Balda

Balda je samota také známá jménem Zlatá Studně. Nachází se uprostřed hlubokých lesů v nadmořské výšce 654 metrů nad mořem asi 3 km od Jedlové a 7 km jihovýchodně od Poličky. V roce 1930 patřila pod obec Jedlová, dnes je součástí obce Stašov. K založení osady došlo díky objevení minerálního léčivého pramenu. Kdy byl pramen přesně nalezen, není známo.

Léčivý pramen však lidé znali již dříve. Hrabě z Martinic, tehdejší majitel bysterského panství nechal u pramene postavit myslivnu a pověřil lesníka dohledem nad pramenem. V roce 1740 nechal tehdejší majitel Franz Rudolf hrabě z Hohenemsu postavit u pramene dřevěný lázeňský dům, hostinec, zámeček, dvě kryté kuželny, střelnici a také kapli, která byla zasvěcena Panně Marii, a založil tak lesní minerální lázně. Pro vzácné hosty zde byl vybudován jednopatrový Kamenný dům, který se nazýval Zámeček.

Jeho pokoje byly luxusně vybaveny. V roce 1835 sestávaly lázně ze dvou lázeňských domů a jednoho bazénu. Jejich kapacita byla 180 lidí. Přelom 19. a 20. století byl v lázních velmi rušným obdobím. V roce 1896 byla dokončená trať Svitavy – Polička a v lázních začal kvést velmi bohatý společenský a kulturní život. První písemná zpráva o prameni pochází z roku 1748 od MUDr. Václava Baltazara Petržílka.

V roce 1836 pochází rozbor, kterým bylo zjištěno, že voda obsahuje látky, které mají skutečně blahodárný účinek na lidský organismus. Voda se používala k léčebným účelům popíjením a koupelemi. Lázně často navštěvovala vysoká šlechta, duchovenstvo, vojenští důstojníci a úředníci. Mezi známé návštěvníky, kteří na Baldu zavítali, patřil např. Alois Jirásek, Tereza Nováková, Jan Neruda, Josef Mánes a další. V letech 1904 – 1906 navštěvoval lázně Jaroslav Vrchlický, který si zde léčil revmatismus.

Balda – Autor: Prazak – Vlastní dílo, CC BY 2.5,

Po první světové válce začaly lázně chátrat a pomalu se stávaly nepoužitelné. V letech 1929 až 1930 se zde ubytovali dřevaři z Podkarpatské Rusi, kteří pracovali na obrovské lesní kalamitě, která kraj postihla. Po jejich odchodu už nebylo stavení k využití, protože je celé zničili. V roce 1935 se o záchranu lázeňských objektů a znovuzavedení provozu pokusil hospodářský rada Zimmermann. Pokus se však nezdařil. V roce 1947 vyhořely a lázeňská činnost se již neobnovila.

Území Baldy, kde byly lázně později zřízeny, patřilo k bysterskému panství. Prvním, kdo pramen objevil, byl hrabě Martinic, který zde začal dolovat zlato, a při tom objevil silný pramen, který důl zaplavil. Prameny se rozcházejí, zda se jednalo o Jiřího Adama hraběte z Martinic, který zdědil panství v roce 1651 po své zemřelé sestře, anebo o jeho mladšího bratra Maxmiliána Valentina hraběte z Martinic, který panství získal od Jiřího vdovy Johany, rozené kněžny a markraběnky z Gonzagy a Castiglione za 110 000 zl.

Po smrti Maxmiliána Valentina hraběte z Martinic se dědičkou stala jeho manželka Anna Kateřina hraběnka z Martinic, rozená Bukůvková z Bukůvky. Ta odkázala bysterské panství svým dětem synům Jiřímu Adamovi Ignácovi a Maxmiliánu Guidobaldovi a dcerám Anně Františce Barboře a Zuzaně Renatě Josefině. Ti je v roce 1686 prodali Janu Pavlovi Leopoldu hraběti z Walderode za 175 000 zl.

