Harrachov

Annthal-Harrachovský letohrádek b

23. 5. 2021

Křinečtí z Ronova jsou stará panská rodina, která měla společný původ s pány z Lipé, Lichtemburka, Klinštejna a s Berky z Dubé. Nejstarší předek rodu Ronovců Hron měl syna Smila (Světlického) a jeho synové založily dvě větve: Častolov byl předkem pánů Berků z Dubé, Mičanů z Klinštejna, pánů z Lipé a Pirkenštejna, Jindřich pak se svými syny Smilem a Častolovem pánů Bítovských z Lichtemburka, kteří pocházeli od Smila a od Častolova páni Křinečtí. Jako zakladatel je v pramenech uváděn v roce 1463 Jan, který v Křinci u Nymburka postavil hrad Kuncberk. Jeho dva synové založily linie Kuncberskou a Dymokurskou. Kuncberská se ještě rozdělily na Ledeckou a Jilemnickou. Jilemnická větev vymřela v polovině 17. století.

Vilém Křinecký z Ronova 14. listopadu 1535 předával králi Ferdinandovi I. Bratrské vyznání víry Jednoty bratrské. V roce 1547 patřil mezi vůdce stavovského povstání proti Ferdinandovi I. Po potlačení povstání uprchl z Čech, kde byl odsouzen k trestu smrti.

Albrecht Gottfried Křinecký z Ronova byl synem Viléma Křineckého z Ronova a jeho manželky Anny z Újezdce a Kúnic. Oženil se s Kateřinou, se kterou měl tři dcery Annu Rozinu, Alenu Eustachii a Barboru Alžbětu.

Anna Rozina Křinecká z Ronova

Alena Eustachie Křinecká z Ronova, byla dcerou Albrechta Gottfrieda Křineckého z Ronova a jeho manželky Kateřiny. Provdala se za císařského radu a komořího, katolíka Rudolfa ze Šternberka. Před svatbou přestoupila na katolickou víru.

Alžběta Barbora Křinecká z Ronova byla dcerou Albrechta Gottfrieda Křineckého z Ronova a jeho manželky Kateřiny. Provdala se za Jana Viléma Haranta z Polžic a Bezdružic. Před svatbou byla donucena přestoupit na katolickou víru. Zemřela v roce 1644.

Harantové z Polžic a Bezdružic byli stará česká vladycká rodina, která pocházela z jedné větve Kořenských z Terešova. Svůj původ Harantové odvozovali od Buška z Bezdružic, který žil na konci 14. století.

Jan Vilém Harant z Polžic a Bezdružic se narodil v roce 1610 a zemřel v roce 1644, ve věku třicet čtyři let. Byl nejstarším synem Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic a jeho třetí manželky Anny Salomény Hradišťské z Hořovic. Jeho kmotrem byl císař Rudolf II. Zvolil si vojenskou kariéru. V roce 1631 se stal setníkem v armádě Albrechta z Valdštejna. V roce 1634 se oženil s Barborou Křineckou z Ronova, se kterou měl syny Kryštofa Gottfrieda a Adolfa Viléma a dceru Annu Helenu Kateřinu.

Kryštof Gottfried Harant z Polžic a Bezdružic byl synem Jana Viléma a jeho manželky Barbory Křinecké z Ronova.

Vilém Adolf Harant z Polžic a Bezdružic byl synem Jana Viléma a jeho manželky Barbory Křinecké z Ronova. Oženil se s Annou Františkou hraběnkou ze Schönfieldu. Z manželství se narodil syn František Pavel. Vilém Adolf zemřel v roce 1675.

Anna Helena Kateřina Harantová z Polžic a Bezdružic byla dcerou Jana Viléma a jeho manželky Barbory Křinecké z Ronova.

Alžběta Rozina Harantová byla sestrou Jana Viléma Haranta z Polžic a Bezdružic.

