HISTORIE KE KÁVĚ

Hrad

Hrad Adršpach se nachází na vrcholu starozámecké hory na severním okraji Adršpašských skal. Po většinu své existence byl vzácným typem dvojhradu. Skládá se ze tří základních částí. Dvojice samostatně přístupných a branitelných jader a mezilehlého prostoru organicky navazující na obě jádra. Ze tří stran je chráněn strmými svahy. Ze severu jej chránila nepřístupná skalní stěna, na jižní straně do skály vysekané příkopy a valy, stejně tak střední část. Starší hrad se skládal z jižního jádra, které mělo lichoběžníkový půdorys, a na severní straně z parkánu. Jádro bylo tvořeno třemi skalními bloky. Dva z nich jsou překlenuty tak, že tvoří přirozenou skalní bránu. Uprostřed bylo rozměrné nádvoří, které sloužilo jako hospodářská část pro obytná jádra. Východní, mladší jádro, vzniklo v podobě samostatného skalního hradu na místě původního předsunutého opevnění. Od zbytku hradu bylo odděleno skalními věžemi. Na rozdíl od dnešního vstupu v podobě dvoudílného železného schodiště na jihozápadním boku skály, původní vstup od západu obcházel jádro po severní straně a tady vystupoval vzhůru na povrch skalního bloku. Vstup ústil ve střední části vrcholové plošiny. Její délka byla asi 38 m a šířka 8 – 15 m. Na západním bloku je patrné obvodové zdivo, které dosahuje síly 2,5 m.

Podhradí hradu Adršpach mělo podlouhlý vějířovitý tvar. Ve směru přístupu k hradu se pozvolna zužovalo a zvedalo. Jeho celková délka byla 200 m a v nejširším místě dosahovalo až 100 m. Lze jej rozdělit do dvou výškových úrovní. Horní část podhradí využívala prostranství na hrázi a východním břehu vodní zdrže, tzv. Černého jezírka. Vzhledem k tomu, že celý areál podhradí protínala středem vedená přístupová cesta, lze odtud celý prostor dělit ve směru přístupu ke hradu na levý východní a pravý západní. Nebylo zde opevnění kamenné, ale pouze proti směru přístupu dvojicí sypaných valů a mezilehlým příkopem a zbylý areál byl zřejmě jen ohrazen. Podhradí pravděpodobně zaniklo spolu s hradem. Předhradí hradu Adršpach netvoří samostatný hradní díl. Je ukryto za čelem hradu mezi dvojicí hradních jader.

Poprvé se hrad Adršpach uvádí před rokem 1355 v Majestas Carolina Karla IV. jako královské zboží. V roce 1354 se dostal hrad Hanuši z Adršpachu, příslušníku rodu pánů z Dubé, jehož jedna větev se psala z Adršpachu. V letech 1359-1362 patřil Albertovi ze Skalice. V letech 1362-1372 byl majitelem Tas z Vízmburka. Důležitou změnou je připojení Svídnicka sňatkem císaře Karla IV. s Annou Svídnickou, dcerou svídnického knížete Jindřicha v roce 1353. V té době ztratil význam jako vojenská a strážní pevnost, protože se sousedící Svídnicko stalo součástí zemí Koruny české. V roce 1368 získal hrad Hynek z Dubé a Náchoda, a po prodeji náchodského panství z něj učinil své sídlo. K podstatnému rozšíření panství došlo připojením teplického statku. K panství patřily také České Vernéřovice, kde byli v letech 1372-1418 patrony kostela majitelé Adršpachu. Pravděpodobně od roku 1391, po smrti svého otce, začali společně vládnout na Adršpachu Hynek Lýsek a Hynek Červenohorský. Díky výhodnému sňatku s Annou z Velhartic získal starší z bratrů, Hynek Lýsek, i některé statky na Plzeňsku. Po vypuknutí husitských válek, oba bratři zůstali věrni straně pod jednou, tzn., že zůstali katolíky a přidali se na stranu císaře Zikmunda Lucemburského. V roce 1427 údajně oba vstoupili do jednoty Opočenské, ale my se spíše přikláníme k tomu, že do této jednoty vstoupil pouze Hynek Červenohorský. Adršpach, Červená Hora a Střmen byli tak několik let součástí pevného katolického pásu. 8. 6. 