HISTORIE KE KÁVĚ

VLASTNÍCI

Hrutovici z Kněžic byli staromoravský šlechtický rod. Příslušníci tohoto rodu zastávali již od poslední čtvrtiny 12. století různé důležité úřady v Moravském markrabství. Za služby, které prokazovali zeměpánům, dostali někdy v období od konce 12. a do dvacátých let 13. století jako výsluhu část neosídlené krajiny na okraji pohraničního pomezního hvozdu při jeho rozhraní se starým sídelním územím a ves Kněžice, která se stala centrem jejich zdejší državy, a podle které přijali i svůj predikát z Kněžic. Pocházeli z rozrodu Hrutoviců a mají společné předky i erb s pány z Holštejna, ze Sovince, z Boleradic, z Bukoviny, z Újezda. Jejich praotcem byl Hrut, který žil na konci 12. století.

Přemysl I. Otakar se narodil okolo roku 1165 a zemřel 15. prosince 1230. Byl synem českého knížete Vladislava II. a jeho manželky Judity Durynské. První zmínka o něm pochází z roku 1179, kdy probíhaly spory mezi syny druhého českého krále Vladislava I. (knížete Vladislava II.) a syny knížete Soběslava I. Přemysl v této době zastával jako první úřad markrabího na Moravě. Ve sporech stál na straně svého bratra Bedřicha. V roce 1185 se utkal u Loděnice s Konrádem Otou, který pocházel ze znojemské větve Přemyslovců. Bitva nakonec skončila dohodou v Kníně a Konrád Ota se stal Bedřichovým nástupcem. Po dvouletém panování v roce 1191 však umírá, na jeho místo nastupuje Přemysl Otakar a stává se českým knížetem. V roce 1193 ho ale vyhodil z knížecího trůnu ambiciózní a lstivý biskup Jindřich Břetislav a Přemysl uprchl do Míšně. Tam měl naštěstí zázemí u své první manželky Adléty. V roce 1197 se pokusil opět dobýt trůn, ale neúspěšně, a na trůn byl zvolen českými předáky jeho mladší bratr Vladislav Jindřich. Přemysl proti němu vytáhl do boje a obě vojska se proti sobě postavila 6. prosince 1197 někde mezi Prahou a Plzní. Vladislav Jindřich bratrovi překvapivě ustoupil, a tak se Přemysl konečně dostal na trůn. Okamžitě se vrhl do zápasu o říšskou korunu, který po smrti Jindřicha VI. rozehráli Štaufové s Otou Brunšvickým. Zprvu stál Přemysl Otakar na straně Filipa Švábského a ten ho za podporu v roce 1198 odměnil dědičným královským titulem. Později však přešel k Otovi Brunšvickému a královská titul si nechal potvrdit i od něj. Nakonec skončil jako opora nového štaufského císaře Fridricha II., od kterého získal Zlatou bulu sicilskou, která potvrzovala Přemyslovi územní i právní zisky z posledních let. V domácí politice byl stejně aktivní jako v té zahraniční. Nejprve se vypořádal s vedlejšími větvemi Přemyslovců a poté také s přílišnými ambicemi šlechty. Stejně tak usměrnil nároky církve na větší svobody, když v roce 1222 vydal tzv. Velké privilegium české církve, které jasně vymezovalo církevní pravomoci v otázkách soudních a majetkových. Přemysl Otakar I. byl dvakrát ženatý. Jeho první ženou se stala Adléta z rodu Wettinů, se kterou se oženil v roce 1178 v době svého míšeňského exilu, před tím než se stal moravským markrabětem. Z tohoto manželství se narodil syn Vratislav a dcery Božislava, Hedvika a Markéta, která se stala dánskou královnou. Po nástupu na český trůn však Adlétu z politických důvodů zapudil a v roce 1201 se oženil s Konstancií Uherskou, se kterou měl syny Vratislava (1200 - 1201), Vladislava, který zastával úřad moravského markraběte, Přemysla a Václava, který nastoupil po svém otci na trůn, a dcery Juditu, Annu, Vilemínu a Anežku Přemyslovnu, zakladatelku dvojkláštera minoritů a klarisek, který se dnes nazývá Anežský a také zakladatelku církevního rytířského řádu křížovníků s červenou hvězdou.

Václav I. se narodil v roce 1205 a zemřel roku 1253. Byl synem Přemysla Otakara I. a jeho druhé manželky Konstancie Uherské. 8. června 1216 byl zvolen shromážděním české šlechty českým králem, což potvrdil 26. července 1216 v Ulmu listinou římský král Fridrich II. a udělil Václavovi české království v plném rozsahu a se všemi právy k němu náležejícími. Korunovace však proběhla až 6. února 1228 a samostatné vlády se ujal v roce 1230. Byl druhým dědičným vladařem. V roce 1231 založil Staré Město pražské a zároveň je nechal obehnat pevnými hradbami. Založil také hrad Křivoklát, kam jezdil rád na hony. Při jednom takovém honu mu větev poranila oko a od té doby se mu začalo říkat jednooký. V roce 1241 odrazil mohutný nápor mongolských hord, které vedl Batú, vnuk slavného Čingischána. V politice se stejně jako jeho otec orientoval na spojenectví s německými Štaufy. Již ve dvou letech byl zasnouben s Kunhutou, dcerou římského krále Filipa Švábského, se kterou se v roce 1224 oženil. Z manželství se narodili synové Vladislav a Přemysl, a dcery Božena, Anežka a Věnceslava. Vladislav se měl, jako prvorozený, stát nástupcem Václava I. na trůnu, proto jej učinil markrabětem moravským. V roce 1247 však Vladislav ve svých dvaceti letech náhle zemřel a markrabětem moravským se stal Přemysl, kterému bylo v té době čtrnáct let. Václav I. smrt svého syna Vladislav nesl velmi těžko, a proto se stáhl do ústraní na hrad Zvíkov, čímž zemi přivedl na pokraj bezvládí. Vladařské povinnosti se pozvolna začaly přesouvat na jeho syna Přemysla, který se po nějaké době nechal bez souhlasu svého otce zvolit částí české a moravské šlechty mladším králem, což se dalo vyložit jako vzpoura. Po půlročních bojích mezi otcem a synem stvrdil Václav I. svému synovi vládu nad Moravou a Čechami. Byl to však pouze taktický manévr. Václav shromáždil vojáky a pronikl do Starého Města a zahájil obléhání Pražského hradu, kde mladý Přemysl seděl. Nakonec smír mezi synem a otcem zprostředkovala Václavova sestra Anežka Přemyslovna. Václav sice potvrdil Přemyslovi titul moravského markraběte, ale nepřestal toužit po odvetě. Především chtěl zpátky královské hrady, které dal mladý Přemysl do zástavy jeho straníkům. Ti je však odmítali vrátit. Václav je proto společně s Přemyslem zajal a dal uvěznit. Šlechtický odboj byl tedy zlomen silou. Nakonec opět zasáhla Anežka Přemyslovna, která Václava přesvědčila, aby Přemysla propustil a opětovně mu potvrdil titul, což Václav učinil.  Za strůjce odboje pak byli označeni dva členové kralevicovy družiny, dvorský sudí Ctibor a jeho syn Jaroš, kteří byli koncem prosince 1250 popraveni na Petříně. Václav s Přemyslem od té doby žili v naprosté shodě. Václav I. je historiky označován jako jeden ze slabších panovníků. Ale to není pravda, protože jen díky skutečnostem, že dokázal držet krok s napjatou dobou, kdy se vedly boje o území, a jeho politika, která dokázala rozšířit rodovou moc, byly položeny základy soustátí jeho syna Přemysla Otakara II.