Po smrti Jana Pavla v roce 1694 přešlo panství pod nucenou správu. V roce 1708 koupil panství kníže Jan Adam Ondřej z Lichtenštejna. V roce 1710 vyměnil Jan Adam Ondřej bysterské panství s říšským hrabětem Jakubem Hanibalem Bedřichem z Hohenemsu za panství Vaduz a Schellenberg. 1. ledna 1720 postoupil Jakub Hanibal panství svému synovi Františku Rudolfovi z Hohenemsu. Po smrti Františka Rudolfa v roce 1756 zdědil majetek jeho bratranec František Vilém z Hohenemsu.

Protože František Vilém neměl žádné mužské dědice, převzala správu majetku v roce 1761 jeho neteř, dcera Františka Rudolfa, Karolína, hraběnka z Hohenemsu. V roce 1762 však bylo dědictví přiřknuto dceři Františka Viléma, Marii Rebece. V této době však byla Marie Rebeca nezletilá, proto se správy majetku ujala její matka Marie Walburga hraběnka z Hohenemsu, rozená říšská hraběnka z Wagenburgu. Po smrti Marie Rebeky v roce 1806 zdědila panství její jediná dcera Marie Walburga.

Marie Walburga zemřela v roce 1828 bezdětná, protože její syn zemřel v osmnácti letech a zbývající tři děti se nedožily dospělého věku, a o svěřenecký velkostatek Bystré se přihlásilo několik zájemců z příbuzenstva bývalých majitelů. Od c. k. zemského gubernia byl proto ustanoven prozatímní správce, kterým se stal bývalý vrchní p. František Matzke a v roce 1831 pak p. František Beck.

V roce 1846 byl rozsudkem c. k. českého apelačního soudu uznán nárok na velkostatek svobodné paní Ernestině z Langet, který byl potvrzen1. června 1848 nejvyšším soudním dvorem. Po její smrti bylo toto dědičné právo prohlášeno za vymřelé a vlastnické právo přešlo 3. února 1865, kdy bylo zapsáno do zemských desk, na císaře Františka Josefa I.

Zámeček

Kamenný lázeňský dům zvaný Zámeček u minerálního pramene Balda. Stavba vznikla v 18. století jako součást lesních lázní založených u léčivého pramene na bysterském panství. Objekt sloužil pro ubytování vzácnějších hostů, kteří do odlehlých lesů přicházeli za léčivou vodou.

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

Zámeček nechal vybudovat v roce 1748 hrabě František Rudolf z Hohenemsu. Jednalo se o jednopatrovou budovu, která sloužila k ubytování hostů z „lepší společnosti“. Až do roku 1869 byly v přízemí umístěny dva pokoje pro hosty, kuchyně a komora. Kromě toho se zde nacházely čtyři kabiny, které byly zařízeny jako koupelny. V prvním poschodí byl uprostřed velký otevřený sál, který se využíval také jako taneční. Po obou stranách sálu byly umístěny pokoje k ubytování vznešenějších hostů.

V roce 1869, kdy přešel zámeček jako odúmrť do majetku císaře Františka Josefa I.,nechala správa bysterského velkostatku přebudovat taneční sál a čtyři koupelny na pokoje pro hosty. Celý objekt potom sloužil pro pobyt lázeňských hostů. V roce 1918 přešel zámek do majetků československého státu, v roce 1938 pak německé říši. V této době sloužil pro potřeby různých nacistických institucí. Před koncem války byl zámeček opuštěn a opět začal chátrat. V letech 1946 – 1947 byl zbořen. Dnes se z něj zachovaly jen zbytky základových zdí, které však nejsou příliš patrné.

Balda – kaple panny Marie Sněžné

Poutní kaple Panny Marie Sněžné v Baldě stojí v lesích nedaleko léčivého minerálního pramene. Byla postavena v 18. století v době rozvoje zdejších lesních lázní a sloužila poutníkům i návštěvníkům lázní k modlitbě a duchovnímu zastavení. Jednoduchá kaple s malou věžičkou je dodnes výraznou připomínkou někdejšího lázeňského života v odlehlém lesním prostředí.

