Slovník M

Symbolická ilustrační kompozice představující vstup do hesel začínajících písmenem M. Pergamen s iluminovaným iniciálovým písmenem je doplněn knihami, psacími potřebami, pečetí a svícnem, které odkazují na písemnou kulturu, vzdělanost a historickou tradici.

Autor ilustrace – Jindřich AI asistent

Slovník M otevírá další část historického slovníku. Najdete zde pojmy, názvy a události z dějin, správy, církve i každodenního života, které pomáhají lépe porozumět minulosti a jejím souvislostem.

Majestas Carolina

Slovník M

Symbolické zobrazení návrhu zemského zákoníku Majestas Carolina v podobě středověkého rukopisu s iluminovaným iniciálovým písmenem a královskou pečetí. Kompozice odkazuje na snahu Karla IV. o upevnění královské moci a právní řád v Českém království ve 14. století.

Autor ilustrace – Jindřich AI asistent

Majestas Carolina, správněji Codex Carolinus, je návrh zemského zákoníku připravený na pokyn Karla IV. v letech 1350–1351. Samotné označení Majestas Carolina se objevilo až později, nejpozději před rokem 1617.

Vznik a účel zákoníku

Cílem návrhu zákoníku bylo omezit moc a rozpínavost šlechty a posílit královská práva a majetek. Karel IV. jím usiloval o upevnění panovnické moci a právní stabilitu Českého království.

Zákoník obsahoval 109 článků a podrobně vymezoval:

• královská města a královské hrady, které nesměly být zastavovány,
• města a hrady, které bylo možné zastavit pouze dočasně, a to nejvýše na devět let.

Významné ustanovení se týkalo také odúmrtí, kdy mělo veškeré odúmrtní jmění, ať poddanské či šlechtické, připadnout králi. Dosavadní praxe přitom umožňovala, aby poddanské odúmrti získávala šlechta.

Odmítnutí a osud zákoníku

Zákoník dále zasahoval do užívání královských lesů, kde si šlechta budovala sídla a neoprávněně si přivlastňovala půdu. Nově měl na tuto půdu nárok výhradně král. Tato ustanovení vyvolala silný odpor šlechty, která měla dostatečný politický vliv k jejich zablokování.

Roku 1355 byl návrh definitivně odmítnut na generálním sněmu. Karel IV. se neodvážil vstoupit do přímého konfliktu se šlechtou a pro zachování své autority prohlásil, že rukopis zákoníku byl náhodně zničen požárem.

Ve skutečnosti se text zákoníku dochoval v rožmberském archivu. V souvislosti s jeho vznikem se ve 14. století objevila také významná právní kniha zemského práva, která navazovala na snahu o kodifikaci zemských právních zvyklostí.

Městec

Slovník M

Ilustrační zobrazení středověkého městce s pravidelným tržištěm, kamenným kostelem a řemeslnickými usedlostmi. Scéna znázorňuje sídlo s trhovým právem jako hospodářské a správní centrum venkovské oblasti ve 13. století.

Autor ilustrace – Jindřich AI asistent

Městec je označení vesnice s trhovým právem, zakládané ve středověku, zejména za vlády českého krále Václava I. ve 13. století.

Význam a užití pojmu

Městce představovaly přechodnou formu sídla mezi běžnou vesnicí a městem. Získáním trhového práva byly oprávněny pořádat pravidelné trhy, což podporovalo místní hospodářství, řemesla a obchod. Oproti městům však neměly plná městská privilegia, jako byly hradby, městská samospráva nebo rozsáhlá soudní práva.

Zakládání městců souviselo s kolonizační politikou českých panovníků, především Václava I., který usiloval o hospodářské zpevnění království a lepší správní organizaci venkovských oblastí. Některé městce se postupem času vyvinuly v plnoprávná města, jiné si zachovaly venkovský charakter.

Město

Slovník M

Ilustrační zobrazení středověkého města s kamennými hradbami, centrálním náměstím, radnicí a farním kostelem. Kompozice znázorňuje typické znaky městského sídla, jako jsou pravidelná zástavba, soustředění správních a obchodních funkcí a oddělení městského prostoru od okolní krajiny.

Autor ilustrace – Jindřich AI asistent

Město je sídelní, geograficky vymezený útvar charakterizovaný souborem znaků, které jej odlišují od vesnice. Základními rozlišujícími prvky jsou velikost a hustota osídlení, sociální a profesní struktura obyvatelstva a správní, hospodářské a kulturní funkce.

