Vlastníci

Václav I. se narodil roku 1205 a zemřel 23. září 1253 v Počáplých u Berouna. Byl druhorozeným synem Českého krále Přemysla Otakara I. a jeho druhé manželky Konstancie Uherské. Byl bratrem Anežky České.  Byl čtvrtý český král z rodu Přemyslovců a druhý dědičný král. Zapsal se do historie především tím, že roku 1241 odrazil nápor mongolských hord, vedených Čingischánovým vnukem Batúem. K jejich porážce mělo dojít podle kronikáře Václava Hájka z Libočan u Olomouce a také v Míšni, kam Václav I. dorazil s početným vojskem poté, co Mongolové porazili ve Slezsku armádu knížete Jindřich Pobožného a v Uhrách krále Bélu IV. Český král zablokoval moravsko-uherskou hranici, část jeho oddílů u Olomouce zastavila předvoj mongolské jízdy, která sem vpadla ze Slezska a drancovala severní část Moravy. Skutečnost, ale byla taková, že invazi Mongolů do Českého království, kterou chán Batú připravoval z Uher, ve skutečnosti zastavila smrt chána všech chánů Ogedeje v mongolské říši, kde se rozhořely boje o nástupnictví.  Batú při nich nechtěl chybět, vrátil se s vojskem domů a do střední Evropy se už nikdy nevypravil. Politicky Václav I. navázal na spojenectví svého otce Přemysla Otakara I. s německými Štaufy, oženil se s dcerou bývalého římského císaře Filipa Švábského Kunhutou, čímž se Přemyslovci stali významným spojencem tohoto německého královského rodu. Teprve ke konci svojí vlády na Štaufy zanevřel. Za zmínku určitě stojí to, že roku 1231 Václav I. založil Staré město pražské a nechal je obehnat pevnými hradbami. Založil královský hrad Křivoklát, kam často zajížděl na lov, což byla jeho oblíbená kratochvíle. Při jednom z nich si v lese vypíchl oko, proto se mu začalo přezdívat jednooký. Měl syna Vladislava, a Přemysla Otakara. Vladislav jako prvorozený byl následníkem trůnu. Vladislav však roku 1247 nečekaně zemřel ve věku dvaceti let a novým markrabětem se stal teprve čtrnáctiletý druhorozený Václavův syn Přemysl, protěžovaný hlavně svou matkou královnou Kunhůtou. Václav I. zničený nenadálým Vladislavovým skonem, se stáhl do ústraní na hrad Zvíkov a zdrcený žalem se prý přestal starat o veškeré státní záležitosti, čímž zemi přivedl na pokraj bezvládí.  Přemysl se na otcovo bezvládí díval s obavami. Nabýval dojmu, že otcovo chování poškozuje zájmy celého přemyslovského rodu a celého království. Čehož využila část české šlechty a přesvědčila Přemysla, aby se stal tak zvaným mladším králem. Myslím si, že Přemysla nevedla touha po moci, ale obava o osud země. Tato revolta, skončila ozbrojeným konfliktem mezi otcem a synem.  Mezi tím 13. září 1248 umírá královna Kunhuta a spory mezi otcem a synem propukly plnou silou. V té době se zhoršily i vztahy mezi Václavem I. se Štaufským císařem Fridrichem II. Český král dokonce tehdy podpořil na stolec římského vzdorokrále Viléma Holandského, papežem prohlášeného novým německým panovníkem.  