Slovník P

Ilustrace znázorňuje bohatě zdobenou iniciálu písmene P v iluminovaném stylu, doplněnou o historické předměty spojené s písemnictvím a vzdělaností, jako jsou knihy, pergamenový svitek, kalamář s brkem, pečetidlo a přesýpací hodiny. Celek symbolizuje encyklopedické zpracování historických pojmů a práci s písemnými prameny.

Autor obrázku – Jindřich AI asistent

Slovník P přináší encyklopedická hesla historických pojmů, osob, institucí a jevů, jejichž názvy začínají písmenem P. Navazuje na systematické zpracování historie v projektu Historie ke kávě a nabízí přehledné, věcně přesné vysvětlení pojmů z dějin, práva, správy, církve i každodenního života.

Panská jednota

Slovník P

Ilustrace zachycuje shromáždění představitelů vysoké šlechty při společném jednání v reprezentačním prostoru hradu. Výjev symbolizuje vznik a činnost Panské jednoty jako politického svazu, jehož členové koordinovali postup proti královské moci na konci 14. století.

Autor obrázku – Jindřich AI asistent

Panská jednota se začala formovat na jaře roku 1394 jako opoziční uskupení vysoké šlechty, nespokojené s vládou krále Václava IV. Jejím hlavním cílem bylo poskytnout si vzájemnou podporu a získat rozhodující vliv na správu země, tedy faktickou spoluvládu.

Vznik a složení

Mezi zakládající členy Panské jednoty patřili přední představitelé české a moravské vysoké šlechty, zejména:

Jindřich III. z Rožmberka, Jindřich starší z Hradce, Vilém III. z Landštejna, Ota z Bergova, Břeněk ze Skály, Jindřich Berka z Hohenštejna, Jan Michalec z Michalovic, Boreš mladší z Bečova a Rýzmburka a Boček z Kunštátu a Poděbrad.

Jednota se mohla opřít i o část lucemburské dynastie, konkrétně o Zikmunda Lucemburského a Jošta, moravského markraběte.

Zajetí krále Václava IV.

Dne 8. května 1394 zajali představitelé Panské jednoty krále Václava IV. v Králově Dvoře u Berouna, poté co mu přednesli stížnosti na nepořádky ve správě země i říše. Král byl následně uvězněn na hradě Wildberg v Horních Rakousích.

Propuštěn byl 1. srpna 1394 na přímluvu Jana Zhořeleckého, a to výměnou za sliby beztrestnosti a určitých ústupků, které však nebyly naplněny.

Vyhrocení konfliktu

Napětí mezi králem a jednotou se znovu vyostřilo 31. května 1396, kdy Václav IV. nechal zatknout Jošta a šest pánů z jednoty, kteří jej doprovázeli na Karlštejn. Na přímluvu knížete Štěpána Bavorského byli však brzy propuštěni.

Jednotníkům vadil zejména rostoucí vliv nižší šlechty na krále. Vyvrcholením konfliktu byla událost z 11. června 1397, kdy při zasedání královské rady na Karlštejně nechali zavraždit čtyři královy oblíbence z nižší šlechty:

Purkarta Strnada z Janovic, Štěpána z Opočna, Štěpána Podušku z Martinic a velkopřevora johanitů Markolta z Vrutice.

Král později označil zavražděné za zrádce, kteří mu usilovali o život, a čin zůstal nepotrestán.

Zánik Panské jednoty

Nepřátelství mezi králem a jednotou se obnovilo roku 1399, kdy v zemi znovu propukly vnitřní ozbrojené konflikty. V roce 1400 byl Václav IV. zbaven císařské koruny a v roce 1402 předal na základě smlouvy vládu v Čechách svému bratru Zikmundovi, na jehož stranu se členové Panské jednoty postavili.

Václav byl následně zajat samotným Zikmundem a převezen do Vídně, odkud se mu po roce podařilo uprchnout. Počátkem roku 1405 došlo k urovnání mezi králem a vysokou šlechtou, což znamenalo faktický konec Panské jednoty, přestože nedosáhla všech svých původních cílů.

Pasovská smlouva

Slovník P

Ilustrace zachycuje slavnostní jednání představitelů katolické a protestantské strany při uzavírání příměří během Šmalkaldské války. Setkání šlechty a duchovenstva symbolizuje politickou dohodu, která vedla k dočasnému uklidnění náboženských konfliktů v říši a položila základ pozdějšímu Augšpurskému míru.

Autor obrázku – Jindřich AI asistent

Pasovská smlouva byla smlouva o příměří mezi katolíky a protestanty uzavřená v průběhu Šmalkaldské války. Podepsali ji představitelé světské šlechty i duchovenstva jako pokus o dočasné uklidnění náboženského a politického konfliktu v říši.

Vznik a jednání

Prostřednictvím krále Ferdinanda I. se roku 1552 v Pasově dohodli císař Karel V. a saský kurfiřt Mořic. Jednání byla dlouhá a složitá, protože šlo o zásadní otázky moci, náboženství i postavení protestantských knížat v říši.

Obsah smlouvy

Pasovská smlouva stanovila zejména:

• propuštění Filipa Hesenského a Jana Bedřicha Saského ze zajetí,
• obecnou amnestii pro účastníky konfliktu,
• předběžný mír platný až do svolání nejbližšího říšského sněmu, na němž mělo být přijato konečné řešení náboženských poměrů v říši.

Podpis a důsledky

Saský kurfiřt Mořic podepsal smlouvu 29. července 1552, císař Karel V. ji potvrdil 15. srpna 1552. Pasovská smlouva vytvořila základ pro trvalejší uspořádání náboženských vztahů, které bylo definitivně zakotveno Augšpurským mírem roku 1555.

