Albrechtice u Kutné Hory a
ALBRECHTICE U KUTNÉ HORY
VES
Ves Albrechtice leží 9 km jihozápadně od Kutné Hory, necelou hodinu od Malešova, na pravém břehu Košického potoka. Jméno získaly Albrechtice po svém zakladateli Albrechtovi. Obyvatelé Albrechtic se živili jako nádeníci u okolních statkářů. Poprvé jsou zmiňovány v roce 1316. V roce 1318 již pravděpodobně patřily pod panství Malešov. Zde se jako majitel objevuje Zdislav z Malešova, který také používal predikát z Leštiny. Kolem roku 1350 buď Zdeněk nebo jeho synové malešovský statek, městečko Malešov i s hradem a vesnicemi, mezi které patřily i Albrechtice, prodali Purkartovi z Maidburgu. Ten celé panství v roce 1359 odprodal sedleckému klášteru za 2 000 kop grošů českých. Klášter si však malešovské panství ve vlastnictví dlouho neponechal, již roku 1364 je odprodal Kuklínovi Ruthardovi, což potvrzují listiny císaře Karla IV. Po něm vlastnil malešovské panství jeho syn Václav Ruthard z Malešova. Po jeho smrti v roce 1411 jeho synové panství prodávají. V letech 1411 - 1417 je jako držitel zapsán Martin Kladný z Těchlovic. Kolem roku 1424 je vlastníkem malešovského panství Zbyněk z Křešic. Po jeho smrti zastavil císař Zikmund panství vdově Elišce a synům Mikuláši, Zbyňkovi a Hynkovi z Křešic za 1000 kop grošů. Potom se dostal Malešov do vlastnictví Ondřeji Keřskému z Římovic, který v roce 1440 převedl panství Beneši z Hustiřan a Mokrovous. Po jeho smrti dědí panství Malešov jeho syn Jiřík, který jej okolo roku 1515 prodává Jiříkovi Hášovi z Újezda za 3 500 kop grošů českých. V roce 1535 formálně předal Jiřík malešovské panství své jediné dceři Mandaléně a v poslední vůli z 24. června 1539 jí ustanovil dědičkou společně s jejím manželem Janem Salavou z Lípy. Ten však zemřel v roce 1561 a Mandaléna z Újezda se stala jedinou majitelkou panství. V roce 1562 jej předala svému strýci Janu staršímu Salavovi z Lípy. Po jeho smrti synové Bořek, Matěj, Zdeněk, Vilém a Petr Salavové z Lípy panství 18. května 1576 prodali za 15 000 kop grošů českých Jiříkovi Voděradskému z Hrušova a Dobřeni. Ten byl 20. října 1580 pro lichvu a podvody v Praze popraven a panství mu bylo císařem zkonfiskováno. Poté malešovské panství spravovali pověření správci. Jako první byl správou pověřen královský úředník Mikuláš Náchodský z Babího, po jeho smrti v roce 1593 pak úřad zastával Jan Lvovický ze Lvovic a asi roku 1598 následoval Martin Vilheim z Vustenova. V roce 1608 zde zastával funkci královského hejtmana Hanibal z Valdštejna. V roce 1615 byl pověřen správou panství Matyáš Násadnický z Valtinova a v roce 1616 pak kolínský hejtman Šebestian Rejšvický z Freifeldu, který jej připojil ke kolínskému panství. V roce 1620 bylo malešovské panství postoupeno do užívání bratrům Malovcům z Malovic, jako náhrada za hlubocké panství, které poplenila císařská vojska. Ti jej však drželi jen velmi krátce, protože jim byl veškerý majetek konfiskován za účast na stavovském povstání a malešovské panství bylo prodáno Kristiánu Adršpachovi Berkovi z Dubé, kterému bylo v roce 1623 zkonfiskováno a ještě téhož roku zastaveno Elišce Žerotínské z Valdštejna. V roce 1631 jej Eliška získává do dědičného držení pro sebe a své potomky. V té době panství zahrnovalo zámek a městys Malešov s vesnicemi Bílejov, Březová, Týniště, Polanka, Bykaň, Albrechtice s podacím v