HISTORIE KE KÁVĚ

VLASTNÍCI

Berkové z Dubé byli starý šlechtický rod, který se vyčlenil z rodu pánů z Dubé, a jsou jednou z větví Ronovců. Drželi majetky převážně v severních a východních Čechách, ale také na Moravě a v Kladsku. Za zakladatele rodu se považuje Jindřich, nejstarší syn Častolova ze Žitavy. V listinách je uváděn v letech v letech 1249 – 1290.

 Páni z Donína také Purkrabí z Donína je jméno starého německého panského rodu, které je spojeno s hradem Dohna, česky Donín, ležícího nedaleko Drážďan. Tento hrad je připomínán již v 11. století, kdy byl v držení českých knížat. Do Čech přišla na pozvání Přemysla Otakara II. jedna větev pánů z Donína. Za sídlo si vybrali původně tvrz Ulsizc nebo Ulsytz, kterou později přestavěli na hrad Grabštejn. Na grabštejnském panství vládli celých 310 let, od roku 1252 do roku 1562.

Jindřich III. z Donína založil méně známou slezsko-lužickou větev rodu. Čtyřicet let strávil ve službách českých králů Václava I. a Přemysla Otakara II., míšeňského markraběte Jindřicha Jasného a míšeňského biskupa. Napětí a neshody mezi Jindřichem Jasným a Jindřichem III. z Donína skončily popravou jeho syna Oty a odchodem rodiny do Čech. Na grabštejnském panství zahájil těžbu rud. V Bílém Kostele, který se původně jmenoval po něm Heindrichsdorf nebo latinsky Henrici Villa, založil kostel.

Otta II. z Donína a na Grabštejně

Jan I. z Donína dal v letech 1343 – 1347 vystavět hrad Rajmond.

Venč z Donína zemřel v roce 1471. Za husitských válek stál na straně Zikmunda. Aby ochránil své panství před útoky husitů, provdal svou příbuznou Markétu za husitského hejtmana Mikuláše z Kaišperka. Grabštejnskému panství to však nepomohlo, protože Mikuláš se opevnil v Chrastavě, kterou dostala Markéta věnem, a podnikal odtud loupeživé výpady do okolí. V roce 1431 obsadil Grabštejn a Venč byl nucen uprchnout na svůj hornolužický statek Radměřice. V roce 1435 byl sice uvězněn, ale Grabštejn a s ním i panství obsadil Jan Čapek ze Sán. Venčovi se majetek vrátil teprve v roce 1437. Při volbě Jiřího z Poděbrad za českého krále, mu dal hlas. Později se však přidal na stranu Matyáše Korvína. Venč měl dva syny Mikuláše a Jana.

Mikuláš I. z Donína byl synem Venče z Donína.

Jan z Donína byl synem Venče z Donína.

Mikuláš II. z Donína byl synem Mikuláše I. z Donína. Vlády na panství se ujal v roce 1512. V této době bylo ve velmi špatném stavu. Mikuláš však během několika let zde zřídil pořádek. Proti lapkům a zlodějům, kteří plenili panství, zasáhl tvrdou rukou. Na svém panství snížil robotní povinnosti. Stal se podporovatelem místního střeleckého spolku, který založil jeho děd. Na králi Vladislavovi si vyžádal propuštění z lenního svazku, ale protože se nedohodl se svými příbuznými, tak bylo nakonec rozhodnuto o ponechání Grabštejna v lenním svazku. Mikuláš II. měl šest synů, mezi které se již tak zadlužené panství rozdělilo, což vedlo k jeho prodeji.

