Andělská Hora d
Kašpar Colona z Felsu zemřel 14. července 1578. Tento šlechtic, pocházející z Tyrolska byl komorníkem a tajným radou arciknížete Karla Habsburského. R. 1562 byl v Čechách přijat do panského stavu a stal se zakladatelem české větve tohoto rodu.
Linhart Colona s Felsu zemřel 17. dubna 1620. Patřil k předním osobnostem české stavovské opozice a k nejenergičtějším organizátorům českého stavovského povstání z l. 1618-1620. Již r. 1617 se na zemském sněmu postavil proti přijetí arciknížete Ferdinanda za českého krále. 23. 5. 1618 se zúčastnil defenestrace místodržících na Pražském hradě a krátce nato byl jmenován vedle Thurna nejvyšším polním maršálkem stavovského vojska. Snažil se získat pro stavy spojenectví saského kurfiřta Jana Jiřího, jehož kandidaturu na český trůn marně v srpnu 1619 prosazoval. 13. dubna 1620 byl v bitce s Buquoyvými Dampierrovými vojsky u rakouského Sinzendorfu smrtelně raněn 17. dubna 1620 zemřel. Jeho pozůstatky byly převezeny do rodinné hrobky v žalmanovském kostele nedaleko Andělské Hory. Záhy po bělohorské porážce, na jaře r. 1621, byl dodatečně odsouzen ke ztrátě cti a všeho majetku.
Kašpar Colona z Felsu zemřel po roce 1656. Po tom co byl jeho otec odsouzen ke ztrátě cti a všeho majetku. Musel emigrovat i s druhou manželkou svého otce a jejími dvěma syny a dvěma dcerami. Později bojoval ve Švédských službách, ale na rodné panství už se nevrátil a zemřel někdy po r. 1656 ve Slezsku.
Heřman Václav Černín z Chudenic zvaný Tureček narodil se v Nedrahovicích 24. července 1576. Zemřel na hradě Kosti 7. března 1651. Narodil se jako poslední z osmi dětí a jako čtvrtý syn Jana Černína a Mariany z Říčan, pocházel z Nedrahovické větve rodu. Za svého dlouhého a bohatého života zastával důležité úřady v zemi i u dvora, byl císařským vyslancem u tureckého sultána a po bitvě na Bílé Hoře patřil k nejvýznamnějším a nejbohatším šlechticům v království českém. Ač starobylého šlechtického rodu, začínal tento ambiciózní a cílevědomý muž v chudých poměrech. Po smrti jeho otce Jana roku 1580 si totiž jeho příbuzní rozdělili většinu majetku a Heřmanovi ve čtrnácti letech nic jiného nezbylo než se vydat do světa. Nicméně ho nutnost postarat se sám o sebe naučila pracovitosti a cílevědomosti, díky těmto dvěma vlastnostem-samozřejmě k nim musíme přidat ještě dravost a bezohlednost- dosáhl později postavení a velkého majetku. Za dosud nevyjasněných okolností se mu podařilo dostat do Itálie, kde se jeho podporovatelem stal Vespesian kníže Gonzaga, pravděpodobně na přímluvu Pernštejnů. Díky tomuto podporovateli zde mohl studovat. Na knížecím dvoře v Mantově a Monferratu žil do svých šestnácti let. V roce 1595 vstoupil do armády, kde doufal stejně jako spousta dalších chudších šlechtických synů, že udělá karieru, získá vojenskou prestiž a majetek. Zúčastnil se bojů v Nizozemí a ve Francii, kde byl zajat a uvězněn v pevnosti Breda v Brabantsku. Po svém propuštění bojoval v císařském vojsku v Uhrách, proti Turkům. S plukem pod vedením Václava Popela z Lobkovic se účastnil bojů okolo uherského města Jageru dnešní Eger a následně se vrátil do Čech. V roce 1598 podstoupil společně se svým přítelem a švagrem Kryštofem Harantem z Polžic a Bezdružic cestu do Svaté země. Oba napsali s této cesty paměti. Heřman se vrátil do vlasti v roce 1599. Císař Rudolf II. ho již 1. února 1600 jmenoval komořím nad stříbrem. Zdá se, že se Heřman