Angerbach

Angerbach – odkaz na mapy

 Hrad Angerbach stával pod městečkem Kožlany na zalesněném ostrohu obtékaném z jedné strany Javornicí a z druhé Hradeckým potokem. V době existence hradu se rozlévala voda obou toků doširoka a vytvářela pod ním bažinu a nepřístupné údolí. Dnes protíná údolí s velkým rybníkem silnice, vedoucí z Rakovníka přes Plasy do Plzně.

Kožlany městečko

Kožlany leží přibližně 45 kilometrů severně od krajského města Plzně na spojnici mezi Plzní a Rakovníkem. Městečko spadá od ledna 2003 působností do správního obvodu obce s rozšířenou působností Kralovice, do roku 2002 náleželo k okresu Plzeň – sever. Městečko Kožlany pravděpodobně vzniklo na místě Loveckého dvorce, který zde postavil již první dědičný český král Přemysl Otakar I. První písemná zmínka o Kožlanech je z roku 1230, kdy je král Václav I. postoupil cisterciáckému klášteru v nedalekých Plasích za 200 hřiven stříbra. V roce 1238 si je však vzal zpět a jako náhradu dal klášteru ves Žihli.

Ale ves Kožlany existovala pravděpodobně již dříve, než dokládá první písemná zmínka. V roce 1313 povýšil král Jan Lucemburský Kožlany na městečko z právem trhů. A zároveň Kožlanští museli odvádět dávky na královské hrady Týřov a Křivoklát, a to z každého lánu sedm korců suchého obilí a čtyři slepice.  Zároveň přivtělil Kožlany k panství Týřov a s ním pod soudní pravomoc královského hradu Křivoklátu. V této době byl vlastníkem Kožlan Ota, který se po Kožlanech i psal.

Ota byl pravděpodobně levobočkem Viléma Zajíce z Valdeka a podle některých zdrojů dostal Ota Kožlany právě od něj ke své obživě. Měl na králi Janovi Lucemburském vymoci v roce 1313 i vysazení zákupního práva na vsi Kožlanech. Byl jistě také lokátorem, který dal rozparcelovat přidělenou půdu na jednotlivé pruhy lány tak, aby to vyhovovalo plužnímu obdělávání. Každý z nových držitelů půdy tak dostal přibližně stejný díl horších i lepších pozemků a lán se tak stává uznávanou plošnou měrnou jednotkou.

Původně se vycházelo z času určeného pro obdělávání tohoto pozemku, později podle množství výseku. Například královský lán měl 45 až 50 hektarů, lán zemský neboli pražský měl 18,4 hektaru, lán selský 23 hektarů, lán kněžský 25,6 hektarů. Kožlanům bylo vymezeno 60 lánu po 18,4 hektarech. Šedesáti lánová parcelace byla v tu dobu pro městečko příliš velkolepá a tím pro usedlé velkým soustem. Jednak pro svoji velkou rozlohu 1 104 hektaru, a pak pro pomalou ryze českou kolonizaci, která nezajišťovala tak rychlý rozvoj.

Tomuto rozvoji bránila i blízkost městeček Kralovic a Čisté, které byly co do lánové parcelace stejně veliké. Další okolnost, která nepříznivě ovlivňovala rozvoj městečka, byla jeho poloha na hlavním tahu Plzeň – Praha, po kterém se v dobách válečných konfliktů přesunovaly armády znepřátelených stran. Již tehdy byl v listině uveden rychtář. On a jeho nástupci vlastnili svobodný lán, mlýn, louku, zahradu, krčmu, jednoho rybáře, kováře, ševce, a ještě jednoho usedlého. Měl nárok na třetinu pokut, pokud nepřesáhla hodnotu jednoho peníze. A tady si, nejsme jisti, co tato hodnota znamenala.  Týřov byl jedním s prvních hradů, které císař Karel IV. vyplatil ze zástavy. Do majetku královské komory se Kožlany vrátily v roce 1347. A Týřov byl uveden jako královský hrad v Majestas Carolina, ale jako zcizitelný.

Majestas Karolina – Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

To znamená, že mohl být na určitou dobu zastaven. Stejně jako Angerbach a Kožlany, které patřily pod panství Týřov, byly jakožto královský majetek podřízeny soudně Křivoklátu. Listinou ze dne 17. července 1351 je císař Karel IV. povýšil na trhové městečko s pravomocemi jako ostatní městečka v království a s pravidelnými týdenními trhy. Kromě toho získali Kožlany hrdelní právo a s tím spojené právo pranýře a šibenice. Během husitských válek opět přešly do vrchnostenské držby.

Postupně byly zastavovány a prodávány různým šlechticům. Za husitských válek při obléhání Libštejna roku 1430 husitskými vojsky, byla vypálena půlka městečka včetně kostela a pravděpodobně byl zničen i Angerbach.  Jelikož král Jiří s Poděbrad neuměl německy, proto jmenoval Jošta z Ensidle, který byl v němčině zběhlý, svým sekretářem. Jošt z Ensidle byl původně ve službách Aleše Holického ze Šternberka.

Jošt byl nízkého původu, proto ho král Jiří roku 1458 pasoval na rytíře a zajistil mu plat 500 kop, vázaných na statku makotřaském. Jenže pravděpodobně o rok později, aby král Jiří mohl splatit dluh pražskému purkrabímu Zdeňkovi ze Šternberka, mu Jošt tento plat vrátil a na víc ještě 500 kop půjčil. Za to mu král Jiří doživotní zástavu zapsal hrad Týřov s městečkem Kožlany, vsi Mlečice, Chmelišnou, Zavidov, Týřovice, Broumy, Kořimec, Újezdec, Hudlice, se všemi složitostmi a berni v Novosedlech. Při tom bylo stanoveno, že Jošt nesmí být vyplacen za svého života a po jeho smrti může tuto zástavu vyplatit pouze panovník. Hrad Týřov ale musí být vždy otevřený pro Poděbradské.