Jiří Mehl ze Střelic se narodil pravděpodobně v roce 1514 ve Vratislavi a zemřel roku 1589. Jeho otec byl radní Baltazar Mehl. Byl mecenášem umění, humanistou a vzdělancem. V letech 1536 – 1540 studoval svobodná umění na univerzitě v bavorském Ingolstadtu, poté přešel na univerzitu v Bologni, kde studoval práva. V roce 1545 získal doktorát obojího práva a vstoupil do služeb Ferdinanda I. V roce 1546 působil jako císařský dvorní rada. V roce 1547 byl pověřen potrestáním měst v Horní Lužici, která se podílela na stavovském odboji. V letech 1557 – 1564 zastával úřad hofrychtéře v knížectví Svídnicko-Javorském ve Slezsku a držel s tím spojené hradské léno Boleslav. Držel rovněž úřad slezského fiskála, tedy nejvyššího zemského výběrčího daní. V roce 1558 byl jmenován do úřadu německého vicekancléře království českého v Praze, který vykonával až do své smrti. V roce 1562 koupil panství Grabštejn za 86 000, které bylo v roce 1566 vyvázáno z lenního svazku. Jiří Mehl byl velmi schopný a mimořádně podnikavý. Snažil se zvyšovat výnosy panství, podporoval těžbu rud. Ke svým poddaným byl však velmi přísný a tvrdý. Několikrát se dostal do vážného sporu s předáky horníků, které musel řešit sám císař. Dal přestavět své grabštejnské sídlo, také zcela přestavěl pivovar v podhradí, opravil panské statky, snažil se zvýšit těžbu dřeva a zaváděl další novoty. Aby na své plány měl dostatek financí, zvýšil poddaným robotní povinnosti. V roce 1569 se však nevolníci vzbouřili a situaci musel opět řešit sám císař Maxmilián II. Koncem června 1576 vypravili poddaní do Prahy početnou deputaci, kde se chtěli obrátit na císaře Rudolfa II. Ten je však nechal zatknout, což na grabštejnském panství vyvolalo ozbrojené povstání. To však bylo potlačeno a poddaní museli slíbit Mehlovi poslušnost. V roce 1584 vydal Mehl pro město Andělskou Horu novou horní svobodu. Snažil se využít všech možností k vlastnímu obohacení, nedbal o zájmy horníků ani královského regálu, což vedlo k jeho pokutování. Začali se také ozývat věřitelé Donínů, kterým dlužil za nákup panství, proto byl nucen v roce 1586 grabštejnské panství prodat. Jiří Mehl vlastnil na svou dobu značně rozsáhlou knihovnu, ze které se do dnešní doby dochovalo pouze sedmnáct latinsky psaných svazků s vědeckou nebo teologickou tematikou. Na grabštejnské hradní věži si nechal v letech 1571 – 1572 zřídit s pomocí zhořeleckého purkmistra, matematika, hodináře a astronoma Bartoloměje Šulce, zvaného Scultetus, hvězdárnu, patrně nejstarší známou v Čechách. Okolo roku 1550 se Jiří Mehl oženil s Juditou z Hörnigu. Z manželství se narodil syn Baltazar a dcery Maria, Magdalena a Voršila. 23. listopadu 1579 se z finančních důvodů oženil podruhé. Jeho ženou se stala Dorota z Möhlhausu. Toto manželství zůstalo bezdětné.

Ferdinand Hofmann z Grünbühlu se narodil v roce 1540 a zemřel roku 1607. Byl nejmladším synem Hanse Hofmanna a jeho ženy Pudentiany z Obernburgu. Jeho kmotrem se stal samotný císař Ferdinand I. Do sedmi let se o jeho výchovu starala matka. Po té jej otec dal na vyhlášenou českokrumlovskou školu, kde se mimo jiné měl naučit dokonalé znalosti češtiny. Po dokončení školy pokračoval Ferdinand ve studiu na univerzitě v Padově. Poté podnikl se svým bratrem Hansem Friedrichem studijní cestu po německých zemích, kde se definitivně přiklonil k reformaci. Po studijní cestě se vrátil na sídlo svého otce na hrad Strechau v Horním Štýrsku a začal si postupně budovat svou politickou dráhu. V osmnácti letech získal úřad královského číšníka. V roce 1560 mu císař Ferdinand I. udělil úřad dědičného maršálka v Horních a Dolních Rakousích. Po otci získal úřady hejtmana na Vídeňském Novém Městě a nejvyššího hofmistra ve Štýrsku. V roce 1568 se stal dolnorakouským vládním radou a nedlouho poté také radou dolnorakouské komory. Za vlády Rudolfa II. začala Ferdinandova politická kariéra prudce stoupat. V roce 1576 byl jmenován císařským dvorním radou a komorním radou a v roce 1580 císařským tajným radou, prezidentem dvorské komory a poté i nejvyšším válečným radou. V úřadu prezidenta dvorské komory působil až do roku 1600, kdy musel z náboženských a politických důvodů odejít. Byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se stala Anna Markéta, svobodná paní z Harrachů. Z manželství se narodilo pět synů a pět dcer, ale dospělosti se dožil pouze syn Ondřej a dcery Potenciána, Anna a Alžběta. Po druhé se oženil s Eliškou z Donína, dcerou Albrechta z Donína, čímž se panství opět vrátilo do rukou Donínů. S Eliškou měl pouze jednu dceru.  Ferdinand se stal velkým příznivcem a mecenášem Johannesa Keplera. Udržoval také vřelé přátelské vztahy s Davidem Chytraeusem. Vlastnil rozsáhlou knihovnu, ze které se do dnešních dnů zachovalo mnoho svazků, které vlastní Vědecká knihovna v Olomouci, Dietrichsteinská knihovna v Mikulově a také fond Knihovny Národního muzea.

Alžběta Hofmannová, rozená Donínová byla dcerou Albrechta z Donína. Jejím druhým manželem se stal Ferdinand Hofmann z Gründbühlu.