Bykani a Košicích, mlýny u Malešovic a na Bojištích, Bahno a Krasoňovičky, Tucholtice, Vitice, Mezholezy, poplužní dvory i s poplužím, louky, role, lesy, rybníky, řeku, panské krčmy a pivovar. Celková cena panství byla vyčíslena na 63 500 kop míšeňských. Po smrti Elišky v roce 1632 zdědila malešovské panství její dcera Magdaléna Kateřina ze Žerotína po smrti Magdalény Kateřiny v roce 1645 získává celé panství její manžel Jindřich Volf Berka z Dubé. V době jeho smrti byli synové František Karel a František Antonín ještě nezletilí, proto za ně panství spravovala jeho druhá manželka Eleonora Marie rozená Popelová z Lobkovic, která jim dělala poručníka. Po dosažení plnoletosti získal malešovské panství starší František Karel, který však zemřel již v roce 1663, a tak malešovské panství opět spravovala za Františka Antonína, který jej zdědil, jeho matka. František Karel však zanechal panství velmi zadlužené a proto je poručnická správa prodala 23. června 1666 říšskému hraběti Janu Šporkovi za 114 000 rýnských. Jan Špork zemřel 16. srpna 1679 a své statky odkázal svým v té době nezletilým synům. Po dosažení zletilosti získal malešovské panství František Antonín Špork. V držení jej měl jen krátce, po patnácti letech, ho 20. června 1699 prodal hraběti Františku Antonínu Halleweilovi, pánu na Pyšelech, Křivsoudově, Čechticích a Jeníkově za 280 000 rýnských. Hrabě František Antonín Halleweil prodal malešovské panství po jedenácti letech 20. října 1710 kanovníku Johannu Franzi Karlovi, svobodnému pánu z Osteinu za 400 000 rýnských a ten je předal 11. října 1717 svému synovci Johannu Franzi Heinrichu Karlovi z Osteinu. Dne 4. prosince 1725 prodal Malešov Karlu Joachymovi hraběti z Brédy za 600 000 rýnských a 500 kremnických dukátů klíčného. Za jeho vedení malešovské panství skončilo v rukách jeho věřitelů. Protože pan Johann Franz Heinrich Karl z Osteinu měl na malešovském panství ještě dluh 139 857 rýnských, které mu hrabě z Brédy nezaplatil, byly statky odevzdány dne 14. února 1744 zástupcům nezletilého syna Johanna Friedricha Karla Maxmiliana, Ignáci z Klenového a jeho strýci Johannu Fridrichovi Karlu z Osteinu. Johan Friedrich Karl Maxmilian von Ostein odkázal panství svému synovci Friedrichu Karlu Antonovi, svobodnému pánu von Dalberg, ten zemřel 22. listopadu 1814 bezdětný a jeho dědicem se stal jeho bratr Karl Anton Maxmilian von Dalberg, který však zdědil pouze majetek, ale ne již jméno a erb Osteinů. Po smrti svého otce 20. března 1859 Karla Antona Maxmiliana von Dalberg se dědicem stává Friedrich Ferdinand Franz Egbert von Dalberg, po něm v roce 1908 malešovské panství zdědil jeho starší syn Karl Heribert von Dalberg. Ten však neměl mužského potomka, pouze tři dcery Marii Josefinu, Marii Gabrielu a Marii Annu, z nichž dvě starší se nedožily dospělosti, proto panství zdědila nejmladší Marie – Anna, svobodná paní von und zu Dalgberg. Ta se provdala za prince Franze Emanuela Konstantina zu Salm-Salm a tím se Malešov dostal do držení rodu Salm-Salmů. V dubnu 1945 uprchl Franz Emanule Konstantin zu Salm-Salm s celou rodinou do Německa. Na Salm-salmovský majetek se vzhledem k jejich německé národnosti vztahovaly tzv. Benešovy dekrety, proto byl zkonfiskován a zestátněn. Celé malešovské panství bylo rozděleno mezi nové vlastníky, kterými byli převážně bývalý majitele statků.
