Ahníkov c
Z Martinic je staročeský panský rod. Svůj původ odvozuje od tvrze Martinice u Votic. První zmínky o nich se objevují počátkem 14. století. Počátkem 15. století koupil Markvart z Martinic Smečno. Jeho syn Bořita se stal v letech 1453 – 61 maršálkem krále Ladislava Pohrobka i Jiřího z Poděbrad. V 16. století se Martinicové rozdělili na dvě větve, okořskou, ta však brzy vymřela, a smečenskou. Z druhé větve nabyl největšího věhlasu Jaroslav Bořita.
Jaroslav Bořita z Martinic se narodil 6. ledna 1582 a zemřel 21. listopadu 1649. Studoval na katolických a jezuitských školách v Itálii. Byl zásadním odpůrcem a nepřítelem reformačních snah v české společnosti. Roku 1603 se stal královským radou, v letech 1609 – 1618 dvorským maršálkem, v letech 1617 – 1618 působil jako karlštejnský purkrabí a do konce svého života vykonával úřad místodržitele v Čechách. 23. května 1618 byl jedním ze tří úředníků, kteří byli vyhozeni z okna při třetí pražské defenestraci. Poté uprchl do Mnichova a do Pasova. Jeho majetek zabavily stavové. Po bitvě na Bílé hoře se vrátil a v roce 1621 byl povýšen do stavu říšských hrabat, obdržel titul smečenského vladaře, významné úřady v zemi a zaujímal čestné místo na sněmu. Svůj majetek více než ztrojnásobil. Roku 1633 získal i palatinát. Byl čtyřikrát ženatý. 28. února se oženil s Marií Eusebií ze Šternberka. Měli spolu deset dětí. Marie zemřela v roce 1634. Druhou manželkou se stala Eliška Marie z Vrtby (+1643), třetí pak Kateřina Lidmila Talackovna z Ještětic (+1649) a čtvrtou Aléna Barbora Kostomlatská z Vřesovic (+1682). Zemřel na zranění, které utržil při náhlém dobytí Hradčan švédským vojskem.
Jiří Adam z Martinic byl nejstarší syn Jaroslava Bořity z Martinic. Narodil se v roce 1602 ve Smečně a zemřel 6. listopadu 1651. Po smrti otce se stal novým vladařem rodu. Studoval ve Štýrském Hradci. Studium zakončil v roce 1620 doktorátem z filozofie. Po studiu se vydal na kavalírskou cestu po západní a jižní Evropě. V roce 1625 se vrátil do Čech. V letech 1627 – 28 zastával úřad místoprezidenta nad apelacemi, poté se stal prezidentem české komory, kde působil až do roku 1632. Od roku 1632 byl kancléřem Ferdinanda III. v Praze. V roce 1644 dosáhl úřadu nejvyššího kancléře. Byl nositelem Řádu zlatého rouna. V roce 1626 se oženil s Giovannou Gonzagou. Zemřel však bezdětný. Majetek v Čechách získal jeho bratr Bernard Ignác z Martinic a zároveň se stal hlavou rodu.
Bernard Ignác z Martinic narodil se v roce 1603 a zemřel 7. ledna 1685. Jako druhorozený syn byl původně určen k duchovní dráze. Jako mladý se stal kanovníkem v Magdeburku a Pasově. Studoval v Praze a Štýrském Hradci, v roce 1635 v Ingolstadtu, kde si doplnil vzdělání studiem práv. V roce 1644 se stal nejvyšším sudím, od roku 1648 zastával úřad nejvyššího komorníka a poté od roku 1650 nejvyššího hofmistra. V roce 1651 pak získal doživotně úřady nejvyššího purkrabího pražského a královského místodržícího. Mimoto obdržel čestné hodnosti c. k. komořího a tajného rady. Za věrné služby Habsburkům získal Řád zlatého rouna. Byl dvakrát ženat. Poprvé se oženil s Veronikou Polyxenou Holickou ze Šternberka, podruhé se Zuzanou Polyxenou z Ditrichsteina. Měl jediného syna Ferdinanda Jaroslava, který však zemřel v dětství a dvě dcery Marii Alžbětu a Terezii Františku. Bernard Ignác z Martinic zemřel v Praze 7. ledna 1685 a je pohřben v tzv. Martinické kapli u jižní stěny katedrály sv. Víta. Vzhledem k tomu, že zemřel bez mužského potomka, majetek si rozdělili jeho bratři a vytvořili dvě rodové linie, smečenskou a ahníkovskou.
