrich Bojovný vpadl na Moravu. Václav Novotný soudí, že markrabě Přemysl byl jeho spojencem, tuto teorii podporuje i to, že Fridrich získal nedobytný hrad Bítov. Koncem září téhož roku se na Moravě objevuje Přemyslův tchán Ota I. z Meranu, pravděpodobně aby zprostředkoval mír mezi ním a jeho bratrem králem Václavem I. Shoda mezi oběma bratry nějakou dobu vládla, protože rok na to se oba společně vydávají na svatbu Konstancie Rakouské ve Štadlavě. V říjnu roku 1234 pobývá markrabí Přemysl ve Znojmě a prosinec tráví v Brně. Doprovází ho Ratibor s oběma syny. Někdy v této době markrabě ustanovil Ratibora brněnským purkrabím. Aspoň je tak nazýván na listině, kterou markrabí Přemysl vydal pro zábrdovický klášter v březnu roku 1235. Je možné, že Ratibor byl purkrabím, už dříve. Tehdy bylo pravidlem, že zeměpáni často střídali úředníky, aby zamezili zneužívání úřadů. Na dalších listinách z téhož roku je jmenován jen jako Ratibor z Deblína. Hartleb zastával v letech 1233 až 1234 úřad podstolího na markraběcím dvoře v Olomouci, v roce 1235 pobývá s otcem na Brněnsku a v následujícím roce zastává úřad stolníka. V létě 1235 Václav I. pravděpodobně po dohodě se svým bratrem markrabím Přemyslem, vpadl do Rakous. V lednu roku 1236 pobýval král Václav na Velehradě, který odškodnil ztráty, které klášter utrpěl válkou mezi ním a jeho bratrem Přemyslem. Z moravské šlechty jsou na listině uvedeni pouze znojemští. Markrabě Přemysl vydal listinu odškodňující velehradský klášter až o rok později v Olomouci. Jako první je mezi svědky uveden Ratibor spolu se svým synem Jencem. Protože obě listiny byly vydány v zimě, jejich stvrzení se tedy účastnila jen sousedící šlechta, je tedy zřejmé, že Ratibor v té době pobýval spolu se syny na olomouckém dvoře. V roku 1237 došlo k dalšímu ozbrojenému sporu mezi králem Václavem I. a jeho bratrem Moravským markrabětem Přemyslem. Markrabě uprchl do Uher a král oblehl Olomouc. Po sjednaném míru se Přemysl vrací, ale už jen jako vládce Olomoucka a Opavska. Břeclavsko, které bylo vyčleněno z Olomoucka jako vdovské věno pro královnu Konstancii, spravoval jeho synovec Ondřej Korutanský. O Brněnsku a Znojemsku nejsou zprávy, ale je víc než pravděpodobné, že je spravoval sám král Václav I. Toto rozdělení Moravy, ale netrvalo dlouho, protože již následujícího roku jsou mezi bratry Přemyslem a Václavem všechny spory urovnány a Přemysl spravuje Moravu opět celou. Tento stav vydržel až do Přemyslovy smrti 16. října 1239. Páni z Deblína stali během sporů patrně na straně markraběte, i když podle pramenů s jistotou můžeme říct, že markraběte podporoval pouze rod Bludoviců. Tomu, že páni z Deblína markraběte podporovali, nasvědčuje listina, kterou král Václav vydal v srpnu 1237 v Brně, kde je uvedena většina šlechty, jen Ratibor se svými syny ne. Zato byli jmenováni na všech dalších listinách, které vydal markrabě do své smrti. Ratibor je jmenován jen na jedné královské listině z této doby, a to v listině vydané v prosinci 1238, na které Václav potvrzuje kleriku Řehořovi dar od markraběte. Na jaře 1240 pobýval král Václav v Brně. Při této návštěvě vydává král Václav v rozmezí dvaceti dní dvě listiny. Tu první vydal pro Tišnovský klášter a na ní je uveden Ratibor se syny Hartlebem a Jencem. Druhou listinu vydal král Václav pro Zábrdovický klášter a na ní mezi svědky je uveden Ratibor castellanus de Grades. Patrně se jedná o Ratibora z Deblína, i když k tomu nejsou žádné jednoznačné prameny. Spíš se nabízí otázka, kdo jiný by to mohl být. V té stejné listině je uveden jako Brněnský purkrabí Přibyslav z Křižanova. V červenci téhož roku olomoucký biskup Robert potvrzuje dar již zmiňovaného Přibyslava z Křižanova a jeho manželky Sibily. Zmiňujeme tady listinu, která je údajně napsána 30. prosince 1239, ve které daruje Přibyslav z Křižanova kostel v Křižanově špitálu sv. Ducha v Brně. Sebe sama uvádí v této listině jako brněnského purkrabího. Vedle jiných mu svědčí z příslušníků tehdejší šlechty Ratibor se svým synem Hartlebem, olomoucký purkrabí Gerhard ze Zbraslavi, jeho syn a Přibyslavův zeť