Páni ze Starče byli pravděpodobně potomky Markvarta z Hrádku, podle stejného erbu, vztahu ke klášteru Nová Říše a majetků v okolí.

Bohuš ze Starče byl zástavním držitelem Brtnice, Rouchovan a Starče, dvou městeček a 13 vsí a to asi do roku 1360. Vlastnil také dům v Brně, některé majetky na Vyškovsku a Třebíčsku. Po svém švagrovi Konrádu Bavorovi zdědil hrad Holoubek a Krasonice. Vlastnil pravděpodobně také majetky na Břeclavsku a v Hrutovicích a Šebkovicích. Koupil kněžické panství.  První písemná zmínka o něm pochází z roku 1335. Účastnil se zemských sněmů. Zemřel někdy před rokem 1376. Byl ženatý s Adličkou, se kterou měl syny Jana, Mikuláše a Bohuše a dcery Evu a Elišku.

Jan Jindřich Lucemburský se narodil 12. února 1322 v Mělníku a zemřel 12. listopadu 1375 v Brně. Byl druhorozeným synem Jana Lucemburského a jeho manželky Elišky Přemyslovny, mladším bratrem Karla IV. Ve svých pěti letech byl dán na vychování ke dvoru korutanského vévody Jindřicha, který byl otcem jeho budoucí manželky Markéty, zvané Maultasch. Markéta byla starší než Jan Jindřich, což se projevilo i v jejich manželství, které nebylo šťastné. Markéta dokonce označila Jana Jindřicha za impotentního a zapudila ho. Jejich rozluka byla potvrzena papežem Klimentem VI. Jan Jindřich se znovu oženil s Markétou, dcerou opavského vévody Mikuláše II. Z tohoto manželství se narodilo šest dětí, z toho tři synové Jošt, Jan Soběslav a Prokop a tři dcery Kateřina, Alžběta a Anna. 26. prosince 1349 mu Karel IV. udělil jako léno Moravu. Spolu se svým bratrem se účastnil mnoha diplomatických a politických jednání. V případě dlouhodobé nepřítomnosti krále v zemi, jej zastupoval. Za své sídlo si Jan Jindřich zvolil Brno. Zde založil augustiniánský klášter, který se měl stát posledním místem odpočinku všech příslušníků moravské větve. 13. srpna 1375 založil společně se svou čtvrtou manželkou Alžbětou Oettingenskou a svými syny kartuziánský klášter v Králově Poli. Jan Jindřich byl ženatý celkem čtyřikrát. Jeho třetí manželkou byla Markéta Rakouská.

Jošt Lucemburský se narodil v říjnu 1354 a zemřel 18. ledna 1411. Byl synem markraběte moravského Jana Jindřicha a jeho druhé manželky Markéty Opavského z rodu opavských Přemyslovců. Joštův život byl plný dobrodružství. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1374, kdy se účastnil zasedání zemského soudu v Brně. V roce 1375 přebral Jošt vládu nad Moravou. Po otci zdědil obrovské finanční prostředky, ale také bohaté moravské statky. 9. ledna 1376 přijímá Jošt oficiálně v léno markrabství moravské přímo z rukou Karla IV. v Karlových Varech. Na počátku jeho vlády je na Moravě poměrně klid, protože Jošt navázal na svého otce Jana Jindřicha. Tento klid kazí pouze spory o dědictví, které vedl s bratrem Janem Soběslavem. Z 12. ledna 1376 však pochází záznam rozhodčího výroku, který podepsal magdeburský purkrabí Jan a hrabě z Hardeggu, podle kterého je Jošt přinucen vydat Janu Soběslavovi některé moravské majetky, jako Bzenec, Hodonín a Drnholec, a též je povinen mu vyplatit okamžitě 2 000 kop a poté každý týden 20 kop. Zajímavé je, že Jošt nebyl povinen Janu Soběslavovi vydat všechen zděděný majetek po otci. Pravděpodobně Jošt zaplatil za bratra jeho dluhy a stanovil mu rozumnou apanáž, protože další dluhy si musel platit sám. V únoru 1377 byla mezi Joštem a Janem Soběslavem uzavřena definitivní dohoda, podle které Jošt Lucemburský přebírá dědictví Jana Soběslava jako léno českého krále s tím, že Jan Soběslav je navíc nucen se zavázat, že nikdy nepovede války, které by Joštovi škodily. Jošt také sepsal s Karlem IV. smlouvu o splacení dluhu 64 000 zlatých, které Jan Jindřich půjčil Karlovi IV. na získání Branibor, a které mu Karel dosud nesplatil. Smlouva obsahovala i tvrdé sankce. Pokud by Karel tento dluh nesplatil do února 1378, má Jošt dostat do zástavy města a hrady bohatého Kladska. A tak se i stalo. Na Moravě se dostal Jošt do sporu s olomouckým biskupem Janem ze Středy, který odmítl platit zemskou berni. Tento spor se rozhořel již v roce 1379. Jošt vyhlásil nad olomouckou diecézí neobvyklou světskou klatbu, takzvaný „acht“. S pomocí olomoucké městské rady dal neprodleně vyhnat biskupa i ostatní kanovníky z města a zabavit veškeré příjmy, které plynuly z jejich majetku. Na oplátku vyhlásil litomyšlský biskup Albert ze Šternberka klatbu nad olomouckou městskou radou a také nad samotným Joštem. Do sporu se vložil pražský arcibiskup Jan z Jenštejna. Nakonec se mu povedlo dojednat smír. Jošt odvolal svůj „acht“ a vrátil zabavené pozemky a církev dál platila stanovené daně. Nad Joštem a Moravou byla klatba 20. února zrušena osobně kardinálem Ileem. Jen olomoucký biskup Jan ze Středy se cítil být velmi uražen, a tak osobní spory mezi ním a Joštem trvaly i nadále. Nakonec se však přece domluvili. Jošt se začal angažovat i v zahraniční politice. Jako první se setkal se svým sousedem vévodou Albrechtem III. Obnovili spolu dohody o vzájemném neútočení a spojenectví, které Albrecht III. uzavřel již s Janem Jindřichem. Tato mezinárodní úmluva byla důležitá pro další skvělé vztahy. 