Město Adamov

Adamov C

13. 2. 2021

Lichtenštejnové se v listinách poprvé začali objevovat od poloviny 12. století. Asi od roku 1108 do roku 1141 je zmiňován dolnorakouský šlechtic Hugo z Lichtenštejna, který sídlil na hradě Lichtenstein u Vídně. Za zakladatele moravsko-rakouské dynastie je však považován až jeho vnuk Jindřich z Lichtenštejna, který patřil mezi hlavní stoupence Přemysla Otakara II., za což od něj obdržel v roce 1249 Mikulov s částí Lednice. Od té doby se zařadil mezi šlechtice království českého. Ve 14. století bylo rodové jádro stále ještě soustředěno v Rakousku, přesto Lichtenštejnové rozšiřovali své državy i na Moravě a mocenské centrum se postupně přemisťovalo právě sem. Významné postavení si získal Hartneid II., kterému za věrné služby věnoval Jan Lucemburský hrad Děvičky včetně trhové osady Strachotín se třemi vesnicemi, které včlenil do mikulovského panství. V roce 1386 byla mezi příslušníky rodu uzavřena dědická smlouva, podle které neměli mít členové rodu žádná vlastnická práva na celkovém majetku rodu, ale pouze právo k užívání. Postupně se rod Lichtenštejnů pohyboval na rozlehlé oblasti na pomezí Moravy a Rakous. Na počátku 15. století byla rozloha lichtenštejnského panství rozsáhlejší než dnešní Lichtenštejnsko. Na Moravě vlastnili mikulovské panství, panství Drnholec a panství Břeclav, na severu Dolního Rakouska panství Valtice, Falkenstein, Rabensburg, Mistelbach, Hagenberg a Gnadendorf. Na přelomu 15. století a 16. století se rod rozdělil do tří větví, moravské, která sídlila v Mikulově, rakouské, se sídlem ve Valticích a steyreggovské na Steyreggu. Roku 1504 uzavřely tyto tři větvě mezi sebou dědickou smlouvu, zavádějící seniorát a nástupnická a předkupní práva. V roce 1548 vymřela steyreggovská větev, v roce 1560 mikulovská větev po tragedii prodala Mikulov a vzdala se seniorátu. Majetky obou větví sjednotila valtická větev, která jediná přežila. V 16. století koupil Jiří Hartman i panství Lednice a ve spojení s Valticemi došlo k položení základu pro budoucí lichtenštejnské sídlo. Během druhé poloviny 17. století získali Lichtenštejnové pobělohorskými konfiskacemi téměř polovinu svého majetku. Lichtenštejnská knížata dodnes patří k nejbohatším evropským šlechtickým rodům, především díky bankovnímu podnikání.

Maxmilián z Lichtenštejna se narodil 6. listopadu 1578 a zemřel 29. dubna 1643. Byl synem Hartmanna II. z Lichtenštejna a Anny hraběnky z Ortenburgu. Svým původním vyznáním byl protestant, později však přestoupil na katolickou víru. Podporoval císaře Matyáše. Bitvy na Bílé hoře se zúčastnil na straně císařské armády. Působil ve funkcích polního zbrojmistra, císařského tajného rady a dvorního vojenského rady. V období po Bílé hoře získal Maxmilián mnoho zkonfiskovaných majetků. Patřilo mezi ně panství Ždánice se zámkem, Lovčičky s tvrzí, tvrze Nechvalín a Želetice aj. V roce 1597 se oženil s Kateřinou z Boskovic, se kterou vyženil panství Pozořice, Bučovice a Nový hrad. Manželství zůstalo bezdětné a majetek zdědil jeho synovec Karel Eusebius z Lichtenštejna.

