HISTORIE KE KÁVĚ

Vlastníci

 Boreš Hrabě z Rýzmberka šlo pravděpodobně o Boreše X. Jelikož v této době byl rod v rozrodu a existovalo více mužských potomků rodu a každý druhý Boreš, je identifikace složitá. Písaři listin zřejmě leckdy řešily identifikaci členů rodu podle jednotlivého případu. Různě se používalo i predikátů z Rýzmburka, z Oseka, z Bečova, doplněných někde ještě o označení podle skutečně držené lokality. Pojmenování nebylo prostě jednotné a důsledné, takže se musíme smířit s tím, že identifikace jednotlivých členů rozrodu zůstane mnohdy, zejména nejsou-li k dispozici pečetě přes veškeré úsilí velmi nejistá.  Takže Boreš, který nás zajímá, používal naštěstí přezdívku Hrabě. Koncem roku 1393 uzavřela trojice Borešů dohodu s opatem kláštera v Teplé. Rozbor pečetí ukázal dost překvapivé složení tohoto uskupení: přítomen byl Boreš VII. starší, Boreš mladší podle pečeti byl právě Boreš Hrabě a dle textu listiny jeho bratrem byl Boreš VIII?, pán na Hrádku u Štědré. V roce 1402 podával Boreš VII. Z Rýzmburka pan ve Žluticích, kněze ke zdejšímu farnímu kostelu, zatím co Boreš Hrabě syn Slávkův, označující se nově podle hradu Andělská Hora, disponoval patronátním právem ke kostelu v Olšových Vratech. Je to tedy první doklad o tom, že Boreš Hrabě, držel toto dominium, na němž nechal vybudovat hrad nazývaný Englburgem. Pak tu máme ještě jeden paradox, který přinesl rozrod tohoto rodu. První byl počet Borešů v této době a další, který byl s tímto spojen, a je velice zajímavý, se týká obsazení sporů. Od roku 1404 do roku 1406 vedli Rýzmberkové spousty sporů. Pro příklad uvedeme dva, jejichž účastníkem byl právě Boreš Hrabě. V roce 1404 žaloval Jan z Chýš, jak Annu vdovu po Borešovi IX., mladším z Rýzmberka, tak Boreše VII. z Rýzmberka a Žlutic a Boreše Hrabě z Rýzmberka a Kukavic a to za škody, které utrpěl, když se protiprávně zmocnili jeho dědictví v Chýších. A světe div se, rolí soudce byl pověřen Boreš snad XI. z Rýzmberka na Valči. Soud nakonec po několika stáních, rozhodl ve prospěch Jana z Chýš. A druhý příklad je ještě výstižnější. Boreš z Oseka  alias z Valče, zažaloval Boreše VII. ze Žlutic, a soudcem byl opět člen rodu Boreš X. Hrabě z Rýzmberka. A takových sporů je několik. To jen tak pro zajímavost. Příliš mnoho kandidátu na rodový majetek, jejich vzájemné spory a pravděpodobně také zátěž dluhů z předchozích politických a vojenských vystoupení, to asi byly hlavní důvody, proč se jejich pozemková držba v následujících letech začala povážlivě tenčit. Boreš Hrabě z Rýzmburka, byl přísedícím soudu. Spolu se svými synovci, hádejte, jak se jmenovali, ano správně Boreš XIII. a Boreš XIV. z Rýzmberka, prodali Bečov a Andělskou horu a koupili královský hrad Přimdu.

 Oldřich Zajíc z Hazumburka Jeden z popravců litoměřického kraje, byl oblíbencem Václava IV. a hodně s ním cestoval. Byl bratrem pražského arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hazumburka.