Patent o zrušení nevolnictví

Slovník P

Portrét císaře Josefa II., za jehož vlády byl roku 1781 vydán patent o zrušení tělesné poddanosti v Českém království.

zdroj obrázku: Wikimedia Commons

Patent o zrušení nevolnictví, oficiálně nazvaný „Patent o zrušení tělesné poddanosti neb člověčenství“, byl vydán 1. listopadu 1781 a vztahoval se na České království. Představoval jeden z klíčových reforem osvícenského absolutismu za vlády císaře Josefa II.

Obsah a význam patentu

Patent zásadním způsobem omezil osobní závislost poddaných na vrchnosti, aniž by zrušil poddanství jako takové. Všem poddaným bylo nově umožněno:

• svobodně se stěhovat bez svolení vrchnosti,
• uzavírat sňatky bez vrchnostenského souhlasu,
• posílat děti na studia,
• volně nakládat se svým majetkem, zejména s nemovitostmi.

Na dodržování maximální výše roboty, stanovené na tři dny v týdnu, měly nově dohlížet státní úřady, nikoli pouze vrchnost.

Jednotlivá ustanovení

V prvním bodě patent vyhlašoval svobodné uzavírání sňatků mezi poddanými. Další ustanovení rušilo povinnost žádat vrchnost o svolení k odstěhování; postačoval propouštěcí list, který byla vrchnost povinna vydat bezplatně.

Patent dále umožňoval poddaným zvolit si libovolné řemeslo nebo umění, vyučit se mu a živit se jím. Zrušena byla také povinnost posílat děti do služby na vrchnostenské dvory, která se nadále vztahovala pouze na sirotky.

Postavení poddaných po roce 1781

Závěrečná část patentu stanovila, že poddaní již nesmějí být označováni jako tělesně poddaní. Přesto však byli povinni zachovávat poslušnost a věrnost svému zeměpánovi, neboť vrchnostenské povinnosti a poddanství jako právní institut zůstaly nadále zachovány.

Patent o zrušení nevolnictví tak představoval zásadní krok k osobní svobodě venkovského obyvatelstva, nikoli však úplné zrušení feudálních vztahů.

Zdroj: Živá historie, březen 2021

Patrimonální správa

Slovník P

Ilustrace zachycuje výkon vrchnostenské správy na panství, kde zástupci pozemkové vrchnosti a její úředníci vykonávají hospodářské, soudní a správní úkony vůči poddaným. Výjev symbolizuje fungování patrimonální správy jako spojení majetkové a veřejné moci v předmoderní společnosti.

Autor obrázku – Jindřich AI asistent

Patrimonální správa (též vrchnostenská správa) byla forma veřejné správy, kterou pozemková vrchnost vykonávala na svých panstvích. Zahrnovala jak správu vrchnostenského majetku, tak správní a soudní pravomoci vůči poddanému obyvatelstvu.

V českých zemích se patrimonální správa uplatňovala souběžně s městskou a církevní správou od 13. století až do roku 1848, kdy byla zrušena v rámci revolučních a správních reforem.

Struktura patrimonální správy

Patrimonální správa se skládala ze dvou samostatných složek:

1. správy konkrétního velkostatku,
2. výkonu tzv. venkovské samosprávy, která zahrnovala správní, policejní a soudní pravomoci nad poddanými.

Vývoj úředního aparátu

Na jednotlivých statcích a hradech působili zpočátku především purkrabí, jmenovaní přímo vlastníkem panství. Od konce 15. století se však vrchnostenský aparát postupně rozšiřoval a vznikla panská kancelář s různými specializovanými úředníky.

Tato kancelář řídila:

• hospodářskou výrobu na panství,
• správu majetku,
• soudní, policejní a další správní úkony.

Vrchnostenské úřady

Dozor nad činností panské kanceláře vykonával hejtman, který se přímo zodpovídal majiteli panství. Hejtmanovi podléhal také purkrabí, jenž odpovídal za správu nemovitostí a dohled nad poli, lesy a hospodářskými zvířaty.

Patrimonální správa tak představovala základní formu místní správy na venkově, v níž se hospodářská, správní i soudní moc soustřeďovala v rukou vrchnosti, a tvořila jeden z pilířů feudálního systému až do poloviny 19. století.

Patronátní právo

Slovník P

Kostel jako objekt patronátního práva, k němuž se v minulosti vázala práva a povinnosti patrona.

zdroj obrázku: Wikimedia Commons

Patronátní právo (latinsky ius patronatus) byl soubor práv a povinností, které náležely fyzické nebo právnické osobě – patronovi – vůči kostelu, církevnímu úřadu nebo jinému církevnímu benefitu, a to na základě zvláštního právního důvodu, zpravidla fundace (založení).

Původ a vývoj

Kořeny patronátního práva v českých zemích sahají do raného středověku. Na venkově vznikaly tzv. vlastnické kostely, jejichž stavebníkem a vlastníkem byl místní šlechtic nebo zeměpán. Ten s kostelem nakládal jako s vlastním majetkem, spravoval jeho jmění a jmenoval kněze.

Zásadní změnu přineslo Velké privilegium české církve z roku 1222, které proměnilo vlastnické právo ke kostelům v patronátní právo. Původní vlastník se tak stal patronem s omezenými, zákonem vymezenými právy a povinnostmi.

