Adamov

Odkaz na mapy cz: https://mapy.cz/s/golagogudo

Adamov je jedním z nejmladších měst v České republice. Na město byl povýšen v roce 1964. Je významným průmyslovým střediskem.

OBEC

Původní název Adamova jsou Hamry. Historie Adamova je od počátku spojena se železářskou výrobou, jejíž kořeny zde sahají až do roku 1360. Tehdy tuto oblast vlastnil majitel hradu Ronova Čeněk Krušina z Lichtenburka., který však zemřel bezdětný a panství připadlo jako odúmrť moravskému markraběti Joštovi. V roce 1371 – 1414 to byla osada při panském dvoře v údolí řeky Svitavy a Křtinského potoka. V 15. století Hamr vlastnili čeští králové, kteří jej pronajímali šlechtickým rodům.

V roce 1506 přišly Hamry listinou vydanou králem Vladislavem II. Jagellonským v Budíně do dědičného držení Beneše Černohorského z Boskovic. Po jeho smrti v roce 1507 zdědili majetek jeho synové Tas, Jaroslav, Jan a Dobeš, kteří však byli v té době nezletilí a majetek za ně spravoval jejich poručník Ladislav z Boskovic a na Třebové. 10. dubna 1526 se pak dědictví ujali Tas a Jaroslav. Jaroslav je spravoval i za svého bratra Tase, který v té době pobýval v cizině. 28. října 1526 svůj majetek Tas, převzal. Zemřel však již v roce 1542 bezdětný. Hamry tak přešly soudně v roce 1548 na bratry Jiřího Kryštofa a Oldřicha Kryštofa z Boskovic.

17. října 1557 je bratři postupují Albrechtovi z Boskovic a po jeho smrti přešly v roce 1572 na jeho bratra Jana Šemberu Černohorského z Boskovic. V roce 1597 se jeho dcera Kateřina z Boskovic provdala za Maxmiliána z Lichtenštejna, a tímto sňatkem Hamry získal rod Lichtenštejnů. V roce 1643 dědí po svém otci Maxmiliánovi Hamry jeho syn Karel Eusebius, po jeho smrti roku 1684 zase jeho syn Jan Adam Ondřej. Osadu Hamry tvořilo jen několik desítek námezdních dělníků. V roce 1679 se přejmenovala na Adamov (Adamsthal).

V roce 1712 po smrti Jana Adama přechází, nyní už Adamov, v osobě Antonína Floriana na jinou větev Lichtenštejnů. V roce 1721 zdědil Adamov Jan Nepomuk Karel z Lichtenštejna. Od roku 1748 přešel dědictvím na nového držitele Josefa Václava z Lichtenštejna, v jehož držení byl až do roku 1772. V tomto roce jej převzal František Josef z Lichtenštejna, syn Emanuela z Lichtenštejna a měl jej v držení do roku 1781, kdy přecházejí na Aloise Josefa I. z Lichtenštejna.

Osada měla ještě v roce 1787 společnou pečeť s místními hamry. Potom pečetila s obcí Jezerka na pozořickém panství. V roce 1780 je v Adamově zmiňována triviální škola, ve které se učilo čtení, psaní a počítání. V roce 1805 přechází Adamov na Jana I. z Lichtenštejna. V roce 1832 se Adamov stal samostatnou obcí.

V období 1836 – 1858 je Adamov v držení Aloise II. z Lichtenštejna, který se po smrti Jana z Lichtenštejna stal dědicem všech rozsáhlých statků. V roce 1848 byli poddaní vyvázáni z feudální závislosti, a někteří z nich začali samostatně podnikat. Obec spravoval rychtář, který byl jmenován až do roku 1850 panstvím. Po smrti Aloise z Lichtenštejna v roce 1858 se držitelem stává Jan, kníže z Lichtenštejna.

V roce 1834 měl Adamov 52 domů se 417 obyvateli. Otevření železnice 1. ledna 1849 umožnilo rozvoj obce. V roce 1850 měl Adamov vlastní poštovní úřad. V roce 1854 zde žilo již 770 obyvatel. V roce 1857 v obci nechal kníže Alois Lichtenštejn vybudovat kostel sv. Barbory, který byl později vybavený pozdněgotickým Světelským oltářem, a zároveň i faru a školu. Rokem 1863 se začal v obci rozvíjet i spolkový život.

V roce 1872 zde byla zřízena četnická stanice. Roku 1884, po zdvojkolejnění tratě Brno – Česká Třebová, se stal Adamov výchozím místem pro výlety Brňanů a dokonce i Vídeňáků do romantické střední části tehdejšího Moravského Švýcarska.

V roce 1910 bylo v Adamově 100 domů, ve kterých bydlelo 816 obyvatel, v roce 1921 už to bylo 117 domů s 998 obyvateli. V roce 1927 bylo založeno sídliště z rodinných domků nazvané Kolonie. V roce 1928 měl Adamov již 1035 obyvatel. Roku 1934 byla v obci zbudována nová pošta. Do roku 1949 patřil Adamov k okresu Brno – venkov.

Adomov – ilustrační fotografie zdroj Wikimedia commons

60. a 70. léta byla ve znamení státní i družstevní výstavby nových domů v Adamově I., zejména pak ve čtvrti Ptačí svatyně. Adamov se skládal ze tří sídlišť s vlastní občanskou vybaveností, rozvíjela se síť škol, obchodů, služeb, kulturních zařízení aj. Díky tomuto rozmachu byl Adamov 1. 7. 1964 povýšen rozhodnutím tehdejšího Krajského národního výboru v Brně na město.

Roku 1965 se dokončila výstavba 26 bytových jednotek na Horce, roku 1966 se otevřelo nové obchodní středisko, do provozu byla uvedena nová škola v Adamově I. Adamov se začal rychlým tempem rozvíjet. V roce 1990 si občané Adamova zvolili svobodně své první zástupce. V roce 1997 došlo ke zrušení učňovských dílen v Josefově, učiliště pak zaniklo v roce 2000. Uzavřel se dosavadní obchodní dům i mateřská škola.

Do 21. století město vstoupilo závěrem privatizace bytů, dokončila se přestavba části internátu bývalého učiliště na byty. V roce 2004 oslavil Adamov 40. výročí povýšení na město, které je těsně spjato s životem firmy ADAST.

ADAMOV A JEHO PŘÍRODNÍ BOHATSTVÍ

Již od pravěku bylo využíváno přírodního bohatství, které se v okolí nacházelo. Železná ruda do střední části Moravského krasu lákala prospektory a docházelo k osidlování. Nejstarším dokladem je haštalský pohřeb s kovářskou dílnou v Býčí skále z poloviny 1. tisíciletí před n. l. I v 6. století bylo okolí Adamova osídlováno především kvůli tomuto přírodnímu bohatství. V 8. a 9. století zde byly hojně stavěny hutnické dílny, které svými výrobky pro zemědělskou i zbrojní potřebu přispívaly k rozvoji Velké Moravy. Také v 11. a 12. století, v období budování českého státu, byl tento kov velmi žádaným artiklem.