Boček, purkrabí ve Znojmě, a Crh z Čeblovic, podstolí krále. Tito jmenovaní jsou také uvedeni jako svědci na potvrzovací listině olomouckého biskupa Roberta. V této listině je Hartleb zmiňován jako brněnský purkrabí. Musíme vzít v úvahu, že v tehdejších dobách písaři zrovna přesně nevypisovali úřady, které šlechta zastávala. Proto se dá usuzovat, že během uplynulých měsíců král Václav I. jmenoval některé nové úředníky anebo stávajícím úředníkům opětovně podle zvyklostí změnil působiště. Hartleb se stal brněnským purkrabím a jeho otec už nebyl purkrabím v Hradci u Opavy. Kdo však byl hradeckým purkrabím od roku 1240 do roku 1254, kdy prokazatelně tento úřad zastával jeho syn Jenec z Deblína, nevíme. Protože v ostatních úřadech nenastaly žádné změny, či o nich nemáme zprávy, je nejpravděpodobnějších, že šlo jen o generační výměnu. Není žádný písemný doklad, že by Ratibor v následujících letech zastával nějaký úřad, protože v dalších listinách se uvádí již jen jako Ratibor z Deblína. Svědčí společně s dalšími šlechtici na listinách vdovy Markéty, která společně se svým synem Hartlebem z Miroslavy a jeho syny obdarovává klášter v Oslavanech. Ratibor ještě dvakrát navštívil Čechy, naposledy to byla Praha v červenci roku 1245, kdy zde pobýval spolu se svými syny Jencem a Hartlebem. Někdy po tomto datu umírá. Víme, že vedle synů Hartleba a Jence měl ještě syna Vojslava a provdanou dceru neznámého jména. V roce 1246 se stal moravským markrabím Vladislav, prvorozený syn krále Václava. Ten se stačil oženit s rakouskou dědičkou Gertrudou Babenberskou a již v lednu 1247 zemřel. Novým moravským markrabětem se stává druhorozený syn krále Václava I., který byl pojmenovaný po svém dědovi Přemysl Otakar. Do tohoto roku je určena Přemyslova nedatovaná listina pro kostel svatého Michala, která byla vystavena v Brně. Svědčí na ní vedle Deblínských bratrů i Vítek z Jindřichova Hradce, Milíč a Idík ze Švábenic a Pardus. Ambiciózní a ve svém mládí snadno ovlivnitelný Přemysl se postavil do čela vzpoury proti svému otci, která vypukla na přelomu roku 1247 a 1248. V létě roku 1248 se nechal prohlásit za mladšího krále. Na straně krále Václava I. stáli se vší rozhodností Havel z Lemberka a zkušený politik, diplomat a válečník Boreš z Riesenburka. Král Václav nejdříve Přemyslův titul uznal, ale dokonce roku 1249 už byl pánem situace. Král dobyl Prahu a Přemysl, ačkoliv držel pražský hrad, se pokořil. Byl mu ponechán titul moravského markraběte. Na čí straně stáli bratři Hartleb a Jenec z Deblína není známo. Snad na králově straně, pokud by se potvrdilo, který se vyskytuje na dvou listinách krále Václava I., že se jedná o Jence z Deblína. První vydal v prosinci 1249, při svém pobytu v Brně pro tišnovský klášter, druhou v roce 1251, když pobýval na Starém Hrádku, pro klášter ve Waldssasu. Protože víme, že největší strůjce vzpoury nechal král Václav už v září 1249 zajmout na Týřově. Tím pádem nemohli na těchto listinách být svědci, kteří stranili Přemyslovi. Na podzim roku 1249 markrabě Přemysl předal Jindřichovi z Lichtenštejna tehdy ještě ves Mikulov, což dosvědčili Hartleb a Jenec z Deblína. Souhlasíme s názorem paní Radky Kovářové, že většina moravské šlechty vyčkávala, až jak se situace vyvine, protože tento konflikt se více týkal Čech, než Moravy. Mezitím sousední Rakousko řešilo problém nástupnictví. Po nečekané smrti následníka českého trůnu a manžela Gertrudy Babenberské Vladislava Českého, zůstalo bez vládce. Místní šlechta musela vzít v potaz dědické nároky obou Babenberkoven. Jak již zmíněné mladší Gertrudy, tak její tety starší Markéty. Nakonec se rakouská šlechta rozhodla znovu pro Přemyslovce. Víme, že se Přemysl rozhodl pro starší Markétu. Podle románové verze paní spisovatelky Ludmily Vaňkové, to bylo, protože Gertrudu podezíral ze zavraždění svého staršího bratra. Hartleb spolu se svým bratrem Jencem byli mezi těmi, kdo doprovázeli markraběte do Vídně a zúčastnili se i svatby vladařského páru v Hainburku. Přes rok pak nemáme o našich deblinských bratrech jedinou zprávu. Důvodem může samozřejmě být nedostatek