TVRZ ALBRECHTICE
Na celém území malešovského panství byly od středověku tvrze a zámky. Některé se zachovaly a některé zanikly. Mezi ty zaniklé patří i tvrz Albrechtice. Ta se nacházela na vyvýšeném místě osady. Byla ohrazena náspem, příkopem a rybníčkem. V roce 1316 zde sídlil Diviš z Mančic, v letech 1398 – 1402 Svach z Albrechtic. Od roku 1450 byla v držení Jana Tyništky z Tyniště. Zdejší tvrz není v pramenech zmiňována, ale její existenci potvrzuje okrouhlé tvrziště u bývalého albrechtického dvora, kterému se říkalo Starý dvůr. Tvrziště bylo v roce 1874 popsáno Františkem Josefem Benešem v Památkách archeologických. Na počátku 20. století byly zbytky tvrze rozvezeny.
Vlastníci
Diviš z Mančic používal přídomek podle obce Mančice nebo také Kozí Mančice, což je obec 12 km jihozápadně od Kutné Hory, kterou v roce 1316 vlastnil.
Svach z Albrechtic
Jan Tyništko z Tyniště byl účastníkem krajského sjezdu v Čáslavi, který se konal 17. 3. 1440.
Zdislav z Malešova též z Leštiny jeden z předků Bohdaneckých z Hodkova. Měl syna Zdeňka.
Zdeněk z Malešova byl synem Zdislava z Malešova. Měl syny Radoslava, Alberta, Onše a Jana, kteří se psali stejně jako on z Malešova.
Rod Maidburg je starý rod, který pochází z Rakouska. Již ve 13. století se objevil na moravsko-rakouském pomezí a používal přídomek z Hardeka a Retsu. Jedna větev rodu užívala titul podle Dívčího hradu (Magdeburg) severně od Mikulova. Rod držel statky na Moravě i v Čechách. Přímím předkem rodu z Maidburgu byl Pertold hrabě z Devina, který Hardeg vyženil a v roce 1278 jej obdržel v léno. Potomci jeho se psali purkrabě z Magdeburka a hrabě z Hardeka.
Purkart z Maidburgu se objevuje v roce 1349 jako pán na Mohelně, v roce 1351 koupil Želetice, ale později oboje prodal. Od roku 1361 zastával funkci hofmistra na císařském dvoře Karla IV., který mu již v roce 1360 udělil landfojství alsaské. Se svou manželkou Gyzlou měl syna Jana, který se stal hofmistrem královského dvora.
Cisterciácký klášter v Sedlci byl založen v letech 1142 – 1143 velmožem Miroslavem jako první svého řádu v českých zemích. Po smrti Přemysla Otakara II. se klášter dostal do velmi tíživé situace a dokonce se uvažovalo o jeho zrušení. K tomu nakonec nedošlo. V letech 1282 – 1283 byl do čela postaven opat Heidenreich, který patřil k předním rádcům a důvěrníkům krále Václava II. Za něho klášter zažil dobu svého největšího rozkvětu i velké stavební aktivity, což bylo způsobeno velkým vzrůstem těžby stříbrné rudy na území, které mu náleželo. I po vymření přemyslovské dynastie zasahoval opat Heidenreich výrazně do politického dění v zemi. Zemřel 23. října 1320, poté co se v červenci téhož roku vzdal svého úřadu. Za vlády Jana Lucemburského byl klášter zatížen půjčkami svému králi a jeho finanční situace donutila mnichy k rozptýlení konventu. Nepomohla ani finanční pomoc Karla IV. a poté jeho syna Václava IV. 24. dubna 1421 byl klášter dobyt a vypálen husitskými vojsky. K postupné obnově došlo až po roce 1454. V té době se zde usídlilo pár mnichů. Finanční situace se zlepšila až koncem 17. století, v roce 1783 byl však klášter císařským dekretem zrušen.