23. prosince 1380 zemřel olomoucký biskup Jan ze Středy a byl nahrazen Petrem „řečeným“ Jelitem, kterého Jošt znal již z dřívějších dob, a proto měl nyní k olomoucké kapitule velmi dobrý vztah. V roce 1381 se rozpoutala válka mezi markrabaty Joštem a Prokopem. Co bylo jejím důvodem, nevíme. Z přípisu brněnskému augustiniánskému klášteru víme, že 18. září 1382 dostal Jošt darem louky, které však patřily Prokopovi, což se Prokopovi nelíbilo. Také šlo pravděpodobně o dědictví po Janu Soběslavovi. Prokop od Jošta nakonec přece jen dostal část dědictví, jako třeba Bzenec. Ale protože Jošt chtěl zachovat celistvost území, vyplatil Prokopovi nejméně 2 000 hřiven jako protihodnotu. Toto vyrovnání znamenalo smír mezi bratry, který podepsal český král Václav IV. spolu s Albrechtem III. a Vilémem Míšeňským. Jošt nyní udržuje s Prokopem velmi dobré vztahy a také mu důvěřuje. Nechává ho samostatně zasedat na zemském soud v Olomouci v době své nepřítomnosti v zemi. V letech 1383 – 1386 Jošt minimálně dvakrát do roka pobývá na královském dvoře. Bývá stejně jako jeho bratr Prokop častým relátorem na výnosech českého krále Václava IV. 5. července 1383 byl Jošt jmenován králem Václavem IV. generálním vikářem pro severní Itálii. V roce 1384 urovnává jako diplomat Václava IV. vleklé války mezi knížaty a říšskými městy v Německu. V roce 1385 se spolu s bratrem Prokopem účastnil Zikmundova tažení do Uher. Za tuto podporu jim Zikmund zastavil dvě důležité části Branibor – Starou marku a Prignitz a navíc pokud by se jim povedlo dobýt území Uher až k Váhu, mohli si jej ponechat, což se také stalo a i po nezdařeném Zikmundově tažení, jim Slovensko zůstává. 12. května 1386 dostává Jošt za pomoc Václavu IV. při jeho tažení do Uher území mezi Dunajem a Váhem s významnými městy Bratislavou, Trnavou a Žintavou, jako zástavu za 200 000 zlatých. Mezitím, co Jošt bojoval v Uhrách, rozmohlo se na Moravě lapkovství, přestaly fungovat zemské soudy, a tak musel zasáhnout. Již po návratu z první uherské výpravy se zasadil o zlepšení ekonomické situace moravských měst, která přispěla velkou částkou na lucemburské tažení. Vesnicím, které patřily pod Olomouc, snížil daně na minimum, městu Přerovu dal právo svobodného odkazu statků a zachoval stará privilegia. Musel také vyřešit spoustu stížností poddaných proti útisku a bezpráví, aby si tím vysloužil pověst ochránce práva spravedlnosti. Stížnost poddaných olomouckého kláštera sv. Kateřiny, kteří trpěli zjevnými útisky tamní cúdy, vyřešil odvoláním sudího Unka z Majetína a také nespravedlivého komorníka Jana ze Šternberka a Lukova, čímž však urazil jeho aristokratickou čest a ten se stal Joštovým nepřítelem na život a na smrt. Tímto jednání jak vidno, si Jošt učinil mnoho vlivných nepřátel, což se v budoucnu pro něj projevilo velmi negativně. Na místa odvolaného sudího a komorníka dosadil své přátele pana Sulíka z Konic a Šternberka a Ješka Pušku z Kunštátu, kterému stanovil 11. července 1387 plat 200 hřiven grošů ročně. I s lapky si poradil za pomoci svých úředníků. Jeden příklad za všechny. Zemský hejtman Fridrich Zirchaut donutil loupeživé pány z Panovitz ke slibu, že nebudou markraběti více škodit a navíc museli dát do zástavy k rukám markraběti Joštovi i k rukám markraběti Prokopovi všechny své statky v Kladsku a to pod trestem smrti. Na uklidnění poměrů v zemi měl vliv moravský landfrýd, který byl vyhlášen 15. září 1387 v Brně. V únoru 1388 dostává Jošt od českého krále Václava IV. za dosud nesplacený dluh 64 000 zlatých do zástavy Kladsko a Zabkowice s tím, že platby budou i nadále chodit v týdenních intervalech z kutnohorské urbury. V květnu 1388 vrátili Jošt s Prokopem zástavu Slovensko a dostali za ni výměnou do zástavy na pět let Braniborsko, což bylo především pro Jošta velmi důležité, protože k Braniborsku patřil jeden z kurfiřtských hlasů, jimiž je volen římský král. Pokud by nebyla do pěti let zaplacena suma, za kterou Branibory do zástavy dostali, mají je dostat do trvalého vlastnictví. Listinou ze 4. června 1388 uděluje Zikmund Joštovi právo udělovat duchovní i světská léna a přebírat majetky formou odúmrtě. 10. ledna 1389 vydal Jošt listinu, ve které se zavázal vyplatit Prokopovi 20 000 kop grošů, ve splátkách 2 000 kop ročně. Od poloviny roku 1388 se Jošt snažil získat titul římského krále a k tomu směřovala všechna jeho jednání. V roce 1389 vypravil Jošt několik tažení proti odbojným a loupeživým pánům z Boskovic, kteří patřili k nejvýznamnějším představitelům domácí opozice. Dobyl hrad Boskovice a také hrádek Víckov. V roce 1389 v červnu vydali Jošt a Albert III. listinu, ve které se zavázali vzájemně si do budoucna pomáhat proti každému, tedy i proti králi Václavovi IV. a Zikmundovi. Jošt Lucemburský se v této listině zároveň zavázal, že bude jednat vždy podle Albrechtovy rady, kdyby v říši dosáhl „nějaké hodnosti“ a nebo se stal římským králem. Albrecht se na druhou stranu zavázal, že pokud Jošt bude v říši usilovat o nějakou hodnost, nebo by ji dosáhl, bude mu věrně pomáhat, a to ze všech svých sil. V lednu 1390 se Jošt sešel s Prokopem na zemském soudu v Brně, jemuž společně předsedali. V únoru 1390 kupují od Vladislava Opolského bohaté Krnovsko za 11 200 kop grošů. Část uhradili hned, zbytek ve splátkách. Krnovsko se stalo jablkem sváru mezi Joštem a Václavem IV., kterého se dotklo, že se prodej uskutečnil bez jeho souhlasu. Od tohoto okamžiku mezi nimi vypukla válka. Na stranu Václava IV. se přiklonil Prokop, což znamenalo válku i mezi bratry. V povstání šlechty proti Václavovi se Jošt postavil na stranu šlechty. V únoru 1391 však Jošt opět pobýval na dvoře českého krále. 