Karel Eusebius z Lichtenštejna se narodil 11. dubna 1611 a zemřel 3/5. února 1684. Byl synem Karla I. z Lichtenštejna a Anny Marie Šemberové z Boskovic a Černé Hory. V letech 1627 – 1684 se stal hlavou rodu Lichtenštejnů. V letech 1639 – 1641 zastával post hlavního vojevůdce ve Slezsku. Po smrti otce v únoru 1627 mu byla 15 let. Do roku 1632 se jeho poručníky stali jeho strýcové Gundakar a Maxmilián. Karel Eusebius musel většinu života čelit kritice činnosti svého otce v pobělohorské době. Leopold I. dokonce zřídil tzv. restituční komisi, která měla přešetřit rozporuplné nabytí majetku Karla I. Lichtenštejnského. Karel Eusebius tuto situaci vyřešil finanční kompenzací majetkových škod a vyšetřování bylo roku 1655 zastaveno. Karel Eusebius vlastnil dohromady pět panství v Čechách, devět na Moravě, panství Valtice v Dolních Rakousích a opavské a krnovské vévodství. V roce 1638 přikoupil ještě panství Břeclav. Oženil se s Johanou Beatrixí z Ditrichštejna, se kterou měl syna Jana Adama a dceru Eleonoru Marii Rosalii Johannu.

Jan Adam I. Ondřej z Lichtenštejna se narodil 16. srpna 1662 a zemřel 16. června 1712. V letech 1699 – 1712 se stal třetím lichtenštejnským knížetem. V roce 1699 získal panství Schellenberg a v roce 1712 hrabství Vaduz, která roku 1719 císař Karel VI. sjednotil do říšského knížectví pod názvem Liechtenstein, a tak se Lichtenštejnové dočkali vytvoření samostatného státu. Jan Adam I. byl zcestovalý diplomat a finanční expert. Na dvoře Josefa I. zastával úřad skutečného tajného rady, za Leopolda I. úřad císařského tajného rady a císařského komorníka. Císař Leopold I. jej postavil do čela finanční komise, která měla za úkol kontrolovat dvorskou komoru a dluhy císaře. V roce 1694 obdržel za zásluhy Řád zlatého rouna. Jan Adam I. se velmi zajímal o umění. Byl jedním z nejštědřejších patronů své doby. 16. února 1681 se oženil se svou sestřenicí Edmundou Terezou z Ditrichštejna (1662 – 1737), dcerou Ferdinanda Josefa z Ditrichštejna. Narodilo se jim třináct dětí, ale dospělosti se dožilo pouze sedm, synové Karel Josef Václav (1684 – 1704), František Dominik (1689 – 1711) a dcery Marie Alžběta (1683 – 1744), Marie Antonie (1687 – 1750), Marie Gabriela (1692 – 1713), Marie Tereza (1694 – 1772) a Marie Dominika (1698 – 1724). Protože synové Jana Adama I. zemřeli ještě před otcem, vymřela jeho osobou Karlova rodová linie a její majetek velmi složitě přešel na druhou větev , jejíž hlavou byl Antonín Florián.