písemných materiálů, který byla způsobena bouřlivou dobou. V létě 1252 byla Morava napadena oddíly uherského krále Bély a ušetřena nebyla ani v roku následujícím. Začátkem dubna 1253 byl Přemysl v Praze, ale koncem dubna už byl v Novém Městě v Rakousku, kde s ním byli i Archleb a Jenec. V létě roku 1253 vpadli do Opavska Vladislav Opolský, Boleslav Stydlivý, Daniel Romanovič se svým synem Lvem. Na Moravu od Jihu vpadli Kumáni. Sice se do země urychleně přemístil Přemysl, ale jelikož uhři byli v přesile tak se jim nepostavil. Léto strávil Přemysl Otakar na Moravě. Počátkem srpna byl ještě v Olomouci, kde s nimi byli Archleb z Jencem. Pak Přemysl odjel do Rakous, kde ho zastihla zpráva o náhlé smrti jeho otce krále Václava. Bratři z Deblína patřili mezi skupinu moravských šlechticů, kteří markraběte provázeli na cestách, a to i mimo Moravu. Vedle nich to byl především Boček z Perneggu a jeho bratři, Smil z Bílkova, Siefrid a Kadold Sirotkové. Po smrti svého otce Václava I. 23. září 1253 přijel Přemysl Otakar do Prahy. V Čechách se zdržel až do konce roku. Z moravských pánů byli v Praze přítomni Boček z Perneggu, purkrabí znojemský, a Jenec z Deblína. Přemysl Otakar v té době byl markrabě Moravský, vévoda Rakouský a následník českého trůnu, byl neustále na cestách, protože tehdejší panovníci vlastně vládli s koně. Jeho politické zájmy ho zavedli až do vzdálené Litvy. Na svých cestách byl vždy doprovázen skupinou šlechticů. První čtvrt roku 1254 strávil Přemysl Otakar v Rakousku. Koncem května pobýval na Moravě. V červenci byl v Praze, kde s ním byl, Archleb z Deblína a zároveň je to poprvé co se dovídáme, že jeho bratr Jenec z Deblína je purkrabím v Hradci u Opavy. V tomto úřadě zůstal podle pramenů bez přestávky až do roku 1266. I když spravoval na tehdejší dobu úřad ve vzdálenější oblasti, a byl formální hlavou tohoto úřadu, tak mu jeho povinnosti nezabraňovali doprovázet panovníka na cestách. Jeho nepřítomnost nebyla na překážku normálního fungování úřadu. Je možné, že v době nepřítomnosti ho zastupoval jeho bratr Archleb, který v té době nezastával žádný úřad. Král Přemysl Otakar druhý se potřeboval zavděčit kurii, proto se vydal na křížovou výpravu proti pohanům do Litvy. Na podzim roku 1254 začal shromažďovat vojsko, které se už před vánočními svátky vydalo na sever. Dne 17. ledna 1255 dorazila výprava do Elblagu. Zde vydal Přemysl listinu pro řád německých rytířů. Mezi svědky na této listině jsou uvedeni i Archleb z Jencem. Protože počasí bylo příznivé, postoupilo vojsko ještě severněji, kde Přemysl Otakar založil město Královec, dnešní Kaliningrad. Podle mého názoru, který je ověřen u několika zdrojů, Přemysl Otakar zde založil hrad Královec a město zde na jeho počest založil o rok později Řád německých rytířů. Po vítězství u Rudavy a následným pokřtěním pohanů olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburku se Přemysl Otakar se svým vojskem vydal na cestu zpět. Začátkem února 1255 byl již v Opavě, 18. února v Brně a 8. března v Kremži. Do Kremže panovníka doprovázel Jenec z Deblína. Archleb patrně zůstal na Moravě. V srpnu téhož roku se konal v Olomouci obecní soud, na kterém patrně Deblinští bratři nebyli přítomni. Ale na soudním jednání v Brně, které se konalo po olomouckém shromáždění, ale jeho přesné datum není známo. Oba deblinští bratři se objevují potom až v lednu 1256 v Olomouci. A přijeli sem pravděpodobně jen proto, že sem přijel král Přemysl Otakar II. z Brna. Odsud pak pokračoval dále do Brna. Deblinští bratři, pravděpodobně nebyli v panovníkově průvodu, protože nejsou uvedeni jako svědci ani na jedné ze dvou listin, které král Přemysl v Brně vydal. V červenci 1256 se v Opavě konalo velké soudní zasedání. Přemysl zde vydal 16. července konfirmaci privilegia olomouckého biskupství a o dva dny později, 18. července objevuje u Olomouce, kam až ho doprovázeli Jenec s Archlebem spolu s dalšími šlechtici. Druhý den už byl Přemysl Otakar II. ve Vídni. 