Byčí skála – ilustrační fotografie zdroj Wikimedia commons

V roce 1360 bylo do praxe uvedeno vodní kolo a hutní výroba se přesunula do údolí řeky Svitavy a Křtinského potoka, kde byla založena osada. Změna technologie také přispěla k rozvoji této osady. Začaly se stavět hamry, které umožnily rozšířit výrobu kujného železa. Osada se jmenovala Hamry a patřila k tehdejšímu novohradskému panství. Tvořilo ji jen několik desítek námezdních pracovníků. Ostatní práce, jako byla těžba rud, výroba dřevěného uhlí a další, vykonávali robotníci z okolních vesnic.

Po třicetileté válce začala výroba železa citelně stagnovat. K rozvoji železářského podnikání došlo v roce 1743, kdy byla zbudována dřevouhelná Františčina huť při Křtinském potoce a u ní vznikla dělnická kolonie a osada Josefov a Karlov. Napoleonské tažení a poté prosazující se změny si postupně vynutily v první polovině 19. století přechod od dosavadní manufakturní výroby ke zprůmyslňování železářského podnikání.

Stará huť -ilustrační fotografie zdroj Wikimedia commons

Dne 1. ledna 1849 byla otevřena železniční trať Brno – Česká Třebová, což mělo velký význam pro železářské podniky v Adamově, protože umožnilo přechod od dosud tradiční železářské výroby s manufakturními rysy k podnikání ryze strojírenskému. V roce 1873 došlo k hospodářské krizi, která postihla i Adamov a jeho okolí. Roku 1877 došlo k uzavření hutí v Josefově. Začaly docházet i suroviny, proto se ke slévárenským účelům začalo nakupovat levnější surové železo, což umožnilo slévárny udržet až do začátku 20. století.

V roce 1890 Lichtenštejnové pronajali podnik firmě Märky-Broumovský-Schulz. K rozvoji strojírenství v železářských podnicích v Adamově a Blansku přispělo roku 1884 zdvojkolejnění tratě Brno – Česká Třebová. V roce 1905 firma Broumovský – Schulz a Sohr odkoupila adamovský podnik od Jana II. z Lichtenštejna. V roce 1910 se firma sloučila s Pražskou akciovou společností, která se zaměřovala na výrobu a stavbu železničních a silničních mostů, těžních věží a různých typů jeřábů. V roce 1911 se k závodu připojil další pražský podnik.

Adamov zástavka – ilustrační fotografie zdroj Wikimedia commons

Nová firma nesla název Spojené strojírny, dříve Ruston, Broumovský, Ringhofer. V roce 1914 se připojila firma Škodovy závody v Plzni a podnik Pražské spojené strojírny zaměřily svou výrobu na válečné potřeby. Dne 1. října 1918 zakoupila strojírny v Adamově Akciová společnost Daimlerových motorů ve Vídni. Dne 1. ledna 1921 převzala adamovský závod nově utvořená Akciová společnost pro stavbu strojů a mostů, jež se orientovala na mírovou výrobu.

V letech 1921–1928 se zde vyráběly i lokomotivy. Roku 1927 získala na závodě šedesátiprocentní akciovou účast brněnská Zbrojovka, ale již 1. července 1929 podnik přešel do majetku Škodových závodů v Plzni při jejich pobočném závodu Novák a Jahn, který se zaměřoval na produkci strojů pro keramický a stavební průmysl.

Po okupaci Československa 15. března 1939 se výroba závodu začlenila do německého koncernu Hermann Göring Werke. Produkce se intenzivně zvyšovala prostřednictvím totálně nasazených pracovníků. Na konci války okupační německá vojska provedla promyšlenou destrukci téměř celého závodu. Škody na budovách dosáhly téměř dvou set milionů korun.

V květnu 1945 byla jmenována prozatímní národní správa a v listopadu 1945 pak definitivní. Dne 27. prosince 1945 byla Akciová společnost, dříve Škodovy závody, znárodněna. Po únoru 1948 se Škodovy závody n. p. přeorientovaly na východní trhy, zejména na Sovětský svaz.

Dne 1. ledna 1949 byly rozděleny na sedm národních podniků. Jedním z nich se stal i adamovský podnik, který se od 1. května 1952 přejmenoval na Adamovské strojírny, n. p. Adamov. V roce 1954 se základním výrobním programem staly ofsetové tiskařské stroje. Od 1. ledna 1981 se Adamovské strojírny staly koncernovým podnikem.

V 90. letech 20. století se podnik dostal do problémů, které souvisely s jeho orientací na východní trhy. V rámci kuponové privatizace se v roce 1992 stal akciovou společností, která k 1. lednu 1993 založila dvě sesterské akciové společnosti ADAST Blansko a. s. a ADAST-SYSTEMS a. s. V roce 2003 došlo ke změně vlastníka Adamovských strojíren a nový název společnosti je ADAST a. s.

Adast Adamov – ilustrační fotografie zdroj Wikimedia commons

Zámek

Adamovský zámek byl postaven v letech 1806–1807 Janem Josefem I. z Lichtenšejnu jako klasicistní lovecký zámeček s anglickým parkem a kolonádou v rámci budování areálu, který se dnes nazývá Vranovsko-křtinským lichtenštejnským areálem.

Architektem byl Josef Hardtmuth, stavbu řídil Karel Rudzinský a provedl ji zednický mistr Czeschka z Brna.

Původně to byla jednoduchá jednopatrová budova se zahradou, která byla od okolí oddělena z jedné strany řekou Svitavou a z druhé strany náhonem adamovských železáren.

V okolí zámku se až k Novému hradu rozkládala obora, kterou vytvořil společně s dalšími prvky parku Bernhard Petri.

Adamov zámek – ilustrační fotografie zdroj Wikimedia commons

V zámecké budově byla zřízena domácí kaple, která dostala v roce 1810 zvláštní povolení umožňující sloužit bohoslužby.

Na počátku 20. století je však už využíván pro ubytování zaměstnanců zdejších železáren a roku 1905 společně s železárnami prodán.

Po roce 1945 se stal součástí Adamovských strojíren a sloužil jako kanceláře.

Osud mu zpečetila rekonstrukce a přístavba v roce 1959, kdy bylo přistavěno podlaží a zámek ztratil svou historickou hodnotu.

Malý kousek památky se však podařilo zachovat.

Zásluhu na tom má historicko-vlastivědný kroužek, který zachránil jeden z erbů umístěný na tympanonu nad balkónem.

Dnes si jej můžeme prohlédnout v expozici železářství v muzeu u Františčiny hutě.

Zámek se nachází v severní části areálu bývalých Adamovských strojíren a jeho interiér je nepřístupný.

Je využíván firmou ke komerčním účelům.

VRANOVSKO-KŘTINSKÝ LICHTENŠTEJNSKÝ AREÁL

Vranovsko-křtinský lichtenštejnský areál byl krajinný celek, který se rozkládal mezi obcemi Vranov a Křtiny v prostoru dnešních okresů Brno-venkov a Blansko.

