HISTORIE KE KÁVĚ

Hynek z Minsterberka se narodil 17. května 1452. Zemřel 11. července 1492 v Poděbradech. Byl třetím synem krále Jiřího z Poděbrad a jeho druhé manželky Johany z Rožmitálu. V roce 1471 se oženil s kněžnou Kateřinou (* 1453, † 10. 7. 1491), mladší dcerou kurfiřta Viléma III. Saského, zvaného Statečný (1425–1482). Pro něj a jeho dva bratry Jindřicha a Viktorína vymohl Jiří z Poděbrad ještě před smrtí na císaři Fridrichovi III. povýšení na říšská knížata, která obdržela hrabství kladské a knížectví minsterberské. Ačkoliv synové Jiřího z Poděbrad nemohli usednout na český trůn, náležela jim prominentní místa v tehdejší stavovské společnosti. Volebním zápisem daným v Krakově se český král Vladislav II. zavázal chránit je v jejich důstojenství a zbavit jejich statky dluhů, kterými byly zavázány pro potřeby zemské od krále Jiřího. Na Hynka připadly z českých statků Poděbrady a Kostomlaty, z matčina majetku pak Lichtenburk, Mělník a Teplice. Ačkoli měli k náboženství všichni synové krále Jiřího stejný postoj jako on, Hynek nepůsobil jako neoblomný utrakvista. V roce 1472 byl povolán k vládě. Na sněmu v Benešově byl téhož roku ustanoven zemským správcem jako zástupce Vladislavovy strany. Hynek z Poděbrad stranil rovněž Matyáši Korvínovi, často z důvodu svých velkých finančních potřeb, jelikož nebyl schopen splácet dluhy. Když například obdržel v roce 1475 od svého bratra Viktorína panství Kolín, prodal je za 20 000 dukátů králi Matyášovi. Tím Matyáš získal možnost udržovat uprostřed Čech uherskou posádku. Svého přítele a despotu Racka Kocovského pak král jmenoval správcem na Konopišti. Vzniklé spory mezi Hynkem a králem Vladislavem byly následně uklidněny smlouvou v Brně z roku 1478. Stal se královým rádcem a pomocníkem a připravoval definitivní dohody o uznání Vladislava českým králem. V roce 1488 se připojil k slezským knížatům, která se vzepřela proti Matyášově rozpínavosti. Za toto jednání byl však nucen dědičně postoupit Matyášovi a jeho levobočkovi Hanuši Konrádovi panství Poděbrady a Kostomlaty a jejich doživotní užívání mu bylo ponecháno jen z milosti. S králem Matyášem cestoval jako přední člen jeho družiny do Itálie a působil též na jeho dvoře v Budíně. Zde byla utvořena společnost Academia Corvina, jejímiž členy byly význačné kulturní osobnosti a která měla k dispozici několik tisíc svazků humanistické literatury nově založené korvínské knihovny. Základy humanistického vzdělání měl již z dob svého dětství u pražského dvora, protože jeho otec dbal na vzdělávání svých synů. Pokud nebyli přímo žáky pražské univerzity, měli domácí učitele blízké jejímu okruhu. Hynka učil jistý Martin Rokycana. Své umění v zápase i tanci často předváděl na dvorských slavnostech a turnajích v Praze i v Budíně. Při turnaji v roce 1482 na Staroměstském náměstí dosáhl i veřejné pochvaly. Na válečném poli však nijak nevynikl. S Kateřinou měl dceru Annu, která byla provdána za staršího jihočeského šlechtice Jindřicha IV. z Hradce. Se svou milenkou Kateřinou Vojkovou ze Štítar a ze Strážnice měl několik dětí, mezi nimi syna Fridricha, kterému odkázal Kunštát a Kostomlaty. Za své hlavní dědice však ustanovil svého bratra Jindřicha Minsterberského a jeho syny. Bez zábran pořádal turnaje a hostiny a též se jich hojně účastnil. Byl znám svou slabostí pro ženské pohlaví. Zároveň je prvním historicky známým Čechem, který onemocněl syfilidou. Na tuto nemoc zemřel v červenci 1492 na hradě v Poděbradech. Jeho ostatky byly převezeny do Kladska a pohřbeny do zdejší rodinné hrobky v kostele Panny Marie Růžencové při klášteře minoritů. Roku 1558 byly ostatky všech 8 členů rodiny přeneseny do hlavního farního kostela Nanebevzetí Panny Marie. Byl autorem, který vnesl do literatury prvky renesance. Přeložil 11 novel z Dekameronu a přidal k nim jednu novelu vlastní. Hynkovy překlady vydal Antonín Grund, spolu s Hynkovým pokusem o původní českou novelu, pod názvem Boccaciovské rozprávky. Psal především zábavnou prózu, pro své překlady si vybíral vesměs témata milostná až erotická. V jeho tvorbě se prolínají středověké a renesanční prvky. Důležité je, že tradiční středověké prvky užil ve skladbách jiného zaměření. Novum nalézáme v užití bezrozměrného verše. Nemalý význam má také to, že Hynek psal česky, přičemž jazykem humanistů byla latina. Byl vnímán jako hříšník kvůli cizoložství a smilství, proto byl také označován hanlivými přízvisky nejnemravnější a nejnecudnější.