Ruthardové je německý patricijský rod, typický příklad měšťanské rodiny, která měla velký kapitál, jenž jí dopomohl k rytířskému titulu. Prvním známým příslušníkem rodu byl Ruthard, po kterém je celý rod nazýván. Ten měl dva syny Mikuláše Albrechta a Kunráta, kteří se zapsali do dějin společně se třemi nejpřednějšími měšťany Prahy nočním přepadením sedleckého kláštera, kde 15. února 1309 zajali přední české pány v čele s Jindřichem z Lipé, čímž si chtěli vymoci sňatky mezi svými rodinami a šlechtickými rody a proniknout tak do řad české šlechty. Posledním významným příslušníkem rodu byl Mikuláš Ruthard z Malešova, který působil jako rybníkář na novobystřickém panství pánů Krajířů z Krajku a později i u Rožmberků. Byl také posledním, který na svém počátku ovlivňoval zemskou politiku Českého království. Zemřel v roce 1576.
Kuklín (Kunclin) Ruthard byl měšťanem z Kutné Hory. Po koupi malešovského panství začal používat přídomek podle tvrze Malešov, kde sídlil, „z Malešova“. Tento významný pozemkový majetek byl prvním mimo obvod královského města Kutné Hory, který byl zapsán do Desek zemských. Měl podací farního kostela v Košicích. Měl syna Václava. Zemřel rokem 1412.
Václav Ruthard z Malešova zemřel před rokem 1412. Byl synem Kuclína Rutharda. Za manželku si vzal Annu vdovu po Mikšíkovi ze Svojšic. Z manželství se narodili dva synové Petr a Mikuláš.
Petr Ruthard z Malešova syn Václava Rutharda z Malešova a bratr Mikuláše Rutharda z Malešova.
Mikuláš Ruthard z Malešova syn Václava Rutharda z Malešova a bratr Petra Rutharda z Malešova.
Martin Kladný z Těchlovic po zakoupení malešovského panství začal používat přídomek z Malešova. Jako svému velkému oblíbenci mu na koupi Malešova zapůjčil peníze římský a český král Václav IV. Zato mu však musel Martin slíbit otevřenou tvrz proti jeho nepřátelům a službu se šesti koňmi, též mu musel zaručit zpětný výkup zakoupené tvrze. Na dvoře Václava IV. zastával úřad královského komorníka. Původně vlastnil hrad Vrabinec, který po koupi Malešova pravděpodobně prodal Mikuláši z Lobkovic. Kromě půjčky na tvrz Malešov mu král Václav IV. daroval 15. dubna 1413 hrad Most (ve městě Most), dal si však podmínku, že hrad nesmí prodat žádnému cizinci. V letech 1411, 1414 a 1417 je Martin zmiňován jako patron kostelů v Košicích a Bykáni. Za husitských válek byl zprvu proti Husitům. Na podzim 1421 hájil tvrz Malešov proti Pražanům. Snažil se tím hájit zájmy Kutné Hory při obsazení funkce mincmistra. 19. listopadu, po pěti dnech dobývání, se on i jeho posádka vzdali. Poté se přidal na stranu Husitů a díky tomu mu panství bylo ponecháno.
Zbyněk z Křešic se oženil s Eliškou neznámého rodu a s ní měl tři syny Mikuláše, Hynka a Zbyňka.