Vznikl v 90. letech 18. století. Jeho zakladatelem byl Alois I. z Lichtenštejna. Po jeho smrti pokračoval v díle jeho bratr Jan I. z Lichtenštejna.

V této době nesl název Moravské Švýcarsko.

Do areálu se vstupovalo z Vranova, kde se nachází kostel Narození Panny Marie z roku 1617.

Pod kostelem je hrobka rodu Lichtenštejnů, která v letech 1818 – 1821 prošla přestavbou pod vedením Josefa Františka Engla.

Hrobka byla rozšířena a obohacena o vlastní vstup v antickém pojetí.

Vranov -kostel Narození Panny Marie z roku 1617 – autor fotografie Historie ke kávě

Mezi 20. a 30. květnem 1807 byla vybudována Kolonáda, tvořená šestnácti dórskými sloupy, které nesou klasické kladí.

Projekt stavby vytvořil Josef Hardtmuth.

Do dnešní doby se dochovaly pouze základní zemní úpravy. Kolonáda vznikla společně s adamovským zámkem.

Dalšími originálními prvky areálu byly samotné adamovské železárny, které přinášely raně industriální vjemy.

Torzo původně středověkého hradu, který byl vybudován již v roce 1493, byl přestavěn podle návrhu Josefa Hardtmutha na lovecký zámeček s rozhlednou, patrně někdy v letech 1800 – 1806.

Dalším průmyslovým provozem, který si návštěvník areálu mohl prohlédnout, byla Františčina huť.

Na svahu nad železářskou pecí byla vybudována umělá hradní ruina. Její zbytky se zachovaly dodnes.

Přírodní jeskyně Jáchymka se původně nazývala Evinou jeskyní.

Byla domodelována vylámáním nových partií a zpřístupněna zbudovanými cestami a schody, které se v Síni světla nacházejí dodnes.

Býčí skála je pravěká jeskyně, která byla v roce 1796 upravena.

Byly vylámány dva vchody, které umožňovaly vjezd vozů do jeskyně.

Návštěvník mohl dojít až k tehdy známému konci k Šenkovu sifonu (Býčímu jezeru).

K osvětlení se používaly louče.

Na skále nad jeskyní byl postaven dřevěný altán, který dnes připomínají jen pozůstatky v terénu.

Byčí skála – ilustrační fotografie zdroj Wikimedia commons

Druhou průchozí jeskyní je Kostelík, nacházející se u bývalé vozové cesty, která směřovala od Býčí skály k altánu nad ní.

I tato jeskyně byla uměle domodelována.

Jeskyně Kostelík – ilustrační fotografie zdroj Wikimedia commons

Východním směrem se pěší cestou lze dostat na dno Křtinského údolí k vývěru Křtinského potoka.

Dodnes se u jeskyně ve směru na Křtiny dochovala kamenná zeď, která tuto cestu podpírala.

Poslední uměle upravenou jeskyní byl Výpustek. Zde proběhly na počátku 19. století pod vedením Bernharda Petriho velkorysé úpravy, které se týkaly například vchodu do jeskyně, kde bylo zbudováno kamenné schodiště.

Přestože Křtiny připadly Lichtenštejnům teprve v roce 1894, byly součástí areálu již dříve, protože se zde stejně jako ve Vranově nacházel poutní chrám Panny Marie.

Na poutě sem směřovali tisíce poutníků, kteří se mísili s prvními turisty, jejichž zájmem byly partie romantického parku.

V roce 1898 byly u příležitosti 40. výročí vlády knížete Jana II. z Lichtenštejna na každém revíru lichtenštejnské panství zakládány jubilejní háje s památníky.

Jejich součástí byla kamenná pamětní tabule a výsadba 58 dubů, symbolizující věk knížete.

Z toho bylo 18 dubů červených, které symbolizovaly jeho věk při nástupu na trůn, 20 dubů letních a 20 dubů zimních, ty zase dávaly dohromady délku jeho panování.

O deset let později byly pomníky doplněny ještě o menší tabulku připomínající dalších deset let vlády.

Původní památníky byly zděné z vápencového kamene, nyní jsou tabule většinou na kupách kamenů.

V roce 1843 byla započata výstavba železniční tratě Brno -Česká Třebová, která protínala celou západní část areálu, musela být do poloviny snesena vybudovaná věž Nového hradu a zrušena obora.

Areál jako takový se do dnešních dnů nezachoval, místo je však stále vyhledáváno množstvím turistů.

Část Adamov – Křtiny tvoří střední část Moravského krasu, ve kterém jsou dochovány volně přístupné jeskyně Jáchymka a Kostelík, jednoročně otevřená Býčí skála a od roku 2007 zpřístupněná jeskyně Výpustek.

Jeskyně Výpustek – ilustrační fotografie zdroj Wikimedia commons

VLASTNÍCI

Čeněk Krušina z Lichtenburka byl synem Jana Krušiny staršího. Jeho prvním majetkem se stal východočeský Rychemburk, který koupil od bratrů Dobeše a Oldřicha z Rychemburka v roce 1358. V roce 1364 jej však již prodal bratrům Janovi a Vznatovi ze Skuhrova. V roce 1365 získal obřanské panství na sever od Brna s centrem na Čertově Hrádku u Olomučan. Obřansko-ronovské panství u Brna se stalo pro Čeňka hlavním sídlem, kde se zdržoval nejčastěji. Ke konci života v roce 1380 přistoupil k výstavbě nového hradního sídla, ležícího na pravém břehu řeky Svitavy. Byl to pravděpodobně Nový Hrad u Adamova. Druhým zbožím, které získal v roce 1380 z majetků pánů z Lipé byla Střítež. Ale ani to mu nestačilo. Od pánů z Vlašimi koupil ještě Cerekvice (dnešní Horní Cerekev) na Pelhřimovsku, podle níž byl jako Krušina z Cerekvic označen roku 1373 v moravských zemských deskách. Pan Čeněk se neomezil ve svých hospodářských aktivitách pouze na Českomoravskou vrchovinu, Čáslavsko a okolí Brna. Shromažďoval i ty nejmenší statky především na Jihlavsku a jižní Moravě. Pan Čeněk zasáhl i do věcí veřejných. V listopadu 1360 jej vidíme na dvoře císaře Karla IV., který se od října 1360 do května 1361 zdržoval v Norimberku. V pozdějších letech zase často pobýval na markraběcím dvoře v Brně. V letech 1376 – 1381 se účastnil několika zemských sněmů. Čeněk byl ženatý s Dorotou, se kterou měl dva syny, Hynka a Jana, kteří v době otcovi smrti byli ještě nezletilí. Poručníka jim dělal jejich bratranec Václav Krušina, příslušník miletínské větve rodu. Z Čeňkových synů se dospělosti dožil pouze Hynek. Čeněk zemřel někdy po roce 1381.