 Páni z Černous, také Černhauzové z Černhauzu, Tschernahusu byl slezský panský rod.

Jan z Černous zemřel v roce 1622. Byl třetím manželem Alžběty Hoffmannové, rozené Donínové, po které zdědil grabštejnské panství.

František Jan Bedřich z Černous byl synovcem Jana z Černous. V roce 1628 uprchl se svým strýcem Davidem Jindřichem z Černous, který mu dělal poručníka, do Žitavy, kde náhle zemřel. Majetek po něm zdědil David Jindřich.

David Jindřich z Černous byl protestantské víry. Účastnil se stavovského povstání, přesto byl omilostněn a statky mu zůstaly. V roce 1628, kdy na Grabštejn přišla rekatolizační komise, uprchl do Žitavy, protože se nechtěl své víry vzdát. Vzal sebou i svého synovce, kterému dělal poručníka, i přesto, že ten byl katolík. V roce 1631 se na své statky vrátil, ale krátce po návratu byl obviněn, že svého svěřence, který byl katolík, odvedl ze země a on sám se přidal k nepříteli, majetek, který mu byl zabaven, získal Albrecht z Valdštejna. Po smrti Albrechta z Valdštejna se mu podařilo dosáhnout obnovy řízení a v roce 1637 mu byly statky vráceny.

Jiří Zikmund z Černous zdědil grabštejnské panství a ponechal si jej až do roku 1651, kdy jej prodal Janu Hertvíku z Nostic.

Albrecht z Valdštejna se narodil 14. září 1583 a zemřel 25. února 1634. Jeho otcem byl Vilém z Valdštejna a matkou Markéta, rozená Smiřická ze Smiřic. Patřil mezi nejúspěšnější a nejbezohlednější kariéristy našich dějin. Byl velmi pověrčivý a pravidelně si dával zpracovávat horoskopy. Už od mládí proslul jako krutý tyran. Byl vychováván v českobratrské víře. V roce 1604 vstoupil do české armády. Při bojích v Uhrách byl raněn. Cestu k postupu v armádě si usnadnil přestupem ke katolicismu. V době protihabsburského povstání se přidal na císařskou stranu, za to mu byl na čas stavy zkonfiskován majetek. Císaře si získal svými úspěchy a dostal od něj prakticky volnou ruku. Začal se obohacovat z žoldu, daní a různých finančních operací. Po bitvě na Bílé hoře získal obrovské dědictví po pánech Smiřických a skoupil mnoho zkonfiskovaného majetku. Spolu s Karlem z Lichtenštejna a židovským finančníkem Baševim se podílel na padělání mincí. Valdštejn vytvořil za vlastní peníze pro císaře armádu a obsadil Slezsko, Šlesvicko, Holštýnsko, Braniborsko a Meklenbursko. Císař jmenoval generálem „moře oceánského a baltického“. V této době však začal mít velké množství odpůrců, kteří nakonec dosáhli jeho odvolání.  Touha po pomstě a odplatě a také po staré slávě ho přivedla k vyjednávání se Švédy i s českou emigrací. Nakonec byl však císařem povolán zpět a získal místo císařského generalissima, ale válku vedl velmi nepřesvědčivě. Od svých odpůrců byl u císaře obžalován ze zrady a ze snahy získat českou korunu. Byl proto dán do klatby a 25. února 1634 v Chebu zavražděn.

Maxmilián z Valdštejna se narodil v roce 1598 a zemřel roku 1655. Byl synem Adama mladšího z Valdštejna a jeho první manželky Alžběty, rozené Brtnické z Valdštejna. Stal se zakladatelem mnichovohradišťské větve Valdštejnů. Během kavalírské cesty studoval v Římě, Sieně a Mnichově. Sloužil ve Španělské armádě, se kterou bojoval v Itálii. Po boku Albrechta z Valdštejna se zúčastnil bitvy na Bílé hoře. V císařské armádě dosáhl hodnosti plukovníka. Od roku 1622 zastával úřad císařského komorníka. V roce 1625 se stal nejvyšším štolbou arcivévody Ferdinanda. Podílel se na zásobování Valdštejnovy armády. 18. února 1628 byl povýšen do říšského hraběcího stavu a 21. října do českého hraběcího stavu. Albrecht z Valdštejna si jej vybral jako univerzálního dědice. V roce 1624 od něj dostal v léno panství Mnichovo Hradiště, Svijany, Hrubou Skálu, Zvířetice, Klášter Hradiště nad Jizerou a Český Dub. Maxmilián se stal oblíbencem Ferdinanda II., a proto si i po pádu Albrechta z Valdštejna udržel nejen majetek, který si sice musel obhájit, ale i úřady, které do té doby získal. V roce 1642 se stal velitelem vojsk v Praze, a pomáhal organizovat obranu království proti švédským vpádům. V roce 1647 získal titul Tajného rady a v letech 1651 – 1655 zastával úřad císařského nejvyššího komořího. Krátce po smrti obdržel Řád zlatého rouna. Maxmilián byl třikrát ženatý. Poprvé se oženil v roce 1618 s Kateřinou Barborou z Harrachu, dcerou vlivného dvořana Karla Harracha. Druhou manželkou se stala Polyxena z Talmberka, která byla dědičkou Duchcova. V roce 1651 se oženil potřetí s Maxmiliánou ze Salm-Neuburgu, toto manželství zůstalo bezdětně. Z prvních dvou však měl deset dětí, syny Ferdinanda Arnošta, Albrechta Leopolda, Františka Augustina, Karla Ferdinanda a Jana Bedřicha, a dcery Marii Kateřinu, Marii Maxmiliánu, Marii Moniku a Marii Alžbětu.