Vymezení a funkce města

Na rozdíl od venkovských sídel se obyvatelé měst tradičně nezabývali převážně zemědělstvím, ale zejména řemesly, obchodem, průmyslem a službami. Města byla centry správních úřadů, obchodních a kulturních institucí a škol, sloužících širšímu okolí. Typickým rysem městského prostředí byl také specifický způsob života, který byl ve srovnání s venkovem více anonymní, neosobní a účelový.

V Čechách a na Moravě mohl městský status udělit pouze panovník. I šlechta musela při zakládání vlastních poddanských měst získat jeho souhlas. Největší rozmach zakládání měst v zemích Koruny české nastal za vlády Přemysla Otakara II. ve 13. století.

Znaky typické pro založení středověkého města

Mezi hlavní znaky středověkého města patřily:

• Vymezení hranic města, nejčastěji pomocí hradeb, které plnily nejen obrannou funkci, ale zároveň vyznačovaly prostor nadaný městskými právy a privilegii. Existovala však i města bez hradeb nebo naopak opevněné vesnice.
• Centrální náměstí, sloužící jako prostor pro trhy a obchodní aktivity a zároveň jako centrum městské samosprávy. Nacházela se zde radnice, často také farní kostel; náměstí bylo místem slavností, veřejných shromáždění i výkonu soudní moci.
• Parcelace a urbanistická struktura, vycházející z potřeby organizovat hustou zástavbu. Typická byla pravidelná síť ulic a parcel, ačkoli v některých případech se zachovala i organická zástavba.
• Různorodá skladba obyvatelstva, zahrnující řemeslníky, obchodníky, přistěhovalce z venkova i cizí kupce; zvláštní skupinu tvořilo židovské obyvatelstvo.
• Rozmanitá ekonomická základna, kdy město bylo centrem řemesel a obchodu, ale zároveň mělo závislé zemědělské zázemí, sloužící k zajištění obživy.
• Církevní instituce, zejména kostely, farní úřady a kláštery, na něž navazovala školská, literární a umělecká činnost.
• Soudní a výkonná moc, realizovaná prostřednictvím městských soudů a městské správy.

Městská privilegia

Slovník M

Symbolické zobrazení městských privilegií ve formě středověké listiny s pečetí uložené v městské truhle. Ilustrace odkazuje na právní význam privilegií jako základu městských práv, samosprávy a ochrany měšťanů ve středověku.

Autor ilustrace – Jindřich AI asistent

Městská privilegia, označovaná také jako městské výsady, práva či obdarování, byla ve středověku souborem práv udělovaných městům, zpravidla panovníkem. Jejich cílem bylo podpořit hospodářský rozvoj města, zajistit jeho právní postavení a poskytnout ochranu měšťanům.

Význam a funkce městských privilegií

Městská privilegia upravovala především:

• právo tržní a obchodní,
• soudní a správní pravomoci,
• hospodářská a majetková práva,
• postavení měšťanů vůči vrchnosti a okolní šlechtě.

Udělení privilegií bylo klíčovým krokem při zakládání měst i při jejich dalším rozvoji a často rozhodovalo o jejich hospodářském a politickém významu.

Listiny a jejich uchovávání

Práva a výsady byly zaznamenávány v privilegijních listinách, které měly pro města mimořádnou hodnotu. Tyto listiny byly:

• uchovávány na radnicích, často v uzamčených truhlách,
• pečlivě střeženy, protože představovaly právní základ existence města.

Privilegijní listiny sloužily nejen jako doklad městských práv, ale byly využívány také při soudních sporech, a to jak mezi městy navzájem, tak ve sporech s vrchností či šlechtou. Právě z tohoto důvodu se staly základem městských archivů.

Měšťanstvo

Slovník M

Ilustrační zobrazení středověkých měšťanů shromážděných na městském náměstí před radnicí. Scéna symbolizuje měšťanstvo jako plnoprávnou městskou vrstvu, podílející se na samosprávě, obchodu a veřejném životě města.

Autor ilustrace – Jindřich AI asistent

Měšťanstvo je označení sociální vrstvy měšťanů, tedy plnoprávných obyvatel měst. Tato společenská skupina vznikla v souvislosti se vzestupem měst ve středověku a po staletí sehrávala významnou roli v hospodářském, politickém i kulturním životě.

Vznik a postavení ve středověku

Původně se mezi měšťany řadili pouze ti obyvatelé měst, kteří:

• vlastnili ve městě nemovitost,
• trvale zde žili,
• a disponovali městským právem.