Jošt Lucemburský se narodil v roce 1351/54 a zemřel 18. ledna 1411. Byl prvorozeným synem markraběte Jana Jindřicha, mladšího bratra Karla IV. a jeho druhé manželky Markéty Opavské z rodu opavských Přemyslovců. Po smrti svého otce v roce 1375 se stal starším moravským markrabětem, o vládu se však musel dělit s mladšími bratry Prokopem Lucemburským a Janem Soběslavem, kteří se stali podle otcovy závěti mladšími markrabaty. Mezi sourozenci docházelo k vleklým sporům, později i k válečným střetům, a Morava tak zažívala tzv. Markraběcí války. V letech 1383 – 1389 působil jako říšský generální vikář v Itálii, kde zastupoval českého krále Václava IV. v italských državách. V roce 1388 mu Václav IV. zastavil hrabství Lucembursko, a od bratrance Zikmunda Lucemburského získal za finanční půjčku do zástavy Braniborsko a tak se stal i markrabětem braniborským. Později se kvůli Zikmundově neschopnosti splácet stal držitelem jednoho ze sedmi říšských kurfiřtských hlasů. V roce 1394 stál v čele Panské jednoty, která uvěznila Václava IV. I během dalšího panského odboje v roce 1402 stál na straně vyšší šlechty a bratrance Zikmunda, se kterým se však nedlouho nato rozešel a postavil se proti němu na stranu Václava IV. V roce 1410 byl zvolen římským králem, nekraloval však dlouho, neboť zanedlouho onemocněl a čtyři měsíce po zvolení zemřel. Jošt byl na svou dobu neobyčejně vzdělaný a sečtělý. Byl také výborným finančníkem a lstivým politikem. Ve své době byl považován za nejschopnějšího člena lucemburské královské rodiny, a kdyby se Karlu IV. nenarodil syn, stal by se dalším českým králem. Byl také posledním moravským panovníkem, který usiloval o nezávislost Moravy. V Brně obnovil mincovnu a po celou dobu své vlády razil vlastní mince. Byl dvakrát ženatý. Jeho první ženou se stala v roce 1372 Alžběta, dcera opolského vévody Vladislava, druhou pak Anežka, dcera opolského vévody Bolka. Obě manželství však zůstala bezdětná. Zemřel 18. ledna 1411 na hradě Špilberk a 20. února byl pochován v kostele sv. Tomáš v Brně. Ihned po jeho smrti se objevily nepodložené spekulace o jeho otravě. Tuto možnost však vyloučil i novodobý průzkum jeho ostatků. Joštovou smrtí vymírá moravská větev Lucemburků. 28. října 2015 byl na Moravském náměstí odhalen pomník tomuto nedoceněnému Moravanovi. Osmimetrového bronzového jezdce, kterého místní přezdívají „brněnská žirafa“ vytvořil Jaroslav Róna k šestistému výročí zvolení Jošta Lucemburského římským králem.

Páni z Boskovic

Páni z Boskovic patřili mezi nejvýznamnější a nejbohatší moravské šlechtické rody středověku a raného novověku. Za prvního člena rodu je považován Jimram, který je v pramenech doložen již v roce 1222 a po něm Lambert, který snad založil v roce 1230 minoritský klášter v Brně. Rod pánů z Boskovic se dělil na základní větve, boskovickou, která byla nejstarší (do roku 1589), černohorskou (1388 – 1546), svatojanovskou (1426 – 1528) a trnávecko-bučovickou (1477 – 1597). V erbu měli stříbrný hřeben se sedmi zuby na červeném štítě s klenotem tvořeným dvěma zelenými věníky na červené podušce. Mezi nejbohatší zástupce moravské šlechty patřili Boskovicové hlavně v 15. a 16. V té době vlastnili obrovské majetky nejen na Moravě, ale i v Čechách.

Beneš Černohorský z Boskovic mladší

Beneš Černohorský z Boskovic mladší byl synem Beneše Černohorského z Boskovic. Oženil se s Kateřinou z Pruskova. Z manželství se narodilo pět dětí Jan Černohorský, Dobeš Rosický, Jaroslav Černohorský, Tas Černohorský a Barbora. Zemřel 10. srpna 1507.

Jan Černohorský z Boskovic

Jan Černohorský z Boskovic byl synem Beneše Černohorského z Boskovic ml. a jeho ženy Kateřiny z Pruskova. Proslavil se ve válce o landshutské dědictví, zejména v bitvě u Řezna 12. září 1504. Oženil se s Marií Salomenou a z manželství se narodil syn Dobeš Jetřich. Zemřel v roce 1554.

Dobeš Rosický z Boskovic

Dobeš Rosický z Boskovic byl synem Beneše Černohorského z Boskovic ml. a jeho ženy Kateřiny z Pruskova. Do politiky vstoupil v roce 1526 při řešení nástupnické otázky na českém trůně. V roce 1529 se objevuje na moravském sněmu a poté ve vojenské hotovosti při obléhání Vídně Turky. Zastával úřad nejvyššího moravského sudího a v roce 1538 byl Ferdinandem I. Habsburským jmenován do funkce královského komisaře. Za manželku měl Bohunku z Pernštejna, se kterou vyženil Rosice. Manželství však zůstalo bezdětné. Zemřel v roce 1540.

Jaroslav Černohorský z Boskovic

Jaroslav Černohorský z Boskovic byl synem Beneše Černohorského z Boskovic ml. a jeho ženy Kateřiny z Pruskova. Za manželku měl Helenu z Kunovic, se kterou měl čtyři dcery Kateřinu, Annu, Libuši a Braxidu. Zemřel 11. července 1546.

Tas Černohorský z Boskovic

Tas Černohorský z Boskovic byl synem Beneše Černohorského z Boskovic ml. a jeho ženy Kateřiny z Pruskova. Studoval v zahraničí. Po návratu v roce 1530 se ujal novohradského panství. Brzy však onemocněl a v roce 1542 zemřel bezdětný.

Ladislav z Boskovic a na Třebové

Ladislav z Boskovic a na Třebové narodil se kolem poloviny padesátých let 15. století a zemřel 26. června 1520. Pocházel z černohorské větve Boskoviců. První zmínka o něm pochází z roku 1463, kdy byl spolu s rodiči přijat do konfraternity vídeňských minoritů. Jako druhorozený měl nastoupit církevní dráhu. Dosáhl vynikajícího vzdělání. Byl jedním z prvních šiřitelů rané renesance a humanismu ve střední Evropě. V roce 1481 byl jmenován se souhlasem krále Matyáše Korvína proboštem v uherském Vesprému a zároveň vstoupil do jeho diplomatických služeb. V roce 1482 získal v Itálii nižší kněžské svěcení. V roce 1483 se stal proboštem u svatého Petra a Pavla v Brně a o rok později děkanem kapituly ve slezské Vratislavi. Po popravě jeho staršího bratra Jaroslava ve Vídni v roce 1485, kterou nařídil Matyáš Korvín, však jeho církevní kariéra skončila. Ladislav opustil Korvínovy diplomatické služby a požádal o papežský dispens, aby se mohl ujmout správy boskovického rodového majetku. Angažoval se v zemské a středoevropské politice a věnoval se svým intelektuálním a uměleckým zálibám. V roce 1493 se oženil s Magdalénou Berkovou z Dubé, se kterou měl syna Kryštofa. V letech 1486 – 1520 zasedal na zemských sněmech a soudech v Olomouci a Brně. V letech 1496 – 1506 a pak 1516 – 1520 byl nejvyšším moravským komorníkem a od roku 1516 olomouckým krajským hejtmanem. V roce 1490 se spolu s dalšími účastnil sněmu v Šumburku, kde se jednalo o přijetí Vladislava za panovníka Markrabství moravského. Ladislav z Boskovic zemřel 26. června 1520 a je pochován v rodové hrobce Boskoviců v minoritském klášteře v Brně.