Obsah patronátního práva

Základní povinností patrona bylo financovat a zajišťovat údržbu kostela. Mezi jeho hlavní oprávnění patřilo tzv. podací (prezentační) právo, tedy možnost navrhnout kandidáta na duchovní úřad. Tento návrh však podléhal schválení příslušným biskupem.

Patronátní právo se nevztahovalo pouze na kostely, ale také na jiné církevní benefice, například školy, knihovny nebo nadace. Vznikalo zpravidla první fundací, tedy založením daného církevního zařízení.

Zánik patronátního práva

Už v období první pozemkové reformy po roce 1918 se diskutovalo o změnách patronátního práva. Mnozí velkostatkáři tehdy přišli o půdu, avšak povinnost pečovat o kostely jim zůstala.

Zásadní zásah přinesl dekret prezidenta republiky ze dne 21. června 1945, kterým byla při konfiskaci zemědělského majetku Němců, Maďarů a nepřátel státu zrušena patronátní práva a povinnosti váznoucí na takto konfiskovaném majetku.

Definitivní zánik patronátního práva v českých zemích přinesly církevní zákony z roku 1949. Zákon č. 218/1949 Sb., § 11 odst. 1, stanovil, že veškerý soukromý i veřejný patronát nad kostely, obročími a jinými církevními ústavy přechází na stát.

Patronátní právo tak představovalo dlouhodobý institut propojující světskou a církevní sféru, který existoval po staletí a zanikl teprve v polovině 20. století.

Pauláni

Slovník P

Klášter paulánů ve Vranově u Brna, jedno z nejvýznamnějších působišť Řádu nejmenších bratří v českých zemích v raném novověku.

Autor obrázku: Historie ke kávě

Pauláni, oficiálně Řád nejmenších bratří sv. Františka z Pauly (Ordo Minimorum), jsou římskokatolický řeholní řád, který založil svatý František z Pauly v 15. století. Řád byl oficiálně schválen papežem Sixtem IV. roku 1474.

Vznik a duchovní zaměření

Řád vznikl původně jako společenství asketicky žijících poustevníků v jižní Itálii. Pauláni kladli důraz na pokoru, skromnost a přísnou askezi, což se odrazilo i v názvu řádu – „nejmenší bratři“. Vedle tří tradičních řeholních slibů (chudoby, čistoty a poslušnosti) skládali pauláni také slib čtyřicetidenního půstu, který zavazoval k celoživotnímu vegetariánství.

Činnost a rozšíření

Pauláni se věnovali především duchovní službě, modlitbě a pastorační činnosti, ale také charitě a péči o nemocné. Řád se postupně rozšířil z Itálie do dalších částí Evropy, zejména do Francie, Španělska a střední Evropy.

Pauláni v českých zemích

V českých zemích se pauláni objevili především v raném novověku, kde působili u některých klášterů a poutních míst. Jejich činnost zde však nikdy nedosáhla takového významu jako u větších mendikantských řádů.

Význam

Pauláni představují specifickou podobu asketického řeholního života, která zdůrazňovala radikální chudobu, pokání a osobní duchovní kázeň. Řád přežil až do současnosti, i když v omezeném rozsahu.

Pflegár

Slovník P

Chebský hrad, sídlo královské moci a správního aparátu, s nímž byla spojena funkce chebského pflegára.

Autor obrázku: Historie ke kávě

Pflegár byl královský správce a chebský purkrabí, zastupující panovníka na území Chebska. Úřad pflegára vznikl po připojení Chebska k české koruně a představoval specifickou formu královské správy v oblasti s výjimečným právním postavením.

Postavení a pravomoci

Pflegár byl jmenován českým králem a vykonával:

• správu královského majetku,
• soudní a správní pravomoci,
• vojenský dozor nad územím,
• dohled nad dodržováním zemských práv a privilegií Chebska.

Na rozdíl od běžných purkrabích v jiných částech Českého království měl pflegár rozšířené kompetence, vyplývající ze zvláštního postavení Chebska jako dříve říšského území.

Historický význam

Úřad pflegára sehrával klíčovou roli při integraci Chebska do Českého království a při prosazování královské moci v regionu. Pflegár fungoval jako prostředník mezi královskou mocí a místními stavy a městy.

Funkce pflegára existovala až do správních reforem raného novověku, kdy byla postupně nahrazena jinými formami státní správy.

Pitance

Slovník P

Ilustrace znázorňuje poskytování pitancí v prostředí středověkého kláštera. Členové konventu rozdávají jídlo a nápoje bratřím, poutníkům a chudým, čímž je symbolicky zachycena klášterní povinnost zajišťovat pravidelné dávky stravy a podpory vyplývající z darovacích listin a závětí.

Autor obrázku – Jindřich AI asistent

Pitance byly pravidelné dávky jídla, vína, peněz nebo jiných naturálních statků, které kláštery poskytovaly na základě darovacích listin, nadací nebo závětí. Sloužily k zajištění obživy a podpory členů konventu, ale také hostů, poutníků, chudých a v některých případech i světských osob, kterým byl tento nárok právně přiznán.

Funkce a význam

Pitance představovaly důležitou součást klášterního hospodářství a charity. Jejich poskytování bylo často přesně vymezeno zakládacími listinami klášterů nebo odkazy v závětích donátorů, kteří tímto způsobem zajišťovali:

• duchovní prospěch (modlitby za svou duši),
• sociální podporu potřebným,
• stabilní chod klášterní komunity.

Právní a hospodářský rámec

Nárok na pitance byl zpravidla právně vymahatelný a klášter byl povinen jej plnit podle stanovených podmínek. Pitance mohly mít denní, týdenní nebo sváteční charakter a jejich rozsah se lišil podle majetkových možností kláštera a vůle zakladatele.