18. července 1256 vydal listinu olomoucký komorník Pardus, ve které obdarovává johanity v Grobnikách. Tuto donaci mu potvrdilo množství pánů, včetně Hartleba s Jencem. V následujícím roce, 1257, se po boku panovníka Jenec objevuje v Rakousku. Přemysl se připravoval na válku, v polovině srpna vpadl přes Pasov do Bavorska. Ze začátku královské vojsko postupovalo bez potíží, podle původních zpráv měla být vojska obou dolnobavorských bratrů rozdělena, což se nestalo. Naopak spojené vojsko čekalo na krále Přemysla. Když to Přemysl zjistil, požádal bratry Jindřicha a Ludvika Dolnobavorské o příměří. Příměří bylo smluveno, ale pouze na jeden den. Přemyslovi nezbylo nic jiného, než se dát na kvapný ústup. Naneštěstí se pod přecházejícím vojskem prolomil most u Mühldorfu. Přemysl z částí vojska byl již na druhé straně. Ti co se neutopili v Innu, rychle ustoupili do města, kde se statečně bránili. Obrovskou, i když hodně smutnou motivací, pro ně byl osud jejích druhů, kteří se uchýlili do jakési věže, ve které se zabarikádovali, a Bavorům nezbilo, než ji zapálit. Všichni v ní uhořeli. Těm, kteří se bránili ve městě, byl po devíti dnech umožněn volný odchod. Mezi nimi byl i Jenec, purkrabí hradecký. Tato výprava tedy nedopadla zrovna slavně. Ti, kteří přežili, se vraceli zpátky většinou bez majetku a pěšky Jak moc byl postižen právě Jenec, je otázka. Tím, že se dostal do města, tak možná o jezdeckého koně nepřišel, proto ani pěšky domů nešel. Pravděpodobně mohl přijít o válečného koně, na kterém se běžně nejezdilo, ale jezdilo se na něm při bitvě. Dále mohl přijít o zbroj a osobní věci, které mohl mít uloženy na soumaru. Cenově mohl tedy utrpět značné ztráty, jen válečný kůň měl cenu jedné vsi. Po boku panovníka se Jenec objevil až na podzim roku 1258 v Brně. Ačkoliv o něm až do roku 1261 nejsou zprávy, můžeme předpokládat, že se i s bratrem účastnili bojů s Uhry v roce 1260. Oba deblinští bratři jsou s Přemyslem v květnu 1261 v Písku. Jen Archleb je doložen v srpnu téhož roku v Olomouci, kde pobyl minimálně týden. Je uveden jako svědek na listině Smila se Střílek z 21. Srpna 1261, tato listina je pochybného původu, ale jedná se o opis originálu. Smil ze Střílek, bratr zemřelého Bočka z Perneggu, se svou manželkou Bohuvlastou založil cisterciácký klášter Smilheim ve Vizovicích. Šlo již o druhou fundaci cisterciáckého řádu od tohoto rodu, tento klášter patřil pod klášter ve Velehradu. Klášter ve Vizovicích, ale brzy zanikl. Dne 26. srpna 1261 vydal Přemysl Otakar v Olomouci listinu, na které je Archleb poprvé uveden s predikátem de Duban. Od roku 1266 se Archleb píše jen po Dubně. Toto sídlo však nebylo do dnes spolehlivě určeno. V roce 1261 se bratři pravděpodobně účastnili mírových jednání s uherským králem Bélou, která probíhala na jaře ve Vídni, a na kterých byla mimo jiné dohodnuta svatba Přemysla Otakara s Bélovou vnučkou Kunhutou Haličskou. Ke svatbě došlo 25. října 1261 v Bratislavě. Oslavy pak dále pokračovaly ve Vídni. O Vánocích se v Praze konala velkolepá korunovace za účasti mnoha vznešených hostů. Z Deblínských bratrů se pravděpodobně účastnil jen Jenec, který v Praze pobýval až do března, kdy s králem odjel do Vídně. Ve Vídni byl již i Archleb, oba bratři zde byli ještě počátkem května. Bohužel nelze prokázat, jestli se v daných místech zdrželi delší dobu, nebo jen krátce. Jenec byl ještě v roce 1262 s králem před Vánocemi v Jihlavě. Naopak v následujícím roce byl za králova pobytu v Brně přítomen jen Archleb. Společně se oba bratři objevují po boku krále v září v Písku a oba byli v prosinci ve Znojmě. V roce 1264 se účastnili soudu, který se konal patrně mezi 11. a 13. listopadem v Olomouci. Další zprávy o Archlebovi a Jencovi máme až z roku 1266. Dne 2. června 1266 v Olomouci vydal biskup Bruno listinu, ve které potvrdil dar vsi Krčmáně od Benedy z Dubicka olomouckému kostelu. Mezi svědky jsou také vedle jiných úředníků uvedeni purkrabí olomoucký Nezamysl, hradecký purkrabí Jenec z Deblína a přerovský purkrabí Bohuš. Je to naposledy co je v pramenech Jenec doložený, takže pravděpodobně v této době zemřel. V létě 1266 byl Archleb v Osové Bítýšce. Zde žila vdova po Kadoldovi Sirotkovi Eliška (+1260), která obdarovala cisterciácký ženský klášter v Oslavanech. Tuto donaci ji kromě Archleba dosvědčil i Kuna ze Zbraslavi a Kunštátu. Po druhé se Archleb s touto ženou setkal v roce 1281, kdy je uveden jako svědek jiného jejího daru, a to když darovala kostel v Hodonicich i s desátky křížovníkům s červenou hvězdou v Praze. V té době už byla pravděpodobně abatyší, alespoň ji tak označují v klášterním nekrologiu, ona sama si spíš po vzoru Anežky Přemyslovny nechávala říkat jen sestra, kláštera klarisek ve Znojmě, který založila. Vedle zmíněných darů věnovala ještě patronát v Osové Bítýšce řádu německých rytířů. Je pravděpodobné, že byla velkou obdivovatelkou Anežky Přemyslovny a podle jejího příkladu založila klášter svaté Kláry ve Znojmě. Podle klášterního nekrologia vedla konvent od roku 1274, až do své smrti 2. prosince 1305. Archleb se v následujících letech na panovnických listinách příliš často neobjevuje. Přece jenom už byl starší a raději se zdržoval na Moravě, kde budoval svůj hrad Loučky. Objevuje se na listinách, které král vydal v Brně a to na listině z roku 1270 pochybného původu, a na listině z roku 1274. To, že jeho jméno chybí na listinách, není dáno tím, že by se stáhl do ústraní, anebo že by se neúčastnil věcí veřejných, ale na panovnických listinách už se svědci neuvádějí v takovém počtu. Kromě toho ubylo i vydaných listin. Například z roku 1275 máme dochovaných devatenáct listin, které vydal Přemysl Otakar II. Jen na jedné z nich jsou uvedeni svědci a to čeští páni. Mezitím došlo k podstatné změně postavení českého krále v rámci říše římské. Zatím co byl zaměstnán jednou z mnoha uherských válek, byl zvolen 1. října 1273 nový římský král. Stal se jím Rudolf hrabě z Habsburka. Přemysl volbu neuznal, protože nebyl vzat v potaz jeho kurfiřtský hlas, a nesložil proto Rudolfovi lenní přísahu. Rudolf již na přelomu let 1273 a 1274 vydává příkaz, podle něhož se mají veškerá říšská léna držená bez řádných titulů vrátit zpět do držení říše. Pro Přemysla to znamenalo ztrátu Rakouska, na Uhřích vybojovaného Štýrska a jiných územích. A do toho ještě Rudolf vyhlásil, že ten kdo mu nesložil lenní slib a nepřijal od něj léna k držení a neučiní tak do roka a do dne, tak je ztrácí. Což by znamenalo ztrátu Čech a Moravy. Pro neposlušnost vyhlásil Rudolf nad Přemyslem Otakarem II. 24. června 1275 říšskou klatbu, po roční lhůtě ji zopakoval a připojila se i klatba církevní. Nyní se mohli proti českému králi postavit i poddaní. To byla voda na mlýn bouřící se štýrské a rakouské šlechtě. Rudolf zahájil trestné tažení v druhé polovině roku 1276. Korutany a Štýrsko se mu poddaly a rakouská šlechta přebíhala do jeho tábora. Přemyslovi zůstala věrná jen Vídeň, kam Rudolf dorazil 18. října téhož roku. K Dunaji se blížilo české vojsko. Místo bitvy však došlo k jednání, protože Přemysla zaskočila zpráva o vzpouře Vítkovců a bojovat na dvou frontách nemohl. V listopadu byla zahájena mírová jednání. Přemysl se musel zříct Rakouska a alpských zemí a za to z něj byla sejmuta říšská klatba a Čechy a Morava mu byly uděleny v léno. Přátelské vazby měl zpečetit plánovaný sňatek mezi královskými dětmi. Pro Přemysla Otakara II. to bylo obrovské ponížení. Tento předtím tak prozíravý panovník, se dopouští fatálních chyb. Ani jeden z nich nedodržel slib nepronásledovat své domácí odpůrce a od začátku nového roku probíhaly spory o hranice, přesněji o některá opevněná místa v Podyjí. Tyto rozepře měla vyřešit tak zvaná dodatková smlouva z 12. září 1277. Při nedodržení podmínek se obě strany zavázaly k nepřekročení hranice. Rakušané měli jako hraniční město určenou Lávu a Češi Znojmo. Za českou stranu se k tomu zavázali: Bavor ze Strakonic, Archleb z Dubna, Smil z Bílkova, Albert z Vranova, Vznata se synem Tasem a jiní. Králi Přemyslovi se na podzim konečně podařilo vypořádat s odbojnými Vítkovci a začal se připravovat na válku s Rudolfem. Archleb v té době zastával úřad bítovského a znojemského komorníka a byl králem jmenován soudcem, společně s moravským maršálkem Bohušem z Drahotuš a s Všeborem z Náměště na