P. Augustin jeho původní jméno bylo Václav Rudolf Harant z Polžic a Bezdružic. Byl synem Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic a jeho třetí manželky Anny Salomény Hradišťské z Hořovic. Stal se katolickým knězem. Celý život se snažil očistit památku svého otce Kryštofa Haranta, který byl popraven na Staroměstském náměstí v roce 1621. V letech 1652 – 1653 prováděl nezávislý rekatolizační program na branském panství a jeho okolí. Zemřel v roce 1664.

František Pavel Harant z Polžic se narodil v roce 1669 a zemřel roku 1728. Byl synem Viléma Adolfa Haranta a jeho manželky Anny Františky, hraběnky ze Schönfieldu. Po smrti svého otce byl nezletilý, proto správu zděděného majetku zastávala jeho matka. Oženil se s Marií Josefou, hraběnkou Carettovou z Millesima. Jejich manželství však zůstalo bezdětné. František Pavel byl posledním potomkem Harantů z Polžic a Bezdružic, jím pravděpodobně rod vymřel. Je pohřben v kostele svatého Václava v Krchlebích.

Zárubové z Hustířan jsou starým českým vladyckým rodem. Koncem 17. století byli povýšeni do hraběcího stavu. Společní předkové pocházeli z Hustířan u Jaroměře. V 15. století se rozdělili na Rodovské, Bukovské a Záruby. Prvním nositelem rodového jména byl Václav Záruba (1465 – 1503).

Václav Záruba z Hustířan byl synem Bohuslava Záruby. Byl vlastenec a český bratr. Při stavovském povstání stál na straně stavů. Po bitvě na Bílé hoře ho konfiskační komise odsoudila za finanční podporu odbojných stavů, a tažení proti císařskému vojsku, ke ztrátě veškerého jmění. Záruba však prokázal, že se sám žádného vojenského tažení neúčastnil, pouze na nátlak svého příbuzného Ehrenfrida z Berbisdorfu musel svou čeleď vystrojit. Prokázal také, že stavům žádné peníze dávat nechtěl, proto byl pronásledován a uvězněn, a jeho statky byly od stavů vydrancovány. 23. března 1623 pak soud odsoudil Václava Zárubu z Hustířan k manství. Po odvolání mu soud 7. srpna 1624 vyhověl, ale po dvou letech 20. června 1626 byl potvrzen původní rozsudek. Václav Záruba se oženil s Engelburgou (Angelinou) z Zelkingu. Z manželství se narodila dcera Johana Uršula. Zemřel 20. července 1632 ve svých 57 letech. Byl pohřben v lanžovském kostele sv. Bartoloměje.

Rod Harrachů byl původně rodem zemanským, později povýšený do hraběcího stavu. Pocházel z jižních Čech z vesnice Harachy, nedaleko Rožmberka. První zmínky o něm pocházejí z 13. století, kdy jsou uváděni jako česko-rakouského původu. Zprvu nebyli příliš významní. V roce 1703 byli povýšeni do panského stavu a v roce 1706 stavu hraběcího. Rod Harrachů se rozdělil na dvě větve, z nichž jedna se přestěhovala do Rakous. Česká větev brzy vymřela. Rakouská větev rozšířila svůj majetek a získala již v 16. století vysokého postavení. V roce 1552 byli povýšeni do panského stavu a v roce 1623 v osobě vlivného císařského rádce Karla Harracha titul říšských hrabat. V 17. století získali Harrachové v Čechách velký majetek, který rozšiřovali i později. Zařadili mezi nejvýznamnější šlechtu v habsburské monarchii. Členové rodu dosáhli vysokých postů i v církvi. V 18. století zastávali nejvyšší funkce u císařského dvora, v zemské správě, armádě a diplomacii. V 19. století se věnovali spíše správě rodového majetku a zapojili se i do kulturních aktivit v Čechách. Až do 20. století vlastnili Harrachové v Čechách a na Moravě desetitisíce hektarů půdy, převážně lesů v Krkonoších nebo na Vysočině. V roce 1945 byl Harrachům majetek v Československu zkonfiskován. Dnes žijí převážně v Rakousku. Jméno Harrachů připomínají názvy lokalit založených na jejich panství v Česku, nejznámější z nich je město Harrachov v Krkonoších.

