Bartošovice

Obec Bartošovice se nachází v údolí řeky Odry a Bartošovického potoka 13 km severovýchodně od Nového Jičína. Území obce bylo osídleno již v mladší době kamenné, což dokládá nález sekeromlatu. První písemná zmínka o obci pochází však až z roku 1398, kdy je zmiňována v listině olomouckého biskupa Jana, kterou daroval svému bratru Mikuláši Mrázkovi lénem fojtství v Příboře, k němuž patři jeden lán v Bartošovicích.

Bartošovice založil pravděpodobně lokátor jménem Bartoš, což je zkráceně Bartoloměj, a podle něj získala obec své jméno. V okolí Bartošovic vedlo ve středověku několik cest evropského významu. Např. Starší cesta na Krakov, Moravská brána. Ve třináctém století, kdy bylo území okolo Bartošovic kolonizováno, byl vlastníkem Blud z rodu Bludoviců, předek Žerotínů. Počátek 14. století přešlo území patrně jako odúmrť Janu Lucemburskému, který jej udělil v léno svému stoupenci Vokovi I. z Kravař.

Po něm Bartošovice zdědil jeho syn Ješek z Kravař, který však zemřel bezdětný. Bartošovice, které patřily ke štramberskému panství, získal markrabě Jan Jindřich Lucemburský, který je v roce 1380 dal v léno Vokovi III. z Kravař. V roce 1386 zdědil Bartošovice po svém otci Vokovi III. syn Vok IV. Po jeho smrti v roce1406 spravoval panství až do dospělosti Vokova syna Jana Lacek z Kravař. Jan zemřel bez potomků v roce 1433 a poručníci po něm v roce 1437 zapsali patronátní právo v Bartošovicích, čímž se staly samostatným panstvím, Drslavovi z Ochab a jeho matce Barboře z Rohova.

V roce 1492 zase zapsal, Jan z Ochab do desk Bartošovice Václavu Čeplovi z Belku. Po jeho smrti zdědil Bartošovice, jeho syn Jan Čeple, který je v roce 1522 prodal Zikmundovi Sedlnickému z Choltic. V roce 1547 zdědil Bartošovice syn Zikmunda Václav Sedlnický z Choltic a po jeho smrti v roce zase jeho syn Albrecht. V roce 1616 přešly Bartošovice do rukou Jan Felixe Potštátského z Prusinovic, který je získal jako vyrovnání dluhu Albrechta Sedlického z Choltic, který na Bartošově zapsal věno své manželce Anně Potštátské z Prusinovic, a ještě ji dlužil 24 tisíc, které jeho dcera Anna Kateřina nebyla schopna zaplatit.

Po Janu Felixovi dědil v roce 1634 jeho strýc Kryštof Karel Potštátský z Prusinovic. Dalším vlastníkem Bartošovic se stal syn Kryštofa Karla Jiří Valerián Potštátský z Prusinovic. Po jeho smrti v roce 1688 zdědil Bartošovice jeho syn František Dominik. V roce 1721 získal panství po svém otci Františku Dominikovi Jan Josef Potštátský z Prusinovic. Jan Josef zemřel v roce 1766 bez potomků a majetek připadl jeho synovcům, kteří jej v roce 1768 prodali Marii Quidobaldině Brigitě Taaffové, rozené Chotkové.

Po její smrti zdědila majetek její dcera Josefina Malabail de Canale. V roce 1833 zdědil Bartošovice její nelegitimní syn Hugo Meinert. Po jeho tragické smrti prodali jeho dcery Bartošovice Fany Fattonové, vdově po švýcarském továrníkovi. Dalším vlastníkem se stala její dcera, také Emma Marie a její manžel Josef Maria Aresin. Po jeho smrti se Bartošovice dostaly do vlastnictví rodiny Czeczowiczkové. Poslední majitel Bartošovic Dr. Artur Czeczowiczka je opustil v roce 1938. Po válce se již nevrátil a v roce 1948 se s ním stát finančně vypořádal.