1427 byl vypálen a rozbořen hrad Červená Hora patřící Hynkovi Černohorskému husitskými vojsky pod vedením hejtmana Matěj Salavy z Lípy. Vojsko se pak zřejmě obrátilo proti Adršpachu, protože v druhé polovině téhož roku je již v majetku Jana Krušiny s Lichtemburka, který jej držel v letech 1428-1434. Po jeho smrti v roce 1434 je doložen jako pán na Adršpachu jeho bratr Hynek Krušina IV. z Lichtemburka. Po ukončení husitských válek v roce 1436 byl hrad, stejně jako desítky jiných, vrácen původním majitelům, kterými byli páni z Dubé. Po Hynkovi Lýskovi a jeho ženě Anně z Velhartic, zůstali synové Jan Adršpach z Dubé a Petr Adršpach z Dubé. Na Adršpachu vládl Jan Adršpach z Dubé, i když s největší pravděpodobností na něm žili oba bratři společně.  Adršpachu se dostalo neblahé pověsti, když se stal stejně jako jiné hrady v okolí spadající do správy rodu pánů z Dubé útočištěm zbytků husitských bratrstev, podnikajících odtud výpady do Slezska, a to údajně v době kdy hrad vlastnil Jan Adršpach z Dubé. Z roku 1441 je zmínka o vypálení tří vesnic Slezany. Vesnice patřily nejmenovanému pánu Adršpachovi. Kolem roku 1446, se jako pán na Adršpachu uvádí Hynek Červenohorský z Dubé ml., syn Hynka Červenohorského. Nevíme, zdali v té době na hradě sídlil. Na počátku 16. století bylo adršpašské zboží spojeno se zbožím skalským a Petr Adršpach z Dubé je postoupil svým věřitelům Zdeňkovi Lvovi z Rožmitálu a Janovi Krušinovi V. z Lichtemburka. Při této příležitosti se hrad Adršpach již uvádí jako pustý.

Vznik a význam hradu

Po smrti Bolka I. r. 1301 a zavraždění posledního Přemyslovce Václava III. nový král Jan Lucemburský usiloval, o připojení Slezska k Českému království. Aby se mu to zdařilo, musel nejdříve severovýchodní pohraničí zajistit vojensky. Napomohla mu v tom zrada bratří Hronů z Náchoda, které potrestal odebráním Náchoda. Mladé město nechal po roce 1316 opevnit a hrad nad ním podstatně rozšířit. Trutnovsko, které přiléhá k Adršpachu ze západu, bylo v královských rukou již za Václava II. a Jan Lucemburský, ale spíš ještě Václav II., jej dal do zástavy spolehlivým šlechticům, Trutnov si však ponechal. Tak Ronovcům se znakem ostrve dal v léno území na zemské stezce kladské a podél Metuje, Idíkovi ze Švábenic připadlo území na zemské stezce trutnovské a podél Úpy a též v části Slezska a Tasovi z Vizmburku úzký pruh půdy mezi oběma předešlými sahající až k Vižňovu na Broumovsku. Stěžejní část mezi zemskými stezkami, Policko a Broumovsko, byla v zájmu králi oddaných benediktýnů břevnovského kláštera. V roce 1329 bylo Zhořelecko, které postoupil českému králi Jindřich kníže svidnicko-javorský, vyměněno za Trutnovsko, to však dostal Jindřich jen do doživotního užívání. Broumovsko, ležící východně od hradu, mělo vesměs podobné osudy, jako ještě východněji ležící Kladsko. To bylo součástí českého státu bezmála od 11. století, kdy bylo v centru Kladska vybudováno nejprve slavníkovské hradiště později ovládnuté Přemyslovci, kteří jej ještě více opevnili. Až roku 1296 bylo Broumovsko odděleno od Kladska. Tehdy bylo potvrzeno jako majetek břevnovského kláštera, který odstartoval kolonizaci kraje. Do té doby, než byl v Broumově vystavěn hrad, však břevnovští opati dávali krátkodobě kraj do zástavy. Hrad, později proměněný v silně opevněné proboštství, byl vystavěn mezi lety 1301-1305 a stal se opravdu významným opevněným bodem v této části pohraničí. Král Václav II. broumovský hrad pronajal kladským šlechticům Volframovi a Matyášovi z Panvic, a pak ho krátce držel Jindřich IV. Probus. Po r. 1290 se vrátilo k České koruně a za správce byl dosazen Hynek z Dubé. Proč je zde o době před stavbou Adršpachu tak obšírně psáno? Nápadná podobnost hradu a zároveň odlišnost od ostatních nás vedou k možnosti, že byl stavěn o pár desetiletí dříve, než je uváděno, tj. mezi lety 1290-1329, ale nejpravděpodobněji až po r. 1310, kdy se král Jan ujal vlády v zemi a po