Maxmilián Valentin z Martinic se narodil asi v roce 1612 a zemřel 20. prosince 1677. Byl nejmladším ze sedmi synů Jaroslava Bořity a jeho první manželky Marie Eusebie ze Šternberka. Od mládí nacházel uplatnění u dvora. Od roku 1641 byl osobním šenkem císaře Ferdinanda III. V letech 1642 - 1644 pak zastával funkci vrchního komorníka nad stříbry a poté se stal císařským komořím a později tajným radou. V letech 1651 – 1652 zastával úřad nejvyššího sudího v Moravském markrabství. V roce 1651 trvale přesídlil do Čech, kde zdědil majetky po otci a bratrovi. Poté se začala úspěšně rozvíjet jeho kariéra v Čechách. V letech 1652 – 1656 se stal nejvyšším sudím, poté v letech 1656 – 1658 nejvyšším komorníkem a nakonec v letech 1658 – 1677 nejvyšším hofmistrem. V roce 1640 se oženil s Annou Kateřinou Bukůvkovou z Bukůvky. Měli spolu tři syny Jaroslava Bernarda (1642 – 1685), Jiřího Adama II. (1650 – 1714) a Maxmiliána Quidobalda (1664 – 1733) a dvě dcery Annu Františku a Zuzanu Renatu. Zemřel v Praze a je pohřben v martinické hrobce v katedrále sv. Víta.
Maxmilián Quidobald z Martinic se narodil 16. března 1664 a zemřel 30. června 1733. Byl zakladatelem ahníkovské větve rodu. Od mládí patřil ke dvoru arcivévody Josefa. Byl nejvyšším hofmistrem královny Eleonory a Rytířem Řádu zlatého rouna. Patřil ke generaci Martiniců, která se spíše uplatnila ve Vídni, než v Čechách. Byl dvakrát ženatý. 3. května 1690 se oženil s hraběnkou Marií Bonaventurou z Althannu. Měli dva syny Jana Josefa Karla (1692 – 1739) a Karla Josefa (1699 – 1769), který se dal na církevní dráhu a stal se proboštem na Vyšehradu. Jeho druhou ženou, kterou si bral v pokročilém věku v roce 1720, byla hraběnka Marie Kateřina Trautsonová. Ahníkovská větev neměla dlouhého trvání. Po meči vymřela v roce 1789 smrtí jeho vnuka Františka Karla. Rozsáhlý majetek zdědila dcera Františka Karla Marie Anna.
Jan Josef Karel z Martinic se narodil v roce 1692 a zemřel v roce 1739. Byl synem Maxmiliána Quidobalda z Martinic a byl pokračovatelem ahníkovské větve. Zastával úřad císařského tajného rady a komořího. Měl syna Františka Karla (1733 – 1789) a dceru Johannu Terezii, provdanou Mirbachovou (1731 – 1804).
František Karel z Martinic se narodil v roce 1733 a zemřel 29. listopadu 1789. Byl posledním mužským potomkem Martiniců. Došlo za něj ke sloučení všech majetků a jeho smrtí rod vymřel po meči. Byl ženat s Marií Josefou ze Šternberka, se kterou měl syna Františka Michala (1767 – 1783), který však zemřel v šestnácti letech, a tři dcery, z nichž dvě zemřely v dětském věku. Zůstala pouze Marie Anna (1768 – 1832), která převzala rodové dědictví Smečno-Slaný. V roce 1791 se provdala za rakouského šlechtice Karla Josefa Clama (1760 – 1824). V roce 1792 obdržel majestát na vznik rodové aliance Clam-Martinic spolu s převzetím historického titulu vladař domu smečanského.
Marie Anna provdaná z Althanu se narodila roku 1737 a zemřela v roce 1810. Byla sestřenicí Františka Karla z Martinic. Zdědila Ahníkov a Prunéřov.