Otto Bedřich z Harrachu se narodil v roce 1610 a zemřel roku 1639. Byl synem Karla I. z Harrachu a Marie Alžběty, hraběnky ze Schrattenbachu. Byl český šlechtic z rodu Harrachů, diplomat a zakladatel jilemnické větve Harrachů. V letech 1623 – 1628 působil jako diplomat v císařských službách v Madridu. Poté vstoupil do armády, kde dosáhl hodnosti generála. V bitvě u Lützenu byl raněn a padl do švédského zajetí. 4. listopadu 1632 mu Albrecht z Valdštejna, který byl jeho zetěm, daroval panství Horní Branná a Lomnice. Oženil se s Lavinií, hraběnkou Gonzaga z Novellara, se kterou měl syna Ferdinanda Bonaventuru. Otto Bedřich zemřel 7. prosince 1639.

Arnošt Vojtěch z Harrachu se narodil v roce 1598 a zemřel roku 1667. Byl druhým synem hraběte Karla z Harrachu a Marie Alžběty, hraběnky ze Schrattenbachu, proto byl určen pro duchovní kariéru. Po studiích absolvoval kavalírskou cestu do Říma, kam dorazil v roce 1616. Zde vstoupil do mariánské družiny kostela sv. Apolináře. V roce 1621 ho jmenoval svým komořím. Získal kanovnické prebendy v Olomouci a v Pasově. V roce 1623 byl zvolen pražským arcibiskupem a 22. ledna 1623 byl vysvěcen v Sixtinské kapli. Po porážce stavovského povstání vedl v Čechách rekatolizaci a společně s olomouckým biskupem Františkem kardinálem z Ditrichštejna působil jako důležitý rádce Habsburků. Spolu s Ditrichštejnem provedl závěrečné revize Obnoveného zřízení zemského, podle kterého bylo v roce 1627 církvi přisouzeno první místo na zemském sněmu. Založil Arcibiskupský seminář a gymnázium. 21. listopadu 1627 korunoval druhou manželku Ferdinanda II. Eleonoru na českou královnu a 25. listopadu 1627 pak jeho syna Ferdinanda III. českým králem. V roce 1629 zavedl v Čechách svátek Neposkvrněného Početí Panny Marie. 12. září 1638 doprovodil spolu s císařem zpátky do Staré Boleslavi Palladium země české, které v roce 1632 ukořistili Sasové. 5. srpna 1646 korunoval Ferdinanda IV. českým králem. Po spojení univerzity Karlovy s jezuitskou akademií 4. března 1654 v Karlo-Ferdinandovu univerzitu mu byl předán starobylý titul kancléře univerzity. 19. ledna 1626 byl jmenován kardinálem. 7. června 1632 dostal biret a svůj první titulární římský kostel S. Maria degli Angeli. V roce 1644 se účastnil konkláve, které zvolilo papežem Inocence X. V roce 1655 byl účastníkem dalšího konkláve, kde byl zvolen Alexandr VII. a v roce 1667 byl při volbě Klementa IX. Ve své závěti ze 4. listopadu 1661 odkázal veškerý svůj majetek svému bratrovi Františku Albrechtovi a svému synovci Ferdinandu Bonaventurovi. Arnošt Vojtěch z Harrachu zemřel 25. října 1667 ve Vídni. Pohřben je v rodinné kryptě dvorního kostela u augustiniánů ve Vídni.