uměl pohybovat ve dvorském prostředí a zejména se uměl vlichotit do přízně náladového císaře, u nějž se stále více projevovala jeho duševní choroba. Sháněl pro něj různé kuriozity a orientální starožitnosti. V osobním životě se mu tak dobře nedařilo. V roce 1602 se ucházel o ruku bohaté vdovy Anny Hradišťské. Heřmanova kariera u dvora pokračovala. Nejprve byl jmenován nejvyšším královským lovčím v roce 1606, poté vrchním hejtmanem komorního panství Brandýs nad Labem, Benátky nad Labem, Lysá nad Labem, Pardubice, Přerov. Tyto úřady mu konečně přinesly tolik očekávané příjmy. Zlepšovalo se také jeho postavení ve stavovské společnosti. Dne 13. května 1607 byl povýšen do panského stavu, ale oficiálně mu byl uznán až v roce 1610. V únoru 1612 byl vyslán společně se svým bratrem Divišem a dalšími, aby uklidnil situaci po vpádu pasovských a ubezpečil je, že s tímto vpádem nemá císař Rudolf nic společného. Snažil se uklidnit spor mezi českým panovník a českými stavy, ale i přes jeho značný diplomatický um to bylo nad jeho síly. Nakonec se ukázalo, že císař Rudolf o akci pasovského arcibiskupa Leopolda Habsburského nejen věděl, ale sám ji i objednal. Pád císaře Rudolfa II. způsobil i pád bratrů Černínů. Heřmanovi se po dlouhých tahanicích povedlo, alespoň získat zadržované služné a uplatnit nárok na dalších 20 000 zlatých, jejichž výplata se ale značně opozdila. Velkou naději vkládal Heřman do svého výhodného sňatku s Marií Annou Časlavovou zemřela roku 1624, rozenou Svárovcovou z Oseka, vdovou po Karlu Kokořcovi s Kokořova, se kterou vyženil v roce 1606 panství Nebílovy u Plzně a velkou finanční hotovost. Jeho finanční situace se tím značně zlepšila a již několik let po odchodu od císařského dvora si mohl dovolit koupit za 120 000 kop grošů míšeňských panství Žleby na Čáslavsku od zadluženého Václva Chotunského z Nebovid. Po smrti císaře Rudolfa II. však Heřman rozhodně nezůstal mimo veřejné dění. V letech 1613-1623 byl hejtmanem Starého Města pražského a komořím Ferdinanda Štýrského. Úřad hejtmana nejpřednějšího města v Království českém byl politicky velice zajímavým, protože mohl ovlivňovat rozhodování městské rady a tím celého města, čímž vlastně chování měšťanstva v celém království. Heřman musel mít tím pádem obrovskou důvěru panovníka i jeho rady. V roce 1615 se mu díky znalostem a kontaktům a především z největší pravděpodobností zásluhou Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka, podařilo získat vedení poselstva císaře Matyáše k tureckému sultánovi Ahmedovi I. Samozřejmě riskoval finanční ztráty i ohrožení svého života. Jeho úkolem bylo vyřešit spory s osmanskou říší a zabránit válce. Na cestu s Prahy se vydal 4. února 1616 v čele průvodu tureckého vyslance Ahmeda Chia. Vezl s sebou drahocenné dary v hodnotě 55 000 zlatých. Císařské vyslance čekalo v Cařihradě královské přivítání. Díky jeho diplomatickému nadání se mu podařilo uzavřít příměří na dvacet let a výhodnou obchodní smlouvu. Na této misi se zdržel rok. Tuto jeho cestu připomíná vyšívaný turecký stan uložený v depozitáři zámku v Jindřichově Hradci. Krátce po návratu do Čech vypuklo české stavovské povstání, během kterého zůstal katolík Heřman věrný císaři a potom byl uvězněn. Byl podezřelí z toho, že chtěl císařským do Českých Budějovic poslat zbraně, byl také podezřelí, že se připravoval na vpád císařských do východních Čech. Byl vězněn v Kolíně. Z kolínského vězení