Antonín Florian z Lichtenštejna se narodil 28. května 1656 a zemřel 11. října 1721. Byl druhorozeným synem knížete Hartmanna z Lichtenštejna a jeho ženy Alžběty Sidonie z Salm- Reifferscheid, který měl určenu kariéru na habsburském dvoře. V osmnácti letech podnikl kavalírskou cestu po Itálii, kde se mu dostalo skvělého vzdělání hlavně v Říme, kde studoval římské právo. Kromě toho studoval jazyky, matematiku, a nesměla chybět jízda na koni, šerm a tanec. Po návratu do Vídně v roce 1676 ho čekala relativně rychlá kariéra u dvora, kterou začal jako císařský komoří Leopolda I. V roce 1691 se vrátil jako velvyslanec do Říma, kde bylo jeho hlavním úkolem rozšiřování politické a finanční podpory papežské kurie v císařově boji proti turecké expanzi. Po čtyrech letech jej císař Leopold I. povolal zpět do Vídně, aby se ujal výchovy jeho druhorozeného syna arcivévody Karla. Zároveň se stal jeho hofmistrem. V roce 1703 byl arcivévoda Karel prohlášen španělským králem Karlem III. a krátce na to se vydal v doprovodu svého dvora do Španělska. Mezi jeho dvořany nechyběl ani Antonín Florian, který byl před odjezdem jmenován španělským grandem I. třídy a jako hofmistr a královský štolba zastával klíčové pozice na nově zřízeném barcelonském dvoře. Místo hofmistra zastával i po návratu Karla do Vídně a jeho následné korunovaci, kdy přijal jméno Karel VI. Ve funkci hofmistra královského dvora zůstal až do konce svého života. Jako IV. kníže se ujal Antonín Florian vlády roku 1712. Byl rytířem Řádu zlatého rouna. V roce 1719 potvrdil Karel VI. nové knížectví – Lichtenštejnsko, které vzniklo spojením panství Schellenberg a Vaduz, která byla v držení Lichtenštejnů. Antonín Florian se tak stal členem Říšského sněmu, který vyžadoval podřízení členů pouze samotnému císaři. Antonín Florian se stal prvním knížetem Lichtenštejnska. V roce 1679 se oženil s Eleonorou Barborou, dcerou českého místodržitele hraběte Michaela Osvalda z Thun-Hohenštajna. Z manželství se narodilo šest synů František Augustin (1680 – 1681), Karel Josef Florian (*/+ 1685), Antonín Ignác Josef (1689 – 1690), Josef I. Jan Adam (1690 – 1732), Inocenc František (1693 – 1707), Karel Josef (1697 - 1704) a pět dcer Eleonora (1681 – 1682), Antonie Marie Eleonora (1683 – 1715), Marie Karolína Anna (1694 – 1735), Anna Marie Antonie (1699 – 1753) a Marie Eleonora Karolína (1703 – 1757).

Jan Nepomuk Karel z Lichtenštejna se narodil 8. července 1724 a zemřel 22. prosince 1748. Byl synem knížete Josefa Jana Adama a jeho ženy Marie Anny z Oettingen-Spielbergu. Otec mu zemřel v osmi letech, a jako regent se tedy vlády ujal Josef Václav z Lichtenštejna. V roce 1745 se stal hlavou knížectví. V roce 1744 se oženil s Marií Josefou z Harrachu-Rohrau. Z manželství se narodil syn Josef Jan Nepomuk (*/+1747), který však zemřel jako novorozeně, a dvě dcery Marie Anna (1745 – 1752), která zemřela v sedmi letech, a Marie Antonie Josefa (1749 – 1813), která se narodila jako pohrobek. Jan Nepomuk zemřel velmi mlád, ve svých dvaceti čtyřech letech. Byl pohřben v lichtenštejnské hrobce ve Vranově u Brna.

Josef Václav z Lichtenštejna se narodil 9. srpna 1696 a zemřel 10. února 1772. Byl synem Filipa Erasmuse z Lichtenštejna a jeho ženy Kristýny Terezy z Löwensteinu-Wertheimu. Navštěvoval Karlovu univerzitu. Byl diplomatem, monarchii zastupoval v Berlíně v letech 1735 - 1736 a v Paříži od prosince 1737, a také vojenským stratégem. Je pokládán za otce moderního rakouského dělostřelectva. Ostruhy si získal v tureckých válkách pod velením prince Evžena. V roce 1745 se stal generalisimem v Itálii a v roce 1753 vrchním velitelem v Uhrách. V roce 1760 doprovázel do Vídně Isabelu Marii Parmskou, budoucí choť císaře Josefa II. V roce 1764 byl hlavním císařským komisařem při volbě a korunovaci Josefa II. ve Frankfurtu. Josef Václav z Lichtenštejna byl třikrát hlavou lichtenštejnského knížectví. Nejprve v letech 1712 – 1718 po vymření dosavadní vládnoucí rodové větve, poté v letech 1732 – 1745 po smrti vládnoucího knížete Josefa Jana Adama vládl jako regent za jeho nedospělého syna Jana Nepomuka Karla, po jehož smrti roku 1748 bez mužských dědiců se stal hlavou rodu. Byl nositelem Řádu zlatého rouna, který získal v roce 1739. 19. dubna 1718 se oženil se svou ovdovělou sestřenkou Annou Marií, se kterou měl pět dětí, které však zemřely v dětském věku Filipa Antonína (1719), Filipa Antonína (1720), Filipa Arnošta (1722 – 1723), Marii Alžbětu (1724) a Marii Alexandru (1727).