Zejména ve svobodných městech získalo měšťanstvo již ve středověku značnou míru samosprávy. Měšťané si zde volili městskou radu a konšely a podíleli se na správě města, soudnictví i hospodářských otázkách.

V průběhu 15. století si měšťanstvo v zemích Koruny české vymohlo také zastoupení na zemských sněmech, čímž se stalo významným politickým činitelem vedle šlechty a duchovenstva.

Proměny v novověku

Po roce 1629 došlo v českých zemích k oslabení postavení měšťanstva, zejména v důsledku změn po stavovském povstání a posílení absolutistické moci panovníka.

Zásadní obrat nastal až v 19. století, kdy se měšťanstvo stalo nejdynamičtěji se rozvíjející společenskou vrstvou. Právě z jeho řad se formovala nová podnikatelská a průmyslová elita, zahrnující:

• majitele továren,
• bankéře,
• velkoobchodníky a podnikatele.

Měšťanstvo se tak stalo nositelem moderního hospodářského, společenského a kulturního vývoje.

Místodržitelská kancelář

Slovník M

Pražský hrad s katedrálou sv. Víta a hradním areálem, který byl po staletí centrem panovnické a zemské správy Českého království. V tomto prostředí působila také místodržitelská kancelář jako ústřední správní orgán zastupující krále v době jeho nepřítomnosti.

Zdroj obrázku – Wikimedia Commons

Místodržitelská kancelář byla personálně samostatná ústřední správní instituce v Českém království, která vykonávala panovnickou moc v době nepřítomnosti krále v zemi. Fungovala jako kolektivní orgán místodržících a zajišťovala chod zemské správy.

Organizace a složení

Kancelář byla rozdělena na tři základní části:

• Českou expedici,
• Německou expedici,
• vojenskou expedici.

V Praze se muselo trvale zdržovat nejméně pět místodržících. K platnému jednání rady postačovala účast nejvyššího purkrabího a alespoň tří dalších místodržících.

Místodržící byli zároveň vázáni výkonem dalších nejvyšších zemských a dvorských úřadů, mezi něž patřili:

• nejvyšší purkrabí,
• nejvyšší komorník,
• nejvyšší zemský sudí,
• nejvyšší dvorský sudí,
• prezident apelačního soudu,
• prezident České komory,
• nejvyšší písař.

Úřední aparát

Vedle místodržících působil v kanceláři rozsáhlý úřednický aparát, zahrnující:

• sekretáře,
• taxátora,
• registrátory,
• expeditory,
• protokolistu,
• kancelisty a další pomocný personál.

Tento aparát zajišťoval administrativní, soudní, finanční i vojenskou agendu země.

Postavení a zánik instituce

V době, kdy se král osobně zdržoval v Čechách, činnost místodržitelské kanceláře ustávala a její kompetence přecházely na Českou dvorskou kancelář.

Místodržitelská kancelář byla jako samostatná instituce zrušena roku 1748 v rámci správních reforem habsburské monarchie.

Místodržitelské kolegium

Slovník M

Pražský hrad jako sídlo nejvyšších zemských úřadů a místo působení místodržitelského kolegia po roce 1620. Z hradního areálu byla řízena zemská správa Českého království prostřednictvím kolektivního orgánu místodržících, podřízeného přímo panovníkovi.

Zdroj obrázku – Wikimedia Commons

Místodržitelské kolegium bylo kolektivním orgánem nejvyšších zemských úředníků v Českém království, který po roce 1620 vykonával zemskou správu a zastupoval panovníka. Jeho složení a kompetence navazovaly na starší stavovské uspořádání, avšak byly výrazně přizpůsobeny centralizační politice habsburské monarchie.

Složení a změny po roce 1620

Po roce 1620 se počet a kompetence nejvyšších zemských úředníků zásadně neměnily, s výjimkou zrušení úřadu dvou karlštejnských purkrabí. Tím se počet členů kolegia snížil na deset. Aby byl obnoven původní počet dvanácti členů, byli do kolegia nově zařazeni:

• prezident rady nad apelacemi,
• nejvyšší dvorský sudí.

Významnou změnou byla také změna podřízenosti kolegia. Zatímco dříve byli místodržící odpovědni stavům, po roce 1620 byli přímo podřízeni panovníkovi.

Přespočetní místodržitelé

Vzhledem k častým absencím řádných místodržících bylo k místodržitelskému kolegiu postupně přibráno až osm přespočetních místodržitelů. Císař je jmenoval od 80. let 17. století, převážně z příslušníků panského stavu, aby bylo kolegium schopné se usnášet.