Albrecht Černohorský z Boskovic

Albrecht Černohorský z Boskovic zemřel 7. srpna 1572. Byl synem Václava z Boskovic a na Bučovicích a jeho první ženy Anny z Ojnic. Ve Vídni získal velmi dobré vzdělání. Byl rozvážný muž, který zastával mnoho úřadů, v roce 1526 se stal zemským podkomořím, roku 1528 nejvyšším sudím na Moravě, od roku 1567 nejvyšším komorníkem moravského markrabství. Byl výborný hospodář, miloval umění a udržoval kontakt s učenci a literáty. Oženil se s Boženou z Lipé, manželství však zůstalo bezdětně. Zemřel v roce 1572 a svůj obrovský majetek odkázal svému bratru Janu Šemberovi.

Jan Šembera Černohorský z Boskovic

Jan Šembera Černohorský z Boskovic byl synem Václava z Boskovic a na Bučovicích a jeho druhé manželky Marie Žabkové z Limberka. Jan Šembera byl vznětlivý a impulzivní, vedl velmi okázalý a rozmařilý život, který si mohl dovolit díky obrovskému majetku, který vlastnil. Nikdy nestál o to, dosáhnout významnějšího postavení ve společnosti. Díky svému původu zasedal v moravském sněmu i u soudu, zastával úřad rady a stolníka císaře Rudolfa II., na těchto úřadech však nijak nelpěl. Jeho hlavním zájmem byla stavba renesančního zámku v Bučovicích. Zde se projevil jeho mimořádný výtvarný vkus. Stavba byla finančně velmi nákladná a Jan Šembera se musel několikrát i zadlužit, ale vždy jen na krátkou dobu. Byl také velkým milovníkem koní a ve své době byl považován za nejlepšího jezdce. Jan Šembera byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Sidonie hraběnka Šliková, druhou pak Anna Krajířová z Krajku. Z druhého manželství se narodily dvě dcery Anna Marie a Kateřina. V posledních letech svého života jej zužovala vleklá choroba zažívání. Také se musel smířit se skutečností, že je posledním mužským potomkem rodu. Zemřel 30. dubna 1597 a byl pohřben do rodové hrobky pánů z Boskovic u minoritů v Brně. Erb sedmizubého hřebene byl na znamení vymření rodu slavnostně rozlomen.

Lichtenštejnové

Lichtenštejnové se v listinách poprvé začali objevovat od poloviny 12. století. Asi od roku 1108 do roku 1141 je zmiňován dolnorakouský šlechtic Hugo z Lichtenštejna, který sídlil na hradě Lichtenstein u Vídně. Za zakladatele moravsko-rakouské dynastie je však považován až jeho vnuk Jindřich z Lichtenštejna, který patřil mezi hlavní stoupence Přemysla Otakara II., za což od něj obdržel v roce 1249 Mikulov s částí Lednice. Od té doby se zařadil mezi šlechtice království českého. Ve 14. století bylo rodové jádro stále ještě soustředěno v Rakousku, přesto Lichtenštejnové rozšiřovali své državy i na Moravě a mocenské centrum se postupně přemisťovalo právě sem. Významné postavení si získal Hartneid II., kterému za věrné služby věnoval Jan Lucemburský hrad Děvičky včetně trhové osady Strachotín se třemi vesnicemi, které včlenil do mikulovského panství. V roce 1386 byla mezi příslušníky rodu uzavřena dědická smlouva, podle které neměli mít členové rodu žádná vlastnická práva na celkovém majetku rodu, ale pouze právo k užívání. Postupně se rod Lichtenštejnů pohyboval na rozlehlé oblasti na pomezí Moravy a Rakous. Na počátku 15. století byla rozloha lichtenštejnského panství rozsáhlejší než dnešní Lichtenštejnsko. Na Moravě vlastnili mikulovské panství, panství Drnholec a panství Břeclav, na severu Dolního Rakouska panství Valtice, Falkenstein, Rabensburg, Mistelbach, Hagenberg a Gnadendorf. Na přelomu 15. století a 16. století se rod rozdělil do tří větví, moravské, která sídlila v Mikulově, rakouské, se sídlem ve Valticích a steyreggovské na Steyreggu. Roku 1504 uzavřely tyto tři větvě mezi sebou dědickou smlouvu, zavádějící seniorát a nástupnická a předkupní práva. V roce 1548 vymřela steyreggovská větev, v roce 1560 mikulovská větev po tragedii prodala Mikulov a vzdala se seniorátu. Majetky obou větví sjednotila valtická větev, která jediná přežila. V 16. století koupil Jiří Hartman i panství Lednice a ve spojení s Valticemi došlo k položení základu pro budoucí lichtenštejnské sídlo. Během druhé poloviny 17. století získali Lichtenštejnové pobělohorskými konfiskacemi téměř polovinu svého majetku. Lichtenštejnská knížata dodnes patří k nejbohatším evropským šlechtickým rodům, především díky bankovnímu podnikání.

Maxmilián z Lichtenštejna

Maxmilián z Lichtenštejna se narodil 6. listopadu 1578 a zemřel 29. dubna 1643. Byl synem Hartmanna II. z Lichtenštejna a Anny hraběnky z Ortenburgu. Svým původním vyznáním byl protestant, později však přestoupil na katolickou víru. Podporoval císaře Matyáše. Bitvy na Bílé hoře se zúčastnil na straně císařské armády. Působil ve funkcích polního zbrojmistra, císařského tajného rady a dvorního vojenského rady. V období po Bílé hoře získal Maxmilián mnoho zkonfiskovaných majetků. Patřilo mezi ně panství Ždánice se zámkem, Lovčičky s tvrzí, tvrze Nechvalín a Želetice aj. V roce 1597 se oženil s Kateřinou z Boskovic, se kterou vyženil panství Pozořice, Bučovice a Nový hrad. Manželství zůstalo bezdětné a majetek zdědil jeho synovec Karel Eusebius z Lichtenštejna.