František Josef I. z Lichtenštejna se narodil 19. listopadu 1726 a zemřel 18. srpna 1781. V roce 1767 se stal členem tajné rady. Po smrti svého strýce v roce 1772, který se ho ujal jako svého chráněnce, protože neměl vlastní děti, se stal nečekaně hlavou Lichtenštejnů. Od roku 1778 zastával úřad prezidenta dolnorakouského panského stavu. Byl rytířem Řádu zlatého rouna. Více než k dvorským povinnostem však upíral svůj zájem k ekonomickým problémům rodového panství a rozšiřování Lichtenštejnské umělecké sbírky. Oženil se s Marií Leopoldinou ze Šternberka, se kterou měl syny Aloise I., Jana I. a Filipa a dceru Marii.

Alois I. Josef z Lichtenštejna se narodil 4. května 1759 a zemřel 24. března 1805. Byl nejstarším synem Františka Josefa I. a jeho ženy Marie Leopoldiny ze Šternberka. Od roku 1781 byl panujícím lichtenštejnským knížetem. Kvůli svému chatrnému zdraví, nemohl vykonávat vojenské povolání. Jeho největším zájmem bylo lesnictví a zahradnictví. Za jeho vlády se začal budovat Vranovsko-křtinský areál. Oženil se s Karoline von Mardescheid-Blankenheim.

Jan I. Josef z Lichtenštejna se narodil 27. června 1760 a zemřel 20. dubna 1836. Byl druhorozeným synem Františka Josefa I. a jeho ženy Marie Leopoldiny ze Šternberka. V letech 1805 – 1806 a poté v letech 1814 – 1836 vládl jako desátý kníže. Jako druhorozený si zvolil vojenskou kariéru, kterou začal ve svých dvaceti dvou letech, kdy nastoupil do armády v hodnosti poručíka. Během osmanských válek byl povýšen na plukovníka, během napoleonských válek pak na polního maršála a stal se vrchním velitelem armády Rakouského císařství. Byl kritizován za nevýhodně uzavřené dohody s Napoleonem (prešpurský mír, schönbrunnský mír), které byly pro Rakousko příliš tvrdé, a proto v roce 1810 z armády odešel. V roce 1818 potvrdil platnost nové ústavy, která omezovala moc panovníka. Radikálně reorganizoval svou administrativu, aby vyhovovala požadavkům o modernizaci země. Stal se propagátorem uměleckého směru v zahradnictví, biedermeieru. V roce 1792 se oženil s Josefinou Žofií z Fürstenbergu-Weitry, dcerou lantkraběte Joachima Egona Fürstenberka, se kterou měl sedm synů a čtyři dcery. Kníže Jan I. byl pohřben v nové lichtenštejnské hrobce ve Vranově, kterou dal vybudovat.