Jan Hertvík z Nostic se narodil v roce 1610 a zemřel roku 1683. Byl synem Jana Mikuláše z Nostic a jeho druhé manželky Žofie z Nostic-Rottenburgu. V roce 1631 zdědil majetek po svém strýci Otovi, což jej vedlo k přestěhování se do Čech. V krátké době se zařadil i do politického života Českého království. V letech 1638 – 1642 zastával úřad rady dvorského a komorního soudu. V roce 1644 byl jmenován prezidentem rady nad apelacemi. 6. srpna 1646 byl povýšen do hraběcího stavu Českého království a 9. května 1651 do stavu říšských hrabat. 16. května 1651 se stal nejvyšším zemským komorníkem, 5. února 1652 nejvyšším kancléřem. Tento úřad zastával až do své smrti. Byl také tajným radou. V roce 1672 získal Řád zlatého rouna. V roce 1658 se zúčastnil korunovace Leopolda I. na římského císaře. Jan Hartvík založil Nostickou obrazárnu, která se dodnes z velké části dochovala ve sbírkách Národní galerie v Praze. Byl dvakrát ženatý. Jeho první ženou se stala v roce 1638 říšská hraběnka Kateřina Marie ze Žďáru. Z manželství se narodilo několik dětí, které se však nedožily dospělosti. Podruhé se oženil v roce 1658 s Eleonorou Marií říšskou hraběnkou Popelovou z Lobkovic, se kterou měl syna Václava Desidéra. Jan Hartvík měl ještě syna Antonína Jana, u kterého však nelze určit, ze kterého manželství pochází, protože neznáme přesné datum jeho narození.

Trauttsmanndorfové jsou rakouský šlechtický rod, který pochází ze Štýrska. V 17. století se usadil v Čechách. V roce 1598 byl povýšen do panského stavu, v roce 1623 do stavu hraběcího a v roce 1805 do knížecího stavu. Od té doby hlava rodu užívá titul kníže, zatímco nejstarší syn, dědic a následník je dědičný hrabě a ostatní členové hrabata nebo hraběnky. Koncem 17. století patřil mezi nejbohatší českou šlechtu. Členové rodu zastávali vysoké posty u dvora, v armádě a diplomacii. V současné době žije rod převážně v Rakousku.

Adam Matyáš z Trauttmansdorffu se narodil v roce 1617 a zemřel roku 1650. Byl nejstarším synem Maxmiliána z Trauttmansdorffu a jeho manželky Žofie Pálffyové. V letech 1635 – 1638 podnikl kavalírskou cestu, kterou strávil převážně v Itálii. Po návratu vstoupil do služeb Habsburků a díky vlivu svého otce získal ve dvaceti osmi letech úřad nejvyššího maršálka, jeden z hlavních postů ve správě Českého království, který vykonával v letech 1645 – 1684. Zastával také úřady zemského sudího, císařského rady a byl členem sboru místodržících.  Díky svým schopnostem se uplatnil jako diplomat císaře Ferdinanda II. V době českého stavovského povstání mu poskytl mnoho cenných služeb a byl za ně v roce 1623 povýšen do hraběcího stavu. Také se mu podařilo levně kupovat konfiskované majetky. Svou kariéru si pojistil i konvertováním ke katolictví. Byl to vážený a velmi bohatý muž. Adam Matyáš byl dvakrát ženatý. Jeho první ženou se v roce 1642 stala Eva Johanka ze Šternberka. Po druhé se oženil s výrazně mladší Marií Isabelou Lobkovicovou. Z obou manželství se narodilo celkem patnáct dětí. Nejstarším synem byl Rudolf Vilém a nejmladším Zikmund Ludvík.

Jan Josef z Trauttmansdorffu se narodil v roce 1676 a zemřel roku 1713. Byl synem Rudolfa Viléma a vnukem Adama Matyáše z Trauttmansdorffu.