Marie Anna z Firmiánu dcera Marie Anny z Althanu. Byla provdána za Karla hraběte z Firmiánu.
Karl Fridrich Otto Graf Wolkenstein-Trostburg se narodil 10. září 1802 a zemřel 2. listopadu 1875. Studoval práva. V roce 1848 byl povýšen na pozemkového prezidenta v Brně. V březnu roku 1849 se stal předsedou moravského parlamentu. V květnu 1849 však na tuto funkci rezignoval. V roce 1857 se stal členem říšského bratrstva. Byl členem parlamentu.
Leopold Karl Anton von Wolkenstein-Trostburg se narodil 8. nebo 9. dubna 1831 a zemřel 14. června 1893. Pocházel z lednické větve rodu Wolkenstein-Trostburgů. Byl politicky činný. V lednu 1867 byl zvolen za velkostatkářskou kurii, nesvěřenecké velkostatky do Českého zemského sněmu. V doplňovacích volbách v roce 1878 se stal poslancem Říšské rady za velkostatkářskou kurii v Čechách.
František Preidl se narodil 26. prosince 1810 v Lísce u České Kamenice a zemřel 28. srpna 1889 v Čížkovicích. Jeho otec byl domácí přadlák. Jako nejstarší syn už ve svých čtrnácti letech pomáhal v jeho provozu. Ve dvaceti pěti letech, po smrti otce, provoz převzal. V počátcích svého podnikání se orientoval na výrobu plátěné příze, kterou dodával především do Krásné Lípy. V roce 1852 přikoupil v České Kamenici barvírnu a zřídil zde bělidlo. Preidlovy výrobky se prodávaly pod značkou Rabsteiner Gam und Zwin. V roce 1865 si nechal zapsat ochrannou známku pro své výrobky ve formě havrana na kameni s monogramem F. P. Na konci svého života investoval přebytek kapitálu do nemovitostí. 10. října 1878 koupil od JUDr. Franze Merolta velkostatek Líšnici u Mostu s pivovarem a v říjnu 1880 Wolkenstein-Trostburgský velkostatek Prunéřov – Ahníkov u Kadaně s pivovarem, zámkem a zříceninou hradu Hasištejn. V roce 1872 se stal čestným občanem města Česká Kamenice za své podnikatelské úspěchy a zásluhy o město. V roce 1887 mu byl udělen rytířský kříž Řádu Ferdinanda Josefa a roku 1887 byl povýšen do šlechtického stavu s predikátem „Edler von Hassenbrunn“. Zemřel 28. srpna 1889 na svém zámku v Čížkovicích a byl pohřben v soukromé hrobce na hřbitově poblíž Mariánské kaple v České Kamenici. Hodnota jeho pozůstalosti byla odhadována na 15 milionů zlatých. Jako univerzálního dědice učinil svého synovce Emanuela Karsche.
Emanuel Karsch byl synovcem Františka Preidla. Od mala vyrůstal v jeho rodině, protože František Preidl neměl děti. V posledních letech strýcova života se podílel na vedení podniku. 23. dubna 1901 převedl Emanuel přádelny do majetku své firmy a podle podmínek v závěti, kdy musel podnik nést i nadále jméno zakladatele, je nazval Franz Preidl B. – Kamnitz. Podnik se pod Karschovým vedením i nadále rozrůstal. V roce 1899 přikoupil přádelnu v Rumburku, kterou později zmodernizoval. V roce 1901 koupil vyhořelý mlýn Lochmühle na horním okraji Rabštejnského údolí a zřídil zde elektrárnu. V roce 1907 firma Preidl zaměstnávala 900 – 1000 dělníků. Emanuel Karsch byl také veřejně činný. Více než 25 let zastával funkci městského radního a také byl ředitelem městské spořitelny. V obci Ahníkov nechal vybudovat vodovod a finančně přispěl na restauraci zříceniny hradu Hasištejn. Za své celoživotní dílo byl oceněn udělením Řádu železné koruny 3. třídy. Stejně jako jeho strýc se stal čestným občanem České Kamenice. Zemřel 16. května 1911.