13. ledna 1392 znovu Jošt potvrdil spolu s Albrechtem III. a Zikmundem spolupráci „proti každému“ s formální výjimkou římského krále Václava IV., bratrů, bratranců a rodinných příslušníků. 14. ledna 1392 však Jošt sepisuje smlouvu jen s Albrechtem III. a to proti každému bez výjimky. Na konci osmdesátých let se nespokojenost s vládou Václava IV. rozrostla do lucemburské dynastie a přerostla v organizovaný skrytý odpor. A Jošt s Prokopem opět stojí proti sobě, protože každý podporuje jinou stranu, Jošt panskou jednotu a Prokop Václava IV. V létě 1393 bratři vyjednávali o příměří a o náhradě škod, které Jošt způsobil Prokopovi. Ale k dohodě nedošlo. 5. května 1394 uzavírá Jošt dohodu s panskou jednotou. Po zatčení krále Václava IV. na jaře roku 1394 je Jošt jmenován pod nátlakem Václavem IV. hejtmanem, k dispozici má nejvyšší hradní kancelář a královskou pečeť. A Jošt ihned začal vydávat listiny. V první z nich potvrzuje účast na jednotě třem pražským městům a jako svědci ji podepsali i Hynek z Lipé, Petr z Vartemberka a na Kosti, Ondřej z Dubé, Hynáček z Vízmburka, Albrecht ze Šternberka, Půta z Janovic a Půta mladší z Častolovic. Po propuštění Václava v červenci roku 1394 je Jošt již dávno na Moravě, kde bojuje se svým bratrem Prokopem, a shání peníze, protože se dostal do finančních potíží. Koncem května 1395 potvrzuje Václav IV. Joštovi zemské fojství v Alsasku a zve jej na návštěvu na Karlštejn. Dokonce mu vydává glejt, který mu zajišťuje bezpečnost. Když však Jošt dorazil, dal ho Václav zatknout a uvěznit. Na nátlak panské jednoty jej však musí po čtyřech týdnech propustit. Po propuštění se Jošt zapojil do jednání o urovnání vztahů vůči panské jednotě. Mezitím pokračují boje jak v Čechách, tak na Moravě. Na začátku února 1396 se k vyjednávání nakrátko připojuje i Zikmund. Václav IV. ustanovil nakonec Jošta spolu se Zikmundem rozhodčími v královském sporu. Jošt hájí pozice jednoty a Zikmund pozice Václava IV. 2. dubna 1396 došlo k dočasnému usmíření mezi stranami, ale také mezi Joštem a Prokopem, což je stvrzeno listinou. Koncem roku 1396 byl uzavřen landfrýd a poměry v zemi se zklidnily. 7. září 1396 podepisuje Jošt s rakouskými vévody Albrechtem IV. a Vilémem smlouvu proti každému, kromě říše. Vyjmuty jsou pouze smlouvy, v nichž figuruje Zikmund. Počátkem roku 1397 se Jošt s králem Václavem IV. usmířil a ten mu udělil Horní a Dolní Lužici. 9. února 1397 dokonce uzavřeli smlouvu o vzájemné pomoci v případě napadení. Římský král Václav IV. mu také uděluje Braniborskou marku a s ní oficiální hodnost arcikomorníka Římské říše, ale hlavně hodnost kurfiřta. V roce 1399 vypukla na Moravě válka mezi Joštem a Prokopem, jejímž důvodem byl nedávný střet v Lužici, kde vznikla nepřehledná situace. V Horní Lužici šlechta stála na straně krále Václava a tím i Prokopa, v Dolní Lužici byla šlechta na straně Jošta. Jošt v té době pobýval v Braniborech, kam za ním přijel Zikmund. Zda zde uzavřeli nějakou dohodu, nevíme. 22. dubna 1399 vydal Jošt výnos, kterým osvobodil město Olomouc na šest let od daní. Koncem roku 1399 vytvořil Jošt společně se Zikmundem, litomyšlským biskupem Janem Železným a Otou z Bergova silnou koalici proti svému bratru Prokopovi. Na začátku roku 1400 se přidali další páni. Je sepsána listina, ve které se doslova uvádí „...že právě kvůli Prokopovi ...největší zmatek v zemi jest…!“ Jošt se situaci v zemi věnuje velmi intenzivně. Opět stál v čele panské jednoty, která byla nespokojena s vládou Václava IV., kterému nyní hrozilo, že přijde o celé království. O římskou korunu již přišel. Navíc Ruprecht III. Falcký, který byl zvolen římským králem místo Václava IV., vtrhl s početným vojskem do Čech, a ke kterému se přidala panská jednota v čele s Joštem. Václav IV. se proto 14. září 1401 raději s Joštem dohodl. Za odměnu dostal doživotně Dolní Lužici, hrad Ronov a tisíce kop grošů jako roční apanáž. V roce 1402 Zikmund zajal Václava IV. a Joštova bratra Prokopa. Jošt se u Zikmunda přimlouval za jeho propuštění, což se mu také nakonec povedlo, ale až v červnu 1405, tedy po třech letech. Po smrti Prokopa 24. září 1405 se Jošt stal spojencem Václava IV. a nadobro se rozešel se Zikmundem, který se nyní stal jeho nepřítelem. Zikmund se snaží dobýt Čechy. Mezitím však proti němu vypukne vzpoura v Uhrách, čehož využil Jošt. Donutil Zikmunda k vyjednávání a 14. dubna 1403 uzavřeli smlouvu o příměří, která je podepsána na jedné straně Zikmundem a Albrechtem IV. a na straně druhé straníky krále Václava IV., které zastupoval Jošt. Příměří však trvalo jen krátce a v červenci 1403 byl Zikmund donucen opustit Čechy. 