HISTORIE KE KÁVĚ

ALBRECHTICE

https://mapy.cz/zakladni?source=ward&id=8153&ds=1&x=15.0654792&y=50.6074522&z=14

Albrechtice je malá vesnice, která je dnes součástí Pěnčína. Nachází se 1,5 km na sever od něj. Albrechtice a jejich okolí byly osídleny již v mladší době kamenné, což prokázal archeologický výzkum v roce 1901 provedený profesorem J. V. Šimákem, Karlem Buchtelou a řídícím učitelem K. Hrdinou. Od 6. století přicházejí do oblasti první Slované. V 9. a 10. století přecházejí zdejší hradiště do rukou Přemyslovců, u kterých se soustřeďuje veškerá moc, a stávají se správními centry rodícího se Českého státu. V roce 1981 byly v Albrechticích při zemních pracích, které probíhaly při stavbě usedlosti čp. 1, nalezeny železní lupy (struskové železo), kousky mazanice a uhlíčky, které pravděpodobně pocházely s pozdního středověku. První historické doklady o osídlení oblasti středního Pojizeří jsou z přelomu 12. a 13. století, kdy se začala zakládat nová města a postupně se začal osídlovat venkov. Díky tomu vzniklo během 12. století na severovýchodě Čech rozsáhlé ucelené panství Markvarticů, které se ve 13. století rozkládalo od Mladoboleslavska na sever k Jablonnému a na severovýchodě od Českodubska přes Turnovsko až do Podkrkonoší. V roce 1159 dostali Markvartici od krále Vladislava II. klášter Hradiště, jehož majetek sahal na severu až k Rychnovu, na západě k Mohelce, na jihu tvořily hranice vsi Rohozec a Daliměřice a dále svijanským obvodem zpět ke klášteru. Hospodářská správa jednotlivých obvodů byla vykonávána prostřednictvím dvorů. Později však byla větší část klášterního majetku za určitých podmínek rozdělena mezi poddané. Ti měli za povinnost odvádět dvakrát ročně peněžní dávky, naturální dávky a robotní povinnost.

Albrechtice bylo drobné vladycké panství na hranicích rozsáhlé markvartické državy. První zmínka o něm pochází ze 14. století, kdy je získal rod Tistů z Libštejna. 5. listopadu 1398 zastavil Václav IV. Oldřichu Tistovi Bezděz. Potštejn a Albrechtice. Později l Albrechtice získal Oldřichův syn Petr do trvalého držení a Tistové přijali přídomek z Albrechtic. První se takto psal v roce 1412 Petr Tista z Albrechtic. Tistové udržovali blízké vztahy s královským dvorem. V roce 1437 dostal Petr darem od krále Zikmunda poddané v několika vesnicích, čímž se panství Albrechtice rozšířilo. V 15. století vlastnili panství Petrovi synové Oldřich, Petr, Mikuláš a Bohuš. V roce 1520 však už vystupuje v listinách jako vlastník Purhart Novohradský z Kolovrat, který Albrechtice prodal Alšovi ze Sovince. Na počátku 16. století se albrechtické panství skládalo z tvrze a dvora v Albrechticích, vesnic Zásada, Slavíkov, Kamení, Svojkov, Radimovice, Sedlejovice s „lukami, porostlinami, vrbinami, luhy, kurmi, vejci, robotami, mlejny, které se nacházely v Slavíkově a Sedlejovcích, rybníky, haltéři aj.“  Po Alšovi zdědil panství jeho syn Jan. Ten je okolo roku 1548 prodal Kryštofu Kyjovi z Kyjova za 1 325 grošů. Po jeho smrti v roce 1573 vlastnil panství jeho syn Jan a po Janovi je v roce 1581 zdědil zase syn Adam. Po Adamovi se ujali panství jeho synové Jaroslav, Rudolf a Kryštof. Ti po porážce stavů na Bílé hoře odmítli konvertovat ke katolické víře a raději emigrovali. Předtím však svůj majetek za 16 000 kop míšeňských prodali 23. května 1628 Albrechtu z Valdštejna. Ten však nezaplatil celou částku a ponechal albrechtické panství jako frýdlantské léno rodu Kyjů. Za bratry panství spravovala jejich matka Anna Marie z Kyjova. V roce 1631 za saského vpádu se bratři na krátký čas vrátili a panství se jim podařilo vymanit z Valdštejnova područí. Tohoto nedovoleného návratu využil Albrecht z Valdštejna v roce 1633 k nyní již bezplatnému získání tohoto panství, jako pokutu za spáchaný čin. Po zavraždění Albrechta z Valdštejna v roce 1634 byly jeho statky zkonfiskovány a připadly císařské komoře, která albrechtické panství darovala za zásluhy plukovníku Danielovi Beygottovi z Reinerstadtu. V roce 1644 mu jej potvrdila dědičně. Ten panství vlastnil ještě v polovině 17. století. V té době bylo však již podle visitační komise z roku 1654 zpustlé. Zničené panství zdědily jeho nezletilé děti, kterým poručnici dělala jejich matka Eva Anna Nymisová. Protože její manžel zanechal velké dluhy, prodala Eva Anna 1. března 1669 albrechtické panství rytíři Vincentu de Lamotte z Frintroppu za 13 000 rýnských zlatých. Tehdy k panství patřily statek Albrechtice, Sychrov a Sedlice (Sedlejovice) s dvory poplužními a vesnicemi Kamení, Zásada pod rybníkem, Sedlovice a Slavíkov a další. Po jeho smrti zdědil albrechtickou část majetku prvorozený syn Jan Jakub. Ten centrum panství v roce 1690 přesídlil do Sychrova, kde si vybudoval nový jednopatrový panský dům. Celková obnova panství však postupovala velmi pomalu. Samotné Albrechtice přestaly být centrem panství, které však i nadále neslo jejich jméno. V roce 1697 byla k Albrechticím připojena ves Kamenice, které se třicetiletá válka nedotkla. V roce 1740 se rozhodl Ignác František, syn Jana Jakuba, albrechtické panství prodat hraběti Josefu z Valdštejna, který je připojil pod svijanské panství. V té době byla v Albrechticích jedna chalupa, ke které patřily pouhé tři strychy polí. Po čtyřech staletích tak ztratily Albrechtice samostatnost. V roce 1760 zdědil panství Emanuel Filibert. V druhé polovině 18. století se Albrechtice začaly pomalu rozrůstat. V roce 1790 už měly 23 chalup a bydlelo zde 167 obyvatel. V roce 1814 se svijanského majetku ujal František Adam z Valdštejna, který po čtyřech letech zrušil uvolnění, které zavedl Josef z Valdštejna v roce 1793, kdy se poddaní mohli vykoupit z robotní povinnosti. Těžké postavení poddaných se zlepšilo až v roce 1820, kdy svijanské panství přešlo do vlastnictví francouzského šlechtice Karla Alaina knížete Rohana. Éru feudálního společenského řádu ukončily zákony vydané v letech 1848 – 1849. Život obcí jako správních celků se změnil díky proměnám státní správy. Byla zavedena obecní samospráva, do které byli od roku 1850 voleni zástupci. Vnitřní problémy obce řešila obecní samospráva, v jejímž čele stál starosta. V té době Albrechtice připadly k obci Kamení. Na počátku sedmdesátých let 19. století bylo v Albrechticích 23 domů a žilo zde 154 obyvatel. V letech 1869 – 1950 byly osadou obce Kamení, od roku 1961 pak jako místní část příslušící k obci Pěnčín. V současné době je zde evidováno 25 adres a 33 trvale žijících obyvatel.