Rekonstrukční pohled na hrad Týřov v jeho vrcholné podobě – mohutná hradní pevnost s válcovými a hranolovými věžemi, vystavěná na skalním ostrohu nad řekou Berounkou, obklopená hlubokými lesy Křivoklátska.
Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

 A kdyby došlo kvůli válce k daním, neměl jimi být zatížen Jošt. S okolními lesy ale Jošt ani jeho dědici nesmí hospodařit, ani dřevo prodávat, ale dřevo na topení a na opravu hradu si mohl vzít, kolik potřeboval. Malé zvěře a ptáků, si mohl ulovit, kolik chtěl. Kdežto zvěře vysoké směl každý rok ulovit tři jeleny a deset srn s vědomím křivoklátského purkrabího, který mu byl povinen k těmto účelům půjčit psy a tenaty.

Na údržbu hradu mu na víc bylo připsáno 100 kop. Po jeho smrti, v případě, že by panovník chtěl tuto zástavu vyplatit, musel jeho potomkům zaplatit 600 kop. Kdyby byl hrad dobyt a obsazen, byl král povinen dopomoci mu k hradu zpět nebo nestane-li se tak do dvou let, musí vyplatit danou zástavu. Zemřel-li by Jošt bez dědiců a bez posledního pořízení, nemohou jeho věřitelé či jiní dědici požadovat zástavní sumu, která mu byla zapsána na panství, ale byla by jim postoupena ves Hudlice. Jošt byl věrný katolík, ale jeho souvěrci ho nenáviděli za jeho věrnost králi Jiřímu, a proto mu neustále ničili statky.

Hlavně proto, že sousedil s jednotou Zelenohorskou. Například v letech 1467 až 1469 při křižáckých výpravách katolických vojsk proti králi Jiřímu z Poděbrad, bylo Joštovo zboží včetně městečka Kožlan zpustošeno. A to právě kvůli tomu, že byl katolík sloužící husitskému králi.  Král Jiří, který byl s těmito okolnostmi obeznámen, mu jako náhradu škody roku 1466 připsal dalších 100 kop, aby si mohl vytvořit rybníky a zároveň všechny tyto práva včetně doživotní zástavy přenesl na jeho syna Jindřicha. Jošt se uplatnil i za vlády krále Vladislava II. Jagellonského, kterému sloužil jako rada komorního soudu.

V roce 1472 na Joštovu prosbu udělil král Vladislav II. Kožlanům erb a dovolil jim postavit pivovar. Roku 1473 postoupil Joštovi právem odúmrtním dvůr v Hlinci a ještě téhož roku mu potvrdil všechny privilegia od krále Jiřího. Dále pak mu dovolil ulovit čtyři laně nebo jeleny ročně navíc a na opravy hradu Joštovi ještě připsal zvlášť 50 kop. Jošt umřel roku 1474, ale jeho poslední vůle nemohla být vložena do desk zemských, protože byla pečetěna až po jeho smrti. Joštův syn Jindřich v té době nebyl ještě plnoletý, proto se stal jeho poručníkem Litvín z Klinštejna.

 Roku 1494 dával Jindřich povolení k prodeji manských dědin v Mlečicích. On sám si však Jindřich neříkal, ale vždy se psal jako Henrich. Zástavní držitel Týřova mohl dát pouze povolení k prodeji manství v Mlečicích a Zavidově. Držitel hradu Týřova nebyl lenní pán. Manové z těchto vesnic byli lenně příslušní ke Křivoklátu, ale jako poddaní k Týřovu. Takže pokud chtěl man prodat svůj majetek v těchto vsích, musel mu to povolit majitel Týřova a schválit Křivoklátský purkrabí.

Jindřich byl sice dobrý hospodář, ale stalo se, že jeho syna zajali Turci v bitvě u Moháče r. 1526. A aby ho mohl se zajetí vykoupit, zastavil Týřov roku 1528 Jáchymovy z Malcanů, jeho dluhy začali narůstat. Jindřichovi tísně využil Lorenc Šlik a vymohl si na králi Ferdinandovi povolení k výplatě panství týřovského. To se mohlo stát jedině po dohodě s Jindřichem, ten se však řídil královský zápisem a na dohodu nepřistoupil a za pomoci dalších půjček Týřov v roce 1532 s této možnosti vyvedl, ale Šlik i tak měl od Ferdinanda potvrzený zápis, že v případě, že Jindřicha přežije, bude Týřov jeho. Předlužený Jindřich už pak nemohl své pohledávky splácet, prodal ves Novosedly, dvory Nezabudice a v Panoším Újezdě, mimo to zastavil dvůr Kouřimec, vsi Mlečice, Hřebečníky, Skryje a Tytry.

Situace však došla tak daleko, že ho v roce 1531 Zikmund Beřkovský pohnal před soud, kvůli nesplácení dluhu, ale Jindřich z Ensídle  se nedostavil ani k třetímu soudnímu jednání a proto byl na něho vydán zatykač. Soud rozhodl tak, že Beřkovský získal dva kmetské dvory v Kožlanech a rybník nad městečkem, který chtěl vylovit, ale Jindřich ho předešel. Po návratu jeho syna se zajetí, žádali stavové krále Ferdinanda, aby Jiříkova služba byla zaplacena. A aby toho nebylo málo, působili Jindřichovy potíže i jeho synové, kteří byli každou chvilku před soudem pro rvačky.

Lorenc Šlik, vida že Jindřicha nepřežije a panství týřovského se nedočká, se svolením krále Ferdinanda roku 1545 převedl své právo na Týřov Václavovi Mašťovskému na Strojeticích, který se vzdal veškerého práva na honitbu, král Ferdinand mu za to připsal 100 kop na Týřově a dovolil mu kácet lesy jen pro potřebu hradu a k tomu jednou do roka mohl požadovat na křivoklátském hejtmanovy dva jeleny, čtyři srny a dvě divoká prasata, ale drobnou zvěř mohl lovit, jak chtěl.

Zástava Týřova byla sjednána do konce života Mašťovského a jeho synů. Roku 1554 dosáhl Mašťovský na králi a českých stavech toho, že mu k první sumě bylo připsáno dalších sto kop a Jan starší z Lobkovic na Zbiroze dosáhl povolení, aby ves Mlečice, kterou držel v zástavě, mohl koupit dědičně. Jindřich z Ensídle se stal roku 1546 krajským hejtmanem, roku 1545 prodal Slabce se Sadlnem a roku 1555 dvůr Myslice.