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

V roce 1747 nechal hrabě František Rudolf z Hohenemsu vybudoval v Baldě kapli. Se stavbou se začalo 5. července 1747 a dokončena byla o rok později. Zasvěcena byla Panně Marii. V kapli je velmi pěkný kamenný oltář s obrazem sv. Salvatora uprostřed. Nad oltářem se nachází zasklený krásně malovaný obraz, představující navštívení Panny Marie u sv. Alžběty.

Martinicové

Martinicové byli český šlechtický rod. První zmínky o něm pocházejí z roku 1322. Svůj přídomek získali podle tvrze Martinice u Votic v jižních Čechách. V roce 1416 koupil Markvart z Martinic panství Smečno a poté se rod rozdělil do dvou větví okořskou a smečenskou. Okořská větev brzy vymřela. Od 15. století zastávali Martinicové nejvyšší zemské úřady v Čechách. Společenský vzestup zahájil Bořita z Martinic, který zastával v letech 1453 – 1461 úřad dvorského maršálka a nechal přestavět tvrz ve Smečně. Ta se poté stala hlavním rodovým sídlem. Rod Martiniců vymřel po meči v roce 1789. Po přeslici pokračoval jako Clam-Martinicové.

Wappen der Martinic (Darstellung aus Anlass für Jaroslav Borsita von Martinic 1565)

Jiří Adam Bořita z Martinic

Jiří Adam Bořita z Martinic se narodil v roce 1602 a zemřel roku 1651. Byl nejstarším synem Jaroslava Bořity z Martinic a jeho první manželky Marie Eusebie ze Šternberka. V roce 1620 získal filozofický doktorát a poté se vydal na pětiletou kavalírskou cestu, na které pokračoval ve studiu v Lovani a poté cestoval po západní a jižní Evropě. Po krátkém působení v armádě Katolické ligy se v roce 1625 vrátil do Čech. V roce 1626 se ujal správy hořovického panství. V letech 1627 -1628 zastával úřad místoprezidenta nad apelacemi, v letech 1628 – 1632 prezidenta české dvorské komory a od roku 1644 kancléře Ferdinanda III. v Praze. Po smrti Ferdinanda II. ve Vídni v roce 1637 působil ve Vídni jako pomocník nejvyššího českého kancléře Viléma Slavaty. V roce 1644 získal Řád zlatého rouna. V roce 1626 se oženil s Giovannou Gonzagadi Castiglionedelle Stiviere. Manželství však zůstalo bezdětné.

Wappen der Martinic (Darstellung aus Anlass für Jaroslav Borsita von Martinic 1565)

Giovanna Gonzaga di Castiglionedelle Stiviere

Giovanna Gonzaga di Castiglionedelle Stiviere se narodila v roce 1612. Byla dcerou Francesca Gonzaga pána města Castiglionedelle Stiviere a jeho manželky Bibiany z Pernštejna. Byla dvakrát vdaná. Jejím prvním mužem se stal Jiří Adam Bořita z Martinic. Po jeho smrti v roce 1062 odjela zpátky do Itálie, kde se znovu provdala za Diega de Zapatu.

Di ZuppaDiCarlo – Questa immagine vettoriale include elementi che sono stati presi o adattati da questa:, CC BY-SA 4.0,

Maxmilián Valentin Bořita z Martinic

Maxmilián Valentin Bořita z Martinic se narodil v roce 1620 nebo 1621 a zemřel roku 1677. Byl nejmladším synem Jaroslava Bořity z Martinic a jeho první manželky Marie Eusébie ze Šternberka. Od roku 1641 zastával úřad osobního šenka císaře Ferdinanda III., v letech 1642 – 1644 vrchního komorníka nad stříbry a poté císařského komořího. Později zastával i úřad tajného rady. V letech 1651 – 1652 byl nejvyšším sudím Moravského markrabství. Po smrti svého bratra Jiřího Adama zdědil statky v Čechách, kam se také trvale přestěhoval. V letech 1652 – 1656 zastával úřad nejvyššího sudího Českého království, v letech 1652 – 1656 nejvyššího komorníka a nakonec v letech 1658 – 1677 nejvyššího hofmistra. V roce 1640 se oženil s Annou Kateřinou Bukůvkovou z Bukůvky. Z manželství se narodili synové Jaroslav Bernard, Jiří Adam II., Maxmilián Guidobald a dcery Anna Františka a Zuzana Renata.