 Zbyněk Zajíc z Hazumburka se narodil okolo roku 1376 a zemřel 28. září 1411 v Bratislavě. Zbyněk byl syn Viléma Zajíce z Hazmburka a Anny ze Slavětína a Libochovic a vnuk Zbyňka Zajíce „Zámořského“ z Hazmburka, který pro rod zakoupil hrad Hazmburk. Měl pět bratrů a čtyři sestry. Zhruba v letech 1395 až 1400 vlastnil šestinu hradu Hazmburk. Původně byl Zbyněk dvořan krále Václava IV. a poté mělnický probošt. Ačkoli měl být především duchovním, proslavil se spíše jako vojevůdce – kromě jiného vedl na příkaz Václava IV. výpad do Bavorska – a bylo mu vytýkáno nedostatečné vzdělání (odtud i jeho posměšná soudobá přezdívka biskup Abeceda). Roku 1403 se stal pražským arcibiskupem. Nejprve stál na straně Jana Husa a chtěl po něm, aby mu hlásil „nedostatky nebo odchylky od práva“. Od roku 1407 pak již vystupoval proti Janu Husovi. Odsoudil Viklefovy spisy a Hus mu vyčetl, že „lenivé a hříšné kněze nechává a pilné pastýře od stáda vyhání“. Král Václav nechtěl uznat ani jednoho ze dvou tehdy existujících papežů a chtěl počkat na rozhodnutí koncilu v Pise. Zbyněk Zajíc dal do klatby všechny, kteří uposlechli krále, tedy především Čechy. Král Václav IV. se na arcibiskupa rozhněval, takže ten raději uprchl. V září 1409 se ale Václav IV. přiklonil k nově zvolenému papeži Alexandru V., a následně král zatratil Viklefovo učení a zakázal kázání mimo kostely, tedy i to Husovo v Betlémské kapli. Dne 16. července 1410 nechal Zbyněk Zajíc na dvoře svého malostranského paláce spálit zabavené Viklefovy spisy a Jana Husa následně uvrhl do klatby. Musel ale znovu uprchnout, aby se zachránil před rozlíceným davem. Podle Václava IV. měl klatbu odvolat a nahradit zničené knihy. Zbyněk odmítl a král mu proto zastavil jeho příjem. Arcibiskup však opět zopakoval klatbu. Václav IV. proto zabavil všechny církevní poklady. Po zásahu Zikmunda se Zbyněk s králem usmířil. Nicméně se Zbyněk necítil v Praze bezpečný a odjel do Uherska. Po cestě onemocněl a v Prešpurku (dnešní Bratislava) zemřel. Roku 1436 byl pohřben v chrámu sv. Víta na Pražském hradě.

Zbyněk Zajíc z Hazmburka zemřel 1. července 1463. Nejvyšší sudí 1458-1463. Byl umírněným katolíkem a vedl diplomatická jednání po boku Českého krále Jiřího z Poděbrad.

Kašpar Šlik narodil se kolem roku 1396. Zemřel 15. července 1449. První písemný doklad o životě Kašpara je záznam v matrice univerzity v Lipsku ze zimního semestru 1413, ve které se nachází záznam o imatrikulaci. Kašparův vstup ke dvoru císaře Zikmunda je obecně předpokládán v roce 1415 během kostnického koncilu, protože prvním dokladem jeho přítomnosti u dvora je listina ze 13. srpna 1416 vydaná během cesty císaře Zikmunda Lucemburského po západní Evropě, kterou císař v Canterbury polepšil erb Jindřichu Šlikovi a jeho synu Kašparovi. V následujících letech 1616-1425 byl Kašpar činný jako písař a notář. Již v lednu 1418 byl přijat spolu s dalšími členy královy kanceláře mezi Familiáře. Z let 1424-1425 pocházejí doklady o jeho prvních majetkových ziscích, kterými byla zpočátku drobná odumřelá léna v říši-Hesensko, Alsasko, Itálie. Za časů panování Zikmunda Lucemburského bylo totiž zvykem, že jeho vyšší úřední aparát sloužil králi jako finanční rezerva. Panovník za své četné dluhy, které měl u členů své kanceláře, ručil zápisy královského majetku, tedy zástavami panství. Kašparův majetkový vzestup je spojen právě s takovými zápisy. Dalším zdrojem jeho příjmů byly zisky plynoucí z dvorské služby a držby úřadů, spojené s dalšími oficiálními i neoficiálními poplatky, které úředník inkasoval za různá vyhotovení listin, nebo