Jindřich zemřel roku 1556 v Jincích. Mezi jeho čtyřmi syny vznikli okamžitě spory o dědictví. Po několika soudních sporech si nakonec zboží rozdělili. Kožlany získal Albrecht. Při tom však Týřov drželi v nedílu, to znamená, že společně. Roku 1558 zemřel Václav Mašťovský a poručnice jeho nezletilého syna Fridricha, Barbora Šliková hned obeslala ke komornímu soudu bratry s Ensidle, kteří se už v této době psaly z Týřova, aby předložily všechny zápisné listy, na panství týřovské, které jejich otci Jindřichovi, byli dané, aby jim vyplatila zástavu, protože podle ní sirotek Frydrych Mašťovský má na týřovské panství větší právo.

Ti se u soudu ohradili, že jejich otec se nejmenoval Jindřich, ale vždy se psal jako Henrich. Komorní soud jim dal za pravdu a žalobu zamítl. Tyřovští okamžitě u stejného soudu zažalovali Barboru o 30 kop na pokrytí nákladů. A aby se pojistili proti dalším útokům mladého Mašťovského a Jana z Lobkovic, který králi Ferdinandovi nabízel za postoupení Týřova 18 750 kop.

Nechali si roku 1558 od krále Ferdinanda dát písemně, že dokonce jejich životů zástavu nikdo nemůže vyplatit, jen král samotný oznámí-li jim to půl roku dopředu a složí zástavní sumu. Na přímluvu arciknížete Ferdinanda II.

 Tyrolského jim bylo povoleno užívání rtuťových dolů u Svaté. Král je však upozornil na to, že střílejí zvěř, která se zaběhne na jejich panství, a jejich lidé pasou na královských statcích, i když je to zakázáno, byli napomenuti a měli sjednat nápravu. Tím byly všechny útoky na Týřovské odraženy. Roku 1566 si opět všichni bratři společně vyžádali povolení dolovat rtuť a rumělku. Jošt z Týřova v roce 1572 koupil dům v Praze u svatého Klimenta.

Když Albrecht z Týřova roku 1571 a Jošt z Týřova roku 1574 zemřeli, zůstali na živu jen Jan a Jiřík, kteří se hned o statky otcovské a bratrské rozdělili tak, že Jan si vzal Skryje s několika vesnicemi, pravděpodobně i Kožlany a Jiřík Hřebečníky. Hrad Týřov zůstal i na dále jejich společným majetkem, ale pro jeho sešlost na něm nesídlili. Fridrich Mašťovský v této době dosáhl plnoletosti a opět dal oba bratry k soudu, aby mu vydali panství.

Když pak roku 1574 zemřel i Jan Týřovský, Jan starší z Lobkovic na Točníku, královský rada a prezident nad apelacemi si vyprosil od císaře Maxmiliána povolení, aby mohl pustý hrad Týřov vyplatit od Jiříka z Týřova a hned složil 8000 tolarů jako zálohu. Samozřejmě, že nešlo jen o pustý hrad Týřov, ale hlavně o panství k němu náležející. Jednání mezi Janem z Lobkovic a Jiříkem z Týřova nešla vůbec hladce. Jiřík z Týřova byl ochotný Týřov vydat, ale pod podmínkou, že mu budou dědičně podstoupeny vsi Zavidov, Týřovice, a Újezdec, a k tomu mu budou přidány 3000 kop v hotovosti.

Proti tomu se okamžitě ohradil císař Maxmilián II. a přes prokurátora Jiříka vyzval, aby Týřov vydal. Na Týřov byli vysláni komisaři, aby odhadli cenu panství a v případě, že by jejich odhad nebyl uznán, měli být povoláni ubrmani, a vynést konečný rozsudek. Arcikníže Ferdinand Tyrolský, pán na Křivoklátě a místodržitel českých zemí, žádal svého bratra císaře Maxmiliána II. o to, aby Týřov nebyl nikomu prodán, a že až starý Jiřík Týřovský zemře, tak on sám panství vyplatí a pro scelení loveckých pozemků připojí zpátky ke Křivoklátu. V té době syn Jošta s Týřova Jan Týřovský, požádal svého strýce Jiříka, aby mu vložil jeho díl majetku po otci do zemských desk.

Proto ještě roku 1574 mu Jiřík Týřovský postoupil vsi Hudlice, Broumy, Chmelištnou a tři lidi v Kožlanech. Při tom uzavřely mezi sebou dohodu, že dojde-li k vyplacení Týřova, tak si peníze spolu rozdělí. Doly rtuťové a rumělkové užívali společně. V létech 1575 až 1576 je už oba opět dával k soudu Fridrich Mašťovský, aby mu Týřov vydali, protože on má na něj větší právo. Zajímavé je a zároveň divné, že žádnou listinou se nemohlo prokázat, kdy byl Týřov od Křivoklátu odloučen. Byli vyslechnuti všichni šlechtici z okolí, Rakovničtí i Staroměstští, ale ani ti nic o tom nevěděli. Když roku 1577 královský prokurátor Albrecht Bryknar z Brukštejna na Libni oznámil oběma Týřovským, že císař Rudolf II. chce sám panství vyplatit. Tehdy Jiřík Týřovský bez meškání vydal Týřov Lobkovicovi za 12 500 kop. Lobkovic ponechal Jiříkovi Týřovskému ves Újezdec dědičně a Týřovice s řekou do jeho smrti k volnému užívání.

Na přání císaře Rudolfa se musel Lobkovic zříct veškerého lovu, kromě honů na zajíce, koroptve a drobné ptáky. Za to mu křivoklátský lesmistr každý rok měl dát na hrad Točník čtyři jeleny, čtyři srny a čtyři divoká prasata kolem svatého Martina, kdy měli být nejlepší. Lobkovic bydlel na hradu Točník a o Týřov se moc nestaral.

Týřov tehdy úplně zpustl. Jiřík a Jan Týřovský se porovnali, tak že Jan mohl zatím užívat louky pod Čertovou skálou a z výplaty dostal 1250 kop a od Jana z Lobkovic měl dostat ještě 8000 kop. Co se týče dalšího majetkového narovnání, zůstala v platnosti dohoda, kterou mezi sebou uzavřeli po smrti Jošta Týřovského. Jan z Lobkovic roku 1580 ze zdravotních důvodů odstoupil s úřadu apelačního prezidenta. Císař Rudolf II. mu za prokázané služby připsal 5000 kop a v roku 1583 ještě dalších 5000 kop, na panstvím Týřovském. Fridrich Mašťovský znovu v roce 1583 pohnal oba Týřovské ke komornímu soudu.