Wappen der Martinic (Darstellung aus Anlass für Jaroslav Borsita von Martinic 1565)

Anna Kateřina Bořitová z Martinic

Anna Kateřina Bořitová z Martinic, rozená Bukůvková z Bukůvky se narodila v roce 1624 a zemřela roku 1685. Byla dcerou Bernarda Bukůvky z Bukůvky a jeho manželky Anny Marie Soběkurské ze Soběkur. Provdala se za Maxmiliána Valentina Bořitu z Martinic, se kterým měla syny Jaroslava Bernarda, Jiřího Adama II. a Maxmiliána Guidobalda a dcery Annu Františku a Zuzanu Renatu.

Wappen der Martinic (Darstellung aus Anlass für Jaroslav Borsita von Martinic 1565)

Jiří Adam II. Bořita z Martinic

Jiří Adam II. Bořita z Martinic se narodil v roce 1645 a zemřel roku 1714. Byl druhorozeným synem Maxmiliána Valentina Bořity z Martinic a jeho manželky Anny Kateřiny Bukůvkové z Bukůvky. V Praze vystudoval práva a poté se vydal na kavalírskou cestu, kde se zapsal v roce 1671 na univerzitu v Sieně. V letech 1682 – 1683 byl pověřen diplomatickou misí, jejímž úkolem bylo sjednat podporu italských států pro válku s Turky. V létě 1685 byl krátce velvyslancem v Anglii s kondolencí k úmrtí Karla II. Mezitím byl jmenován císařským komořím a tajným radou. V letech 1693 – 1694 působil jako vyslanec v Polsku. V letech 1695 – 1700 byl stálým císařským velvyslancem u svatého stolce v Římě. V letech 1701 – 1705 zastával úřad nejvyššího maršálka císařského dvora. V roce 1697 získal Řád zlatého rouna. V roce 1707 byl jmenován místokrálem v Neapoli, ale po několika měsících musel být z důvodů mocenských zájmů bratrů Josefa I. a Karla VI. odvolán. Oficiálně však odstoupil ze zdravotních důvodů. Jiří Adam II. byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou se stala hraběnka Felicitas ze Spauru. Podruhé se oženil v roce 1697 s hraběnkou Marií Josefou ze Šternberka. Z obou manželství měl jedenáct dětí. Jiří Adam II. zemřel 24. července 1714 v Praze a byl pohřben v katedrále sv. Víta v Martinické kapli.

Wappen der Martinic (Darstellung aus Anlass für Jaroslav Borsita von Martinic 1565)

Maxmilián Guidobald Bořita z Martinic

Maxmilián Guidobald Bořita z Martinic se narodil v roce 1664 a zemřel roku 1733. Byl nejmladším synem Maxmiliána Valentýna Bořity z Martinic a jeho manželky Anny Kateřiny, rozené Bukůvkové z Bukůvky. Po studiích absolvoval kavalírskou cestu po Evropě. Po návratu vstoupil do diplomatických služeb a pobýval převážně mimo České království. Od mládí patřil ke dvoru arcivévody Josefa, pozdějšího císaře Josefa I. Zastával úřad komořího a tajného rady. V roce 1708 se stal nejvyšším maršálkem císařského dvora. Tento úřad vykonával do roku 1711, kdy se stal nejvyšším hofmistrem císařovny Eleonory, vdovy po Leopoldovi I. V roce 1721 získal Řád zlatého rouna. Maxmilián Guidobald byl dvakrát ženatý. Poprvé se oženil v roce 1690 s hraběnkou Marií Bonaventurou z Althannu. Z manželství se narodili synové Jan Josef Karel a Karel Josef. Po druhé se oženil v roce 1720 v pokročilém věku a jeho manželkou se stala Marie Kateřina Trautsonová.