Pitance tak byly nejen projevem křesťanské charity, ale i institucionalizovaným hospodářským a právním institutem středověké a raně novověké společnosti.

Pitanciář

Slovník P

Ilustrace zachycuje činnost pitanciáře v prostředí středověkého kláštera. Klášterní úředník vede záznamy o pitancích, kontroluje listiny a eviduje nároky jejich příjemců, zatímco další členové konventu dohlížejí na hospodářské a správní záležitosti. Výjev symbolizuje propojení klášterní správy, hospodářství a právních povinností.

Autor obrázku – Jindřich AI asistent

Pitanciář byl klášterní úředník, který měl na starosti správu tzv. pitancí, tedy pravidelných dávek jídla, nápojů, peněz nebo jiných statků poskytovaných klášterem. Patřil mezi hospodářské funkcionáře konventu a jeho úřad byl důležitou součástí vnitřní organizace klášterní správy.

Působnost a povinnosti

Hlavním úkolem pitanciáře bylo:

• spravovat majetek určený na pitance,
• vést evidenci příjemců a jejich právních nároků,
• dohlížet na řádné a pravidelné vydávání dávek podle darovacích listin, nadací či závětí.

Pitanciář často úzce spolupracoval s celerářem, který odpovídal za celkové hospodářství kláštera, a s opatem jako nejvyšší autoritou konventu.

Právní role

Vzhledem k tomu, že pitance byly často vázány na právní akty, mohl pitanciář vystupovat také jako svědek nebo garant při listinách a jednáních, v nichž se pitance zmiňovaly. Tím se podílel nejen na hospodářské, ale i na právní agendě kláštera.

Pitanciář tak představoval klíčovou postavu při zajišťování materiálního zabezpečení klášterní komunity i charitativních závazků kláštera vůči okolní společnosti.

Pivní daň

Slovník P

Ilustrace znázorňuje výběr pivní daně (posudného) v prostředí raně novověké krčmy nebo pivovaru. Královský úředník kontroluje záznamy o vyčepovaném pivu a odváděné platby, zatímco sudy, mince a hospodské náčiní symbolizují zdanění výroby a prodeje piva jako významného příjmu panovníka v 16. století.

Autor obrázku – Jindřich AI asistent

Pivní daň byla poplatek vybíraný z vyrobeného nebo prodaného piva, který se v českých zemích stal pravidelnou daní až od roku 1546. Dříve byla piva zdaňována jen příležitostně v různých zvláštních případech, nikoli jako stálý daňový předpis.

Posudné jako pravidelná pivní daň

Od roku 1546 se v Čechách a na Moravě začalo pravidelně vybírat tzv. posudné – daň z každého vyčepovaného nebo prodaného sudu piva. Tento poplatek se vztahoval na spotřebu piva na místě i na jeho prodej a byl jedním z nejvýznamnějších daňových výnosů spojených s pivovarnictvím.

Výnos a správa

Výnos z pivní daně (posudného) příslušel výlučně panovníkovi – byl tedy součástí královských příjmů české koruny. Správa této daně postupně přecházela pod státní úřady, které měly kontrolovat její výběr a zajišťovat dodržování pravidel.

Pivní daň se tak stala důležitým fiskálním nástrojem, který od poloviny 16. století ovlivňoval hospodářství, výrobu a spotřebu piva v českých zemích.

https://www.stoplusjednicka.cz/osudne-posudne-kdo-vydelal-na-zdaneni-piva

Plávková ocel

Slovník P

Plávková ocel je souhrnné označení pro oceli vyráběné v tekutém stavu, při teplotách přibližně 1 600–1 800 °C, tedy nad teplotou tavení oceli. Tento způsob výroby umožňoval odstranění nečistot a lepší řízení chemického složení výsledného kovu.

Plávková výroba oceli představovala významný technologický pokrok oproti starším metodám zpracování železa, kdy kov nebyl zcela roztaven. Tekutý stav oceli umožňoval její odlévání, míchání a přesnější úpravu vlastností, což vedlo ke zvýšení kvality a homogenity materiálu.

Plávková ocel se uplatnila zejména v období rozvoje hutnictví v novověku a průmyslové revoluce, kdy rostly nároky na pevnost, tvárnost a spolehlivost kovových výrobků.

Poddanská města

Slovník P

Ilustrace znázorňuje menší poddanské město ve středověku, obehnané hradbami s městskou branou. V centru je patrný každodenní život obyvatel spojený s obchodem a řemesly, zatímco v pozadí se nad městem tyčí hrad nebo klášter jako symbol vrchnostenské moci, pod niž město náleželo.

Autor obrázku – Jindřich AI asistent

Poddanská města byla města, která byla součástí vrchnostenského panství a jejich obyvatelé byli poddanými vrchnosti, podobně jako venkovští sedláci. V právním smyslu podléhala vrchnostenské moci a nebyla přímo podřízena panovníkovi jako města královská.

Postavení a práva

V principu mohla vrchnost po obyvatelích poddanských měst požadovat robotu, v praxi však tento nárok uplatňovala jen omezeně. Častěji městům udělovala různá privilegia, zejména hospodářského a soudního charakteru. Tato privilegia však nesměla porušovat práva ani finanční zájmy vrchnosti.

Nejvýznamnější poddanská města získala práva, která se svým rozsahem blížila právům měst královských. O udělování práv sice rozhodovala vrchnost, avšak povýšení osady na město musel vždy potvrdit panovník, stejně jako udělení tržního práva.