Komorní soud roku 1584 vyslal komorníka na týřovské panství, aby žalobu prošetřil. Mezitím Jiřík Týřovský zemřel, jeho synovec Jan z Týřova a Jan z Lobkovic zažalovali Mašťovského, za to, že se pokusil vysoudit cizí zboží. Císař Rudolf II. se rozhodl zcelit křivoklátské panství, zejména pro to, aby mohl rozšířit honitbu. Proto roku 1588,  jednal z Janem z Lobkovic o postoupení Týřova a Točníku.

Jednání o Točníku, ztroskotali na finanční nabídce, jelikož na úpravu hradu Točníku Lobkovic vynaložil velké sumy peněz. Co se týče Týřova, tak tady se obě strany domluvily a to tak, že Lobkovic postoupil císaři své právo na pustý hrad Týřov, vesnice Týřovice, Hudlice, Újezdec, Broumy a dvůr Kouřimec se vším co k hradu podle starých zvyklostí patřilo, v zástavní sumě 17500 kop. Na úhradu této sumy, postoupil císař Rudolf II. Lobkovici městečko Kožlany s vesnicemi Chmelištnou, a Závidovem v hodnotě 13000 kop jako zboží zpupné a dědičné. Na zbývajících 4500 kop měl být vydán dlužní úpis. Avšak Lobkovic oznámil, že panství týřovské vydá teprve, až dostane peníze v hotovosti. Poněvadž ves Újezdec dosud držel Jan Týřovský, vyzval ho císař k tomu, aby ji vrátil zpátky k Týřovu a k tomu, aby zaplatil 800 kop, které jeho děd Jindřich přijal za ves Mléčice, která byla od Týřova oddělena.

Tak se dostal Týřov několik let již pustý, po 128 letech zpátky ke Křivoklátu. Jan z Lobkovic psal v roce 1589 Janovi Týřovskému, že listiny, které mu k Týřovu vydal, musel odevzdat císaři, a že byly špatně uloženy, od molů zničeny, napolo shnilé, že se sotva dali číst. Křivoklátský hejtman Jindřich Prolhofer roku 1590 žaloval české komoře, že mu Lobkovic registra celého panství, ves Broumy a doly na Svaté stále ještě nevydal. A lidé z obou vesnic si stěžují, že vždy náleželi k Týřovu, a když teď nebudou spolu s ním ke Křivoklátu připojeni, tak kvůli velkým robotám radši vsi opustí a utečou.

Jan z Lobkovic zemřel v roce 1590. Zboží po něm zdědil jeho bratr Ladislav z Lobkovic na Zbiroze, jehož opět Fridrich Mašťovský, který se od roku 1586 psal ze Sence, pohnal před soud, aby mu Týřov s příslušenstvím vydal. To se stalo v roce 1592. Když se roku 1685 prodávalo křivoklátské panství Valdštejnovi, tak v soupisu se uvádí i starý a pustý hrad Týřov. Balbín mylně v roce 1685 napsal, že je obydlený. Za Rudolfa II. patřily Kožlany ke královskému hradu Zbirohu. Listem ze dne 14. února 1600 slevil císař Rudolf II. kožlanským z dávek a roku 1601 je dědičně postoupil Janovy Týřovskému z Ensidle, výměnou za Skryje, Hradiště, Čistou a doplacení zbytku ceny. Tím se Kožlany dostali zpět do majetku Týřovských.

Tím se Kožlany staly součástí chříčského panství, k němuž náležely až dokonce patrimoniální zprávy. V roce 1612 Vydal Jindřich Jakub Týřovský listinu- do dnes dochovanou pouze v opisu- v níž povolil zavést dva osmidenní jarmarky do roka. Na den svatého Vavřince a na den svatého Matouše a s nimi spojená cla za dobytek a koně. Obyvatelé směli svobodně kupovat a měnit grunty. Městečko mohlo bez překážek spravovat lesy, dva mlýny a pivovar. Dalším privilegiem, které bylo Kožlanům dáno, bylo povolení obchodu se solí, smůlou a železem. Na oplátku museli Kožlanští robotovat a odvádět vrchnosti příslušné platy. Vrchnost měla každý rok obnovovat radu a úředníky. Měšťané si mohli pro vykonávání soudní a správní agendy nad domácími i cizími lidmi postavit radnici. Buď si měli přestavět dosavadní rychtu, nebo koupit dvůr s lánem, aniž by to poznamenalo vrchnostenské příjmy.

Do té doby reprezentovala vrchnostenskou správu rychta, kterou dle Bohumila Vondráška městečko prodalo Jiřímu Chotkovi z Chotkova a na Žihli, za 1225 kop grošů míšeňských. Muselo se to stát až po 14. březnu 1612, protože to byl ještě s rychtou spojován Jan Rychtářovic.

Privilegia značně rozšiřovala pravomoci městečka. Jednalo se o typický rys vývoje městské samosprávy, která se snažila osamostatnit a vymanit se z vlivu vrchnosti. Funkce rychtáře zůstala zachována. Byl podřízen městské radě a zůstali mu pouze pořádkové a policejní pravomoci. Ostatní vykonávala městská rada v čele s purkmistrem. Spravovala městské hospodářství, na které ještě dohlíželi obecní starší. Kožlanskou městskou radu tvořilo dvanáct konšelů, při čemž jedním z nich byl pravděpodobně i rychtář. V písemných záznamech, se vyskytuje, ještě funkce primase. Jednalo se o označení purkmistra, který zastával úřad ihned po obnovení rady, a které se začalo používat v průběhu 16. století.

Vzhledem k nedostatku písemných materiálů se nedá určit, kdy k zavedení této funkce v Kožlanech došlo. Osoba primase, se objevuje v zápisech z 20 let 17. století pravidelně. To znamená, že se nejednalo o žádnou novinku. Na základě této skutečnosti lze tedy odvozovat, že primas mohl v Kožlanech úřadovat již od přelomu 16. a 17. století. Prvním písemně doloženým primasem Kožlan je roku 1621 Albrecht Žák, nebo také Žákovec.