Jan Štampach ze Štampachu královský komorník krále Jiřího z Poděbrad. Měl dlouholeté spory s městským senátem v Chebu.

Jindřich II. z Plavna zemřel po 6. dubnu 1483. Přední člen jednoty zelenohorské, míšeňský purkrabí patřil k saskému rodu pánů z Plavna, odpůrce krále Jiřího z Poděbrad. Roku 1466 odepřel účast na královském soudu v právní při, jenž měl se svými many, a proto jej král 13. února odsoudil pro absenci. Poté co se Jindřich nálezu protivil, požádal král Jiří saského kurfiřta Arnošta a jeho bratra Albrechta, mimo jiné svého zetě, aby mu poskytli pomoc na základě přátelské smlouvy uzavřené roku 1459 v Chebu. Knížata proti odbojnému pánovi ihned zahájila válku a již ke konci února Plavno dobyla. Dne 9. března je pak král Jiří udělil Albrechtovi jako léno. Král tak zabil dvě mouchy jednou ranou, posílil spojence a postihl nepřítele. Smrt Jiřího z Poděbrad zachránila Jindřicha II. z Plavna před dobytím hradů Kynžvartu, Hartenštejna, a Bečova spojeným vojskem sasko-chebským. Koncem roku 1473 byl Jindřich II. z Plavna zajat Sasy a držen po tři roky ve vězení na hradě Schellenbergu. V únoru roku 1476 dosáhla Anna z Bünau propuštění svého manžela ze saského vězení, ovšem za velmi tvrdých podmínek. Jindřich se musel zavázat, že se vzdá Plavna, Kynžvartu, Bečova a Nového Hartenštejna ve prospěch saských vévodů a všechny další spory bude řešit jen před saskými soudy. Pokud by na smlouvu přistoupil i jeho syn Jindřich III. z Plavna, slibovali saští vévodové, že ustoupí od vydání českých statků a ponechají si jen Plavno. Jindřich II. z Plavna však hned po svém propuštění prohlásil tuto smlouvu za vynucenou a válka se Saskem vypukla nanovo. Ale řízení války převzal už jeho syn Jindřich III. z Plavna. Krátce po jeho propuštění ze saského vězení začaly narůstat konflikty mezi ním a jeho jediným synem, který už nemínil pustit vladařské otěže ze svých rukou. Navíc neuznal smlouvu, kterou jeho otec uzavřel se saskými knížaty a obnovil válku o ztracené rodové statky ve Fojtlandu. Svému otci jistě zazlíval neúspěšné válčení spojené s velkým zadlužením. Jindřich II. z Plavna zřejmě propadl alkoholu, po politické stránce se z něho stala odepsaná osoba. O tom kdy zemřel Jindřich II. s Plavna se názory různí my se přikláníme k názoru, že to bylo po 6.dubnu 1483, kdy byla podepsána rodinná smlouva, která urovnala spory mezi ním a jeho synem.