byl propuštěn, zřejmě pro nedostatek důkazů, ale 23. března 1619 byl na zemském sněmu navždy vyloučen ze všech zemských úřadů. Ve složité situaci prokázal velkou chladnokrevnost. Neuprchl do ciziny, ani nezůstal na venkově ale stále se pohyboval v centru dění a tajně jednal v zájmu císaře Ferdinanda II., sledován špehy direktoria. V srpnu 1619 se dozvěděl, že ho chtějí zatknout, proto opustil Čechy a Prahu. Využil k tomu poutní mši v kostele svatého Vavřince na Petříně, který byl za městskými hradbami, tvořenými zde Hladovou zdí. Při mši svaté pod nějakou záminkou vyšel ven, kde nasedl na připraveného koně a tryskem vyrazil do Saska. Zpátky do Prahy se vrátil v roce 1620, v řadách vítězného císařského vojska. Zúčastnil se obléhání Písku a 30. září se město vzdalo. V bitvě na Bílé hoře bojoval jako jediný český pán na straně císaře. V úřadu hejtmana Starého Města musel dohlížet v roce 1621 na popravu českých pánů na Staroměstském náměstí, kdy mezi odsouzenci čekal na smrt rovněž jeho bratr Divíš Černín z Chudenic i švagr a druh s cest Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Zajímavostí je, po skonu své první manželky, už delší dobu ochrnuté po mozkové mrtvici, se v roce 1625 oženil s vdovou po svém příteli Kryštofu Harantovi, paní Annou Salomenou Hradišťskou z Hořovic zemřela 1632. Ta horlivě přestoupila na katolickou víru, syny s prvního manželství dala na výchovu k jezuitům a sňatkem s Heřmanem pro sebe a své syny zachránila velkou část rodového majetku před konfiskací. Dochovaná korespondence dokonce ukázala, že manželství na vzdory okolnostem bylo šťastné. Jediné co Anna Heřmanovi vyčítala, byla jeho pověstná lakota. Po roce 1621 začal Heřman Černín výhodně skupovat zkonfiskovaný majetek. Císař svého věrného služebníka odměnil povýšení do stavu svobodných pánů a 8. června 1627 mu udělil dědičný titul hraběte, byl to dokonce první udělaný titul hraběte v Čechách. V roce 1625 se stal přísedícím zemského soudu a velitelem polní zásobárny, v jehož čele stál Albrecht z Valdštejna, s nímž si vcelku rozuměl. Od roku 1645 byl hejtmanem Litoměřického kraje. Od roku 1645 místodržící v královstvích Českém a později i nejvyšším dvorským sudím. Po smrti své druhé ženy Anny, která zemřela po sedmi letech manželství v roce 1632, se znovu oženil s o třicet let mladší Sylvi Kateřinou Carretto-Millesimo zemřela 1664. Také toto manželství bylo bezdětné, ale šťastné, i když i Sylvie mu vyčítala jeho lakotu. Hrabě ale své peníze uměl vydělávat ale i dobře investovat. V roce 1639 založil Černínský fideikomis. Ve své závěti dědice zavázal ukládat do rodové pokladny 3 000 míšeňských kop ročně, jako rozervu na horší časy. O správu svého majetku se staral sám, vedl si jeho centrální účetnictví. Hromadění majetku bylo jeho největší vášní. Jeho třetí žena mu se správou majetku pomáhala, dokonce se vyznala v účetnictví a právu. V květnu 1644 ve věku 68 let se stal znovu císařským vyslancem k tureckému sultánovi Ibrahimovi II. Posláním mise bylo eliminovat nepřátelské kroky Francie a Švédska proti Habsburkům. Heřman opět prokázal, že byl skvělý diplomat, Turecko zachovalo neutralitu. Vysoký věk a cestování se podepsaly na jeho zdraví a proto v roce 1648 vykonal pouť do Lorety. Ve svých 73 letech byl pořád fyzicky zdatný. Heřman Václav Tureček hrabě Černín zemřel 7. března 1651 v Praze v požehnaném věku 75 let a byl pohřben v katedrále svatého Víta.