Funkce přespočetného místodržitele byla udělována jako odměna za osobní či rodové zásluhy vůči habsburskému domu. Kandidáti byli vybíráni z významných českých úřadů, například:

• viceprezident České komory,
• hejtmani pražských měst,
• vrchní berní výběrčí,
• komorní a apelační radové.

Již při jmenování bylo stanoveno pořadí, v němž přespočetní místodržitelé nastupovali a zastupovali řádné členy kolegia.

Uvedení do úřadu

Stejně jako řádní místodržitelé byli i přespočetní místodržitelé po složení přísahy a jmenování císařem uvedeni do úřadu nejvyšším purkrabím.

Míšeňské purkrabství

Slovník K

Hradní vrch Burgberg v Míšni s dominantou hradu Albrechtsburg a katedrály, který byl ve středověku sídlem několika významných zeměpanských institucí. Právě zde působili také míšeňští purkrabí jako přímí zástupci římských králů a císařů Svaté říše římské.

Zdroj obrázku – Wikimedia Commons

Míšeňské purkrabství bylo říšským úřadem a územní jednotkou Svaté říše římské se sídlem v Míšni. Poprvé je doloženo roku 1068, kdy římsko-německý král Jindřich IV. dosadil purkrabího neznámého jména na svůj říšský hrad v Míšni.

Postavení a význam

Míšeňští purkrabí byli přímými úředníky římských králů a císařů, jimž byli podřízeni a jejichž zájmy v oblasti hájili. Představovali mocenský protipól vůči:

• míšeňským markrabatům, největším světským pozemkovým vlastníkům v oblasti,
• míšeňským biskupům, představitelům duchovní vrchnosti, jejichž loajalita k říšské moci nebyla vždy spolehlivá.

Míšeňské purkrabství je nutné důsledně odlišovat od míšeňského markrabství i míšeňského biskupství, přestože všechny tři instituce sídlily na hradním vrchu Burgberg v Míšni.

Sídlo a územní základna

Ačkoli purkrabí sídlil v Míšni, město samotné mu jako feudálovi nepodléhalo. Hmotné zajištění purkrabství a jeho postavení zeměpána vycházelo z několika oddělených držav:

• přibližně deseti vesnic východně od Míšně,
• městečka Lommatzsch severozápadně od města, obdařeného právem vybírat pivní clo,
• rozsáhlejší državy v saském Podkrušnohoří v okolí městeček Crottendorf a Sayda, známé jako panství Purschenstein (česky Boršenštýn).

Území zvané Fojtsko (Vogtland) k purkrabství nikdy nepatřilo, sdílelo s ním pouze společného panovníka.

Držitelé úřadu a zánik

Historicky známí míšeňští purkrabí pocházeli převážně:

• z rodu Meinherovců,
• od roku 1426 z rodu pánů z Plavna (Reussů z Plavna), jejichž saská větev existuje dodnes.

Jako územní celek a říšský úřad zaniklo Míšeňské purkrabství již roku 1482. Přesto si v letech 1548–1572 zachovalo titulární status říšského knížectví s právem hlasu na říšském sněmu a plnými právy říšských stavů. Titul purkrabího zanikl definitivně roku 1572 vymřením české větve Plavenských.

Moravské zemské desky

Slovník M

Otevřená desková kniha s rukopisnými zápisy dokumentuje vedení Moravských zemských desk jako základního nástroje evidence majetkových a právních vztahů na Moravě od 14. století. Podobné knihy sloužily zemskému soudu k potvrzování vlastnických práv a právních úkonů šlechty.

Autor ilustrace – Jindřich AI asistent

Moravské zemské desky jsou pozemkové a majetkové knihy sloužící k zápisům majetkových práv ke svobodným (zpupným) statkům na území Markrabství moravského. Byly úzce spjaty s činností zemského soudu a představovaly základní nástroj zemského práva a samosprávy.

Vznik a vedení zemských desk

Moravské zemské desky byly založeny roku 1348 a vedeny nepřetržitě až do roku 1642. Na ně navazovaly trhové kvaterny, zapisované do roku 1783. Jejich správa náležela Úřadu zemských desk, tedy kanceláři zemského soudu, na který přešla nesporná agenda a vedení deskových zápisů. V čele úřadu stál zemský písař.

Pozdější deskové knihy byly vedeny až do roku 1884. Dnes jsou Moravské zemské desky uloženy v Moravském zemském archivu v Brně.