Jindřich III. z Plavna zemřel roku 1519 na zámku v Novém Hartenštejně. R. 1471 po nástupu Vladislava II. Jagellonského na český trůn obnovil rodové nároky v Čechách. K narovnání došlo v r. 1482 na sněmu v Mostě za přítomnosti krále, nejvyšších zemských úředníků a saských knížat. Ztratil sice v Sasku Plavno, ale získal v Čechách nazpět veškeré rodové statky. Roku 1478 se poprvé oženil s hraběnkou Matyldou ze Schwarzburku. Tehdy byl asi jeho vztah s otcem Jindřichem II. z Plavna ještě v pořádku. Krátce po propuštění jeho otce ze Saského vězení vypukli mezi nimi spory, které vyvrcholili tím, že Jindřich III. z Plavna vyhnal svoje rodiče z Kynžvartu a sestry intervenoval v domácím vězení. Jindřich II. se tak ocitl bez veškerého majetku a služebnictva a musel se uchýlit za hranice Čech. Pomoc musel hledat u své příznivce Kurfiřta Albrechta, který se zároveň ujal nelehkého úkolu smíření v rodině Plavenských, což zcela jistě nebyl vůbec lehký úkol. Matka Jindřicha III. z Plavna Anna z Bünau se pokoušela získat Kynžvart lstí, což se ale nepodařilo. Následovalo komplikované vyjednávání o stanovení penze pro jeho rodiče. Během vyjednávání Jindřich III. z Plavna z neznámých důvodů předal hrad Kynžvart svému švagrovi hraběti Baltazarovi ze Schwarzburku. Předání Kynžvartu prý jeho otce Jindřicha II. přímo rozzuřilo. Podle jeho vyjádření byl tento hrad nejoblíbenějším sídlem rodu. O svém zeti hraběti ze Schwarzburku se vůbec vyjadřoval velmi nelichotivě, měl ho za vypočítavého a měl obavy, že ho hrabě připraví o výnosy kynžvartského mýta. Jindřich III. nechtěl uzavírat rodinnou smlouvu, dokud se nevyřeší vztahy se Saskem. Po česko-saských jednání v Mostě a Jindřichově velkém diplomatickém vítězství došlo 6. dubna 1483 k uzavření rodinné smlouvy. Podle ní bylo rodičům Jindřicha III. přisouzeno 200 zlatých rýnských roční penze a dva sudy vína. Každá z neprovdaných dcer měla obdržet věno 1500 zlatých rýnských. Po uzavření rodinné smlouvy předal kurfiřt Albrecht Jindřichovi III. listiny rodinného archívu získané od jeho matky a připadlo mu Kynžvartské panství a mýto. O šťastném rodinném životě Jindřicha III. z Plavna se dá pochybovat. Nejen že se ženil poměrně pozdě, ale na vytouženého dědice si musel dlouho počkat. Na přelomu 15. a 16 století ztratil svoji manželku Matyldu ze Schwarzburku, která mu zanechala pouze dvě dcery. Potřeboval nutně následníka, proto téměř jako šedesátiletý 25. listopadu 1503 se znovu oženil. Za manželku si vzal Barboru, starší dceru knížete Waldemara z Anhaltu. V době sňatku ji bylo 16 let, Jindřichovi III. téměř 60. Po prvním roce sňatku se však žádný potomek nekonal. Proto se Jindřich rozhodl, pro trochu riskantní plán, což byl pokus o legalizaci svého levobočka, jehož nechal představit jako svého pravoplatného syna z manželství s Barborou. Nakonec mu ale jeho manželka Barbora porodila tři syny a dvě dcery. Z tohoto důvodu nakonec svého nemanželského syna Jindřicha ve své závěti 27. února 1515 vyloučil s dědictví. Někdy v 80. letech 15. stol. založil město Andělskou Horu. Jindřich III. zemřel roku 1519 na zámku Nový Hartenštejn ve vysokém věku přes šedesát let. Zanechal po sobě pouze jediného pravoplatného syna a to Jindřicha IV. Se smrtí Jindřicha III. odešel se světa poslední žijící člen bývalé jednoty Zelenohorské. Jindřich III. byl muž lstivý a zastával pravidlo, účel světí prostředky. Což ukazuje případ s jeho nemanželským synem. Na druhou stranu, i když ho vydědil tak se mnohokrát snažil ho vpašovat do německých zemí.