Ferdinand Bonaventura z Harrachu se narodil v roce 1637 a zemřel roku 1706. Byl jediným synem Otto Bedřicha Harracha a jeho manželky Lavinie Gonzaga-Novellara. V době úmrtí svých rodičů byl nezletilý a jeho poručníkem se stal jeho strýc, kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu. V letech 1655 – 1657 se vydal na kavalírskou cestu, během které navštívil Francii, Belgii, Německo a Itálii. V roce 1658 se jako císařský komoří účastnil korunovace Leopolda I. římským císařem. Po návratu do Vídně se stal říšským dvorním radou. V roce 1661 získal Řád zlatého rouna. V letech 1671 – 1674 zastával úřad nejvyššího maršálka císařského dvora, v letech 1673 – 1677 byl vyslancem v Madridu. V letech 1677 – 1699 vykonával úřad nejvyššího štolby a patřil dlouhodobě k nejvlivnějším osobnostem habsburské monarchie. Od roku 1677 byl členem Tajné rady. V letech 1697 – 1698 vedl další misi do Španělska. Jeho úkolem bylo hájit zájmy rakouských Habsburků před očekávaným vymřením španělské linie. V letech 1699 – 1705 zastával úřad nejvyššího hofmistra a zároveň převzal předsednictví Tajné rady. Své postavení ztratil po nástupu Josefa I. a generační obměně v nejvyšších státních úřadech. Oženil se s hraběnkou Johannou Terezií z Lambergu. Z manželství se narodilo devět dětí, František Antonín, Alois Tomáš Raimund, Jan Josef, Marie Růžena, Marie Josefa a Marie Anna, tři z nich se nedožily dospělého věku. Ferdinand Bonaventura zemřel 15. června 1706 během léčebného pobytu v Karlových Varech ve svých šedesáti devíti letech. Je pohřben v kostele sv. Augustina ve Vídni.

Alois Tomáš Raimund z Harrachu se narodil v roce 1669 a zemřel roku 1742. Byl synem Ferdinanda Bonaventury a jeho manželky Johanny Terezie z Lambergu. V roce 1693 se stal členem císařovy Říšské dvorské rady, roku 1694 císařským vyslancem v Drážďanech, v letech 1697 – 1700 vyslancem ve Španělsku a v roce 1711 opět v Drážďanech. V roce 1711 získal dědičný úřad říšského číšníka během korunovace císaře Karla VI. ve Frankfurtu. V letech 1715 – 1742 zastával úřad nejvyššího zemského maršálka v Dolních Rakousích. V letech 1728 – 1733 byl místokrálem neapolským a sicilským. Od roku 1734 až do své smrti byl členem Tajné státní konference, privátního poradního orgánu habsburských císařů a králů. 22. dubna 1691 se oženil s hraběnkou Marií Barborou ze Šternberka. Z manželství se narodilo pět dětí, Josef Filip Václav František Václav, Ferdinand Leopold, Václav Bedřich a Marie Filipína Josefa. Podruhé se oženil 22. srpna 1695 a jeho manželkou se stala Anna Cecílie, hraběnka z Thannhausenu, poslední příslušnicí štýrského hraběcího rodu Thannhausenů. 26. ledna 1708 povolil císař Josef I. diplomem připojení predikátu z Tannhausenu a erbu ke jménu a erbu Harrachů. Z tohoto manželství se narodilo deset dětí: Bedřich August, Karel Josef Gervasius, František Antonín, Václav Leopold Josef Stanislav, Jan Arnošt Emanuel Josef, Leopold Josef Jakub, František Josef Jan Antonín, Ferdinand Bonaventura II, Marie Anna, Marie Aloisie. Potřetí se oženil 8. června 1721 s hraběnkou Marií Ernestinou z Ditrichštejna, vdovou po zmíněném Janu Václavu z Gallasu. Toto manželství však zůstalo bezdětné.