12. prosince 1403 se Jošt sešel s Václavem IV. v Kutné Hoře, a Václav mu zde potvrdil všechny kroky provedené v době jeho zatčení, tedy i zástavu Lucemburska Ludvíku Orleánskému za 132 000 dukátů a k tomu roční důchod 14 000 dukátů. 23. listopadu byl Ludvík Orleánský zavražděn a Joštovi se Lucembursko vrátilo. V roce 1404 jej ustanovil za jednoho ze správců Čech. V roce 1409 obnovil Jošt smlouvu s Václavem IV. „proti každému“. 18. května 1410 zemřel římský král Ruprecht Falcký a římská koruna byla nabídnuta Joštovi. Václav IV. uznal, že by nezískal většinu kurfiřtských hlasů. A proto s kandidaturou Jošta souhlasil. 20. září 1410 byl markrabí Jošt zvolen římským králem. 18. ledna 1411 Jošt ve svém brněnském sídelním městě na hradě Špilberku umírá. Jošt byl na svou dobu velmi vzdělaný. Vlastnil i knihovnu, což nebylo v jeho době zvykem, ve které měl i některé vzácné rukopisy. Dopisoval si s předními italskými humanisty. Zaměstnával umělce, například stavitele a kameníky, mezi jinými Jindřicha Parléře z Gmündu. Podle Joštova životopisce Václava Štěpána byl Jošt neobyčejně nadaný a vzdělaný panovník s výrazným smyslem pro právo a spravedlnost.

Jan Soběslav Lucemburský se narodil mezi lety 1355 – 1357, podle svědectví o darech, které byly věnovány brněnskou městskou radou markraběnce Markétě za úspěšné porody v letech 1353 – 1358, a zemřel pravděpodobně v roce 1381. Byl druhorozeným synem moravského markraběte Jana Jindřicha a jeho druhé manželky Markéty Opavské. Jan Soběslav byl jako jediný ze synů markraběte Jana Jindřicha vychováván na pražském císařském dvoře. Důvodem byl plánovaný sňatek s dcerou Karla IV., protože v té době neměl mužského potomka. V roce 1361, kdy se Karlovi narodil syn Václav, tento plán ztratil smysl. Jan Soběslav však na pražském dvoře zůstal i nadále a císař ho bral s sebou na cesty do říše. V letech 1368 – 1369 se s ním zúčastnil i druhé římské jízdy. Po svém otci Janu Jindřichovi zdědil několik hradů, měst, městeček a vsí na jižní Moravě. Hodnota dědictví však odpovídala spíše majetku nejbohatších pánů než markraběcího syna. Jan Soběslav trpěl, neustálo finančním nedostatkem, díky čemuž se dostal do konfliktu se svým starším bratrem Joštem.  Tento spor byl urovnán odstoupením části jeho majetku a za to dostal od Jošta 2 000 kop grošů a týdenní plat. V únoru 1377 uzavřeli Jošt a Jan Soběslav smlouvu, která upřesnila smlouvu o vyrovnání majetku, a podle které Jan Soběslav obdržel statky, které mu ve třetím testamentu odkázal Jan Jindřich. V roce 1376 se zúčastnil zasedání zemského soudu v Brně. V roce 1377 potvrdil společně s Joštem starší listinu vydanou Václavem II. pro želivské premonstráty. V tomto roce také vydal listinu pro olomoucké měšťany. V roce 1378 daroval jakýsi dvůr v Ivančicích. Starší literatura uvádí jako poslední zmínku o Janu Soběslavovi právě tu listinu, která byl vydána v roce 1377. Existuje však ještě listina, která není v literatuře známá, a která pochází ze začátku května 1379, ve které se zmiňuje „Zdeněk de Kryzenicz, maršálek moravského markraběte Soběslava.“ Tato listina nám dokládá, že Jan Soběslav v roce 1379 duchovní dráhu ještě nenastoupil.  Z léta 1380 pochází listina, ve které se Jošt vyrovnal s olomouckým biskupem Janem ze Středy. V jednom článku jsou vedle sebe uvedeni Joštovi „bratři Soběslav, Prokop a ostatní obyvatelé Moravy“. Podle této listiny byl Jan Soběslav v té době stále ještě mladším markrabím. Jan Soběslav zemřel pravděpodobně v roce 1381. Důkazem toho je první válka mezi Joštem a Prokopem, který měl po Janu Soběslavovi zdědit jeho majetek, který si však přivlastnil Jošt, což bylo důvodem sporu.   Ve starší literatuře se uvádí, že markrabě Jan Soběslav se stal roku 1368/69 vyšehradským proboštem, roku 1380 litomyšlským biskupem a nakonec aquilejským patriarchou. Postupem času převládl názor, kterého se mnoho historiků drželo, že vyšehradským proboštem byl nemanželský syn Jana Jindřicha, který se jmenoval také Jan, a Jan Soběslav se podle jejich teorie měl rozhodnout pro duchovní dráhu až v roce 1380 a také v tento rok nastoupil na litomyšlský biskupský stolec. Starší literatura totiž zaměnila osobu Jana Moravského, levobočka Jana Jindřicha, který se skutečně stal jak proboštem vyšehradským, tak i biskupem Litomyšlským a nakonec patriarchou aquilejským, s osobou Jana Soběslava. Na stránky moderních historických pojednání tento mylný výklad o Janu Soběslavovi a Janu Moravském uvedl až Tomáš Pešina z Čechorodu, který jako první vyslovil tvrzení, že se Jan Soběslav stal litomyšlským biskupem a poté aquilejským patriarchou. Navíc ještě Jana Soběslava označil za nejmladšího syna Jana Jindřicha. Nejmladší však byl Prokop.