Tvrz

Tvrz je poprvé zmiňována v roce 1405, kdy Albrechtice vlastnil Oldřich Tista z Libštejna. Jeho potomci tvrz společně s panstvím drželi po celé 15. století. Pravděpodobně počátkem 16. století za držení Albrechtic rodem Kyjů z Kyjova tvrz vyhořela a její tehdejší majitelé Jaroslav, Rudolf a Kryštof si vystavěli novou rodovou tvrz v nedalekém Svojkově, dnešním Sychrově. 23. května 1628, kdy panství prodávali Albrechtu z Valdštejna, byla tvrz vedena již jako vyhořelá. Po tvrzi, která stávala na pozemcích dnešního domu čp. 1, se do dnešních dnů nedochovaly žádné stopy.

Nejpodrobnější popis je zaznamenán v Soupisu historických a uměleckých památek, které byly vydány v roce 1909 a jejichž autorem je J. V. Šimák: „Její městiště trvalo v základech při gruntu čp. 1 donedávna, sousedé však většinu kamene rozebrali. Na západ od cesty proti čp. 2 je plocha tvrziště prorostlá stromy, je obdélná, pravoúhlá, 16 m dlouhá, 20 m široká a výše nad okolí je 1 – 1,5 m. Při jižní straně je zvýšený základ okrajního podlouhlého stavení. Při západní straně je rovněž základ, a to úhelní kamenné zdi asi 1 m široké. Severní strana je skopaná v mělký svah, východní svah lze sledovat ještě 5 m jižně, poté se ztrácí. Rovnoběžně s tvrzištěm běží dole na sever a východ 9 m daleko, základy hradby silné na 3-4m v pravém úhlu asi 15 m na každé straně, dále pak přestávající. Pod tvrzištěm západním směrem jsou rozkopané základy menšího, snad věžového stavení a ještě níž na západ je zbytek náspu na okraji rokle.