Karel Eusebius z Lichtenštejna

Karel Eusebius z Lichtenštejna se narodil 11. dubna 1611 a zemřel 3/5. února 1684. Byl synem Karla I. z Lichtenštejna a Anny Marie Šemberové z Boskovic a Černé Hory. V letech 1627 – 1684 se stal hlavou rodu Lichtenštejnů. V letech 1639 – 1641 zastával post hlavního vojevůdce ve Slezsku. Po smrti otce v únoru 1627 mu byla 15 let. Do roku 1632 se jeho poručníky stali jeho strýcové Gundakar a Maxmilián. Karel Eusebius musel většinu života čelit kritice činnosti svého otce v pobělohorské době. Leopold I. dokonce zřídil tzv. restituční komisi, která měla přešetřit rozporuplné nabytí majetku Karla I. Lichtenštejnského. Karel Eusebius tuto situaci vyřešil finanční kompenzací majetkových škod a vyšetřování bylo roku 1655 zastaveno. Karel Eusebius vlastnil dohromady pět panství v Čechách, devět na Moravě, panství Valtice v Dolních Rakousích a opavské a krnovské vévodství. V roce 1638 přikoupil ještě panství Břeclav. Oženil se s Johanou Beatrixí z Ditrichštejna, se kterou měl syna Jana Adama a dceru Eleonoru Marii Rosalii Johannu.

Jan Adam I. Ondřej z Lichtenštejna

Jan Adam I. Ondřej z Lichtenštejna se narodil 16. srpna 1662 a zemřel 16. června 1712. V letech 1699 – 1712 se stal třetím lichtenštejnským knížetem. V roce 1699 získal panství Schellenberg a v roce 1712 hrabství Vaduz, která roku 1719 císař Karel VI. sjednotil do říšského knížectví pod názvem Liechtenstein, a tak se Lichtenštejnové dočkali vytvoření samostatného státu. Jan Adam I. byl zcestovalý diplomat a finanční expert. Na dvoře Josefa I. zastával úřad skutečného tajného rady, za Leopolda I. úřad císařského tajného rady a císařského komorníka. Císař Leopold I. jej postavil do čela finanční komise, která měla za úkol kontrolovat dvorskou komoru a dluhy císaře. V roce 1694 obdržel za zásluhy Řád zlatého rouna. Jan Adam I. se velmi zajímal o umění. Byl jedním z nejštědřejších patronů své doby. 16. února 1681 se oženil se svou sestřenicí Edmundou Terezou z Ditrichštejna (1662 – 1737), dcerou Ferdinanda Josefa z Ditrichštejna. Narodilo se jim třináct dětí, ale dospělosti se dožilo pouze sedm, synové Karel Josef Václav (1684 – 1704), František Dominik (1689 – 1711) a dcery Marie Alžběta (1683 – 1744), Marie Antonie (1687 – 1750), Marie Gabriela (1692 – 1713), Marie Tereza (1694 – 1772) a Marie Dominika (1698 – 1724). Protože synové Jana Adama I. zemřeli ještě před otcem, vymřela jeho osobou Karlova rodová linie a její majetek velmi složitě přešel na druhou větev, jejíž hlavou byl Antonín Florián.

Antonín Florian z Lichtenštejna

Antonín Florian z Lichtenštejna se narodil 28. května 1656 a zemřel 11. října 1721. Byl druhorozeným synem knížete Hartmanna z Lichtenštejna a jeho ženy Alžběty Sidonie z Salm- Reifferscheid, který měl určenu kariéru na habsburském dvoře. V osmnácti letech podnikl kavalírskou cestu po Itálii, kde se mu dostalo skvělého vzdělání hlavně v Říme, kde studoval římské právo. Kromě toho studoval jazyky, matematiku, a nesměla chybět jízda na koni, šerm a tanec. Po návratu do Vídně v roce 1676 ho čekala relativně rychlá kariéra u dvora, kterou začal jako císařský komoří Leopolda I. V roce 1691 se vrátil jako velvyslanec do Říma, kde bylo jeho hlavním úkolem rozšiřování politické a finanční podpory papežské kurie v císařově boji proti turecké expanzi. Po čtyrech letech jej císař Leopold I. povolal zpět do Vídně, aby se ujal výchovy jeho druhorozeného syna arcivévody Karla. Zároveň se stal jeho hofmistrem. V roce 1703 byl arcivévoda Karel prohlášen španělským králem Karlem III. a krátce na to se vydal v doprovodu svého dvora do Španělska. Mezi jeho dvořany nechyběl ani Antonín Florian, který byl před odjezdem jmenován španělským grandem I. třídy a jako hofmistr a královský štolba zastával klíčové pozice na nově zřízeném barcelonském dvoře. Místo hofmistra zastával i po návratu Karla do Vídně a jeho následné korunovaci, kdy přijal jméno Karel VI. Ve funkci hofmistra královského dvora zůstal až do konce svého života. Jako IV. kníže se ujal Antonín Florian vlády roku 1712. Byl rytířem Řádu zlatého rouna. V roce 1719 potvrdil Karel VI. nové knížectví – Lichtenštejnsko, které vzniklo spojením panství Schellenberg a Vaduz, která byla v držení Lichtenštejnů. Antonín Florian se tak stal členem Říšského sněmu, který vyžadoval podřízení členů pouze samotnému císaři. Antonín Florian se stal prvním knížetem Lichtenštejnska. V roce 1679 se oženil s Eleonorou Barborou, dcerou českého místodržitele hraběte Michaela Osvalda z Thun-Hohenštajna. Z manželství se narodilo šest synů František Augustin (1680 – 1681), Karel Josef Florian (*/+ 1685), Antonín Ignác Josef (1689 – 1690), Josef I. Jan Adam (1690 – 1732), Inocenc František (1693 – 1707), Karel Josef (1697 – 1704) a pět dcer Eleonora (1681 – 1682), Antonie Marie Eleonora (1683 – 1715), Marie Karolína Anna (1694 – 1735), Anna Marie Antonie (1699 – 1753) a Marie Eleonora Karolína (1703 – 1757).

Jan Nepomuk Karel z Lichtenštejna

Jan Nepomuk Karel z Lichtenštejna se narodil 8. července 1724 a zemřel 22. prosince 1748. Byl synem knížete Josefa Jana Adama a jeho ženy Marie Anny z Oettingen-Spielbergu. Otec mu zemřel v osmi letech, a jako regent se tedy vlády ujal Josef Václav z Lichtenštejna. V roce 1745 se stal hlavou knížectví. V roce 1744 se oženil s Marií Josefou z Harrachu-Rohrau. Z manželství se narodil syn Josef Jan Nepomuk (*/+1747), který však zemřel jako novorozeně, a dvě dcery Marie Anna (1745 – 1752), která zemřela v sedmi letech, a Marie Antonie Josefa (1749 – 1813), která se narodila jako pohrobek. Jan Nepomuk zemřel velmi mlád, ve svých dvaceti čtyřech letech. Byl pohřben v lichtenštejnské hrobce ve Vranově u Brna.