Hlavní příčinou sporu mezi císařem Fridrichem a králem Václavem pravděpodobně bylo Rakousko a Štýrsko, respektive velká část tamních držav, patřících Babenberkům, jejichž rod smrtí Fridricha Bojovného vymřel roku 1246 po meči. Tím podle tehdejších práv přecházelo toto území do majetku Svaté říše římské a císař Fridrich II. ho chtěl nárokovat sám pro sebe. Jenže ještě pořád žily dvě příbuzné zesnulého vévody Fridricha a těm podle jeho práva i přání nyní babenberské dědictví náleželo. Ale i český král měl na tyto državy zálusk. O jejich získání se pokusil tím, že už roku 1245 oženil svého syna Vladislava s Gertrudou Babenberskou. A když o rok později vévoda zemřel, vše vypadalo nadějně. Vladislav však vévodu přežil pouze o rok a problém babenberského dědictví vyvstal znovu. Od této chvíle se Rakousko a Štýrsko začaly stávat terčem vojenských útoků i z Uher a Bavorska a rakouská šlechta toho začínala mít dost. A jelikož si nároky na toto území činil i císař Fridrich II. mezi ním a českým králem došlo k roztržce, do níž výrazným způsobem zasáhla Přemyslova vzpoura. V tu chvíli se Václav I. vzchopil k nebývalé aktivitě. Nešlo jen o českou korunu, ve hře zůstaly rakouské země, jejichž připojení k Českému státu bylo nadosah. Rakouské panstvo sužované nájezdy Uhrů a Bavorů, dalo před časem najevo, že by mělo zájem o jeho ochranu. Jenže Václav musel čelit povstání domácí šlechty, která jeho syna vmanévrovala do postavení vůdce. Králi nezbylo nic jiného než vzpouru co nejrychleji zlikvidovat. Přemysl si díky své diplomacii získal spoustu příznivců a sám Václav musel uznat jeho vladařské schopnosti. Václavovi nezbylo nic jiného než po půl roce uznat Přemysla mladším králem. Sám se stáhl do Litoměřic, kde sbíral vojsko údajně proti uherskému králi Bélovi IV., který se chystal vpadnout do Rakouska. Jenže náhle toto vojsko obrátil proti Praze, kde ho měšťané, kteří mu zůstali věrní, vpustili do Starého města. Zároveň začal obléhat Pražský hrad. A tady vstupuje do hry Václavova sestra Anežka, která chaos, který díky sporu Václava a Přemysla nastal, neschvalovala, protože zbídačoval celou zemi. A proto se tato vzdělaná žena rozhodla, že mezi nimi zprostředkuje mír. Je zajímavé, že podle historiků vůči ní měli oba, jak její bratr Václav, tak synovec Přemysl, slabost. Následovalo pompézní smíření. Král Václav I. potvrdil Přemyslovy titul moravského markraběte, ale požadoval vrátit ty královské hrady, jež padly do zástavy Přemyslovým straníkům. Ti se však odmítli podrobit panovníkově vůli a král, pobývající na Týřově, pozval Přemysla i s jeho družinou k sobě k dalšímu rokování. Jakmile kralevic přijel, dal ho okamžitě i s jeho druhy zajmout a uvěznit na Přimdě, kde byl podle pověsti Přemysl přikován řetězem ke sloupu.  Šlechtice s jeho družiny nechal převést do věží na pražském hradě, aby je měl pod přímou kontrolou. Šlechtický odboj byl zlomen silou. Anežka se opět za Přemysla přimluvila. Václav ho propustil, ze vzpoury obvinil dvorského sudího Ctibora a jeho syna Jaroše, které nechal panovník koncem prosince roku 1250 na Petříně popravit.  Je zajímavé, že od těch dob mezi Václavem I. tak i jeho synem Přemyslem nebyl jediný spor. Král Václav nesnášel zvuk zvonů. Václav I. umírá 23. září 1253 na mrtvici.