Wappen der Martinic (Darstellung aus Anlass für Jaroslav Borsita von Martinic 1565)

Anna Františka Barbora Bořitová z Martinic

Anna Františka Barbora Bořitová z Martinic se narodila v roce 1652 a zemřela roku 1694. Byla dcerou Maxmiliána Valentýna Bořity z Martinic a jeho manželky Anny Kateřiny, rozené Bukůvkové z Bukůvky. Byla dvakrát vdaná. První manželem se stal v roce v okolo roku 1668 Johann Lambert de Lamboy. Po jeho smrti v roce 1669 se provdala za hraběte Václava Kinského z Vchynic a Tetova. Z manželství se narodily dcery Anna Marie, Marie Alžběta, Anna Františka a synové František Ferdinand a Štěpán Vilém.

Wappen der Martinic (Darstellung aus Anlass für Jaroslav Borsita von Martinic 1565)

Zuzana Renata Josefina Bořitová z Martinic

Zuzana Renata Josefina Bořitová z Martinic byla dcerouMaxmiliána Valentýna Bořity z Martinic a jeho manželky Anny Kateřiny, rozené Bukůvkové z Bukůvky. Byla dvakrát vdaná. Podruhé se provdala za hraběte z Auersberka.

Wappen der Martinic (Darstellung aus Anlass für Jaroslav Borsita von Martinic 1565)

Jan Pavel Leopold Walderode z Eckhausenu

Jan Pavel Leopold Walderode z Eckhausenu se narodil v roce 1637 a zemřel roku 1694. Byl synem Jana Walderode z Eckhausenu. Stal se zakladatelem české větve. Zastával úřad c. k. komořího, tajného rady a viceprezidenta české komory. V roce 1868 byl povýšen do hraběcího stavu. Oženil se s Alžbětou Kateřinou Krakovskou, se kterou měl dcery Lidmilu a Zdislavu. Svůj život dožil v klášteře ve Znojmě, kam se uchýlil po prodeji části majetku, který musel rozprodat kvůli svým dluhům.

Autor: Neznámý – Neznámý, Volné dílo,

Jan Adam I. Ondřej z Lichtenštejna

Jan Adam I. Ondřej z Lichtenštejna se narodil v roce 1662 a zemřel roku 1712. Byl synem Karla Eusebia z Lichtenštejna a jeho manželky Johany Beatrix z Ditrichštejna. V roce 1699 získal panství Schellenberg a v roce 1712 hrabství Vaduz. Tato dvě území byla základem Lichtenštejnského knížectví. Plně se věnoval spravování svého majetku, proto nikdy nepřijal žádný císařský úřad. Byl také velkým milovníkem umění a jedním z nejštědřejších patronů své doby. V roce 1981 se oženil se svou sestřenicí Ermundou Terezou z Ditrichštejna. Z manželství se narodilo třináct dětí, ale pouze sedm se dožilo dospělého věku.

Autor: SVG Added Ramos – Vlastní tvorba založená na: File:Coat of arms of Liechtenstein.png, CC BY-SA 3.0,

Rod z Hohenemsu

Rod z Hohenemsu byl starý rod, který pocházel z Voralberska. První zmínky o něm pochází ze 14. století. V roce 1708 získal český inkolát.

Autor: verschiedene unbekannte Künstler – Bayerische Staatsbibliothek Cod.icon. 312 c, Volné dílo,

Jakub Hanibal Bedřich z Hohenemsu zemřel v roce 1730. Oženil se s Annou baronkou z Thurnu, se kterou měl syna Františka Rudolfa.

František Rudolf z Hohenemsu zemřel v roce 1756. Byl synem Jakuba Hanibala Bedřicha z Hohenemsu a jeho manželky Anny, rozené baronky z Thurnu. Byl polním maršálkem a majitelem kyrysnického pluku. Měl dceru Karolínu.