Jindřich IV. z Plavna se narodil 24. srpna 1510. Zemřel 19. května 1554 ve Stadtsteinachu během obléhání Plassenburgu. Jindřich IV. pocházel ze starší linie rodu z Plavna. Byl syn míšeňského purkrabího Jindřicha III. († 1519) a jeho druhé manželky Barbory z Anhaltu. Po smrti otce Jindřich nejprve vyrůstal v opatrovnictví matky, avšak po jejím sňatku v roce 1521 žil na Hartenštejně pod dohledem poručníka Zdeňka Lva z Rožmitálu, nejvyššího purkrabího Českého království, kterého ustanovila matka. Podle otcovy poslední vůle z 27. února 1515 byl Hartenštejn určen pouze pro něj a nemohl být považován za možný majetek manželky, pokud by se jeho matka znovu provdala. V červnu 1528 se jeho matka Barbora odloučila od Jana mladšího z Kolowrat na Mašťově a znovu se nazývala choť purkrabího (Burggräfin) míšeňská. Z panství Krásný dvůr u Mašťova se přestěhovala nejprve do Toužimi a v srpnu 1529 zpět do svého vdovského sídla zámečku Štědrá. Jindřichovu písemnou prosbu, aby k němu přijela na Hartenštejn, odmítla. Jeho poručník ho dočasně ubytoval na pražském dvoře. Dne 5. dubna 1530 si nechal Jindřich od Ferdinanda I. obnovit listinu o propůjčení léna na purkrabství míšeňské. Nešlo mu o statky, které okupovaly jednotky wettinského kurfiřta Fridricha I. bezprostředně po smrti posledního bezdětného Meinhera, ale o titul a s ním spojené postavení a hlasování na říšském sněmu jako říšský kníže. V roce 1530 Jindřich doprovázel krále Ferdinanda jako jeden ze čtyř číšníků na říšský sněm v Augsburgu. Dne 19. září 1530 dokument také potvrdil císař Karel V.  Jindřich se oženil před 29. srpnem 1532 s Markétou, dcerou hraběte Mikuláše I. ze Salmu-Neuburgu, se kterou měl dva syny: Jindřicha V. a Jindřicha VI. Mladý pár se v srpnu 1532 přestěhoval na Andělskou Horu. Jindřich předtím dokázal přesvědčit svou matku, aby opustila vdovské křeslo a přijela k němu, avšak asi o šest měsíců později zemřela. V roce 1532 sestávalo území Jindřicha IV. ze čtyř panství Toužim, Hartenštejn, Andělská Hora a Štědrá. V roce 1537 Štědrá patřila k Toužimi a Hartenštejn a Andělská Hora byly sjednoceny. Registr úroků a daní z příjmu z tohoto období zmiňuje panství Andělská Hora-Hartenštejn. V červenci 1537 se Jindřichovi podařilo zaokrouhlit svůj majetek koupí menšího panství Žlutic. Rovněž v červenci 1537 byla v Torgau pod předsednictvím sasko-ernestinského kurfiřta Jan Fridricha I. Velkorysého s pány Reussy z Plavna a Greizu uzavřena dědická smlouva o gerských panstvích v případě smrti bezdětných pánů z Gery. Když pak 7. srpna 1550 Jindřich z Gery bezdětný na zámku Burgk zemřel, Jindřich převzal jeho lenní dědictví. Od této chvíle měl Jindřich IV. ve své ruce celé sjednocené Fojtsko (Vogtland), které mu bylo přiděleno králem Ferdinandem. Po celý svůj život se musel bránit hádkám se svým nevlastním bratrem Jindřichem Nepravým a od konce Šmalkaldské války do své smrti vedl právní spory s Reussy o jejich dřívější panství a dědické následnictví pánů z Gery. Dne 22. ledna 1542 jmenoval král Ferdinand I. Jindřicha IV. nejvyšším kancléřem Českého království, královským radou a komorníkem.  