Význam a dochování

Mimořádná hodnota Moravských zemských desk spočívá v tom, že se dochovaly v nepřetržité řadě od svého založení roku 1348, což je v rámci zemí Koruny české výjimečné.

Pro srovnání:

• České zemské desky jsou zachovány až od roku 1541,
• Slezské zemské desky od roku 1431,
  přičemž starší knihy těchto zemí zanikly při požárech.

V žádné jiné zemi Koruny české neměly zemské desky tak zásadní právní a společenský význam jako na Moravě. Zde tvořily základ veškerého zemského práva a byly klíčovým symbolem zemské samosprávy.

Moravský zemský soud

Slovník M

Ilustrační zobrazení zemského soudu Markrabství moravského při soudním jednání ve středověkém prostředí. Scéna symbolizuje výkon zemské spravedlnosti, účast zemských úředníků a šlechty a vazbu soudu na zemské desky a zemskou samosprávu.

Autor ilustrace – Jindřich AI asistent

Moravský zemský soud (německy Mährisches Landrecht, latinsky Iudicium terrae Moraviae) byl nejvyšší soudní institucí Markrabství moravského. Založil jej Karel IV. roku 1348 jako součást upevňování zemské správy a práva.

Zemský soud zasedal střídavě v Brně a Olomouci, neboť navazoval na dřívější krajské soudy v těchto městech. Z tohoto důvodu byly vedeny také dvě samostatné řady Moravských zemských desk – brněnská a olomoucká.

Složení a řízení soudu

Soudu formálně předsedal panovník, v jeho nepřítomnosti jej zastupoval zemský hejtman. Vlastní soudní řízení mohl vést také zemský sudí. Původně působil jeden zemský sudí v Brně a jeden v Olomouci; roku 1493 byly oba úřady sloučeny do jednoho, přesto však soudy nadále zasedaly ve dvou městech.

Počet přísedících z panského stavu nebyl zpočátku pevně stanoven. Rytířský stav dosáhl zastoupení až roku 1492, kdy bylo stanoveno:

• 14 míst pro panský stav,
• 6 míst pro nižší šlechtu (3 z Olomoucka a 3 z Brněnska).

Zasedání se kromě zemských úředníků účastnil také olomoucký biskup.

Pravomoci soudu

Pravomoc Moravského zemského soudu byla obdobná jako u Českého zemského soudu, avšak rozšířená o agendu odúmrtí, která v Čechách spadala pod dvorský soud. Tím měl moravský zemský soud širší kompetence v oblasti majetkového práva.

Jednací dny

Jednací dny se lišily podle místa:

• Olomouc
  • původně: 6. ledna a 24. června
  • po roce 1576: 24. srpna
• Brno
  • původně ve stejných termínech jako v Olomouci
  • později: neděle po sv. Kunhutě a druhá neděle postní
  • po roce 1576: 11. listopadu a neděle provodní (první neděle po Velikonocích)

Od roku 1642 zasedal Moravský zemský soud výhradně v Brně.

Další vývoj

Podle moravského vzoru vznikly samostatné zemské soudy také na Opavsku a Krnovsku. Moravský zemský soud se stal jedním ze základních pilířů zemského práva a samosprávy na Moravě.

Mustrher

Slovník M

Ilustrační zobrazení vojenské přehlídky zemské hotovosti, při níž mustrher kontroluje počet vojáků, jejich výstroj a připravenost k boji. Scéna symbolizuje správní a kontrolní roli mustrhera při organizaci a financování vojska.

Autor ilustrace – Jindřich AI asistent

Mustrher byl vojenský komisař odpovědný za kontrolu financování, organizace a připravenosti vojska. Jeho hlavním úkolem bylo ověřovat, zda vyplácené částky odpovídají skutečným nákladům na vyzbrojení, výstroj a provoz vojenských jednotek.

Působnost a povinnosti

Mustrher měl zejména tyto pravomoci:

• svolával zemskou hotovost v příslušném kraji,
• prováděl vojenské přehlídky (mustry),
• pořizoval soupisy přítomných vojáků,
• dohlížel na výplatu žoldu,
• kontroloval stav výzbroje a výstroje.

Jeho činnost měla zabránit neoprávněným výdajům, fiktivním zápisům vojáků a zneužívání vojenských financí.

Postavení v hierarchii

Mustrher byl podřízen colmistrovi, tedy úředníkovi odpovědnému za finanční a správní záležitosti spojené s vojskem. Vojenské a hospodářské funkce mustrhera byly proto úzce propojeny s zemskou správou a fiskální kontrolou.