Franz Karsch se po smrti svého otce Emanuela Karsche stal majitelem celé firmy, na jejímž vedení se podílel již za života svého otce. Až do první světové války si podnik vedl velmi dobře. Vykazoval roční zisky ve výši 200 až 300 tisíc rakouských korun. Původně firma dovážela své zboží na trhy v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a v Dolním Rakousku. Na počátku 20. století se začala orientovat i na zahraniční trhy v Haliči a částečně do Orientu, Egypta, Indie a Argentiny. V průběhu první světové války si byla firma nucena vzít úvěr, který se však podařilo včas splatit, takže v letech 1919 – 1920 byla opět bez dluhů. V období krize se však firma dostala do finančních problémů. Franz Karsch se je snažil řešit odprodejem některých nemovitostí a zejména novými úvěry, které s úroky do roku 1931 dosáhly závratné výše 42 milionů korun. Největším věřitelem podniku byla banka BEBCA, která roku 1931 nechala na podnik uvalit nucenou správu. V červnu 1931 banka zastavila ve všech přádelnách provoz a všech 800 zaměstnanců propustila. Franz Karsch zemřel v roce 1934.
Franz Karsch junior vedl podnik po smrti svého otce v roce 1934. 28. 10. 1938, tedy bezprostředně po připojení Sudet k Německé říši, začal i boj o obnovení provozu. Nacistický stát začal s bankéři vyjednávat. Prvním krokem na cestě k záchraně byla dohoda s bankou o zrušení nucené správy a částečné obnovení provozu se 170 zaměstnanci. Věřitelská banka vyzvala Franze Karsche juniora, aby firmě našel finančně silného partnera. Po záboru zbytku Československa 15. března 1939 přiměl stát věřitelskou banku BEBCA k odpisu části dluhu ve výši 12 000 000 Kč. Nakonec byla firma Rabsteiner Baumwohllspinnerein und Zwirnerein Franz Preidl Kamitz / Sudetenladnd, jak se Karschův podnik v té době plným jménem nazýval, 9. září 1940 prodána společnosti A. G. Der Kleinmünchener Baumwohl – Spinnerein und mechanischen Weberein Linz/Donau (KAG). Následně byl v některých provozech obnoven provoz, ale jen nakrátko. K 31. prosinci 1942 byly všechny provozy uzavřeny. Textilní výroba se do Rabštejna již nikdy nevrátila.
Josef Ilman se narodil 17. 3. 1892 v Račiněvsi a zemřel 13. 4. 1970 v Praze. Pocházel z rodu Ilmanů ze vsi Račiněves, kde rod hospodařil na zemědělské usedlosti. Vystudoval vyšší zemědělské školy v Táboře a v Roudnici. Pracoval jako správce v hospodářském družstvu v Roudnici, poté až do roku 1938 v Ahníkově. Po roce 1948 pracoval v Geoplánu. Pro svého syna, který chtěl emigrovat, opatřil 100 švýcarských franků a 20 dolarů. 18. října 1951 byl proto zatčen a 28. února 1952 byl Státním soudem v Praze odsouzen za velezradu ke 12 letům odnětí svobody, k pokutě 50 000 Kč, k propadnutí veškerého majetku a ke ztrátě čestných práv občanských. V roce 1960 byl propuštěn na amnestii. Důchod mu byl vypočítán na 180 Kčs, takže v 69 letech nastoupil jako topič v Praze v pojišťovně. Josef Ilman byl rehabilitován Městským soudem v Praze 23. dubna 1991.
Zajímavosti
Lom Nástup – Tušimice je jednou z těžebních lokalit společnosti Severočeské doly a. s. Leží v okrese Chomutov v Ústeckém kraji. Původní otvírka byla provedena mezi Kadaní a elektrárnami Tušimice na tehdejším lomu Merkur. Dále od Prunéřova pokračoval lom Nástup a dnes většinu zbývající lokality přetěží lom Libouš.
Povrchový lom Libouš je i po dotěžení tzv. odstavené porubní fronty v západní části dobývacího prostoru Tušimice s celkovou délkou porubní fronty kolem 4 km jedním z nejrozsáhlejších povrchových dolů v mostecké pánvi.