V nedalekém čtyři kilometry vzdáleném vrchnostenském městě plaského kláštera Kralovicích nastala obdobná situace jako v Kožlanech. I zde pochází nejstarší písemné materiály s dvacátých let 17. století a osoba primátora je v nich již pravidelně uváděna. K pravomocem primátora patřilo nejdříve hlavně dohlížení na ostatní konšely, postupně však získával na vážnosti a stal se klíčovou osobností každodenního chodu města. Dalším orgánem náležejícím k městské správě byl sbor obecních starších. Obecní starší, byli podřízeni konšelům. Dnes bychom řekli, že to byli členové komis, které měli konšelům například pomáhat s hospodařením. Právě s jejích řad se většinou rekrutovali noví konšelé.

V královských městech se na počátku 17. století jejich počet pohyboval od 4 do 24 měšťanů. U poddanských měst to bylo samozřejmě nižší číslo. V níže uvedené kožlanské přísaze z druhé poloviny 17. století se hovoří o sboru s neuvedeným počtem osob. Ve skutečnosti se, ale v městských zápisech vyskytovali maximálně dva zástupci. Ve druhé polovině 18. století pouze jeden starší. Ve větších a významnějších Kralovicích bylo v roce 1650 zaznamenáno osm obecních starších.

Postupně se jejich počet v druhé polovině 17. století snížil na šest. Důležitou osobou městské samosprávy byl také písař. V období raného novověku se městské kanceláře profesionalizovaly, a tím se zvyšovaly požadavky na osobu písaře. Kromě čtení a psaní musel ovládat český i německý jazyk a pokud možno i latinu, a samozřejmě být loajální vůči městské radě a v případě Kožlan, rozumět hospodářské agendě. Podle zápisu v pozemkové knize z roku 1674, byla sloučena pozice písaře a úředního sluhy abychom byli přesní, jelikož se u sluhy objevuje slovíčko servus, tak se jedná, o městského úředního sluhy. Jeho roční plat byl stanoven na 16 kop grošů míšeňských splatné čtvrtletně, a naturální dávky ve formě obilí, dřeva a piva. To byla jeho základní mzda.

Další jeho příjmy mu plynuly za natahování hodin, vyhledávání informací měšťanům v městských knihách. Tyto jeho povinnosti, byly pravděpodobně odvozeny již s dřívějška. Protože v zápise je zmíněno, že tyto jeho činnosti byly vzaty z roku 1622, protože tak stálo v zápisu. Kromě toho mu ještě měšťané platili za soukromé právní zápisy. Kožlanský manuál dále uvádí dvě dvoučlenné komise dohlížitelů nad pivovarníky a sládky a nad masem a chleby. Z městských zaměstnanců jsou v pamětní knize zmiňovány polesný, hajný, úřední sluha, výběrčí k vybírání míst obecních při jarmarku – tyto poplatky se obcím a městům platí do dnes. Je to poplatek za prodejní místo – a kostelník.

Pak přišla bitva na Bílé hoře a třicetiletá válka. V roce 1634 táhl přes Kožlany generalissimus Albrecht z Valdštejna a generál Gallas. Roku 1639 pro změnu Švédové pod velením generálem Bannerem. Roku 1641 leželo v kraji kolem Kožlan 16 pluků císařského vojska, které je a vše v okolí vyplenilo. V dubnu 1648 táhl přes Kožlany pluk dragounů Dona Felixe.

V červenci táhli přes Kožlany Švédové na Prahu a v polovině srpna byli již na zpáteční cestě opět v Kožlanech s kořistí na tisíci koních. Jelikož po častých vojenských dávkách, které museli sedláci odvádět, už nebylo kde brát a panoval hlad a bída, tak prodali kožlanští faráři i zlatý kalich. Císařský hejtman psal České královské komoře, že mnozí kožlanští sedláci k vojákům příliš hezky se chovají, do svých domů je vodí a tím se hladu a bídě brání. Městečko Kožlany bylo po třicetileté válce úplně zničené.

Kožlany – ilustrační foto – autor Historie ke kávě

 Bylo obydleno 35 domů a mělo jen 112 obyvatel. Osadníci byli na půl pobití a napůl zběhli. Ale v roce 1713 mělo již 407 obyvatel. Dá se tedy říci, že do třicetileté války byly Kožlany se svými 57 domy stále v rozsahu středověku. Až poté se lánové domovní parcely, včetně záhumenkových pozemků začaly dělit. Začaly se drobit na půlláníky a čtvrtlláníky a dřívější převaha celoláníků se změnila v převahu půlláníků a tento stav se udržel až do 50 let minulého století. Začala zástavba domků štítem do ulice.

Na jižní straně podélné zástavby s vjezdem vlevo od domku. Na severní straně zástavby s vjezdem vpravo od domku. A to vždy tak, aby zápraží u domku bylo obráceno k východu na sluníčko. Obě podélné souvislé fronty zástavby městečka tvořily více méně rovnou uliční čáru, až na úskok na jižní straně končící domkem č. p. 20. Je více než pravděpodobné, že v této části na západ od farských lánů byl panský dvůr včetně velkého ovčína. Panský dvůr o rozloze 5 a čtvrt lánu – 96,6 ha- a ovčín se v Kožlanech připomínají ještě v roce 1701 v držení Lažanských. Cestě vedoucí na tyto pozemky se dodnes říká panská.

Panské pozemky byly vždy v místech nejlepší bonity půdy, což je i tento případ. Na tyto panské pozemky, navazují směrem k dřevecké silnici další pozemky, které jsou podle katastrální mapy z roku 1841 od sebe na stejnou šířku děleny sedmi cestami. Jinde se tyto dělící cesty nevyskytují, proto je pravděpodobné, že v těchto místech bylo ještě několik svobodných většinou dvoulánových dvorů. Svobodné dvory měly většinou v držení hlavně erbovní rody, tedy chudší šlechta.

V Kožlanech například Beřkovský ze Šebíkova, Globnar z Globenu, Lampach z Lampachu, Chotek z Chockova, Udrčský z Udrče a jiní. Renšperger z Renšperku, který se psal později jako mnoho jiných z Kožlan. Měl v Kožlanech pěkný svobodný dvůr s dvěma lány a s rybníkem v Hájku.  