Hané. Společně předsedali soudu, který se konal v lednu 1278 v Brně. Z této doby se zachovala Archlebova pečeť štítového tvaru. Tuto pečeť mohl užívat nejpozději do září 1279, od kdy je doložena kulatá pečeť, kterou pak používal až do své smrti. Král přijel na Moravu v čele vojska v červenci. Brno bylo určeno jako shromáždiště zemské hotovosti. Koncem července vstoupil král se svými spojenci na rakouskou půdu, kde začal dobývat jednotlivá opevněná místa. Rudolf Habsburský a jeho vojsko se spojilo s vojskem jeho hlavního spojence Ladislava Uherského. Když se to král Přemysl Otakar II. dozvěděl, vyjel jím vstříc. Obě vojska se setkaly na Moravském poli. Rudolf měl nad Přemyslem asi dvojnásobnou přesilu. K bitvě došlo 26. srpna 1278. Český král Přemysl Otakar II. padl, jeho páni byli v bitvě zabiti nebo zajati, a někteří utekli. Rudolfovo vojsko mělo volný přístup na Moravu. Archleb se patrně bitvy nezúčastnil, ale jeho synové patrně ano. Archleb byl pověřen úřadem bítovského a znojemského komorníka. Tato dvě opevněná místa, musela být v rukou šlechtice, kterému král důvěřoval. Po smrti krále Přemysla Otakara II. se správcem Moravy prohlásil sám Rudolf Habsburský. Během září mu odpřísáhl věrnost olomoucký biskup Bruno ze Schaumburku a někteří přední moravští páni, jež neznáme jménem. V říjnu 1278 se Rudolf Habsburský na tak zvaných sedleckých úmluvách dohodl s Otou Braniborským, který přijel do Čech na pozvání královny Kunhuty, na rozdělení pravomocí nad Českým královstvím. Rudolf na základě této dohody si na pět let podržel Moravu, kromě Opavska, které získala královna Kunhuta, Ota Braniborský České království a poručnictví nad princem Václavem. Rudolf se z Čech přes Moravu vrátil do Vídně. Do správy pohraničních hradů a do vyšších funkcí dosadil své stoupence. V roce 1270 byl znojemským purkrabím Berthold z Hardeku a bítovským komorníkem rakouský maršálek Štěpán z Maisova. Přímou zprávou Moravy pověřil biskupa Bruna a po jeho smrti 17. února 1281 svého zetě, saského vévodu Albrechta. Od roku 1281, možná i dříve, je Archleb z Deblína opět komorníkem znojemským a bítovským. V tomto úřadě byl ještě v roce 1283, kdy na Moravu zavítal král Václav II. Na podzim roku 1285 byl Václav II. na Moravě znovu. Po pobytu na Opavsku u svého nevlastního bratra Mikuláše, přijel v únoru 1286 do Brna, kde přijal hold moravských pánů. Archleb je uveden v řadě hned za Závišem z Falkenštejna a jeho bratrem Vítkem. Prvním ze zemských úřadů, které Archleb zastával, bylo brněnské purkrabství a to byl také jeho poslední úřad, který zastával. V dalších letech o něm nemáme žádné zprávy a roku 1292 umírá. Oba deblínští bratři Jenec i Archleb patřili mezi nejvlivnější moravské pány své doby. Patřili do družiny krále Přemysla Otakara II., zastávali významné úřady a určitě vlastnili značný majetek, který jim umožňoval cestovat s králem. Hartleb neboli Archleb zemřel mezi lety 1286 a 1292. V roce 1292 je již určitě mrtvý, protože v tomto roce jeho manželka Budislava a syn Vítek z Loučky jmenují jako svůj majetek ves Hrušky, která mu dříve náležela. V listině, kterou vydávají jeho synové Hartleb mladší a Vítek 21. prosince 1294, ve které se zavazují splnit poslední vůli svého otce a potvrzují v ní dar půl vsi Bochoře u Přerova velehradskému klášteru. To vše za souhlasu jejich matky vdovy Budislavy, která vedle pečeti Vítkovi přivěsila pečeť Archleba staršího, kterou používala jako svou. V této listině se také dozvídáme, Archleb zemřel po dlouhé nemoci, ale navzdory těžké chorobě sepsal závěť, která se bohužel nedochovala. Můžeme se jen domnívat, co obsahovala. Rozděleni majetku mezi potomky, věno pro vdovu a dary církevním institucím, snad i jiným než oblíbenému Velehradu. I když neznáme ani rok Archlebova narození ani rok jeho smrti, můžeme odhadnout jeho věk. V roce 1233 zastával úřad podstolím a to mu muselo být minimálně 14 let, takže se musel narodit nejpozději v roce 1219. Poslední zpráva o něm je z roku 1286, takže tento rok budeme brát jako hraniční. Takže z rozdílu mezi těmito roky zjistíme, že se dožil minimálně 67 let.