V 17. století se staly Bartošovice jedním z center chovu vysoce užitkového plemena kravařského skotu. V roce 1835 zde byla zřízena připouštěcí stanice a v roce 1873 na světové výstavě dobytka ve Vídni bylo Bartošovicím uděleno uznání a právo na chov a prodej hovězího dobytka. Bartošovice se tak staly zámožnou zemědělskou obcí. V roce 1930 provozoval v obci mlékárnu švýcarský mlékař Zuzrcher.

K lepšímu a rychlejšímu obchodování pomáhala železniční trať do Ostravy. V roce 1892 byla v obci otevřena Reiffeisenova záložna, v roce 1920 obecní knihovna, která měla 1 200 svazků. V roce 1929 byl do obce zaveden elektrický proud.

Původní české obyvatelstvo Bartošovic se následkem třicetileté války značně poněmčilo. Žila zde však početná česká menšina. Po roce 1918 se začalo české obyvatelstvo rozrůstat, což vedlo k nutnosti zřídit českou školu. 10. října 1938 byly Bartošovice obsazeny německým vojskem, které němečtí obyvatelé vítali slavobránami.

Po obsazení republiky nepatřily Bartošovice do protektorátu, ale připadly přímo k německé říši. Po osvobození v roce 1945 byl v Bartošovicích proveden odsun německého obyvatelstva, které však již v polovině roku 1945 začalo nahrazovat obyvatelstvo české. Obec byla osvobozovacími boji velmi zpustošena. Bylo poškozeno přes 70 zemědělských budov a 30 rodinných domků.

Tvrz

Ilustrační rekonstrukce možné podoby původní tvrze v Bartošovicích, která stála v záhybu potoka a byla chráněna vodním příkopem, valem a dřevěnou palisádou. Dominantou areálu byla hranolová věž s několika zděnými podlažími a obranným ochozem. V 16. století byla tvrz rozšířena o další obytná křídla a uzavřené nádvoří. Na místě někdejší tvrze dnes stojí bartošovický zámek.

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Tvrz v Bartošovicích vznikla někdy po roce 1437, a jejím zakladatelem byl Drslav z Ochab. V té době to byl pravděpodobně přízemní palác o rozměrech 30 x 11,3 m se třemi nebo čtyřmi místnostmi. Tvrz stála v záhybu potoka a pravděpodobně ji chránila dřevěná ohrada, okolo které byl vodní příkop a val. V 16. století byla k tvrzi přistavěna hranolová věž o rozměrech 9,2 x 9,5 m., která měla nejméně tři zděná podlaží a obranný ochoz. Přistavěna byla také dvě křídla a dvě kolmé zdi, které uzavíraly nádvoří. O tuto finančně náročnou přestavbu se postaral Albrecht Sedlnický z Choltic, který díky tomu zemřel velmi zadlužen. V letech 1655 – 1674 přestavěl Jiří Valerián Podštátský z Prusinovic tvrz na zámek.

Zámek

Bartošovice zámek – Autor: Kankovaa – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0,

Zámek vznikl renesanční přestavbou starší tvrze. Mnoha přestavbami a úpravami vznikl současný zámek s pseudorenesančními a pseudogotickými prvky. Nejvýznamnější změny se odehrály okolo roku 1670, kdy byl zámek přestavěn na dvoupatrovou čtyřkřídlou budovu s obdélným dvorem.

V roce 1674 je uváděn v urbáři panství jako dvouposchoďový objekt s věží. V této době měl zámek jedenáct obytných místností. Sedm z nich byly velké obytné světnice a čtyři byly světnice pro vrchnost. Ve spodním patře se nacházely prostory pro služebnictvo a úřednictvo. Přestavba, která proběhla v letech 1869 – 1877, téměř překryla starší stavební fáze. Zachovala se pouze část renesančních a raně barokních kleneb. Počátkem 19. století byl zámek pokryt šindelovými střechami a starší část zámku byla propojena s novější.