V roce 1701 se stali majetkem Lažanských, kteří je v roce 1764 postoupily ústavu šlechtičen u svatých Andělů v Praze. Větší rozvoj městečka, co se zástavby týče, začíná až začátkem 19. století, kdy vzniká nová zástavba domků v západní části hořejšího konce. Zásluhou rozšíření řemeslné výroby, hlavně hrnčířské ale i tkalcovské. Nevýznamné nebyly ani výrobky kožlanských ševců.

Tak se postupně začala zástavbou zaplňovat i úžlabina ve středu města od bývalé Židovny nahoru. Vrcholu, co do počtu obyvatel, dosahují Kožlany v roce 1880, kdy mají přes dva tisíce obyvatel. V bouřlivém roku 1848 byla v Kožlanech ustanovena národní garda, kterou vedl mlynář Zimmerhakl.

V roce 1884 se zde narodil druhý Československý prezident dr. Eduard Beneš. Po velké vystěhovalecké vlně do Ameriky, která trvala až do první světové války, postupně počet obyvatel klesá. V roce 1929 na počet 1595 a v roce 1965 dokonce až na 985 obyvatel. Mnoho nekulturních zásahů a škod bylo napácháno pozdější zástavbou, ale přesto si Kožlany stále udržují svoji krásu.

Městečko leží na spojnici mezi Plzní a Rakovníkem, na okraji křivoklátských lesů. Nachází se v rekreační oblasti v klidné krajině bohaté na lesy. Kožlany jsou čtvrtým nejmenším městem v Plzeňském kraji. Působí zde několik firem a zemědělské družstvo.

Památky

Městská radnice-původně barokní stavba přestavěna v roce 1911

Rodný dům Eduarda Beneše-dům má žulovou pamětní desku

Farní kostel sv. Vavřince-první zmínka pochází z roku 1384

Kožlany kostel sv. Vavřince – autor fotografie Historie ke kávě

Angerbach hrad

 Hrad Angerbach stával pod městečkem Kožlany na zalesněném ostrohu obtékaném z jedné strany Javornicí a z druhé Hradeckým potokem. V době existence hradu se rozlévala voda obou toků doširoka a vytvářela pod ním bažinu a nepřístupné údolí. Dnes protíná údolí s velkým rybníkem silnice, vedoucí z Rakovníka přes Plasy do Plzně.

Angerbach u Kožlan byla hrázděná stavba, opevněná příkopy a sypanými valy, které jsou dokladem přechodu slovanského hradištního opevnění k středověkému. Obytná budova byla postavená na špici ostrohu a odděloval jí příkop a val, na němž stála jiná budova, chráněná dalším příkopem a valem. Přes příkopy vedly dřevěné mosty. Vstup do hradiště byl pouze ze západní strany, z lesa zvaného Královská Hora. Dnes je celé hradiště zarostlé jehličnatým lesem, vysázeným v r. 1891, a základy hradu jsou přikryty nánosem hlíny a jehličí. Kámen ze zříceniny byl rozebírán a využit na stavbu obecního mlýna pod Angerbachem a na jiné stavby.

Dosud jsou však dobře zachovalé valy a příkopy. Král Václav zde dal postavit lovecký hrad, uvedený v pramenech poprvé v letopočtu 1240-1245 pod jménem Nový hrádek, ale roku 1250 již Angerbach. Tady bych si dovolil upozornit na několik chybných dat, která se opisují. Angerbach a Týřov jsou dva hrady a ne jeden jak je často uváděno. Angerbach byl lovecký hrádek u Kožlan. Týřov je o 22 kilometrů východněji.

Pozůstatky hradu Angerbachu – autor fotografie Historie ke kávě

Tento omyl se traduje od dob Václava Hajka z Libočan, který ve své Kronice České vydané v roce 1541, spojil tyto dva hrady dohromady a bohužel náš největší znalec hradů a zakladatel kastelogie u nás Augustus Sedláček tuto domněnku přijal. Angerbach byl loveckým hradem a Týřov hradem správním, pevným.

Roku 1313 držel ves Kožlany Ota z Kožlan snad levoboček Viléma Zajíce z Valdeka. Ota z Kožlan byl pravděpodobně správcem hradu, kde snad i sídlil. R. 1351 potvrdil Karel IV. městečku Kožlanům privilegia, která jim udělil král Jan Lucemburský. Tehdy sídlil na hradě purkrabí. V roce 1360 postoupil Karel IV. hrad Angerbach a městečko Kožlany s vesnicemi Závidovem, Chmelištnou, Všesulovem, Broumy, Újezdcem a Mlečicemi za 1000 kop grošů rýnskému knížeti Janovi, levobočkovi bavorského vévody Rudolfa II. V r. 1361 však náležely Kožlany s Angerbachem opět Karlu IV. Po jeho smrti r. 1378 připadly pod správu královského hradu Týřova.

Roku 1422 připsal král Zikmund celé Křivoklátsko i s Týřovem Aleši Holickému ze Šternberka. Proti němu podnikali až do r. 1424 výpady stoupenci husitů Absolon a Žibřid z Chříče.  V těchto bitkách byl pravděpodobně vypálen i hrad Angerbach pod Kožlany. Hrad pod Kožlany je uváděn v listinách, knihách a katastrálních mapách pod jménem Angerbach, Angerpach nebo Handrbach či Handrboch. Tuto zříceninu zakreslil na své mapě Chorographiatotius dominii Plassensis M.F. Vogt, řeholník kláštera v Plasích (+1730). Také J. Schaller, uvádí: ,,rozpadlý Angerpach“ s Kožlany.

Jeho existenci obšírně zdůvodnil a popsal V. Kočka v l. 1918 a 1930. Protože však hrad Týřov nad Mží, pod jehož správu náležel hrad Angerbach u Kožlan od r. 1361, byl uváděn pod německým jménem Angerbach, docházelo k častým záměnám. Teprve archeologický průzkum v r. 1975 pod vedením dr. Tomáše Durdíka z Archeologického ústavu ČSAV dosvědčil, že Angerbach u Kožlan byl na rozdíl od středověké pevnosti Týřova jen loveckým hradem. Dnes je celé hradiště zarostlé jehličnatým lesem. Dosud jsou však dobře zachovalé valy a příkopy.

Držitelé

Václav I. 