Bedřich August Gervasius Protasius Harrach se narodil v roce 1696 a zemřel roku 1749. Byl synem Aloise Tomáše z Harrachu a jeho druhé manželky Marie Anny Cecílie z Thannhausenu. Studoval u svého strýce hraběte Františka Antonína z Harrachu, knížete-arcibiskupa, poté na univerzitě v Utrechtu. Absolvoval kavalírskou cestu po Itálii, Lotrinsku a Francii. V roce 1726 se stal císařským vyslancem v Turíně a v roce 1732 pak vrchním hofmistrem nizozemské místodržitelky arcivévodkyně Marie Alžběty v Bruselu. V roce 1744 získal Řád zlatého rouna. Roku 1745 byl jmenován nejvyšším českým kancléřem. Postavil se do čela stavovské opozice, která odmítala reformní plány hraběte Bedřicha Haugwitze na omezení starých stavovských práv. 5. února 1719 se oženil s princeznou Eleonorou Marií z Lichtenštejna. Z manželství se narodilo šestnáct dětí. František Antonín, Marie Růžena, Jan Josef, Arnošt Kvido, Marie Anna, Anna Viktorie, Marie Josefina, Maxmilián Josef, Bonaventura Marie, Ignác Ludvík, František Xaver, Jan Leopold, Marie Alžběta, Ferdinand, Jan Nepomuk a Marie Kristýna.

Arnošt Quido Harrach se narodil v roce 1723 a zemřel roku 1783. Byl vášnivým sběratelem soudobého umění. Zastával úřady c. k. komořího a tajného rady. Na svém panství zavedl lékařskou péči pro nemajetné. Během jeho vlády vznikla díky správci jilemnického panství Jana Antonína Graupara Grauparova mapa harrachovského panství. Na svém panství velmi podporoval tkalcovství a plátenictví. 20. května 1754 se oženil s Marií Josefou hraběnkou von Dietrichstein-Proskau. Z manželství se narodilo devět dětí, Marie Josefa, Jan Nepomuk Arnošt, Arnošt Kryštof, Marie Anna (1758 – 1763), Karel Borromäus, Ferdinand Josef (+1841), Marie Theresia, Eva Maria (+1765) a Maria Theresia (+1775).

Jan Nepomuk Arnošt Harrach se narodil v roce 1756 a zemřel roku 1829. Byl synem Arnošta Quida Harracha a jeho manželky Marie Josefy , hraběnky Dietrichstein-Proskau.

Arnošt Kryštof Harrach se narodil v roce 1757 a zemřel roku 1838. Byl synem Arnošta Quida Harracha a jeho manželky Marie Josefy, hraběnky Dietrichstein-Proskau. Zastával úřad c. k. komořího. 2. července 1794 se oženil s Marií Terezií Dietrichstein-Proskau. Z manželství se narodily tři děti, Johann Nepomuk, Marie Terezie a František Arnošt.

František Arnošt Harrach se narodil v roce 1799 a zemřel roku 1884. Byl synem Arnošta Kryštofa a jeho manželky Marie Terezie Dietrichstein. V roce 1836 se stal členem stavovského Českého zemského sněmu. Několik let zastával úřad předsedy Jednoty pro zvelebení průmyslu v Čechách. Po obnovení ústavního systému vlády počátkem 60. let se zapojil i do vysoké politiky. V roce 1861 byl zvolen na Český zemský sněm, kde zastupoval kurii velkostatkářskou, svěřenecké velkostatky. V lednu 1867 mandát obhájil. Uspěl také v zemských volbách v roce 1870. Patřil ke Straně konzervativního velkostatku, která podporovala české státní právo. Od roku 1861 byl také doživotním dědičným členem Panské sněmovny. Získal titul tajného rady a skutečného komořího. V roce 1862 se stal rytířem Řádu zlatého rouna. Byl ženatý s Annou z Lobkovic, se kterou měl syny Jana a Alfréda Karla.