Alois II. z Lichtenštejna se narodil 25. května 1796 a zemřel 12. listopadu 1858. Vládl v letech 1836 až 1858. Byl prvorozeným synem Jana I. Lichtenštejna a jeho manželky Josefy Žofie z Fürstenbergu-Weitry. Byl velmi vzdělaný. Ve svých dvaadvaceti letech navštívil Itálii a v roce 1820 pak Anglii a Skotsko. V roce 1837 při příležitosti korunovace královny Viktorie, byl vyslán jako diplomat do Anglie. Jako velký hospodářský reformátor se zasloužil o vybudování první zemědělské školy v habsburské monarchii. V letech 1849 – 1858 předsedal Vídeňské zemědělské společnosti. Po volbách v roce 1848 se stal poslancem za kurii virilistů a velkostatků jako reprezentant šestnácti rodových panství na Moravě. Jako poslanec zasedal na Moravském zemském sněmu. Dne 17. října 1836 dostal Řád zlatého rouna a 22. dubna 1854 Velkokříž svatého Štěpána. 8. srpna 1831 se oženil s hraběnkou Františkou Kinskou z Vchynic a Tetova, dcerou Františka Kinského z Vchynic a Tetova. Z manželství se narodili dva synové Jan Maria František Placidus (kníže Jan II. 1840 - 1929)) a František de Paula Maria Karel August (kníže František I. 1853 - 1938)) a devět dcer Marie (1834 – 1909), Karolína (1836 – 1885), Žofie (1837 – 1899), Aloisie (1838 – 1920), Ida (1839 – 1912), Františka (1841 – 1858), Jindřiška (1843 – 1931), Anna (1846 – 1924), Tereza (180 – 1938). Pochován byl v rodinné hrobce ve Vranově.

Jan II. z Lichtenštejna se narodil 5. října 1840 a zemřel 11. února 1929. Byl synem Aloise II. z Lichtenštejna a jeho manželky Františky de Paula, rozené Kinské z Vchynic a Tetova. Dostalo se mu vynikajícího vzdělání v oblasti národního hospodářství a techniky, plynně ovládal angličtinu, francouzštinu, italštinu a češtinu. Studoval v Bonnu a v Karlsruhe, poté podnikl rozsáhlé cesty po Evropě. Po smrti svého otce se stal panovníkem Lichtenštejnského knížectví a ujal se správy rodového majetku. Zajímal se o vědu a umění. V roce 1862 podepsal lichtenštejnskou ústavu, která dala obyvatelům rozsáhlá politická práva. Zaváděním lehkého průmyslu se snažil o zlepšení hospodářské situace Lichtenštejnska. Během první světové války zachoval neutralitu. Po válce se orientoval na svou zemi a vytváření úzkých vztahů se Švýcarskem. Jan II. zůstal svobodný a bezdětný.

ZAJÍMAVOSTI

Pověsti o původu rodu Boskoviců

První vypráví o tom, jak rod Boskoviců přišel ke svému erbu. Jednoho dne při lovu ptáků našel Velen šlechtice, který se ztratil své družině. Dlouhým blouděním byl vyčerpán a tak mu Velen nabídl přístřeší, jídlo a po večeři i horkou koupel, osušil ho vlastním šatem a rozčesal vlasy dřevěným hřebenem. Cizinec pozval za odměnu Velena na svůj hrad, kde se ukázalo, že to byl sám moravský kníže, na oplátku ho pohostil a slíbil mu, že mu splní jeho přání. Velen si nepřál nic jiného jen horu, na které chytal ptáky. Kníže mu však daroval rozsáhlé území v okolí hory a povýšil jej do šlechtického stavu. Na památku tohoto setkání dostal Velen erb se sedmizubým hřebenem, s věníky a poduškou, kterou přinesl do koupele.

Druhá pověst vypráví o názvu hradu. Velen, teď už šlechtic se rozhodl, že si na hoře vybuduje hrad. Když jednoho dne stoupal s nákladem do kopce, zakopl o vyčnívající kámen a ukopl si palec. Místo nářků jen suše poznamenal: „Eh což o jeden palec, však nebudu již chodit bosko více.“ A tato příhoda dala podle pověsti jméno hradu – Boskovice. Ve skutečnosti se však hrad i městečko jmenují podle jména Bosko, Bosek a znamená ves lidí Boskových.