Ota z Kožlan možná byl nemanželským synem Viléma Zajíce z Valdeka, čemuž by nasvědčovalo udělení privilegii Janem Lucemburským. Byl lokátorem Kožlan.

Jan rýnský kníže levoboček Rudolfa II slepého, rýnského falckraběte a nevlastní bratr Anny Falcké.

Aleš Holický ze Šternberka se narodil se asi roku 1380. Zemřel 19. března 1455. Byl umírněný katolík a podporoval Zikmunda Lucemburského. Náboženské spory se snažil řešit smírně. Roku 1422 už mu nic jiného nezbylo než se chopit zbraně. Dobyl Rakovník, za to dostal mimo jiné do svého držení královský hrad Týřov, který držel až do roku 1454, kdy ho předal králi Ladislavovi. Na počátku 50. let 20. století dal město Rakovník dobře opevnit. Jako zástupce strany pod jednou byl na svatohavelském sněmu 16. října až 1. listopadu 1423 zvolen jedním ze šesti hejtmanů. Tento sněm byl spíše jednáním umírněných husitů s Pražany. Jako vyslanec císaře Zikmunda Lucemburského společně s Půtou z Častalovic se Aleš účastnil tak zvaného Čáslavského sněmu, který se konal 3. – 7. června 1421 v děkanském chrámu sv. Petra a Pavla v Čáslavi. Účastníkům tlumočili Zikmundův slib, že bude-li uznán českým králem, vyhlásí amnestii a splní požadavky sněmu. Neuspěli, Sněm Zikmunda odmítl a zvolil dvacetičlennou vládu, která se skládala z  5 pánů, 7 rytířů, a 8 měšťanů z toho 4 byli z Prahy. Přesto se Alešovi ze Šternberka podařilo alespoň to, že moravští vyslanci Zikmunda nesesadili a distancovali se od českých „ kacířů“. Na podzim roku 1423 se v Praze sešel svatohavelský sněm. Jednání byla namířena hlavně proti Žižkovi a jeho svazu s cílem omezit jejich moc, neboť ohrožovali mír a hospodářství. Nakonec zde bylo uzavřeno spojenectví mezi umírněnými husity a katolíky. Nakonec sněm zvolil 12 zemských správců, po šesti z obou stran. Mezi nimi byl i Aleš Holický ze Šternberka. Snažil se v době rozvratu udržet právo a pořádek a nastolit na trůn Zikmunda Lucemburského. V roce 1425, aby se vyhnul dalším sporům, přijal čtyři artikuli pražské a přistoupil ke kalichu a dalších desetiletí byl umírněným husitou. Roku 1434 se účastnil bitvy u Lipan za panskou jednotu. V letech 1436 – 1455 byl komorníkem Království českého a před svým odjezdem ze země na konci roku 1437 ho Zikmund jmenoval jedním ze šesti zemských správců. Když 9. prosince 1437 Zikmund ve Znojmě zemřel, stali se právě zemští správci nejmocnějšími muži v království. Již na 27. prosince svolali do Prahy zemský sněm, který měl rozhodnout o novém českém králi. Aleš podporoval kandidaturu Zikmundova zetě Albrechta Habsburského, kandidatura byla nakonec sněmem přijata, ale královská města prosadila požadavek na zachování náboženských a stavovských svobod. Barbora Celjská, vdova po císaři Zikmundovi, se rozhodla nepodpořit svoji dceru Alžbětu a jejího chotě Albrechta II. Habsburského v nároku na trůn a rozhodla se, ponechat si trůn sama pro sebe. Chtěla si vzít za muže třináctiletého následníka polského trůnu a zůstat tak královnou. Albrecht ji v tom chtěl zabránit a nechal ji zajmout. Aleš Holický ze Šternberka a Hynce Ptáček z Pirkštejna protestovali a vyhrožovali, že Albrechta neuznají českým králem, nedostane-li se královně práv, které jim zaručil sněm. Později byla propuštěna a dožila na věnném městě českých královen na Mělníku. Když 27. dubna 1452 svatojiřský sněm v Praze zvolil Jiřího z Poděbrad zemským správcem, patřil pan Aleš stále mezi nejvýznamnější osobnosti a byl zvolen do jedenáctičlenné Poděbradovy rady. V červnu téhož roku zastupoval Jiřího z Poděbrad společně s Janem Smiřickým ze Smiřic na říšském sněmu v Řezně a jednal zde s papežským legátem Mikulášem Kusanským. Kališníci usilovali o vysvěcení arcibiskupa Jana z Rokycan a potvrzením basilejských kompaktát. Jednání komplikoval fanatický kazatel Jan Kaspistrán a skončil nezdarem. Aleš Holický se oženil celkem dvakrát: roku 1401 s Eliškou Libuňovou z Dubé, s níž měl syna Petra I., poté s Eliškou z Boskovic, se kterou měl dceru Kateřinu. Zemřel na hradě Křivoklátě 19. března 1455. Byl pohřben v sázavském klášteře.

Použitá literatura

Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku Západní Čechy

Kožlanský zpravodaj 9/2012 strana 3.

Eva Němečková Přísahy představitelů kožlanské městské správy z druhé poloviny 17. století – komentovaná edice

V. Kočka Dějiny Rakovnicka

Vladimír Liška Panovníci Českých zemí ve faktech, mýtech otaznících

Pavel Juřík Šternberkové