Ondřej Keřský z Římovic byl českým šlechticem a pověstným táborským hejtmanem. V letech 1428 – 1434 byl vrchním hejtmanem táborské obce. V roce 1433 byl mezi husitským poselstvem v Basileji, kde se měl smluvit mír s císařem Zikmundem. Spolu s Prokopem Velikým a Mikulášem z Padařova hájil Nové město proti Staroměstským a panské straně. V bitvě u Lipan 30. května 1434 vedl spolu s vrchním hejtmanem táborských Zikmundem z Vranova a vrchním velitelem sirotčího vojska Janem Čapkem ze Sán radikální husity, proti koalici umírněných kališníků a katolíků pod vedením hejtmana Diviše Bořka z Miletínka. Po porážce jejich vojsk se mu podařilo uniknout do opevněného Kolína. Po smrti Zikmunda stál na straně, která neuznávala volbu Albrechta za českého krále, a na protest obsadil násilně Paběnice a Červené Janovice a vyjížděl z nich na loupežné nájezdy do okolí. V roce 1440 se zúčastnil Čáslavského zemského sněmu, kde se jednalo o smíření mezi stranami, ale odjel odtud ze strachu před trestem za své loupežné nájezdy. V roce 1446 vedl spor proti svému bývalému spojenci Bedřichu ze Strážnice, v bitvě na Červených Janovicích byl obklíčen a zajat vojenskou hotovostí Čáslavského kraje. 22. července 1446 byl popraven pro rušení zemského míru v Čáslavi.
Beneš z Hustiřan a Mokrovous později přijal přídomek z Malešova. Byl synem Bavora, po kterém zdědil kolem roku 1420 tvrz Mokrovousy. Je znám jako významný bojovník v husitských válkách na kališnické straně, patřil mezi orebity. V roce 1433 byl mezi husitským poselstvem v Basileji, kde se měl smluvit mír s císařem Zikmundem. V roce 1434 se na straně panské jednoty zúčastnil bitvy u Lipan. Poté se vrátil na Malešov, kde poklidně žil až do smrti svého přítele Jana Roháče z Dubé. 28. září 1437 vypověděl císaři Zikmundovi válku. Po jeho smrti se přidal na stranu požadující za krále polského prince Kazimíra. Na základě poslední vůle císaře Zikmunda byl však zvolen králem jeho zeť Albrecht Habsburský. Po jeho smrti 27. října 1439 se Beneš z Hustiřan společně s Koldou z Náchoda a Bedřichem ze Strážnice pokusili zmocnit města Prahy, což se jim v roce 1440 málem povedlo. Po tomto nepovedeném pokusu se opět usadil na svých statcích až do roku 1443, kdy začaly rozbroje mezi ním a Haškem z Valdštejna a na Veliši. Beneš z Hustiřan dobyl hrad Veliš a zajal na něm Haška z Valdštejna, kterého pak uvěznil na mokrovouské tvrzi. V roce 1452 se účastnil volby Jiřího z Poděbrad za zemské správce. V březnu 1454 se zúčastnil zemského sněmu, kde pronesl výbornou řeč na obhajobu českého utrakvizmu a jednoznačně se postavil za Jiřího z Poděbrad. Vyslovil zde také přesvědčení, že je nutné potvrdit Jana Rokycanu jako arcibiskupa. Byl ženat s Dorotou z Úblic, dcerou Mikeše z Úblic, který zemřel v roce 1423 v bitvě u Hořic, kde bojoval proti Žižkovi, a tím se dostala do držení Beneše úblická tvrz, kterou držel v letech 1423 – 1448. Z manželství s Dorotou se mu narodil syn Jiřík. Zemřel někdy po roce 1464. Jeho statky Malešov a Mokrovousy zdědili jeho synové Jiří a Bavor, kdy Jiří dostal Malešov a Bavor Mokrovousy.