Prokop Lucemburský se narodil v roce 1358 a zemřel roku 1405. Byl synem moravského markraběte Jana Jindřicha a jeho druhé manželky Markéty Opolské. O mládí Prokopa nemáme žádné historické zmínky. Objevuje se pouze na listinách jako syn Jana Jindřicha. V roce 1375 se zúčastnil schůzky Lucemburků s vyslanci uherského a polského krále Ludvíka, na které byl hlavním bodem jednání připravovaný sňatek Zikmunda s princeznou Marií, dcerou krále Ludvíka. Po smrti Jana Jindřicha v roce 1375 se stal mladším markrabětem. Podle otcovy závěti zdědil Úsov s dvaceti devíti přilehlými vesnicemi, hrad Bludov se stejnojmennou vsí a dál okolní vesnice Radomilov, Bartušov, Chromeč a Bohutín. Mimoto dostal ještě hrad Plankerberg u Jevíčka společně s vesnicemi v jeho okolí, a hrad Napajedla s přilehlým městečkem a vesnici Blučinu. Tyto majetky měl podle testamentu přijmout jako léno od markraběte Jošta, stejně jako jeho bratr Jan Soběslav své dědičné majetky a složit Joštovi lenní přísahu. Po smrti svého otce mladý markrabě Prokop pomalu vstupuje na politickou scénu. 19. ledna 1376 se účastnil společně se svými bratry zasedání soudu brněnské cúdy a znovu pak 11. ledna 1377. V květnu 1378 vystupuje jako svědek v listině Beneše z Vildenberka, který daroval dominikánskému klášteru v Brně ves Těšany. V této době byl Prokop také v kontaktu s papežskou kurií. 6. února 1378 se opět spolu s bratrem Joštem účastní soudu a kolokvia brněnské cúdy. V polovině roku 1379 doprovázel českého krále Václava IV. do Znojma na jednání s rakouským vévodou Leopoldem. Z 31. října 1379 pochází první listina, kterou vystavil sám Prokop, ve které potvrzuje rychtářům města Uničova privilegia získaná od krále Václava II. a moravského markraběte Jana Jindřicha. 23. března 1382 vystupuje jako relátor listiny krále Václava IV. 18. dubna 1382 se po boku panovníka zúčastnil zasedání dvorského soudu, který projednával případ odúmrti po Oldřichovi z Tlučné. Je to první doklad přítomnosti Prokopa u dvorského soudu. Pravděpodobně během roku 1381 došlo k neshodám mezi markrabětem Prokopem a markrabětem Joštem. Spor mezi bratry urovnal český král Václav IV. Poté odjel Prokop do Prahy, kde se účastnil 1. - 4. října 1382 zasedání dvorského soudu. Je také uveden jako svědek na listině krále Václava IV. z 11. října 1382. 6. února 1383 vydal v Brně listinu, kterou věnoval Pavlíkovi ze Sovince svou vinici, ležící v Ivančicích a zároveň ji oprostil od všech dávek a také ji vyňal z horního práva. 20. dubna 1383 tuto listinu potvrdil markrabě Jošt. 14. února 1383 předsedal jednání dvorského soudu ve funkci hejtmana českého království. Tento úřad mu svěřil Václav IV. po dobu své nepřítomnosti v zemi, která trvala až do konce března 1383. Z poloviny července pochází listina, kterou daroval Mikešovi řečenému Morava z Otaslavic a Brníčka za věrné služby dva dvory se vším příslušenstvím k doživotnímu vlastnictví. V roce 1384 daroval městu Bzenci i podhradí právo odúmrti. V letech 1382 – 1388 pravidelně působil u dvorského a zemského soudu v Praze. Začátkem roku 1385 spolu se svým bratrem Joštem předsedal zemskému soudu v Olomouci. 15. ledna 1385 předsedal sám zasedání zemského soudu v Brně. V této době měl důvěru jak svého bratra Jošta, tak i krále Václava IV. Samostatně předsedal také shromáždění olomoucké cúdy, které se konalo 1. července 1385 a také zasedání zemského soudu v Brně, konaného 9. července 1385. Mezitím dojednal markrabě Jošt podporu obou bratrů při Zikmundově cestě za uherskou korunou za cenu 50 000 hřiven pražských grošů. Dne 13. července 1385 tuto vzájemnou dohodu potvrdil král Václav IV. Prokop se společně s Joštem účastnil Zikmundovy uherské výpravy. Na začátku roku 1386 se Prokop společně s Joštem účastnil zasedání zemského soudu v Brně a v polovině března předsedal zemskému soudu v Olomouci. V dubnu 1386 se opět účastnil tažení do Uher. 5. června 1386 listinou vydanou v Brně udělil Ješkovi Puškovi z Kunštátu v léno hrad Plankenberg se vším příslušenstvím. 14. listopadu 1387 vydal listinu, ve které schvaluje prodej olomoucké kapitule vsí Prasklice poblíž Morkovic, vsi Loučka a Hrubčice. 18. listopadu 1387 se v listině zřekl všech nároků na tyto statky, a to jak jménem svým, tak i svých případných dědiců. V únoru 1388 se zúčastnil svatby Jana Zhořeleckého, která se konala 10. února a 13. února pak zasedání zemského soudu. V dalších měsících probíhala jednání o náhradu sumy peněz, které Prokopovi a jeho bratru Joštovi dlužil uherský král Zikmund Lucemburský za jejich podporu při vojenských výpravách do Uher. Zikmund obětoval Branibory, které získali Prokop s Joštem. 