Dělení poddanských měst

Podle typu vrchnosti se poddanská města dělila na:

• církevní,
• šlechtická,
• komorní.

Vývoj v českých zemích

V českých zemích začala církevní poddanská města vznikat již v první polovině 13. století. Šlechta se do zakládání poddanských měst zapojovala pomaleji a největší počet šlechtických poddanských měst vznikl až ve druhé polovině 13. století.

Na počátku 15. století existovalo v Čechách přibližně 290 poddanských měst, která však významem i rozsahem hospodářských aktivit výrazně zaostávala za městy královskými.

Hospodářský význam

Hlavním zdrojem příjmů poddanských měst byly obchodní a řemeslné aktivity, často spojené s existencí obchodních tras, které těmito městy procházely.

Poděbradská jednota

Slovník P

Jiří z Poděbrad, vůdce Poděbradské jednoty a hlavní představitel kališnického tábora v Českém království v polovině 15. století.

zdroj obrázku: Wikimedia Commons

Poděbradská jednota byla politicko-vojenský spolek českých kališníků, založený 24. června 1448 v Kutné Hoře. V jejím čele stál Jiří z Poděbrad, který se stal hlavní politickou osobností kališnického tábora v poválečném období po husitských válkách.

Cíle a činnost

Hlavním cílem Poděbradské jednoty bylo prosazování a dodržování basilejských kompaktát, která upravovala postavení kališníků v Českém království. Jednota vystupovala jako obránce kališnických práv a usilovala o stabilizaci poměrů v zemi.

V politickém a vojenském boji se Poděbradská jednota střetávala:

• nejprve se Strakonickou jednotou,
• později se Zelenohorskou jednotou, která sdružovala převážně katolickou a protikališnickou šlechtu.

Význam

Poděbradská jednota sehrála klíčovou roli při mocenském vzestupu Jiřího z Poděbrad, který se opíral o její podporu při prosazování svého vlivu v zemi. Činnost jednoty přispěla k upevnění kališnické moci a připravila půdu pro zvolení Jiřího z Poděbrad českým králem roku 1458.

Poděbradská jednota tak představovala jeden z nejvýznamnějších politických svazů pozdně husitské doby v českých dějinách.

Popravce

Slovník P

Ilustrace zachycuje královského popravce při výkonu úřední moci ve středověkých Čechách. Postava je zobrazena jako autoritativní světský úředník v doprovodu symbolů práva a pořádku, což vyjadřuje jeho roli při ochraně zemského míru, stíhání zločinců a připravenost vymáhat rozsudky jménem panovníka.

Autor obrázku – Jindřich AI asistent

Popravce byl výkonný právní úředník ve středověkých Čechách, který byl přímo odpovědný králi. Jeho úřad sloužil k ochraně právního řádu a zemského míru a představoval jeden z nástrojů panovnické moci při prosazování práva v zemi.

Postavení a jmenování

Popravci byli jmenováni panovníkem, a to výhradně z panských rodů, aby byla zajištěna jejich autorita a loajalita ke královské moci. Nepůsobili jako běžní soudní úředníci, ale jako královští exekutoři práva.

Pravomoci a činnost

Hlavním úkolem popravce bylo:

• stíhání zločinců, zemských škůdců, psanců a padělatelů mincí,
• vedení rejstříků hledaných osob,
• výkon soudní pravomoci, včetně možnosti uložit i trest smrti.

Popravce dále:

• dohlížel na veřejný pořádek,
• kontroloval dodržování měr a vah na trzích,
• chránil jednotlivce v jejich právních nárocích,
• mohl se vyjadřovat i k otázkám finanční správy kraje.

Význam úřadu

Úřad popravce představoval spojení soudní, policejní a správní moci v rukou královského úředníka. Popravci sehrávali důležitou roli zejména v obdobích oslabené centrální moci, kdy bylo nutné aktivně vymáhat právo a potírat zemskou kriminalitu.

Pošlost

Slovník P

Ilustrace symbolicky zachycuje vznik sídla nebo rodu v raném historickém období. Zobrazuje první osídlení krajiny s nově vznikajícím obydlím a postavami zakladatelů, čímž vyjadřuje pošlost jako počátek existence místa či rodové linie.

Autor obrázku – Jindřich AI asistent

Pošlost označuje vznik něčeho, zejména počátek sídla, založení obce nebo zrod rodu. Tento pojem se vyskytuje především ve starších historických a právních pramenech, kde vyjadřuje okamžik, od něhož se odvíjí další existence, práva nebo tradice daného místa či rodu.

Pošlost mohla mít význam:

• právní (určení původu majetku, rodu nebo držby),
• historický (zaznamenání založení sídla),
• genealogický (vymezení počátků rodové linie).

V pramenech bývá pošlost často zmiňována v souvislosti s listinami, kronikami nebo zemskými zápisy, kde slouží k určení legitimity a kontinuity.

Pragmatická sankce

Slovník P

Marie Terezie, habsburská panovnice, jejíž nástup na trůn umožnila Pragmatická sankce vydaná císařem Karlem VI.

zdroj obrázku: Wikimedia Commons

Pragmatická sankce byla nástupnická norma v habsburské monarchii, kterou vydal císař Karel VI. roku 1713. Upravovala dědická práva habsburských zemí a stanovila nedělitelnost monarchie.

Historické okolnosti

V habsburské monarchii platil dědický princip prvorozenosti v mužské linii. Karel VI. nastoupil na trůn roku 1711 po nečekaném úmrtí svého staršího bratra Josefa I. V roce 1716 zemřel Karlův dlouho očekávaný prvorozený syn Leopold, a císaři se následně narodily pouze dcery – Marie Terezie, Marie Anna a Marie Amálie.