Na nádvoří, které dříve bylo arkádové, byl přistaven balkon. Areál zámku byl později rozšířen o hospodářské budovy a zahrady s altánky. Do roku 1890 byl součástí zámku i pivovar a do roku 1970 konírna a hospodářské budovy. Zámek je dvoupatrová čtyřkřídlá budova s polopatrem a malým zavřeným nádvořím. Ve středu hlavního východního průčelí je nad vchodem do zámku terasa. Mělký rizalit je zakončen pseudorenesančním štítem. Severovýchodní nároží je zaoblené a zakončené věžičkou.

Další terasa je vlevo ve výši patra před ustupujícím jižním křídlem. Nad terasou je umístěn výrazný štít. Ve vstupní hale a v sálech v 1. patře nazývaném piano nobile neboli vznešené patro je dochován vestavěný nábytek v jídelně, kazetové obložení, balustrádové zábradlí schodišť a malovaný strop z 19. století. Je také zachována bývalá knihovna s mramorovým krbem, která je dnes využívána jako obřadní síň. V roce 1972 proběhla rekonstrukce pokojů na hotelové ubytování v I. a II. poschodí, s kapacitou 50 míst. V roce 1987 proběhla rekonstrukce elektroinstalace a zámek byl vybaven křišťálovými lustry. 29. března 1994 se soudním rozhodnutím zámek stal majetkem obce Bartošovice. V roce 1995 – 1997 proběhla oprava omítek, fasády a střechy. Došlo také k rekonstrukci prvního a druhého patra. 30. listopadu 1999 byl zámek společně se zámeckým parkem vyhlášen kulturní památkou. Dnes je v majetku obce a stal se sídlem Regionu Poodří. V zámku je od roku 2010 výstavní expozice, informační centrum Regionu Poodří a pořádají se zde společenské akce. Je také využíván jako hotel. V letech 1985 – 1988 byla na zámku internátní škola pro 56 dětí z Namibie, kde tehdy probíhala válka za nezávislost.

Na východní straně zámeckého areálu se nachází dvoupodlažní objekt čp. 4, který je jedinou dochovanou hospodářskou budovou. Kolem zámku se rozkládá park o výměru 1,5 ha. Park vznikl pravděpodobně již v 17. století. Během let velmi chátral, a tak se z původní výsadby dochovalo jen několik solitérních dřevin. V roce 2000 byl park obnoven.

Držitelé

Blud z Bludova

Blud z Bludova je prvním všeobecně uznávaným zástupcem rodu Bludoviců, ze kterého vznikl později rod Žerotínů. Byl synem Oneše. První důvěryhodná písemná zmínka o něm pochází v listině vydané Přemyslem Otakarem I. z roku 1201, v níž klášteru Hradisko u Olomouce postupuje ves Štěpánovice, ve které vystupuje Blud společně se svým bratrem Přeborem. Z roku 1201 pochází ještě jedna listina Přemysla Otakara I., ve které už Blud vystupuje sám. Blud zastával úřad přerovského purkrabího a byl členem Přemyslovy družiny. Poslední písemná zmínka o něm pochází z roku 1218 v listině markraběte Vladislava Jindřicha. Blud byl ženatý z Ankou, se kterou měl syny Oneše, Viktora, Bluda II. a Bicena.