jejich potvrzení, ale patří sem i řada darů, dnes bychom řekli úplatků, kterými se ho mnozí diplomaté snažili naklonit. Tímto získával drobná panství, která se nalézala po celé říši. Které, pak systematicky a velice obratně měnil v kompaktní celky. V letech 1426-1433 se zvýšila jeho společenská prestiž dalším postupem v jeho kariéře. Dne 3. října 1426 je porve doložen jako královský sekretář, dne 9. května 1428 jako protonář. Od léta 1429 příležitostně a od podzimu 1430 pravidelně, již vystupuje jako více kancléř. Přičemž již od srpna 1431, kdy králův kancléř Jan z Agramu před římským tažením opustil v Norimberku Zikmunda a odjel do Uher, je možné Kašpara pokládat za hlavu císařovi kanceláře. Jedním z jeho velkých úspěchů v této době byla jednání s papežskou kurií v roce 1433 ve věci Zikmundovi císařské korunovace. Úspěch těchto jednání završila Zikmundova římská korunovace dne 31. května 1433. V tento den byl Kašpar a jeho bratr Matyas spolu s dalšími členy královského doprovodu na mostě přes Tiberu pasován na rytíře. Po císařské korunovaci, byl Kašpar povýšen na kancléře, čímž dosáhl vrcholného postavení svého života. Podstatným znevýhodněním pro Kašparův společenský vzestup však bylo, že i nadále neměl žádné vlastní panství. Změna tohoto stavu nastala v roce 1434, kdy získal zápis na loketské panství. V létě 1433 prodělal Kašpar nejmenované vážné onemocnění, které ho na několik měsíců vyřadilo z veřejného života. Léčbu prodělal v římském domě řádu německých rytířů. Po úspěchu vyjednávání korunovace byl Kašpar pověřen dalším diplomatickým jednání, při němž naplno rozvinul svůj diplomatický talent. Toto jednání se týkalo opětovného přijetí císaře Zikmunda v českých zemích v roce 1435. Jako diplomat měl velmi kladný postoj k Benátské republice, jejíž zájmy usilovně prosazoval na Zikmundově dvoře. V kontaktu byl s benátskými vyslanci Francescem Barbaro, Marcelem Dandalo, se kterými se znal již od roku 1427 nebo 1428, a Giovannim Capodilistou. Vazba k republice sv. Marka je důležitá i pro jeho držbu hradu a panství Bassano del Grappa, nacházející se od roku 1404 v mocenské sféře Benátek, které je zabavili rodu Visconti. Kašparův nárok na Bossano se odvíjí od čtyř v originále nedochovaných listin datovaných dny 21. srpnem 1431 darování králem Zikmundem, 20. listopadem 1432 souhlas s darováním vydaný Brunorem della Scalla, říšským vikářem, 31. května 1434 potvrzení daru císařem Zikmundem, a 1. května 1434 zajištění tohoto darování pro případ, že císař uzavře s Benátkami dohodu. Zmíněné listiny jsou falza, nicméně se předpokládá, že jádro darování či spíše zápisu je pravé. Musíme vzít v potaz, že v době prvního zápisu, bylo Bassano drženo Benátkami, s kterými bylo sice podepsané příměří, ale stále byly brány jako nepřátelský stát. První příměří mezi říší a republikou sv. Marka, bylo uzavřeno na dobu od 8. září 1428 do dubna 1429. Poté trvalejší příměří 4. června 1433 a mír 31. srpna 1435. Není, však známo s jakými písemnostmi v ruce Kašpar obhajoval svůj nárok na Bassano před benátským vyslancem Marcem Dandalo v létě 1437. Buďto se ještě jednalo o původní sdělení, anebo o již zmíněná falsa. A už vůbec není jasné, kdy se z původního sdělení stal pro Kašpara nástroj k získání vlastního italského panství a dokonce k polepšení vlastního společenského postavení. S Bassanem jsou totiž spojená falza o povýšení Bassna na hrabství a Kašpara na hraběte vzniklá roku 1442. Studie Petra Elbela a Andrease Zajíce zaměřená zejména na Šlikova privilegia předkládá i upřesňuje názor na majetkové listiny vydané ve prospěch Kašpara