Ještě před narozením svých dětí, tedy v době, kdy byl bezdětný, vydal Karel VI. roku 1713 Pragmatickou sankci, čímž reagoval na nejistotu nástupnictví.

Obsah Pragmatické sankce

Pragmatická sankce stanovila přesné pořadí nástupnictví:

1. v první řadě potomci Karla VI., včetně dcer,
2. ve druhé linii dcery jeho zesnulého bratra Josefa I.,
3. ve třetí linii dcery jeho otce Leopolda I.

Zásadním ustanovením bylo také prohlášení habsburských zemí za nedělitelné, čímž byla posílena integrita monarchie.

Význam

Pragmatická sankce vytvořila právní základ pro nástup Marie Terezie na trůn, avšak její vydání nebylo motivováno výhradně její osobou, jak se často mylně uvádí. Opatření vzniklo v době, kdy Karel VI. ještě neměl žádné potomky, a mělo především zajistit stabilitu a kontinuitu habsburské moci.

Pragmatická sankce se stala jedním z klíčových dokumentů novověkých dějin habsburské monarchie a výrazně ovlivnila politický vývoj střední Evropy v 18. století.

Pranýř

Slovník P

Replika dřevěného pranýře v podobě klády, používané jako nástroj veřejného trestu. Odsouzený byl k pranýři připoután a vystaven pohledu obyvatelstva, čímž docházelo k jeho veřejnému zostuzení a varování ostatních před porušováním práva.

zdroj obrázku: Wikimedia Commons

Pranýř byl trestní nástroj a forma veřejného trestu, užívaná zejména ve středověku a raném novověku. Měl podobu sloupu, klády, klece, kozy, vyvýšeného lešení nebo jiného pevného zařízení, k němuž byl trestaný člověk připoután a vystaven pohledu veřejnosti.

Účel a funkce

Hlavním cílem pranýřování bylo:

• zostudit provinilou osobu a její chování,
• odstrašujícím způsobem varovat ostatní před porušováním právních a morálních norem,
• posílit autoritu práva a soudní moci.

Pranýř měl výrazný výchovný a exemplární charakter a byl určen k veřejnému ponížení, nikoli primárně k dlouhodobému fyzickému poškození.

Dopady na odsouzeného

Kromě ztráty cti a společenské prestiže byl trestaný vystaven i fyzickému strádání, například nepohodlí, povětrnostním vlivům či posměchu a útokům ze strany přihlížejících. Pranýřování tak často znamenalo dlouhodobé sociální následky, i po skončení samotného trestu.

Pranýř patřil k typickým nástrojům městského a vrchnostenského trestního práva a byl běžnou součástí veřejného prostoru historických měst.

Právo mílové

Slovník P

Ilustrace znázorňuje středověké město s hradbami a jeho bezprostřední okolí, čímž symbolicky vymezuje prostor působnosti mílového práva. Město představuje centrum řemesel a obchodu, zatímco okolní krajina naznačuje oblast, v níž platil zákaz konkurenčních venkovských řemesel a prodeje ve prospěch městských cechů.

Autor obrázku – Jindřich AI asistent

Právo mílové bylo jedno ze středověkých městských privilegií, jehož cílem byla ochrana městského podnikání a řemesel. Uděloval je panovník královským městům nebo vrchnost městům poddanským.

Podstata práva

Mílové právo zaručovalo monopol městských řemeslníků sdružených v ceších na provozování řemesel a prodej výrobků nejen uvnitř městských hradeb, ale i v okruhu jedné míle kolem města. Tato vzdálenost se počítala od městských příkopů a byla stanovena tak, aby venkované mohli během jednoho dne dojít na městský trh a vrátit se zpět.

Historický vývoj

Na českém území pochází nejstarší doložené mílové právo z roku 1224, kdy jej král Přemysl Otakar I. udělil Opavě. Z českých měst jako první získala mílové právo Polička.

Nejstarší mílová práva byla zaměřena především proti venkovským krčmám. Na konci 13. století se jejich působnost rozšířila také na zákaz vaření piva a postupně i na další vesnická řemesla a služby.

K největšímu rozšíření mílového práva docházelo za vlády Lucemburků. Odhaduje se, že kolem roku 1320 tvořily oblasti chráněné mílovým právem přibližně třetinu území Českého království.

Výjimky a konflikty

Přestože mílové právo směřovalo k potlačení konkurence, některá řemesla byla na venkově nezbytná. Proto vznikaly výjimky, například pro venkovské kováře.

Města vybavená mílovým právem se často snažila omezovat rozvoj okolních sídel, což vedlo k častým sporům. Doloženo je například působení města Mostu, které důsledně kontrolovalo menší sídla Kopisty, Jiřetín a Jezeří, jež měla pouze dílčí výjimky z mosteckého mílového práva. Most rovněž vedl spor s Chomutovem, protože se jejich mílová práva vzájemně překrývala.

Význam

Právo mílové patřilo k nejvýznamnějším nástrojům městské hospodářské politiky středověku a výrazně ovlivňovalo sídelní strukturu, obchod i vztahy mezi městy a venkovem.

Právo várečné

Slovník P

Ilustrace zachycuje pravovárečný dům ve středověkém městě, v jehož přízemí se nachází krčma s čepováním piva, zatímco v zadní části domu probíhá vaření piva. Výjev symbolizuje právo várečné jako městské privilegium vázané ke konkrétní nemovitosti a význam pivovarnictví pro městské hospodářství.