Jan Nepomuk František Harrach se narodil v roce 1828 a zemřel roku 1909. Byl synem Františka Arnošta Harracha a jeho druhé manželky z rodu Lobkoviců. Byl mecenáš, podnikatel a stoupenec českého státoprávního programu, aktivně působil při rozvoji českého kulturního i politického života. V mládí na něj měl vliv okruh jeho vychovatelů, kteří byli představiteli vlasteneckého hnutí. V roce 1848 se spolu se svým otcem účastnil Slovanského sjezdu v Praze. V roce 1849 vstoupil do armády Rakouského císařství, kde dosáhl hodnosti majora. Poté se věnoval správě rodinného statku. Angažoval se také v českém průmyslu. Stal se předsedou Hospodářské jednoty kraje Táborského, České hedvábnické jednoty, Českého spolku pro vývoz a přívoz, banky Slávie aj. Stal se také ředitelem lokální železniční tratě Jilemnice – Rokytnice. Zasloužil se také o rozvoj českého kulturního i politického života. Jako kurátor Matice české podporoval rozvoj intenzivně českou literaturu. Měl také zásluhy na vybudování Národního divadla v Praze. Byl předsedou Společnosti muzea Království českého, ve které se zasloužil o rozmach této instituce a také o vybudování muzejní budovy. František se velmi angažoval i v politice. Patřil mezi staročechy a existenci českého národa bez Rakouska si nedokázal představit. Prosazoval spolupráci mezi Čechy a Němci. Patřil do Strany konzervativního velkostatku, která podporovala české státoprávní snahy. V roce 1870 jako poslanec za politické okresy jilemnický, vrchlabský a vysocký vstoupil do Českého zemského sněmu. V roce 1873 v prvních přímých volbách do Říšské rady získal mandát v Říšské radě, kde reprezentoval městskou kurii, obvod Litomyšl, Lanškroun, Polička atd. V souladu s tehdejší českou opoziční politikou pasivní rezistence ale mandát nepřevzal a do sněmovny se nedostavil, čímž byl jeho mandát prohlášen za zaniklý. Po volbách v roce 1879 se na Říšské radě připojil k Českému klubu. V roce 1890 se angažoval v jednání o česko-německém vyrovnání v Čechách. Jan Nepomuk byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se stala Marie Markéta, kněžna z Lobkovic, druhou pak po její smrti Marie, princezna z Thurn-Taxis. Z obou manželství se narodilo devět dětí, Anna Marie, Gabriela Terezie, Marie Terezie, Markéta Karolína, Karel František, Otto Jan Nepomuk, Alfréd, Arnošt František Hugo a Jana, která zemřela při porodu. Jan Harrach zemřel ve věku 81 let v roce 1909 a je pochován v rodinné hrobce v Horní Branné.

Otto Johan Nepomuk Harrach se narodil v roce 1863 a zemřel roku 1935. Byl synem Jana Nepomuka Františka Harracha a jeho ženy Marie Markéty z Lobkovic. Stejně jako jeho otec měl blízký vztah k přírodě. Jeho vychovatelem se stal Julius Zeyer. Otto vystudoval práva a od roku 1899 již zastupoval svého otce. Věnoval se převážně správě svých statků. V roce 1902 se oženil s Karolinou Oettingen-Wallerstein. Z manželství se narodil syn Jan Nepomuk Antonín a dcera Ernestine. Zemřel v roce 1935 a jako poslední byl pohřben v rodinné hrobce v Horní Branné.

Jan Nepomuk Antonín Harrach se narodil v roce 1904 a zemřel roku 1945. Byl synem Otto Nepomuka Harracha a jeho manželky Karoliny Oettingen-Wallerstein. Studoval lesní inženýrství v Praze. Bydlel ve Vídni a v Čechách mnoho nepobýval. Po Mnichovské dohodě přijal německé občanství. Od 1. listopadu 1942 byl členem NSV (Nacionálně socialistická lidová sociální péče), což byla organizace založená nacisty při NSDAP, a která byla této straně podřízená. Po válce byl mu majetek v Československu zkonfiskován, přestože byl v té době nezvěstný. 16. listopadu 1940 se oženil s německou hraběnkou Stephanií von Eltz. Z manželství se narodily dvě děti, Ferdinand a Johanna. Jan Nepomuk Antonín zemřel 12. května 1945 v americkém zajateckém táboře Bad Kreuznach jako příslušník Wermachtu a rakouský občan německé národnosti.