Karolína z Hohenemsu dcera Františka Rudolfa z Hohenemsu.

Autor: verschiedene unbekannte Künstler – Bayerische Staatsbibliothek Cod.icon. 312 c, Volné dílo,

František Vilém IV. z Hohenemsu

František Vilém IV. z Hohenemsu se narodil v roce 1692 a zemřel roku 1759. Byl synem Františka Viléma III. z Hohenemsu, který zemřel na následky zranění v bitvě s Turky u Slankamene, a jeho manželky Louisy z Lichtenštejna. Ve Štýrském Hradci zastával funkci vojenského velitele města v hodnosti generálmajora. Oženil se s Marií Walburgou Rebekou hraběnkou z Wagenspergu, se kterou měl devět dětí. Dospělosti se však dožila pouze dcera Marie Rebeka.

Autor: verschiedene unbekannte Künstler – Bayerische Staatsbibliothek Cod.icon. 312 c, Volné dílo,

Marie Rebeka z Hohenemsu

Marie Rebeka z Hohenemsu se narodila v roce 1742 a zemřela roku 1806. Byla dcerou Františka Viléma IV. z Hohenemsu a jeho manželky Marie Walburgy Rebeky hraběnky z Wagenspergu. V roce 1803 nechala z rodového paláce Hohenems převést do Bystrého vzácnou rodovou obrazárnu a knihovnu. V roce 1761 se provdala za hraběte Františka Xaviera Harracha. Z manželství se narodila dcera Marie Walburga. Marie Rebeka proslula jako poněkud marnotratná nicméně velmi osvícená dáma.

Autor: verschiedene unbekannte Künstler – Bayerische Staatsbibliothek Cod.icon. 312 c, Volné dílo,

Marie Walburga z Harrachu

Marie Walburga z Harrachu, byla dcerou Františka Xaviera Harracha a jeho manželky Marie Walburgy Rebeky hraběnky z Wagenspergu. Provdala se za Klemense Aloyse Josefa hraběte von Truchsess von Zeil. Z manželství se narodily čtyři děti. Tři z nich však zemřely do dvou let svého věku. Posledního syna Karla Františka si po roztržce s manželkou a jejich odlukou, odvezl Klemens Aloys sebou na rodné sídlo v Zeilu. Walburga jej pak již neviděla. Dožil se pouhých osmnácti let. Marie Walburga založila vzdělávací institut Filantropin.

Autor: Adolf Matthias Hildebrandt – Wappensammlung auf Marken, Volné dílo,

Ernestina z Langet zemřela 22. února 1865.

Legendy

Výjev inspirovaný legendou o Baldě zachycuje okamžik nálezu zlatonosného kamene v lesní krajině. Rolník z Jedlové drží v rukou kámen ve tvaru růže se zlatými šupinkami, zatímco v pozadí probíhá horečné kopání pod dohledem šlechtice. Ze země vytryskává pramen, který se stane základem pozdějšího poutního místa. Scéna propojuje motiv náhody, lidské chamtivosti i zázračného zásahu přírody.

Autor ilustrace: Jindřich AI asistent | Historie ke kávě

K Baldě se vážou dvě legendy. První z nich pochází ze 17. století a vypráví o rolníkovi z Jedlové, který při sbíráni dřeva na zátop, našel kámen ve tvaru růže s šupinkami zlata. Rozhodl se na místě nálezu kopat a k jeho překvapení zde nalezl zlato. Tento nález podnítil ke kopání i bysterského hraběte Martinice. I když doloval usilovně, zlato nenašel, za to ze země vytryskl pramen, který lidé podle nálezu pojmenovali Zlatý. A protože věřili, že pramen má zázračnou moc, stal se uctívaným poutním místem a později zde vyrostly lázně.

Druhá legenda vypráví o zlatém poháru, který stával u léčivého pramene, aby se každý poutník mohl osvěžit. Protože zde však došlo ke zločinu, pohár navždy zmizel.