Autor obrázku – Jindřich AI asistent

Právo várečné patřilo ve středověku k nejdůležitějším a nejvýnosnějším městským právům. Šlo o zákonnou normu upravující vaření piva, které bylo významným zdrojem příjmů měst i jednotlivých držitelů tohoto privilegia.

Podstata práva

Právo várečné bylo zpravidla vázáno ke konkrétnímu domu, nikoli přímo k osobě. Pouze ve výjimečných případech a jen v některých městech mohl být jeho nositelem jednotlivec. V poddanských městech uděloval právo várečné majitel panství a vztahovalo se vždy ke konkrétní nemovitosti, nikoli k městu jako celku.

Na základě tohoto principu vznikaly tzv. pravovárečné domy, v nichž bylo povoleno vařit a čepovat pivo. V přízemí těchto domů se obvykle nacházela krčma, kde se pivo prodávalo.

Rozšíření a příklady

Počet pravovárečných domů se v jednotlivých městech lišil. Například v pražské Dlouhé třídě bylo doloženo 67 práv na vaření piva. Z původně četných malých městských pivovarů se do současnosti dochovalo jen několik.

Mezi nejznámější dodnes fungující pivovary s historickým právem várečným patří U Fleků a U Medvídků v Praze.

Vztah měst a venkova

Pivo uvařené v poddanských pivovarech se původně nesmělo dovážet do měst, aby nebyla narušena městská privilegia. Tyto vztahy byly právně upraveny až svatováclavskou smlouvou roku 1517, která vymezila nové podmínky hospodářských vztahů mezi městy a šlechtou.

Význam

Právo várečné bylo klíčovým prvkem městského hospodářství, ovlivňovalo rozvoj pivovarnictví, městských financí i vztahů mezi městy a vrchností a patřilo k nejdéle uplatňovaným městským privilegiím ve střední Evropě.

Pražský apelační soud (1548–1620)

Slovník P

Pražský hrad jako sídlo královské moci, odkud panovník řídil a kontroloval činnost Pražského apelačního soudu jako nejvyšší odvolací instance městského soudnictví v českých zemích v letech 1548–1620.

zdroj obrázku: Wikimedia Commons

Pražský apelační soud byl královský nestavovský soud, který zřídil Ferdinand I. po potlačení povstání českých stavů roku 1547. Jeho vznik byl součástí snahy panovníka omezit politickou a soudní moc stavů, zejména městského stavu, a posílit centrální královskou kontrolu nad soudnictvím.

Postavení a působnost

Apelační soud působil jako odvolací instance vůči rozsudkům:

• královských měst,
• poddanských měst,
• trhových městeček.

Jeho pravomoc se vztahovala nejen na Čechy, ale také na Moravu, Slezsko, Horní a Dolní Lužici. Soud mohl potvrzovat, měnit nebo rušit rozsudky nižších městských soudů.

Složení soudu

V apelačním soudu zasedalo deset soudců, a to:

• tři z vysoké šlechty,
• tři z nižší šlechty,
• čtyři měšťané,
• čtyři univerzitně vzdělaní právníci.

V čele soudu stál prezident apelačního soudu. Prezident i soudci byli jmenováni přímo králem, který jim zároveň vyplácel plat, čímž byla zajištěna jejich závislost na panovnické moci.

Význam

Pražský apelační soud se stal nástrojem centralizace soudní moci a účinným prostředkem kontroly městského soudnictví. Jeho činnost výrazně zasáhla do autonomie měst a představovala důležitý krok k upevnění absolutistické vlády Habsburků v českých zemích.

Soud fungoval až do roku 1620, kdy došlo po bitvě na Bílé hoře k zásadní přeměně politických a právních poměrů v Českém království.

Prezident nad apelacemi

Slovník P

Pražský hrad jako sídlo královské moci, s níž byla spojena funkce prezidenta nad apelacemi, nejvyššího představitele Pražského apelačního soudu a klíčového královského úředníka dohlížejícího na městské soudnictví v českých zemích.

zdroj obrázku: Wikimedia Commons

Prezident nad apelacemi stál v čele Pražského apelačního soudu a představoval jeho nejvyšší autoritu. Byl jmenován králem, od něhož také pobíral plat, a měl pocházet z panského stavu, což zajišťovalo jeho společenskou vážnost i politickou loajalitu.

Prvním prezidentem apelačního soudu se stal Ladislav II. Popel z Lobkovic.

Postavení a pravomoci

Prezident nad apelacemi měl výsadní postavení mezi členy apelačního tribunálu. Mezi jeho hlavní pravomoci patřilo:

• dozor nad ostatními radními apelačního soudu,
• svolávání soudních rad, jejichž členové byli povinni se na jeho vyzvání dostavit,
• dohled nad řádným průběhem soudního jednání.

Pokud se král nenacházel v českých zemích, nesměli radové bez souhlasu prezidenta opustit Prahu. Samotný prezident se naproti tomu nesměl vzdálit bez výslovného králova svolení, čímž byla zdůrazněna jeho přímá odpovědnost panovníkovi.

Správní a kontrolní funkce

Spolu s ostatními radními vykonával prezident dozor nad administrativním aparátem apelačního soudu, tedy nad písaři a úředníky, kteří zajišťovali chod soudní agendy. Jeho funkce tak spojovala soudní, organizační i kontrolní kompetence.

Prezident nad apelacemi byl klíčovou osobou při prosazování královské kontroly nad městským soudnictvím a představoval důležitý prvek centralizace soudní moci v českých zemích v raném novověku.