Jiří z Hustířan a z Malešova byl synem Beneše z Hustířan a Mokrovous a Doroty z Úblic. Patřil mezi nejhorlivější přívržence krále Matyáše uherského. Po smrti krále Jiřího z Poděbrad 22. března 1471 usedl na trůn polský princ Vladislav Jagellonský. Ten roku 1472 vyslal nejvyššího purkrabího Jana Jence z Janovic, aby přivedl k poslušnosti odbojné hrady a města. Mezi ně patřil i Malešov. Jenec přinutil roku 1472 Jiříka, aby se vzdal, což on také udělal, protože nemohl vzdorovat královskému vojsku. Od té doby se stal věrným služebníkem krále Vladislava. Roku 1477 se s ním zúčastnil výpravy do Rakous. Jiřík na svém panství budoval rybníky nejen pro chov ryb, ale také je za úplatu jednotlivě vypouštěl pro pohon hutí v Kutné Hoře. Když se dostal kvůli tomu do sporu s Kutnou Horou, král se Jiříka v této při 26. března 1477 zastal, za jeho věrné služby. Jiřík se oženil s Kateřinou z Dubé, se kterou měl pouze dvě dcery, Saloménu a Elišku s nimiž po přeslici vymírá Benešova větev potomstva. Na Malešově se připomíná ještě v roce 1502. Další zmínka je až z roku 1525 kdy prodává malešovské zboží Jiřímu Hášovi z Újezda.
Hášové z Újezda byl český vladycký rod, který pocházel z Kolína. Jejich předek se jmenoval Háša a podle něj se nazývá celý rod. Jeho syn Jiří Háša se již roku 1518 píše z Újezda. V 16. století vlastnili v Polabí Malešov, Konarovice, Křesetice. V 16. století Hášové z Újezda zchudli a jejich osudy se z pramenů úplně vytratily.
Jiří Háša z Újezda byl synem Háši. Oženil se s Magdalenou Salavovou z Lípy, která mu přinesla jako věno Křesetice. Z manželství se narodila jediná dcera Mandaléna, kterou provdal za Jana staršího Salavu z Lípy. Zemřel v roce 1540.
Mandaléna z Újezda dcera Jiřího Hášy z Újezda a Magdaleny Salavové z Lípy. Provdala se za Jana staršího Salavu z Lípy, který zemřel roku 1575. Z manželství se narodilo pět synů Bořek, Matěj, Zdeněk, Vilém a Petr.
Voděradští z Hrušova tato stará česká vladycká rodina pocházela ze vsi Hrušova, která leží nedaleko Mladé Boleslavi. Díky Mikuláši z Hrušova získávají okolo roku 1440 Voděrady a od té doby se nazývají Voděradští z Hrušova. Rod držel statky hlavně na Kolínsku a Kutnohorsku – Libodřice, Mlékovice, Ratiboř, Dobřeň, Malešov, Suchdol atd. V roce 1621 zemřel poslední mužský potomek – Bohuslav Voděradský z Hrušova. Jeho dcera Polyxena se vdala na Ottu z Donína. Zemřela v roce 1643 v Drážďanech, kam emigrovali.
Jiří Voděradský z Hrušova pocházel z vladycké rodiny z Hrušova u Mladé Boleslavi. Zdědil velký majetek, který dokázal ještě rozšířit, a to především půjčkami na vysoký úrok, tedy lichvou. To se však nelíbilo ani jeho přátelům natož věřitelům. V polovině 16. století totiž český zemský sněm vydal závazná pravidla úvěrových styků, která mimo jiné ukládala výši úrokové míry křesťanského úvěru maximálně 6%. Tato pravidla však Jiří Voděradský nedodržoval, a tak byl na podzim roku 1580 na rozkaz císaře zatčen a postaven před zemský soud, kde se za lichvu zpovídal. 15. října 1580 byl shledán vinným a odsouzen ke ztrátě hrdla i majetku a 20. října 1580 popraven. Většina jeho majetku byla zkonfiskována císařskou komorou. Zbytek přešel na jeho nezletilé děti. Rytíř Jiří Vodňanský byl ženatý s Annou z Dobřenic a spolu měli syny Jana, Heinricha, Václava a Bohuslava (Bohuše). Bohuslav zemřel v roce 1612, a protože byl posledním mužským potomkem, rod jím vymírá po meči.
Kristián Adršpach Berka z Dubé přijal přídomek Berka po svém strýci. Byl posledním potomkem rodu Adršpachů z Dubé. Jako osoba panského rodu se v roce 1620 stal plnomocníkem sedmihradského knížete Gábora Bethlena. Po bitvě na Bílé hoře emigroval a jeho majetek mu byl v roce 1623 zkonfiskován.