Humprecht Jan Černín z Chudenic narodil se v Radeníně 14. února 1628. Zemřel 3. března 1682 na zámku v Kosmonosích. Mladší syn Jana Křtitele Adama Černína z Chudenic a Zuzany Homutové z Harasova. Vystudoval gymnázium jezuitské gymnázium v Praze a krátce sloužil na dvoře arcivévody Viléma. Většinu svého majetku i hraběcí titul zdědil po svém prastrýci Heřmanovi Václavovi Černínovi z Chudenic. Přestože se musel při dědickém řízení vypořádat s jeho vdovou, stal se jedním z nejbohatších Čechů. Otec mu zemřel ve čtrnácti letech, a tak jeho vzdělání financovala matka ze svých hubených příjmů. Po smrti svého muže našla oporu právě u Heřmana. V sedmnácti se Humprecht vydal na kavalírskou cestu společně s dalším šlechtickým synem Rudolfem Rašínem z Rýzmberka. Dále ho na této cestě doprovázeli hofmistr a doktor práv Daniel K. Krásný a dva sluhové. Na cestu vyrazili 14. října 1645 a cestovali přes Plzeň, Řezno, Salcburk, Trident, Veronu, a Padovu až koncem října dorazily do Benátek. V prosinci se vypravil přes Bolognu do proslulého poutního místa Loreta a odtud začátkem roku 1646 odjel do Říma, potom ještě zajel do Neapole, Sieny a Florencie. V září 1646 se ještě s Rudolfem vydal přes Alpy a Ženevu do Francie. Začátkem října dorazili do Paříže, kde pobyli do května 1648. Odtud se na přání matky, která již nemohla shánět peníze na další cesty, vrátil zpět přes Švýcarsko a Tyrolsko domů. Ale ještě téhož roku utekl z Prahy před Švédy. Zažil krátký románek s neznámou dívkou v Benátkách a přes Florencii se dostal do Říma, kde si chtěl jako zbožný katolík uskutečnit svůj tajný sen a po nastoupení církevní dráhy dosáhnout kardinálského klobouku. Protože byl chudý a bez vlivných konexí, jeho plán byl neuskutečnitelný. Zklamaný se vrátil roku 1650 do Čech. Jeho prastrýc Heřman mu tehdy radil, aby se věnoval dvorské službě a pomohl mu získat místo teprve u desetiletého arcivévody Leopolda Viléma, budoucího císaře římského Leopolda I. Poté co v roce 1651 zdědil majetek po svém prastrýci, si mohl dovolit finančně podporovat italské spisovatele. Za svou životní partnerku si vybral Italku dvorní dámu císařovny Eleonory Dianu Marii markýzu Ippolito di Gazzoldo narodila se 1636 a zemřela 1688. V roce 1659 ho císař Leopold I. jmenován vyslancem v Benátkách. Jeho mise nebyla jednoduchá, v této době Rakousko bylo ve válce s Tureckem, ale republika svatého Marka s Tureckem obchodovala. Po svém návratu z Benátek, se ale vysokých dvorských funkcí nedočkal. Tomu zabránili jeho protivníci. Přesto měl i nadále přístup k císaři Leopoldovi. Zastupoval ho na českých sněmech jako hlavní komisař. Později Humprecht zastával spoustu úřadů ve státní správě, stal se i místodržícím v Čechách a obdržel také řád Zlatého rouna. Od zchudlé větve rodu, od vzdáleného bratrance bezdětného Jana Heřmana Černína z Chudenic zemřel 1707, koupil Humprecht v roce 1678 prastaré rodové panství Chudenice, aby se nedostalo do vlastnictví jiného rodu. V letech 1662-82 dal postavit Černínský palác na Hradčanech, pravděpodobně největší barokní budovu v Praze, kde od roku 1919 sídlí ministerstvo zahraničních věcí. Humprecht měl sice velké ambice, ale knížetem být nechtěl. Podle rodové tradice mu to měl císař nabídnout a Humprecht mu na to měl odpovědět: Proč? Jsem přece českým pánem. Podle svědectví byl hrabě šlechetný ke svým úředníkům i poddaným. Důsledně pečoval i o zájmy svých potomků. Měl dva syny staršího Heřmana Jakuba Gottlieba Černína z Chudenic a mladšího Tomáše Zachariáše Černína z Chudenic. Hrabě Humprecht Jan Černín z Chudenic zemřel na zámku v Kosmonosech 3. března 1682 a byl pochován v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Jeho srdce bylo uloženo do cínové schránky a slavnostně pochováno v Černínské kapli v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi.
Zajímavost
V předbělohorské době, kdy zdejší hrad držel Linhart Colonna z Felsu, jenž patřil k předním osobnostem České stavovské opozice, zde byla alchymistická laboratoř. Pracoval tu Jakob Tentzel, jehož pojednání o alchymii se nalezá ve sborníku pražského Národního muzea De metalis divesi tractatus.
Martin Stejskal: Labyrintem tajemna, Paseka1991, 1. 5. 2003
Odkazy
https://www.mesto-bochov.cz/e_download.php?file=data/editor/474cs_2.pdf
Použitá literatura
Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku- Západní Čechy
Kronika města Bochova, panství Kysibl, města a hradu Andělská Hora, Radošova, Kozlova, Teleče
Michal Novotný disertační práce Z měšťanského domu, přes císařský dvůr na hrad Loket
Jan Halada Lexikon České Šlechty