Jeho manželkou se stala před 29. srpnem 1532. Jindřich se významně podílel na Pražské smlouvě ze dne 14. listopadu 1546 mezi českým králem Ferdinandem I. a albertinským vévodou Mořicem Saským na uvalení říšské kletby (achtu) proti ernestinskému kurfiřtovi Saska. Jako nejvyšší kancléř Českého království se Jindřich zúčastnil 24. dubna 1547 na straně císaře Karla V. a jeho bratra Ferdinanda I. bitvy u Mühlbergka a 19. květen 1547 kapitulace ve Wittenbergu, která ukončila Šmalkaldskou válku. Ve stejné funkci byl na konci června 1547 v Praze, kam Ferdinand svolal český zemský sněm, který vstoupil do historie jako „krvavý“ a na kterém vedl Ferdinand I. soud nad odbojnými českými stavy. Ze zabavených statků obdržel Jindřich mimo jiné hrad a město Bečov nad Teplou, které jeho pradědeček koupil v roce 1410 a jeho otec prodal v roce 1495 Pluhům z Rabštejna. Ferdinand I. si však zanedlouho vyžádal tento majetek zpět. V září 1547 Jindřichova vojska okupovala zámek Greiz a vyhnala Reussy pryč. Listinou císaře Karla V. ze dne 24. května 1548 byl Jindřich IV. jmenován na říšském sněmu v Augsburgu říšským okněžněným purkrabím míšeňským. Dne 21. ledna 1549 vydal král Ferdinand I. Jindřichovi slavnostní lenní listinu nad reusskými a gerskými panstvími. Tímto byl Jindřich oficiálně jmenován pánem Greizu a Gery. Vyhotovení listiny o nákupu panství Plavno, Olešnice nad Halštrovem (včetně hradu Voigtsberg) a Amt Pausa do dědičného vlastnictví proběhlo nedlouho poté 10. dubna 1549. V létě roku 1551 dostal Jindřich poprvé po dlouhé době dovolenou a mohl se věnovat zděděným českým panstvím i těm novým ve Fojtsku. Proto svolal zástupce všech fojtských panství na společný zemský sněm ve Schleizu, který zahájil 28. července 1551. V Plavnu bylo zřízeno místodržitelství jako nejvyšší zemský úřad pro všechna fojtská panství. Pro Greiz vydal 8. září 1551 první soudní řád a nařízení o policii. Jedenáctého září následovala nápojová daň a nařízení o říšském feniku (Reichspfennigordnung). V polovině října opustil Fojtsko a odešel nejprve do Prahy a poté do Vídně. Na své fojtské území se už nikdy nevrátil. Přestože byl katolík po celý svůj život, zdržel se všech pokusů o rekatolizaci svých fojtských panství, podporoval evangelickou církev a v roce 1552 vydal purkrabský církevní řád navržený vrchním evangelickým plavenským superindendantem. Ve dnech 15. a 16. března 1552 se Jindřich IV. setkal s kurfiřtem Mořicem Saským v Lipsku a připravil setkání Mořice a Ferdinanda I. v Linci, které se uskutečnilo 18. dubna 1552. Zásady, které se zde sjednaly, tvořily základ Pasovské dohody z 22. července 1552. Jindřich IV. musel v zájmu krále Ferdinanda I. přesvědčit císaře Karla V., ten nakonec Pasovskou dohodu zpečetil 15. srpna v Mnichově. Během následného tureckého tažení se zdržel Jindřich do konce listopadu v Győru. Jindřich IV. se jako český nejvyšší kancléř aktivně podílel na vytvoření nového mírového řádu pro Říši. Chebské rozhodnutí z 6. května 1553 pak vedlo ke spojení zájmů Heidelberského a Chebského svazu. Dne 29. června 1553 se Jindřich a Mořic setkali v Nordhausenu a projednali poslední podrobnosti postupu proti markraběti Albrechtovi Alcibiadovi Braniborsko-Kulmbašskému. Mořic byl krátce poté 9. červenec 1553 smrtelně zraněn v bitvě u Sievershausenu. Nyní Jindřich převzal roli vůdce spojenců proti Albrechtu Alcibiadovi. Dne 7. srpna začal Jindřich s obléháním Hofu, který 28. září obsadil, ale již 11. října byl znovu dobyt Albrechtovými vojsky. Dne 27. listopadu se spojencům znovu podařilo obsadit Hof. Jako místodržitele Hofu ustanovil Jindřich IV. Jiřího Wolfa z Kotzau. Poté začalo obléhání Plassenburgu u Kulmbachu, při kterém Jindřich ráno 19. května 1554 v Stadtsteinachu zemřel. Dne 24. května byl podle svého přání pohřben v kostele svatého Jana v Plavně.