zdolání domácího odboje, začal vést dlouhodobě úspěšnou středoevropskou politiku, kterou pak dotvořil jeho syn Karel IV. Je pravděpodobné, že na začátku a v průběhu druhého desetiletí 14. století vznikly na Metuji Teplice a v oblasti dva skalní hrady, které byly pevnými obrannými body v divoké krajině, Střem a Adršpach, později hrad třetí Skály. I po tom, co bylo napsáno výše, je doba založení neznámá a jakákoliv snaha o zpřesnění data je a zřejmě navždy bude pouhou spekulací. Jediné, co zavdává k domněnce o založení Adršpachu již v první nebo druhé dekádě 14. století, je níže zmiňovaný rod používající přídomek z Adršpachu, který používala větev Berků z Dubé. V době úsilí krále Jana Lucemburského o připojení Slezska k zemím Koruny české (avšak předtím než se tak v r. 1335 stalo) by Adršpach zapadal do zmíněné protislezské linie Trutnov – Adršpach – Broumov – Kladsko - Náchod. Od počátku znatelný vojenský charakter hradu by vysvětloval, proč o okolních hradech a osadách existují starší záznamy, ale o Adršpachu a jeho bezprostředním okolí ne. Po připojení většiny Slezska, kromě Svídnicka a Javorska, mohlo dojít k poklesu zájmu o tento hrad, který se vlastně nalézal uprostřed panství pánů ze Skalice, bez jakéhokoliv majetkového zázemí. Jeví se doopravdy jako vojensky účelové místo pro potřeby krále a vojska. Konec konců bezvýznamný asi nebyl, když jej zahrnul mezi důležité hrady císař Karel IV. Jako nepřímý důkaz, proč by hrad mohl být založen Janem Lucemburským, je i jeho mohutné předhradí, působící spíše jako shromaždiště pro větší počet tábořících vojáků. Nabízí se zde podobnost s jiným hradem založeným králem Janem Lucemburským, a sice Preitensteinem na Tachovsku. A vlastně i v nedalekém Náchodě vznikl podobný prostor a zdejší hrad nebyl králem nikomu dáván do držby, byť by to byl oddaný panský rod. Hrad Adršpach se poprvé uvádí před rokem 1355 v Majestas Carolina připravovaném Karlem IV. v letech 1348 – 1355 jako královské zboží. Je zde uveden jako  Adršpach-castrum Ebersbach. Zákoník nebyl nikdy přijat a uveden v platnost, ale zato je v něm uveden soupis královských hradů, které nesmějí být zastaveny a těch, které mohou být zastaveny ovšem za splnění určitých podmínek. Adršpach je uveden jako hrad, který smí být zastaven při nutné potřebě, ne však na delší dobu než devět let. Navrhovaný zákoník nebyl šlechtou přijat, a tak hrad mohl být libovolně zastavován.

Důvody zániku hradu

Adršpach a okolní hrady byli v 15. století výchozím bodem pro tlupy plenící okolí a především kraj za hranicemi našeho království. Dozvídáme se o tom v úryvcích z nejstarší knihy o Adršpachu, jež by mohly být povídačkami, kdybychom v nich přece jen nenašli podrobnosti, které jsou potvrzeny i v jiných písemných pramenech. Podle tohoto pramene loupeživí rytíři a jejich příznivci podnikali v neklidných časech výpady, plenili, zakládali požáry a to až ke Svídnici, do okolí Nisy. Zajímavá zpráva je, že představitelé měst, obcí a míst byli nuceni ke kontribucím, bylo s nimi jednáno ponižujícím způsobem a lidé byli zajímáni jako rukojmí. Bohužel pět rukopisů, které upřesňovali tyto výdaje a ztráty, je dnes už ztraceno. Po 28. květnu 1447 všechna slezská knížata spolu s městy Vratislaví, Svídnicí, Zhořelcem, Budyšínem, Žitavou a dalšími, sebrali mezi sebou peníze, odkoupili od pánů a zemanů hrady, ze kterých jim škodili a loupili, a rozbořili je. Pojďme se podívat, o které hrady a jejich majitele se jednalo. Poměrně lakonická zmínka tzv. Starých letopisů českých popisuje zánik hradů Adršpach, který byl v držení bratrů Petra a Jana z Adršpachu z Dubé a jejich bratrance Hynka Červenohorského ml. z Dubé, Skály a Belver, které vlastnil Matěj Salava z Lípy, Vízmburk v držbě Jiřího z Vizmburku, psal se i z Dubé