Šlika, které rozděluje do tří skupin. Za pravé považuje zástavní listinu Loketska z 18. září 1434, zástavní listinu hradu Ostroh (Seeberg) z 30. září 1434, zápis ročního úroku ze židovské daně města Norimberku z 1. října 1434, zápis říšské daně města Rothemburg an der Tauber. Jako přinejmenším podezřelé vnímají oba autoři finanční pohledávky města Chotěbuz, zástavu Schönecku, zástavu hrabství Toggenburg, zástavu knížectví Wenden, alodizaci Hroznětína. Jako jednoznačná falza jsou listiny pocházející z druhé poloviny 15. a 16. století zástava Falknova (Sokolova) a šlikovské mincovní privilegium. Při dělení těchto listin a zápisů, si autoři této studie všimli zajímavé věci, že odměna ve formě držav, kterou Kašpar za své služby obdržel, nebyla zase až tak velká, když srovnáme odměny, které získali Zikmundovi dvořané šlechtického původu, jako např. Půta z Častalovic, Oldřich z Rožmberka anebo Aleš Holický ze Šternberka, kteří za daleko menší zásluhy obdrželi daleko hodnotnější panství. Na druhou stranu byl Kašpar Šlik na Zikmundovl závislý, protože s osobou tohoto císaře byla spojena Kašparova prestiž, jeho úřady a příjmy. V porovnání z jinými Zikmundovými dvořany a rádci dosáhl Kašpar výjimečnosti, tím že se od dob římského tažení zařadil do nejužší skupiny císařových důvěrníků. Dalším krokem pro pozvednutí jeho společenského postavení byl sňatek s dcerou slezského knížete Konráda V. Olešnického. Bylo to sice nerovné spojení rytíře s kněžnou, ale pro obě strany velice výhodné. Pro Kašpara postup ve společenském žebříčku, a pro rodinu jeho nastávající na krátkou dobu vlivného člověka u císaře Zikmunda. Další zkouška Kašparova talentu přišla dne 9. prosince 1437,kdy ve Znojmě umírá císař Zikmund Lucemburský. Kašparovou jedinou nadějí k udržení získaných majetků a úřadů, bylo pokračování v Lucemburské politice, čehož mohl dosáhnout jedině prosazením Zikmundova zetě Albrechta Habsburského na český trůn. Bez Kašparovy podpory by Albrechtovo nástupnictví neproběhlo tak hladce. Stejně tak by ale bez Albrechta ztratil Kašpar na významu. Albrecht byl korunován na českého krále 29. června 1438. Kašparovi se podařilo obhájit svoji pozici v jeho kanceláři, a nejen to. Ještě před českou korunovací dne 2. března 1438 byl přijat mezi uherské pány a 31. března 1438 získal první svobodné panství, kterým byla uherská Halič. Toto panství Kašpar získal na základě falešné listiny, kterou měl umírající Zikmund pověřit Albrechta, aby Kašpara uvedl do držby nějakého panství. Smrt krále Albrechta 27. října 1439 znamenala pro Kašpara na čas ústup z předních pozic říšské politiky, protože pravomoci říšské kanceláře převzala rakouská vévodská kancelář nově zvoleného krále Fridricha. Stejně tak přišel o vliv v českém království. Kašpar nalezl během této doby útočiště ve službách královny vdovy Alžběty, do té doby než byl v lednu 1443 jmenován kancléřem po Jakobu von Sierck, který byl odvolaný v srpnu 1442. Doba jeho kancléřství, ale už byla úplně jiná než z doby Zikmunda a Albrechta. Jeho pozice nebyla tak pevná a jeho moc už nebyla neomezená. A ještě, aby toho nebylo málo, tak se proti němu vytvořila opozice vedená Janem Ungmanem ze Suneku. I přes to ve službách Fridricha III. dosáhl Kašpar několika zajímavých zisků. V roce 1444 obdržel hrad Kreuzenstein u Vídně jako splátku dluhu z doby Fridrichova předchůdce. V roce 1447 zakoupil měšťanský dům ve Vídni v bývalém židovském ghettu na Wipplingerstrasse. Do své předčasné smrti vybudoval Kašpar Šlik základ budoucího pozemkového majetku rodu. Od zápisů drobných statků, které často