Václav I. se narodil roku 1205 a zemřel 23. září 1253 v Počáplých u Berouna. Byl druhorozeným synem Českého krále Přemysla Otakara I. a jeho druhé manželky Konstancie Uherské. Byl bratrem Anežky České.  Byl čtvrtý český král z rodu Přemyslovců a druhý dědičný král. Zapsal se do historie především tím, že roku 1241 odrazil nápor mongolských hord, vedených Čingischánovým vnukem Batúem. K jejich porážce mělo dojít podle kronikáře Václava Hájka z Libočan u Olomouce a také v Míšni, kam Václav I. dorazil s početným vojskem poté, co Mongolové porazili ve Slezsku armádu knížete Jindřich Pobožného a v Uhrách krále Bélu IV. Český král zablokoval moravsko-uherskou hranici, část jeho oddílů u Olomouce zastavila předvoj mongolské jízdy, která sem vpadla ze Slezska a drancovala severní část Moravy. Skutečnost, ale byla taková, že invazi Mongolů do Českého království, kterou chán Batú připravoval z Uher, ve skutečnosti zastavila smrt chána všech chánů Ogedeje v mongolské říši, kde se rozhořely boje o nástupnictví.  Batú při nich nechtěl chybět, vrátil se s vojskem domů a do střední Evropy se už nikdy nevypravil. Politicky Václav I. navázal na spojenectví svého otce Přemysla Otakara I. s německými Štaufy, oženil se s dcerou bývalého římského císaře Filipa Švábského Kunhutou, čímž se Přemyslovci stali významným spojencem tohoto německého královského rodu. Teprve ke konci svojí vlády na Štaufy zanevřel. Za zmínku určitě stojí to, že roku 1231 Václav I. založil Staré město pražské a nechal je obehnat pevnými hradbami. Založil královský hrad Křivoklát, kam často zajížděl na lov, což byla jeho oblíbená kratochvíle. Při jednom z nich si v lese vypíchl oko, proto se mu začalo přezdívat jednooký. Měl syna Vladislava, a Přemysla Otakara. Vladislav jako prvorozený byl následníkem trůnu. Vladislav však roku 1247 nečekaně zemřel ve věku dvaceti let a novým markrabětem se stal teprve čtrnáctiletý druhorozený Václavův syn Přemysl, protěžovaný hlavně svou matkou královnou Kunhůtou. Václav I. zničený nenadálým Vladislavovým skonem, se stáhl do ústraní na hrad Zvíkov a zdrcený žalem se prý přestal starat o veškeré státní záležitosti, čímž zemi přivedl na pokraj bezvládí.  Přemysl se na otcovo bezvládí díval s obavami. Nabýval dojmu, že otcovo chování poškozuje zájmy celého přemyslovského rodu a celého království. Čehož využila část české šlechty a přesvědčila Přemysla, aby se stal tak zvaným mladším králem. Myslím si, že Přemysla nevedla touha po moci, ale obava o osud země. Tato revolta, skončila ozbrojeným konfliktem mezi otcem a synem.  Mezi tím 13. září 1248 umírá královna Kunhuta a spory mezi otcem a synem propukly plnou silou. V té době se zhoršily i vztahy mezi Václavem I. se Štaufským císařem Fridrichem II. Český král dokonce tehdy podpořil na stolec římského vzdorokrále Viléma Holandského, papežem prohlášeného novým německým panovníkem.  Hlavní příčinou sporu mezi císařem Fridrichem a králem Václavem pravděpodobně bylo Rakousko a Štýrsko, respektive velká část tamních držav, patřících Babenberkům, jejichž rod smrtí Fridricha Bojovného vymřel roku 1246 po meči. Tím podle tehdejších práv přecházelo toto území do majetku Svaté říše římské a císař Fridrich II. ho chtěl nárokovat sám pro sebe. Jenže ještě pořád žily dvě příbuzné zesnulého vévody Fridricha a těm podle jeho práva i přání nyní babenberské dědictví náleželo. Ale i český král měl na tyto državy zálusk. O jejich získání se pokusil tím, že už roku 1245 oženil svého syna Vladislava s Gertrudou Babenberskou. A když o rok později vévoda zemřel, vše vypadalo nadějně. Vladislav však vévodu přežil pouze o rok a problém babenberského dědictví vyvstal znovu. Od této chvíle se Rakousko a Štýrsko začaly stávat terčem vojenských útoků i z Uher a Bavorska a rakouská šlechta toho začínala mít dost. A jelikož si nároky na toto území činil i císař Fridrich II. mezi ním a českým králem došlo k roztržce, do níž výrazným způsobem zasáhla Přemyslova vzpoura. V tu chvíli se Václav I. vzchopil k nebývalé aktivitě. Nešlo jen o českou korunu, ve hře zůstaly rakouské země, jejichž připojení k Českému státu bylo nadosah. Rakouské panstvo sužované nájezdy Uhrů a Bavorů, dalo před časem najevo, že by mělo zájem o jeho ochranu. Jenže Václav musel čelit povstání domácí šlechty, která jeho syna vmanévrovala do postavení vůdce. Králi nezbylo nic jiného než vzpouru co nejrychleji zlikvidovat. Přemysl si díky své diplomacii získal spoustu příznivců a sám Václav musel uznat jeho vladařské schopnosti. Václavovi nezbylo nic jiného než po půl roce uznat Přemysla mladším králem. Sám se stáhl do Litoměřic, kde sbíral vojsko údajně proti uherskému králi Bélovi IV., který se chystal vpadnout do Rakouska. Jenže náhle toto vojsko obrátil proti Praze, kde ho měšťané, kteří mu zůstali věrní, vpustili do Starého města. Zároveň začal obléhat Pražský hrad. A tady vstupuje do hry Václavova sestra Anežka, která chaos, který díky sporu Václava a Přemysla nastal, neschvalovala, protože zbídačoval celou zemi. A proto se tato vzdělaná žena rozhodla, že mezi nimi zprostředkuje mír. Je zajímavé, že podle historiků vůči ní měli oba, jak její bratr Václav, tak synovec Přemysl, slabost. Následovalo pompézní smíření. Král Václav I. potvrdil Přemyslovy titul moravského markraběte, ale požadoval vrátit ty královské hrady, jež padly do zástavy Přemyslovým straníkům. Ti se však odmítli podrobit panovníkově vůli a král, pobývající na Týřově, pozval Přemysla i s jeho družinou k sobě k dalšímu rokování. Jakmile kralevic přijel, dal ho okamžitě i s jeho druhy zajmout a uvěznit na Přimdě, kde byl podle pověsti Přemysl přikován řetězem ke sloupu.  Šlechtice s jeho družiny nechal převést do věží na pražském hradě, aby je měl pod přímou kontrolou. Šlechtický odboj byl zlomen silou. Anežka se opět za Přemysla přimluvila. Václav ho propustil, ze vzpoury obvinil dvorského sudího Ctibora a jeho syna Jaroše, které nechal panovník koncem prosince roku 1250 na Petříně popravit.  Je zajímavé, že od těch dob mezi Václavem I. tak i jeho synem Přemyslem nebyl jediný spor. Král Václav nesnášel zvuk zvonů. Václav I. umírá 23. září 1253 na mrtvici.