a Žacléř, jenž držel jako zástavu královský purkrabí Hanuš Welf z Varnsdorfu. Tato událost představuje na jedné straně poměrně unikátní historickou situaci, zároveň však vhodně ilustruje poměry 15. století. Zásah Slezanů vůči zmíněným sídlům na českém severovýchodě není sice v literatuře neznámý, zatím však byla tato událost vždy pouze uváděna jako vystoupení proti lapkovským skupinám, příznačným pro dobu pozdního středověku, bez zasazení do širšího kontextu. Zajímavé je, že celá kauza se objevuje pouze ve Starých letopisech českých. Ojedinělou je, alespoň prozatím, písemnost z archívu města Vratislavi, která přináší několik zajímavých detailů, dokreslující svědectví Starých letopisů českých. V listině, datované 16. května 1477 dosvědčil Albrecht z Koldic, hejtman svídnicko-javorský, závazek za vykoupení hradů Adršpach a Vízmburk. Za hrad Adršpach tak Janovi z Dubé náležela suma 900 uherských zlatých, Jiřímu z Vízmburka byl za hrad Vízmburk přiznán obnos 200 uherských zlatých. Zajímavé je i uvedení jména Jan Kolda st. ze Žampachu a na Náchodě, tehdejšího držitele Náchoda, kterému byl dosvědčen dluh 400 uherských zlatých, ale proč toť otázka. Listina dále obsahuje termín, do něhož mají být dlužné sumy splaceny a další závazky slezské strany. Třebaže Staré letopisy české a s nimi i většina literatury dává poboření zmíněných hradů do souvislostí s loupeživými výpady přes hranice, byla tato konkrétní aktivita spíše odpovědí na události ve Slezsku. Jako zajímavější podobnost se nabízí oblehání kladského hradu Karpenštejn taktéž širokou koalicí slezských stavů a měst, ke kterému došlo nedlouho před pádem zmíněných hradů, konkrétně roku 1443. Historie vedoucí k této kampani začíná v září roku 1440. Tehdy se Hynek IV. Krušina s Lichtemburka stal po Půtovi III. z Častolovic, držitelem Kladska, Frankenštejnska a Minsterberska, což ještě posílil svým sňatkem s vdovou po Půtovi z Častolovic Annou z Koldic. Ze strany slezských knížat a měst se však nejednalo o vítané sousedství a zanedlouho kladsko-slezské pohraničí zachvátily drobné střety. Ty sice ukončilo příměří, uzavřené 29. prosince 1440 v Nise, avšak jen dočasně.  Vratislavský biskup Konrád se měl liknavě ke slíbenému potrestání svých leníků, kteří škodili na někdejším častolovickém (nyní Krušinově) panství, mimo jiné došlo i k únosu dcery zemřelého Půty z Častolovic. Už v únoru 1441 tak Hynek Krušina vpadl na území niského knížectví a oblehl hrad Neuhaus, kde byla zajatá dívka držena. Neuhaus skutečně padl a byl opanován Hynkovými muži. Avšak poté, co Hynek Krušina zaútočil na cisterciácký klášter v Jindřichově (Heinrichau, dnes Henryków), slezská knížata a města uzavřela 8. dubna 1443 v Lehnici landfrýd, namířený proti Krušinovi. Obě strany se střetly 20. července 1443 a slezské vojsko, spojené s protikrušinovsko-minstenberskou opozicí, porazilo Lichtenburkovy oddíly. Hynek tak sice musel Minsternbersko opustit, na situaci však reagoval drobnými loupežnými výpady na území svých oponentů. Odvetou oblehla vojska lehnického landfrýdu v čele s novým minsterberským knížetem Vilémem Opavským ve dnech 15. a 16. června 1443 Krušinovy opěrné body, hrady Neuhauz a Karpenštejn. Oba byly dobyty téměř současně, odevzdány biskupovi a obránci, jakožto zemští škůdci, se v Nise dočkali oprátky. Jestli dovolíte tak u sporu těchto dvou mužů se chvilku zdržím. Jak už to bývá dobrým zvykem i dnes, šlo o moc a územní zisk. Oba dva pánové si samozřejmě byli jisti, že jsou v právu. Já osobně si myslím, že ho jeden druhému neupírali, jen každý z nich si byl jistý, že to jeho je větší. To, prosím, posuďte sami. Vraťme se tedy zpátky k datu 8. dubna 1443 v tento den nejenže vznikl na sněmu v Lehnici nový landfrýd, ale současně se Vilém Opavský stal novým