Marcusův automobil byl vyroben v Adamovských strojírnách v letech 1888 – 1889. Jednalo se o první benzínový automobil se čtyřtaktním motorem, který byl vyroben v Rakousku-Uhersku. Tento automobil měl mnoho technických novinek, některé z nich byly Marcusovým patentem, přesto se do sériové výroby nedostal, protože vykazoval i mnoho nedostatků. V roce 1898 byl prezentován ve Vídni jako nejstarší automobil na světě, což však bylo záhy vyvráceno. V roce 1900 byl vystavován na Světové výstavě v Paříži, poté však skončil v Technickém muzeu ve Vídni. V roce 1950 byl znovu zprovozněn a jezdil ukázkové jízdy ve Vídni. V roce 1960 byl zapůjčen na Strojírenský veletrh v Brně. V roce 2005 – 2006 byla sestrojena replika podle plánů z Adamova.

Stará huť leží asi 1,5 km od Býčí skály. Stará Františčina huť byla v roce 1971 vyhlášena jako první u nás „technickou rezervací“. V Josefovském údolí při cestě do Křtin se nachází zrekonstruovaná tavící pec a přilehlá administrativní budova, kterou dnes využívá Technické muzeum. Vysokou pec Františku nechal vybudovat okolo roku 1746 kníže Jan Adam z Lichtenštejna. Její výška je 10 m a základna má rozměry 12 x 12 m. Kromě surového železa se zde vyrábělo také lité zboží, kamnové desky ale i vojenský materiál. Koncem 19. století byla jako nerentabilní uzavřena. Františka je dnes nejstarší dochovanou vysokou pecí belgického typu ve střední Evropě.

Světelský oltář nalezneme v adamovském kostele svaté Barbory. Své jméno získal po dolnorakouském městě Zwettlu ( Světlá), odkud původně pochází. Jeho vznik spadá do 16. století. Práce na něm začaly v roce 1516 a dokončen byl v roce 1525. Na oltáři se podílelo šest řezbářů, ale jménem známe pouze Ondřeje Morgensterna z Českých Budějovic. Po požáru v roce 1702 se zachovala pouze střední část, která byla jako staromódní přesunuta k zadní stěně boční kaple Všech Svatých. V roce jej opat Augustin Steiniger prodal hraběti Samuelovi Festeticsovi a ten zase následující rok Alexandru von Bensa. Ústřední památková komise z obavy před vyvezením oltáře z území říše, přikázala, aby se vrátil původnímu majiteli. V té době byl oltář restaurován pod vedením Georga Placha. Opat však nebyl schopný opravu zaplatit a tak jej dal k dispozici Ústřední památkové komisi. Od ní oltář získal kníže Alois z Lichtenštejna, který opravu v hodnotě 1 200 zlatých zaplatil. Oltář pak daroval nově vybudovanému kostelu v Adamově, jehož se stal patronem.

ODKAZY

https://www.cswiki.cz/wiki/Vranovskok%C5%99tinsk%C3%BD_lichten%C5%A1tejnsk

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bene%C5%A1_%C4%8Cernohorsk%C3%BD_z_Boskovic_mlad

https://cs.wikipedia.org/wiki/Dobe%C5%A1_Rosick%C3%BD_z_Boskovic

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_%C4%8Cernohorsk%C3%BD_z_Boskovic_na_%C4%8Cern

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_%C4%8Cernohorsk%C3%BD_z_Boskovic

https://cs.wikipedia.org/wiki/Tas_%C4%8Cernohorsk%C3%BD_z_Boskovic_na_%C4%8Cern

https://cs.wikipedia.org/wiki/Lichten%C5%A1tejnov%C3%A9

https://cs.wikipedia.org/wiki/Maxmili%C3%A1n_z_Lichten%C5%A1tejna

https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Eusebius_z_Lichten%C5%A1tejna

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Adam_I._z_Lichten%C5%A1tejna

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_I._z_Lichten%C5%A1tejna