2. června 1388 jim ještě přislíbil 25 000 zlatých, které zaplatí během pěti let. 28. června 1388 potvrdil zastavení Branibor, český král Václav IV. 10. ledna 1389 se Jošt zaručil, že jako náhradu za statky na Slovensku, které mu Prokop přenechal, zaplatí 20 000 kop pražských grošů v rámci ročních splátek. V polovině ledna 1390 se markrabě Prokop spolu se svým bratrem zúčastnil zemského soudu v Brně. 25. ledna 1390 vydal listinu na svém hradu Bzenci, týkající se prodeje hradu Malinova. 24. března 1390 v Brně vydal listinu o splacení svého dluhu 430 hřiven pražských grošů. Někdy v jarních měsících 1390 spolu s opavskými vévody Přemkem a Mikulášem III. napadl statky Vladislava Opolského. V této době byl Prokop stoupencem krále Václava IV. V jarních měsících roku 1391 Prokop pravděpodobně čelil odvetným útokům knížete Vladislava Opolského. V květnu 1391 zasedal na zemském soudě v Brně. Na podzim roku 1391 opět zastával funkci hejtmana českého království. V letech 1390 – 1392 se markrabě Prokop zdržoval převážně v Praze. 17. června 1392 byl Prokop společně s bavorským vévodou Fridrichem a Janem Zhořeleckým pověřen ochranou Pasova a vévody Ruprechta z Bergu. V červenci 1392 odjel na pozvání polského krále Vladislava Jagella do Krakova. Konec listopadu však už trávil v Olomouci, kde potvrdil markraběti Joštovi splátku 200 kop grošů pražských. Koncem roku 1392 a v první polovině roku 1393 panovalo již mezi bratry Joštem a Prokopem napětí, ze kterého se vyvinula válka. Na začátku srpna 1393 se obě strany pokoušely uzavřít příměří, což vyplývá z textu listiny Jošta Lucemburského, kterou vydal 4. srpna 1393, a kde slibuje, že se za čtyři týdny sejde s bratrem Prokopem a projednají náhrady za všechny škody, které mu způsobil. Ke smíru však nedošlo. Dne 4. února 1394 Prokop prohlásil, že bude respektovat usnesení smírčích soudců, kterými byli ustanoveni míšeňský markrabě Vilém a norimberský purkrabí Fridrich. Válka mezi Prokopem a Joštem nebyla jen sporem mezi bratry, ale byla součástí mnohem většího konfliktu. Prokopa podporoval kromě Václava IV. také vévoda Jan Zhořelecký a polský král Vladislav Jagello. Na straně Jošta stál zejména uherský král Zikmund a rakouský vévoda Albrecht III. V říši sílily tendence sesadit římského krále Václava IV. Velký zájem na tom měli především Habsburkové. Po zajetí Václava IV. v roce 1394 pomáhal Prokop Janu Zhořeleckému organizovat vojenské akce na jeho osvobození. Na začátku června společně získali královské hrady Karlštejn, Křivoklát a Žebrák. Další zpráva o Prokopových aktivitách pochází z 30. listopadu 1394, kdy v Podštátu vydal listinu, kterou potvrzuje městu jeho stará práva a udělil nová privilegia. Jedním z důvodů, proč k válce mezi markrabaty došlo je, že Jošt chtěl připravit Prokopa o nástupnické právo v Braniborech, což Jošt oznámil v listině vydané 1. června 1395 v Děčíně. Během roku 1395 byl Prokop ve stálém kontaktu s králem Vladislavem Jagellem. Vypjatá situace mezi bratry se na podzim roku 1395 pomalu uklidňovala. 6. února 1396 zbavil Jošt litovelské měšťany přísahy, kterou mu složili, a nařídil jim holdovat markraběti Prokopovi, čímž Prokop získal zpět svůj majetek. Boje mezi bratry prozatím skončily. Zároveň se uklidnila situace i v Čechách. Prokop byl relátorem listiny, která byla vydána 11. března 1396 českým králem Václavem IV. a uherským králem Zikmundem, a která zajišťovala bezpečnou cestu do hlavního města pro příslušníky panské jednoty. 27. března 1396 vystupoval opět jako relátor v listině, kterou vydal Václav IV., a která byla určená pro všechna říšská města, a uděluje právo norimberskému purkrabímu Fridrichovi a jeho synům Janovi a Fridrichovi zrušit všechny dlužné či zástavní úpisy Židů. Začátkem prosince 1396 se Prokop zúčastnil sjezdu v Olomouci, kde se projednával připravovaný zemský mír. Definitivní ustanovení landfrýdu bylo potvrzeno Prokopem, Joštem, olomouckým biskupem Mikulášem z Riesenburku a dalšími více jak padesáti moravskými pány z předních šlechtických rodů. Na začátku roku 1397 podnikl se svými vojsky a spojencem knížetem Vladislavem Opolským válečnou výpravu do Uher. Na konci měsíce ledna dobyl hrad Likavu, samotný Liptov a pravděpodobně Liptovský hrádek, které patřily uherskému králi Zikmundovi. 8. května 1397 však již vydává listinu na svých statcích v Kojetíně, ve kterém potvrzuje prodej vsi Hrubčice, Loučka, Sušice a Radslavice kapitule v Olomouci. Od konce léta 1397 do konce srpna 1398, vykonával Prokop opět funkce hejtmana českého království. Vztahy mezi markrabětem Prokopem a uherským králem Zikmundem byly i nadále dobré, neboť Prokop půjčil Zikmundovi 7 000 kop pražských grošů. Prokop si však i přes dobré vztahy s Václavem IV. ponechával otevřená zadní vrátka pro případ nutnosti, což potvrzuje jeho jednání s míšeňským markrabětem Vilémem, se kterým uzavřel 23. května 1398 dohodu o společné spolupráci a pomoci. 