Hartleb, Archleb ml. z Deblína byl synem Archleba z Deblína. Mnoho toho o něm nevíme. V roce 1278 vydal listinu pro tišnovský klášter, ve které dosvědčuje, že v jeho přítomnosti a Bočka z Perneggu a dalších šlechticů daroval král Václav I. kostel ve Velké Bíteši cisterciačkám v Tišnově. Toto darování se uskutečnilo v roce 1240 a Hartleba mladšího sebou vzal jeho dědeček Ratibor z Deblína, který je uveden mezi svědky. V tuto chvíli se musíme zaměřit na listinu, kterou vydal v roce 1252 markrabě Přemysl Otakar. Jedná se o zakládací listinu cisterciáckého kláštera ve Žďáru nad Sázavou. Mimo jiné se v ní uvádí, že Boček z Perneggu daroval klášteru svůj kostel ve Velké Bíteši. Hartlebovo svědectví pro Tišnov vzniklo z důvodu sporu o tento patronát, který měly jeptišky se žďárským klášterem a s Bočkovým synem Gerhardem z Obřan. Spor nakonec dopadl vítězně pro Tišnovský klášter. Svědectví Hartleba mladšího bylo jen formalitou, pravděpodobně si nepamatoval, jaké listiny před osmatřiceti lety král Václav I. vydal, ale byl jedním s posledních žijících a možná jediný žijící účastník královy návštěvy v Tišnově. Na listině z roku 1278 se Hartleb nazval z Loučky. Na tomto hradě pak sídlil jeho bratr Vítek, a Hartleb se usadil na Dubně. K této listině zavěsil pečeť s opisem IUVENIS HARTLEBI DE PHANSBERCH. Tutéž pečeť používá Hartleb mladší i v roce 1281. Po smrti svého otce si nechal udělat novou pečeť, kde bylo z opisu vynecháno slovo IUVENIS, a kterou používal v letech 1292-1294. Naposledy se v pramenech objevuje roku 1294 společně s bratrem Vítkem a matkou Budislavou. V následujících letech umírá. O jeho vlastní rodině měl-li nějakou, nejsou zprávy. V roce 1252 je již uveden ve svědecké řadě, byl tedy dospělý. Při návštěvě krále Václava I. v Tišnově mu mohlo být přes 5 let, těžko by asi sebou někdo vezl batole a mladší by si sotva pamatovalo, že vidělo krále. Narodil se někdy před rokem 1235. V roce 1294 mu tedy bylo přes 59 let.

Vítek z Deblína byl mladší syn Archleba z Deblína. Psal se po svém hradu Loučky u Tišnova. 7. dubna 1292 na zasedání brněnského krajského soudu, společně se svou matkou Budislavou, prodal jejich společnou ves Schönstrass čejkovickým templářům. Svědkem prodeje vedle jiných byl i jeho bratr Hartleb mladší. O rok později vystupuje Vítek jako svědek na listině Tasa staršího z Lomnice a jeho synů Jence, Tasa mladšího a Vznaty, která potvrzuje směnu zboží s tišnovským klášterem. Koncem roku 1294 vydává spolu se svým bratrem již výše zmiňovanou listinu pro velehradský klášter. Na listinách z roku 1292 a 1294 se nám dochovala jeho pečeť s opisem WITIGONIS FILII HARTLEBI DE DUBNA. Následujících devět let, až do roku 1303 není o Vítkovi z Deblína žádná zpráva. V roce 1309 se podruhé ženil Vítek ze Švábenic na Heřmanicích. Jeho ženou se stala také ovdovělá paní Perchta, která mu přinesla věnem ves Počátky u Jindřichova Hradce. Vítek ze Švábenic jí za Počátky zapsal jako věno ves Moravany u Brna. Mezi jinými se na dané smlouvě uvádí, že kdyby jeho nevlastní syn Jan z Perchtina předchozího manželství, chtěl Počátky vykoupit v hodnotě věna, peníze měl odevzdat pánům Jindřichovi z Rožmberka a Vítkovi z Deblína a na Loučce a ti za něj měli obratem pořídit nějaký statek. Proč byli jmenováni jako správci právě oni dva, se dá jen spekulovat. U Jindřicha z Rožmberka je to jednoduché, jednalo se o jeho příbuznou Perchtu z Krumlova, a byl seniorem rodu. Ale jaký vztah měl k celé věci Vítek z Deblína, nevíme. Buď byl něčí příbuzný, jeho jméno a jméno jeho matky by nasvědčovalo o možnosti příbuzenského vztahu s Vítkovci, anebo to bylo pro jeho váženost. V dalších letech se na listinách objevuje jen jako svědek. Dne 3. března 1308 vydal Vok z Kravař listinu, ve které přijal do pronájmu na 31 let od templářů městečko Vsetín a hrad Freundsberk s celým panstvím. K listině je přivěšena pečeť rakouského vévody Fridricha Sličného, který si v té době nárokoval českou korunu proti Jindřichovi Korutanskému. Fridrich Sličný vytáhl na Moravu po smrti svého bratra českého krále Rudolfa I. Habsburského. Rozložil své ležení u Jemnice, kam své zástupce vyslala moravská šlechta. Pro moravské pány byl rakouský vévoda přijatelný za krále z důvodů vazeb, které někteří moravští páni měli bližší než s Čechami. Fridrich hned nepřijal jejich podmínky, které měly rozšířit zemské svobody. Jednání se protahovala. Jenže nakonec byl Fridrich donucen uzavřít s Jindřichem Korutanským 14. srpna 1308 