Josef Václav z Lichtenštejna

Josef Václav z Lichtenštejna se narodil 9. srpna 1696 a zemřel 10. února 1772. Byl synem Filipa Erasmuse z Lichtenštejna a jeho ženy Kristýny Terezy z Löwensteinu-Wertheimu. Navštěvoval Karlovu univerzitu. Byl diplomatem, monarchii zastupoval v Berlíně v letech 1735 – 1736 a v Paříži od prosince 1737, a také vojenským stratégem. Je pokládán za otce moderního rakouského dělostřelectva. Ostruhy si získal v tureckých válkách pod velením prince Evžena. V roce 1745 se stal generalisimem v Itálii a v roce 1753 vrchním velitelem v Uhrách. V roce 1760 doprovázel do Vídně Isabelu Marii Parmskou, budoucí choť císaře Josefa II. V roce 1764 byl hlavním císařským komisařem při volbě a korunovaci Josefa II. ve Frankfurtu. Josef Václav z Lichtenštejna byl třikrát hlavou lichtenštejnského knížectví. Nejprve v letech 1712 – 1718 po vymření dosavadní vládnoucí rodové větve, poté v letech 1732 – 1745 po smrti vládnoucího knížete Josefa Jana Adama vládl jako regent za jeho nedospělého syna Jana Nepomuka Karla, po jehož smrti roku 1748 bez mužských dědiců se stal hlavou rodu. Byl nositelem Řádu zlatého rouna, který získal v roce 1739. 19. dubna 1718 se oženil se svou ovdovělou sestřenkou Annou Marií, se kterou měl pět dětí, které však zemřely v dětském věku Filipa Antonína (1719), Filipa Antonína (1720), Filipa Arnošta (1722 – 1723), Marii Alžbětu (1724) a Marii Alexandru (1727).

František Josef I. z Lichtenštejna

František Josef I. z Lichtenštejna se narodil 19. listopadu 1726 a zemřel 18. srpna 1781. V roce 1767 se stal členem tajné rady. Po smrti svého strýce v roce 1772, který se ho ujal jako svého chráněnce, protože neměl vlastní děti, se stal nečekaně hlavou Lichtenštejnů. Od roku 1778 zastával úřad prezidenta dolnorakouského panského stavu. Byl rytířem Řádu zlatého rouna. Více než k dvorským povinnostem však upíral svůj zájem k ekonomickým problémům rodového panství a rozšiřování Lichtenštejnské umělecké sbírky. Oženil se s Marií Leopoldinou ze Šternberka, se kterou měl syny Aloise I., Jana I. a Filipa a dceru Marii.

Alois I. Josef z Lichtenštejna

Alois I. Josef z Lichtenštejna se narodil 4. května 1759 a zemřel 24. března 1805. Byl nejstarším synem Františka Josefa I. a jeho ženy Marie Leopoldiny ze Šternberka. Od roku 1781 byl panujícím lichtenštejnským knížetem. Kvůli svému chatrnému zdraví, nemohl vykonávat vojenské povolání. Jeho největším zájmem bylo lesnictví a zahradnictví. Za jeho vlády se začal budovat Vranovsko-křtinský areál. Oženil se s Karoline von Mardescheid-Blankenheim.

Jan I. Josef z Lichtenštejna

Jan I. Josef z Lichtenštejna se narodil 27. června 1760 a zemřel 20. dubna 1836. Byl druhorozeným synem Františka Josefa I. a jeho ženy Marie Leopoldiny ze Šternberka. V letech 1805 – 1806 a poté v letech 1814 – 1836 vládl jako desátý kníže. Jako druhorozený si zvolil vojenskou kariéru, kterou začal ve svých dvaceti dvou letech, kdy nastoupil do armády v hodnosti poručíka. Během osmanských válek byl povýšen na plukovníka, během napoleonských válek pak na polního maršála a stal se vrchním velitelem armády Rakouského císařství. Byl kritizován za nevýhodně uzavřené dohody s Napoleonem (prešpurský mír, schönbrunnský mír), které byly pro Rakousko příliš tvrdé, a proto v roce 1810 z armády odešel. V roce 1818 potvrdil platnost nové ústavy, která omezovala moc panovníka. Radikálně reorganizoval svou administrativu, aby vyhovovala požadavkům o modernizaci země. Stal se propagátorem uměleckého směru v zahradnictví, biedermeieru. V roce 1792 se oženil s Josefinou Žofií z Fürstenbergu-Weitry, dcerou lantkraběte Joachima Egona Fürstenberka, se kterou měl sedm synů a čtyři dcery. Kníže Jan I. byl pohřben v nové lichtenštejnské hrobce ve Vranově, kterou dal vybudovat.

Alois II. z Lichtenštejna

Alois II. z Lichtenštejna se narodil 25. května 1796 a zemřel 12. listopadu 1858. Vládl v letech 1836 až 1858. Byl prvorozeným synem Jana I. Lichtenštejna a jeho manželky Josefy Žofie z Fürstenbergu-Weitry. Byl velmi vzdělaný. Ve svých dvaadvaceti letech navštívil Itálii a v roce 1820 pak Anglii a Skotsko. V roce 1837 při příležitosti korunovace královny Viktorie, byl vyslán jako diplomat do Anglie. Jako velký hospodářský reformátor se zasloužil o vybudování první zemědělské školy v habsburské monarchii. V letech 1849 – 1858 předsedal Vídeňské zemědělské společnosti. Po volbách v roce 1848 se stal poslancem za kurii virilistů a velkostatků jako reprezentant šestnácti rodových panství na Moravě. Jako poslanec zasedal na Moravském zemském sněmu. Dne 17. října 1836 dostal Řád zlatého rouna a 22. dubna 1854 Velkokříž svatého Štěpána. 8. srpna 1831 se oženil s hraběnkou Františkou Kinskou z Vchynic a Tetova, dcerou Františka Kinského z Vchynic a Tetova. Z manželství se narodili dva synové Jan Maria František Placidus (kníže Jan II. 1840 – 1929)) a František de Paula Maria Karel August (kníže František I. 1853 – 1938)) a devět dcer Marie (1834 – 1909), Karolína (1836 – 1885), Žofie (1837 – 1899), Aloisie (1838 – 1920), Ida (1839 – 1912), Františka (1841 – 1858), Jindřiška (1843 – 1931), Anna (1846 – 1924), Tereza (180 – 1938). Pochován byl v rodinné hrobce ve Vranově.

Jan II. z Lichtenštejna

Jan II. z Lichtenštejna se narodil 5. října 1840 a zemřel 11. února 1929. Byl synem Aloise II. z Lichtenštejna a jeho manželky Františky de Paula, rozené Kinské z Vchynic a Tetova. Dostalo se mu vynikajícího vzdělání v oblasti národního hospodářství a techniky, plynně ovládal angličtinu, francouzštinu, italštinu a češtinu. Studoval v Bonnu a v Karlsruhe, poté podnikl rozsáhlé cesty po Evropě. Po smrti svého otce se stal panovníkem Lichtenštejnského knížectví a ujal se správy rodového majetku. Zajímal se o vědu a umění. V roce 1862 podepsal lichtenštejnskou ústavu, která dala obyvatelům rozsáhlá politická práva. Zaváděním lehkého průmyslu se snažil o zlepšení hospodářské situace Lichtenštejnska. Během první světové války zachoval neutralitu. Po válce se orientoval na svou zemi a vytváření úzkých vztahů se Švýcarskem. Jan II. zůstal svobodný a bezdětný.