13. června 1398 se zúčastnil dvorského soudu. 5. listopadu 1398 odměnil Václav IV. Prokopa za jeho dosavadní služby 10 000 kop pražských grošů zástavou na doživotí hrady Bezděz, Potštejn a vsí Albrechtice s veškerým příslušenstvím. Na podzim roku 1398 byl také pověřen řešením následků útoku na město a hrad Priebus. Další válka mezi Joštem a Prokopem propukla začátkem roku 1399, kdy Prokop zabral majetek, který patřil k olomouckému biskupství. Ve dnech 16. - 20. února 1399 byly shromážděny všechny stížnosti na uzurpování majetku ze strany služebníků markraběte Prokopa, kteří byli vyzváni, aby všechny škody do šesti dnů napravili, jinak že budou exkomunikováni. Na Prokopově straně stáli také páni z Lipé, Albrecht Bítovský z Lichtenburka a Zikmund z Křižanova. Situace v té době byla kritická nejen na Moravě, ale i v Čechách a v Německu, kde opět začala sílit opozice proti králi Václavovi IV. Král proto povolal Prokopa do Prahy, opět jako hejtmana české země. 15. června 1399 bylo v Praze mezi panskou jednotou a králem uzavřeno příměří. Někdy na přelomu července a srpna 1399 zaútočil uherský král Zikmund na Prokopovy statky v Uhrách, které byly po tvrdých bojích dobyty. Jednalo se o Liptov, Likavu a Liptovský hrádek. Na přelomu roku 1399 a 1400 vstoupilo vojsko uherského krále na Moravu. 1. ledna 1400 vydal Zikmund listinu, ve které mu olomouckému biskupovi zastavil hrad Hukvaldy a Šostýn a města Moravská Ostrava, Příbor, Brušperk, Osoblaha, Ketř a Libava, která však byla majetkem Prokopa, proto je bylo nutné dobýt násilím zpět. 18. ledna 1400 uzavřeli uherský král Zikmund, moravský markrabě Jošt, litomyšlský biskup Jan a další pánové spolek proti markraběti Prokopovi. Během jara roku 1400 došlo k neúspěšným pokusům o ukončení válek na Moravě. Na jaře roku 1401 pobýval markrabě Prokop opět u královského dvora v Praze. Dne 19. dubna 1401 vystupuje Prokop jako relátor ve Václavově listině. Dne 1. července 1401 vyjednával Prokop ve Waldemünchenu o smíru mezi novým římským králem a Václavem IV. se zástupci Ruprechta III. Falckého. Spojenectví markraběte Prokopa s králem Václavem IV. však nebylo moc pevné, protože Prokop se rozhodl přejít do služeb Ruprechta III. Příměří se mu však dojednat povedlo. Tento přechod do služeb Ruprechta byl však jen krátkodobý. V únoru 1402 se Prokop účastnil schůzky v Hradci Králové, na které Václav IV. udělil Zikmundovi rozsáhlé kompetence v rámci českého království a také jej potvrdil ve funkci říšského vikáře. V dohodě byla také zahrnuta osoba markraběte Prokopa. Podle ní se měl vzdát všech svých statků ve prospěch českého panovníka a za to měl obdržet zástavu za 40 000 kop pražských grošů svídnicko-javorské knížectví se vším příslušenstvím. Na veškerém majetku mohl zapsat komukoliv 10 000 kop grošů. V případě, že by se ještě oženil, mohl tuto částku darovat věnem své manželce nebo dětem. 19. - 20. února 1402 se pokusili Prokopovi stoupenci zmocnit Jihlavy. Zda se markrabě Prokop odmítal vzdát svých statků, požadoval změnu dohody nebo se postavil na stranu Václava IV., pro kterého nebyly podmínky úmluvy výhodné, to není jisté. Jisté však je, že uherský král Zikmund tvrdě zakročil jak proti Prokopovi, tak proti Václavovi IV. 6. června 1402 Prokop zastavil hrad Bezděz za 1000 kop grošů Havlovi ze Zvířetic. Ale to už oblehla hrad armáda krále Zikmunda, který vyzval Prokopa k jednání a dokonce mu vystavil glejt, který mu měl zaručit svobodný odchod. Prokop však byl po příchodu na jednání zajat a odvezen do Prahy. Na obranu Václava IV. i Prokopa se postavil markrabě Jošt. Na konci dubna 1405 jménem svým i krále Václava IV. uzavřel se Zikmundem mír a markrabě Prokop byl propuštěn z vězení v Bratislavě. Prokop se po třech letech věznění vrátil na Moravu. 7. června 1405 ještě věnoval svému pronotáři Vavřincovi z Hranic, který byl také farářem v Bzenci, a jeho bratru Janu fojtství v Kralicích. 15. června 1405 pak daroval konventu kartuziánského kláštera u Dolan statky, které náležely k hradu Tepenci. Prokopův zdravotní stav se však začal rychle zhoršovat, proto se uchýlil do kartuziánského kláštera v Králově Poli, kde 24. září roku 1405 zemřel, a kde byl také pohřben. Zajímavostí je, že markrabě Prokop měl nemanželského syna jménem Jiří, který později vstoupil do kláštera benediktinů v Monte Cassinu a zemřel v Augsburku v roce 1457. Jméno matky je neznámé.