tvořili pouhou finanční pohledávku bez výhledu na zisk skutečného panství, postupoval k ziskům územních celků na Chebsku, jež spravoval z titulu chebského pflegára a na Loketsku, které spravoval jako loketský purkrabí. Skutečnost, že na českých zástavách na Chebsku a Loketsku hospodařil již za jeho života jeho bratr Mateas, popřípadě další příbuzní svědčí o jeho časové vytíženosti dvorskou službou. V posledních letech jeho služby v císařské kanceláři došlo k ochlazení vztahu mezi ním a císařem Fridrichem III. Habsburským, které vyústilo na počátku roku 1449 odjezdem Kašpara od dvora do Vídně. Hlavním důvodem kromě působení všudypřítomných intrik, byl zejména názorový rozchod v otázkách priorit římské politiky, jejíž zacílení na Itálii, snaha o dynastický svazek mezi Burgundskem a Habsburky, zacílení na Čechy a Uhry panovník za nejpodstatnější nepovažoval. Kašpara poškodilo i několikaleté bezohledné prosazování bratra Jindřicha na post biskupa ve Freisingu. Dříve než se situace mohla rozhodnout v prospěch či neprospěch oslabeného kancléře, měl Kašpar mozkovou příhodu, po které zůstal téměř ochrnutý, a poškození mozku bylo tak vážné, že až do své smrti 15. července 1449, nepoznával osoby ze svého okolí. Byl pohřben nedaleko svého vídeňského domu v karmelitánském kostele Am Hof po boku své ženy Anežky, která zemřela o rok dříve při porodu. Město Cheb vyčlenilo ze svých nákladů 184 grošů na náklady pohřbu svého slavného rodáka. Kašpar Šlik zůstal až do své smrti kancléřem.

Matyas Šlik narodil se kolem roku 1410.  Zemřel 16. září 1487. Narodil se v Chebu. Studoval na artistické fakultě ve Vídni, kterou ukončil filozofickou zkouškou 9. července 1428. Poté se zapsal na zdejší univerzitu ke studiu práv 15. října 1428. Toto studium ukončil 13. října 1430 bakalářskou promocí. Volba Vídeňské univerzity byla záměrná, měla mu ulehčit přístup ke dvoru, na kterém působil jeho starší bratr. Od roku 1431 sloužil jako sekretář krále Zikmunda. Byl spoludědicem města a panství Loket. V roce 1432 se zapsal na univerzitu v Bologni. A o rok později byl jmenován proboštem ve Staré Boleslavi. 31. května 1433 byl spolu s bratrem v Římě na mostě přes Tiberu tehdy už císařem Zikmundem pasován na rytíře. Ještě v Římě 8. srpna 1453 mu byl udělen větší palatinát, což byl v té době čestný titul opravňující nositele k soudní pravomoci například v otázkách legitimace nemanželských potomků, adopcí, ověřování závětí, vystavování erbovních listin, udělování akademických grádů a podobně. Opuštění církevního beneficia mu přinesla starost o budování vlastního majetkového zázemí. Ale i v tomto směru se mohl spolehnout na bratrovu pomoc. První majetková transakce znějící na jeho jméno byla uzavřena v listopadu 1433. Tehdy mu císař Zikmund zapsal židovské daně města Erfurtu vybírané vždy o vánočních svátcích. V následujících letech se v pramenech objevuje ve dvou úlohách. Vystupuje vedle svého bratra Kašpara jako jeho zástupce v řadě privilegií, zároveň se stále více osamostatňoval. Kolem roku 1435 působil jako purkrabí měst Loket a Cheb. Tímto úkolem ho pověřil jeho bratr. V roce 1435 spolu s bratrem Kašparem obdrželi od císaře Zikmunda jako dar panství Falknov (dnešní Sokolov) a Jindřichovice - tato listina je prokazatelným falzem- avšak potvrzením císaře Albrechta z 22. ledna 1438 se tento převod stal legálním. Po Kašparově smrti v roce 1449 převzal úřad purkrabího v Lokti. Za 38 let, kdy vládl ne zrovna vybíravě, se dostával do konfliktů z chebskými měšťany, kteří se postavili otevřeně proti němu. Byl obviňován z arogance a touhy po moci.