minsterberským knížetem. Musíme vzít v potaz, že byl synovcem posledního minstenberského knížete a zetěm Půty z Častolovic a na víc byl na tomto sněmu zvolen do čela lehnického landfrýdu. Jeho představitele spojoval především úmysl potírat narušitele zemského míru. Kromě vratislavského biskupa Konráda IV. a Viléma Opavského byly dalšími členy landfrýdu Jindřich Hlohovský, Jan a Jindřich Lubáňští dále města Vratislav, Svídnice, Lehnice, Středa a Javor. Historik Jan Urban naznačil, že Vilém Opavský přistoupil ke slezskému spolku ještě před tím, než byl zvolen minsterberským vévodou. V tomto případě je však možné, že jeho přijetí do slezského landfrýdu mohlo proběhnout v době, kdy bylo o jeho knížecí volbě de facto rozhodnuto. Tomu nasvědčuje jeho listina z 9. dubna 1446 potvrzující minsterberským stavům jejich privilegia. Ustanovení Viléma vrchním spolkovým hejtmanem, mohlo také dopomoci neblahé počínání polního hejtmana Leonarda Assenheimera, který byl pověřen královnou vdovou k potírání zášti ve Slezsku, a potíral tak důkladně, že by mu kde jaký lapka mohl závidět. Proto jmenování Viléma Opavského se ukázalo jako sázka na správnou kartu. Následující měsíce byly ve znamení několikera vojenských kampaní. Společným deklarovaným zájmem byl od této chvíle boj proti narušitelům zemského pořádku ve Slezsku a dobytí obsazených a nebezpečných hradů. Při bližším pohledu nás nepřekvapí, že pomoc směřovala v prvé řadě k vratislavskému biskupovi Konrádu Olešnickému respektive k územím ve Slezsku podléhající jeho vládě. Společné kroky byly tedy v polovině června 1443 zacíleny na Hynka Krušinu a jeho hrady, poskytující pevná zázemí pro loupeživé výpady do okolí. A tím začalo pošťuchování mezi těmito dvěma pány, a jak se říká, každý chvilku tahá pilku. Nakonec oba dva usoudili, že lepší bude uzavřít spojenectví. O těchto událostech se dá psát dlouho, ale už tak nás to odvedlo od našeho povídání. Vraťme se, proto prosím zpátky k událostem, které se týkaly přímo hradu Adršpachu. Boje tak na česko-kladském pomezí pokračovaly dál, naopak v srpnu 1443 ovládl Hynek Krušina za pomoci posil z Kladska centrum niského knížectví, město a hrad Otmuchov. Pokus o protiútok nebyl úspěšný a neklid na hranici ukončil až rozpad lehnického landfrýdu v roce 1444, následovaný uzavřením míru ve Vratislavi v srpnu 1445. Během první poloviny 15. století ovšem učinila slezská knížata a města více podobných zkušeností, které určitě hrály roli v přístupu řešení otázky hradů Adršpachu, Belveru, Skal a Vizmburku. Petr Čornej vystoupení slezských knížat a měst proti pohraničním hradům v roce 1447 označil za přímo vzorový příklad pacifikace neklidného pohraničí a lakonicky konstatoval, že řešení Slezanů bylo neobvyklé, ale za to účinné. Zásah proti problematickým opevněným sídlům na severovýchodě Čech skutečně představuje jakési unikum. Může se vám zdát vykoupení a zboření těchto hradů jako trochu drahá záležitost. Ale zkuste se na to podívat jinýma očima, vezměte si náklady na vojenskou hotovost, náklady na její přemístění, přímého útoku, či obležení. Máte velmi drahou výpravu s celkem nejistým výsledkem. A v případě, že tyto místa necháte bez povšimnutí, tak máte stoprocentní jistotu loupeživých nájezdů. Jejichž důsledky jsou taky hodně drahé. Takže vykoupení a zboření těchto hradů je vlastně vyšlo levně. Dále musíme vzít v potaz to, že bylo krátce po období husitských válek. Situace v samotných zemích koruny české byla stále ještě výbušná a vztahy velmi křehké. Vystoupení slezských knížat proti českým městům a šlechticům často bývalým husitským hejtmanům, by přineslo další ozbrojený konflikt. Takže vykoupení a zbourání těchto hradů, bylo nejlepší možností. Zároveň na území zbořených hradů vzniklo skvělé nárazníkové pásmo.