Eliška Žerotínská z Valdštejna byla dcerou Václava Štěpanického z Valdštejna a Elišky z Martinic z lomnické větve rodu Valdštejnů. Dochovala se jediná listina o působení Elišky na lomnickém panství. Pochází z 15. dubna 1630 a Eliška v ní potvrzuje lomnickým jejich dřívější privilegia na solný obchod, Bratrstvo literátů a osvobození polí v okolí vsi Sopíkova. Téhož roku Eliška a její sestry prodaly panství svému příbuznému Albrechtovi z Valdštejna. Roku 1598 se provdala za Kašpara Melichara ze Žerotína a na Nových Dvorech, majitele novodvorského panství (Nové Dvory u Kutné Hory). Ten jí věnoval 10 000 kop míšeňských grošů, které byly zapsány na novodvorském zboží. Kolem roku 1605 se manželům narodil syn Jan Diviš, který však ve dvou letech zemřel. Poté se jim narodily dvě dcery Eliška Polyxena, která byla vychovávána jezuity a Eliška jí odkázala panství Nové Dvory, a Kateřina Mandaléna, která se provdala za Volfa Berku z Dubé a na Jablonném a zdědila panství Malešov. Po smrti rodičů společně zdědily zároveň veškerý zbývající majetek, protože 21. července 1628 prodal Kašpar Melichar veškerý svůj majetek manželce Elišce z Valdštejna za 70 000 grošů míšeňských. Důvodem bylo, že odmítl, na rozdíl od své manželky, konvertovat ke katolické víře. Roku 1630 vyplatila konfiskační komise Elišce Žerotínské přes 2000 grošů míšeňských. Zápisem v zemských deskách se všemi právy je převedla Kateřina Lukavská z Přerubenic v pátek 24. června roku 1625. Eliška a Kašpar Melichar zemřeli ve stejný den 20. dubna 1632.
Mandaléna Kateřina ze Žerotína byla dcerou Elišky Žerotínské z Valdštejna a Kašpara Melichara ze Žerotína. Provdala se za Jindřicha Volfa Berku z Dubé. Zdědila panství Malešov.
Jindřich Volf Berka z Dubé byl hejtmanem Nového Města pražského, v roce 1634 zastával úřad místodržícího a vrchního regenta královských komorních panství. V roce 1640 pak byl dvorským sudím a inspektorem královských panství v Čechách a od roku 1645 prezident české komory. 15. července 1637 byl povýšen do stavu říšských hrabat a přijal přídomek Hovora z Dubé a z Lipého. Jindřich Volf se dvakrát oženil. Jeho první manželkou se stala Mandaléna Kateřina ze Žerotína, se kterou měl syna Františka Karla, druhou manželkou byla Eleonora Marie rozená Popelová z Lobkovic. S ní měl syna Františka Antonína (*1635/1649 - +24. dubna 1706), který byl posledním potomkem starého rodu Berků z Dubé.
Eleonora Marie Berková z Dubé rozená Popelová z Lobkovic se narodila okolo roku 1615 zemřela 22. října 1681. Byla dvakrát vdaná. Jejím prvním manželem se stal Jindřich Volf Berka z Dubé, s nímž měla syna Františka Antonína (*1635/1649 - + 24. dubna 1706), který byl posledním potomkem starého rodu Berků z Dubé, a tři dcery Marii Terezii Eleonoru, která se stala abatyší kláštera voršilek na Hradčanech a zemřela v roce 1726, Elišku Barboru a Marii Kateřinu, o jejichž životech nic nevíme. Po smrti Jindřicha Volfa v roce 1640 se znovu 14. 9. 1658 provdala za Johanna Hartwiga Nostic-Rienecka. Z tohoto manželství se narodili dva synové Antonín Johann a mladší Wenzel Disider, a také dvě dcery. Eleonora Marie byla také fundátorkou kapucínského kláštera v Kolíně, na jehož stavbu přispěla částkou 7 500 florénů.