Zajímavosti

Pověsti o původu rodu Boskoviců

Pověst o Boskovicech – autor obrázku Jindřich AI asistent

První vypráví o tom, jak rod Boskoviců přišel ke svému erbu. Jednoho dne při lovu ptáků našel Velen šlechtice, který se ztratil své družině. Dlouhým blouděním byl vyčerpán a tak mu Velen nabídl přístřeší, jídlo a po večeři i horkou koupel, osušil ho vlastním šatem a rozčesal vlasy dřevěným hřebenem. Cizinec pozval za odměnu Velena na svůj hrad, kde se ukázalo, že to byl sám moravský kníže, na oplátku ho pohostil a slíbil mu, že mu splní jeho přání. Velen si nepřál nic jiného jen horu, na které chytal ptáky. Kníže mu však daroval rozsáhlé území v okolí hory a povýšil jej do šlechtického stavu. Na památku tohoto setkání dostal Velen erb se sedmizubým hřebenem, s věníky a poduškou, kterou přinesl do koupele.

Boskovice hrad – ilustrační fotografie zdroj Wikimedia commons

Druhá pověst vypráví o názvu hradu. Velen, teď už šlechtic se rozhodl, že si na hoře vybuduje hrad. Když jednoho dne stoupal s nákladem do kopce, zakopl o vyčnívající kámen a ukopl si palec. Místo nářků jen suše poznamenal: „Eh což o jeden palec, však nebudu již chodit bosko více.“ A tato příhoda dala podle pověsti jméno hradu – Boskovice. Ve skutečnosti se však hrad i městečko jmenují podle jména Bosko, Bosek a znamená ves lidí Boskových.

Marcusův automobil byl vyroben v Adamovských strojírnách v letech 1888 – 1889. Jednalo se o první benzínový automobil se čtyřtaktním motorem, který byl vyroben v Rakousku-Uhersku. Tento automobil měl mnoho technických novinek, některé z nich byly Marcusovým patentem, přesto se do sériové výroby nedostal, protože vykazoval i mnoho nedostatků. V roce 1898 byl prezentován ve Vídni jako nejstarší automobil na světě, což však bylo záhy vyvráceno. V roce 1900 byl vystavován na Světové výstavě v Paříži, poté však skončil v Technickém muzeu ve Vídni. V roce 1950 byl znovu zprovozněn a jezdil ukázkové jízdy ve Vídni. V roce 1960 byl zapůjčen na Strojírenský veletrh v Brně. V roce 2005 – 2006 byla sestrojena replika podle plánů z Adamova.

Stará huť -ilustrační fotografie zdroj Wikimedia commons

Stará huť leží asi 1,5 km od Býčí skály. Stará Františčina huť byla v roce 1971 vyhlášena jako první u nás „technickou rezervací“. V Josefovském údolí při cestě do Křtin se nachází zrekonstruovaná tavící pec a přilehlá administrativní budova, kterou dnes využívá Technické muzeum. Vysokou pec Františku nechal vybudovat okolo roku 1746 kníže Jan Adam z Lichtenštejna. Její výška je 10 m a základna má rozměry 12 x 12 m. Kromě surového železa se zde vyrábělo také lité zboží, kamnové desky ale i vojenský materiál. Koncem 19. století byla jako nerentabilní uzavřena. Františka je dnes nejstarší dochovanou vysokou pecí belgického typu ve střední Evropě.

Světelský oltář – ilustrační fotografie zdroj Wikimedia commons

Světelský oltář nalezneme v adamovském kostele svaté Barbory. Své jméno získal po dolnorakouském městě Zwettlu (Světlá), odkud původně pochází. Jeho vznik spadá do 16. století. Práce na něm začaly v roce 1516 a dokončen byl v roce 1525. Na oltáři se podílelo šest řezbářů, ale jménem známe pouze Ondřeje Morgensterna z Českých Budějovic. Po požáru v roce 1702 se zachovala pouze střední část, která byla jako staromódní přesunuta k zadní stěně boční kaple Všech Svatých. V roce jej opat Augustin Steiniger prodal hraběti Samuelovi Festeticsovi a ten zase následující rok Alexandru von Bensa. Ústřední památková komise z obavy před vyvezením oltáře z území říše, přikázala, aby se vrátil původnímu majiteli. V té době byl oltář restaurován pod vedením Georga Placha. Opat však nebyl schopný opravu zaplatit a tak jej dal k dispozici Ústřední památkové komisi. Od ní oltář získal kníže Alois z Lichtenštejna, který opravu v hodnotě 1 200 zlatých zaplatil. Oltář pak daroval nově vybudovanému kostelu v Adamově, jehož se stal patronem.

ODKAZY

https://www.cswiki.cz/wiki/Vranovskok%C5%99tinsk%C3%BD_lichten%C5%A1tejnsk
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bene%C5%A1_%C4%8Cernohorsk%C3%BD_z_Boskovic_mlad
https://cs.wikipedia.org/wiki/Dobe%C5%A1_Rosick%C3%BD_z_Boskovic
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_%C4%8Cernohorsk%C3%BD_z_Boskovic_na_%C4%8Cern
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_%C4%8Cernohorsk%C3%BD_z_Boskovic
https://cs.wikipedia.org/wiki/Tas_%C4%8Cernohorsk%C3%BD_z_Boskovic_na_%C4%8Cern
https://cs.wikipedia.org/wiki/Lichten%C5%A1tejnov%C3%A9
https://cs.wikipedia.org/wiki/Maxmili%C3%A1n_z_Lichten%C5%A1tejna
https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Eusebius_z_Lichten%C5%A1tejna
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Adam_I._z_Lichten%C5%A1tejna
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_I._z_Lichten%C5%A1tejna
https://cs.wikipedia.org/wiki/Alois_II._z_Lichten%C5%A1tejna
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_II._z_Lichten%C5%A1tejna
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Nepomuk_Karel_z_Lichten%C5%A1tejna
https://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_Flori%C3%A1n_z_Lichten%C5%A1tejna
https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_V%C3%A1clav_z_Lichten%C5%A1tejna
https://cs.wikipedia.org/wiki/Alois_I._z_Lichten%C5%A1tejna
https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Josef_I._z_Lichten%C5%A1tejna
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jo%C5%A1t_Moravsk%C3%BD
https://cs.wikipedia.org/wiki/Marcus_(automobil)
https://cs.wikipedia.org/wiki/Star%C3%A1_hu%C5%A5_u_Adamova

Použitá literatura:

Jaroslav Budiš; Adamov ze starých pohlednic
Šlechtický rod pánů z Boskovic, ve znamení stříbrného hřebene; katalog výstavy
Jan Halada; Lexikon české šlechty
Josef Pilnáček; Adamovské železárny 1350 – 1928
Veronika Peštuková; Knížata z Lichtenštejna na jižní Moravě; diplomová práce