Privilegium

Slovník P

Ilustrace znázorňuje udělení privilegia panovníkem, symbolicky zachycené předáním listiny opatřené pečetí. Výjev představuje právní akt, kterým byla jednotlivci, městu nebo skupině osob udělena výsada či zvláštní právo.

Autor obrázku – Jindřich AI asistent

Privilegium (z latinského lex privata – „zvláštní právo“) označuje výsadní právo nebo výhodu, která byla udělena určitému jednotlivci, skupině osob nebo instituci. Ve středověku a raném novověku byla privilegia udělována panovníkem a představovala důležitý nástroj právního i politického uspořádání společnosti.

Druhy privilegií

Mezi nejvýznamnější patřila zejména:

• městská privilegia, která tvořila souhrn práv udělených městu, například
  hrdelní právo, právo pořádat trhy, právo vařit pivo, právo opevnění či samosprávy,
• územní privilegia, udělovaná zeměpánům nebo šlechtě, vztahující se k určité oblasti nebo panství,
• osobní privilegia, poskytovaná jednotlivcům, obvykle za zásluhy, věrné služby nebo mimořádné činy.

Právní význam

Privilegia měla závazný právní charakter a byla zpravidla udělována listinou, opatřenou pečetí. Často byla potvrzována novými panovníky, aby si zachovala platnost. Jejich porušení mohlo vést k právním sporům nebo zásahům panovnické moci.

Privilegium tak představovalo významný prvek středověkého práva, kterým panovník reguloval vztahy mezi státní mocí, šlechtou, městy a jednotlivci a zároveň si zajišťoval loajalitu a stabilitu říše.

Protonář

Slovník P

Ilustrace zachycuje protonáře při výkonu úřední činnosti v kanceláři, obklopeného listinami a písemnostmi. Výjev symbolizuje jeho postavení hlavního notáře a vedoucího kanceláře, odpovědného za správu, vyhotovování a kontrolu úředních dokumentů.

Autor obrázku – Jindřich AI asistent

Protonář byl vedoucí kanceláře a nositel titulu hlavního notáře nebo hlavního sekretáře. Zastával významnou správní a písemnou funkci při panovnickém dvoře, soudech, církevních institucích nebo městských úřadech.

Postavení a činnost

Protonář:

• stál v čele úřední kanceláře,
• dohlížel na vyhotovování listin a úředních písemností,
• odpovídal za správnost, formu a archivaci dokumentů,
• často koordinoval práci ostatních písařů a notářů.

V soudním prostředí mohl mít protonář klíčovou roli při zápisech soudních jednání, v církevní správě pak při vydávání oficiálních aktů a dekretů.

Význam

Úřad protonáře představoval důležitý článek administrativního aparátu, bez něhož by nebyl možný řádný chod správy ani právního systému. Funkce vyžadovala vysokou míru vzdělanosti, znalost práva a písemné kultury.

Přifaření

Slovník P

Ilustrace symbolicky znázorňuje přifaření, tedy vymezení farní příslušnosti sídel a městských čtvrtí ke konkrétnímu kostelu. Kostel představuje centrum duchovní správy, zatímco okolní domy a krajina vyjadřují území, které spadalo pod jeho farní úřad.

Autor obrázku – Jindřich AI asistent

Přifaření označuje správní a církevní akt přidělení obcí, vsí nebo městských čtvrtí k určité farnosti. Tímto krokem byla vymezena farní příslušnost obyvatelstva, zejména pro výkon duchovní správy, bohoslužeb, svátostí a církevní administrativy.

Přifaření určovalo:

• kam mají obyvatelé docházet na bohoslužby,
• pod který farní úřad spadají křty, sňatky a pohřby,
• komu náleží duchovní správa a církevní poplatky.

Ke změnám přifaření docházelo nejčastěji při:

• zakládání nových farností,
• územních změnách sídel,
• růstu měst a jejich předměstí,
• reorganizaci církevní správy.

Přifaření bylo důležitým nástrojem organizace církevního života a mělo zároveň praktický i právní význam pro každodenní fungování středověké a raně novověké společnosti.

Purkmistr

Slovník P

Ilustrace znázorňuje purkmistra jako hlavního představitele městské samosprávy ve středověkém městě. Postava stojí v reprezentativním prostoru městské radnice či na náměstí a symbolizuje výkon správy, vedení městské rady a zastupování města navenek.

Autor obrázku – Jindřich AI asistent

Purkmistr (někdy též pudmistr, z německého Bürgermeister) byl od 13. století starosta města a původně předseda městské rady konšelů. Představoval městský protějšek rychtáře, který byl nejvyšším panovníkem nebo vrchností jmenovaným úředníkem.

Vývoj funkce

Zpočátku se ve funkci purkmistra konšelé střídali, později byl purkmistr volen městskou radou a jeho volba byla potvrzována vrchností. Postupem času se jeho postavení upevňovalo.

V pozdním středověku se pravomoci purkmistra výrazně rozšířily a začal přebírat kompetence rychtáře, kterého v některých městech částečně nebo zcela nahradil. Stal se tak hlavním představitelem městské samosprávy.

Úpadek městské samosprávy

Od konce 15. století docházelo k postupnému omezování městské samosprávy, zejména vlivem centralizačních snah panovníků. V 18. století byla tradiční samospráva nahrazena magistrátním úřadem, v němž působili jmenovaní a placení státní úředníci.

Obnova samosprávy

K obnově volených obecních zastupitelstev došlo až v roce 1848, kdy je zavedl císař František Josef I., čímž se městská samospráva v moderní podobě opět stala součástí veřejné správy.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Purkmistr