Zámek

V letech 1669 – 1690 vybudoval Vincent Lamotte z Frintropu v Albrechticích vedle vyhořelé tvrze malý zámeček, který se však nikdy nestal panským sídlem, protože v té době byl Vincentovým hlavním sídlem Jesenný. V roce 1750 je již uváděný jako zpustlý. Stál na místě budovy čp. 2 a původně byl dvoukřídlý a jednopatrový. Podle Soupisu historických památek od J. V. Šimáka z roku 1909 vypadal takto: „Zbývá z něho jenom severní roh někdejšího západního průčelí a to v pouhém přízemí. Svrchní sešlé patro zrušil nynější majitel a nahradil jej krovem. Stavení pravoúhlé 16,5 m dlouhé, 8,15 m široké, k němuž se z jihu pojí nově zabudované stodoly, stáje a grunt č. 22 na starých základech průčelí. Kus k východní zdi vybíhající severně, svědčí, že zámek měl i křídlo severní, prý ještě o šedesát kroků dál, ale nikde nezůstaly stopy. Dveřmi prostého barokního ostění vejde se do nízké chodby s valeným stropem. Z ní vpravo nejdříve vedou schody do podkroví, dál vchod do chléva, jenž je nově přizděný, a nejdál jsou dveře do starého hlubokého sklepa. Zadní prosté dveře jsou do nového dřevěného přístěnku. Vlevo z chodby se vejde prostinkým vchodem do světnice, která je téměř čtvercová, o šířce 6 m a délce 6,2 m. Strop je mocná valená klenba o dvou polích s hlubokými výsečemi.

Vlastníci

Markvartici je jméno někdejšího starobylého rodu, který patří mezi nejstarší zakladatelské rody české a moravské šlechty. Protože ve 12. století nebyla používána příjmení, není možné s jistotou vytvořit rodovou posloupnost nejstarších Markvarticů. V roce 1159 je doložen nejstarší člen Markvart, podle kterého dostal celý rod jméno. Za své služby vládnoucímu rodu Přemyslovců získal rozsáhlé území v povodí řeky Jizery. Jeho potomci založili na tomto území mnoho hradů, měst a klášterů a rozdělili se na mnoho větví: z Března, z Dětenic, z Hruštic, z Lemberka, z Michalovic, z Ralska, z Polné, z Rohozce, z Rotštejna, z Valdštejna, z Vamberka, z Velešína a ze Zvířetic. Zprvu používali česká i německá jména, proto není jisté, zda byl rod původem ze Saska nebo částečně poněmčený. Na začátku 13. století nosili Markvartici v erbu lva (lvici), někdy ve skoku někdy kráčejícího. Jaké barvy měl, nevíme, protože jeho podoba je známá pouze z pečetí. Klenotem většiny Markvarticů bývala křídla. Od konce 13. století erb lva (lvice) v některých liniích rodů zcela zmizel.

Klášter Hradiště nad Jizerou byl pravděpodobně založen v roce 1145, někdy se uvádí i letopočet 1177. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1184. Zda byl založen benediktiny nebo cisterciáky nelze doložit. Jisté je, že vznikal za významné finanční pomoci rodu Markvarticů. V roce 1281 byl rozpuštěn konvent. Největší rána pro klášter přišla v roce 1420, kdy byl vypálen Orebity. Při tomto požáru shořela i bohatá klášterní knihovna. V roce 1556 zahájil Jiří Labouňský z Labouně na troskách kláštera stavbu renesančního zámku s malým pivovarem. V roce 1612 začal s rozšiřováním zámku Václav Budovec z Budova. Po bitvě na Bílé hoře přešel zámek do rukou Albrechta z Valdštejna. V roce 1852 byl zámek přestavěn rodem Waldstein-Wartenberg na pivovar. Pivovar je v bývalém klášteře dodnes. Vaří se zde pivo Klášter, které dostalo své jméno právě podle kláštera. V tomto roce také začaly archeologické průzkumy, které s přestávkami pokračovaly až do roku 1999.

Oldřich Tista z Libštejna se narodil v první polovině 14. století a zemřel v roce 1379. Pravděpodobně byl polské národnosti. V letech 1354 – 1371 zastával úřad purkrabího na hradě Bezděz. Po roce 1371 předal úřad svému synovi Oldřichovi a přebývat v Bělé po Bezdězem. Dozoroval výstavbu hraničního hradu Karlsfried v Žitavských horách a založil Velký rybník pod hradem Bezděz, který dokončil v roce 1366. Dnes se jmenuje Máchovo jezero. Okolo roku 1361 si vystavěl na skalnatém ostrohu nad Berounkou hrad Libštejn, podle kterého přijal svůj přídomek. Měl syna Oldřicha.

Oldřich Tista z Libštejna ml. Byl synem Oldřicha Tisty z Libštejna. Zastával stejně jako jeho otec úřad purkrabího na hradě Bezděz. 5.listopadu 1398 dostal od Václava IV. do zástavy hrad Bezděz, Potštejn a Albrechtice. Albrechtice získal později do trvalého držení. Měl syna Petra.

Petra Tista z Albrechtic získal v roce 1437 od Zikmunda 2 poddané v Daliměřicích, 1 poddaného ve Svojkově a po 4 poddaných v Lažanech, ve Vyskři a v Nudvojovicích. Byl prvním, kdo se psal s přídomkem „z Albrechtic“. Poprvé je takto zmiňován v roce 1412. Měl čtyři syyn Oldřicha, Petra, Mikuláše a Bohuše.

Odřich Tista z Albrechtice

Mikuláš Tista z Albrechtice

Petr Tista z Albrechtice

Bohuš Tista z Albrechtic