Autor: Erb_Přemyslovců.png: copy of Daniel Zeman’s uploadderivative work: Petr Wudi (talk) – Erb_Přemyslovců.png, Volné dílo,

Ota z Kožlan možná byl nemanželským synem Viléma Zajíce z Valdeka, čemuž by nasvědčovalo udělení privilegii Janem Lucemburským. Byl lokátorem Kožlan.

Jan rýnský kníže levoboček Rudolfa II slepého, rýnského falckraběte a nevlastní bratr Anny Falcké.

Aleš Holický ze Šternberka 

Aleš Holický ze Šternberka se narodil se asi roku 1380. Zemřel 19. března 1455. Byl umírněný katolík a podporoval Zikmunda Lucemburského. Náboženské spory se snažil řešit smírně. Roku 1422 už mu nic jiného nezbylo než se chopit zbraně. Dobyl Rakovník, za to dostal mimo jiné do svého držení královský hrad Týřov, který držel až do roku 1454, kdy ho předal králi Ladislavovi. Na počátku 50. let 20. století dal město Rakovník dobře opevnit. Jako zástupce strany pod jednou byl na svatohavelském sněmu 16. října až 1. listopadu 1423 zvolen jedním ze šesti hejtmanů. Tento sněm byl spíše jednáním umírněných husitů s Pražany. Jako vyslanec císaře Zikmunda Lucemburského společně s Půtou z Častalovic se Aleš účastnil tak zvaného Čáslavského sněmu, který se konal 3. – 7. června 1421 v děkanském chrámu sv. Petra a Pavla v Čáslavi. Účastníkům tlumočili Zikmundův slib, že bude-li uznán českým králem, vyhlásí amnestii a splní požadavky sněmu. Neuspěli, Sněm Zikmunda odmítl a zvolil dvacetičlennou vládu, která se skládala z 5 pánů, 7 rytířů, a 8 měšťanů z toho 4 byli z Prahy. Přesto se Alešovi ze Šternberka podařilo alespoň to, že moravští vyslanci Zikmunda nesesadili a distancovali se od českých „kacířů“. Na podzim roku 1423 se v Praze sešel svatohavelský sněm. Jednání byla namířena hlavně proti Žižkovi a jeho svazu s cílem omezit jejich moc, neboť ohrožovali mír a hospodářství. Nakonec zde bylo uzavřeno spojenectví mezi umírněnými husity a katolíky. Nakonec sněm zvolil 12 zemských správců, po šesti z obou stran. Mezi nimi byl i Aleš Holický ze Šternberka. Snažil se v době rozvratu udržet právo a pořádek a nastolit na trůn Zikmunda Lucemburského. V roce 1425, aby se vyhnul dalším sporům, přijal čtyři artikuli pražské a přistoupil ke kalichu a dalších desetiletí byl umírněným husitou. Roku 1434 se účastnil bitvy u Lipan za panskou jednotu. V letech 1436 – 1455 byl komorníkem Království českého a před svým odjezdem ze země na konci roku 1437 ho Zikmund jmenoval jedním ze šesti zemských správců. Když 9. prosince 1437 Zikmund ve Znojmě zemřel, stali se právě zemští správci nejmocnějšími muži v království. Již na 27. prosince svolali do Prahy zemský sněm, který měl rozhodnout o novém českém králi. Aleš podporoval kandidaturu Zikmundova zetě Albrechta Habsburského, kandidatura byla nakonec sněmem přijata, ale královská města prosadila požadavek na zachování náboženských a stavovských svobod. Barbora Celjská, vdova po císaři Zikmundovi, se rozhodla nepodpořit svoji dceru Alžbětu a jejího chotě Albrechta II. Habsburského v nároku na trůn a rozhodla se, ponechat si trůn sama pro sebe. Chtěla si vzít za muže třináctiletého následníka polského trůnu a zůstat tak královnou. Albrecht ji v tom chtěl zabránit a nechal ji zajmout. Aleš Holický ze Šternberka a Hynce Ptáček z Pirkštejna protestovali a vyhrožovali, že Albrechta neuznají českým králem, nedostane-li se královně práv, které jim zaručil sněm. Později byla propuštěna a dožila na věnném městě českých královen na Mělníku. Když 27. dubna 1452 svatojiřský sněm v Praze zvolil Jiřího z Poděbrad zemským správcem, patřil pan Aleš stále mezi nejvýznamnější osobnosti a byl zvolen do jedenáctičlenné Poděbradovy rady. V červnu téhož roku zastupoval Jiřího z Poděbrad společně s Janem Smiřickým ze Smiřic na říšském sněmu v Řezně a jednal zde s papežským legátem Mikulášem Kusanským. Kališníci usilovali o vysvěcení arcibiskupa Jana z Rokycan a potvrzením basilejských kompaktát. Jednání komplikoval fanatický kazatel Jan Kaspistrán a skončil nezdarem. Aleš Holický se oženil celkem dvakrát: roku 1401 s Eliškou Libuňovou z Dubé, s níž měl syna Petra I., poté s Eliškou z Boskovic, se kterou měl dceru Kateřinu. Zemřel na hradě Křivoklátě 19. března 1455. Byl pohřben v sázavském klášteře.

Autor: Michelangelo2204 – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0,

Použitá literatura

Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku Západní Čechy

Kožlanský zpravodaj 9/2012 strana 3.

Eva Němečková Přísahy představitelů kožlanské městské správy z druhé poloviny 17. století – komentovaná edice

V. Kočka Dějiny Rakovnicka

Vladimír Liška Panovníci Českých zemí ve faktech, mýtech otaznících

Pavel Juřík Šternberkové