Jindřich V. z Plavna narodil se 9. října 1533 na Andělské Hoře. Zemřel 24. prosince 1568 v Hofu. Jindřich V. byl starší ze dvou synů purkrabího Jindřicha IV. z Plavna z manželství s hraběnkou Markétou ze Salmu a Neuburgu (1517–1573). Když otec zemřel, Jindřich V. ještě nebyl plnoletý. Asi měsíc po jeho smrti proto český král Ferdinand I. slíbil, že ho i jeho mladšího bratra ochrání před Reussy. Jindřich IV. nezanechal svým synům jen rozsáhlé majetky, ale také spory s Reussy a vysoké dluhy. K nim přibývaly další soudy proti Reusům. Poté, co se Jindřich V. stal plnoletým, vládl nejdříve sám za sebe a jménem nezletilého bratra Jindřicha VI., později vládli společně. Jindřich se 25. srpna 1555 oženil s Dorotou Kateřinou (1538–1604) z rodu franských Hohenzollernů, dcerou Jiřího Zbožného, markraběte braniborsko-ansbašského (1484–1543), a jeho třetí manželky Emilie Saské (1516–1591). Čtyři synové z tohoto manželství, z nichž všichni se jmenovali Jindřich, zemřeli krátce po narození. Již v roce 1556 ztratili bratři císařskou arbitráží francká území Hof a Schauenstein, které jejich otec dobyl během markraběcí války proti do klatby uvrženému markraběti Albrechtu Alcibiadovi Braniborsko-Kulmbaškému, ve prospěch císařského svěřenectví. Po smrti Albrechta Alcibiada a vymření jeho linie byla tato území Ansbach a Kulmbach připojena k markrabství Braniborsko-Bayreuth. Tomuto území pak vládl mladý markrabě Jiří Fridrich Braniborsko-Ansbašský. V květnu 1559 byly zastaveny statky Plavno a Voigtsberg a správní oblast Schöneck kurfiřtu Augustu Saskému. Vídeňským rozsudkem z 28. září 1560 ztratili bratři od 1. ledna 1561 panství Greiz celé ve prospěch Reussů a panství Gera a Schleiz každé z poloviny. Bratrům zůstal jen majetek v Čechách a české léno Lobenstein a zámek Posterstein. Císařským potvrzením nové smlouvy a jejím zpečetěním 9. května 1562 v Praze byl ukončen spor s Reussy. Dne 14. března 1562 dostali oba bratři v císařské léno Plavno, Voigtsberg, Schleiz a Lobenstein a také území Pausa a Schöneck. Když byl v roce 1563 majetek rozdělen mezi bratry, obdržel Jindřich V. nejen česká panství, ale také panství Plavno a Voigtsberg a území Schöneck. Když ho chtěl Jindřich V. vykoupit ze zástavy, zjistil, že už neměl peníze k dispozici. Tak bylo jádrové území Plavenských navždy ztraceno ve prospěch kurfiřtského Saska. V roce 1564 připadlo panství Loket České koruně. V roce 1567 musel převést Andělskou Horu, Bochov, Kraslice a Toužim na dědice Gery, Hasištejnské z Lobkovic. Zcela zchudlému mu bratr jeho manželky Doroty Kateřiny věnoval k užívání dům v Hofu. Jindřich V. tam zemřel 24. prosince 1568 a byl pohřben v horním kostele ve Schleizu.

Jindřich VI. z Plavna zemřel 25. prosince 1572 poslední příslušník české větve rodu

Mikuláš Hasištejnský z Lobkovic zemřel 1582. Andělskou Horu získal jako dědické vyrovnání po předcích s Gery. Nebudeme to rozvádět, poněvadž pramenů je málo a značně se rozcházejí, ale to neznamená, že nebudeme pátrat dále.

Jindřich z Fictumu zemřel 1567