ve Znojmě dohodu. Fridrich a jeho bratr Leopold se vzdali všech nároků na Čechy a Moravu. Za to získali do zástavy několik jihomoravských měst. Z moravských šlechticů, kteří společně s Fridrichem svědčili na listině Voka z Kravař, to byli: Filip z Pernštejna, Protiva z Doubravice, Jan z Meziříčí, Divíš ze Šternberka, Hartleb z Boskovic a Vítek z Deblína a Loučky. O dva roky později, roku 1310 svědčí na listině Jindřicha z Mikulova a jeho ženy Petrušky. V roce 1317 svědčil hned čtyřikrát, a to na listinách své sestřenice Kateřiny z Lomnice a jejího syna Vznaty z Lomnice. Poslední listina, na které je uveden, mezi svědky je z 28. června 1322. Ve dvacátých letech 13. století také vznikl soupis leníků olomouckého kostela, ve které je uveden. V roce 1333 sepisuje jeho sestřenice Kateřina závěť, ale Vítek na ní není uveden mezi svědky. S čehož se dá usuzovat, že byl již mrtvý. O jeho potomcích nemáme žádné doklady. Protože se jeho bratr narodil před rokem 1235, muselo být tou dobou jeho matce Budislavě minimálně 15 let, takže se narodila okolo roku 1220. Kdy se narodil Vítek, se nedá přesně určit, ale doba jeho narození se dá datovat mezi roky 1235, pravděpodobné narození jeho bratra Hartleba, a 1265, kdy jeho matce bylo asi 45 let. Bylo mu v době jeho smrti přes padesát let. Je zajímavé, že na rozdíl od svého otce a strýce nezastávali Hartleb mladší a Vítek žádný významný úřad a nefigurují ani jako svědci na žádné dochované panovnické listině. Rod patrně utrpěl ekonomický úpadek, čemuž nasvědčuje i to, že se Vítek stal leníkem olomouckého biskupa. Od smrti krále Václava I. je moravský markrabě vždy i českým králem. Více pobývá v Praze, kde je pod vlivem české šlechty a v nové vlně proniká na Moravu páni z Lichtenburka a páni z Lipé, kde zatlačují do pozadí starší rody.

Černín z Popic víme jen to, že vlastnil několik vsí v okolí Brna a v roce 1329 je uveden jako svědek na darovací listině, ve které synové Jindřicha z Lipé potvrzují donaci klášteru panny Marie na Starém Brně, kterou učinil jejich otec Jindřich z Lipé.

Jan Židlochovský údajně se psal i z Valdštejna bohužel kromě toho, že vlastnil kromě Archlebova některé menší statky na ždánicku nic nevíme.

Klára z Větéřova

Kuželové ze Žeravic název měl název odvozený od vsi Žeravice u Kyjova. Z významných příslušníků rodu je znám Jan Kužel ze Žeravic, který roku 1434 držel tvrz v Kvasicich. Byl vážený a dobrý hospodář, zastával několik důležitých funkcí například nejvyššího sudího, byl biskupský man.

Ješek Kužel ze Žeravic 1380 vlastnil několik statků a různých majetkových vkladů.

Jan ml. Kužel ze Žeravic 1437 Ješkův mladší syn.

Rackové z Mrdic byli kališnickým rodem. Prosluli jako stálí stěžovatelé a sudiči.

Jiřík Racek z Mrdic a Uhřic byl, podobně jako jeho předchůdci, vyznavačem kalicha. Zemřel v roce 1445.

Václav Racek z Mrdic byl synem Jiřího Racka z Mrdic. Připomíná se v roku 1447.

Kuna z Kunštátu a Boleradic jeho manželkou byla Machna z Boskovic. Roku 1458 svědčil spolu se svým synem Čeňkem na listině, jíž český král Jiřík z Poděbrad potvrdil Moravanům jejich privilegia.

Čeněk z Kunštátu a Boleradic syn Kuny z Kunštátu a Boleradic První písemná zmínka o Čeňkovi pochází z roku 1458, kdy společně se svým otcem svědčil na listině, již český král Jiřík z Poděbrad potvrdil Moravanům jejich privilegia. V červenci 1462 byl vyslán do Trenčína, aby jménem českého krále jednal s Uherským králem Matyášem. Čeněk se postupně dostal do diplomatických služeb. V říjnu 1462 se Čeněk účastnil neúspěšného tažení krále Jiřího na Vídeň. Roku 1466 obdržel od krále do zástavy Nový Hrad, který se stal důležitým opěrným bodem v česko-uherských válkách, až do roku 1470, kdy byl dobyt. Po smrti krále Jiřího se Čeněk přesunul do Čech a v září roku 1471 mu král Vladislav II. Jagellonský zapsal zbořený hrad Český Šternberk s několika městečky a vesnicemi. Na začátku 80. let se dal Čeněk znovu do diplomatických služeb, roku 1477 se uvádí jako nejvyšší komorník olomoucký. Poslední zmínka o Čeňkovi je z roku 1487, zemřel pravděpodobně o rok později.

Boček Kuna z Kunštátu a Boleradic nezastával žádný zemský úřad, ale od roku 1481 se celkem pravidelně účastnil zasedání zemských soudů v Brně i Olomouci. V letech 1481 – 1494 byl často vybírán jako poručník k půhonům, několikrát působil také jako posel k zemským deskám. Veřejně Boček Kuna naposled veřejně vystoupil počátkem července 1495 a na začátku listopadu 1495 byl již po smrti.