Autor: VitVit – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

Jan Lucemburský

Jan Lucemburský se narodil 10. srpna 1296 a zemřel 26. srpna 1346. V letech 1310 – 1335 byl lucemburským hrabětem a titulárním polským králem, v letech 1310 – 1346 pak českým králem. Byl jediným synem Jindřicha VII., lucemburského hraběte a od roku 1308 římského krále a Markéty, dcery Jana Brabantského. Své dětství trávil na francouzském královském dvoře Filipa Sličného. 1. září 1310 se oženil s Eliškou Přemyslovnou. S Eliškou měl tři syny Václava (Karla), Přemysla Otakara a Jana Jindřicha a čtyři dcery Markétu, Jitku (Gutu), Annu a Elišku. 7. února 1311 proběhla v bazilice svatého Václava korunovace Jana Lucemburského na českého krále. Jan se pokoušel vládnout s ohledem na říšskou politiku, což však česká šlechta nepřijala, protože nechtěla silného krále. Jeho aktivita se proto zaměřila především na zahraniční politiku, kde byl velmi úspěšný. Od roku 1325 nechává razit první zlaté mince u nás, které jsou na počest florentských odborníků, kteří je razili, nazvány florény. V roce 1334 se oženil podruhé s Beatricí Bourbonskou, se kterou měl dvě děti Václava a Bonu. Kromě manželských dětí je ještě otcem jednoho nemanželského syna Mikuláše. V posledních letech života postihla Jana dědičná oční choroba, kvůli které v roce 1339 oslepl. Zemřel 16. srpna 1346 v bitvě u Kresčaku. Byl pochován v opatství benediktinů Alt-Münster u hradeb města Lucemburku.

Autor erbu: FDRMRZUSA (diskuse · příspěvky). See related sourced files for original authors. – This vector image includes elements that have been taken or adapted from this file:, CC BY-SA 4.0,

Jan Jindřich Lucemburský

Jan Jindřich Lucemburský se narodil 12. února 1322 v Mělníku a zemřel 12. listopadu 1375 v Brně. Byl druhorozeným synem Jana Lucemburského a jeho manželky Elišky Přemyslovny, mladším bratrem Karla IV. Ve svých pěti letech byl dán na vychování ke dvoru korutanského vévody Jindřicha, který byl otcem jeho budoucí manželky Markéty, zvané Maultasch. Markéta byla starší než Jan Jindřich, což se projevilo i v jejich manželství, které nebylo šťastné. Markéta dokonce označila Jana Jindřicha za impotentního a zapudila ho. Jejich rozluka byla potvrzena papežem Klimentem VI. Jan Jindřich se znovu oženil s Markétou, dcerou opavského vévody Mikuláše II. Z tohoto manželství se narodilo šest dětí, z toho tři synové Jošt, Jan Soběslav a Prokop a tři dcery Kateřina, Alžběta a Anna. 26. prosince 1349 mu Karel IV. udělil jako léno Moravu. Spolu se svým bratrem se účastnil mnoha diplomatických a politických jednání. V případě dlouhodobé nepřítomnosti krále v zemi, jej zastupoval. Za své sídlo Jan Jindřich zvolil Brno. Zde založil augustiniánský klášter, který se měl stát posledním místem odpočinku všech příslušníků moravské větve. 13. srpna 1375 založil společně se svou čtvrtou manželkou Alžbětou Oettingenskou a svými syny kartuziánský klášter v Králově Poli. Jan Jindřich byl ženatý celkem čtyřikrát. Jeho třetí manželkou byl Markéta Rakouská.

Páni z Kravař

Páni z Kravař jsou starý moravský rod. Svůj původ odvozovali od velkého rozrodu Benešoviců. Měli společné předky s pány z Bechyně. Jejich jméno pochází od Kravař na Opavsku. Jako první je zmiňován v polovině 13. století Drslav. Již na počátku své existence se rod rozdělil na dvě větve. Vok II. z Kravař se stal zakladatelem plumlovsko-strážnické větve, když v roce 1325 získal od krále Jana Lucemburského Plumlov. Druhé větve, fulnecko-jičínské, se zakladateli stali synové z druhého manželství Voka I. z Kravař Ješek a Drslav. Obě větve vymřely v 15. století. Fulnecko-jičínská větev vymřela po meči v roce 1433 a plumlovsko-strážnická pak v roce 1466. Páni z Kravař zastávali významné funkce v markrabství moravském.