Název vesnice je odvozen z německého osobního jména Hagen, které ve střední horní němčině znamená býk, a výrazu pro vesnici dorf, tedy Hagenova ves. Slovo hagen bylo do staročeštiny přijato ve tvaru Ahna, jehož zdrobněním vznikl přivlastňovací tvar Ahníkov.
1367 Hainsdorff
1489 Henkesdorf
1518 Hagelsdorff
1608 Hagensdorff
1623 Hogkensdorff
1787 Hagensdor
1848 Ahníkov
Tisíciletý dub byl prastarý památný strom. Během dvacátého století byl zobrazen na řadě pohlednic. Ve svých kresbách ho zachytil i akademický malíř Jaroslav Turek. Rostl u stylového hostince Sklípek, měl vysokou korunu a mohutné kořeny. Mírně se nakláněl. Podle jedné pověsti pamatoval založení Kralup v 9. století. Jiná jej zase označovala jako zbytek dubového háje v místech, kde po roce 1253 postavili templáři kamenný klášter. Podle další měl být zasazen po dobytí kláštera husity na Květnou neděli v roce 1421.
Zvon pořídil roku 1693 Maxmilián Quidobald. Ahníkov však neměl kapli ani zvonici, musel být tedy upevněn na „dubu s rozvětvením“.
Film Ahníkov 1983 https://www.npu.cz/cs/uop-usti-nad-labem/Vystavy-publikace-a-filmovy-archiv/Filmovy-archiv
Odkazy
https://www.malkov.cz/historie/
http://www.dubecsobe.cz/historie-vyznamne-rody-stampach.php
http://www.zanikleobce.cz/index.php?obec=1
https://zoopark.cz/zoopark/historie-a-pribeh-zooparku/
https://pamatkovykatalog.cz/pravni-ochrana/zamek-ahnikov-160342
http://www.cs-magazin.com/knihovna/Joza%20Rabstejnske%20udoli.pdf
https://www.zamekluzec.cz/stampachove-ze-stampachu/
https://www.ptejteseknihovny.cz/dotazy/co-znamena-v-slechticke-rodove-historii-slovo-poslost-1
http://www.pamatkyaprirodakarlovarska.cz/kostrcany-tvrz/
https://www.sdas.cz/tezime-kvalitni-uhli
https://www.cswiki.cz/wiki/Ahn%C3%ADkov_(z%C3%A1mek)
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bore%C5%A1_z_R%C3%BDzmburka
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0umburkov%C3%A9
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0t%C4%9Bp%C3%A1n_%C5%A0lik
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0tampachov%C3%A9_ze_%C5%A0tampachu
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Bo%C5%99ita_z_Martinic
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bernard_Ign%C3%A1c_Jan_z_Martinic
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Adam_z_Martinic
https://cs.wikipedia.org/wiki/Maxmili%C3%A1n_Valentin_z_Martinic
https://cs.wikipedia.org/wiki/Maxmili%C3%A1n_Quido_z_Martinic
https://cs.wikipedia.org/wiki/Leopold_von_Wolkenstein-Trostburg_(%C4%8Desk%C3%BD_politik)
https://cs.wikipedia.org/wiki/Lom_N%C3%A1stup_%E2%80%93_Tu%C5%A1imice
https://cs.wikipedia.org/wiki/Tis%C3%ADcilet%C3%BD_dub_(Ahn%C3%ADkov)
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pod%C4%9Bbradsk%C3%A1_jednota
https://cs.wikipedia.org/wiki/Strakonick%C3%A1_jednota
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0malkaldsk%C3%A1_v%C3%A1lka
Použitá Literatura:
Diplomová práce: Bc. Eva Kocourková; Pamětní kniha neboli erbovník aneb Wappenbuch úředníků zemského soudu jako prostředek sebereprezentace šlechty v raném novověku
Diplomová práce: Kateřina Heroutová; Páni ze Šumburka historie rodu v Království českém (od poloviny 13. století do 1. poloviny 15. století)
Pavel Juřík; Encyklopedie šlechtických rodů
Pavel Juřík; Lobkowiczové
Ottův slovník naučný
Jan Halada; Lexikon české šlechty
Náhledy fotografií ze složky Ahníkov
